Jeden z mnoha útesů na pláži

*Když ji obejme, upřímně ji to překvapí, nečekala, že to udělá. Přece jen se společně vidí prvně a navíc na nějaký objímání taky není moc zvyklá. Maximálně od rodiny. Moc přátel nemá. Zvlášť po tom, co se stalo s Isaacem se taky docela uzavřela. Teď je už to lepší, ale pořád si nikoho k sobě moc nepouští. Nestojí o to, aby jí ten člověk zase akorát opustil.*Jo.. díky.*Nevěří, že se někdo takový najde, ani ho hledat nechce.*/Prostě si koupím třeba psa a odstěhuju se do jednoho z našich sídel ve Francii. Budu sama a to je v pořádku, aspoň nikomu nebudu ubližovat a nikdo ani případně mě./Jo, to já taky nechápu. Není o přece žádná výhra. Jo, můžeme si dovolit hodně věcí, ale za co? Pracujeme stejně jak oni, možná ještě dýl.*Ví, že její rodiče i brácha někdy dělají i do noci a ona se jim snaží pomáhat.*Navíc jsme pořád pod hledáčkem médií, nemáme prakticky ani žádné soukromí.*Povzdechne si. Chtěla by být obyčejná.*/Možná by to šlo.. Kdybych se vzdala titulu. Když už se stejně plánuju odstěhovat do sídla, mohla bych se vzdát titulu a pořídit si sama někde byt, pracovat../*To by jí vůbec nevadilo.*

*Na poďakovanie len prikyvne. Čakal trochu väčšie nadšenie no neprišlo. On to chápe. Tiež si zažil obdobie depresii no bolo to už dávno. Keď si na to spomenie Povie si ze vlastne nemal dôvod ich mat. Nebolo to až také aby sa kvôli tomu musel trápiť. Ľudia majú väčšie problémy ako napríklad dievča co sedí pred ním. Charis.* To máš pravdu. Ľudia si povedia, že nič nerobíme. Chodíme v drahých handrach, vyzeráme lepšie.. Ale vsetko to ma temné stránky na ktoré oni nikdy neprídu. *Povie a prezrie si ju.* Leda, že by vyhrali selekciu. Po prípade sa privydali/priženili. *V tom dostane nával do hrudníku. Keď je v strese stáva sa mu to stále častejšie. Je to akoby mal infarkt. Začne zhlboka dýchať.* Ospravedlň ma. *Vysuka zo seba a snaží sa pre dýchať. Bolesť neprestáva. Ba dokonca sa mu ešte zatočí hlava.* Rad som ta spoznal ale teraz si musím dať lieky. *Povie a prichyti sa nejakého kameňa. Chvíľu stojí a z hlboka dýcha. Hlava sa prestane motať a on sa môže postaviť na rovné nohy. Tlak v hrudníku neprestáva. Potrebuje si dat lieky.* /Musel som si ich zabudnúť práve dnes?/ *Zanadava v duchu a pozrie sa na ňu.* Maj sa, všetko bude dobre. *Povie a ide smerom k mestu.*

*Taky nechápe, proč by někdo chtěl být v člen královské rodiny. Ona v tom moc pozitiv nevidí. I to, že mohou mít všechno je blbe, protože pak je dost velká většina královských akorát rozmazlená. Přikývne na jeho slova. *Přesně tak. Navíc já osobně bych se i bez drahyho oblečení a tak obešla. Stačí normální džíny, obyčejné tričko. *Podívá se dolů na svoje oblečení, které má na sobě.*Jo, ten kdo se do královské rodiny přivdá nebo příženi je asi jediný, kdo pozná obě dvě možnosti. Nebo taky když se někdo třeba vzdá titulu pozná i to jak se žije bez něj. *Ještě ho doplní. Podívá se na něj a nadzvedne obočí, když začne hluboko dýchat. *Jsi v pořádku? Mám zavolat pomoc? *Já te taky ráda poznala.. Nechceš raději doprovodit? *Stoupne si, ale když se s ní jen rychle rozloučí a vydá pryč Přikývne a zůstane tam stát sama sledující jak jeho záda mizí pryč z jejího dohledu. Sama tam dlouho nezůstává a pak se pomalu vydá k paláci. Pro dnešek se rozhodla neskákat  *

