Ošetřovna paláce

*Probudila se asi před hodinou, ale pořád se nemlže přinutit otevřít oči. Ví, že to co udělala byla asi blbost, ale prostě neví, jak dál. Všem ve svém okolí ubližuje, nebo má aspoň ten pocit. Je pro ni těžké někomu věřit a svěřit se mu. Ani Claviovi se teď svěřovat nechce, protože si vyčítá, že mu to s Navyou stěžovala a je jí to líto. A pak je tu Zayden. Ze začátku se k sobě navzájem nechovali dobře, ale pak už jen ona k němu, protože se přes to prostě nedokázala přenést. Měla mu asi dát druhou šanci, i když tvrdila, že si ji nezasloužil, zasloužil. Byl k ní milý.*/A já? Akorát jsme to dokázala zase zničit, jako zničím všechno, na co sáhnu./*Proběhne jí hlavou. I když se jí otevřít oči nechce, protože to bude znamenat, že bude muset čelit následkům toho, co udělala, oči najednou zničehonic otevře a zamrká. Posadí se na posteli a promne si obličej. Pak se až rozhlédne a uvidí Zaydena. Sklopí ihned pohled.*A-ahoj.*Pozdraví ho tiše. Pak mlčí.*P-promiň. *Vydechne.*Chovala jsem se vážně hnusně a-a... Nezasloužil jsi si to.

*na ošetřovně už je několik kolik hodin v kuse, a taky podle toho vypadá. Hned co se Chrysane probudí, a on si bude jistý, že bude v pořádku, odjede. Nebude ji ničit život. Moc toho nenaspal, takže mu pořád padají víčka, a je pro něj čím dál tím těžší, udržet pozornost. Když si všimne, že Chrysane otevřela víčka, prudce vstane a přejde blíže k její posteli.* Chrys...*vydechne úlevou. Kdyby zemřela, nikdy by si to neodpustil. Nedokázal by dále žít s tím, že dovolil, aby ztratil dalšího člověka, jen kvůli své chybě.* Tohle už nikdy nedělej, ano? *Řekne vážně a podívá se jí do očí.* Ne, zasloužil jsem si to. A mnohem víc. Neměl jsem tě pořád obtěžovat. Jasně si mi dala najevo, co chceš, ale já nebyl schopný to přijmout.*pokrčí rameny a sklopí pohled.* Tohle celé je moje chyba. Odpusť mi to. Ty si zasloužíš být šťastná, a já ti v tom jenom bráním. *Řekne tiše a pohledem se vrátí opět k ní* Už tě nechám být, slibuju. To zasnoubení zruším, a ty nemusíš utíkat. /Takhle to bude lepší. Nemůžeš ji ničit život./ Jenom mi slib, že už nikdy si nesáhneš na život, ano? Prosím, nedělej to.*řekne a v jeho hlase jde slyšet, že to myslí vážně.* Už půjdu a konečně ti dám to, co chceš. Měj se Chrysane a už nedělej žádný blbosti, prosím.*i když ho to bolí, donutí se pousmát. Už se chce vydat k odchodu, ale vzpomene si na obálku, kterou má v zadní kapse svých džín.* Jo, ještě něco. *Vytáhne ji, a položí ji na postel Chrysane. Pak se nervózně poškrábe na zátylku.* Až budeš chtít, a jestli budeš chtít, tak si to přečti. Chtěl jsem ti to jen nechat před dveřmi, ale donesli mi ten tvůj vzkaz, takže...*větu nechá rozpačitě viset ve vzduchu.* Sbohem a ještě jednou se ti omlouvám.*řekne a zamíří ke křeslu, kde si vezme své věci, které si včera zabalil. Pak se otočí k odchodu. Štve ho, jak moc ho to bolí, ale ví, že tohle je to nejlepší, co může udělat. I když to ani za nic udělat nechce.*

*Přemýšlí o tom, co udělala a asi by to neudělala znovu, i když si tím není jistá. Pořád si to vyčítá, co všechno způsobila a stojí si za tím, že nebýt jí, všichni by byli šťastnější. Konečně otevře oči, posadí se a pak se rozhlédne kolem sebe, až si všimne Zaydena. Lituje toho, jak se k němu chovala.*/Zasloužil by si více.. O mnohem více. Někoho lepšího./Už.. to asi neudělám.*Řekne tiše. Podívá se mu do očí a pak rychle zase sklopí zrak, protože se cítí špatně.*Není to tvoje chyba.. Můžu si za to já, sama.*O tomhle se s ním klidně bude dohadovat.*nezasloužil, choval jsi se ke mě mile, i když jsem si to ani náhodou nezasloužila.*Potřese nad tím hlavou. Nadzvedne obočí a potřese hlavou. Nechce, aby odešel. Naopak, chce to s ním nějak urovnat. Než něco stihne říct, na postel jí položí bílou obálku, na kterou se dívá prvně docela nechápavě, ale pak ji zvedne a roztrhne, aby se dostala dovnitř a ke vzkazu, který přelétne očima. Pak si ho přečte ještě jednou.*/vážně mu na mě záleží../*Dívá se na to dost nevěřícně, protože uvěřit tomuhle je pro ni skutečně těžké. *Neodcházej.*Řekne a rozhlédne se kolem sebe. Ale nikoho nevidí.*/Do háje../*Rychle ze sebe strhne přikrývku, ani se neobtěžuje s nazouváním bot a rovnou vystartuje. Chce ho ještě dostihnout.*/Že bychom si střihli klasickou scénku z filmů, kdy ho uvidím na letišti, jak míří k letadlu a v poslední chvíli na něj zavolám, řeknu mu, jak se cítím a políbíme se? A všichni nám budou tleskat? Ne.. To ne./*Sice mu chce dát druhou šanci, protože se k ní choval vážně mile, ale to neznamená, že je do něj zamilovaná, ale zase jí už není úplně lhostejný, jak byl prvně. Pak k němu necítila zrovna kladné emoce, ale jak se říká, mezi láskou a nenávistí je asi skutečně tenká hranice.*/I když z mé strany to láska není../Počkej!*Vykřikne za ním, protože jak se zdá, nebude kvůli němu muset v bílém tílku a šortkách až na letiště a k tomu bosá, ale zachytila ho ještě na ošetřovně.*Neodcházej.*Požádá ho.*Já.. vím, že vypadám dost šíleně, což asi taky jsme no.*Povzdechne si.*Promiň, chovala jsme se fakt strašně a ty jsi si to ani trochu nezasloužil.*Potřese hlavou.*Ráda bych ti dala druhou šanci, zasloužíš si ji, i když pochopím, když po tom všem o ni nebudeš stát a asi se ani nedivím.. Po tom všem, co jsem podělala.*Řekne tiše.*Před tím bych to asi neřekla, ani když jsme se viděli poprvé, u vodopádu. Ale teď, když si samu sebe představuju šťastnou../I když si šťastná být nezasloužím./Když si samu sebe představuju šťastnou, j to s tebou. Protože mi upřímně to naše popichování taky dost chybělo.*Odmlčí se zase na chvíli.*Z nás dvou jsem spíše já, kdo by tě měl požádat o druhou šanci.*Sklopí pohled.*Ale já si ji nezasloužím.. Promiň.*Neví, jestli tu po tomhle zůstane a nebo ne, to nechává na něm. Raději se otočí a vydá se zpět ke své posteli s pohledem upřeným do země.*

