Jídelna paláce

*Skoro utika chodbami, aby trefila do jidelny, kde se ma dnesni akce konat. Zdrzela se venku, kdyz byla v asti lesa s Eve a tak na sebe hodila cerne saty, ktere nemaji rukavy, Vlasy ji koorne vycesaly do drdolu a makeup ma decentni, ale jeji oci maji kourove sedocerne stiny. Sve cerne lodicky ma v rukou, dokud nedobehne k jidelne, kde si je zase nazuje asnazi se zklidnit svuj dech, nez vejde. Vejde zrovna, kdyz princ Jace veceri zahajuje.* /Fajn, aspon se na me nikdo nbude soustredit, kdyz ma slovo princ./ *Tise za sebou zavre dvere a rozejde se na sve misto a omluvne se usmiva. Na klin si da ubrousek a nasledne podekuje sluzebnictvu, kdyz pred ni daji jeji porci. Natahne se, ale po sjklenicce s vodou a napije se.*

*Doufá, že mu její přítomnost nijak nevadí, protože by jej opravdu nerada otravovala. U jakýkoliv setkáních si potrvá na tom, aby se většinou cítili příjemně všichni, tudíž jí záleží i na tom, jak se cítí princ. Naštěstí nevidí nějaký náznak otrávenosti, tudíž si s tím přestane dělat hlavu. Když řekne, že se má dobře, jemně se zaculí. Je za to ráda, ovšem samozřejmě neví, že lže.* Děkuji, vám taky. *Zastrčí si pramen uvolněných vlasů za ucho a usměje se tak, že se jí i zvýrazní lícní kosti. Nikdy ji moc nikdo nechválí, tudíž jí to potěšilo.* To jsem moc ráda. Mně se nic nestalo, byla jsem zrovna v paláci a potulovala se po chodbách. Zahlédla jsem rebela, ale použila jsem nějakou větší skříň v chodbách, do které jsem si zalezla. *Pousměje se, byla v tu chvíli hrozně vyděšená, ale teď je za to ráda, že vůbec stihla se někam schovat. Bůhví, jak by to dopadlo, kdyby tu skříň nenašla. Poté si poslechne zahájení večeře a s úsměvem přikývne. Následně se kouká na ten předkrm, který vypadá skutečně dobře.* Samozřejmě, chtěla jsem vám.. Tedy, chtěla jsem ti to nabídnout, ale nevěděla jsem, jestli by to nebylo moc troufalé. *Zazubí se, je řada, že si už budou tykat.*

*Uleví se jí, když uvidí Kadena vedle sebe. Celkem ji vyděsilo, jak ho poté, co si vše na ošetřovně vyjasnili neviděla. Nevěděla, jestli si to s ní nerozmyslel, ale hned ji to přejde, když sedí teď spolu vedle sebe a ještě více se uvolní, když ho uslyší jak jí řekne 'andílku'.* To jsem ráda, že je to už dobré. *Pousměje se a přikývne. Poté se jej zeptá, zdali je vše v pořádku, protože jí neunikne, jak se jí ještě nepodíval do očí. Podívá se mu do očí, když se k ní konečně otočí a sama se v těch jeho očích ztrácí, že ji ani nedojde to, jak neodpověděl na otázku.* Většinou se něco zapijí. Slavilo se něco? Nemáš narozeniny? Mohlo to být i něco špatného, proto se ptám, zdali je vše v pořádku. *Pousměje se a napije se obyčejné vody.* /Jako kdyby najednou vystřízlivěl.* Ty.. Mluvil jsi se svou sestrou? *Vydechne, načež zatají dech, dokud ji neodpoví. Bojí se toho, jak moc to mezi nimi pokazila. Pousměje se na korunního prince Illey, když zahájí večeři předkrmem a Pokýve hlavou, načež si upraví tenké ramínko na jejích šatech.*