*Od rána bol na nohách. Mal v plane pozvať Holly von alebo niekam do mesta no nejak sa neodvážil a nešiel. Možno to vijde nabudúce. Teraz kráčal po uliciach mesta. Nebol tu už dávno a tak si to tu pozorne prezeral. Jeho oči zaujali útesy. Vystveral sa na jeden z nich a pozeral sa na výhľad. Chvíľu len stal a pozeral potom si sadol a začal rozmýšľať.*

*Bola v Angeles síce iba krátko, no chcela to tam spoznať úplne celé, a tak sa vybrala naprieč dlhou plážou. Ako tak kráčala učaroval jej jeden z útesov, na ktorý sa chcela vyštverať, no nevedela, či je to vhodné, aby sa tam štverala v bielych šatách. Ale veď prečo nie, budem opatrná a nič sa mi nestane. Povedala si sama pre seba, a tak pomaly začala liezť po útese hore. Keď sa konečne vyštverala všimla si, že tam sedí nejaký muž. Och, prepáčte, nechcela som Vás vyrušiť. Môžem odísť, ak Vám moja prítomnosť prekáža. Povedala pokojným hlasom, zatiaľ čo sa jej vánok pohrával s vlasmi, a tak jej trochu lietali. Rukami si musela pridržiavať sukňu aby jej ju nezdvihlo a neukázala tak viac, ako by chcela. Pozrela sa na muža pred sebou, nevedela ho vôbec zaradiť, a tak bola radšej slušná. Nikto nemusel vedieť, že sa po pláži premáva mladá princezná bez svojich bodyguardov. Chcela sa prejsť sama, pričom dúfala, že sa jej o ceste nič nestane a vráti sa naspäť tam, odkiaľ prišla.*

*Sledoval okolie a nohy mu vyseli z útesu dole. Bolo to asi len tretí krát čo sa nebál. Vždy mal strach z výšok ale dnes ju nejak nepocitoval. Len sedel a kochal sa výhľadom. Jednoducho zabudol na to čo s a môže stať. Zrazu sa tam niekto objavil. Uvidel dievča. Keď sa začala ospravedlňovat len sa usmial.* To je v poriadku môžete ostať. *Usmial sa a postavil sa. Nasmeroval si to k nej. Na dievča svietilo slnko a tak vyzerala ako anjel.* Tobias Adolf Andersson. *Predstavil sa a venoval jej jej jeden so svojich úsmevov.* Typujem, že nie si z Illey. *Pozrel na ňu a prezrel si ju.*

*Keď začula hlas mladého muža, usmiala sa na neho.* Ďakujem. Áno, máte pravdu, nepochádzam odtiaľto. Som Calista Rhea Lindwood. Prišla som sem na návštevu kráľovskej rodiny a bližšie spoznanie tejto krásnej zeme. *Povedala milým hlasom smerom k chlapcovi.* Teší ma Tobias, alebo skôr Vaša výsosť? *Opýtala sa s miernym zachichotaním, mená kráľovských rodov iných krajín sa pokúšala zapamätať aby nevyvolala nejaký škandál, ak by sa k nejakému princovi alebo kráľovi správala zle. Priezvisko Andersonn jej niečo hovorilo, no nevedela si ho priradiť k žiadnej krajine, ktorú už mala tú možnosť navštíviť, a tak dúfala, že sa nemýli a naozaj pred ňou stojí mladý princ.* Myslím, že ale ani Vy nepochádzate z Illey ale z nejakej inej krajiny a ste tu tiež len na návšteve. *Stále sa usmievala, bola šťastná, že niekoho stretla, s kým sa môže porozprávať.*