*když se Chrysane konečně probudí, i hned zamíří její posteli a řekne, aby už to nikdy znova nedělala.* Žádné asi, Chrysane. Už to nikdy nedělej. *řekne naléhavě. Pak ji vytkne to, že si to nezasloužil protože, to není pravda. Zasloužil si to a mnohem víc. Choval se k ní hnusně.* Je to moje chyba, ty za nic nemůžeš. Kdybych se k tobě nechoval hnusně, a kdybych tě nechal být, nikdy bys nemusela udělat tohle. Podělal jsem to. Všechno.*řekne a stojí si za tím. Je mu jasné, že Chrysane si bude i tak myslet svoje, jenže tohle mu nevymluví. Je to jeho chyba. Pak už chce odejít, ale vzpomene si na dopis, který ji napsal, a tak ji ho podá. Nervózně ji sleduje, jak si ho čte. Napsal tam všechno. To, jak si ho tím popichováním a jejím úsměvem získala. Že mu na ní záleží, a že se omlouvá, protože ji jenom brání v tom, být šťastná a mnohem více. Pak už to nevydrží, rozloučí se s ní, rychle si vezme své věci a vydá se pryč.* /Takhle je to lepší. Ona chce tohle. Nemůžu ji bránit v tom, být šťastná./*překvapí ho, když ho Chrysane zastaví. Pořádně její slova ani nedokáže vstřebat, natož tak něco říct, protože ona se otočí a odejde. I tak se ale natáhne po její ruce a zastaví ji.* /Kolikrát jsem to asi za posledních pár týdnů udělal?/ Vždyť jsi to takhle chtěla. Chtěla jsi, abych tě nechal být, tak to dělám. *řekne a zmateně ji pohlédne do očí.* Ty nemáš proč žádat o druhou šanci. Neudělala jsi nic špatného. Chápu to, jak ses chovala. Zasloužil jsem si to. A jediný, kdo si tady druhou šanci nezaslouží jsem já. *pokrčí rameny.* Se mnou nemůžeš být šťastná. Zasloužíš si někoho lepšího, než jsem já. *řekne tiše a polkne.* Bude lepší, když tě nechám být. Jenom tak budeš moct bát v životě šťastná a to je jediný, co chci. Abys byla šťastná, ať už mě to bude stát sebevíc.

*Přikývne.*Pokusím se to neudělat znovu..*Hlesne tiše. Pak řekne, že on za nic nemlže a za tím si bude stát.*Nebyla to tvoje vina. Jo, trápila jsem se částečně kvůli tobě, ale pak taky kvůli tomu, jak jsem podělala svůj vztah s bratrem, že očividně nejsem normální. Není to tvoje vina.Nechce, aby odešel, ale prvně si od něj vezme dopis, který si přečte a pak zvedne pohled k Zaydenovi, který tu ale není. Ihned vstane a ještě bosky se rychle vydá za ním, aby jej mohla zastavit. Vysvětlí mu, že by mu ráda dala druhou šanci a chce mu ji dát, zaslouží si ji, ale pak odvětví, že spíše ona by měla žádat o druhou šanci a pak se otočí a raději odejde, nebo se o to pokusí, ale on ji zastaví.*/V tomhle má nějakou zálibu?/*Pomyslí si trochu pobaveně a otočí se zase na něj.*Zasloužíš si druhou šanci. Snažil ses mi pomoct, snažil ses mě vyslechnout, já jsme tě prostě ignoroval. *Potřese hlavou.*Zaydene, ty jsi pro mě dost dobrý. Víc, než to.*Řekne mu.*Já jsem byla šťastná, docela. Asi víc, než kdy dřív. Třeba když jsme se my dva popichovali na koncertě. To byla sranda. I když mě občas štveš.. tak nějak mi na tobě asi záleží.*Odmlčí se.*Prosím tě, neodcházej. *Jejich role se tak nějak prostě prohodily.*

/Aspoň něco../ *pomyslí si a pak přikývne. Pak si stojí za tím, že to byla jeho vina.* Ale je. Z velké části ano. *řekne tvrdohlavě.* To s bratrem mě mrzí..chceš o tom mluvit? *řekne upřímně. Pak ji podá bílou obálku, a následně si rychle vezme své věci a odejde. Je to nejlepší, co může udělat. Když ho zastaví, překvapí ho to. Stejně jako to, co mu následně řekne. Popravdě už neví, co Chrysane chce. Jeden den, mu říká, aby ji nechal bát, a druhý den ho prosí, aby neodcházel. Pak ji zastaví, protože pro tentokrát se vydá pryč ona a chvíli přemýšlí nad tím, kolikrát to asi už za tu dobu, co ji zná udělal.* ale tys to nechtěla. Dělal jsem to proti tvé vůli, takže si ji nezasloužím. *stojí si z svým a pak řekne,že ona nemá důvod o druhou šanci žádat.* Ne, nejsem. Ty si zasloužíš víc, než já ti můžu dát. Akorát se mnou budeš muset odjet do Austrálie a být královnou. *pokrčí rameny.* Zasloužíš si lepší život, než který by jsi měla se mnou.*potřese hlavou. Když pak zmíní hudební festival, musí se uchechtnout.* Na tom festivalu to byla sranda, ale to s tím chlapem bylo krutý. *řekne upřimně a lehce se usměje. Pak ale zase zvážní.* Dobře, tak začněme od znovu, ano? Na tohle všechno zapomeneme. *podívá se na ní s otázkou v očích.* Pokud teda chceš, Já už tě do ničeho nutit nebudu. *pokrčí rameny. Pochopil by, kdyby z toho teď Chrysane vycouvala. Nedivil by se jí.*

