Posilovna paláce

*Přikývne.*Jo tomu věřím. Jenže všechno nejde hned. /Jasně, snažíte../*Jen tak tak se drží, aby neodhalila to, co si myslí skutečně a neprotočila nad ním očima. To, že se nějak extra zajímají o své lidi jí tak nepřipadá a nevěří tomu.*Jistě, třetí nebo druzí, kteří mohou mít všechno na co si vzpomenou, ale není jim to dost dobrý, přitom tu jsou lidi, co žijí na ulicích, mezi nimi malé děti, bez rodičů..*Potřese nad tím hlavou. Takové lidi sama nesnáší. Ona nikdy nepoznala to, co je to strádání, aspoň, o se peněz týče, ale ví, že to musí mít ti lidé těžké a světe div se, snaží se jim pomáhat. Protože i když vystupuje tak jak vystupuje, někde hluboko uvnitř se skrývá milá holka, která se ostatním snaží pomáhat co nejvíce to jde. Poté už spolu začnou šermovat a k její nelibosti, ji princ porazí. *Proč ne? Nebo se snad bojíte, že už takové štěstí mít nebudete?*Následně přijme jeho nabídku tykání, protože jí osobně se to zdá lepší.*Víš.. většina mužů by nechala holku vyhrát. Jako džentleman. *Popíchne ho.*Ale já jsem ráda, žes to neudělal. O takové vítězství nestojím.

Přesně tak. Pracujeme na tom už od jakživa, ale není to ta nejjednodušší věc. *je rád, že aspoň Verity mu tohle nevyčítá. Upřímně dnes na něj působí o dost mileji, než při prvním setkání.* Nesnáším takové lidi. Vůbec si neváží toho, že mají zabezpečený život. /A selekce je jich plná.../*neodolá ušklíbnutí. Tyhle lidi opravdu v lásce nemá. Následně už spolu dojdou až do tělocvičny, kde začnou šermovat a on jejich malý souboj vyhraje. Což ho skutečně potěší.* To nebylo štěstí, jsou to zkušenosti. Ale pokud máte zájem o další prohru.. *pokrčí rameny*.. jak je libo. *sebevědomě se usměje, načež ji nabídne tykání protože to je asi pro oba příjemnější.* Vždyť jsem tě nechával vyhrát, jen očividně málo. *zalže a uchechtne se.* Vidíš? Takže jsem gentleman, protože stejně nestojíš o nezasloužené vítězství. *zazubí se na ni, jako největší andílek.*

*Přikývne chápavě, naoko chápavě. Ve skutečnosti si nemyslí, že by jim na lidech tolik záleželo. Ale dělá, jako že ano a těmhle kecům věří. Co ale řekne upřímně je, že nesnáší lidi, kteří jsou třeba ve druhé kastě a mají pořád málo. Jsou tu lidé, kteří žijí na ulici a oni si budou stěžovat, že nemají soukromé letadlu a musí létat "jen" první třídou?*V tomhle nemohu jinak, než souhlasit. Já jsem čtvrtá, tedy před Selekcí jsem byla, čtvrtí už nijak moc nestrádají a jsem ráda za to,kam jsem se narodila, ale i tak to vidím denně. Když se člověk projde na ulici a vidí tam děti, jak sedí na zemi a prosím o peníze, aby si mohli koupit alespoň něco málo k jídlu..*Potřese hlavou.*Budu muset více trénovat, abych vás příště, pokud tedy nějaké příště bude, porazila.*Přijme jeho nabídku tykání, protože je jí to taky více příjemnější, než vykání a z legrace si stěžuje, že by ji jako džentleman měl nechat vyhrát, ale později dodá, že je ráda, že to neudělal. Kdo by stál o nepravou výhru: Uchechtne se nad jeho reakcí.*

*shodnou se s Verity na tom, že lidi tipu "Mám vše, ale nemám stále dost" nesnáší. Nechápe, jak se vůbec takhle mohou chovat, když jsou lidé, kteří jsou na tom o tolik hůře. Zatne čelist, když slyší o dětech, které nemají život, jaký by si zasloužili. Nesnáší to, kolik lidí v Illee trpí a jak se to díky válkám zhoršilo. Ale už neví, jak to změnit. Válka je relativně vyřešená.. i když tenhle způsob odmítá akceptovat vzhledem k tomu, jak v tom figuruje jeho sestra. Ale bohužel ani to nezlepší o moc situaci v Illee, se kterou už se potýkají několik let. Ne-li staletí.* Je to strašné.. nesnáším to. Ty děti si to nezaslouží. *potřese hlavou a pohled zabodává do země.* To byste opravdu měla. *popíchne ji a uchechtne se. Poté konečně přestanou s tím otravným vykáním a začne se bránit, že vlastně gentleman je.* /Všechny ty namyšlené dívenky, které mi hodlají ničit život?/ Určitě by se někdo našel. *svou myšlenku raději říkat nebude. Následně odloží kord i masku zpět na stojan, protože už je potřebovat nebude.* Pokud chceš, je tady připravené nějaké občerstvení a můžeme se zde ještě zůstat. *pokyne rukou k malému stolku s křesly v jednom rohu, na kterém je nějaké to občerstvení.*