*Je ráda, že se s ní konečně některá účastnice dá do řeči a potěší jí, že je to dokonce i její fanynka  Necakala by, že tu na nějakou svou fanynku narazi. Zeptá se, jestli správně tipla i její příjmení. Jména účastnic si snažila zapamatovat už z losování jejich jmen. *Jo, taky si to tu dost užívám. Teď jsem se snažila prozkoumat co nejvíce míst, přece jen nevím, jak dlouho tu budu a chci to tu vidět všechno. Ale rodina mi taky dost chybí. *Vzpomene si hlavně na svou sestru díky níž tu dneska je. Ví, že moc mluví, říká to o ní i princ. Samozřejmě četla jeho názor na ni v Illea news  Takže Eden řekne, že ji kdykoliv může přerušit. Jen kyvne a pozornost obrati k princi, který to zahájí a následně podekuje služebné  která ji přinese jídlo. *Je to dokonale. Budu muset začít navštěvovat tělocvičnu, jinak to dopadne špatně, než odjedu. *Uchechtne se potichu. *Odkud vůbec jsi, Eden? A co děláš? *Snaží se o sympaticke dívce zjistit více. *

*přítomnost lady Lindsey mu moc nevadí - přeci jen, je to jedna z těch, co je milá a nejde po penězích nebo moci. Jeho oči ale zajímá hlavně její hrudník, načež ji polichotí.* Také vám děkuji. *uchechtne se a poté ji ujistí, že je jeho ruka v pořádku. Naštěstí to nebylo nic vážného.* Tak to máte opravdu štěstí. Dávejte si pozor.. v době akce je větší pravděpodobnost, že rebelové zaútočí, takže se moc nezdržujte někde po paláci sama. *varuje ji, protože rebelové útočí především na akcích. Poté už zahájí večeři a následně se začne nosit první chod.*Klidně jsi mi to nabídnout mohla. *pokrčí rameny.* /Alexandře stejně tykat nebudu. Ta to přehnala./ *pomyslí si a pustí se do jídla.* Tak jak se vám líbí v paláci? *zeptá se jí podruhé, když si uvědomí, že poprvé jeho otázku ignorovala, nad čímž se musí pousmát.

*Nazve Nooru andílkem, protože mu tak opravdu připadá. Vzhledem i povahou. Snaží se jí vyhýbat pohledem, protože ví, že jakmile spatří její oči, už mu bude dělat problém na ně zapomenout.* Jo, taky jsem rád, že už jsi v pohodě, Měl jsem o tebe strach. *přizná. Poté se jí tedy konečně podívá do očí a nějak ji zapomene odpovědět, protože má pocit, že už není opilý jen z alkoholu. Po chvilce, která mu připadá neskutečně dlouhá, se ale vzpamatuje a konečně ji odpoví.* Nemám narozeniny, ani nic neslavím a ani nezapíjím nic špatného. Každej se potřebuje někdy napít, ne? *Protočí očima a poušklíbne se. Když zmíní Noora Daesyn, vyhledá ji v davu pohledem a jakmile ji spatří, zase se raději odvrátí.* Jo, mluvil. Ale nedělej si starosti. *na tohle teď opravdu nemá náladu. Následně už je před ním předkrm, ale nějak nemá chuť k jídlu, takže pořádně nic nesní. Neunikne mu ale, jak si upravila ramínko na šatech, což ho donutí stočit pohled opět k ní. Nejraději by z ní teď ty šaty serval. Ale někde v soukromí.* Vypadáš skvěle. *řekne tišším hlasem a sjede ji pohledem, přičemž se snaží nezdržovat moc dlouho na jejím hrudníku.*

*rozhodne se pro jednou nechat stydlivost stranou a promluví na Misty. Zná ji už nějakou tu dobu a je její fanynka. Ujistí ji, že tipla její celé jméno správně. Sama se zkoušela naučit všechny jména účastnic a pár si jich i zapamatovala-* Taky jsem to tu dost prozkoumala. A taky se párkrát ztratila. *přizná a uchechtne se. Poté řekne, že klidně může mluvit kolik chce, protože ona stejně raději poslouchá než mluví. Následně už jim přinesou první jídlo, do kterého se hned pustí a musí říci, jak je dobré.* Od malička žiju v Dominice. Je tam opravdu krásně. A vypomáhám na jedné farmě a zároveň u té rodiny bydlím. *odpoví ji na otázky.* Ty jsi z Clermontu, že? Tam jsem se vždy chtěla podívat.