Z velké části ne. To všechno se ve mě hromadilo delší dobu a já nad tím dlouho přemýšlela, skutečně. Prosím tě nevyčítej si to, není to tvoje chyba, fakt ne.*Teď si to vyčítá ještě více, protože mu ublížila dost a ještě si teď bude vyčítat, že se ona pokusila se zabít,*Ani ne.. Já nejsem ten typ, co by se jen tak svěřoval. Jsem ti vděčná, že mi to nabízíš, ale jsem prostě taková.. Třeba jindy, jo?*Nechce, aby si to bral nějak osobně, protože to není, že by se mu nechtěla svěřovat, nechce se zatím svěřovat nikomu.*prvně si to sama musím taky nějak utřídit v hlavě.*Dodá k tomuhle. Pak se navzájem zastaví v odchodu a jejich role se tak nějak prohodí, ale pak zase zpět.*Nechtěla.*Uzná.*Ale teď jsem se nad tím zamyslela a chovala jsme se pěkně pitomě.*Sklopí pohled.*Ale jsi. Jsi za celej můj život snad jedinej člověk, když nepočítám sourozence a Camerona.. Který mě vyslechnul, několikrát, i když jsem o to nežádala a chtěl mi pomoct a okamžitě to se mnou nevzdal. *Tohle pro ni udělal fakt málokdo a znamená to pro ni dost, i když to prvně brala jako otravné.*To, že bychom začali ještě jednou od znova tohle neznamená. Když nebudeme.. šťastní na konci Selekce, kdy budeme muset odjet, můžeme to zkusit vyřešit. Já bych zůstala tady, jak jsem měla v plánu, prostě zmizela a ty to pak nějak zařídil s otcem. *Dá mu další příklad, jak by to mohlo být. Pak zmíní hudební festival, kde se i docela bavila. Pousměje se pro sebe.*Ten tvůj výraz, když jsem ho k tobě přivedla byl dokonalej. Škoda, že jsem si ho nevyfotila.*Zalituje toho. Je ráda, že na to přistoupí a oddechne si.*Chci, skutečně.*Pousměje se na něj lehce. Pka si vzpomene na to, co udělal v její komnatě, když chtěl začít podruhé poprvé. Natáhne k němu ruku, stejně jak on k ní tehdy.*Já jsem Chrysane, hodně lidí mi říká Chrys. Jeden člověk taky Brepto a jestli mi tak řekneš taky, slibuju ti, že tě za to praštím.

Vyčítat si to budu, a to nezměníš, ale nechme to být. *ukončí to. Pak se jí zeptá, jestli si chce promluvit o tom s bratrem a po její odpovědi přikývne.* Dobře, ale kdykoliv si budeš chtít promluvit, přijď za mnou, dobře? Pokud samozřejmě chceš.*řekne a myslí to vážně. Pak jí zabrání v odchodu, stejně jako ona jemu před chvílí. Řekne ji, že tohle je přeci to co chtěla. Aby už ji nechal být. Pak už si jen povzdychne a nijak to nekomentuje. Pak se jí snaží vymluvit to, že pro ní není dost dobrý.* To je mi líto. Že si nikdy neměla nikoho jiného, než svou rodinu.*řekne upřímně a sklopí pohled.* A toho malýho Camerona, samozřejmě.*pro sebe se uchechtne.* Dobře, tak by to mohlo být. *řekne, i když se mu tahle možnost ani trochu nelíbí. Nechce, aby utíkala a taky nechce, aby musel rušit zasnoubení. Nic ale raději nenamítá, protože tohle je ta vzácná chvíle, kdy se nehádají, a on ji nechce ničit. Pak se začnou bavit o festivalu a on se musí uchechtnout.* Bylo to podlý a máš jediný štěstí, že to nikdo nevyfotil. *tiše se zasměje. Pak přistoupí na to, aby začali znovu, ale jen pod podmínkou, že to Chrysane opravdu chce. Když k němu pak natáhne ruku, na tváři se mu rozlije pobavený úsměv a její ruku přijme.* Já jsem Zayden, většinou mi tak říkají všichni. *zopakuje to, co řekla ona, ale trochu si to upraví.* Brepta je roztomilý, nevím, co ti na tom vadí. *zasměje se.* Měla by sis jít lehnout. Stojíš tu bosá v tílku a šortkách, ještě nastydneš. *řekne vážně.* Navíc, předpokládám že budeš mít dost co vysvětlovat své rodině.

