Kuchyně paláce

*Řekne jí, proč jí sem pozval a u toho se na ní zkoumavě podívá. Trochu ho zabolí, když od něj ucukne potom, co se jí dotkne.* Neomlouvej se. *Potřese hlavou a pak potlačí uchechtnutí, když ho nazve silným.* Já také nejsem nijak zvlášť silný, Tops. Opravdu. *Řekne jí a pak jí pevně obejme a konejšivě jí pohladí po zádech.* Jestli chceš, ještě dneska můžeš tatínka vidět. Ještě dneska můžeš jet domů, pokud je toho tady na tebe moc. *Nabídne jí potichu.* Řeknu ti teď něco na rovinu, dobře? Z týhle soutěže má vzejít nejen má budoucí manželka, ale hlavně budoucí královna týhle země. A královna to bude mít ještě horší, než účastnice Selekce teď. *Řekne jí tišším hlasem a sleduje její reakci.* Sice by mi bylo líto, kdybychom se museli rozloučit, ale chci, aby jsi se měla co nejlíp. Nechci, abys byla tady, pokud tu trpíš a akorát žiješ ve strachu.

Wyatte... *Zamumlá tiše a sleduje ho, když odmítá jméno silný.* Viděla jsem, kolik toho děláš. Viděla jsem, kolik toho vydržíš a vždycky se vydržíš na ostatní usmívat. Vždycky jsi k ostatním milý. Vždycky pomáháš do roztrhání. Jestli tohle není silný, pak nic. *Otevře pusu, jako by něco chtěla říct, zase ji zavře, aby asi vymyslela, co má říct, a pak znovu promluví.* Dokážeš o svých problémech i mluvit. A to je projev síly. *Mírně se na něj usměje a když jí nabídne možnost odjet z paláce, odtáhne se a zavrtí hlsvou.* Musím... chtěla bych zůstat. Můj táta se zařídil proto, abych sem mohla jet, nechce mě určitě vidět jet domů. Zlomilo by ho, kdyby to bylo kvůli němu. A... asi to vyzní hrozně, já vím, ale chci k tobě být upřímná... ty peníze, co dostáváme. Z těch můžu tatínkovi zaplatit léčbu. *Podívá se mu do očí a když jí zaobaleně naznačí, že když se neumí přizpůsobit a sesype se z mála, nemůže být královnou, aspoň ne dobrou, jen zavrtí hlavou.* Jenom je toho docela moc. Na tak krátkou dobu, víš? *Řekne mu a pokusí se usmát. Smutně, ale usmívá se i očima.* Vždycky jsem žila stejně, nikdy jsem neudělala nic nového, než že jsem se sem přihlásila. Je to prostě skok odnikud někam.

Nemluvme o mě. Ty jsi teď důležitější. *Zavrtí nakonec po jejích slovech hlavou. Ona je teď ta, která potřebuje podporu a není podle něj správné mluvit o něm. Pak jí pevně obejme a nabídne jí, že může zařídit, aby odjela ještě dnes domů.* Tak mu řekni, že jsem hroznej idiot, se kterým je k nevydržení a že jsem tě vyřadil. Nechci, abys tady trpěla. Nechci sledovat, jak tě to každým dnem ubíjí čím dál tim víc. *Koukne jí starostlivě do tváře a když slyší o penězích, přikývne.* To chápu. Nejsi jediná z účastnic, která potřebuje peníze. *Ujistí jí.* Kdyby toho na tebe bylo prostě moc a chtěla jsi odjet, kdykoliv mi řekni. I s těma penězma by se to dalo nějak zařídit. *Pousměje se na ní povzbudivě a pak přikývne.* Jo, vím. Pro vás všechny je to změna a já vím, že to pro vás není jednoduché. Kdykoliv jsem tu pro tebe, dobře? *Nadzvedne mírně obočí.* Jestli chceš jít, klidně můžeme. Můžeš se jít klidně zašít k sobě, nebo se můžeme ještě krátce projít. Hlavně nechci, abys byla ze schůzky se mnou nějak vydeptaná.