*Jakmile vešel do jídelny, jemně se pousmál, aby působil dobrým dojmem. Jako vždy, i tady mu záleželo na tom, jak před ostatními vypadá a vystupuje. Je tu hodně lidí, což i očekával, proto si i upravil své vlasy. I tak očekává, že budou brzy opět rozcuchané. Poté si všimne Keenana, který se zde objeví. Nad jehou připomínkou se ušklíbne.* Řekl bych, že nemusím mít obavy, jelikož včely v jídle nenajdu. Takže dobrou chuť. *Odpoví mu s menším zazubením a pokrčí rameny. Poté si všimne i toho, jak dovnitř vejde Brikssi. Pousměje se, ale opět mu pohled chvíli visí na jejím těle, které je hubenější, než bylo před pár dny.* Ahoj. *Pozdraví je také a poté se chvíli zmateně dívá na to, jak Brikssi svému bratrovi podá nějaký balíček.* /No, skvělý. Vážně jsem si zapomněl zjistit, kdy mají narozeniny?/ *Dívá se ještě, jak Brikssi přeje svému bratrovi a jak to tak pozoruje, zajede si rukou do vlasů chvilku před tím, než si Brikssi všimne toho, že se učesal.* No, vlastně jo.. Ale teď už je to zase sakra k ničemu. *Uchechtne se a rukou si pokusí ještě nějak upravit ty vlasy. Marně.* Každopádně vše nejlepší, vám oboum. *Usměje se a jemně se nakloní k Brikssi.* Prosím, zkus se najíst. *Šeptne k ní, načež si uvědomí, že Keenan neví o tom, že je to mezi nimi teď vklidu. Spolkne krevetu, kterou si dal do úst a čeká na jeho reakci.*

*Je ráda, že si dnes má s kým povídat. Nevěděla, jak celá tato akce bude probíhat, ale nakonec probíhá opravdu příjemně. Naštěstí má i příjemnou společnost. Poté s pousmáním mavne rukou na náznak, že ji nemusí děkovat a rázem se začnou bavit o útoku rebelů na palác.* Ano, to měla. Výjimečně. *Uchechtne se a dá si vidličku s předkrmem do úst. Spolkne to a snaží se tolik nevnímat to, jak je to výborné.* Už to nejspíše nebudu dělat, jen jsem chtěla palác poznat více, abych se zde přestala ztrácet. *Pousměje se. Následně si začnou tykat, což je mnohem příjemnější. Poté se i plácne do čela, když si uvědomí, že princi neodpověděla na otázku.* Omlouvám se, nejspíše jsem se až moc zakoukala do toho jídla. *Zasměje se.* Je to tu vážně nádherné. Líbí se mi, jak tu máte namíchané i starší části paláce. Například ty uličky. *Zaculí se, tam se jí velmi líbilo, protože se tam chodila koukat na západy slunce.* Akorát mě mrzí, že vaše zahrady nevidím se vším všudy. *Vydechne, ale je jí jasné, že to nejspíše princ nepochopí. Přeci jen, ne každý je barvoslepý.*

*Uchechtne se.*Jo to já taky. Palác je taková okázalé bludiště, že? *Usměje se na ni. Je ráda, že není jediná, která bloudila a bloudí trochu i teď, ale je to rozhodně lepší.*Jsem si říkala, že nám měli dát mapu, když jsme přijely. Abychom se tu měly jak orientovat.*Ona nespočetkrát vyděsila kuchaře v kuchyni, kam ani neví, jak se dostala. Pustí se poté do jídla, které je vynikající, jako vždycky. V paláci vaří skutečně účasně. A on a bude muset začít chodit do tělocvičny, aby odešla po svých a oni ji ještě nemuseli kutálet.*V Dominice jsem už párkrát byla. Je tam vážně nádherně.*Měla tam pár koncertů a líbilo se jí tam. Je to krásná provincie. Je na ostrově, takže tam mají krásné pláže, které zbožňuje. *Ano, z Clermontu. Je to tam nádherné. Stejně jako na Dominice i my tam máme krásné pláže. A velký zábavní park. Jestli se tam někdy stavíš, doporučuju ti ho navštívit, stojí to za to. Hlavně z toho velkého ruského kola. Dohlédbeš tam až do neuvěřitelné dálky a hlavně při západu slunce je to kouzelné.

