Ošetřovna paláce

*Zasměje se.*Jasně a proto se mnou na ošetřovnu skoro sprintuješ.*Souhlasí s ironií v hlase. Jsou na ošetřovně a čekají na doktorku, až si je zavolá dovnitř a ona se pobaveně usmívá nad tím, jak netrpělivě podupává nohou. Zeptá se, co si myslí, že to budou. Sama si myslí, že dva chlapečci, protože tomu tak nějak odpovídá tvar jejího břicha.*Jo, kdyby to byli holka a kluk, líbilo by se mi to osobně nejvíce. *Pousměje se.*Ale i kdyby to byl dva chlapečci nebo dvě holčičky, budou to naše děti, které už teď milujeme.*Zamilovaně se na něj usměje, když ji pohladí po břiše a když si je konečně zavolá doktorka, vejde dovnitř a lehne si a nechá ji, aby rozetřela průhledný studivý gel po jejím břiše a pak se podívá na obrazovku, kde vidí dva flíčky, o něco větší. Je ráda, že vše vypadá v pořádku, bála se, že by se mohlo něco stát, ale naštěstí ne. Ujistí ji, že pohlaví chtějí znát a nedočkavě čeká, co z ní vypadne. Chlapečka čekala, ale druhá je holčička, což ji potěší. Nadšeně se podívá na Jaspera. Vidí, jak se mu v očích odráží všechna ta láska.*Miluju tě, ani nevíš, jak moc.*Řekne a dívá se na něj. Doktorka je hodná, a tak jim vytiskne i snímek dětí, dva snímky, aby měli každý svůj. Vezme si jej od ní a poděkuje. Pak si setře gel z břicha.*Půjdeme do komnaty nebo ještě na menší procházku třeba?*Od doktorky vezme dva snímky a jeden dá Jasperovi, druhý si nechá. Poděkuje jí a vyjde spolu s ním ruku v ruce z ošetřovny.*

Jenom se těším. *Pokrčí rameny a zasměje se spolu s ní. Pak už jsou na ošetřovně a on nervózně podupává nohou, protože se doopravdy nemůže dočkat.* Kdyby to byli dvě holčičky nebo dva chlapečci, můžeme to potom zkusit znova, abysme měli od každýho aspoň jeden kousek. *Zazubí se na ní a pak jí pohladí po břiše a nakonec už sleduje obrazovku, kde vidí své děti a nadšeně se usměje, když slyší, že to bude kluk a holčička.* Já tebe víc. *Usměje se na ní zamilovaně a pak se k ní skloní, aby jí mohl políbit a zabránit tak tomu, aby se s ním dohadovala. Koukne se ještě naposledy na obrazovku a je mu docela líto, když jí doktorka poté vypne. Jemu osobně to přišlo strašně krátké. Vydržel by je tady sledovat celé dny. Vezme si od ní snímek, o který ví už teď, že nejspíš rychle přijde, protože jakmile ho dá do ruky své mámě, ta už mu ho nevrátí a strčí si ho do zadní kapsy kalhot. Dává si ale pozor na to, aby ho nijak nezmuchlal. Stiskne Charity ruku a po její otázce pokrčí rameny.* Klidně se můžeme jít projít, jestli chceš. Kam bys chtěla? *Zeptá se jí, zatímco spolu opouští ošetřovnu.*

*Usměje se na něj.*Já taky a nesnažila jsem se překonat světový rekord v nejrychlejším běhu.*Popíchne jej. Podle ní sem Jasper až sprintoval.*Možná po těchto dvou bych si ještě dala říct ještě o jedno po nějákém čase. I kdyby to byl páreček už teď. Ale až tak za tři roky. Teď jsem z těch nevolností vyléčená na dost dlouho./Tohle bylo šílený../*Naštěstí jí to už přešlo, jak říkala Brikssi. Usmívá se na Obrazovku a dívá se na dvojčata, ze kterých se nakonec vyklube právě holčička a chlapeček. Podívá se na Jaspera a už se s ním chce dohadovat, ale on ji umlčí rty.*Už víš, jak na mě.*Poznamená. Když pak doktorka vypne obrazovku sestře si z břicha ten gel a vezme si od doktorky snímek.*Oplatí mu stisk ruky a vyjde z ošetřovny. Ještě navrhne menší procházku, protože jí osobně se hned do komnaty nechce.*Hmm.. Co třeba se vydat k Vodopádu? Nebo do lesa? *Chce prostě někam ven, dále od paláce.*Nebo klidně můžeme i jen do zahrad.*Pokrčí rameny a nechá rozhodnutí na něm.*

