Ghetto rebelů - Jižanů

*Pravda je taká, že nečakala, že po ňu niekto do paláca príde a ak by sa to tak bolo bývalo stalo, tak na to bolo pripravená. Takže keď sa Wren zjavil pred jej celou, prekvavipilo ju to, ale to mu do očí nepovie. O tomto sa raz už pohádali ešte v kráľovskom paláci, takže nevidí dôvod v tom pokračovať aj teraz.* Najdôležitejšie je to, že sme sa odtiaľ obaja dostali v poriadku. *Odvetí diplomaticky. Samozrejme,  je mu vďačná, keďže jej doslova zachránil život, ale nechcela, aby kvôli nej musel niečo riskovať. Nad jeho ďalšími slovami sa pousmeje.* V kóme? *Spýta sa, ako by jej práve povedal nejakú skvelú správu a ona tomu nedokáže uveriť.* Nemuseli by sa už predsa ďalej trápiť a rovno prejsť do pokojnejšieho prostredia, na druhý breh. /A mohli by so sebou zobrať aj veliteľa stráží./ *Tomu chlapovi bude venovať špeciálnu pozornosť, keď sa dostane z ošetrovne a Wren jej dovolí sa zapojiť do nejakého útoku. Chvíľkový úsmev sa jej ale po jeho slovách stratí. Skúsi sa na vankúši posunúť o niečo vyššie, čím chce dokázať, že by odtiaľto mohla odkráčať aj hneď.* Presne tak. Chvľu. Ráno odtiaľto odchádzam. *Informuje ho a berie to ako fakt. Nie ako niečo, o čom ešte plánuje diskutovať. Nad jeho slovami pokrúti hlavou.* Toto je niečo ako nemocnica. Za chvíľu sem aj tak niekto príde s nejakým jedlom. A o pár minút neskôr zas, takže si nerob starosti. *Poznamená.* A ty sa o mňa nemusíš báť. Viem, že som ťa asi vydesila a momentálne vyzerám strašne, ale stále som to ja a dokážem sa o seba postarať. *Ale predsa len jej niečo napadne.* Ale keď potom odtiaľto pôjdeš, tak im povedz, nech nezhasínajú. *Strávila mesiac v tmavej miestnosti. Má na to dôvod. A potom jej napadne ešte niečo, aby zmenila tému.* A vieš čo by bolo fajn? Ak by si sem prišiel prezlečený za Super Maria, ako si mi dávnejšie sľúbil.

Sídlo a část, kde sídlí rebelové. Nachází se na okraji města a i přes svoji velkou rozlohu ještě nebylo objeveno. Má dobrou ostrahu a skvělé maskování před nežádoucími lidmi. Nachází se v něm vše, po čem srdce touží. Vstup je povolený pouze rebelům!

*Před chvíli se vrátila z města, kde byla kvůli tomu, aby si trochu pročistila hlavu. Má na sobě kožené kalhoty, černé triko s velkým výstřihem a koženou bundu. Nikdy by si to nahlas nepřiznala, ale tímhle vzhledem se sama sebe přesvědčuje, že ještě není tolik stará, že ji není skoro čtyřicet a pořád může vypadat jako za mladých let. Protože jela na motorce, tmavě hnědé vlasy má stáhnuté do vysokého culíku. Hned jak zaparkuje motorku, vydá se dovnitř ghetta a hned zamíří dá se říct do své pracovny. Rozpustí si culík, takže ji vlasy spadnou na ramena a záda. Hned si sedne ke stolu nad plánem paláce, který si začne znovu prostudovávat. Už ho zná nazpaměť, byla tam několikrát, několikrát ho viděla na papíru, ale stále si ho prohlíží, jakoby se tam snad mohla objevit nějaká cesta, kterou do dneška neobjevila.*

*Celé dopoledne strávil v posilovně, kde se snažil zlepšovat nejdříve jak sám sebe, tak poté i mladé rekruty, které trénuje. Po jejich výcviku ještě zůstal nějakou dobu v tělocvičně, kde opět pracoval na sobě. Ví, že má být eventuálně po matce novým velitelem a chce být co možná nejlepší. Nevěří, že by jí někdy mohl překonat, ale chce se jí aspoň přiblížit. Už odmalička na sobě takhle dře a nehodlá s tím jen tak přestat. Když ale zjistí, že už mu dělá problém jenom zvednout ruku k boxovacímu pytli, jak ho všechny svaly bolí, pro dnešek to zabalil. Při procházení kolem matčiny pracovny si všimne, že se vevnitř svítí, takže neodolá a nakoukne dovnitř.* Víš, že tím, že na to budeš zírat tam novou cestu pro nás nepřistaví, že jo, mami? *Pronese pobaveně ode dveří a pak sám dojde k plánu a poklepe na jednu boční tajnou chodbu.* V posledních útocích jsme měli největší úspěch s touhle. Můžeme jí využít i teď. *Navrhne jí. Sice je velitelka ona, ale on dost často při plánování útoků pomáhá.*

