Balkóny paláce

*Usměje se při zmínce dívčiny rodiny.*Máš hodně sourozenců?*Položí jí další otázku, aby jí poznala o něco více. Je i ráda, že mají společnou zálibu - tanec a mohou se o tom bavit. Zeptá se jej, jak se k tomu dostala a pak i na další věci a pozorně ji poslouchá, aby se o dívce co nejvíce dozvěděla. Líbí se jí, jak mluví o tanci, ona sama jej má skutečně ráda a vidí, že i druhá dívka taky.*To jsi řekla moc hezky.Řekne jí s malým úsměvem na rtech.*Někdy ráda uvidím tvůj obrázek.*Řekne nadšeně. Pak navrhne, že by si společně mohli někdy zatancovat a je ráda, když Alisah souhlasí.*Tak se někdy domluvíme.*Řekne. Je ráda, že si už teď mezi dívkami našla někoho, s kým se může bavit a povídat si. Myslela si, že bude sama po dobu, co v paláci bude, i když to asi moc nějak dlouhá doba nebude, protože ona je obyčejná a ničím zajímavá. Jako každá jiná dívka. Zeptá se jí na prince a kdy s ním má schůzku.*Jo, to více než chápu.*Řekne a pobaveně se uchechtne.*Většinou zůstávám sama, někde daleko od ostatních a nikdo si mě nevšímá. Když nepočítáme, když mám třeba vystoupení nebo tak, to ne..*Dodá ihned.*Taky mám střetnutí zítra. A jsem taky nervózní./I když o něco méně, protože jsme prince potkala včera../*Dodá pro sebe v duchu. Neví, jestli by to měla někomu říkat, aby to někdo nepovažoval za něco neférového, ale nebylo to přece ani její vina. Po tom, co přijela si jen chtěla vyjít do zahrad a až pak skončila náhodou v labyrintu. A jít ven neměly zakázáno, takže by to skutečně asi nikdo neřešil, ale nechce to riskovat a způsobit princi nějáké nepříjemnosti či snad stížnosti od dívek, které nejsou tak milé jako Alison a o prince se budou rvát zuby nehty.*

*Už je pár dní v paláci, ale stále se tu rozkoukává. Většinu času tráví ve své komnatě, kde odpočívá a přemýšlí jak to bude dál. Občas se prochází po paláci nebo zahradách. Jde chodbou a přijde na balkon, odkud je výhled do zahrady. Dojde k zábradlí a opře se o ně. Vyhlédne dolů do zahrady. Příjde ji strašně velká, protože oni doma mají strašně malou zahradu, i když tahle velká je. Zadívá se do dálky. Přemýšlí nad zítřejší schůzkou s princem a nevnímá skoro nic.*

* Je tu pár dní a už se tu začala nudit, napadlo jí že by se tu mohla projít po paláci, aby tu aspoň tak nějak našla místnosti. Doufala že by tu mohla najít hudební místnost, už jí chybělo hrát na klavír, kdyby byla doma tak absolutně hraje na klavír každý den. Jenže když je teď v paláci, bylo těžší hrát každý den, neměla na to poslední dobou náladu a ani chut. Po půl hodině prohlížení v paláci narazila na balkony, doufala že tu bude sama aby se jen rozhlížela a dívala se na překrásnou zahradu. Když vejde na balkon všimne si dívky, nějakou chvíli neví kdo je to, ale až do tý doby kdy jí pozná, na ní promluví* Raylee? * Hned jak jí spatří byla příjemně překvapená a na tváři se jí udělal úsměv, konečně někdo koho už zná.*Doufám že tě neruším, pokud ano klidně sem půjdu až zítra* podívá se na ní a čeká na její odpověď.*

*Dívá se do dálky a přemýšlí nad Selekcí. Když přijde Davina, tak si ji prvně vůbec nevšimne. Zaregistruje ji až na ní začne mluvit. Otočí se k ní a usměje se. Je ráda, že si může s někým popovídat a je taky ráda, že je to zrovna Davida. Může zjistit, jak je na tom ona a celkem ji zajímá, kdy má schůzku s princem. V letadle se stihliaspoň trochu seznámit.* Ahoj *Pozdraví ji s úsměvem na tváři.* Jasně že nerušíš. Naopak, jsem ráda, že tu jsi. Můžu si s někým popovídat. *Zasměje se a odpoví ji, aby tu zůstala.* Jak se ti zatím líbí v paláci? /Taky tady tak bloudíš a vůbec se tu nevyznáš?/*Nadhodí nějaké téma. Ona sama je v paláci zatím celkem ztracená. A když ji zítra čeká schůzka s princem, tak je malinko nervózní.*