Vždyť já taky ne. Čekal jsem na tebe, jinak bych tu byl daleko dřív. *Brání se hned pobaveně.* Třeba to bude podruhý jiný. *Pokrčí rameny a pak už se dozví, že budou mít holčičku a chlapečka a on Charity políbí, aby předešel hádce.* Jo, kdyby ses i tak dohadovala, začal bych tě lechtat. *Zazubí se na ní a pak si vezme snímek z ultrazvuku, stiskne jí ruku a vydá se s ní z ošetřovny. Procházka mu nevadí, rád se provětrá.* Můžeme k tomu vodopádu, už jsem tam dlouho nebyl. *Usměje se na ní a pak se s ní ruku v ruce vydá ven.*

*Včera se konal útok na palác, což není nic neobvyklého. Je na útoky zvyklá od dětství a i na to, že z nich ne vždycky vyjde ve zdraví, ale tentokrát to bylo jiné. Schytala kulku do břicha. Do břicha, kde ani nevěděla, že jsou její a Chrisovi dvě děti. Byla to buď ona a jedno z dětí a nebo obě děti a ona by zemřela. Ani neví jak se má tvářit na to, že Chris vybral, aby zachránili ji a jejich jedno dítě odsoudil ke smrti. Podle ní si vybral špatně. Ona si nezaslouží žít. Měl doktorům říct, aby zachránili toho nevinného tvorečka v ní. I když těhotná být nechtěla, neplánovala to, stalo se a ona obě své děti miluje. I to, které se bohužel nenarodí. Vzbudila se před hodinou. S doktorem mluvila, ptal se, kdo je otcem, což ví. S nikým jiným, než s Chrisem nespala. Spala vlastně jen s ním a jedním strážcem, ještě než odjela, do kterého se tak trochu zamilovala a on to, že se s ní vyspal bral jen jako trofej. Teď je schopná jen ležet a dívat se do stropy se slzami, které se jí kutálí po tvářích a nechtějí se zastavit.*

*Včera večer ho z ošetřovny samozřejmě vyhodili, i když chtěl strávit celou noc s Camille. Vydal se tam dnes hned, jakmile mohl. To, že nespal, asi není nic překvapivého. Léky bere, ale jeho hlava nedokázala vypnout a pořád mu ukazovala obrázek bílé, skoro mrtvé Camille. Když dojde na ošetřovnu, všimne si, že dveře do jejího pokoje jsou pootevřené a ozývají se odtamtud hlasy. Nezajímal by se o ten rozhovor, kdyby tam ale nepadla otázka, kdo je otcem dětí, teď už jen dítěte. Nad tímto uvažoval od doby, co se dozvěděl, že je Camille těhotná. Když ale uslyší své jméno, naprosto ztuhne. Nedokáže tomu uvěřit. Stojí opřený o záda vedle dveří do jejího pokoje a snaží se potlačit slzy v očích a v hlavě si to nějak srovnat. Což se zdá jako nemožný úkol. Nakonec se zhluboka nadechne a opatrně vejde do pokoje. Pohled na její slzy ho hned zabolí a sám ty své nedokáže zadržet.* Je to... je to pravda? *Zeptá se jí potichu a pohledem sjede k jejímu břichu.* Je moje?

*Po jejím rozhovoru s doktorem se snaží uklidnit, což jí moc nejde. Po tvářích se jí kutálí slzy, které není schopná nijak zastavit. I když si je z tváří setře, za chvilku tam zase jsou. Během vteřiny. Sice nechtěla otěhotnět, ale když se to už stalo, do dětí se okamžitě zamilovala. Nemůže se smířit s tím, že tam byly dvě a kvůli ní je tam už jen jedno. To si bude navždycky vyčítat. To, že sem vešel Chris ani nevnímá, dokud na ni nepromluví. Podívá se na něj a snaží se utřít si slzy, protože nechce, aby ji viděl takhle, když je zranitelná. Snaží se nic nedávat najevo, ale ví, že dneska nemá ani moc smysl pokoušet se nasadit jakoukoliv masku, protože ji určitě prokoukne.*Nemůže být ničí jiný. Byla jsem jen s tebou od doby, co jsem odjela z Illey.*Odpoví tichým hlasem.*Klidně můžeme pak podstoupit test otcovství, pochopím, když mi nebudeš věřit, ani bych se nedivila.*Pokrčí lehce rameny a pak dlouho mlčí. Jen se sama dívá na své břicho, kam položí ruku, jako by ochranářsky.*Vím, že to bylo těžké rozhodnutí.*Řekne mu tichým hlasem. Nedokáže svůj hlas přimět, aby fungoval a nějáké normální hlasitosti.*Měl jsi zachránit děti, ne mě.. To je můj názor. Ale nijak ti to nevyčítám. Asi jsi si ani nemyslel, že jsou tvoje, takže..*Pokrčí rameny.*