*Vidí denně, jak lidé v Illey trpí a proto moc nevěří, že se královská rodina nějak snaží, ale naoko to hraje, že jim důvěřuje. Už minule se nechala unést, bojí se, že kdyby řekla pravdu, stalo by se to znovu. A ona tu ještě potřebuje zůstat. Má se k princi dostat blíže a zabít ho, problémem je, že neví jak, aby to bylo nenápadné. Do vězení a nechat se popravit se ji jít nechce.*/Ale když to nezvládnu a vrátím se domů../*Teď nad tím raději nebude myslet a zase se myšlenkami vrátí k sem.*To ne. To jak se člověk narodí se ovlivni nedá. *Všimne si, jak pohled zabodává do země a na chvilku ji dokonce napadne, že ho to fakt trápí.*Ono.. zlepšuje se to. Sice pomalu, ale vážně. Jde vidět, že se snažíte, co jsem slyšela za vlády vašeho otce se počet dětí na ulici zmenšil a až usednete na trůn vy.. bude to určitě ještě lepší. *Řekne povzbudivě a pousměje se na něj. Ani neví jak, ale na tenhle kraťoučký moment svou masku odhodí a řekne to upřímně. Al jak si to uvědomí, v duchu zanadává a rychle ji zase nasadí zpět. Řekne, že by měla trénovat, aby jej příště porazila, pokud se společně do tělocvičny ještě někdy zastaví.*Děkuji za tu podporu.. *Uchechtne se se společně s ním. Poté taky odloží kord na místo, odkud ho vzala a stejně i masku. *Pokud chceš ty. Je už celkem pozdě a jsem si jistá, že ty bys ocenil i chvilku o samotě. *Pokrčí rameny a dá mu na výběr, jestli tu s ní chce ještě sedět a nebo odejdou pryč.*Je mi jasné, že tě věčné setkávání s námi nebaví.*Dodá později.*

*oba zastávají ten názor, že nesnáší lidi, kteří nikdy nemají dost, i když by na tom mohli být mnohem hůře, vzhledem k tomu, kolik lidí je v Páté a nižší kastě. Přikývne hlavou a pohledem hypnotizuje zem. do jaké kasty a rodiny se člověk narodí se opravdu ovlivnit nedá.* Myslete si co chcete, ale jen nedoufejte zbytečně..*ušklíbne si, protože on si tohle opravdu nemyslí. Illea během jeho vlády zanikne. Všimne si ale, že na malou chvilku vypadala jinak.. nechápe, co to bylo, ale přišla mu jiná.* /Vždyť už pár týdnů nic neberu.. nějaký dozvuky drog?/*pomyslí si. Už je to nějaký ten den, kdy měl naposledy něco z drog a proto se mu také klepou ruce.* Nemáte zač, vždy k vašim službám. *zazubí se na ni a odloží kord i šermířskou masku zpět na svá místa.* Ale já ti to nabídl první a mám přece být gentleman, ne? Rozhodni se ty. *pokrčí rameny, i když by nejraději zdrhnul z paláce a už nikdy ty harpyje neviděl.* Je to moje povinnost. *opravdu moc na výběr nemá.*

