Ošetřovna 2

*Není v paláci docela dlouho, teprve od večera. Doktoři ji ošetřili zranění, co nejvíce mohli. Droga taky už pomalu vyprchala, takže nějaký ty pohyby sama od sebe dělat může. I když by chtěla tolik spát, jakmile zavře oči, vidí před sebou opět rebely a ocitá se znovu v ghettu. Proto nechce oči zavřít i když by ji to tolik prospělo. Cítí se provonile za to, že nebyla schopna se jim bránit a za to, že teď korunní princ na ošetřovně leží taky. Pořád je vysláblá, ale už zahnala aspoň trochu hlad, díky kterému vyhubla až na kost. Nejraději by do sebe narvala jídlo až do prasknutí, ale to by pro její zdraví nebylo dobré. Pořád se jí třese celé tělo a každá rána, ať je to nějaká řezná rána nebo podlitina nebo vypálený znak rebelů na zádech, ji pálí a upozorňuje na sebe. Není ani chvilka, kdy v očích nemá slzy, které se chtějí prodrat ven. Teď leží na lůžku, připojená na hadičky, kterými ji dávají ty nejdůležitější látky na zotavení. Deku má staženou až po bradu, leží na zádech a potichu vzlyká.*

*když včera doprovodila prince a dívku s doktory na ošetřovnu, a počkala na vyhodnocení jejich stavu. Pak ji jeden ze strážců doprovodil do komnaty. Spala docela špatně a rozhodla se že je půjde oba zkontrolovat. Teď je na cestě k té dívce, k princi jí nepustili. Zkusí to později. Zaklepe na dveře jejího pokoje a vstoupí* a...ahoj můžu? ....nebude ti vadit když tu s tebou chvíli budu? Chtěla jsem vědět jak na tom jsi.....Jak se máš?* Sedne si na křeslo u její postele*

*Uplakaně a nepřítomně se dívá na zeď a radši nad ničím nepřemýšlí, jinak by plakala ještě více. Stále se třese a pihy ji zakrývají slzy. Když uslyší zaťukání na dveřích, trhaně sebou škubne a očkem se tam podívá. Když uvidí dívku, oddechne si, že to není nikdo, kdo by ji chtěl ublížit. Opatrně se přesune na záda a poté se trochu vyškrábe do sedu.* Ahoj, nevadí mi to. Jsem ráda. *Poví ji stále slabým hlasem, který je sotva slyšitelný. Pokusí se i o nějaký úsměv, které na jejim obličeji býval tak častý, že ji zahřeje u srdíčka, že má příležitost se aspoň trochu pousmát.* Asi jakoby mě někdo hodil do mixéru a potom se snažil moje kousky slepit dohromady. Ale mohlo to dopadnout hůř. *Pípne a rukou si probrábne už umyté zrzavé vlasy, takže už nejsou zastíněny povrchem prachu.* Ty jsi tam byla, že ano? Včera... Když... Když... *Nedopoví to a nen na sucho polkne, jakoby ji to mohlo pomoct, se více schová pod deku a překulí se na bok čelem k dívce, jelikož ji záda zase pálí.*

/chudák holka jak může být někdo tak krutý a bezcitný že tohle udělá?/* Pousmeje se když vidí její snahu o úsměv, a prosíme si křeslo blíž. Když popisuje jak se cítí chce se jí plakat.* To je bohužel pravda. Je mi to tak strašně líto./ Je to tak nespravedlivé jak to že se takovéhle věci vůbec dějí?/ Ano byla jsem tam .... snažila jsem se pomoct ale nevěděla jsem jak moc mě to mrzí a štve zároveň. Doufám že jsem ti přesouváním neublížila ještě víc to bych si neodpustila.* Zadívá se na ní*