*Hned jak z města dojede zpátky do ghetta, hned zamíří do své pracovny, kde tráví většinu času. Když není v tělocvičně nebo ve městě, je zrovna tady. Baví se tím, že se snaží vymýšlet různé cesty, formace, které ještě nevyzkoušeli nebo přemýšlí nad tím, jak rozmístit bomby a zbraně tak, aby ublížili co nejvíce královské rodině. Je zrovna zabraná do studování plánů, které viděla už několikrát, když ji přeruší dost známy hlas. Překvapeně se tím směrem koukne a hned jak uvidí svého syna, maska, kterou nosí před ostatními ji opadne a na svého syna se pousměje. Na jiné lidi se neusmívá, usmívá se jen na něj.* To sice ne, ale můžu objevit nějakou kratší cestu nebo účinnější místo na umístění bomb. *Pokrčí rameny a nechá ho, aby přešel k plánku a když uvidí kam ukazuje, pokýve hlavou. Následně zvedne hlavu a upře na něj pohled, chvíli se na něj jen dívá, než konečně něco řekneš.* Kdyby si mi cokoliv stalo, vím, že budeš připravenej to převzít po mně. Jsem na tebe pyšná. *Přizná upřímně a hrdě se něj podívá, hned se ale zase skloní k plánům a do chodby, na kterou ukazoval připíchne špendlík. Pak se na něj zase zvědavě podívá.* Chodíš vůbec do města? S takovou se nikdy nedočkám vnoučat. Nebo se ti líbí někdo z ghetta? *Podívá se na něj a čeká, co ji na to řekne.*

Už jsi objevila tak skvělý kombinace, že pochybuju, že to někdy někdo překoná. *Uchechtne se a nakonec jí ukáže chodbu, kterou už párkrát využili a která se jemu zdála nejúčinnější a nejrychlejší. Sleduje jí, když hned nijak nezareaguje a trochu netuší, o co tu jde. Když pak ale uslyší, co má jeho máma na srdci, protočí očima.* Mami, nech toho. Nic se ti nestane. Všechno bude dobrý. Jsi ta nejlepší vůdkyně, jen tak tě nikdo nedostane. V blízký době nebude potřeba, abych cokoliv přebíral. *Pokrčí rameny a když pak slyší o vnoučatech, potlačí zoufalý zaúpění. Jeho námitky ale odezní s poslední otázkou, při které sklopí pohled. Chápe, že se tím prozradil, ale svojí mámě nedokáže moc dobře lhát.* Jo, chodim do města, neboj. A je ti čtyřicet, myslel jsem, že se cítíš ještě mladá na vnoučata. *Odpoví jí nakonec pobaveně a poslední otázku cíleně nechá bez komentáře. Ani neví, proč vztah s Avou tají, ale nechce, aby si jí pak jeho máma vzala na kobereček a vyslýchala jí. Což by klidně byla schopná nejspíše udělat.*

Nepřechvaluj mě, několik kombinací jsem převzala od bývalých velitelů. *Protočí nad ním očima a nakonec sleduje plánek na tu chodbu upře pohled a nakonec z ní vypadne to, že by byl klidně připraven po ní nastoupit.* To nikdy nevíš, kdykoliv můžu schytat kulku nebo mě můžou zajmout. Ale ty by si byl připravený, i kdyby se mi nic nestalo, kdykoliv bych ti to mohla předat. Jsi o tolik lepší než já, budeš úžasný velitel. *Poví mu upřímně a pak se ho zvědavě zeptá na to, jestli někoho má.* No to sice jo, ale s takovou se nedočkám vnoučat ani v sedmdesáti. *Uchechtne se a uvědomí si, že ji neříká všechno, že ji něco tají, ale jen to přejde povytaženým obočím. Tohle není něco, co by z něj páčila násilím.* Bylo by super, kdybychom někoho i mohli unést. Třeba nějakou účastnici, hádám, že se nechají chytit hned. Beztak by si ani nevšimli, že nějaká chybí. *Trpce se nad tím zašklebí. Má radost z toho, když může někoho unést a mučit, ale na jejím místě ji to přijde úplně normální.*