*Řekne mu, že za poslední roky vlády krále Wyatta se situace v Illey co se týče děti ponechánych na ulici osudu, bez rodičů a nikoho dalšího blízkého zlepšila a že věří, že za jeho vlády se to bude zlepšovat i nadále.*Mel byste si více věřit. *Osobně by čekala  že bude více nafoukany s hlavou, kterou bude nosit vysoko a sebevědomí bude mít až do nebe, ale přijde ji, že je to právě naopak. Na chvilku mu i odhalí svou pravou tvář, kterou se celý život učila skrývat, kvůli svému otci který ji celý život učil, že všichni člení královské rodiny jsou špatní a zasloužíš zemřít. Z legrace mu podkuje za jeho podporu, když ji potvrdí, že by měla více trénovat, protože jako správný dzentlemen by ji spíše měl ríct, že je dobrá už takhle  Dělá si z toho legraci. Až ji překvapuje, že tenhle rozhovor je takhle.. Uvolněný. Jenže mě je to jedno. A.chapu, že za cely den toho můžeš mít plné zuby. *Pokrčí rameny. *Je škoda, že to tak berete. Jako svou povinnost. Ne jak třeba únik od jinak nudneho stereotypu. Jen můj názor, snad tě moc nenastve. *Pak se podívá na dveře. *A ráda bych už šla zpět do komnaty.

*rozhodně si nevěří v kralování. Kdo by si taky věřil v tom, že má vést celou zemi a zajišťovat všem co nejlepší život? On tedy rozhodně ne.* To mám po otci. *co slyšel z vyprávění, ani jeho táta si nevěřil a podceňoval se. Všimne si, jak se jí přes obličej mihnul nějaký stín a má pocit, jakoby byl opět zdrogovaný, i když drogy už nebere. Pak ji začne popichovat, protože by měla začít více trénovat, ale nemyslí to zas tak vážně. Byla skutečně dobrá.* Bože, ale ta nabídka byla určená pro tebe, takže se máš rozhodnout ty. *protočí nad ní očima.* Tak dobře. *kývne hlavou, opět ji nabídně rámě a vydá se s ní směrem zpět k její komnatě.* Děkuju, že jsi souhlasila s tou schůzkou. Dobrou noc, Verity. *popřeje jí dobrou noc a jelikož měla předtím narážky na jeho džntlemanství, políbí ji na hřbet ruky, jako by gentleman měl. Následně už se vydá do své komnaty.*

*Jelikož mu dnes dal velitel stráží volno, měl hned celý den čas, s čímž ze začátku moc nepočítal, nemívá volno tak často. Ovšem hned si vymyslel program a to takový, že stráví den převážně v posilovně, kde ze sebe opět bude vybíjet všechen vztek a žal, který ho i přes ty roky, co se stala ta nehoda, spaluje. Oblékl si černé tričko s krátkým rukávem, kraťasy stejné barvy a lehké černé sportovní tenisky. Rozešel se do posilovny a jakmile tam byl, stoupl si k boxovacímu pytli a ani si nevzal rukavice, zkrátka hned začal do pytle bušit. Začínal opět vidět trochu rudě, když se mu před očima objevili muži, kteří před léty zabili jeho sestřičku. Klouby má po chvíli otlučené, ale ani to ho nezastaví. Potřebuje ze sebe vše hned dostat, nevíš se zblázní. Je rád, že je zde sám.*

*Když se dozvěděla o tom, že rodiče nakonec ustoupili a zrušili její zasnoubení, všechny ty střípky jejích snů se zase slepily dohromady a ona získala naději, že si přeci jen jednou svůj sen splní. Že bude, stejně jako dříve její matka, chránit svou rodinu a lidi ve své zemi jako strážkyně. Že se jednou bude moci pomstít rebelům za to, že její sestra kvůli nim ztratila svůj hlas. Ani když věděla o tom zasnoubení nepřestala denně docházet do posilovny, kde zlepšovala svou kondici, ale teď je zde ještě častěji. Má před sebou jasný cíl a tím je vzdát se titulu a přidat se ke strážcům. Věk už na to má, ale s rodiči se domluvila na tom, že s tím počká spíše do konce Selekce. Nechce na sebe teď poutat nějak hodně pozornosti, která je na palác díky té reality show upřená. I dnes zamířila do tělocvičny a schválně si vybrala večerní čas, protože to tam bývá ticho a klid. Jenže ne dnes, protože jakmile sem vejde, všimne si nějakého týpka mlátícího do pytle. Vypadá jako kdyby ho chytl nějaký amok. Chvilku ho jen pozoruje, ale pak stáhne obočí a udělá pár kroků směrem k němu, ale pořád se drží v bezpečné vzdálenosti, aby nenarušovala jeho osobní prostor.* Jste v pořádku? *Osloví ho opatrně a sleduje ho pátravým pohledem.*