Ty jsi ten, kdo tady omdlívá na akcích, ty jsi ten, kdo v noci ani nespí, takže mi tu ani nemluv o důležitosti toho, jestli máme řešit mě nebo tebe. *Mírně se usměje, ale jen pusou, když si zase Wyatt odmítá připustit své silné stránky, a pak si povzdechne.* O tomhle bych nechtěla lhát. Jsi úžasnej člověk, až mě to teda překvapilo, a ani bych tě pak někdy nemohla pozvat do té nejlepší restaurace. *Usměje se. Když spolu zase takhle mluví, zvedá jí to náladu. Potřebuje se vždycky někomu svěřit, doma na to měla tstínka, tady má... asi Wyatta. Když jí řekne o penězích, jen přikývne. Nedokázala by mu si říct o peníze.* Děkuju moc, Wyatte. *Zamumlá nakonec a natáhne se na špičky, načež mu dá lehkou pusu na tvář. Rychle si do ruky utře obličej a s mírně smutným úšklebkem se otočí k lince.* Pojď sem. *Nakáže princi a ukáže mu, aby se postavil vedle ní.* Vezmi si do ruky tu velkou ostrou věc, která dělá auvajs. *Mluví na něj jak na malé dítě a pak jeho ruku obalí, “obalí”, svou.* Druhou chytni cibuli. Pevně. *Nakáže mu a pak jeho rukou začne cibuli loupat.* Drž si to palcem, je to jako česat vlasy, pomalý táhlý pohyb. Nebo jako holení. Akorát to musíš přichytávat. *Vysvětluje mu.*

*Tiše si povzdychne, aby dal najevo svůj nesouhlas s tím, že mluví o něm, ale radši se s ní nedohaduje.* Plánuješ mě pozvat do té nejlepší restaurace, jo? *Zeptá se jí s úsměvem a pak jí ujistí, že by se dalo zajistit, aby nepřišla o peněžní příspěvky, kdyby chtěla odejít z paláce.* Není přece vůbec za co. *Potřese lehce hlavou. Pousměje se, když mu dá pusu na tvář.* Vážně mě chceš hnát do druhýho kola souboje s cibulí? *Zeptá se jí se smíchem, ale i tak jí poslechne a postaví se vedle ní. Zašklebí se na ní, když na něj začne mluvit, jak na dítě, ale zároveň chápe, že jeho kuchařské schopnosti jsou na stejné úrovni, jako malé dítě. Vezme do jedné ruky nůž a pak jí nechá, aby ho navedla, jak se to správně dělá.* To nezní tak složitě. *Zhodnotí a přitom zrak upírá na cibuli. Snaží se to dělat podle jejího návodu a potěšeně se usměje, když vidí, že mu to jde.*

No jasně. *Zazubí se, už ani stopy po pláči, a jen se na něj mírně pobaveně zašklebí.* Jestli ti chutnala moje snídaně, tak jsi ještě opravdu neměl nic, co dělal můj táta. Jeho jídlo je vyhlášené v širokém okolí. Už několikrát ho zvali do větších, ale táta si chce nechat svůj podnik. *Pokrčí rameny, ale usmívá se jako sluníčko. Povídat mu o jejím tatínkovi je prostě něco úžasného, protože nikdy neměla moc lidí, kterým by o něm mohla povídat.* Neboj, máš svého bodyguarda. *Mrkne na něj a pak se rozesměje, když vidí, že mu to loupání cibule jde.* Tak vidíš. A teď, když je oloupaná. *Pustí jeho ruku a rychle rozkrojí cibule na dvě podélné poloviny tak, že se zbaví hlavičky cibule a i bubáka dole. Pak mu to položí na prkno a vezme nůž, mávajíc mu jím dost daleko před obličejem, aby mu neublížila, ale zároveň ne tolik, aby ji viděl a měl z toho respekt.* Teď to budeš krájet na kostičky. Vidíš ty kroužky tady? *Čapne cibuli do ruky a začne kreslit prsty po cibulových kroužcích.* Ty budeš krájet. Takže pojedeš s nožem po směru, jak jsou, ale nikdy nezajedeš nožem až ke konci. *Poučuje ho a cvičně naseká pár proužků.* Vidíš? Pak si to otočíš a ty proužky zase budeš sekat vodorovně. Respektive z druhýho směru.*Pak mu dá nůž do ruky a navede ho, jak má cibuli držet, načež s ním dvakrát do cibulky sekne, aby věděl, jak to má dělat.* A hlavně si neusekni prst. *Pousměje se, zatímco ona sama se vydá na lov listového špenátu, jenž začne ve dřezu mýt.* A mezitím můžeš udělat i druhou polovinu! *Houkne na něj