* Usměje se a opře se o zábradlí* Já jsem upřímně taky ráda že jsem na tebe tady narazila* Podívá se na ní a po chvíli jí odpoví na otázku jak se mi líbí v paláci* Celkem dost, mají tu snad všechno*/ Pokud vynechám stres a nervozitu/* zasmála se* A co ty, líbí se ti tu? A už jsi potkala někoho z královské rodiny?, když vynecháme Wyatta* Já jsem tak trochu poznala princeznu Camille, a zdála se být hodná, sympatická a taky se s ní hezky povídá, a dokonce mi myslím řekla že jí mám tykat, což jsem byla v tu chvíli překvapená. Ale ted když na to pomyslím zpětně, tak jsem i ráda. *Podívá se z balkonu do zahrady a čeká na její odpověd *

*Zeptá se jí, jak se jí líbí v paláci. Její odpověď ji nepřekvapí, protože je toho v paláci vážně hodně.* To je pravda. *Potom jí odpoví na tu samou otázku* Mně se tu líbí taky. Sice jsem toho moc ještě neviděla, protože je to tu vážně velké. /Mohla bych se co nejdříve podívat do knihovny/ Ty jsi se s někým už seznámila? *podiví se* Já zatím byla většinou v komnatě, takže jsem nikoho nepotkala. Ale zítra jdu na tu schůzku s princem. Uvidíme jak to dopadne, jsem celkem nervózní. Třeba mě hned potom vyhodí že Selekce. /doufám že ne/ *zasměje se nad tou představou, i když by byla nerada, kdyby se to stalo.* Ty už si tam byla, nebo ne?

* Zpátky se na ní podívá* Ano seznámila, s princeznou Camille, ale to už jsem ti říkala* pousmála se* já jsem byla taky většinou v komnatě, ale to bylo na tom pyžamovým večírku, co si myslím že si tam nebyla. / I když jsem tě tam čekala/ Nemusíš být nervozní, princovy se budeš určitě líbit./ Za to já se bojim, že mě hned vyhodí ze selekce/ * podívá se jí do očí a pousměje se * Ehm..ještě jsem tam nebyla, teprve tam půjdu * měla v očích strach, ale zakrývala ho a usmála se na ní* A jinak..povíš mi něco o sobě? * podívá se zpátky na zahradu a čeká na její odpověd...*

*Davina se zmíní o pyžamovém večírku. Raylee ji na to odpoví.* Jo, to byla určitě dobrá příležitost na seznámení se no. Ale má být ples. Já jsem tam jít chtěla, ale potom jsem se cítila nějak divně, tak jsem zůstala radši v komnatě no. Celkem mě to mrzí /Je to fakt škoda/ *Podívá se do zahrady a zamyslí se* No nevím jestli se mu budu líbit zrovna já. Na mně není nic zvláštního. *zasměje se. Myslí si, že je z té schůzky taky nervózní, ale nic neříká. Davina se jí zeptá, aby jí řekla n|co o sobě. Netuší, co by jí mohla říct. Mohla by se rozpovídal o bratrovi, ale to úplně nechce.* Něco o mě? No.. Tak ráda si čtu nebo jezdím na koni, ale to už víš. Jsem že čtvrté kasty a vyrůstala jsem v menším domě. Mám mladší sestru i brášku. Tomu je 5 let. Od malička se o něj starám. /Chtěla bych vědět, jak na tom teď je/ *když se zmíní o bratrovi, na chvilku se odmlčí a podívá se do dálky. Potom pokračuje* Od malička jsem se chtěla přihlásit do Selekce, i když poslední dobou jsem to viděla tak, že se nepřihlásím. Nakonec jsem tady, no *zasměje se a vybídne ji, ať ji taky něco poví.* A co ty? *Usměje se na ni*