*Jelikož měl konečně po nějaké době volno, rozhodl se ho i pořádně využít. Neplánoval sice odpočívat, ale potřeboval znovu ze sebe vymlátit všechny ty pocity, které jej ubíjely zevnitř od poslední návštěvy posilovny. Má pocit, nebo spíše je si jistý tím, že takhle zlomený už bude do konce svého života. Nic a nikdo mu už nezvládne pomoct.
Nedokáže se zbavit pocitu sebenenávisti, kterou pociťuje od té doby, co si celou vraždu jeho sestry vyčítá a dává za vinu. Když byl konečně v posilovně, začal bušit do pytle tak divoce, až ho po chvíli začaly brnět a pálet klouby, čehož si vůbec nevšímal a pokračoval dál. Nevšiml si ani nové přítomnosti, tedy do té doby, dokud nepromluvila. Ruce spustil k tělu, otočil se čelem k dívce a pohlédl na ní svýma ledově modrýma očima. Jeho černé havraní vlasy mu z té prudkosti spadaly trochu do obličeje, proto na ně trochu foukl, aby mu šlo vidět do očí. Potítkem, které měl na ruce si utřel pot z čela a uklonil se, když si uvědomil, že je to jedna z princezen zdejší královské rodiny. Je to strážce, musí to vědět.* Samozřejmě, Vaše Výsosti. Omlouvám se, trochu jsem vypl. *Vydechne, i když nebyl v pořádku, řekl to, co říct musel.*

*I dnes zamíří do tělocvičny, jako každý jiný den. Většinou sem chodí večer, protože tu není tolik lidí, kteří by na ní koukali jako na princeznu, která si neváží svého postavení. Hodně lidí z paláce jí kvůli jejímu přístupu pomlouvá a ona sama toho má dost. Po rodičích zdědila přeci jen trochu stydlivější povahu. Když ale dojde do posilovny, zjistí, že zde sama není. Normálně by možná odešla, ale zarazí jí, když vidí, v jakém transu dotyčný je. Jako kdyby ho chytil nějaký amok. Možná jí to mělo spíše vyděsit, ale ona místo toho, stáhne starostlivě obočí a udělá pár kroků směrem k němu. Zeptá se ho, jestli je v pořádku a když se na ní podívá tím ledovým pohledem, na chvíli trochu ztuhne. Po jeho úkloně potřese hlavou.* Nemusíte se uklánět a klidně mi tykejte. Jsem Meira. *Pousměje se na něj.* A také můžeš odpovídat upřímně. *Dodá potom a nakloní hlavu mírně na stranu, při čekání na to, jestli jí odpoví znovu a popřípadě jak.*

*Od té události, co se stala, byl úplně jiný. Už nebyl tím usměvavým klukem, ale naopak teď byl zamlklý a působil tak, jako kdyby ztratil všechnu chuť do života. Což vlastně i ztratil, ale i přesto se rozhodl pokračovat v životě, přestože jednu dobu to chtěl vážně ukončit. Nakonec se kvůli své sestřičce přidal k zdejším strážcům, poté, co ho našli v bezvědomí v zahradách po dlouhé cestě bez jídla, vody a odpočinku. K strážcům se přidal hlavně pro to, jelikož chtěl chránit alespoň ostatní, když nemohl ochránit ji. Chtěl si to vynahradit, aby si to přestal třeba tolik vyčítat. Právě byl zase v posilovně, kdy si místo pytle představoval ty muže, proto působil, jako kdyby měl nějaký záchvat. Ovšem poté zaslechl, jak se jej někdo na něco ptá a proto se k té osobě otočil. Byla to zdejší princezna, kterou znal od pohledu.* Em, dobře.. Jsem Kieran, strážce tady v paláci. *Jeho pohled zjihne, dost často se zdá, jako kdyby měl zabijacký chladný pohled, ovšem bylo to hlavně díky té barvě jeho očí a prázdnému výrazu. Přitom na okolní lidi nikdy nebyl zlý, jen neutrální.* Jen si sem chodím pravidelně vybíjet vztek. *Sklopí pohled ke svým rukám, kde si všimne, že má klouby jemně oteklé a odřené.* Chodíš sem pravidelně? *Zeptá se a podívá se zpátky na ní.*