Dobře, už se těším, až někdy něco ochutnám od něj. *Pousměje se na ní a pak už trochu pochybovačně koukne na cibuli, ale nechá se jí vést a s její pomocí cibuli oloupe. Pak sleduje její další pohyby.* Jo, vidim. *Potvrdí a poslouchá její pokyny, kterých je rozhodně víc, než na obyčejnou cibuli čekal.* To bych mohl zvládnout. *Zamumlá a nechá jí, aby navedla jeho ruce, jak to má udělat.* Pokusím se. *Zasměje se a začne cibuli krájet podle jejích pokynů. Když na něj zavolá, aby nakrájel i druhou polovinu, akorát dokončuje tu první, takže rovnou plynule pokračuje u té druhé. Trvá mu to trochu dýl, protože se snaží to udělat správně a co nejpečlivěji. Ignoruje štípání v očích a rychle mrká, aby mu nezačaly nějak víc slzet.* Mam to. *Zavolá na ní, když dokrájí.* Jaký další bojovný úkol pro mě máš? *Zeptá se jí s pobaveným úsměvem.*

*Usměje se ještě víc, když z jeho úst vyjde "až" a ne "jestli". Dodávalo jí to takový příjemný pocit, že s něčím takovým možná počítá? Ale ne, to je zase moc blbá, to určitě říká jenom ze slušnosti. Když má umytý špenát, zamíří zase k němu a když uvidí cibuli, jen se usměje.* Vida, tak nakonec s nožem nebudeš zase tak marný. *Ušklíbne se na něj a jen povytáhne obočí, načež se jen tiše rozesměje.* Výborně, teď tě můžu pustit na těžší práci, na česnek. *Vezme cibulku česneku a odtrhne z ní pár stroužků, které mu dá do dlaně.* Vidíš tu slupku? ta musí pryč. *Ukazuje mu kde se slupka odlupuje, a pak mu ukazuje, jakýp pohybem ji má loupat.* Varuju tě, je to trochu těžší, protože tahle se na rozdíl od cibule k česneku lepí. A až to bude, uděláš z toho proužky. *naviguje ho, ale místo, aby se šla vydat za nějakou další svou prací, jen si sedne na linku vedle něj a mírně se usměje.* Už spíš v noci víc? *Zeptá se ho.*

*Dokáže nakrájet cibuli a pyšně si své dílo prohlédne, ještě než na ní zavolá. Čeká na další bojový úkol, který si pro něj připravila a pak se podívá na česnek a sleduje její navigační pohyby.* To zvládnu. *Usměje se na ní sebevědomě, protože úspěšné nakrájení cibule mu dodalo na sebevědomí a pak se pustí do oloupání česneku a následného krájení podle jejích pokynů. Poočku se na ní podívá, když se vyhoupne na linku vedle něj, ale dál se soustředí na cibuli.* Snažím se. *Odpoví jí a radši se k tomu nijak víc nevyjadřuje. Když už může spát, protože se o nikoho nestará, nemůže spát kvůli výčitkám svědomí.*

*S úsměvem ho sleduje, jak se mu králení česneku tak daří, a pak mu podá mísu se špenátem, načež se uchechtne.* Vysyp si to na prkýnko a začni to nožem sekat. Nemusíš moc, klidně po víc centimetrech, podle toho, jak máš rád kusy špenátu. *Navádí ho k dalšímu kroku, a když jí řekne, že se "snaží", jen se na něj pozorně zadívá.* Doufám, že říkáš pravdu, protože odpočinek je pro teb teď to hlavní, když toho máš tolik. A to vím jenom o věcech, cos mi řekl. Určitě tam máš ještě víc věcí, o kterých nevím ani slovo, ale jestli to prostě přeženeš, tak to nezvládneš. *Podívá se na něj se zamračeným obličejem, jako by si o něj dělala starost, ale pak jen zavrtí hlavou.* Nebudu to tady na tebe zase vytahovat. *Mírně se usměje a pak se znovu uchechtne.* To tady máte celý rok zahraniční hosty?