Teší ma. *Pri zistení jej mena jej nežne pobozkal ruku tak ako ho to učil starý otec.* Môžem vedieť z kadiaľ ste prišli? *Usmial sa a prezrel si ju. Nebol moc dobrý v pamätaní toho aké preiezvysko komu patrí a tak sa jednoducho opýtal.* Áno mate pravdu. Korunný princ Švédska. *Povedal s úsmevom.* Odpustite moju trufalost ale môžeme si tykať? Myslím, že nám obom to bude komfotnejsie. *Prehodil prosbu a čakal na jej odpoveď.* Ako som už povedal som zo Švédska.

*Keď Tobias povedal akého postavenia je, hlboko sa uklonila, no stále si dávala pozor aby z útesu nespadla.* Tak teda to ma veľmi teší Vaša výsosť. *Stále sa na princa usmievala, chcela vyzerať veľmi príjemne a priateľsky. Rukou si stále držala sukňu aby jej nevyliezla hore, keďže ako mohla čakať pri mori dosť fúkalo, čo jej ale vôbec nevadilo, nakoľko na to bola zvyknutá.  Len si to nepokaz, vieš, že si tu prišla možno nájsť aj lásku svojho života, tak si to nepokaz pri žiadnom princovi. *Povedala si sama pre seba.* Pochádzam z Grécka. Som najmladšou dcérou kráľovskej rodiny. *Pokračovala v hovorení. Nad jeho ponukou tykania sa zamyslela, no napokon pozrela priamo na neho. Nie je to vôbec trúfalé, práve naopak, veľmi sa mi to páči. Nemám rada keď mi niekto kto je približne v mojom veku vyká, aj keď sa to vraj patrí na ľudí nášho postavenia. *Potriasla súhlasne hlavou, naozaj by nebola rada, ak by jej niekto, kto vyzerá rovnako staro ako ona, alebo len o niečo starší tykal akoby bola nejaká stará žena, ktorá si to zaslúži.Celú dobu hľadela na mladého princa, no nesľubovala si od toho stretnutia viac. Nemohla predsa nič očakávať od prvého stretnutia. Podišla k nemu o niečo bližšie, aby si nechala pobozkať ruku.

Takže Grécko. Tam som síce nebol no z rozprávania viem, že toť am mate veľmi pekne. *Usmial sa a snažil sa spomenúť ako Grécko vyzerá.* Čo by ste o ňom povedala? *Spýtal sa zo záujmom. Veľmi ho zaujímalo čo by o ňom povedala ona ako rodná princezná.* Koľko vás je, ako deti? *Spýtal sa znova zo záujmom chcel o nej vedieť čo najviac. Tak ako o všetkých ľuďoch s ktorými sa stretol.* Tak to ďakujem. Vieš nemám rád vykanie. Síce aj môj najmladší brat vie, že to patrí do nášho postavenia. *Zasmeje sa keď si spomenie na malého Isaca ako kráča po chodbách a necháva si od všetkých vykat. Pobozkal jej ruku a potom sa zahľadel do jej oči. Pri pohľade sa jemne usmial a potom pozrel na výhľad.* Illea je naozaj veľmi pekná. *Skonštatoval pri pohľade na ňu.*