*Když Raylee povídá, dobře jí poslouchá, Aby se o ní mohla dozvědět něco více, než jen to že se jmenuje Raylee Watling, má černé vlasy a hubenou postavu.* já jsem na ten pyžamový večírek taky nechtěla, ale šla jsem tam kvůli princovy, který tam ani nebyl.* zavrtí hlavou* Když řekne že ráda jezdí na koni, zastaví jí* Já taky!* Usměje se* A jak dlouho jezdíš na koních? * Jsem ráda že máme společnou tuhle věc, já už jezdím na koních od 9 let, až do ted. * Pozorně jí dál poslouchá a když řekne že je ze čtvrté kasty, usměje se tak, aby to šlo vidět že i ona je ze čtvrté kasty* My máme celkem dost společných věcí./ No když řekneme co o sobě ted řekla tak ano, Ale ještě jsem jí nepoznala dost. Ale zdá se že je podobná jako já. Už si ale nepamatuji že by řekla že jezdí na koních a ráda si čte, musí tady myslet na jiné věci, takže jí to asi nějak vypadlo z hlavy/. Když jí řekne že o sobě má něco říct, tak jí odpoví.* Takže něco o mě huuh... Jsem Davina Claire což už víš, vyrůstala jsem bez táty a vychovávala mě mamka s babičkou, nemám žádné sourozence. A jako ty jsem se chtěla od mala přihlásit do selekce. Mezi mé koníčky je jezdění na koni a hraní na klavír, pak taky ráda cvičím..A to je asi všechno co bys o mě měla vědět.* Pobaveně se na ní podívá* Hele asi bych měla už jít, potkáme se na plese. *usměje se a jde ke své komnatě.*

*Řekne jí, že ráda jezdí na koni a když o samé řekne i Davina, usměje se.* Od devíti let? To je celkem dlouho. Já začala, když mi bylo čtrnáct. Poslední dobou na ježdění bohužel nemám tolik času.*Pozná na ní, že je také ze čtvrté kasty. Jsou si celkem podobné a když to zmíní Davina, tak souhlasí.* to jo *zasměje se. Pozorně ji potom poslouchá. Zjistí, že nemá sourozence. To si Raylee kdysi přála, protože se se sestrou hádali, ale teď je za sourozence ráda. I přesto, že ji bratr přidělává tolik práce. Zmíní se o tom, že vyrůstala bez táty, a tak se Raylee rozhodne, že ji řekne o matce.* Když mě bylo patnáct, mamka bohužel zemřela. Já se sestrou jsme to brali po nějaké době docela v pohodě a teď na ni vzpomínáme rády, ale zbyl nám mladší bráška, který byl ještě novorozeně, a tak jsem se o něj musela starat já. Teď je strašně tichý a s nikým nechce mluvit, jenom se mnou. Nevím jestli to je tím, že se o něj starám většinou jenom já nebo ne. /Třeba když budu tady, tak se začne bavit i s ostatními/ *Usměje se a pokrčí rameny. * Já bych taky měla jít. *Podívá se na ni* Jasně, na ples se těším *Usměje se a vydá se cestou ke své komnatě* /Davina je fajn. Jsem ráda že jsem ji poznala a jsme si fakt podobné./

*Tiše se prochází po zámku v jednoduchých šatech na každou denní příležitost, zatímco se objímá rukama a dívá se před sebe. Je jí líto, že jejího otce za poslední dobu skoro vypustila z hlavy. On sice chtěl, aby tady byla šťastná, aby se konečně vzdala role věčně se starající dcery, ale když se na to přijde, připadá si hrozně, vždyť na něj úplně zapomněla. Ztracena v myšlenkách se vydá na balkon. Tady by se jejímu tatínkovi opravdu líbilo, bylo by to něco, co by ho opravdu potěšilo... Kdyby tu jen byl s ní. V tichosti se rukama pevně chytí zábradlí a z očí jí tečou slzy.*