*Začne krájet česnek a pak se podívá na špenát a začne ho nožem sekat. Po pár pohybech nožem se na ní podívá s trochu povytaženým obočím, jestli to dělá správně. Pak zase sklopí pohled k lince a odpoví jí ohledně svého spánku. Po jejích slovech k ní zase vzhlédne a pousměje se.* Díky, že si děláš starosti, Tops, ale to vážně nemusíš. Nemá smysl se o mě nějak strachovat. Sama máš dost starostí. *Pokrčí jedním ramenem.* Děkuju. *Opravdu jí nechce přidělávat starosti, takže je rád, že z něj nic nebude tahat.* Ne, to úplně ne. Tolik je jich tady kvůli Selekci. Většinou to funguje tak, že se tady objeví někdo z nějaké země třeba jen na týden, kdy se projednává nějaký obchod, spojenectví a tak dále. A pak také párkrát do roka vycestuje někdo od nás do jiné země. Jsou to vzájemné návštěvy. *Vysvětlí jí, jak to funguje a během toho dokrájí špenát.*

*Přikývne, když k ní pošle tázavý pohled, a pak se trochu uchechtne.* A ty jich máš až moc, Wyatte. *Uchechtne se a zavrtí hlavou, načež jen přikývne hlavou.* Takže to je zase na jednu stranu dobrý, ne? Máš se aspoň s někým socializovat, kdo tě nebere tak nějak moc vysoko, jako to je asi dole ve městě, ne? *Zeptá se ho. Sama moc nevěděla, jak to ve společnosti chodí, protože si s dětmi v jejím věku moc nerozuměla. Tady si s ostatními naštěstí rozumí líp, ale neumí ohodnotit, jak moc.* Ty o mně víš, co všechno mám ráda, co mě baví, ale já o tobě nevím vlastně vůbec nic. *Poznamená a vezme mu prkýnko zpod rukou, zatímco s ním odtančí k plotně. Tam vezme pánev, na tu dá trochu másla a přidá cibulku.* Míchej. *Zamáchá mu hrozivě měchačkou před obličejem a ukáže na cibulku na rozžhavené plotně.*

*Když vidí, že přikývla, pokračuje o něco jistěji dál v krájení špenátu a pak si potichu povzdychne a zavrtí hlavou.* Normálka. Po zbytek mýho života to nebude jiný. *Tak nějak se smířil s tím, že jeho život, nebyl, není a nikdy nebude procházka růžovou zahradou. Obzvlášť, když se bavíme o něm. Má pocit, že je nejhorším člověkem na planetě a tím pádem si zaslouží všechny ty problémy a starosti. Nezaslouží si, mít se dobře.* Jo, to jo. Ale nemám moc čas na to, bavit se s někým z nich. Navíc si pořád musíš dávat pozor. Je tu riziko, že řekneš něco, čim danou zemi urazíš a ještě ti můžou vyhlásit válku. Všechno je to taková obrovská politická hra, kde si musíš dávat pozor na každé své gesto. *Pokrčí rameny a pak se na ní podívá a opře se o linku, protože špenát už stejně dokrájel.* Tak se ptej. *Vyzve jí. Přitom je ona jedna z těch, kterým se otevřel nejvíc. Když má ale pocit, že o něm nic neví, může se na cokoliv zeptat.* Dobře. *Vezme si od ní vařečku a začne míchat cibulku. Během toho se na ní dívá a čeká na její otázky.*