*Vejde pomalu dovnitř jejího pokoje a potichu se jí zeptá, jestli je to pravda. Jestli je to dítě doopravdy jeho. Sám nezvládne zadržet slzy, když vidí ty její, takže i jeho tvář je po chvíli mokrá od cestiček po slzách. Po jejím potvrzení přikývne.* Věřím ti. *Podívá se jí do očí, protože věří, že to, co mu říká, je pravda. Jaký by měla důvod mu lhát. Sjede pohledem opět k jejímu břichu a v hlavě se mu promítne včerejší večer, kdy se musel během pár vteřin rozhodnout. Prohrábne si vlasy, když jí slyší a přejde blíž k její posteli, kde se posadí na židli.* I kdybych věděl, že jsou moje... rozhodl bych se stejně. *Přizná upřímně.* Bez tebe by můj život nebyl životem. Já vím, že mě nemiluješ a nejspíš nikdy nebudeš. Vím to. Ale já bez tebe nedokážu žít. *Ujistí jí a pak si setře slzy z tváří.*

*Když vejde Chris, snaží se rychle si setřít slzy z tváří, i když to nemá moc velký účinek, protože tam za chvilku budou další. Vlastně už teď jsou. Řekne, že ty děti, nebo teď už jen dítě, je jeho. S nikým jiným nebyla. Klidně zajde i na test otcovství, protože ví, jak dopadne. Když od něj slyší, že jí věří, upřímně jí to překvapí, protože to nečekala. Podívá se mu krátce do očí, ale pak sklopí zrak, nedokáže se na něj dívat, protože si vyčítá, co všechno mu způsobila za bolest a raději se podívá na své břicho, které si nevědomky začne jemně hladit rukou. Pak mu řekne, že měl spíše nechat žít ty dvě bezbranné bytosti a ne ji. Ale nevyčítá mu to, protože si myslí, že to ani nevěděl, že jsou jeho. Nebo tomu nevěřil. Potřese hlavou.*Tak to by byla velká chyba.*Řekne mu, co si myslí zase ona.*Nemůžu ovládat svoje city Chrisi, promiň.. Možná k tobě někdy začnu něco cítit, ale teď..*Pokrčí rameny.*Ale zase si nemysli, že mi na obě vůbec nezáleží. Kdyby nezáleželo, nesnažila bych se zjistit, co i je.* Záleží jí na něm, ale spíše ho bere něco jako zvláštního kamaráda.Jen krátce se mu podívá do očí a pak zase uhne pohledem.*Díky, že jsi mě sem ale dostal.. *Poděkuje mu a pak si vzpomene na jeho rameno.*Co tvoje rameno?*Snaží se odvést téma hovoru jinam.*

*Věří jí, že mu říká pravdu. Pak jí řekne, že i kdyby věděl, že jsou ty děti jeho, rozhodl by se stejně.* Mrzí mě to. Sám si připadám připadám příšerně. Ale kdybych se rozhodl jinak, bylo by to daleko horší. *Podívá se na ní a pak přikývne a prohrábne si vlasy.* Já vím. Nemusíš se za to omlouvat. Chápu to. *Přikývne a pak se na ní podívá.* Jo, já vím. Děkuju. *Kdyby byl v pohodě, pousmál by se na ní, ale teď to nedokáže.* Vždycky, když jsem přemýšlel o svých dětech... Nedokázal jsem si představit, že budu mít vlastní dítě. *Přizná.* Je tu totiž dost velká šance, že po mě zdědí mojí poruchu. *Sklopí pohled k zemi..* Nechtěl jsem, aby moje dítě muselo prožívat to, co já. *Pokrčí letmo rameny.* Chtěl jsem nějaký dítě adoptovat, i když by s tím asi ve Francii nesouhlasili. *Řekne jí upřímně a pak k ní zvedne pohled.* Postarám se o vás, slibuju. Budu se snažit být tomu dítěti tim nejlepším tátou. *Slíbí jí a pak přikývne.* To je v pohodě. Nemusíš za to děkovat. *Pak se krátce podívá na svou ruku, kterou má zafixovanou v závěsu.* V pohodě. Mám nařízlej vaz, ale za pár týdnů by to mělo být v pohodě.