*Na tvářích má stále zaschlé pramínky slz, které si nestihla setřít, tak jako ty další, co jei tam i přes její snahi neplakat ocitnou.* Nemusí ti to být líto, za nic nemůžeš. *Pousměje se zase, protože se naučila po každé ráně od její matky se pousmát a jít dál. I když tohle bylo horší, než sto facek a kopanců od její macechy, proto se ji usmívá o to hůř. Ale snaží se. I když je ten úsměv roztřesený jako cele její tělo.* Pomohla si už jen tím, že si tam byla. Neublížila, moje záda jsou stejně celá modřina. *Roztřeseně pokrčí rameny a pak s větší snahou se k ní otočí zády a porozepne si nemocniční košili, aby viděla její vypálený znak na zádech a plno modřín.* Mám hezký cejch, co? *Ještě ho neviděla, ale ani potom netouží, stačí ho cítit. Zase se s námahou zapne a na dívku se zadívá. Kousne se do rtu a pak promluví.* nevíš, jak je na tom princ? *Zeptá se ji opatrně a své vlasy si nervózně prohrábne.*

*usměje se* není zač* pak ale dívka zmíní svá záda a ukáže jí je* pane bože* skoro vykřikne zděšením. Překryje si ústa rukou* to muselo... musí strašně bolet jak se vůbec můžeš hýbat?!* Má chuť se sebrat a najít ty parchanty. Teď by byla schopná čehokoli* je od světa tak nefér že se tohle děje... rebelové, útoky a tvá záda* je zoufalá. Roztřeseně se nadechne* od včerejška jsem ho neviděla. Vypadal že to přežije. Chci říct určitě to přežije. Dneska jsem se k němu nedostala. Zítra to soudím znova a pak ti dám hned vědět slibuju*sevře jí jemně ruku aby podtrhla svá slova*

*Její záda zatím viděli jen doktoři a ona pociťuje nutkání to ukázat i někomu, komu věří víc než doktorům. A to, že někomu věří, je u ní vážně speciální. A to ještě tak po krátké době, co tu osobu zná.* No, dávají mi něco na bolest. *Ukáže na hadičky, které vedou do jejich rukou.* Ale ještě k tomu mi něco dali, včera jsmem se proto nemohla hýbat. A to mám ještě trochu v krvi, takže mi to jde hůř *Zamumlá potichu a pevně zavře oči, ale ne nadlouho, protože zase pod víčky vidí to ghetto.* Neznají nic jiného, než ubližovat. Neomlouvám je, jen... Kdyby znali třeba velkou lásku nebo to, že svět není krutý... Třeba by se tak nechovali. Ale oni znají pravou tvář světa. *Zamumlá a v očích má zase slzy.* To je dobré. /Je to moje chyba, že tam teď leží./ *Pousměje se na dívku když ji chytne za ruku a ochablými prsty ji sevře.*

Hmmmm* zamyslí se nad jejími slovy a sevře jí ruku* kdybych ti mohla nějak pomoci*zamumla spíš pro sebe*kdybys cokoli potřebovala dej mi vědět. Třeba pošli doktora nebo poštovního holuba*pokusí se o vtip aby odlehčila situaci* mimochodem jsem Marrigold *usměje se*

*Nechce je nějak bránit to ne, ale myslí si, že kdyby vážně měli domov tak jako každý jiní a nebylo by jim nakázáno, v jaké kastě budou, bylo by jim lépe a lidem by tolik neubližovali. I když měla i před tim slabou důvěru k lidem, vždy věřila, že lidi jednají za nějakým důvodem.* Moc děkuji, vážím si toho. *Pípne a musí se potim ale trošku zase pootočit, proto ji bolí snad všechny zranění.* /Tolik bych si dala pořádný jídlo, kdybych potom nezvracela..,/ Já jsem Josephine. *Je ráda, že tohle zase po dlouhé době může říct. Tolik ji všechno chybělo, i když neví, jak se po tomhle může vrátit domů, možná ani nechce. Zase zavře oči, ale ucítí tu bezmocnost, kterou pociťovala během těch dlohých dnů a týdnů. Neudrží se a tiše se rozpláče. Hlavu si vloží do rukou a jen placez, na nic jiného se teď necítí.*

* je jí to strašně líto. To že té dívce nemá jak pomoci. To že rebelové se zřejmě nezastaví před ničím. To že si z téhle selekce ponesou následky horší než zlomené srdce. * Moc mě těší Josephine*řekne když jí dívka řekne jak se jmenuje. Když se pak Josephine rozpláče neví co dělat. Objala by ji ale nechce jí ublížit. A tak si sedne na kraj postele a začne jí opatrně hladit po vlasech* jen se vyplakej. Máš na to plné právo a času kolik chceš. Asi ti nemůžu nijak extra pomoct ale slibuju že nedovolím aby se tohle opakovalo / musím si co nejdříve promluvit s princem!/