Mám ti tu zase dát přednášku, že jestli se propadneš pod tíhou starostí, tak tě budeme neustále vytahovat? *Ušklíbne se a zavrtí hlavou, načež si začne hrát s jedním ze svých copů. Přesune si je na přední stranu svého těla a zvědavě ho sleduje, když začíná mluvit o jeho chování s cizími hosty. Zamrká.* To je to vážně až tak hrozný? Že si musíš dávat pozor na cokoli? *Vykulí oči. Jasně, občas v televizi v jejich restauraci nechala pouštět filmy, aby se hosté měli koukat na co jiného než na zprávy, ale vždycky si myslela, že cokoli, co souvisí s politikou, je jenom přehnané herci.* To je šílený. *Uchechtne se a když jí řekne, ať se ptá, zamyslí se.* To je těžký se tě ptát, když vlastně ani nevím, na co se tě chci zeptat. *Uchechtne se a sleduje pánev, kde se mu začíná smažit cibulka.* Všechny holky tě tady určitě znají ze zpráv, všechny o tobě četly tuny článků v novinách, každý bulvární článek, že mají vlastně nějakou představu, jaký jsi. *Uchechtne se a nezvedá k němu oči.* Já se na to přestala koukat v době, co jsme otevřeli restauraci. televize nám tam hraje dnem i nocí a já už nemám chuť poslouchat stejné hlasy moderátorů dvacet čtyři hodin denně. *Uchechtne se. trávila v práci víc času než kdekoli jinde. Ráno vařila, odpoledne v největší špičce pomáhala i roznášet a večer uklízela, zatímco noci a víkendy věnovala administrativě a možnosti šetřit každý drobek, aby táta mohl do nemocnice na lepší šetření.* Takže když jsem sem vlastně přijela, věděla jsem jenom, jak vypadáš a že jsi princ. Ale jinak si nedovedu vůbec nic představit. Vím o tobě, že si hodně rád přiděláváš problémy. *Zvedne k němu oči a zašklebí se.* Neumíš vařit a nevadí ti padající holky. Což mi připomíná, jedna z komorných mě konečně naučila chodit. *Zazubí se a zvedne jednu nohu dozadu.* Ale nevím, jaké jsou tvé koníčky a tak, takže... Kdybys měl měsíc jenom pro sebe, co bys udělal nejdřív?

Ne, jednou mi to stačilo. Pamatuju si jí, neboj. *Ujistí jí s úsměvem. Pak už jí řekne, jak to funguje s komunikací se zahraničními hosty.* No, s většinou se dá bavit jako s normálními lidmi, ale i tak si musíš dávat pozor kvůli kultuře. Někoho může urazit podání ruky, některý země mají hodně odlišný styl humoru. Jde prostě o to, znát okolní kultury. Cože mě učí ... nějakých patnáct let. *Uchechtne se a pak jí řekne, ať se klidně na cokoliv zeptá. Po jejích slovech pokýve hlavou.* No.. Nevím, jestli je fajn mít dopředu nějaký obrázek. Plno z těch holek mě právě kvůli tomu dopředu odsoudilo, takže... jsem rád, že jsi o mě dopředu nic nevěděla. *Pousměje se na ní.* Ve zprávách mě prezentují jako toho nejhoršího následníka trůnu za celou dobu Illey. O mých koníčcích a tak se zmiňují málokdy, takže jsi o nich nepřišla. *Pokrčí rameny, zatímco začne míchat cibulku.* Nepřidělávám si rád problémy. Nerad přidělávám problémy ostatním. *Opraví její tvrzení s pobaveným úsměvem.* Páni, gratuluju. *Zasměje se, když mu nadšeně oznámí, že jí jedna z komorných naučila chodit a po její otázce se uchechtne.* Nejdřív bych se vyspal. Pak bych si šel pořádně zaboxovat a potom zahrát na bubny. *Odpoví jí.* Co s tim bude dál? *Zajímá se při pohledu na hnědnoucí cibulku.*

Učení se kultur musí být zajímavé, jenom nevím, jestli když z nás má být jedna královna, jak chtějí nahulákat patnáct let do... Snad žádná selekce nebyla nikdy delší než rok, ne? *Ušklíbne se. Samozřejmě, že si z toho do určitého bodu dělala legraci, ale zároveň ví, že to je přeci jenom něco, co se nemá podcenit, podle toho, co jí Wyatt všechno řekl. Jen přikývne a pak se jenom uchechtne, ale obličej se jí zmateně a starostlivě stáhne.* Počkej, jak to myslíš? Víš, že ses teď upsal k povídání mi o tvých nejhorších věcech, co na tebe bulvár kdy vytáhl? *Ušklíbne se, ale jen pak přikývne.* Aspoň má pak větší následek to, že je dokážech ohromit, Protože jestli mi řekneš, že něco z toho, co mi řekneš, je pravda - včetně toho, co si novináři rádi přikreslují - tak jsem královna Antarktidy. *Zašklebí se a když jí vyvrátí tvrzení, zakoulí očima.* Tím pádem si ani jeden neprotiřečíme. To první se děje, když se děje to druhé. *Pokrčí rameny a když jí ukáže cibulku, ukáže na špenát.* Šup tam s ním, a ztlum to, jdu pro smetanu. *Zazubí se a jde do ledničky, odkud vytáhne smetanu, a začne ji pomalu otevírat.* Jaké je tvé nejneoblíbenější jídlo?