*Uvolní se, když vidí, jak jeho ledový pohled trochu roztál. Na vteřinu jí proběhla hlavou i obava toho, že bude náhradou za boxovací pytel, od kterého ho svou otázkou vyrušila. Zeptá se ho, jestli je v pořádku a pozná, že jí neodpověděl popravdě. Vlastně to tak trochu čekala, protože přeci jen je princeznou celý život a ví, jak se lidé k někomu z královské rodiny většinou chovají. Představí se mu jménem s tím, že jí může tykat a titul rozhodně není potřeba.* Těší mě. Máš krásné jméno. *Pousměje se na něj ve snaze mu trošku zvednout náladu. Pak uslyší důvod toho, proč mlátil do toho pytle jako šílený.* To je mi líto. Chceš o tom mluvit? *Nechce se ho rovnou ptát, co se stalo, protože chápe, že jsou lidé, kteří drží plno věcí v sobě a nesvěřují se skoro nikomu, natož lidem, se kterými mluví poprvé v životě.* Od svých patnácti každý den. *Odpoví s pobaveným úsměvem a rozhlédne se po dobře známých cvičících strojích, které za ty tři roky zná už prakticky i poslepu.* Jak dlouho jsi v paláci? *Zeptá se zase ona jeho.*

*Viděl, jak jí jeho pohled trochu zaskočil, čehož zalitoval a tak se na ni podíval trochu jinak, mileji, přestože nepoužil úsměv. Dlouho už se neusmál, ale i přesto, že ho spalovalo tolik negativních emocí, by nikdy nikomu neublížil, s výjimkou rebelů. Tudíž doufal, že se jej dívka nějak nebojí, protože by ji nezkřivil ani vlas. Jakmile se mu představí a navrhne mu i tykání, je výrazně překvapený, ale nedává to tolik znát.* Také mě těší, i tvé jméno je krásné. *Nadzvedne alespoň koutek, když už nic jiného. Opravdu se mu její jméno líbilo, ale nedokázal to dát tolik znát. Řekne ji, proč do toho pytle tolik bušil.* /Proč je na mě tolik milá?/ *Pomyslí si.* Nemusí, ale děkuju.. Víš, nechci nikoho zatěžovat svými problémy a myslím, že bych o tom nedokázal mluvit.. Ne teď, neber si to špatně. *Omluvně se na ni podívá. Nikdy s nikým nemluvil o tom, co se stalo a nedokázal to teď říci někomu, koho znal sotva pár minut.* Ach, tak. Ani se nedivím, že tě to tu tolik baví. *Řekne upřímně a poté se na ni opět podívá, když mu položí otázku.* Jen dva roky, od sedmnácti. Tudíž ne tak dlouho, je to celkem krátce. Ale i tak zde posilovnu navštěvuji pravidelně, divím se, že jsem tě tu ještě neviděl. *Řekne trochu překvapeně.*

Děkuju. *Pousměje se na něj, když jí také pochválí jméno. Ona nikdy nechápala, proč jí rodiče dali tak neobvyklé jméno, ale v zásadě proti němu nic nenamítala. Rozhodně mohla dopadnout daleko, ale daleko hůř. Zeptá se ho, jestli chce mluvit o tom, co způsobilo ten všechen vztek, který tu ze sebe vymlacuje do pytle, ale už předem dokáže tak nějak odhadnout odpověď.* Neptala jsem se jen tak. Opravdu bys mě tím nezatěžoval, ale chápu tě. Prakticky mě neznáš. *Chápavě přikývne. Nijak mu to nevyčítá, ani není zklamaná nebo tak.* Jo, baví mě to hodně. Chtěla bych být strážkyní jako moje máma, než si vzala tátu. *Pokrčí jedním ramenem a pousměje se na něj.* Možná jsme se prostě míjeli, nebo si jeden druhého nevšimli. *Zkonstatuje, protože s tím, jak je tu často už se museli nejspíše potkat.* Co cvičíš nejraději? *Zajímá se zvědavě.*

Není za co. *Odpoví ji, protože opravdu neměla za co děkovat, však ji jenom pochválil jméno, a to odůvodněně. Měla neobvyklé jméno, ale to on také, proto ani nemohl nic namítat. Jeho jméno navrhla jeho mamka, která byla už po smrti. Jeho otci se to jméno líbilo, ovšem také se mu líbilo jméno 'James', což bylo jeho druhé jméno. Poté mu navrhne, aby se jí svěřil, avšak to on nedokáže. Ne teď. Možná později, kdyby se s ní nějak sblížil, ovšem s ním se nikdo díky jeho komplikované povaze sblížit nechtěl, tudíž pochybuje.* Třeba se někdy stane to, že se ti svěřím. Pokud spolu nemluvíme naposledy. *Podotkne, protože přeci nevěděl, zdali s ním ještě bude chtít někdy mluvit.* Vážně? Takže by ses chtěla vzdát titulu? Je to pěkný cíl, chránit lidi. *Byl by se pousmál, ale pouze zvedne koutky, na chviličku.* Ano, to je dost možný. Většinou, když jsem tu, nevnímám nic kolem sebe. Kdybys na mě nepromluvila, nevšiml bych si tě. *Řekne a v očích se mu mihne stín pobavení.* Nejraději běhám, dokud sotva popadám dech a boxuji, čehož sis určitě všimla. Je to obyčejné, ale baví mě to a dělám to nejčastěji, ale samozřejmě cvičím i jinak. *Podotkne a prohrábne si vlasy.* Jak to máš ty?