*Na dívku se pousměje a přikývne.* Taky mě těší. *Pípne a trošku si dívku prohlédne. Potom na ni ale vše spadne, ty týdny kdy byla v ghettu, tobže kvůli ní je teď princ na lůžku pár místností vedle, taky to že se nebude jen tak moct vrátit domů, protože pochybuje, že by se jí její macecha nevysmívala dokonce života. Ale i tak se jí stýska po bratrovi a po jejím otci. A po dnech před tím, než byla unesena.* /Táta s bráchou si to budou vyčítat. Budou. Že mě dokopali se sem přihlásit. Neřeknu jim, co se mi stalo. To nemůžu, nechci./ *Pořád pláče a nevypadá to, že by někdy mela přestat. Když ucítí dotyk na hlavě, trhne sebou než si uvědomí, že je to jen dívka, která je tu s ní. Lehce se o ní opře a pláče dál.* D-děkuji. *Její pláč se už pomalu začne tišit a pi chvilce ro skončí jen u popotahování.* V-víš, co je nejhorší? Že j-je vidím všu-de. I když tady ne-nejsou. Ve stínech, pod postelí, kdykoliv kdy zavřu o-oči. *Poví ji tiše, sotva slyšitelně.*

*začne plačící Josephine utěšovat.* Není vůbec zač*uleví se jí když Josephine přestává plakat. Vždycky se cítí sklesle a nemístně když někdo brečí. Když se jí svěří na chvíli jen ohromeně kouká na protější stěnu, pak se na Josephine podívá.* To je strašné.... nedokážu si představit co musíš prožívat...co sis prožila. A já ti ani nemůžu pomoct. Můžu tu maximálně sedět a držet tě za ruku než usneš. Vypadáš strašně vyčerpaně a ospale. Zkusíš usnout když tu s tebou zůstanu?

*Za to dobu, co se vrátila, plakala mnohokrát a ještě určitě bude. Měla větší záchvaty pláče než byl tenhle, ale to jibtaky neměl kdo utěšit. Teď má tady Marigold a je za to neskutečně vděčná.* Já to přežiju. Jen jsem měla pocit, že to musím říct, nechci aby mě kdokoliv litoval. *Zavrtí jemně hlavou z boku do boku a na dívku se pousměje.* To by si pro mě udělala? J-já... Ještě nechci brát prášky naspaní. I když vím, že budu muset, protože se hned probudím, pokuď usnu. *Lehne si pohodlněji na bok a deku si stáhne více k bradě.* Děkuju ti. *Pípne a za chvilku už zkouší usnout. Trvá to hodnou chvíli, ale nakonec usne. I když sama nevěří tomu, že by usla na dlouho, protože ji noční můry vždy doženou.*

*dál u ní sedí a je spokojená že alespoň něco pro ni náhlá udělat*hmmmm* neví co přesně odpovědět na brání prášků na spaní* alespoň to zkus*presedne si na křeslo aby jí udělala místo *není zač* naposledy jí stiskne ruku a když usne opatrně ji pustí a vydá se ke dveřím *hezké sny*zavře za sebou dveře*

*Celkem se tu nudí. Nejraději by vypadnul. Aspoň si od doktorů vydobyl, aby na sobě nemusel mít do tradiční oblečení, co se nosí v nemocnici, ale má jen modré džíny a bílé tričko. Dívá se do stropu. Na nočním stolku leží jeho mobil a sluchátka. Před chvilkou poslouchal hudbu, ale to jej i teď omrzelo. Dlouho taky dneska trénoval, aby si mohl stoupnout co nejdříve na vlastní nohy a.. Povedlo se mu to. S berlemi. Bude dlouho chodit s nimi. Až později úplně bez nich. Ale je rád, že zvládne aspoň to.*/Zítra mne odtud pustí.. Stavím se na akci, kde se budu snažit jen sedět, abych se moc nenamáhal, to budu ještě trochu malátnej. V neděli to už bude lepší, snad../*Myslí pořád na to, jak se mu bude dobře chodit a má strach, že nikdy. Pořád si pohrává s tou myšlenkou, že by se vzdal trůnu a nechal ho Jasperovi, ale zároveň ví, že je to blbost. Rebelům by se to asi nelíbilo a nejspíš ani občanům poté, co se dozvěděli o tom, že Jasper byl rebelem.*