*podle něj měla Lindsey opravdu štěstí, protože kdyby na tu skříň nenarazila, tak by to mohlo dopadnout špatně. Následně řekne, že není moc bezpečné se pohybovat sama v paláci v době akce, protože je větší riziko útoku rebelů.* Hodně účastnic naráží na to, že se tady ztrácejí. Asi vám nechám udělat mapky. *uchechtne se.*/ Jo, mapu jak ven a daleko dosud./*to mu přijde jako geniální nápad. Následně si začnou tykat a on se uchechtne, když mu neodpoví na otázku.* To je v pořádku, taky se mi to stává- *ujistí ji.* Jsem rád, že se ti tu líbí. *usměje se.* Jak to myslíte, se vším všudy? *zeptá se zmateně a zamračí se.*

*Je trošku zmatená ohledně toho, jak se jí nepodívá ani do očí. Neví, jestli něco provedla, ale poté, když se ho dotkne, tak už se na ní podívá a tak se může uvolnit.* To jsi nemusel, ale také jsem o tebe měla strach. *Přizná s jemným přikývnutím. Následně si navzájem hledí do očí a ji přijde, jako kdyby se na okamžik zastavil čas. Poté se ovšem oba vzpamatují a ona si ještě prohrábne vlasy.* Máš pravdu, promiň. *Usměje se. Musí si uvědomit, že ne každý je jako ona, která nepije vůbec. Poté naváže konverzaci k jeho sestře, ale vidí, že se o ní vážně nechce bavit a tak to utne. Upraví si ramínko a neunikne jí pohled Kadena, který v ní něco probudí. Jen, aby věděla co.* Děkuji, tobě taky. *Usměje se na něj a snaží se potlačit vůli k červenání. Poté si vezme další kousek předkrmu a když ten kousek dojí, olízne si spodní ret, aby tam náhodou nic neměla.*

*Nechtěla myslet na to, co by se stalo, kdyby tu skříň prostě nenašla. Bůhví, jak by skončila, ale je hlavně vděčná za to, jak to dopadlo. Věděla, že hodně lidí nemělo na tom útoku štěstí, jak lidé v paláci, tak lidé venku přímo na té akci.* Já si občas někde vážu mašle, abych věděla, kde jsem byla a kde ne. Ale palác je určitě obrovský oproti bydlení všech účastnic, takže se to dá předpokládat. *Zazubí se a a pokrčí rameny. Zatím si nedokáže představit, že by to tu znala jako vlastní boty stejně, jako princ. Poté si začnou tykat a ona se mu hned omluví za to, jak neodpověděla na jeho otázku. Vlastně ji to úplně vypadlo. Usměje se, když ji to promine a poté se prokecne s tím, že jejich zahrady nemůže vidět se vším všudy. Trochu doufala, že to princ ví, jelikož to má v přihlášce, ale poté se na něj jen s menším úsměvem podívá.* Tak, jsem barvoslepá a vidím jen černobíle. Nemůžu vidět, jak krásně rozkvetlá vaše zahrada je, ale to je jen doplněk. *S pousmáním pokrčí rameny, ovšem tohle řekla tišším hlasem.*

*dost dívek mu říká, že se v paláci ztrácejí. Sice vždy říká, že jim nechá udělat mapy, ale skutečně myslí jen na to, aby se ztratily tím stylem, že ojedou z paláce.* To je chytré. /Až na to, že je dost možný, že ty mašle komorné uklízejí./*pomyslí si, ale nechá ji topit se v té představě, že mašlemi vyřeší každý problémek. Nálsedně se jí zeptá znovu na tu otázku, na kterou mu předtím neodpověděla a ujistí ji, že je to v pořádku. Každý přeci občas na něco raději neodpovídá. Začne se zajímat o to, proč nemůže vidět zahrady úplně a když uslyší její odpověď, málem mu zaskočí.* /Možná by nebylo až tak od věci na ty přihlášky aspoň kouknout/ Já.. to jsem nevěděl, omlouvám se. Musí to být strašné. Je mi to líto.*řekne upřímně a na chvilku sundá svou masku bezstarostného prince, kterému je všechno jedno.* Od malička nevidíš barvy?

*Bylo jí jasné, že ty mašle někdo uklízí. Jenže většinou tam zůstaly alespoň pár hodin, což jí stačilo k tomu, aby se v paláci alespoň maličko orientovala. S tím si dokáže vystačit. Pousměje se, když její nápad uzná a dá si do úst další kousek jídla, načež se napije vody, která je před ní. Poté se mu omluví za to, jak mu neodpověděla na otázku, protože to vážně nebylo úmyslné a nechtěla, aby si o ní myslel, že je nějaká ignorantka. Je ráda, že to nechá být a ujistí ji, že je v pořádku. Poté navážou konverzaci k její vrozené vadě.* Nemusíš se omlouvat, není tvá povinnost si číst naše přihláška. Sama bych tolik papírů asi nepřečetla. *Pobaveně se pousměje.* Ano, narodila jsem se tak. Mám to po otci, ale ten vidí barvy, jen je vidí hodně světle a bledě. Ale alespoň něco, já zkrátka vidím černobíle, tudíž mi komorné musí připravovat oblečení, sama bych nepoznala, jaké oblečení k sobě barevně sedí. *Vysvětlí. Samozřejmě že ji mrzí, že nevidí svět jako většina ostatních, ale teď to nedává tolik znát.*