*Počúvala Tobiasove slová. Keď sa jej opýtal, čo by povedala o Grécku zamyslela sa.* Čo by som tak povedala o našej krajine? Je to skvelá destinácia na dovolenky, nakoľko máme rozľahlé a hlavne čisté pieskové pláže, príjemných ľudí, ktorí ochotne pomôžu, ak niečo potrebujete. Ďalšou vecou, ktorú môžem vyzdvihnúť je naša kuchyňa, aj keď mnohým nemusí chutiť jej sladká časť ako je baklava, ktorú osobne veľmi ani ja nemusím, no ako správna Grékyňa si príležitostne dám. *Začala hovoriť o svojej krajine, no stále nevedela, čo všetko má spomenúť, aby nevyzradila úplne všetko.* Určite sa oplatí navštíviť Atény s ich významnými pamiatkami ako je Parthenon obetovaný gréckej bohyni Aténe, podľa ktorej je to mesto i pomenované. *Vyzdvihla jednu z najvýznamnejších pamiatok ich krajiny, no ostatné si chcela nechať pre seba.* Ak chcete spoznať krásy Grécka, musíte ho navštíviť Vaša výsosť. To nestačí keď Vám o tom bude hovoriť hoci rodená Grékyňa, akou som. *Zachichotala sa.* Och, prepáčte, neodpovedala som Vám na druhú otázku. Grécka kráľovská rodina má 3 potomkov, jedného syna, korunného princa Atlasa a dve dcéry, princeznú Beatrice a mňa, princeznú Calistu. Atlas a Beatrice sú dvojičky, ktoré sa na seba dosť podobajú, teda okrem toho, že každý je iného pohlavia. No a ja som tá tretia, najmladšia. *Odpovedala mu i na otázku ohľadom toho, koľko detí má kráľovský pár Grécka.*

To znie zaujímavo. Určite sa niekedy pôjdem pozrieť do Grécka. *Skonštatoval nakoniec a skúsil si zhrnúť všetko v hlave. Pieskové plaze, kuchyňa, Atény.* Takže ste tiež traja. Švédsko ma tiež troch potomkov. *Usmial sa pri pomyslení na súrodencov.* Ja som najstarší, Madlen je moja o niečo mladšia sestra a najmladší člen kráľovskej rodiny je Isac. *Povedal jej aj keď ju to možno vôbec nezaujímalo.*

Takže ste korunným princom Švédska ak tomu dobre rozumiem. Predpokladám, že u vás v krajine sa trón dedí po meči, tak ako je to vo väčšine krajín. *Povedala skôr sama pre seba, no dosť nahlas, aby to počul aj Tobias.* U vás ste teda dvaja chlapci a jedno jediné dievča. Tak to sa medzi vami musí mať naozaj ako princezná. *Zachichotala sa. Vedela ako sa o ňu i jej sestru stará Atlas, veľmi sa jej to páčilo, no niekedy by chcela zažiť, aké by to bolo ak by mala dvoch bratov, i keď svoju sestru mala veľmi rada a nemenila by ju za nič na svete.* Teraz ste na rade Vy. Očarte ma niečím naozaj zaujímavým z Vašej krajiny. Švédsko je jedna z krajín, ktorú som ešte nemala tú možnosť navštíviš, alebo si to aspoň nepamätám. *Mierne mykla ramenami, nevedela, či v ich krajine bola, alebo ešte nemala tú príležitosť.

*Len prikývol, súhlasil s ňou ale nemal potrebu odpovedať.* To áno. Madlen je naša princezná ktorá však má viac starosti ako ja. *Zamyslel sa a povedal si sám pre seba.* Vlastne naša krajina je pomerne zaujímavá. Mame tam veľa pekných miest. Moje obľúbené je Øresundsbroen, čo je vlastne most čo spája Dánsko a Švédsko. *Povedal s úsmevom.* Švédsko je známe aj tým ze oslavujeme dní jedla. Napríklad deň vaflí. *Začne rozprávať ešte by hovoril len mu začne zvoniť mobil.* Ospravedlň ma. *Povie Caliste a zdvihne mobil. Bol to otec. Chcel s nim hovoriť.* Vyzerá to tak, že budem musieť ísť. Rád som ťa spoznal. *Usmeje sa a beží smerom na dohodnuté miesto.*

