Komnaty královské rodiny

Víš, že jsem schopná po tobě něco hodit, že jo? Moje rodina na mě mluví poslední dobou jenom přes škvíru mezi dveřma a nebo přes chat. Ale je pravda, že ty mě štvou denně a hrozí jim větší nebezpečí. *Uzná se smíchem a pak mu poreferuje o tom, jak se v posledních dnech měla.* Klid, všechno bylo a je v pořádku. Prý je to normální. Měla jsem bolesti, co působily jako kontrakce a akorát si psala s rodinou. Vzali mě k doktorovi a tam se zjistilo, že jde o planý poplach a prcek je v pořádku. Takže nebylo proč vyšilovat. Do hodiny jsem byla zpátky v komnatě. Nechtěla jsem tě strašit. *Vysvětlí s menším provinilým úsměvem na rtech a pak ho chytí za ruku a oplatí mu pohled do očí, když jí zastrčí pramen vlasů za ucho. Přitom lehce nakloní hlavu na stranu, aby se jemně opřela do jeho ruky a aspoň o kousek prodloužila dobu, kdy cítí jeho ruku na své tváři. Poté ale její pozornost upoutají muffiny a hned musí jeden zkusit.* Vážně? Ale vždyť jsi s tim musel mít tolik starostí. Proč ses na to nevykašlal? Nemusel jsi mi nic dělat. *Potřese hlavou a uchechtne se po jeho dalších slovech.* Se svojí pohyblivostí prakticky z postele nevylízám. *Poznamená pobaveně a nakonec se zvládne uvelebit mezi polštáři v takovém polosedě opřená o čelo postele.* Tak mě napadá... Půjdeš zítra na akci? *Zeptá se ho zvědavě.*

Už minule jsi mě připravovala na to, že by ses po mně mohla ohnat pánvičkou.. I tak ale to riziko hodlám podstoupit, když tě budu moct vidět. *Usměje se a jednoduše pokrčí rameny. Poté je hodně překvapený, když mu řekne, že si prošla falešným porodem. Trochu se i lekl, ale nedal to najevo. Ale doufá, že až se to dostane doopravdy, tak mu dá vědět.* Slíbíš mi, že až opravdu porodíš, das mi vědět, prosím? *Zeptá se jí, když ji přitom kouká do očí a rukou ji zastrčí pramínek vlasů za ucho. Poté se jen zase usmívá, když si všimne muffinů.* Ano, vážně. Chtěl jsem ti udělat radost, tak jsem to zkusil i podruhé, naštěstí to vyšlo. *Proplete si s ní prsty a dovede ji k posteli. Když si lehne, dojde pro tác s muffiny a čokoládou, který ji hned přinese.* Chtěl jsem se tam jít podívat, ale nevím, jestli mi nedají směnu i zítra. Velitel stráží mi dá do rána vědět. *Zvědavě se na ní koukne a nakloní hlavu do strany. Přijde mu zvláštní, že by tam skrze bolesti šla, ale je šance, že by se chtěla přeci jen plesu zúčastnit.* A co ty? Budeš odpočívat, nebo..? *Zvědavě se na ní kouká a vyčkává a na odpověď.*