*Slyšela o tom, že se Sawyer probudil, vlastně si celý den vyčítá, že tu možnost promešká, přece jen potřebuje vidět, že je v pořádku. Proto se rozhodne zase zamířit na ošetřovnu. Má na sobě jednoduché pastelově žluté šaty s balerínami. Vlasy si nechá jednoduše a volně, bez jediné úpravy, teď to jednoduše není třeba.  Celou cestu na ošetřovnu si pobrukuje nějakou tu písničku, která z ní poměrně smutně. Při vstupu dovnitř, se jí oči rozzáří při pohledu na něj a následně na to se zalijí slzami. Které rozhodně byly slzami štěstí, je šťastná z toho, že jej vidí. Jen jakoby v ten moment nebyla schopná veškerých slov. Jenom na něj dokáže koukat a věnovat mu úsměv. Nejspíš kdyby se pokusila promluvit, skutečně by se rozbrečela.*

*doneslo se jí že se princ vzbudil a tak se vydala na ošetřovnu. Má na sobě světle růžové šaty a vlasy stažené v culíku. Je trochu nervózní. V zahradě natrhla pár květin, které by oživily smutný pokoj ošetřovny. Zhluboka se nadechne a zaklepe na dveře princova pokoje.* Můžu dál? * Zeptá se a zároveň otevírá dveře takže na odpovědi moc nezáleží. * Ahoj *řekne a snaží se aby se usmívala přirozeně a docela se jí to i přes nervozitu daří*nesu ti květiny doufám že nejsi alergický*usměje se*

*zjistila, že se princ probudil a pár dívek se ho rozhodlo navštívit. Přidala se k nim. Má na sobě jednoduché krajové šaty v levandulové barvě. Vlasy ma rozpuštěné a v rytmu kroků se ji pohybují na zádech. Když dojde na ošetřovnu zjistí, že už tam nějaké dívky jsou a nasadí úsměv* Ahojky.*pozdraví všechny a zamíří k Thylane. Když vidí, že má na krajíčku, pohladí ji po zádech.* Jak je ti?*zeptá se Sawyera starostlivě*

*Dostalo se k ni, ze je princ od vcerejsiho dne vzhuru. Nekolkrat za nim hlavne po nocim diky jejim nocnim muram a ona nemohla spat byla. Jen tam tise sedela a sledovala jej a vsude pipaly ty pristroje. Celou noc byla v kuchyni a s pomoci nekolika ochotnych kucharu se rozhodla, ze Sawyerovi pripravi prekvapeni. Nemuze se dockat, jak na to zareaguje a tak nyni jde codbou k osetrovne a na sobe ma saty, nez rukavu a saty maji vsechny barvy duhy. Na hlave ma posazenou party cepici se trpitivou bambuli nahore a vlsy ma v copu prehozene pres jedno rameno. Pres ruku ji visi dalsi ozdoba na hlavu ve tvaru koruny. Pred sebou tlaci vozik s prekvapenim a doufa, ze ji Sawyer neposle pryc.* /Byla by to skoda to takhle nechat.. a za to, co pro mne chce udelat je to stale malo./ *Pousmeje se na jednu sestricku a mile ji poprosi, jestli by ji neotrevrela dvere, aby mohla dovnitr. Jakmile se ji to povede poekuje ji a vejde dovnitr. Kdyz vidi, ze neni u Sawyera sama, Zauvazuje jestli ma odejit, ale chce mu to predat.* Em--- Omlouvam se, jestli vas vyrusuji. Hned odejdu, ale chtela jsem pozdravit Sawyera... Prince,, tedy.. *Rekne zmatene a potom i z vozickem dojede k princovo luzku.* Chtela jsem te jen pozdravit a pojmout to, jako oslavu, ze jsi vzhuru. *Rekne mu.* Tak stastne Probuzeniny, Sawiere. *Pousmeje se na nej a oddela viko a tak se Sawyerovi a vslastne vsem naskytne pohled na dort, na kterem je zobrazena motorka.* Ten obrazek je z jedleho papiru a ,no snad ti bude chutnat.. tedy vam vsem. *Koukne i na zbyle castnice.* Predem se omlouvam, pokud se otravite. *Uchechtne se pobavene a potom zvedne kloubouk ve tvaru koruny.* Nevedela jsem, ze tady nebudes sam, takze jsem vzala jen cepici tobe. *Rekne nervozne.* T tak ja si pujdu. Snad am to bude chutnat. *Pousmeje se na vsechny a otoci se k odchou.*