*Konečne už mal voľno a chcel sa ísť nadýchať čerstvého vzduchu. Nechcelo sa mu však chodiť von niekam na pozemky paláca, tak sa radšej vybral na balkóny. Nečakal však, že tam niekoho stretne. Mal oblečené spoločenské čierne nohavice a bielu košeľu mal z nich vyhrnutú. Vyhrnul si rukávy na košeli, čím odhalil opálené predlaktia. Vlasy mal strapaté a neupravené a pod očami sa mu začali črtať kruhy. Konečne sa dostal na balkóny, ale už tam stálo neznáme dievča, ktorému sa po lícach kotúlali slzy. Nechcel ju rušiť v takejto súkromnej a chúlostivej situácii, ale ako správne gentleman nechcel nechať dievča v núdzi. Odkašľal si, aby tým dal najavo, že už nie je sama a spýtal sa.* Dobrý deň, môžem vám nejako pomôcť? Stalo sa vám niečo? *Zaujímal sa.*

*Když někoho za sebou zaslechne, rychle zamrká a otočí se, jako by ji ten někdo našel zrovna nahou. Rychle si začne utírat slzy kanoucí jí z očí a podívá se zase někam pryč, aby neviděl, jak hrozně momentálně vypadá.* Ehm, ne, ano, jasně... Jsem v pořádku. *Přikývne a rychle se znovu očišťuje, jako by nechtěla, aby ji někdo, kdokoli, takhle viděl, a jen se pokusí malinko nuceně usmát. Očividně je ale vidět, že jí to moc nejde. Na to se do myšlenek svého otce dostala tak moc, že s tím prostě ne a ne přestat. Tak se jen znovu obejme rukama okolo sebe a podívá se zase na toho, koho viděla, a rozhodne se promluvit.* Eh, omlouvám se, asi... No, že... mě tu takhle vidíte. Asi to není... No, úplně příjemný. *Zamumlá následně.*

*Pozerá sa na dievča očividne v rozpakoch, že ju tu takto našiel plakať.* /Mal som to nechať tak, ja hlupák./ *Nadával si v duchu, ale jeho zmysel pre pomoc mu nedovoli odísť. Musel sa aspoň spýtať, či nepotrebuje pomôcť, inak by ho hrýzlo svedomie. Videl, že sa jej nedarí usmiať sa, preto povedal.* Nemusíte sa usmievať, keď sa na to necítite. *Uistil ju a sám len trošku nadvihol kútiky ústv v náznaku úsmevu. Nevedel, či by nemal odísť, preto sa radšej spýtal.* Nemôžem Vám pomôcť? *Spýtal sa zdvorilo a udržiaval si odstup, keby ho náhodou uplakaná dievčina potrebovala. Nechcel sa jej vnucovať a ani nechcel, aby sa cítila zle.* Pokiaľ chcete, môžem tu zostať a Vy mi môžete povedať, čo Vás trápi, ale pokiaľ nie, stačí povedať a ja odídem. Je to len na Vás. *Gentleman v každej situácii.*

Děkuju. *Kývne k mladému muži, když jí řekne, že to je přeci jen v pořádku, ale že si ji rád vyslechne, kdyby měla tu chuť. I přes to, že se otočí směrem k okraji balkónu, směřujíc pohled pryč, na ten nádherný výhled, začne mluvit.* Než jsem sem přišla, tak můj tatínek onemocněl. Připadám si jako špatná dcera, když namísto toho, abych byla doma a pomáhala mu, jsem tady. Na jednu stranu... on chtěl, abych sem jela, abych tohle udělala, ale ne, když on je doma tak nemocný. A ještě ke všemu... *Znovu vzlykne a ihned si utře slzičky.* Chtěl, abych se bavila, nebyla jen u něj, ale já jsem tady na něj od doby, co jsem přijela, myslela pořádně až dneska. *Zamumlá rozbrečeně a pevně stiskne zábradlí, až jí zbělají klouby.* Přijdu si hrozně, jako dcera, jako člověk, že se tady sesypu před někým, koho ani neznám...

*Nervózne postával vo dverách a keď sa mu dievča otočilo chrbtom, začal pomaly cúvať, pretože si myslel, že jej ani nie je hodný slov. Už bol na odchode, keď začala rozprávať, tak sa otočil späť k nej a počúval bôľ jej srdca. Prikyvuje, aj keď ho nemôže vidiť. Vytiahne z vrecka servítku a podá jej.* /Možno som trošku staromódny, ale čo už./ *Rozmýšľa, čo by jej povedal.* Aj moja mama je ťažko chorá. Zrazilo ju auto, opitý šofér, a odvtedy je na vozíčku. Sama nedokáže spraviť takmer nič. A pozrite sa na mňa. Kde som? Tu. A riešim zbytočné veci namiesto toho, aby som bol po jej boku. *Rozhodí rukami a ukáže na seba. Keď povie, že sa rozplakala pred cudzím človekom, urobí to jediné, čo ho napadne.* Ale teraz ma už poznáš. *Zahodí vykanie za hlavu.* Volám sa Noah de Croy.Solre, k tvojim službám.