Ale dost jsi jich vymyslela sama. Nepřechvaluju tě. *Protočí nad ní očima.* Mami, nech toho. Nebudu tady poslouchat to, že o tebe můžu klidně zítra přijít. Nestane se to. Nemají k tobě žádnou stopu. Kdyby měli, zjistíme to díky lidem, co máme v paláci a budeš mít dost času na to zmizet. Nikdy nebudu lepší. *Potřese hlavou. Dost o tom pochybuje. Celý život o tom pochyboval a tuší, že jen tak nepřestane. Sebe si moc jako velitele neumí představit.* Ale prosimtě. Děláš jak kdyby tohle byl klášter. Nebo mi snad něco zatajuješ? *Zeptá se jí pobaveně. Rozhodně se nedá říct, že by žil v celibátu, ale není zvyklý chodit do klubů a spát s každou co uvidí, jak to mnohdy dělají jeho vrstevníci. Své přítelkyni je věrný a nedokázal by jí podvést. Je rád, že z něj nic dalšího máma netahá a když začne mluvit o útoku, ležérně se opře zády o stěnu a založí si ruce na hrudi.* Proč nevzít rovnou krále a královnu? Můžeš s náma vzít pár mladších rekrutů. Jsou připravený. Princátko se bez rodičů složí. *Pokrčí rameny. Nevidí důvod na tom, proč by měli troškařit a unášet účastnice, které jsou princovi tutovně úplně jedno.*

Přechvaluješ. Byli tady lepší velitelé než jsem já a to i nevyvrátíš. *Poví zcela vážným a neústupným hlasem, kterým naznačuje, ať se ani neopovažuje s ní hádat, jelikož by to stejně nemělo smysl.* Vždyť já vím. Jen ti chci říct, že kdyby se mi cokoliv stalo, jednou, za pár let, za desetiletí, jsem na tebe hrdá a vždycky budeš ten nejlepší velitel, jaký tu kdy byl. *Nedovoluje si ani nijak cítit lásku, jedinou lásku, kterou dává najevo je právě ta mateřská a i díky ní má pocit, že je slabší. Její syn je její slabá stránka, i když to vlastně její syn není a taky proto se mu snaží pořád dávat najevo, že ho má ráda.* Klášter? Co bych ti měla dokazovat? Nebo si s nad myslíš, že ti teď nějak naznačuju, že budeš mít sourozence? *Povytáhne obočí a nakonec se rozhodne z něj nic nevytahovat. Najde si k tomu jinou příležitost to z něj vytáhnout.* Taky mě to napadlo. *Přikývne, i když si nebyla jistá, jestli bude lepší už takhle ze začátku unést rovnou královský pár. Navíc nechce, aby byli úplně v blízkosti jejího syna. Nakonec se ale rozhodne.* Fajn. Co kdybych dala tobě a rekrutům na starost královnu a já si vzala krále? Chci si taky užít zábavu. *Zašklebí se a čeká na jeho názor nebo namitky. Jedině od něho dokáže námitky vyslechnout, od jiných rebelů si sice vyslechne názory a nápady, ale namítky nebo hádky s ní jen tak nestrpí.*

*Převrátí dost důrazně očima na výraz posledního vzdoru, aby měl aspoň poslední gesto, když už nemá poslední slovo. Ale moc dobře pozná, kdy nemá smysl pokračovat v dohadování se s jeho mámou. A pud sebezáchovy má. Navíc nerad ztrácí čas a to je přesně to, co by dělal, kdyby se s ní dohadoval dýl.* Díky. *Pousměje se na ní. V jeho pohledu je vidět, že s ní nesouhlasí, ale uplatní zde stejnou strategii jako předtím. Radši se přestane dohadovat, než tu stráví celou noc.* No... Doteď mě to nenapadlo. Budu snad mít nějakýho sourozence? *Zeptá se dost zmateně. Ne, že by měl něco proti dětem, ale docela si sám vždycky vystačil a teď během dospělosti fakt sourozence nepotřebuje. Pak už se opře o stěnu a navrhne únos rovnou krále a královny. Uškodí to úplně všem v královský rodině.* Takže já dostanu blbou blondýnu, která mi ještě v tom únosu požehná? *Odfrkne si naoko uraženě, ale jenom vtipkuje, což prozrazují jeho oči.* Oni dva mají největší ochranu. Minimálně část z nás bude potřebovat uniformy strážců. Neznají všechen personál, takže nás nepoznají. Zbavíme se strážců na akci, nahradíme je a pak se k nim přiženeme a odvedeme je. Nebude jich tam ani tolik, aby ostatní chránili. Zraníme víc královských než strážců. *Předestře jí jeho nápad. Samozřejmě, že všechno nechává na ní, ale vždycky se snaží přispět co nejvíce nápady.*