*Když si sedne na židli, probodne napřed Doriana poheldem a po odpovědi na jeho poznámku se ušklíbne.* Nikdy neříkej nikdy. Aspoň vím, čím se tě mužů zbavit. *Pronese kousavě a když uvidí, že jde sem i jeho sestra, pousměje se na ni. Jenže si nestihme sednou na židli vedle Doriana, tak si jen potichu odfrkne. Pak ji sleduje a jeho obočí se vysune do výšky.* Sisi, já nic nechtěl. *Pronese, ale i tak si krabičku vezme a otevře ji. Překvapeně zamrká nad tím, co tam uvidí.* Ty ses zbláznila. *Zavrtí hlavou, ale letmo ji obejme.* Vlastně pro tebe taky něco mám. *Pokrčí rameny a z kapsy vytáhne nijak zabalený řetízek, stejně balit věci neumí. Řetízek, na kterém je na první pohled normální zlaté kolečko, ale když se člověk koukne lépe, na jedné straně je vyrytý zmenšený podpis jeho malého já a na druhé straně podpis malé Sisi, ji vloží do dlaně pak sleduje zmateně ty dva, jak si docela normálně povídají. Odkašle si a ruce si založí na hrudi.* Nimdo mi nevysvětlí co se to tady děje? *Zavrčí a pohled sklopí k jídlu, na které se zašklebí, ale přece jen ho začne jíst.*

*Dojde do jídelny, kde rychle vklouzne na svou židli, protože se jí klepou po cvičení kolena vysílením a déle by už nevydržela stát a po pozdravu věnovaném jak Dorianovi, tak Keenanovi, se otočí na svého brášku a předá mu dárek, který pro něj k narozeninám má.* Jo, já vim. Nikdy nic nechceš. *Zašklebí se pobaveně a krabičku mu strčí do ruky, protože se o tom s ním odmítá dohadovat. Musí se spokojeně usmát, když vidí jeho reakci.* Jo, přesně před dvaadvaceti lety. Ale až tři minuty po tobě. *Zazubí se na něj nevinně a oplatí mu objetí.* Víš, žes nic nemusel shánět. *Poznamená tentokrát ona, ale nechá si od něj vložit do dlaně řetízek.* Je nádherný. *Pohladí kolečko bříškem prstu a pak ho zvedne do vzduchu, aby ho viděla víc zblízka a všimne si těch podpisů a to jí úplně vyrazí dech.* Jak tě to napadlo? *Zeptá se ho s nadšeným pohledem a zapne si ho okolo krku, takže se kolečko usadí mezi jejími vystouplejšími klíčními kostmi, jako kdyby tam snad celou dobu patřilo. Pak se otočí k Dorianovi a neodpustí si poznámku k jeho vlasům.* To je. *Přikývne s pobaveným úsměvem a po jeho popřání jen přikývne. Když jí pak zašeptá, aby se najedla, stáhne obočí a obličej stočí k talíři s jídlem, který se před ní akorát objevil. Naštěstí jí ale zachrání slova Keenana, i když za ně schytá kopanec od svého svědomí, že mu ještě neřekla, jak se věci mají. Ale vzhledem k tomu, že celé dny tráví v posilovně a pak jen spí ve své komnatě jak zabitá, nebylo moc příležitostí se s ním potkat.* Emmm.. No.. My tak trochu vyhlásili mír a snažíme se spolu začít vycházet. *Vysvětlí mu a opatrně se na něj podívá.* Z toho zasnoubení se nevyvlíkneme, takže je to to nejrozumnější, co můžeme udělat. *Doplní s omluvným pohledem. Jenom doufá, že se kvůli tomu Kee nenaštve.*