*Potřese hlavou.*Neměl jsi na výběr. Teda jako měl, ale.. Však chápeš.*Pokrčí lehce rameny.*Musel jsi se rozhodnout a chápu to.*Dodá k tomu o chvilku později. Nedívá se na něj, protože to prostě nedokáže. Řekne mu, že nemůže ovládat svoje city a omluví se mu. Ví, že mu ubližuje, ale co má dělat? Má předstírat lásku? To by nedokázala a rozhodně ne po zbytek svého života, který s ním pravděpodobně stráví. Má jej ale docela ráda, bere jej jako kamaráda a zase jí není úplně lhostejný. Poslouchá jej a potřese hlavou.*Třeba to nezdědí Chrisi. Musíš doufat, stejně jak já. Ode mě to taky může zdědit.*Zmíní svou nemoc.*A i kdyby to zdědil, tak to zvládne. Budeme to dítě milovat a budeme kontrolovat, by bralo prášky. Nějak se to zvládne, kdyby ta situace nastala.*Pohladí se po břiše a pak přikývne.*Budeš dobrým tátou, tomu věřím.*Ví, že Chris je hodný a starostlivý a bude skvělým otcem.*/Aspoň jednoho rodiče bude mít to dítě normální./*Pochybuje, že ona někdy bude dobrou mámou. Poděkuje mu za to, že ji zachránil a pak se zeptá na jeho ruku.*Snad budeš v pohodě.*Zadoufá upřímně.*

*Na její slova jenom přikývne, protože už k tomu nedokáže nic říct. Pak přizná, jak vždycky viděl svou budoucnost, co se dětí týče.* Já.. pamatuju si, jak jsi něco zmiňovala, ale nepamatuju si, co to bylo. *Podívá se na ní starostlivě a pak přikývne.* Ano, to ano. Ale i když beru prášky, pořád to je jako kdybych balancoval na hraně mezi depresí a mánií. Jako kdybych stál nad propastí na laně. To je to, co pro své dítě nechci. *Ví, že se to nedá moc vysvětlit, ale aspoň se o to snaží.* A ty budeš skvělou mámou. A opovaž se se mnou dohadovat. *Nadzvedne o kousek koutky rtů a pak jí řekne o svém rameni.* Budu. Není to nic vážného. Teď jsi důležitější ty. *Pokrčí zdravým ramenem a pak se opatrně zvedne ze židle a posadí se na kraj její postele.* Můžu? *Podívá se na její břicho a opatrně k němu natáhne ruku. Čeká ale jestli mu to dovolí, protože nechce, aby se cítila nějak špatně.*

*Doufá, že jeho chorobu nezdědí jejich dítě. Ani tu jeho a ani tu její. Chce, aby bylo zdravé, ale vzhledem k tomu, že oba jeho rodiče jsou nějak nemocní, asi to není moc pravděpodobné.*/A ještě moje babička byla taky nějak nemocná./*Vzpomene si na svou babičku Brikssi, kterou si ani nepamatuje, protože když zemřela, byla moc malá.*Rozedma plic, Distální acinární emfyzém.*Odpoví mu na tu nevyřčenou otázku, co za nemoc má ona a pak přikývne.*Já tě chápu, musí to být hrozný. Ale snad to bude v pohodě.*Vydechne.*I pro tebe a i pro naše dítě.*Použije jednotné číslo, protože ví, že tam je jen jedno, že se jen jedno z původních dvou narodí. Potřese nesouhlasně hlavou nad tím, že by ona měla být dobrá máma. Nebude s ním o tom dohadovat, protože si sama myslí svoje a nevidí ani špetku naděje v tom, že by byla dobrá matka. Zato si je jistá, že Chris bude dobrým tátou. Pak si vzpomene na jeho rameno a zeptá se jej, jak na tom je. Doufá, že to bude dobré.*Jsi důležitý ty.*Namítne. Kde se zvedne a posadí se na její postel, trochu posune nohy, aby měl více místa. Přikývne.*Jo klidně.*Sundá své ruce ze svého břicha, aby jí tam mohl položit tu svou.*Taky se ti to zdá jako takový zázrak?*Jí to tak přijde.*