*Její pohled ještě více více výhružně ztvrdne, když uvidí, jak protočí očima. I tak jí jde ale v očích vidět, že to myslí jen z lásky. Odmítá se s ním hádat, pokaždé se mu to nsaží nějak dát najevo. Nikdy by se nezařadila mezi matky, co na své děti jsou shovívavé, jelikož nikdy nechápala ty, co si své děti nechávají skákat až po hlavě. Dost dobrý příklad ji přijdou královští.* /Kdo ví, jak by Austin dopadl, kdyby tam vyrůstal. Co by z něj bylo. Rozmazlený princátko, neviděl by si na vlastní špičku nosu, jak by byl namyšlenej.../ *Pomyslí si trpce a na jeho otázku se uchechtne.* Nebudeš. I kdybych další dítě chtěla, jsem na to stará. A stejně nechci. Navíc, v ghettu máme plno dětí. *Pokrčí rameny a pak už začnou plánovat únosy krále a královny.* To je pravda, ještě by ti vyžehnala díru do hlavy. *Ušklíbne se se a vysleche si jeho slova zatímco si sedne na stůl. V jejím pohledu jde opět vidět, jak moc je na něj pyšná.* Uniformy nejsou problém. Pořád máme lidi vevnitř, přes který je získáme. Až budeme držet krále s královnou a budeme vědět, že nám neutečou, další z našich si ještě můžou užít zábavu s ostatníma. Nějaký psychický mučení se mi taky zamlouvá. Líbí se mi ta představa jim tatíka bodnout přímo před nima. *Zamyslí se nahlas.* Budeme potřebovat i lidi na chodbách až další strážci pojmou podezření, že se něco děje. *Poté ale nasadí vážnější poled a podívá se na něj upřeným pohledem.* Hlavně buď opatrnej. Víš, že ti věřím a budu ti pořád poblíž, kdyby bylo nejhůř, ale dávej pozor. *Pronese to pevným hlasem, starostlivost jde vidět jen v jejích šedých očích.* Trénoval si už dneska? Jestli si nechceš jít zatrénovat se mnou? *Tázavě se na něj pousměje.*

*Zaregistruje její pohled, takže se radši stáhne. Nikdy nepatřil mezi ty děti, které si mohly dělat co chtěly. Vždycky byl vychováván pomocí té tvrdší lásky. Nikdy si na to ale nestěžoval. Bral to tak, jak to je a nestěžoval si. U rebelů je potřeba naučit se plnit rozkazy a to i jenom takové, které jsou předávány pohledem. Přesně jako teď, když na něj jeho máma podívala. Jen málokdy si dovolil protočit očima v její přítomnosti nebo mít nějaké jedovaté poznámky. Stal se jednoduše řečeno skvělým vojákem a jeho matka je generál.* Jo, to máme. Ale co já vim, kdy zatoužíš po dalším vlastním miminu. *Pokrčí rameny a pobaveně se usměje.* A pak by šla dobrovolně, aby nás tady mohla ukolíbat k smrti těma svýma pozitivníma kecama. Jestli chceš někoho sejmout, měla by to být ona. Princovi to ublíží víc, krále to sejme taky. Bude naživu, ale nebude schopnej ničeho. Ta bloncka a synáček jsou jeho největší slabiny. A Xavierovi jsou zase jeho sestra a rodiče. Tak proč mu prostě nevzít mámu? I když bych si asi užil jí ještě před nějakou veřejnou popravičkou ukázat naší mučírnu. *Uzná nakonec s menším ďábelským úsměvem.* Jo, to budeme. *Dá jí za pravdu přikývnutím a pak nakloní hlavu mírně na stranu. Neví proč, ale přijde mu, že čím je starší, tím má jeho máma větší, až přehnané, starosti. Jako kdyby během dospívání nebyl rozumnější, ale rozum naopak ztrácel. A nechápe, proč tomu tak je.* Vždycky dávám pozor, mami, to víš. Nebo se snad něco děje? Stalo se něco? *Zeptá se se staženým obočím.* Trénoval, ale klidně půjdu s tebou, nevadí mi to. *Tady si přeci jen trochu odpočinul, takže chvíli tréninku ještě vydrží.*