*Počúvala každé jedno slovo mladého princa Tobiasa.* Tak to aby som sa niekedy vybrala navštíviš vašu krajinu. *Usmiala sa, no ďalej ho počúvala. Keď spomenul wafle, rozžiarili sa jej oči.* Nemala som ešte pravé švédske wafle, ale wafle celkovo patria medzi moje obľúbené jedlá. S rozpustenou čokoládou a veľkou porciou jahôd a iného ovocia, šľahačkou a zmrzlinou. To je niečo pre mňa. *Zachichotala sa. Len čo mu zazvonil mobil, mierne sa otočila, nechcela počúvať ich rozhovor.* Och, to je škoda, ale tiež by som sa už mala vrátiť. Atlas sa o mňa bude báť, keď nevie, kde som. Môžem chodiť kam sa mi zachce, no predsa len je to môj veľký brat, ktorý sa o mňa bojí a dáva na mňa pozor. Spomenula svojho staršieho brata, hoci medzi nimi bol rozdiel iba 2 roky, jej brat sa správal ako jej osobný bodyguard, čo sa jej páčilo.* Dúfam, že sa naše cesty ešte niekedy spoja. No teraz sa musíme asi rozlúčiť. *Mierne sklonila hlavu, bola smutná, no vedela, že musí isť, nemôže ho tu predsa držať, keď má svoje povinnosti.* Mala by som ísť nájsť Atlasa, kde vlastne je môj braček? Od nášho príchodu som ho ani poriadne nevidela. *Povzdychla si.* Tak teda dovidenia Vaša výsosť. *Povedala s úsmevom smerom k Tobiasovi.*

*Hned jak vyjedou z jeskyně, celou dobu se ohlíží očkem na Adyu, aby viděl, jestli je v pořádku, protože odhaduje, že na motorce asi jede poprvé. Když dojedou k útesům, vybere si jeden, na který může až nahoru vyjet na motorce, a na který jezdí pořád, když je na motorce. Poté zastaví a z motorky vstane, přičemž se koukne na ni koukne.* Jsi v pohodě? Nejel jsme moc rychle? *Zeptá se ji starostlivě a prohlédne si ji. Následně si upraví rukou vlasy, protože ho dost štve, jak se mu vlasy rozházely při jízdě a vypadá teď jako by si je nečesal, jak má jednu kudrlinu přes druhou. Poté přejde zase k jednomu kameni, na který se posadí a pohled upře na moře.*

*pevně se drží Attieho a celou cestu sama sebe uklidňuje, že všechno bude v pořádku a nikde nevybourají a ani se nestane nic jiného. Je skutečně ráda, že Attie jede pomalu, takže se jí lépe dýchá, než kdyby jel rychle. Pořád to ale není nic úžasného. Když pak zastaví, oddychne si a snaží se zamaskovat to, jak lapá po dechu. Sundá si helmu a podá mu ji.* Ne, jsem v pohodě.*ujistí ho a pousměje se. Musí se uchechtnout když vidí, jak na tom jsou jeho vlasy. Než si stihne uvědomit co dělá, postaví se na špičky a rukou mu je pročísne.* P-promiň.*uvědomí si, co dělá a tak rychle stáhne zase ruku k tělu a ignoruje červeň, která se jí nahrnula do tváří. Když pak Attie odejde k jednomu kameni, ještě chvilku zůstane stát na místě, dokud si není jistá, že už zase dýchá v rámci možností normálně a poté zamíří za ním.* Ten výhled je krásnej.*vydechne obdivně a rozhlédne se kolem sebe.*

*Je rád, že od tamtud vypadli, i když ho neuvěřitelně štve, že tam ti turisti přišli, jelikož oni tam byli první, ale taky nechtěl, aby se Adya cítila jakkoliv nepříjemně, takže radši navrhl, jestli nepojedoi jinam. Teď už zastaví na jednom z útesů, kam můžou vyjet na motorce, jelikož se mu ji nechce nechávat nikde na parkovišti.* To jsem rád. *Usmejrz se na ni a pak se usměje překvapeně, když ucítí, jak mu pročísne vlasy.* Za co se omlouváš? *Zeptá se ji s úsměvem, zatímco ji zastrčí pramínek vlasů za ucho. Následně se posadí na kámen a po jejích slovech přikývne.* To je. Tady ve městě je plno krásných míst. *Poté se na ni koukne a tázavě nakloní hlavu na bok.* Ady, můžu se tě na něco zeptat? Proč vlastně moc nechodiš do města? Ale jestli je to osobní otázka, nemusíš odpovídat. *Zeptá se ji opatrně.*