O mě si strach dělat nemusíš. Já jsem v pohodě.*protočí očima nad její starostlivostí. Vždyť to ani skoro nic nebylo. Oproti ní. Poprvé za dnešek, spíše za několik dní, se jí podívá do očí a hned toho lituje, protože se v nich začne topit a opilost je ty tam. Málem zapomene na to, že se ho na něco ptala, ale naštěstí se vzpamatuje. Když si prohrábne vlasy, vydechne a má chuť ji je rozcuchat.* Za co se omlouváš? *zamračí se a neví, jestli je on mimo alkoholu nebo se ona zase zbytečně omlouvá. Poté se rychle zmíní o Daesyn a je rád, když Noora pochopí, že o tom nechce mluvit. Teď na to nemá náladu. Jeho sestra ho nesnáší kvůli tomu, jak se chová a jak se choval k Nooře. Jakoby se za to nesnášel on dost sám. Takže je logické, že se o tom nechce bavit. Neunikne mu, jak si upravila ramínko od šatů, což na něj dost viditelně zapůsobí, protože se mu samozřejmě stále v hlavě honí představy a vzpomínky na jejich společnou noc.* Za krásu se neděkuje. *řekne nevědomky a stále si ji prohlíží. Po chvilce se ale otočí zpět k jídlu a dá si jedno sousto, ale pořád ji po očku sleduje.* Děláš to schválně? *otočí se na ni, prudčeji než chtěl, protože mu neuniklo ani to, jak si olízla spodní ret. Už mu přijde, jakoby ho schválně provokovala.*

*Všimne si Keenana, který zrovna vejde do místnosti a musí se ušklíbnout nad tím, když má vůči němu hned nějakou poznámku. Už to tak nějak čekal, jelikož on s ním asi nikdy nebude mluvit s klidem.* Zbavit maximálně na pár hodin. Většinou s sebou nosím léky na alergii, kdyby se něco stalo a dokážu si kdyžtak včas zavolat pomoc. *Zazubí se na něj, načež přijde Brikssi, na kterou se usměje. Všimne si, jak si se svým bratrem vymění dárky a on si jen vjede rukou do vlasů s vyčítkami, jak si měl zjistit jejich narozeniny. Popřeje jim a šeptne Brikssi to, jak by se měla pokusit najíst. Alespoň se pokusit. Poté si všimne zmatené reakce Keenana, nad kterou se musí uchechtnout.* Vlastně spolu vycházíme už naprosto v pořádku, řekl bych. Sice si myslím, že to zrušení zasnoubení nevyjde, ale když to tvá sestra bude vyloženě chtít, udělám, co bude v mých silách,opravdu. Ale zatím se alespoň bavíme, necháváme tomu volný průběh. *Jemně pokrčí rameny a snaží se zatlačit potěšený úsměv z toho, že má o jednu starost méně.*

Jako bys mou starostlivou stránku ještě neznal. *Pousměje se, je možné, že jedná až moc přehnaně, jenže když ví, co vše se mohlo díky té bodné ráně stát, zamrazí v ní. Nůž mohl trefit jakoukoliv šlachu, kloub, důležitý sval.. Mohlo se toho stát hodně. Následně se začnou navzájem topit ve svých očích, jenže poté si nejspíše uvědomí, že se jej na něco ptala. Prohrábne si vlasy a poté se mu omluví.* Protože se občas ptám na něco, na co nemám, nebo se starám o něco, o co bych se starat neměla. *Omluvně se na něj pousměje a dá se do pomalejšího jezení. Řeč o jeho sestře nechá být, jelikož si všimne toho, jak o tom nechce mluvit, což ona chápe. Neví přesně, co se mezi nimi děje, ale to ona nemůže pochopit, když nemá sourozence. Poté si upraví ramínko od šatů. Nad následujícími slovy Kadena, jak se za krásu neděkuje, její tváře naberou růžový odstín. Znovu se napije, načež si olízne spodní ret, kdyby tam měla náhodou pomazánku z avokáda. Všimne si, jak se k ní prudce otočí, takže se na něj podívá s jemně zmatenýma očima.* Co přesně? *Jemně nakloní hlavu do strany, ale poté ji to dojde. Odloží vidličku a znovu se na něj podívá.* Měla jsem překroucené ramínko od šatů a na rtu pomazánku z avokáda. A nechtěla jsem, abys to viděl, abych nevypadala směšně. *Vysvětlí mu, neví proč, ale prostě jí záleží na tom, jak před ním vypadá. Ovšem pohled z něj nespouští, jelikož ji trochu povzbudila jeho reakce.*