*Nikdy nepochopí ty rodiče, kteří vychovávají děti volně a nemají nad nimi pevnou ruku. Je ráda, že na Austinovu výchovu byla vždy sama a nebyl tam někdo jako jeho otec, který by ji výchovu podle jejího kazil. Byli tu vždy maximálně tak ostatní rebelové.* To se nestane, dítě by mi teď kazilo útoky. *Řekne to upřímně, nevidí důvod v tom, proč by to říct upřímně neměla. Už by ani další dítě nechtěla, je ráda za Austina a je ráda, že je dospělý. Navíc už tak je pro ni Austin slabina, díky tomu, že je jediný člověk, na kterém ji záleží. Potom se pobaveně ušklíbne a poslouchá ho.* Takhle se mi líbíš, Austi. *Mrkne na něj potěšeně a přikývne.* Ta by ještě škemrala o to, že když ji nezabiju, bude mi líp, budou se snažit aby se všichni měli dobře a tak. Hovadiny. *Odfrkne si na tím a po jeho otázkách jen zavrtí hlavou a nasadí nečitelnou, pro ni typickou masku.* Nic se neděje. Vím, že dáváš pozor pokaždé, ale prostě se ráda ujišťuju o tom, že to víš. *Pokrčí jednoduše rameny a po jeho odpovědi jen přikývne, zvedne se ze stolu a vydá se do tělocvičny, kde si hned ze zdi sejme dvě delší dýky a prohodí si je v rukách. Potom se už otočí k figuríně a obě dýky hodí směrem k ní, přičemž se jedna zasekne figuríně do břicha a druhá do rozkroku.* Tohle taky toužím královi udělat už delší dobu, aby už nestihl na svět přivést další zmetky. *Prohodí směrem ke svému synovi.* Pamatuji si, jak si byl malý škvrně, který sotva v ruce udrželo nůž. A teď nepochybuju o tom, že by si zvládl bez mrknutí oka zabít armády strážců. *Tohle její další forma toho, jak ráda říká, že ho má ráda. Sice jedná její část vždy chtěla, aby měl klidný dětství, aby nemusel umět se zbraněmi, ale ta druhá ji vždy překřičela, že jestli chce umět přežít, bude to muset umět. Protože tím se řídí celý život ona.*

*Uchechtne se, když slyší, že by jí dítě kazilo útoky a potřese nad tím hlavou.* Doufám, že já jsem tehdy nebyl označenej za kaziče útoků. *Poznamená pobaveně. Pak se trochu rozpovídá o výhodách toho, proč by měli sejmout královnu. Všem to ublíží nejvíc. A pokud si s ní bude moct ještě před její smrtí pohrát v mučírně, jedině dobře. Po reakci mámy se jen potěšeně usměje. Ta tvrdá láska ho naučila vážit si komplimentů z její strany.* První bych jí vyřízl jazyk. Pak by už žádný podobný kraviny nemohla z pusy vypustit. *Pokrčí rameny nad tím, jak snadné to má řešení.* Dobře, tak jo. *Přikývne, i když mu to stejně přijde nějaké divné. K opatrnosti byl vedený vždycky, ale má pocit, že čím je starší, tím větší strach o něj máma má. A nechápe proč, protože si nevzpomíná ani na jeden průser, který by nějak způsobil. Dojde s ní do tělocvičny, kde strávil většinu dnešního dne a uchechtne se, když vidí, kam dolétly dýky, které si jeho máma vzala.* Naštěstí jich on sám nemá tolik jako jeho tatík. Jinak by už Illea explodovala. *Ušklíbne se.* No tak, mami. Teď přechvaluješ ty mě. Dneska jsi nějaká sentimentální. *Poznamená s menším pobaveným úsměvem. Pochybuje, že by sám zvládl celou armádu, ale i tak se to hezky poslouchá. Sám si vezme jeden nůž a párkrát si s ním hodí jen tak v ruce, než ho hodí do hlavy na figuríně, kterou před chvíli zdecimovala ona.*

Ne, v té době bylo minimum útoků. Navíc přestěhovat se z Angeles sem taky nebylo nejjednodušší. Ale kde je královská rodina, tam jsme my. *Pronese s vážným lasem, jen na tváři má úšklebek, který aznačuje jak moc se chce královské rodině pomstít a jak moc je nenávidí a nejraději by je všechny roztrhala vejpůl.* Vážně si seš jistý, že by to pomohlo? Ta se beztak radši naučila znakovou řeč, kdyby k tomuhle náhodou došlo. Nebo si k tomu vycvičila manžílka jako cvičenou opici. *Zašklebí se nad tím a potom ho že ujistí, že se nic neděje a radši dojde do tělocvičny, kde si ze stěny sundá dýky a hned je vyšle směrem k figuríně.* Zapomněl si na to, že už jim vybouchl palác? To není až tak špatný. *Uchechtne se a zavrtí nad tím pobaveně hlavou. Následně si odfrkne.* To si jednou za čas nemůžu dovolit tyhle sentimentální chvilky? Já si aspoň nic moc nedělám z toho, že stárnu. Vsadila bych se, že královští brečí už v osmnácti. *Pronese trpce a dívá se na to, jak hází nožem on. Přijde ji, že ona sama si nezažila úplně dětství, když už jako dítě musela pohřbit mrtvé těličko jejího nenarozenýho sourozence. A občas ji setam přepadne taková chvilka, kdy vidí vyrůstat svého syna.* /Aspoň za jednu jeidnou věc jsem paláci vděčná./ *Obdaří ho menším úsměvem, když vidí, že trefil do hlavy a pak nakoní ona sama hlavu a koukne se na něj.* Říkals, že si celý den trénoval. Odpočinek se ti taky hodí. Nechcš si udělat jeden z našich rodinných večerů jít vybrat teba film? Vrátila bych se z tebou hned jak zničím pár figurín. *Optá se ho, i když by to mohlo znít jak rozkaz, ale pokud nechce rodinný večer, nebude mu bránit v tom aby šel někam jinam. Jen ona si potřebuje teď vybít energii v tělocvičně sama.*