*Poslechne si, jakou nemocí trpí a u toho se zmateně zamračí.* Co to znamená? Jaký jsou následky nebo tak? *Neví pořádně jak tu otázku poskládat a dost se bojí odpovědi.* Je to do smrti. U mě se to nijak nezlepší. Tohle je můj život. *Pokrčí ramenem a sklopí pohled, když zmíní jejich dítě.* /Mohl jsem mít dvě krásné děti s tou nejúžasnější holkou pod sluncem a já jedno z nich zabil./ *Připomene mu opět jeho svědomí a pak zavrtí hlavou, když namítne, že důležitější je on.* To není pravda. *Namítne a posadí se na okraj její postele. Zeptá se jí, jestli může položit svou ruku na její břicho a když mu to dovolí, opatrně to udělá.* Pořád tomu nemůžu uvěřit. Přijde mi to hrozně neskutečný. *Vydechne a podaří se mu trochu nadzvednout koutky rtů v menším upřímném úsměvu, když se podívá na její břicho. Skloní se k ní a jemně jí na břicho políbí, i když u toho sleduje její reakci, připravený se odtáhnout, kdyby jí to vadilo.* Koukej být zdravej, dobře? Ať už jsi kluk nebo holka. Hlavně buď zdravej. *Promluví k jejímu břichu a jemně jí po něm rukou pohladí.*

*Řekne mu, jaká nemoc jí byla zhruba před rokem zjištěna. Vlastně o tom ví jen Chris. Ani rodině to neřekla. Nechtěla, aby se trápili a ne moc lidem se svěřuje. Vlastně ani neví, proč to řekla jemu tehdy. Měla raději mlčet protože ví, že on to jen tak nenechá.*Postihuje to hlavně plicní sklípky, člověku se špatně dýchá, často mívá kašel a tak. Tomu se já vyhýbám, díky práškům, co beru.*Vysvětlí.*Rozedmy plic se dělí na několik, tou, co trpím já, právě postihuje plicní sklípky, která může zasahovat až po poplicnici, kde se může vytvořit vzduchový puchýř. Pokud praskne, vytvoří se pneumotorax.*Řekne mu, co hrozí. Když vidí, jak sklopí pohled. Natáhne se k němu a pohladí jej po paži, což je u ní docela úspěch.*Neboj, budu tě hlídat, abys bral prášky, to si nemysli a zvládneme to.*Pousměje se na něj povzbudivě. Dost možná je taky trochu zblblá z těch léků, že tohle dělá. Potřese hlavou, protože jej vidí důležitějšího, jak sebe samu, ale dále se sním neodhaduje. Pravděpodobně si každý z nich bude pořád myslet to své. Pak mu dovolí, aby se vedle ní posadil na postel a položil jeho ruku na její břicho. Přijde jí to jako naprostý zázrak a na jeho slova jen přikývne a krátce se na něj podívá. Sleduje jej, jak se k němu skloní a lehce ho políbí. Pousměje se kvůli tomu, protože jí to přijde jako docela hezké gesto.*Určitě bude zdravý nebo zdravá.*Trochu zaváhá, ale pak položí svou ruku na to jeho.*

*Poslouchá její vysvětlení ohledně nemoci a u toho starostlivě stáhne obočí. Bolí ho vědomí, že dívka, kterou miluje, je nějak nemocná.* A ten způsobí, že...? *Polkne, protože se bojí odpovědi a pak k ní zvedne pohled, když ho pohladí po paži a jemně se na ní pousměje. Položí svojí ruku na tu její, po které jí sám pohladí a pak přikývne.* Spolu zvládneme i to malý vychovat a dát mu skvělý domov. *Pak už si k ní sedne na postel a pohladí jí po břiše, kam jí pak i políbí.* Doufám v to. *Usměje se na ní, když mu položí ruku na tu jeho.* Takže... budeme rodiče.. Páni. *Vydechne. Pořád tomu nemůže pořádně uvěřit.*