Ale prášky, který by ti pomohli s vidličkou v oku bys asi nenašel. *Zamumlá a pohled zabodne právě na vidličku na stole a odolá chuti ji vzít a bodnout mu ji do oka. Díky tomu, že přijde jeho sestra, tak tyhle myšlenky zaplaší pryč. Hodinky, které od ní dostane se mu vážně líbí, takže si je hned přípne na ruku. Pak i on vytáhne dárek pro ni a po její otázce pokrčí rameny.* Nevím, chtěl jsem pro tebe něco, co ti mě bude připomínat. Co ti bude připomínat nás oba. *Vysvětli ji jednoduše a pousměje se na ni. Pak už ale zmateně sleduje jak se ti dva baví bez kousavých poznámek a najednou mu přijde, jako by kině šel do jiného sálu, kde hrají komedii místo nějakého krvavého drama, na které šel původně.* Vyhlásili mír. Vycházíte spolu. Vycházíte spolu v pohodě. To si ze mě někdo dělá prdel. *Jendou rukou si promne obličej a podívá se na svůj talíř  s jídlem, který má teď chuť vyklopit na Doriana.* Dejte mi oba dva jediný důvod.. *prstem ukáže na Doriana* proč bych ti tenhle nůž, nemohl zabodnout do krku, vidliču do oka a lžičkou vydlabat mozek. Teda zbytek mozku, nějakej zárodek. Protože pcobybuju, že máš normální mozek, jako normální člověk. *Zamumlá a ruce si založí na hrudi.*

*Spokojeně se usměje, když vidí, že se Keenanovi ty hodinky líbí a hned si je připne na ruku. Cítila se trochu provinile, že jsou to obyčejné hodinky a ne něco lepšího, ale jednoduše se bála vyrazit do města pro něco lepšího potom, co jí unesli rebelové. Pak už ale ohromeně sleduje řetízek, který dá on jí a vůbec nechápe, jak ho to mohlo napadnout. Po jeho odpovědi jí dojde, že tohle jsou nejspíše poslední narozeniny, které slaví společně. Že příští rok bude už daleko s Dorianem a Keenana neuvidí denně. Rychle zamrká a svému dvojčeti věnuje úsměv, i když ne tak nadšený, jako před chvílí.* Víš, že na tebe žádnou fyzickou připomínku nepotřebuju. Jsi moje součást. A já zase tvoje. *Položí mu ruku na předloktí a povzbudivě mu jí stiskne. Pak si vymění pár slov s Dorianem a Keenanovi vysvětlí, že vyhlásili mír. Musí jemně převrátit očima, když vidí, jak je z toho Dorian nadšený a najednou má trochu pocit, jako kdyby byla bábovička na pískovišti, kterou si najednou nárokují dvě děti.* Ne, nedělá. *Zamumlá potichu v reakci na Keenanova slova a pak protočí očima.* Co třeba, že já bych s tím rozhodně spokojená nebyla, Kee? *Navrhne jeden z důvodů, který by pro něj mohl něco znamenat.* To zasnoubení se zrušit nedá. Dorian mluvil i se svými rodiči. Já s těma našema. Nikdo neustoupí. A když už musím odjet do Dánska, tak chci, abych tam byla šťastná, co nejvíc to půjde. A Dorian se ke mě chová celou dobu daleko lépe, než kdokoli ostatní, kromě tebe. Takže mi přijde fér, abych se s ním aspoň pokusila vycházet. *Řekne mu rychle a stáhne obočí v obavě, že se Keenan naštve a tohle přeroste tak akorát v hádku. Krátce nato k nim přijde komorná, která se omluví za vyrušení s tím, že jí a Keenanovi nese dopis na žádost jejich otce a podá jí dost staře vypadající kus papíru. S pochybovačným pohledem se na něj podívá a pak ho rozloží a začne číst. Papír drží tak, aby na text viděl i Keenan. Je to ručně psaný dopis od jejich otce. Ale ne Jaspera, jak si celou dobu mysleli. Píše se v něm, že jejich matka byla tajně uměle oplodněná a to konkrétně spermiemi, které po sobě zanechal kdysi dávno Thomas, který vyvinul technologii, díky které tak dlouho vydrželi. Tím pádem jsou vlastně potomky své praprapradědy, největšího zločince a postrachu snad v celé historii Illeá.* To neni možný.. *Hlesne potichu, ale moc dobře ví, že až často uvažovala o tom, že se vůbec necítí jako dítě svých rodičů, na to, aby to byla pravda. Také ví, že ani ona, ani Keenan, nemají s Jasperem nic společného vzhledově. Okraje vidění jí začnou černat a ona se rychle natáhne pro pití, aby tady neomdlela.*