Jsem rád, že jsem byl milované dítě a ne narušitel. *Pokýve hlavou se smíchem.* /Aspoň co se tebe týče../ *Svého otce nikdy nepoznal a po několika letech marného vyptávání se to prostě vzdal. Ne každý může mít šťastnou veselou rodinu s oběma rodiči. Tuší, že pro svého otce nikdy zdrojem radosti asi nebyl, to by vysvětlovalo, proč tu není.* /A nebo ani sama máma neví, kdo to je../ *Napadne ho ještě další z možných scénářů, ale pochybuje, že tohle by mu máma neřekla narovinu. Maximálně, že by se za to styděla a nechtěla se shodit před vlastním synem?* /To je jedno, stejně na tom nezáleží./ *Utne svůj proud myšlenek.* Tady by manžílka neměla a ruce bych jí svázal. A i kdyby znakovala prstama u nohou, tak bych tomu stejnak nerozuměl. *Pokrčí rameny.* Jo, díky nám. Mrzí mě, že jsem tehdy nebyl na světě, abych to mohl vidět na vlastní oči. *Uchechtne se. Přeci jen explozi a zničení celého paláce člověk jen tak každý den nevidí.* Nojo, vždyť já vím. Klidně si i pobreč. Mám skočit pro kapesník? *Popíchne jí trošku a sám si hodí nožem.* Klidně bych trénoval s tebou, ale jestli chceš být sama, tak klidně. A nechci slyšet žádný námitky vůči Avengerům, dneska si pouštíme ty. *Zazubí se na ní a pak se vydá k sobě do pokoje nastartovat počítač a udělat popcorn.*

Navíc jsem byl mladá, dítě jsem chtěla, takže si vážně žádný narušitel nebyl. *Protočí nad ním pobaven očima a na jeho další slova se uchechtne.* Kdyžtak bys ji ty prsty uřízl. *Pokrčí pobaveně rameny a když uslyší to, že ho štve, že nebyl na světě když palácoví přišli o palác, obočí ji vyletí pobaveně do vzduchu. No, v té době jsem tě zrovna čekala, takže dejme tomu si to viděl ode mě. *Porčí nad tím rameny, ale na tváři ji zůstává menší úsměv. Po jeho popíchnutí vezme do ruky další nůž a natáhne ruku s nože v ruce k němu, jakoby mu chtěla špičku nože zabodnout do hrudi, ale na tváři má stejný úsměv, jako před chvílí.* Být tebou radši jsem ticho, jinak se neovládnu. *Pohrozí mu a i když často nevtípkuje, tohle pronese ze srandy.* Fajn, ale až ti budu kecat do toho, když se budou mlátit a stěžovat si na o, co jak ti herci dělaj špatně, varovala jsem tě. *Uchechtne se a ještě ho pohledem vyprovodí z tělocvičny, než se vydá k boxovacímu pytli, doo kterého začne zuřivě mlátit.*

*Namísto aby šel skutečně spát vyrazil s pistolí připevněnou k pásku a s kytarou na zádech ven, přičemž se připravoval na randál, který ho měl pak zastihnout. Řekl přeci své drahé chůvičce, že jde na kuťe, ale teď se v noci potuloval městem až k ghettu jižanů, kde by správně neměl nic dělat. Byl přeci seveřan, ostuda jeho otce. Avšak jako opatrovník byl očividně dobrý, když mu svěřili psa, protože si chtěli někam zajet. Vsadil by se, že to bylo hlavně jen aby měli pár nocí jen pro sebe a nemuseli se o nikoho starat. Někdy jim vážně záviděl. Pro někoho jako je on bylo těžké si někoho najít. *Dobře a jaký je jeho pokoj?*řekl zadumaně, když už stál před zmíněným ghettem jižanů. Nechtěl totiž narazit na Daleyzu, velitelku jižanů. Nevěděl, jestli by mu něco neprovedla. Když však uviděl v jednom okně siluetu muže doufal, že to bude jeho o šest let starší a bohužel pro něj zadaný kamarád. Zaklepal tedy na okno*Prosím ať jsi to ty*zašeptal si pak pro sebe*