Děkuju. *Usměje se, když uvidí, co princ drží v ruce, a pak, když jí řekne i o své matce, jen naprázdno několikrát otevře pusu.* Ach, to je mi líto. *Zamumlá a zase sklopí pohled k zemi. Připadá si blbě, když takhle někoho obtěžuje s tím, co se jí děje u nich doma, a tak jen přikývne. Neví moc, co má na to všechno říct, a když se jí představí, jen znovu překvapeně zamrká a sleduje ho. Jméno jí samozřejmě nic neříká, ale když má to "de" něco, tak je určitě někdo vysoce postavený. A ona tu před někým takovým brečela? No, pro ni to je docela pohroma, tak se jen malinko pokusí usmát, úsměv to je už lepší, a představí se taktéž, sice trochu chraplavým hlasem z toho pláče.* Já jsem Topsy McGuier, těší mě. *Zamumlá i ona své jméno.*

Neďakuj. *Usmeje sa.* Môžem ti tykať, všakže? *Spýta sa pre istotu, aby sa náhodou neurazila alebo niečo také. Všimol si, že keď sa jej predstavil, trošku viacej sa začervena a mal taký pocit, že je z neho ešte väčšmi v rozpakoch.* /Ty si idiot, taký idiot, Noah. Všetko ešte viacej pokazíš./ *Nadával si v duchu a rozmýšľal, či by predsa len nemal radšej odísť, ale keď už sa k nej prihovoril, tak mu bolo trápne odísť preč. Nakoniec sa mu aj ona predstaví, takže z ttoho usúdi, že to až tak veľmi nepokašľal.* Teší ma Topsy. *Odpovie a rozmýšľa čo by bolo vhodné teraz povedať, aby ešte aspoň ako-tak dokázal zachrániť situáciu, v ktorej sa obaja ocitli. Tak sa radšej usmeje a spýta sa jej.* Viem, že to nie je nič moc, ale nevedel by som ti dajako pomôcť? Chceš sa o tom rozprávať alebo by si radšej prišla na iné myšlienky? *Spýtal sa. Rozmýšľal, že by ju mohol pozvať na čaj či kávu, ale nebol si istý, či by to nevyzeralo nevhodne...*

Eh, no, si jasně, no. *Uchechtne se, stále trochu nervózně, a přemýšlí, že se jí to všechno jenom zdá. Podle toho, že nabízí tykání on, znamená to, že je výše postavený. Jako všichni v tomhle paláci. Takže on je někdo výše postavený a nabízí jí tykání. Bude si o něm muset něco zkistit, aby věděla, u koho se takhle ztrapnila. Když jí začne nabízet další možnosti řešení, jen se malinko usměje a povzdechne si, načež si upraví svoje krátké šaty.* No, jestli ti nevadilo, kdybychom změnili téma. No, tobě to asi nevadilo, ale... víš, jak to myslím. *Zamumlá a pak se jenom malinko uchechtne.*

*Bol rád, že prijala jeho ponuku tykania, ale stále si všímal, že nie je v jeho spoločnosti úplne vo svojej koži, čo ho celkom trápilo. Už mu dochádzali nápady, ako dosiahnuť, aby sa cítila príjemnejšie.* /Ty hlupák, chýba jej otec, samozrejme, že sa necíti dobre!/ *Nadával si a mal pocit, že sa pomaly, ale isto zabára do imaginárneho bahna. Všímal si, ako dievčina kokce a prikývol.* Isteže... tak teda, ako sa ti páči palác? *Vedel, že to bola úplne blbá otázka, ale v tom momente mu nič iné nenapadlo. Ale bol nakoniec rád, že ju nepozval sadnúť si, pretože s najväčšou pravdepodobnosťou by mu asi niekde utiekla a potom by mal výčitky svedomia.*