*Rozhodně by jí nezatěžoval, kdyby se jí svěřil, proto mu to také nabídla, ale nezlobí se, že odmítl. Není povinnost se svěřovat a už vůbec ne někomu, koho znáte deset minut. Věděla, že jsou i ty typy lidí, kteří v sobě všechno dusí a nesvěří se ani nikomu, koho znají celý svůj život. Ona sama taky nepatří mezi nějaké extra svěřovací typy.* Třeba. Nikdy nevíš, jak se budoucnost vyvine. *Potvrdí jeho slova. Zatím se jí zdál milý a rozhodně by se nebránila možnosti vidět ho znovu, ale budoucnost je jeden velký otazník, takže ona se nespoléhá na žádné jistoty. Obzvláště ne potom, co se jí její sen roztříštil díky rodičům ve vteřině na milion kousíčků. Nakonec to dopadlo dobře a ona si bude moci svůj sen nejspíše splnit, ale pořád to nebyla skutečnost a mohlo se cokoliv stát.* Ano, chtěla bych. Mám to v plánu až pomine celé to šílenství okolo Selekce. Podle mě tak pomůžu daleko více lidem, než takhle. *Pokrčí s úsměvem rameny. Je to její sen už odmalička, kdy si hrála na strážkyni a vždycky hlídala salonek, kde se nacházel její táta na nějaké poradě. Měla i svou napodobeninu uniformy, ve které i spala jednu dobu.* Většinou to mám podobně. *Přikývne pobaveně a pak se ho zeptá, jak nejraději cvičí.* Dost podobně. Běh a box jsou skvělé sporty. Já mám ještě k tomu hrozně ráda šerm. *Odpoví mu a pohled jí zaběhne k šermířským mečům.*

*Možná by ji nezatěžoval, ale jemu by to tak přišlo, navíc nikomu o svých problémech nic neřekl, tudíž věděl, že by to ani teď nedokázal říct. Ale byl rád, že to dívka pochopila.* Přesně tak, právě proto. *Přikývne na její slova, jelikož v budoucnu se může stát ještě naprosto cokoliv. I když pochyboval, že by se s ním chtěl někdo opravdu bavit jinak, než náhodně, jako právě teď. Poté mu řekne o tom, že by chtěla být strážkyní. Překvapí ho to, ale celkem mile. Neviděl já tom nic špatného, že by chtěla být princezna strážkyní a tím třeba chránit svou rodinu. On to kdysi také dělal, ale selhal.. Dokonce utekl od svého otce, jelikož nemohl zůstat ve své rodné provincii. Vůbec netuší, jak se má a jak na tom je, ale někde v srdci doufá, že dobře.* Budeš skvělá strážkyně. *Řekne ji a myslí to naprosto vážně. Když má takové odhodlání a vůli k tomu všechny chránit, je vidět, že je to práce, která je jí souzněná. Popravdě se těší, až ji bude moct považovat třeba za svou kolegyni.* Tak nejsem sám. *Zvedne koutek, když mu řekne, že tu také moc nevnímá dění kolem sebe. Poté se ho zeptá, jak nejraději cvičí a on odpoví, načež se jí zeptá na to samé. Podívá se směrem, kterým se podívala i ona a přikývne.* Šerm je také skvělý sport, i když ho dělám právě jen dva roky.