*Snaží se mu vysvětli, jakou nemocí trpí ona. Není to až tak hrozné, podle ní je to lepší, než čím trpí Chris.*Pneumotorax je vlastně nahromadění vzduchu či jiného plynu v dutině s částečným nebo úplným kolapsem plíce. Může prasknout a když se to stane, musí se rychle operativně odstranit. Pokud se na to nepřijde včas..*Nechá to jen tak viset ve vzduchu. Když pak mluví Chris o své poruše, vidí, že ho to trápí možná to je těmi léky, ale pohladí jej jemně po paži, protože je jí ho docela líto. Navíc je jeho dlužníkem, zachránil jí život. Kdyby ji nedonesl na Ošetřovnu, zemřela by ona i obě děti. Takhle žije aspoň ona a jedno z dětí. Zachránil ji a ji nezabije, když na něj taky bude hodnější. Přikývne.*Jo, to dítě se bude mít dobře. *Tomu skutečně věří. Pak jej nechá, aby si k ní přisedl a políbil ji na břicho a zároveň ji tam i pohladil. Položí svou ruku na to jeho.*Jo, už to tak vypadá.*Pousměj se.*/Možná by nás to dítě aspoň trochu mohlo sblížit../Proč mám takový pocit, že si už představuješ, jak mě zabalíš do ochranné folie a nebo ideálně zavřeš v komnatě, aby se mi nic nestalo?*Poškádlí jej.*

*Čeká, co mu o své nemoci řekne a když nechá viset ve vzduchu ta slova, sklopí pohled. V jeho očích je vidět obrovský strach. Nechce o ní přijít. Nepřežije to bez ní. Pousměje se na ní, když s ním souhlasí, že to dítě se bude mít dobře a pak jí políbí na břicho a pohladí jí po něm.* To snad ani neni možný.. *Potřese pořád nevěřícně hlavou a po její otázce se zasměje.* Spíš si představuju, jak budeš mít bříško a budeš se tady kolíbat a nadávat na to, jak si nedokážeš sama oblíct ponožky. *Opáčí a u toho se na ní pobaveně dívá.*A na zavření do komnaty možná taky dojde, neboj. Pohlídám si tě. *Mrkne na ní.* Kdy by se měl narodit? *Zajímá se.*

*Snaží se mu vysvětlit, jakou nemocí trpí a co se stane, když to přejde do Pneumotoraxu. Nechá to raději viset ve vzduchu. Nechce to říct. Navíc věří, že Chrisovi to dojde, což se asi taky stalo, když se jí na víc neptá. Pak souhlasí s tím, že jejich dítě se bude mít dobře. Udělá cokoliv, aby se mělo co nejlépe.*Musíme zkusit vládnout co nejlépe, aby jsme ho nemuseli zasnoubit. Měl by mít právo, kdy a koho si bude chtít vzít.*Podívá se na něj. Pak přikývne, když řekne, že to snad ani není možné. Samozřejmě, že člověk ví, jak vznikne dítě a jak to celé probíhá, ale když se to stane skutečně vám, zdá se to neuvěřitelné. Nadzvedne obočí a musí se zasmát.*Jo, budu vypadat jako balon, to bude skvělý*Řekne ironicky.*A kdo myslíš, že mi s těma ponožkama bude pomáhat?*Popíchne jej znovu.*Žádní zavírání do komnaty nebude.*Potřese hlavou.*No.. doktor říkal, že jsem, ve třetím týdnu, což tak nějak vychází. Zbývá tak osm měsíců a něco. Takže to vypadá, že budeme mít skvělý dáreček k Vánocům.

*Trochu smutně se pousměje, když slyší o zasnubování a pak přikývne.* Je mi líto, že jsi nucená se mnou být do konce života. Vážně. Udělám co budu moct, abych byl dobrým králem a otcem a aby se to našemu dítěti nemuselo stát. *Slíbí jí a pak přizná, že si jí spíše představoval, jak bude mít bříško.* Spíš taková roztomilá panda. *Zazubí se na ní.* Mě to vadit nebude. Víš, že ti rád pomůžu s čímkoli. *Stiskne jí lehce ruku a pak se zasměje.* To ještě uvidíme podle toho, jak opatrně se budeš chovat. *Uchechtne se a pak se zajímá o to, kdy se ten drobek narodí.* Takže Novej rok strávíme s malym ubrečenym drobkem? To abych zakázal ohňostroje. *Zasměje se.*