*Po tom, co se chvíli snažil uklidnit svojí matku uznal, že to asi nemá cenu a on silně riskuje svůj život, takže se stejně jako ostatní odklidil k sobě do pokoje. Nejradši by teď sednul na motorku a odjel co nejdál nebo aspoň vzal surf s šel to ze sebe všechno dostat na vlny. Strašně se za sebe styděl. Jeden den ho máma chválí, jaký je skvělý rebel a její nástupce, že bude skvělým velitelem a on pak udělá takhle kolosální chybu. Nechápe, jak si mohl splést královnu s nějakou debilní zbytečnou komornou. Musí uznat, že jsou si děsně podobný, ale to ho bohužel nijak neomlouvá. Takže sedí ve svém pokoji na posteli, vedle něj jeho husky, který nechápe co se děje, a on sám vraždí pohledem zeď proti sobě a tiskne zuby, jak nejvíc to jde. Aspoň tedy do doby, než uslyší klepání na okno. Netuší, o co jde, takže popadne nůž, který má vždycky u sebe a okno prudce otevře, aby mohl případného nežádoucího návštěvníka rychle zdecimovat. Včas se ale zarazí, když tam uvidí Wyatta.* Co tady do prdele děláš? Máš rozum? *Zamračí se nechápavě, protože měl za to, že tohle si ujasnili přes chat. Nebylo to tu bezpečné momentálně ani pro jižana, natož pro přeběhlíka k seveřanům.*

*Wyatt byl vždy až moc tvrdohlavý a netrpělivý. Nemohl holt počkat do dalšího dne. Věděl, že bude Daleyza velmi naštvaná po tom, co to její syn tolik posral a bude i schopná ho zabít, už jen proto, že je seveřan, nikoliv jižan. Sám dlouho přemýšlel i o přestupu, aby ho pak otec nepovažoval za ostudu a drahá. To byl taky jeden z důvodů, proč šel za jeho starým známým, který však na něj vykoukl s nožem. Nebylo to sice nic nečekaného, ale taky zrovna ne moc příjemného. *Ne, o ten jsem přišel, když jsem spadl z tvé motorky ty lemple jeden*zamračil se na něj. Celkem ho to naštvalo, ale to byl jeho problém. *Mohu dál? Tady je totiž zima*zamručel pak. Potřeboval s ním mnoho probrat, ale né v takové zimě.*

*Na nečekaného návštěvníka se rozhodne zaútočit s nožem. Nebylo se čemu divit. Je rebel a nějakou zbraň má u sebe vždycky. Hlavně nože, které jsou vždy po ruce, jsou malé, ale dokáží nadělat spousty škody. Ať už díky bodání, řezání, vrhání ... měl díky nim spoustu možností se ubránit čemukoliv, co ho čekalo. Až na to, že proti tomuhle návštěvníkovi se nijak bránit nemusel.* Měl ses pořádně držet, nemůžu za to, že jsi pako. *Protočí očima a pokrčí rameny.* Můžeš domů. Tady nemáš co dělat. *Zamračí se na něj. Nechápe, že ho nemůže aspoň jednou poslechnout a zachovat se rozumně. Ale vzhledem k tomu, že zahlédl dva rebely na hlídce, kteří akorát zahýbali za roh, rychle uhnul z prostoru okna, aby mohl Wyatt dovnitř.* Potichu a dělej. *Sykne na něj ještě. Nechce, aby ho jižané objevili a něco mu udělali.*

*Jeho nejlepší kamarádka co se zbraní týče byla rozhodně pistole. Avšak i ty dva nožíky si nenechal doma. Jeden na jedné noze a druhý pod dlouhým rukávem, u něj klasika, avšak to bylo k ničemu. Seveřané byli vážně nudní, když pořádali jen protesty. Musel to holt přiznat. Byla to přece jen pravda. Ale nezvládl by asi zabít někoho z královských, proto přešel aspoň na nějakou dobu k seveřanům. Nakonec by se možná i vážně mohl kapku potatit. *Hele, sám si pak spadl ze stromu, jsme si vyrovnaní*založil si ruce na hrudi, přičemž se podíval tam, kde slyšel kroky. Věděl, že buď bude muset tedy vážně utéct, nebo se schovat. *Zrovna o tomto jsem s tebou taky chtěl mluvit*řekl, přičemž hned jakmile mu Austin udělal místo vklouzl k němu do pokoje a oddechl si.* U nás tak aktivní hlídky nemáme, proto je to taky úplně na nic*zašeptal, načež sám zavřel okno. *Daleyza stále zuří?