*Pokýve hlavou po jeho slovech a je ráda, že s ní souhlasí. Zná plno lidí, kteří o své budoucnosti přemýšlí jako o něčem na sto procent jistém, což jí přijde jako hrozná naivita, která pak akorát kazí lidem chuť do života, když se jim to nějak překazí.* Vážně si to myslíš? *Nadzvedne mírně obočí, protože to je poprvé co tento názor slyší. Lidé to většinou buď nechávají bez odpovědi, nebo jí řeknou, že ne každý se narodí s takovýmto titulem a ona si toho svého neváží. To, že bude skvělá strážkyně slyšela naposledy možná jako malá holka od své mámy, která ale celou dobu doufala, že z toho vyroste a přání stát se strážkyní jí opustí.* Ne, to určitě nejsi. Myslím, že každý, koho cvičení baví, se do toho dokáže zažrat. *Pokrčí s milým úsměvem rameny a pak stočí pohled k šermířským mečům, když mluví o šermování. Po jeho odpovědi se pousměje a podívá se zpátky na něj.* Nechceš mi ukázat, co ses už naučil? Třeba bych ti mohla ukázat nový pohyby, kdybysme si zašermovali. Je to taky skvělý způsob na uvolnění vzteku. *Nabídne mu, ale stejně jako když mu nabídla vyslechnutí, i tady by pochopila, kdyby odmítl a chtěl raději cvičit sám.* /Dneska jsem nějaká moc společenská.. Asi bych ho měla už nechat, ať ze mě nemá nějaký mindráky potom../

*Jako menší si vysnil dokonalou budoucnost se svou sestřičkou. Byl hrozně naivní, protože si ani v té nejošklivější noční můře nedokázal představit, že by se mu mohlo stát to, co se stalo. Proto teď nedokázal mít žádné očekávání, radši nad budoucností ani nepřemýšlel, protože ho může kdykoliv překvapit a on to ví.* Ano, vážně si to myslím. Možná bych podle někoho neměl, ale myslím. *Pozvedne koutek a v očích se mu mihne stín úsměvu. Bylo mu jasné, kolik lidí muselo mít odlišný názor na tu věc, že by se chtěla princezna vzdát titulu jen proto, aby se stala strážkyní. Ale on to chápal, měla svůj sen, za kterým si přes všechny překážky šla, a tak to mělo být.* Jo, máš pravdu.. Kdybychom se tu ještě někdy potkali, třeba do mě kopni. *Poví trochu pobavenějším hlasem. Byl by rád, kdyby se ještě někdy potkali a třeba si i společně zacvičili. Meira se mu zdála opravdu milá a hlavně ho neodsuzovala, zatím.* Mohl bych, kdybys chtěla. Ale opravdu to není nic extra, umím to nejzákladnější a pár chvarů navíc. Vlastně jsem před dvěma rokama vůbec netušil, že budu strážce, ale poté se to z hodiny na hodinu nějak semlelo. *Vydechne.* Ale byl bych rád, kdybys mě kdyžtak něco doučila. *Zvedne koutky a přejde ke stěně s kordy, načež dva vezme do rukou.*

Druzí nemají právo na to určovat, co si máme nebo nemáme myslet. *Potřese hlavou.* Ale děkuju. Jsi první, kdo takový názor má. *Pousměje se na něj vděčně. Všichni jí za to odsuzují a označují za nevděčnou holku, která si život představuje jako malé dítě a neví, co všechno by životem strážce riskovala. Jenže rebelové připravili její sestru nadobro o hlas a spoustu lidí o životy a ona se jim jednoduše musí pomstít a chce další od podobného osudu ochránit. Nevidí svou budoucnost nerealisticky. Moc dobře si uvědomuje, že může zemřít ve službě, ale ona je ochotná tenhle risk podstoupit a čekat, co budoucnost sama přinese.* Bacha, abych to nevzala doslova. *Varuje ho se smíchem, když jí sám dá povolení k tomu do něj kopnout, kdyby si jí nevšiml.* Hádám, že to bude taky něco, o čem nechceš víc mluvit, že? *Nakloní hlavu mírně na stranu.* To nevadí. *Ujistí ho rovnou, aniž by mu dala nějak více prostoru pro odpověď.* Šermem to ze sebe dostaneš. Ráda ti ukážu něco novýho. *Usměje se na něj a pak se za ním vydá ke stojanu s kordy a sjede pohledem na ty dva, které on vzal. Je tu několik druhů kordů a on vybral zrovna ten její oblíbený.* Už jenom ve vybírání kordů jsi koukám skvělej. Tyhle jsou super. *Poznamená s úsměvem.*