*když dojedou až na místo, sundá si helmu a snaží se nějak zamaskovat to, jak ji dělá problém se nadechnout. Než si pořádně stačí uvědomit, co dělá, pročísne mu rukou vlasy, ale pak zčervená a omluví se mu.* Já.. asi za ty vlasy?*položí to spíše tak, že to zní jako otázka. Ani sama pořádně netuší proč se mu omlouvá. Pousměje se na něj, když ji dá pramínek vlasů za ucho. Poté už se oba opět posadí na kámen. Dost ji zaskočí jeho otázka. Sklopí pohled a snaží se co nejrychleji vymyslet nějakou výmluvu.* Před pár lety při útoku zemřel můj táta.. od tý doby má máma strach, že se mi něco stane, takže většinu času trávím v paláci. Taky.. je tam ještě pár dalších nepodstatných faktů, ale to je komplikovaný. *řekne mu výmluvu, která je ale z části pravda. Její otec skutečně zemřel a matka má o ní strach. Ráda by mu o své nemoci řekla, ale zároveň má pocit, že na ní pak začne Attie pohlížet jinak a už by se s ním necítila takhle - jako normální člověk. Celou dobu se vyhýbá jeho pohledu, protože s lhaním je na tom mizerně, takže nechce riskovat, že by ji prokoukl.*

*Překvapí ho, když se mu omluví a nějak nechápe za co se mu omlouvá a proč vůbec se mu omlouvá.* Za to se nemusíš omlouvat. *Uchechtne se a věnuje ji úsměv, přičemž ji poté zastrčí pramínek vlasů za ucho a palcem ji u toho lehce pohladí po tváří. Poté se ji opatrně zeptá, proč moc nechodí do města a když uslyší to o jejím tátovi, docela ho to zaskočí. Nedokáže si představit, že by umřel na útoku, kde byl také. Neví, před kolika lety, se to stalo, ale stále má blbý pocit, že ho zabil někoho s kým se on baví, což dává smysl, když zná skoro všechny rebely.* To mi je líto. *Poví upřímně a když vidí, jak se vyhýbá pohledu, jednou rukou ji lehce obejme kolem ramen.* Mně se můžeš s čímkoliv svěřit, když budeš chtít. Kdykoliv. *Nechce ji do ničeho nutit, ani by ji nechtěl do ničeho nutit.* /Kdybych ji řekl, že jsem rebel, tak mě z toho útesu určitě shodí. Vždyť někdo od nás ji zabil tátu.../

*omluví se mu, i když pořádně neví za co. Pousměje se na něj, když ji pohladí po tváři. Dost ji zaskočí jeho otázka, na kterou chvilku vymýšlí nějakou výmluvu. Následně mu řekne to, jak zabili jejího tátu, což je poloviční pravda.* To nemusí.*když ji obejme jednou rukou kolem ramen, lehce se o něj opře.* Jsem nemocná.*řekne sotva slyšitelně po jeho dalších slovech a trhaně se nadechne.* Mám cystickou fibrózu, což je onemocnění, které zasahuje hlavně dýchací cesty. Celej den trávím ve svý komnatě, cpu se prášky a vitamíny a čekám na tu chvíli, než mi selžou plíce úplně a udusim se. Když táta zemřel, funkčnost mých plic klesla pod 50% a to mi ubralo skoro rok už tak o tolik zkráceného života. *Svěří se mu.* Proto většinou nikam nechodím.. může mě zabít i blbá rýma. *Řekne a koukne na něj.* Nechtěla jsem ti to říkat, protože jsem si s tebou připadala jako normální člověk a ne jako někdo, kdo má svý dny sečtený a všichni jen čekají na to, až mi selžou plíce.*musí několikrát zamrkat, aby zahnala slzy, které se jí naženou do očí a pomalu se tak nějak smiřuje s tím, že Attie se k ní teď začne chovat jako všichni ostatní a uvidí v ní už jen nemocnou dívku.*