Průměrně Selekce trvá tak tři měsíce. *Uchechtne se.* Nikdo neříká, že je to jednoduché, ale proto to já musím umět tak dobře. Ze začátku mé vlády budu na oficiální cesty jezdit já. Má manželka bude tady, dokud si nebude jistá, že vše umí dobře. Pak může začít cestovat se mnou. Navíc se to nebude učit všechno naráz, ale nejdřív se naučí dobře kulturní zásady našich největších spojenců a hlavně zemí, kam nejčastěji a nejblíže po svatbě pojedeme. *Vysvětlí, jak to funguje a pak jí řekne, že o nic nepřišla, když ho nevídala v televizi.* Řekněme, že fotky z toho, když jsem se někde opil, jsou jedna z nejmenších věcí. Z toho se pak odvíjí kecy o tom, jak příšerným králem budu a že jakmile se ujmu vlády, všechno, co vybudoval můj otec se zhroutí. A mýmu tátovi moc času nezbývá, takže jsou nešťastní z toho, že se budu muset trůnu ujmout dřív, než se plánovalo. Veřejnost mě nesnáší a věří, že zemi přinesu zkázu. *Řekne jí tak nějak v náznacích, co o něm bulvár říká. Pak už jen pokrčí rameny a soustředí se na hnědnoucí cibulku.* Dobře. *Přidá tam špenát a pak si celý sporák trochu pochybovačně prohlédne, ale nakonec se mu povede ho ztlumit a počkat na ní, než donese smetanu.* Nejsem v jídle moc vybíravý, ale nemusím houby. Takže jídlům s houbama se vyhýbám. Jo, a pak taky nesnáším marmelády. *Odpoví jí pobaveně a koukne na to dílo, které akorát připravují.* Co že to vlastně vaříme? *Zeptá se, protože buď to přeslechl, nebo to nějak zapomněla zmínit.*

Začínám budoucí královnu litovat. *Uchechtne se, když jí tedy začne vysvětlovat to, co se královna bude nejrychleji po svatbě učit, a jen u toho vědoucně kýve hlavou, načež se mírně uchechtne. Že by se zrovna jí líbilo mít hodiny etikety a správného chování dennodenně říci nemohla, ale určitě to mělo své určité kouzlo. Když jí říká, jak ho bulvár vystavuje světu, jen se uchechtne tak, aby to Wyatt neviděl, a pak do něj lehce strčí.* Tak to buď rád, jinak by mě sem táta nedostal ani párem volů *Zavrtipkuje s hranou tváří, ale drcne do něj, aby chápal, že to myslí v legraci.* Ber to ale z tý lepší stránky, až budeš králem, můžeš všem vytřít zrak. *Mrkne naň a pak se podívá na špenát, který začíná měknout a táhnout se.* A teď míchej. Honem, aby se to nesrazilo, ale bacha, pálí to a dělal bys auvajs. *Zazubí se jejímu kulinářskému vtipu a pak jen zavrtí hlavou.* Neřeknu. Ale neměl jsi mi to o těch houbách říkat, opovaž se mě naštvat. *Vyplázne na něj jazyk.*

Možná to budeš ty. *Pokrčí rameny, protože kdo mohl vědět, jak to všechno skončí. Třeba je vážně ona ta, do které se nakonec zamiluje. Pak už jí řekne, jak ho veřejnost prezentuje a po jejím vtípku povytáhne o něco koutky rtů.* Tak to je štěstí, že jste nesledovali bulvár. *Přikývne a soustředí se na míchání.* /A nebo jim dokázat, že měli pravdu./ Jo, to jo. *Přikývne s úsměvem, i když hlavou mu běhá něco naprosto jiného.* Nejsem malý dítě. *Ušklíbne se pobaveně, ale poslouchá její pokyny a míchá dál. Tázavě se na ní podívá, když mu nechce říct, co to vlastně vaří, ale nijak na ní netlačí.*