/Tak si to budu vyčítat i já a ještě více../*Pomyslí si. Vědomí, že se kvůli ní trápí jí docela ničí. Už tak mu přidělala dost starostí. Neodhaduje se s ním, protože asi ani jeden z nich neustoupí. řekne, že mu to, co se stalo mezi ní a bratrem říkat nechce, nechce se o tom bavit s nikým, zatím.*Jo.. kdyby něco, přijdu za tebou. Díky.*Poděkuje mu.*/Je moc milej./*Uvědomí si. Pak souhlasí s tím, že chtěla, aby ji nechal být, ale svůj postoj nějak přehodnotila.*Jo.. a taky mám želvy, že jo.*Pousměje se při zmínce jich.*/Snad se o ně Freya postarala. Minimálně komorná určitě./*Ještě musí někomu říct, aby je zkontroloval.*Cameorn je náhodou moc milej kluk. A zábavnej. Tuhle mi ukázal prostředníček v domnění, že to znamená "děkuju."*Vzpomene si na nedávnou příhodu. Navrhne, že kdyby jim to nevyšlo ani podruhé, na konci Selekce to mohou pořád zařídit tak, aby se nemuseli vzít. Je ráda, že s tím souhlasí.*To, že to nikdo nevyfotil je smůla.*Namítne s o něco větším úsměvem. Pak si vzpomene na to, jak se pokoušel to urovnat poprvé v její komnatě a představí se mu, přičemž k němu natáhne ruku. Když ji přijme, potřese si s ním. U toho se pořád trochu usmívá. Když ji nazve breptou, splní svůj slib a dá mu lehce pěstí do ramene. Ale jen opravdu lehce, takže ani nebude moci mít modřinu.*Já tě varovala.*Pak se podívá na svoje nohy.*Snažila jsem se tě zastavit, na obouvání nebyl čas.*Pokrčí rameny.*Jo, asi toho budu mít na vysvětlování dost..*Uzná.*Díky, že jsi to se mnou nevzdal a dal jsi mi další šanci..Tohle si jen tak btw plánuju nechat.*Zvedne nahoru dopis, který drží v druhé ruce.*Tak zase někdy.*Rozloučí se s ním s menším úsměvem a pak se otočí a vydá se ke své posteli.*

*řekne jí, že kdyby si chtěla promluvit, může za ním kdykoliv přijít a po její odpovědi kývne hlavou.* Nemáš za co děkovat. *Pak řekne, že je mu líto, že nikdy neměla nikoho jiného, než svou rodinu. Při zmínce o želvách se pousměje. Přijde mu roztomilé to, jak je má Chrysane v lásce.* Chudák kluk, ještě že to ukázal na tebe a ne třeba na rodiče. Ti by mu asi dali co proto.*uchechtne se. Pak přijme její návrh, jak zařídit, kdyby to ani podruhé nevyšlo. Sice se mu to nelíbí, ale nic nenamítá.* Není to smůla, je to štěstí.*pousměje se. Když ho pak Chrysane ujistí, že opravdu chce začít znovu, přijme její ruku a následně si s ní také potřese. Následně se jí také představí. Pak řekne, že Brepta je roztomilý, a když ho Chrysane bouchne do ramene, trochu se zamračí. Na tváři mu ale i tak hraje úsměv.* hele, já jenom řekl, že j to roztomilý. Nenazval jsem tě tak! *Řekne naoko dotčeně. Pak zmíní, že by si měla jít zpět lehnout, protože tady stojí bosá a navíc by se měla prospat.* To já děkuju, že ty jsi mi dala druhou šanci.*řekne upřímně. Když zmíní, že si ten dopis plánuje nechat, sklopí rozpačitě pohled* Když to tak moc chceš...*řekne pobaveně.* Měj se. *Také se s ní rozloučí, a pak s úsměvem zamíří do své komnaty. Dneska rozhodně nikam neodjizdi.*

*Když se včera dozvěděla, že Chris je prvním nakaženým v paláci tím novým virem, okamžitě se tohle stalo jednou z nejhorších zpráv v jejím životě, společně s tím, že předtím tratila jedno z dětí. Celou noc nespala, jen brečela do polštáře. Nemohla usnout. Bojí se o něj. Konečně si k němu našla cestu a zamilovala se do něj a teď ho ztratí? Ví, že to bez něj nedá. Neví, jak by mohla. Na sebe si vzala tmavě modré šaty, skoro až černé, protože na jinou, veselou barvu nemá náladu. Chce Chrise vidět a naléhala na doktory, aby ji za ním pustili. Nakonec to dovolili přes plexisklo. Ani ho nebude moc pohladit, obejmout a pokusit se ho takhle utišit, že to bude dobré. Po celou dobu se jí po tváři kutálí slzy, které se ani nepokouší setřít. Nemá to smysl. Ví, že nepřestanou. Když ji doktoři konečně dovolí jít na Ošetřovnu, neváhá ani chvilku. Dojde až k posteli, na které leží Chris a slabě se na něj usměje.*Ahoj.*Řekne tiše a posadí se na připravené křeslo. Snaží si utřít slzy, které se jí kutálí na tvářích.*Starají se tady o tebe ti nejlepší doktoři. To jsem sama zařídila. Budu k tobě denně chodit. Budeš v pořádku. Musíš.

*Je mu líto, jak včera prakticky utekl od Camille, když mu začala téct krev z nosu. Vyčítá si to, když mu došlo, jak si to mohla vyložit, ale pořád mu to přijde lepší, než aby se o něj zbytečně bála. Bohužel pro něj, jakmile došel na ošetřovnu, vzali si ho do péče doktoři a potvrdili, že je nakažený. První v illejském paláci.* /Abych nebyl málo výjimečnej../ *Proběhne mu hlavou. Doktoři ho zaizolovali na ošetřovně, aby nenakazil někoho dalšího, protože tu ještě pořád leží nějací zranění z předešlých útoků. Nechce moc, aby sem Camille chodila, ale stejně s tím nic nesvede a ona je tak tvrdohlavá, že ani kdyby ho tu hlídal drak, tak by se nenechala odradit. Sedí na posteli a přes plexisklo jí sleduje, jak se k němu blíží. Píchne ho u srdce, když vidí její slzy.* Ahoj. *Pozdraví jí nazpátek.* Camille... Tady je velký riziko, že se nakazíš. Už jenom to, že jsi se mnou byla v kontaktu, když mi začala téct ta krev... Necháš se otestovat, že jo? Jestli jsem tě nakazil, musí to doktoři vědět co nejdřív, aby se ti mohli pořádně věnovat. *Řekne jí starostlivě.* Promiň, že jsem včera utekl. Nechtěl jsem, aby ses o mě zbytečně bála, kdyby o nic nešlo. *Omluví se jí a sjede pohledem k hadičce vedoucí do jeho ruky.* /Hlavně musí být v pořádku ona./ *Proběhne mu hlavou.* Zase budeme spolu, neboj. *Snaží se jí uklidnit, ale sám o tom není stoprocentně přesvědčený.*