Jo, s tím máš pravdu. *Jemně pokýve hlavou.* Nemusíš děkovat, říkám jen pravdu. Je hezký, že máš nějaké cíle. Doufám, že ti vyjdou. *Popřeje ji a v očích se mu opět mihne stín úsměvu. Na každém je to, jak bude zacházet se svým životem a pokud je Meira první, může rozhodnout i to, jak bude zacházet se svým postavením. Je jen na ní, jestli se rozhodne titulu vzdát, nebo ne. A on chápe, že se ho chce vzdát, protože jako princezna by určitě nemohla dělat to, co chce.* Tak uvidíme příště, až se potkáme, zdali sis to vzala doslova, nebo ne. *Zacuká mu koutek, načež se jí podívá do očí, když se zeptá, zdali to je něco, o čem také nechce mluvit. Vydechne a na chvíli pohledem ustoupí, ale poté se jí zase podívá do očí.* Kvůli jedné události jsem utekl z domova.. Šel jsem pár dní, bez ničeho. Nečekal jsem, že uteču a tak jsem neměl vůbec nic a jako šestý jsem na nic moc neměl právo. Došel jsem až sem k paláci, ani nevím jak a zde v zahradách jsem upadl do bezvědomí. Na ošetřovně poté, co jsem se probral mi dali na výběr. Buď půjdu dál, nebo se stanu jedním z strážců, kterých bylo tehdy celkem málo a já nechtěl domů. *Má menší pocit, že může Mei věřit a že ho snad bude chápat.. Poté se raději ale podívá jinam a zajde pro dva kordy. Zvedne koutek na náznak úsměvu, když uslyší, že se jí líbí jeho výběr.* Mám je rád, tak jsem automaticky sáhl po téhle. Promiň. *Podá ji jeden a svůj si vezme do ruky tak, jak má.*

Nemusím děkovat, ale stejně jsem poděkovala. *Pokrčí rameny a pobaveně se pousměje. Je ráda, že aspoň někdo je v tomhle na její straně.* Neboj, nejsem žádnej tyran, co by do lidí kopal. Normálně použiju pusu a oslovím tě. *Ujistí ho se smíchem, protože ona by si rozhodně nedovolila nakopnout žádného živého tvora, ani zvíře, natož člověka. A i když denně trénuje, je si jistá, že on bude mít daleko větší sílu, jak ona, takže by s ní klidně mohl hodit proti zdi. Nepočítá s tím, že by to udělal, ale i tak jeden nikdy neví. Pak z tónu jeho hlasu rozpozná, že to bude nejspíš spadat do té hromádky věcí, o kterých se mu moc mluvit nechce. Proto jí překvapí, když jí něco málo řekne.* To je mi líto. Doufám, že jsi tady aspoň trochu spokojený. Kdybych pro tebe mohla něco udělat, klidně řekni. *Nabídne mu hned a nijak se dál nevyptává, i když je samozřejmě zvědavá na to, co se mu stalo, že takhle opustil svůj domov. Moc dobře ale ví, že jí řekl více, než ona sama čekala, takže se na nic dalšího neptá a rozhodne se na něj jít pomalu. Místo toho se zaměří na to, že spolu budou šermovat a musí se usmát, když vybere její oblíbené kordy.* Neomlouvej se, tyhle jsou mé oblíbené. *Usměje se na něj a vezme si od něj kord. Pak se postaví do základní pozice proti němu a sjede ho rychlým pohledem.* Až budeš připravený. *Vyzve ho, aby začal a provedl první výpad.*

Tak nekopej, ale třeba do mě šťouchni, kdybych tě třeba neslyšel. *Zacuká mu koutek, občas se stává, že neslyší ani na první promluvení. Je rád za to, že je takhle milá. Opravdu ještě v paláci nepotkal nikoho, s kým by prohodil více slov, než bylo potřeba. Proto tohle byla příjemná změna. Zprvu nečeká, že ji něco řekne, ale poté ji alespoň podá vysvětlení toho, jak se stal strážcem. Vůbec nevěděl, že toho řekne tolik, navíc k jeho soukromí. Řekl toho až až a uvědomil si to až tehdy, kdy Mei na to všechno zareagovala. Ale tak lepší to říct někomu, kdo se mu zamlouvá, než někomu úplně jinému.* To nemusí, hold mi byl dán takový život, který mám. *Jemně pokrčí rameny, ale samozřejmě, že jemu je to také líto. Jemu to líto jako nikomu, ale snaží se to nedat tolik zdát. Nemusí vypadat před všemi jako hromádka neštěstí.* Jsem tu spokojený. A děkuju. *Vděčně se na ni podívá, načež se rozejde ke kordům a dva vezme do rukou. Ani si neuvědomil, že se jí nezeptal na to, jaký kord chce, za což se jí i omluví.* Dobře. *Zvedne koutek a ten kord ji podá, načež se postaví před ní. Jakmile ho pobídne, aby začal, prohlédne si ji a udělá první výpad, přičemž namíří na její bok.*