*Usměje se. Nechce to přiznat, ale občas sní, že by to byla ona, ale ví, že to jsou jen plané naděje. Selekce je teprve v plenkách a tohle všechno se ještě může změnit, ale nemůže neříct, že ji to těší. Že jí vůbec říká, že MŮŽE. Když řekne, že není jen dítě, natáhne se pro ubrousek a sáhne pro trochu špenátu. Mázne mu to po obličeji a pak mu to začne jak starostlivý rodič sundávat dolů.* Ale kdo tady udělal bordel? no kdo? No náš malej princánek. *Žvatlá jak na mimino a pak se rozesměje. Ukáže ke stolu opodál.* Jdi si tam sednout, teď už to zvládnu. *Vytáhne mu vařečku z ruky a začne rychle dělat omáčku, kam dá několik druhů sýrů, načež do ní hodí špagety, trochu to povaří a pak naservíruje. Rychle odběhne pro utěrku, kterou princi zaváže oči (Promiň, zlaté podnosy jsem nenašla, dodá) a pak přinese dva talíře, které před ně postaví. Sama si sedne vedle něj a povytáhne obočí.* Co myslíš?

*Protočí jemně očima, když mu na obličej nakydá špenát a potřese se smíchem hlavou, když na něj začne žvatlat.* Tohle si nech pro svoje děti a ne pro mě. *Řekne jí pobaveně a pak se zdekuje ke stolu, kde to zakempí a čeká, než dovaří. Sleduje jí, jak stojí u sporáku a pak nespokojeně zamručí, když mu zaváže oči.* Tohle snad neni potřeba, ne? *Trochu nervózně se ošije, protože v něm tohle vyvolává akorát tak představu toho, že se nedostal včas do úkrytu během nějakého útoku a rebelové ho unesli stejně tak, jako ho strašili jako malé děti. Pak už má ale před sebou konečně jídlo.* Vypadá i voní to skvěle. *Usměje se na ní a dá se do ochutnávání.* Je to vynikající. *Zamručí spokojeně.* Dobrou chuť. *Popřeje jí ještě a po nějaké chvíli dojí a on odnese talíře ke dřezu.* Už je docela pozdě. Můžu tě doprovodit do tvé komnaty? *Povytáhne obočí a natáhne k ní ruku.*

*Uchechtne se, když jí řekne to o dětech, a jen pokrčí rameny. nikdy si sama sebe nedovedla představit jako matku a od královny by se to očekávalo. No. Když jí ale řekne, že to je výborné, jen se usměje a sama svou menší porci taktéž sní. nemá moc hlad ani chuť jíst tolik jídla, co udělala sama. přijde si v tom trochu nesvá. Když to ale odnese ke dřezu, zamrká. To to uteklo tak dlouho.* Jasně, budu ráda, když mě odvedeš, aspoň se neztratím. *Uchechtne se a když uvidí jeho nataženou ruku, instinktivně chytí jeho dlaň. Usměje se a podívá se na něj. Nic ale neříká, jen je vidět pobavený úšklebek v jejích očích.*

*Oba dva dojí své porce a on pak odnese talíře do dřezu. Všimne si, že už je docela pozdě, takže k ní natáhne ruku s tím, jestli jí může doprovodit do komnaty.* To bych nedopustil. *Usměje se na ní pobaveně a pak jí chytí za ruku a vydá se s ní k její komnatě. Zastaví se u jejích dveří a koukne na ní.* Děkuju za dnešek. Užil jsem si ho. A taky děkuju za lekci vaření. Nikdy bych neřekl, že jsem schopný kuchyň nepodpálit. *Uchechtne se a pak si přiloží její dlaň ke rtům a lehce jí na hřbet políbí.*

*Kdyz spolecne dojdou k jeji komnate, usmeje se, ldyz ji polibi ruku a kdyz ji zacne odtahovat, jen se k nemu pomalu priblizi, sle pak zrychli a lehce ho sama od sebe políbí. Pak se trochu odtśhne, jako by si nebyla jidta, jestli to mela udelat, a mitne se usklibne.* Zase ses zaspinil, pwincatko moj *sisla na nej jako na dite a zacne mu cvachtst oblicejem.*

*Políbí jí na hřbet ruky a když ho pak sama od sebe políbí, překvapí ho to. Polibek jí ale opětuje. I když je to od něj možná trochu sobecké vzhledem k tomu, že on k ní necítí nic a ona si to možná špatně vyloží. Každopádně ho tím překvapila a on nestihl nijak reagovat.* Tvoje, jo? *Zahýbe obočím nahoru a dolu a u toho se pousměje. Pak jí lehce pohladí po tváři.* Dobrou noc, Tops. *Popřeje jí a vydá se k sobě do komnaty.*