*Když tam Chris včera rychle odběhl, myslela si, že je to kvůli ní, ale pak se odzvěděla, že je to spíše něco horšího a to to, že je Chris nakažený Doufal, že jim se to vyhne, protože si prostě nedovede představit to, že by byla bez něj. Nechce o něj přijít. Zařídila mu, aby u něj byli dvacet-čtyři hodinou denně a starali se o něj, jak nejlépe mohou. Zařídila mu i menší zábavu, aby se nenudil a bude k němu denně hodit. Je dost tvrdohlavá, takže si prosadila to, aby šla k němu, aspoň přes sklo, kde jí nic nehrozí. Posadí se na židli a otře si slzy. Neskutečně ji bolí ho takhle vidět.*Takhle to nevadí. Jsme oddělení.*Řekne a položí ruku na plexisklo, aby mu to i ukázala.*Už mi testy dělali, ráno. Jsou negativní. Jinak bych tu nebyla.*Testovali ji ihned, protože věděli, že ona s ním byla ve styku.*Prvně mě to zarazilo, protože jsem si myslela, že jsem udělala něco špatně.. Ale už to chápu. Nezlobím se na tebe. Nic si nevyčítej.*Bez něj na akci nešla, ale to jí nevadí. Bude jich ještě hodně a ona doufá, že se Chris uzdraví a půjdou na ně společně.*Jo, budeme. Musíš dodržovat všechno, co ti řeknou doktoři. Žádný hraní si na hrdinu. Jasný? Slib mi to.*Řekne značně zoufale.*Nemůžu o tebe přijít./Ani to malý./

*Moc se mu nelíbí to, aby sem Camille chodila, ale ví, že jí nic nezastaví, takže je v tomhle docela dost bezmocný. Bolí jí ho sledovat, jak brečí. Nejradši by jí sám slzy setřel a pohladil jí po tváři s tím, aby už neplakala.* Ale stejně je možný, že se tady někde může ten vir vyskytovat. Přeci jen jsem sem přišel normálně a ne zabalenej. *Pokusí se uvolnit atmosféru nějakým vtipem a pak položí ruku na plexisklo na místo, kde jí má i ona a mírně se pousměje.* To je dobře. Ale buď opatrná, prosím. *Stáhne starostlivě obočí.* A neplač. *Dodá tišeji, protože i když si z tváří slzy setřela, on je pořád vidí v jejích očích.* Ty jsi nic špatně neudělala, Cam. Ty nikdy. *Potřese hlavou a nadzvedne mírně koutky rtů, když slyší o hraní na hrdinu.* Slibuju, že si na hrdinu hrát nebudu. *Slíbí jí a pak se nakloní o trochu blíž ke sklu.* Já už hrdina jsem. *Dodá a u toho se na ní zazubí. Je mu špatně a sám má strach z toho, co bude dál, ale chce Camille ujistit, že je v pořádku, aby se o něj nestrachovala a aby nebyla smutná. To je pro něj totiž daleko horší, než kdejaký vir.* Nepřijdeš o mě, slibuju. Budu s tebou tak dlouho, až mě budeš mít plný zuby. A i potom. *Slíbí jí s menším úsměvem.* Zase ti brzo něco uvařim a naučim tě udělat ten včerejší oběd. *Už teď ví, že mu bude chybět její nadšení z toho, když jí něco uvařil.* Hlavně mi pak nezapomeň říct, co říkali doktoři o špuntovi. *Sjede pohledem k jejímu břichu.*

*Potřese hlavou.*Kdyby tu bylo velké riziko, doktoři by mě nepustili. Když si to tak vezmeš.. Už to teď může mít několik lidí v paláci. To abych byla pořád jen zavřená v komnatě a už to bych se taky mohla bát. Kdyby to třeba měla moje komorná.*Pokrčí lehne rameny.*Bude to v pořádku, prostě. Starej se teď hlavně o sebe. Musíš odpočívat a moc se nestresovat. Budu sem za tebou chodit každý den.*Pousměje se na něj.*Co myslíš, dovolí ti doktoři kafe? Že bych ho sem vždycky přinesla a dala ho doktorce a pak tobě.*Napadlo ji to, aby mu tu nějak zpříjemnila pobyt, pokud to půjde.*Kdybys cokoliv chtěl, řekni mi to a nebo sestřičkám. Všechno se dá zařídit.*Pak dá dlaň na plexisklo a když tam dá i ruku on, setře si slzy z tváře.*Budu opatrná, neboj. *Pak se musí pousmát.*No, tak tohle ti asi nemohu slíbit, ale pokusím se.*Brečela celu noc a ani teď jí nejde přestat.*Nikdy? Když jsem tě odstrkovala, ve Francii si s tebou prakticky jen hrála a pak najednou zmizela, to jsem neudělala špatně?*Nadzvedne obočí.*Upřímně nechápu, jak mě po tom všem můžeš chtít.*Ví, že Chris má velké srdce. Jinak by se na ni vykašlal už dávno. Pak po něm chce, by jí slíbil, že si nebude hrát na hrdinu a sama se skloní ke sklu.*Jo, to je pravda. Pro mě jsi.*Usměje se na něj.*Tebe nebudu mít plný zuby nikdy. *O tomhle ví, že se nikdy nestane.*Jo, na to se moc těším. A nejsem jediná.*Pohladí se po břiše.*Třeba se do té doby uzdravíš a půjdeš tam se mnou.. Má to být až za dva až tři týdny. Počkám tak dlouho, jak o půjde. kdyby jsi pořád byl na Ošetřovně.. Možná by to bylo dost divný, ale napadlo mě, že bychom to udělali tak, že bychom vedli videohovor, aby jsi naše dítě měl šanci spatřit ve stejnou chvíli a taky všechno slyšel.