*Když se ji zeptá na palác, jen zamrká, skoro zapomínají, že je vlastně na zámku a baví se s někým jiným než se sobě rovným. Nicméně se ale usměje a začne povídat.* Když to přirovnám k mému orientačnímu smyslu, tak to je jedno velké bludiště, díky kterému mě má značná část personálu asi za blbce, ale... jídlo tu mají úžasné! *Rozplývá se a mirně se uchechtne, načež pokývne hlavou.* Jo, mám jídlo ráda, ale... bohužel jsem ještě neviděla kuchyni. To musí být nakonec ráj na duši, jestli se mi tam někdy povede dostat. *Svěří se mu s úsměvem ve tváři.*

*Všimne si, ako sa jej rozžiarila tvár po tom, čo zmenili tému a bol rád, že sa jej čo i len o trošku zlepšila nálada. Prikyvoval a usmieval sa.* To iste chápem. Je to tu obrovské a človek sa tu dokáže ľahko stratiť. *Potom pokrčí ramenami.* Je to len o zvyku. Ale sám musím priznať, že je to tu väčšie ako doma a tiež som mal zozačiatku menšie problémy s orientáciu.* Potom sleduje ako sa jej rozžiaria oči, keď rozpráva o jedle a prikyvuje, pretože sám je obrovským milovníkom dobrého jedla.* Aj ja zbožňujem tunajšie jedlo. *Prizná sa a keď začne rozprávať o kuchyni, spýta sa jej.* Rada varíš? *Napadne ho. Usúdil, že áno, podľa toho ako sa nad tým všetkým rozplýva.*

*Celý dny, když neměla nic na práci, buď proseděla v hudebním salónku, kde hrála na housle do té doby, dokud ji od strun nebolely prsty, nebo si četla do té doby, dokud se jí neunavily oči, což byl její častý problém. Ovšem dnes měla chuť jít se nadýchat čerstvého vzduchu a nejlépe se s někým pobavit, proto zamířila na balkóny paláce, které byly opravdu krásné. Nevěděla, zdali tam někoho potká, avšak věděla, že tam je skvělý výhled na zahradu, proto se tam i vydala. Projde dveřmi a ocitne se na balkoně, načež spatří nějakého muže a další účastnici. Na oba se Mile usměje.* Omlouvám se, neruším? *Zeptá se, připravená kdyžtak odejít.*

Ty nejsi zdejší? *Zeptá se ho a povytáhne obočí. Mluvilo se jí s ním hezky, ale stále to, že je někdo vyšší, pro ni byla v tomhle případě mnohem vyšší překážka než pro korunního prince, kvůli kterému zde byly. Kdo ví, možná to je tím, že je vlastně její potenciální budoucí manžela tak se před ním cítí mnohem méně nesvá. No, ale nakonec, když se s Noahem baví, vdycky má na jazyku vykání, ale vždycky to musí spolknout a začít tykat.* Jo, ráda vařím. Ještě než jsem přišla do selekce, byla jsem kuchařka v restauraci, co vede můj tatínek. *Při zmínce o tatínkovi se jí sice v očích objeví slzy, ale ona se stále usmívá. Když ale zaslechne nově příchozí, jen zavrtí hlavou a slzy si hned zase setře z tváře.* Ne, jasně že ne.

*Záporne pokrúti hlavou.* Soo sestrou sme sem prišli, predovšetkým kvôli Selekcii. Obaja sme z Belgicka. *Povie jej na ujasnenie. Premeriava si ju od hlavy po päty a prikyvuje.* Ja rád jem, ale varenie... *Pokrúti hlavou.* To nie je moja parketa. Úprimne povedané si ani neviem urobiť vajíčka. *Priznal sa. Veď v paláci mal iné veci na práci ako robenie si jedla, preto je možno... nuž možno trošku z tohto hľadiska rozmaznaný, ale nie každému ide všetko ako po masle. Vtom sa k nim pridá dalšie dievča. Trošku pokloní hlavou.* Dobrý deň, mne to vadiť nebude, pokojne sa k nám pridaj. *Usmeje sa, aby nevyvolal zlý prvý dojem, na ktorom si dal vždy záležať.*