*Řekne, že se budou muset pokusit vládnout co nejlépe, aby to dítě nemuseli zasnoubit a mohlo se rozhodnout svobodně koho si vezme a koho ne a kdy. Potřese hlavou.*To je v pohodě, já čekala, že když přijdou do Illey zpět, otec mi řekne, že mě zasnoubil.*Pokrčí rameny.*A s tebou se už znám a docela si rozumíme, když teda nejsem ten den extra otravná.*Ví o sobě, že otravná být skutečně dokáže.*Jen by se to podle mě dít nemělo. Vždyť nejsme ve středověku. Mělo i tohle jít s dobou a něco se změnit. Ne jen v našem případě, ale celkově.*Pokrčí rameny. Pak řekne, že až bude mít břicho, bude vypadat jako balon.*Skvělý, tak jako panda.*Uchechtne se ironicky.*Budu vzorná. U tohohle jo, protože je to potřeba.*Neplánuje dělat žádné blbosti. Nechce přijít i o tohle dítě. Pak řekne, že se to dítě narodí někdy o Vánocích.*Jo. Místo oslavování nového roku a popíjení, budu kojit prcka a tobě nechám přebalování, aby ses taky nenudil.

*Potichu se uchechtne a pak potřese hlavou.* Mně otravná nepřijdeš. *Ujistí jí a pak přikývne.* Na jednu stranu chápu, že je to prostředek k míru, ale jsou i jiné cesty. *Pak se na ní zazubí s tím, že bude vypadat jako panda a její reakci se zasměje.* Hele, pandy jsou roztomilý. *Namítne pobaveně a pak přikývne.* Já si to ohlídám. *Mrkne na ní a pak se zajímá o to, kdy se jejich dítě narodí.* No.. to nevim, jestli zvládnu, protože budu muset novej rok oslavit i za tebe, když nebudeš moct pít. *Zazubí se jako andílek a pak se na ní usměje.* Jsem rád, že se zase usmíváš. *Řekne jí upřímně a všimne si, že už je docela pozdě.* Měla bys odpočívat. Zítra se na tebe přijdu zase podívat, dobře? *Navrhne s úsměvem a pak se zvedne a dá jí rychle pusu do vlasů.* Dobrou noc. *Rozloučí se s ní a pak už opustí její pokoj a i celou ošetřovnu.*

Vím, že otravná jsem.*Namítne. Pak přikývne.*Přesně tak. Je to prostředek pro udržení míru a spojenectví, ale podle mě existují taky jiné cesty, lepší než někoho nutit do manželství.*To vidí stejně jak on. Pak řekne, že jako panda nebude vypadat, že spíše jako balon.*Docela jo, ale já tak vypadat nebudu./Prosím../ S tím počítám.*Pousměje se na něj. Pak řekne, že se to dítě narodí okolo Vánoc a na Silvestra ona místo popíjení bude kojit a on bude přebalovat plínky.*Ty si nikde popíjet nebudeš beze mě. Přece mě v tom nenecháš.*Uchechtne se. Na jeho další slova o tom, že je rád, že se usmívá nic neříká. Dneska má docela dobrou náladu, ale pravděpodobně je to jen díky práškům na bolest, které na ni tak působí.*Klidně.*Souhlasí a nechá se od něj políbit do vlasů.*Dobrou noc.*Popřeje mu a když odejde, lehne si o něco pohodlněji a zavře oči. Téměř ihned usne.*

*ví, že zůstávat stále v Illee i poté, co Chrysane řekl, že odjíždí, je vzhledem k tomu, jak na něj teď bude naštvaná, hodně nebezpečné. Ale prostě nemůže jinak. Hned co se Chrysane probudí, a on si bude jistý, že na ní někdo dohlédne, aby už si neublížila, zmizí z jejího života. I kdyz je to pro něj zatraceně těžký. Za tu krátkou dobu, co se znají, si ho omotala kolem prstu. Trvalo mu, než si to přiznal. Ale uvědomil si, že chce, aby byla Chrys šťastná, jenže to nepůjde, pokud ji bude stále obtěžovat svoji přítomností. A tak se sbalil a napsal ji dopis, protože je to jednodušší, než ji říct do očí, jak moc ho tohle bolí. Jenže pak ji našel v její komnatě, kde si vzala nějaké prášky, a tak ji odnesl sem, na ošetřovnu. Strávil tady celou noc, a vesměs i celý den. Na sobě má to samé, co včera. Bílou mikinu, černé džíny a černobílé tenisky. Vlasy mu trčí do všech stran. Sedí na křesle a pohledem hypnotizuje Chrysane. Za tu dobu, co tady je, nedělal vesměs nic jiného.*