Jo, to je pravda. Ale pochybuju, že i kdyby ti to doktoři zakázali, ty bys je poslechla. *Uchechtne se a potřese přitom pobaveně hlavou.* /Tu by nezastavil ani ten trojhlavej pes z Harryho Pottera./ *Proběhne mu hlavou, ale nechá si to radši pro sebe.* Dobře. Ale kdyby ses na to necítila, nebo tu bylo víc nakažených, tak se odsud drž radši co nejdál, dobře? *Nadzvedne mírně obočí a pak se pousměje a pokrčí jedním ramenem.* Možná by to šlo nějak zařídit, ale nemusíš to dělat. Zvládnu to i bez kafe. *Nechce jí nějak obtěžovat. Sama by se teď měla šetřit, aby se měl ten špunt co nejlépe.* Neboj, jsem v pohodě a nepotřebuju nic extra. *Ujistí jí s úsměvem, který se rozšíří, když se jejich ruce setkají aspoň přes plexisklo.* No tak, Cam. Neplač kvůli mě. Trhá mi to srdce. *Nakloní hlavu mírně na stranu a povytáhne jeden koutek rtů a o kousek nahoru.* Neudělala. Díky tomu jsem tě mohl poznat. Pravou tebe. Zamilovat si tě. I kdybych mohl, nevrátil bych se v čase a nic bych neměnil. *Řekne jí upřímně.* Jak? To je jednoduchý. Protože máš srdce na správném místě, čekáš naše dítě, máš ten nejkrásnější úsměv na planetě a vždycky, když pro tebe něco udělám, nebo tě něco rozveselí, rozzáří se ti oči, jako nebe plný hvězd. *Vyjmenuje jenom pár věcí, které na ní miluje.* Ještě uvidíme. *Uchechtne se, protože podle něj přijde čas, kdy ho plný zuby bude mít určitě.* Teď budete muset zvládat chutě nějakou dobu beze mě. *Jeho samotnýho to mrzí, protože jim rád vaří.* To by bylo skvělý. Lepší by teda bylo, abych tou dobou mohl být už s tebou, ale... i ten videohovor zní skvěle. *Pousměje se.*

*Uchechtne se.*Ne, neposlechla.*Řekne to jako by o nic nešlo. Ji by nezastavilo nic. Chce být prostě u něj a u něj bude.*Neboj, kdybych se na to necítila, nebyla bych tu. Chci tu být s tebou.*Zeptá se, jestli si myslí, že by mu mohla dělat kafe i teď, což je jejich menší tradice.*Chci tě nějak potěšit a zlepšit ti to tu. A dělám to pro tebe ráda. *A stejně nemá moc věcí na práci, teď, během nákazy je toho ještě méně.*A pokud se týká o dítě.. tomu to určitě nevadí. Udělat kafe je otázka deseti mnut, když přeháním.*Uchechtne se.*Dobře, ale kdyby něco, klidně řekni. Knihu, papír na malování, mobil tu máš, ne? Ještě ti seženu sluchátka, aby jsi mohl nerušeně poslouchat písničky.*Vzpomene si ještě na tohle, čím by se mohl trochu zabavit. Pak se jejich ruce setkají skrz plexisklo a ona se pokusí setřít si zase slzy.*Promiň.. Jen to prostě nejde zastavit. Moc se o tebe bojím.*Pokrčí rameny. Když řekne, že neudělal nic špatně, zeptá se, co bylo to v tý Francii, jak ho odstrkovala a podobně. To byly chyby a ona si je toho už teď dost dobře vědoma.*Já taky ne. Znovu bych odešla do Francie, abych se s tebou mohla potkat.*Je jí jasné, že jejich vztah by byl úplně jiný, kdyby se nesetkali ve Francii. Nechápe, jak může chtít být s ní. Když jí vyjmenuje několik těch důvodů, rty se jí roztáhnou do úsměvu.*Miluju tě, víš to?*Je to vůbec poprvý, co to řekla a asi tohle není ta nejvíce romantická chvíle, kdy to mohla udělat, ale musela to říct. Chce, aby to věděl.*Tímhle jsem si jistá.*Ví, že jeho nikdy mít plný zuby mít nebude.*Bude pak ještě dost času, určitě. A my se budeme těšit, až nám zase něco uvaříš. Počkáme si na to.*Pousměje se na něj.*Chtěla bych tě mít u sebe, ale pokud to nepůjde osobně, tak aspoň tohle. A pak hned ti přinesu snímek miminka a nechám ti ho tady. Pokud u toho nebudeš osobně a sám si ho hned nevezmeš.

*Zasměje se, když mu potvrdí, že by doktory neposlechla a potřese nad ní hlavou.* Dobře. Hlavně se neciť provinile, když sem nebudeš moct nebo se sem nedostaneš. Dej sebe na první místo, dobře? Sebe a toho špunta. *Řekne jí a v jeho pohledu je vidět, že to myslí vážně. Pak přikývne, když se baví o kafi a nic na to už neřekne, protože to stejně záleží i na doktorech, jestli mu to dovolí nebo ne.* Jo, mobil tu mám. A sluchátka by možná bodly. *Uzná nakonec, i když malinko neochotně, protože nechce, aby sem zítra nalítla co nejdříve to bude možné jenom kvůli jeho sluchátkám. To by to radši přežil bez nich, než aby jí vystavoval nebezpečí. Pak už se jejich ruce setkají aspoň přes plexisklo a jeho píchne u srdce, když vidí její další slzy.* Neboj se. Budu v pořádku. Jsem v pořádku. Dokud se nic nestane tobě, budu v pohodě a nic se mi nestane. *Snaží se jí uklidnit, což by šlo daleko lépe, kdyby jí teď mohl obejmout.* Představ si, jak bych tě teď objal. A stejně tak pokaždý v noci, kdybys usínala. Tak, jako jsem to dělával vždycky. *Pousměje se na ní a pak jí řekne, že i kdyby mohl vrátit čas zpátky, neudělal by to. Protože takhle jí mohl poznat. Její pravé já. Kdyby se poznali až tady, těžko by se mu otevřela. Překvapí ho, když od ní slyší ta dvě slova a celou hrudí se mu rozlije nádherný hřejivý pocit.* Teď už jo. *Přikývne a s láskou v očích se na ní usměje.* Původně jsem si představoval, jak bys mi tohle mohla říct někde úplně jinde. *Potřese hlavou.* Netušil jsem, že z Francie hodláš odjet. Chtěl jsem tě vzít na romantickou večeři a pak procházku k Eiffelovce, kde bych ti to přiznal. A doufal jsem, že od tebe by zaznělo to stejný. *Přizná, jaké byly jeho původní plány.* Aspoň už mám vymyšlený program na naše první výročí. *Usměje se pobaveně a pak se baví o ultrazvuku, na který měl jít původně s ní, ale teď je to docela s otazníkem.* Dobře. *Souhlasí s tím, že by mu když tak přinesla snímek a následně střelí pohledem k doktorovi, který se zastaví u Cam, aby jí oznámil, že pro dnešek už tu strávila dost času a měla by se pro jistotu vrátit do komnaty. Přeci jen tu může být virus kdekoli ve vzduchu.* Miluju vás, zlato. Dobrou noc. *Popřeje jí se zamilovaným úsměvem.*