*Dívá se do stropu, který mu přijde asi ze všeho tady na Ošetřovně nejvíce zajímavý, teda dokud někoho neuslyší, jak přijde až k němu. Podívá se hlavou před sebe a spatří Thylane. Usměje se na ni.*Ahoj Hvězdičko.*Prostě ji musí pozdravit její přezdívkou, nedá mu to.*Chyběl jsme ti?*Zeptá se jí s úsměvem. pak přijde i Marrigold, na kterou se taky usměje.*Ahoj Marrigold.*Pozdraví i ji a podívá se na květiny.*Děkuji, ale to nemuselo být.*Řekne, ale potěšilo jej to.*Ne, na nic alergický nejsem.*Ujistí ji. Přijde i další dívka, Shaye.*Ahoj Shaye.*Zazubí se na ni.*Jo, ujde to.. Nohy jsou už o něco lepší. Můžu chodit, teda s berlema.*Kývne směrem k berlím, které jsou opřené vedle postele. Pak uvidí i Keiru, díky čemuž se usměje. Už zařídil, aby její otec seděl ve vězení a teď jen čekal na Tribunál, kde jej dívky odsoudí. Řekl jí to, aby věděla, že se ho už nemusí bát. A pořád taky platí ta nabídka, že tu může i po Selekci, pokud nevyhraje, zůstat a vybrat si nějáké povolání.*/Třeba diplomatka, dvorní dáma, učitelka../*Je toho hodně.*Ne, nevyrušuješ, žádná z ás.*Přejde je všechny pohledem.*Jsem rád, že jste tu. Je tu docela nuda.*Přizná.*Díky.*Usměje se na ni, když mu popřeje šťasné probuzeniny, tohle slovo jej i docela pobaví. Podívá se na dort a ještě více se usměje.*Děkuji mockrát. Určitě bude.*Řekne.*Můžeme si dát společně, všichni, jestli chcete.*Jemu by to nevadilo.*Keior, nemusíš chodit, jestli nechceš.*Řekne jí. Nechce, aby se cítila nějak odstrčená. Chce, aby tu zůstaly všechny, pokud chtějí.*Aspoň to tu bude veselejší, když zůstanete.*Usměje se na každou zvlášť.*A posaďte se. *Pobídne je. Jsou tu dvě křesla a on sám se ještě trochu posune a sedne si na své posteli, aby si někdo mohl sednout i na postel.*Jestli si dáme dort, budeme muset požádat někoho, aby přinesl talíře, nějakou služebnou. Hlavně ne nikoho z personálu Ošetřovny. Jsou na mě zlí víte? Nechtějí mě pustit pryč, ještě by mi zakázali i dort.*Postěžuje si, jako malé dítě. Už jen chybí, aby si založil trucovitě ruce na hrudi.*Jak jste se měly, mezitím, co jsem spal?*Zeptá se jich.*Nestalo se vám nic na té soutěži v jezdectví?

*položí květiny na stolek a usmívá se. To že sem nepřišla sama jí potěší. Když je princ vyzve ať si sednou zabere si místo u něj na posteli nechce se jí obcházet jí ke kreslům. *Na závodech se mi naštěstí nic nestalo a našla jsem si kamarádku. Jmenuje se Josephine a je neskutečně milá*povídá nadšeně a usmívá se*