Jenže já si nechal aspoň nějakej rozum a nepouštim se do sebevražedných misí. *Namítne a protočí očima nad jeho paličatostí a energií se s ním o tom ještě dohadovat.* O čem? Stalo se něco? *Nakrčí starostlivě obočí, když slyší jeho reakci na slova o tom, že měl jít domů. Pak už ho ale pustí dovnitř, aby mu pomohl schovat se před hlídkami.* Unesli jsme krále, hledá ho většina strážců a nejspíš i rodinka. Aspoň členové, co můžou chodit. Máme spousty hlídek i ve městě. Několik falešných stop. Všechno proto, aby nás nenašli. *Vysvětlí četnost hlídek. Po jeho dalším dotazu ani není potřeba slovní odpovědi, protože se z chodby ozve tříštění skla.* Už se nejspíš pomalu klidní, když zvládá házet věcma. Ale ještě několik hodin to potrvá. A to je přesně ten důvod, proč tu nemáš co dělat. *Zopakuje mu znovu. Jeho pes je ale jiného názoru a nadšeně ho běží přivítat a motá se mu se psím úsměvem okolo nohou.* Tak o čem jsi chtěl mluvit, že to nepočkalo do zítřka? *Zajímá se a založí si ruce na hrudi.*

/On i útok ze sebezáchovy je velmi nebezpečný/*pomyslil si, přičemž se silně s vytřeštěnýma očima nad tou vzpomínkou oklepal. Nebylo to zrovna dávno, proto to viděl tak jasně. Bylo toho opravdu moc na probrání. A navíc né všechno bylo zrovna moc příjemné na poslouchání, natož i na vyprávění. *Já vím, jsi přeci vyspělejší jak já*uznal a kývl. Věřil, že Austinovi by se to, co se stalo jemu určitě nepřihodilo. *Dobře, nejsem Jižan, mně bys to neměl říkat. *Zastavil ho a položil kytaru k posteli, přičemž Austinova psa pohladil po hlavě. Jakmile uslyšel rozbití skla rozbušilo se mu mnohem víc srdce. Hodně se při tom vyděsil. *První důvod... jsem hrozně nedočkavý a musel jsem se ještě dnes ujistit, že jsi ještě neodešel do pekla. Ten druhý je ale složitější. *Přiznal, přičemž se znovu oklepal*/proč jsem tak dramatický?/*řekl si v hlavě*Jak jsem v pátek šel večer ze školy domů, někdo mě sledoval*sedl si rozklepaně na zem a hladil Austinova psa, aby se uklidnil. *Pak mě ten muž zatáhl do uličky a snažil se mě svléknout, byl jsem v šoku... ještě když jsem zjistil kdo to vlastně byl. Musel jsem použít kámen abych se vůbec ubránil. *Podíval se na kytaru*a dnes, po tom co jsme si přestali psát jsem cítil ten samý pocit jako tehdy, musel jsem prostě vypadnout někam jinam. A tak jsem přišel tady. Jak jsem si myslel a jak mi táta i naznačil...jsem syn na nic, ani dobrou stranu si vybrat neumím a psa neuhlídám.

Jo, to jsem. *Přikývne nakonec. Co by momentálně dal za to, kdyby vyspělejší a rozumnější byl on, protože by tohle vůbec nemuseli řešit.* Jsi důvěryhodnej jižan. Navíc je to stejně jedno. Nic s tim nenaděláš. *Zamumlá a se staženým obočím vykoukne z okna, aby se ujistil, že hlídka Wyatta nezahlédla a teď neběží k jejich oknům. Naštěstí to vypadá, že si ničeho nevšimli a brzo se obrátí, aby šli prohlédnout další část prostorů ghetta.* Povídej. *Vyzve ho, když slyší, že tu není jenom kvůli tomu, aby se ujistil že žije a přitom riskoval svůj život. Posadí se na zem naproti němu, při čemž se zády opře o postel a pozorně poslouchá, co mu jeho mladší kamarád říká.* Počkej, počkej, počkej... Bereš to moc rychle. Cože? Jak jako, že tě někdo do prdele sledoval? Proč jsi mi o tom neřekl hned? Kdo to byl? Jsi v pohodě? *Zasype ho vlnou svých vlastních otázek a u toho ho sjede pohledem, jako kdyby tím mohl sám odhalit nějaké odpovědi. Svou rodinu a přátele chrání jak jenom to jde a klidně by za ně položil život. Momentálně má ale spíš chuť rozcupovat na kusy toho, kdo se pokusil Wyattovi ublížit.* To, že jsi idiot necháme teď stranou, tak nějak chápu, proč jsi přeběhl, i když se to mě samotnýmu nelíbí. A ten pes... Vždyť o nic nejde. Tak sežral nohy, boty a večeři, to se stává úplně běžně. Ale ani neutekl ani nechcíp, ne? Takže ho hlídáš dobře. *Ujistí ho s pokrčením rameny.*