Dobře..*Řekne značně neochotně.*Kdyby mě sem někdy nepustili, aspoň bych ti ale zavolala co a jak. *Navrhne tuhle alternativu a pousměje se na něj. Pak se zeptá, jestli tu má mobil a když jí to potvrdí, ještě dneska je odhodlaná mu sehnat sluchátka.*Dobře, ještě dneska ti je seženu.*Slíbí mu to. Nebude problém někoho pro ně poslat do města, ať vybere ty nejlepší, které sežene a přinese je Chrisovi. Jistě, že teď už do města nepůjde, bylo by to dost nebezpečné v tuhle dobu.*Budu se o tebe bát. To prostě nejde ovlivnit. Taky se o mě teď bojíš, i když jsem zdravá.*Pokrčí rameny. Bojí se o něj, protože ho miluje a nechce o něj nikdy přijít.*Tvoje objetí mi moc chybí. Vždycky se tak cítím.. bezpečně.*Pousměje se na něj.*Těším se, až se dostaneš ven a zase mě pevně obejmeš.*Nečekala by, že tohle někdy bude říkat. Shodnou se na tom, že by nezměnili to, jak se potkali už ve Francii a ona mu pak konečně řekne, že ho miluje. Uvědomila si to celkem nedávno a pořád čekala na správnou chvíli. Myslela si, že by to bylo dobré říci třeba na tom táboráku, když se měli ještě pouštět lampiony.Poslouchá, co jí říká a zamilovaně se na něj přitom usmívá.*Naše první výročí bude přímo dokonalé. A neboj, tam ti to skutečně řeknu.*Ujistí ho s úsměvem.*Popravdě.. taky jsem ti to chtěla říct někdy jindy. Ne dneska. Když jsem spolu měli jít na táborák.. Měli se tam později pouštět lampiony. Myslela jsem, že by bylo přímo ideální, kdybych ti to řekla, až bychom jeden pouštěli společně. *Přizná mu, co plánovala.Pak se baví o ultrazvuku, o kterém pořád doufá, že ho Chris uvidí a ne přes videohovor, ale bude vedle ní. Pak se podívá na doktora a přikývne, ale když svůj zrak obrátí zase na Chrise, protočí otráveně očima a pak se na něj ještě naposledy usměje.*Dobrou noc, drahý. Taky tě milujeme. Zase zítra přijdu.*Pak se otočí a vydá do své komnaty.*

*Rychle se naobědvala a jde na ošetřovnu za Chrisem, jako každý den. Tráví s ním dost času. Sama si myslí, že za chvilku mu její přítomnosti bude lézt krkem. Na sobě má dneska modré šortky a k tomu tričko. Je už docela teplo, aspoň na ni. Vlasy má jen tak rozpuštěné. Když dojde na ošetřovnu, doktoři ji pustí k Chrisovi, jako vždycky ale jen přes plexisklo. Doufá, že se co nejdříve uzdraví. Když ho vidí okamžitě se její obličej rozzáří.*Ahoj drahý.*Sedne si do křesla.*Jak se cítíš? *Zeptá se ho a sjede ho starostlivým pohledem.*Starají se o tebe doufám co nejlépe./Jinak si je podám./*Dodá pro sebe v duchu.*Usmířila jsem se s Wyattem. Zakopali jsme válečné sekery, jak jsi mohl vidět na Illeagramu.*Uchechtne se nad jejich konverzací.*

*Už ho to tu vážně přestává bavit. Návštěvy Camille mu ale ten čas strávený na ošetřovně zpříjemňují a vždy se na ní těší. Má na sobě šedý tepláky a bílý tričko a akorát dočítá jednu knížku, když Camille přijde.* Ahoj, lásko. *Usměje se na ní široce a knížku odloží na stolek vedle postele. Přitom se snaží nevytrhnout z ruky hadičku.* Docela dobře. Co ty? Je u vás všechno v pořádku? *Zajímá se, protože to je pro něj daleko důležitější než on sám.* Jakej čas na svačinky má rád teď? *Zeptá se jí potom pobaveně.* Neboj, zlato. Lekli se tě tak moc, že líp už se o mě starat nemůžou. *Ujistí jí.* Je pravda, že teď doktorům pomáhají i rebelové? *Něco takového zaslechl, ale jeho zdroj informací je především hlavně Camille.* To jsem vážně rád. Viděl jsem to a mám z toho radost. *Usměje se na ní. Je rád, že to s bratrem urovnala.*