*ujistí ji, že je v pořádku, když mu prvně neodpověděla. Občas se to stane i jemu. Následně už přejdou na téma toho, že vidí černobíle. Přihlášky moc nečetl, spíše vůbec, takže o tom neměl nejmenší tušení. Obdivuje ji, protože nechápe, jak to může zvládat. Nedokáže si představit, že by on viděl černobíle.* Denně čtu mnohem více papírů, než bylo přihlášek. *Uchechtne se a protočí očima. Ty přihlášky mu ale přišli naprosto zbytečné.* To je mi vážně líto.. musí to být opravdu náročné. *řekne upřímně a lehce se zamračí. Následně přinese personál další chod a mu neunikne jedna služebná, která zamíří k Brikssi. Všimne si i toho, že se Brikssi začne chovat zvláštně - jakoby to s ní mělo na místě seknout.* Omluv mě na chviličku. *řekne rychle směrem k Lindsey.* Brikssi? Jsi v pohodě? *řekne trochu hlasitěji, ale zase nekřičí přes celou jídelnu, jelikož od sebe nesedí tak daleko.

*Cítí se provinile kvůli tomu, že si nezjistil datum jejich narození. Přemýšlí o tom, že by zajel narychlo do města a něco jim koupil. Nebo.. Spíše jen Brikssi, protože u Keenana si je téměř jistý tím, že kdyby mu něco dal, tak by to ještě ten den spálil. Mezitím, co si předávají dárky, tak dojídá předkrm, než začnou nosit ostatní jídla, protože mu je blbé je tak upřeně pozorovat. Poté když si Keenan všimne, že je něco jinak, mu vše vysvětlí. Snaží se krotit své nadšení, ale stejně mu to moc nevyjde, čehož si všimne z jejího pohledu. Když se ho Brikssi zastane, tak nejdříve překvapeně zamrká, ale poté se spokojeně usměje.* Nejspíše se se mnou budeš muset snažit nějak vyjít. Mně to teda problém nedělá. *Pokrčí rameny, zasměje se a poté přesune zmateně pohled na komornou, která jim donese dopis. Dívá se na jejich tváře, když to čtou a vyděšeně se dotkne Brikssi ramene.* Brikssi, jsi v pohodě? Co tam je napsáno? *Zmateně se na ně dívá, nejradši by jim ten papír vytrhl z ruky, ale ví, že nemůže. Pořád má nějaké vychování a je možné i to, že mu ani jeden neřekne, co se na tom papíře vůbec píše, i když by to vážně rád věděl, protože Brikssi barva v obličeji nevypadala vůbec zdravě.*

Sice jsme si součástí, Sisi, ale ty za chvíli odjedeš pryč a budeme od sebe docela dost daleko a tak chci, abys mě měla aspoň nějak u sebe. *Zamumlá a pokrčí u toho rameny. Napadlo ho, že by se nějak vetřel do Dánska. Mohl by pořád urážet Doriana a zároveň hlídat jeho sestru. Ale netuší, jestli by mu to prošlo. Když se dozví, že jsou v míru, je docela v šoku.* Za chvíli budete jak přeslazený čaj. *Zamumlá, ale nic víc už nenamítá. Chce aby tam jeho sestra byla spokojená a Doriana nebude mít v lásce pořád.* Ještě před pár týdny by si se mnou spolupracovala. *Namítne nakonec ještě a poté už zmateně sleduje komornou, která jim předá dopis. Zkoumavě se koukne na Brikssi a dá se do čtení. Během čtení pomalu ale jistě ztrácí barvu, jelikož ho to docela dost šokuje. Nikdy neprojevu moc emocí a nedava je najevo ve výrazu, ale teď jde v jeho obličeji vyčíst zmatenost, znechucenost, zklamání. Mu samotnému mu přijde, jako by se během toho čtení rozapdal na rozbité kousky jako střepy rozbitého skla. Nezmůže se na nic jiného, než že se zmocní papíru a zmačkáho do kuličky co nejvíce to jde, jakoby za to mohl právě ten papír.* Brikssi. *Osloví svou sestru tiše a chytne ji za ruku.* Nechceš jít někam do soukromí? *Řekne naléhavě, protože jestli odsud neodejde, rozmlátí tady vše před zolika očima a zároveň nechce odejít bez své sestry.*