Nemusí, ale tohle mi je zbytečný říkat. To ti ještě nedošlo? *Usměje de na ni a pak s ejeho úsměv protáhne o něco více, když se o něj opře. Pak ji poví, že mu může cokoliv říct, když bude chtít a nečekal by, že mu to vážně řekne, stejně tak jako by nevěřil, že uslyší něco takového. Překvapeně se na ni koukne.* To... To mi je líto. *Poví opět upřímně, jelikož netuší co jiného říct, když je úplně beze slov. A taky, když kdo ví, kolik má ještě času a když tak nějak cítí vinu na tom, co se jí v životě děje.* /můžeme za to my, že ti zabili tátu a i za to, že máš míň času.../ *Poté se narovná a schová si její ruce do těch svých.* Poslouchej mě. Jsi normální člověk, i když máš nemoc. Nezmění to nijak moje chovani k tobě. A neznamená to, že si nemůžeš užít život. Jsi skvělá holka. *Usměje se na ni a podívá se na ni pevným pohledem, kterým naznačuje, ať se ani nepokouší ho přesvědčovat o opaku. *

Už by asi mělo..*pronese pobaveně a uchechtne se. Opře se o něj, když jí dá ruku kolem ramen a cítí se takhle vážně skvěle a klidně. Nechápe proč. I díky tomu mu asi řekne o své nemoci, i když to rozhodně neměla v plánu. A Attiem se ale cítí vážně skvěle, takže se mu jednodušeji svěřuje. Když chytne její ruce do těch svých, překvapeně na něj koukne.* Díky, ale nejsem normální. Nikdy jsem nebyla a nikdy nebudu a tak to prostě je. *pokrčí lehce rameny.* Je to léčitelné, ale ne vyléčitelné. Zatím.. možná někdy najdou protilátku. *vydechne.* Ale to je jedno, nechci tím kazit skvělej den. *ukončí to a pousměje se.* Jezdíváš tady často? *schválně změní téma.*

To mělo. *Pokýbe hlavou a zasměje se. Když se o něj opře, ani by neřekl, že bude za to tolik rád. Vždyť je to jenom opření. Kdyz mu řekne o její nemoci, cítí nutkání ji říct pravdu o sobě. Jenže nechce tuhle hezkou chvilku kazit, protože se cítí dobře. A moc dobře ví, jak to dopadlo naposled, když dívce říkal, že je rebel. Byl do ní zamilovaný a ona utekla. Adyu má rád a možná by ji to i řekl teď, dokud se neznají dlouhou dobu, ale nemá to srdce jí to říct, jelikož se bojí její reakce.* Nemoc nedělá z lidí normální nebo nenormální. Dělá z nich silnější lidi. A ty jsi silná, že to zvládáš. *Povzbudivě se na ni usměje. Poté pokýve hlavou a na jejiz další slova hlavou zavrtí.* Nic tím nekazíš. *Namítne a po její otázce se zamyslí.* Jak kdy. Úplně částo ne. Ale mám to tady rád.

*opře se o něj a musí uznat, že je to skvělý pocit. S Attiem se cítí bezpečně a dobře, takže se mu jí i jednodušeji svěřuje s její nemocí. Kddyž chytne její ruce do těch svých, koukne na něj trochu překvapeně a pak namítne, že normální není. Po jeho slovech se na něj usměje.* Děkuju. Nemám moc na výběr no.. nějak to zvládat musím. *pokrčí rameny.* Ale jo, kazím.. mluvením o tomhle to kazím. *stojí si za svým.* Je to tu vážně hezký. *vydechne a opře si hlavu o jeho rameno.* Mohli bysme ještě někdy někam vyrazit? Někde, kde je to stejně krásný a máš to tam rád? Ráda bych nějaký místa viděla./Dokud můžu.../