*Dojde ke Chrisovi, na kterého se už těší. Naposledy ho viděla včera večer, vždycky s ním tráví prakticky celý den. Ale i tak jí chybí.*Docela dobře. Ale chyběl jsi mi. A ano vím, že jsme se viděli ještě včera večer.*Uchechtne se.*Ano, je u nás všechno naprosto v pořádku. Nemusíš si dělat žádné starosti.*Ujistí ho. Pak se uchechtne.*Prakticky pořád stejný. Budí mě pořád ve tři ráno na to samý. Kuchaři si stěžovali na to, že dochází zásoby okurek ve sklenici a šíří se drb, že za to mohou rebelové, ale my dva víme, kdo je pravím viníkem.*Řekne lehce pobaveně. Může za to ten prcek co je v ní.*To je dobře. Pokud zjistím, že se o tebe nestarají dobře, nalítnu na ně. A mě skutečně naštvanou vidět nechtějí. *Na jeho otázku přikývne.*Jo.. Říkala jsem ti o té poradě. Rebelové, severní i jižní bydlí tady v paláci. Jinak by nám nepomohli hledat lék. Pamatuješ, jak byl tehdy útok a my se museli schovat do hrobky a ty do uliček. Zdá se, že se ten vir rozšířil právě ten den. Někdo využil zmatku okolo útoku. Je to uměle vytvořené a rebelové pomáhají zjistit, kdo za to může. Oni to nejsou. Pár lidí od nich je už nakažených. Kdyby to byli oni, podle mě by ani nesouhlasili s pomocí a měli aspoň pro sebe i ten lék.*Neví, kdo by a tím mohl stát a láme si tím hlavu.*Jo, já docela taky. Chci mu teď pomoct.. Ohledně Selekce to nemá jednoduchý a nevěří, že by se mohl zamilovat. Doufám, že se mu to podaří a ožení se z lásky.*Řekne upřímně. Chce, aby její bratr byl šťastný, zaslouží si to.*Příští týden bude společná večeře a ten další, za čtrnáct dní, asi uspořádám nějáké to setkání s účastnicemi. Už to pomalu plánuju. Musím si na ne vymyslet aspoň trochu záludné otázky, kterými si je pořádně proklepnu.

*Těší se, až uvidí zase svojí snoubenku a v každé volné chvíli na ní myslí.* Taky jsi mi chyběla. *Usměje se na ní a pak se zajímá o to, jestli je ona a dítě v pořádku.* Musí udělat co největší zásoby. A já bych měl tohle připomenout ve Francii. *Zasměje se a pak se jí zeptá na rebely. Přikývne, když zmíní tu poradu, o které mu už vyprávěla.* Třeba na něco konečně přijdou. Pomoci asi neni nikdy dost. *Pokrčí jedním ramenem. Jemu samotnému by se dost ulevilo, kdyby konečně našli lék, protože věčně to takhle nevydrží. V tom mu doktoři falešné naděje nedávají.* Taky doufám. Určitě mu to vyjde. Když mě vyšlo, že holka, se kterou mě zasnoubili, je pro mě ta nejlepší na světě, jemu to určitě taky vyjde. Má třicet pět šancí. *Pokrčí rameny a u toho se na ní zamilovaně usměje.* Hlavně je nijak moc nevyděs. *Zasměje se.* Už máš nějaký otázky vymyšlený? *Nakloní hlavu na stranu a přemýšlí, jak moc by se ty holky měly bát.*

*Pousměje se na něj, když jí řekne, že mu taky chyběla.*Teda, nechyběl jsi jenom mě, ale nám oběma.*Pohladí se po břiše.*A taky papouškům.*Uchechtne se.*Ty jsem si přestěhovala teď k sobě. A když nejsem u tebe, snažím se je rozmluvit. Vždycky na mě koukají jak na blázna a nic.*Řekne lehce pobaveně.*Prvně jsem se bála, kvůli Lokimu, jak na ně bude reagovat, ale on se o ně upřímně nezajímá. Mohu je i klidně pustit a on je jen pozoruje. Palmer mu dokonce jednou sedl na záda a Loki se na něj jen podíval a zase spal dál. Pravá zabijácká kočka./To kdybych řekla Wyattovi, už by se rozhodně nemusel bát./Jo, přijdou./Musí. Chris musí být v pořádku./Přeháníš lásko. *Jako vždycky na tomhle se prostě neshodnou. Ona si nepřipadá jako ta nejlepší.*Taky mu to přeju. Chci, aby si našel někoho, kdo mu bude oporou, kdo ho bude dělat šťastným. Jako můj úžasný snoubenec mě.*Usměje se na něj zamilovaně.*Jestli to bude potřeba, klidně i vyděsím. Pak se budou snažit ještě více, aby se mnou nemuseli přijít do křížku.*Uchechtne se.*Zatím mě napadlo jen "Proč si myslíte, že byste byla nejlepší volbou pro mého bratra" a "Co byste jako královna chtěla změnit v Illey.*Pokrčí lehce rameny.*Ještě to domyslím.

Oba dva jste mi chyběli. *Pousměje se na ní. Tak rád by jí zase objal, nasál její vůni a pak jí pohladil po břiše. Chybí mu její přítomnost. To, cítit jí fyzicky blízko. Až teď si uvědomil, jak moc mu chybí vůně jejích vlasů a to, jak se k němu během spánku tulila.* Třeba se jednou dočkáš. *Zasměje se, když si tu scénu představí.* Až moc sis jí ochočila. Tu už moc proti nikomu nepošleš no. *Pokrčí se smíchem rameny. Ne, že by mu to nějak moc vadilo, protože sežrání kočkou asi není nic moc.* Nepřeháním. Říkám pravdu. Tobě vždycky. *Usměje se na ní a jeho úsměv se rozšíří po jejích dalších slovech.* Za pár týdnů mu půjdeš na svatbu, neboj. *Uchechtne se. Ani by se nedivil, kdyby se jeho budoucí švagr zamiloval do měsíce. Ti, kteří se lásce nejvíce brání, jí také nejrychleji podléhají.* Spíš se budou snažit co nejrychleji sbalit. *Potřese pobaveně hlavou.* Jestli ti na to vůbec zvládnou rozumně odpovědět, tak jsou fakt dobrý. Pochybuju, že si všechny věří na vítězství a na to, aby byly tou nejlepší volbou. Jestli jsou všechny takhle sebejistý, Wyatta docela lituju. *Je zastáncem toho, že všeho by mělo být s mírou. Nemá rád přehnaně sebevědomý lidi, ale taky mu vadí, když se někdo zbytečně pořád podceňuje. Příkladem toho je právě jeho snoubenka sedící před ním.* Lokiho nech radši během toho v komnatě. *Doporučí jí ještě s pobaveným úsměvem.*