*Několikrát potřese hlavou, sna aby zahnala přicházející slzy a mohla normálně mluvit.*Ahoj.*Zamumlá tiše na oplátku a s dalším úsměvem se zarazí nad jeho otázkou.*Však jsem tě navštěvovala každý den, jeden z nich, když jsem tu byla, jsem dokonce poznala Kasey.*Odpoví mu s klidem, jistě že jí chyběl, ale říct na přímo, to  nedokáže. Pokývne na pozdrav příchozím dívkám, a Shaye se pokusí věnovat aspoň krátký úsměv. I z toho krátkého rozhovoru, jí dívka byla sympatická. S překvapením zamrká, když uvidí dívku s čepicí a dortem, musí se..upřímně rozesmát, na nějakou tu chvíli. Než skutečně dort spatřila, kývne k dívce uznale hlavou.*Vypadá hezky.*Pochválí jí mile dort a pousměje se. Při vyzvání k sednutí se zarazí a zůstane, jen prostě stát. Jakoby jí něco vnitřně bodlo do srdce, při pohledu na ostatní účastnice a ta která si k němu sedla, ona jakoby se jí to nelíbilo, i když to sama moc nechápe, to proč tomu tak je. Při jeho slovech o závodu, začne nekontrolovatelně vrtět hlavou, zase se to dělo, přehrává se jí v hlavě ten okamžik, jeho pádu.*

*rozhodne se jít na ošetřovnu navštívit prince a jak zjistí, není sama. Když přijde všechny s úsměvem pozdraví a všimne si Thylane, která má na krajíčku a tak k ní zamíří a pohladí ji po zádech. Pak se zeptá prince jak mu je. Po jeho slovech se lítostive pousměje* To je mi líto.*řekne potichu a pak si všimne dívky s vozíkem a slavnostní čepici na hlavě. Spolu s Thylane se taky rozesměje. Sice s ní ještě nemluvila ale ví, že se jmenuje Kiera.* Je to nádhera.*řekne Kieře, když uvidí její dort. Pak se vydá k jednomu z křeslu.* Že se divíš.*zákoutí hlavou a na rtech ji hraje pobavený úsměv* Mam pro někoho zajít?*navrhne* Já tam ani nebyla..nebylo mi dobře.*řekne potiseji*

*Tozhodla se, ze to, ze se Sawyer probral vezme stylem oslavy jeho probuzeni z komatu a taky mu tak chce podekovat za to, jak se postaral o ejiho otce. Vi, ze je uz ve zdejsim vezeni, ale nebyla se tam podivat. Uz jej nechce nikdy videt. Chce zapomenout, ze kdy mela nejakeho otce. Mela jen matku, nez ji zemela. Otec? Neexistuje. Na sobe ma dhove sty a na hlave ma cepec se trpytivou bambuli a na tvari ma jemny usmev.* Musi mu podekovat a dort s obrazkem motorky ji prijde, jako dobry napad. Jakmile vejde na osetrovnu a vsimne si, ze zdaleka neni sama, kdo Sayera planoval navstivit. Priveze vozik s dortem k jeho luzku a pousmeje se na THYLANE.* Dekuji. Snazila jsem se. Tedy s pomoci kucharu. *Zasmeje se* Kdybych to mela pect uplne sama, tak by to nebylo jedle ani nahodou.* Potom se podiva na Sawyera.* Vim, jak mas rad motorky a tak mne napadlo tohle a taky to ber jako podekovani... vzdyt vis za, co. Za tohle ti nikdy nebudu moct dostatecne podekovat. * Usmeje se na nej a potom jen prijde k nemu a na hlavu mu da korunu.* Mimochodem ta se tady muze snist. *Zasmeje se a potom koukne na Shaye,* I tobe dekuji za pochval. Jsem rada, ze se vam muj napad probuzenin lidbi. *Trochu, ale znervozni a potom se rozlouci a chysta se odejit a poom jen koukne na Sawyera a nakonec se vrati a sleduje, jaksi jedna divka sedla hned k princi.* /No.. nac asi ztracet cas , co?/ A jak na tom jis? Je vse v poradku? uvidis, ze se ani nenadejes a budes zase zdravy a plny sily a zvladnes vse, co si jen usmyslis. *Pousmeje se.* /Kdybych neprivedla pomoc, kdo vi, jak by to dopadlo... nemusi vedet, kdo pomoc privedl.. byla to samozrejost./ Ja to zaridim jo? vy se zatim bavste a ja jsem hned tady. *Rekne ohledne taliru a piboru k dortu a nez stihne, kokoliv, xo namitat odbehne z osetrovny a vrati se po chvilce spolu se sluzebnyma.*