Timhle mě spíš dojímáš. *Přizná s úsměvem na tváři, který je, jak i její slova prozrazují, docela dojatý. Pak mu řekne o falešném porodu, kterým si prošla. Kdyby se něco skutečně dělo, určitě by se na něj obrátila, ale takhle měla hned po ruce svou rodinu a během chvíle byla zase zpátky v komnatě.* Slibuju, vážně. *Bude jeden z prvních, kdo se to dozví, tím si je jistá. Vlastně ani nechápe, jak se to stalo, ale kompletně mu podlehla. Možná za to můžou ty jeho nádherné oči? Milé chování? Úsměv? Všechno se jí na něm zdálo dokonalé a skutečně mu důvěřovala, i když pro ní nebylo jednoduché v někoho svou důvěru vložit.* Jsi dokonalej. *Řekne mu s úsměvem, když slyší, jak probíhala příprava muffinů. Diví se, že se na to nevykašlal a nepřišel prostě s prázdnou. Jí by to nevadilo, ráda by ho uvítala i tak a ještě by mu věnovala více pozornosti, protože takhle se soustředí i na chuť muffinů. Nakonec se opět nasouká zpátky do postele, i když jí to chvilku zabere, než kvůli břichu najde pohodlnou polohu.* A napsal bys mi, jestli půjdeš nebo ne? *Zajímá se.* Chci tam jít. Už skoro dva týdny jsem nikde nebyla a lidi začínají drbat. Navíc jde jenom o ples, budu v pohodě. Je tam miliarda židlí, na který se můžu kdyžtak posadit a tak.. *Uklidní ho rovnou, že se nejedná o nic, co by jí nebo miminko ohrozilo.* Ptala jsem se právě, jestli se tam uvidíme.. *Vysvětlí s pokrčením rameny.*

To byl možná.. Účel? *Nevinně se zazubí, než začne trošku vnitřně vyšilovat když zjistí, že se nedozvěděl o jejím falešném porodu. Trochu ho to vyděsí v tom ohledu, že až by to bylo doopravdy, tak by mu třeba zapomněla napsat, nebo něco takového. Samozřejmě, je to jen její přítel, kterého zná chvilku, ale i tak by to moc rád věděl mezi prvními, po její rodině. Proto potřebuje slyšet, že mu to opravdu řekne.* Děkuju. *Vděčně se usměje, když jí to slíbí. Když je v její takové blízkosti, jako když se jí dotýká a ona zrovna i jeho, uvědomuje si, jak krásná pro něj je. Krásná a milá, takhle milou dívku nepoznal už hodně dlouhou dobu. Asi i vzhledem k tomu, že měl vždy spíše kamarády, ale Simone mu prostě přijde jiná a výjimečná. Proto se mu lehce zrychlí dech, když řekne, že je dokonalý. Radši nad tím jen mávne rukou, aby si nevšimla toho, jak moc ho to zahřálo u srdce. S těmi muffiny ji chtěl vyloženě udělat radost, proto dělá radost jemu to, že se mu to povedlo.* Samozřejmě, ozvu se ti. *Věnuje ji úsměv, jakmile se jej zeptá na ples. Když se položí do postele, tak si sedne na kraj postele.* Pokud budu mít směnu, určitě budu dohlížet na chod plesu, jen nebudu asi moct tančit. I když bych byl ve směně, tak bych se kolem tebe nenápadně motal. *Usměje se.* A pokud bych ve směně nebyl, mohl bych jít jako tvůj doprovod, pokud bys chtěla.

Účel? Ale no tak. Budu brečet. *Zasměje se a když u sebe stojí tak blízko, opře si hlavu o jeho hruď, aby nebylo vidět, jak jí začaly slzet oči. Nerada brečela před ostatními, ale bohužel od doby, co otěhotněla, brečí docela často. V posledních týdnech, kdy zná Ryana, ale rapidně klesl smutek a slzy zapříčiněné Williamem - klukem, kterého milovala a on jí bral jenom jako srandu. To on je genetický otec jejího dítěte a když otěhotněla, jenom se jí vysmál do očí a poslal jí k vodě.* Nemáš vůbec za co. *Potřese hlavou s úsměvem. Byl pro ní důležitý a určitě by mu dala vědět, až by byl prcek na světě. Pak už se uvelebí na posteli a nakonec načne čokoládu, kterou začne uždibovat a nabídne i jemu.* Klidně se uveleb nějak pohodlně. Jako u sebe. *Pobídne ho, aby nemusel sedět jen na kraji postele. Usměje se nad jeho slovy, že by se okolo ní motal, i kdyby měl službu.* To by mi vůbec nevadilo, kdybys z toho ale neměl nějaký problémy. *Pronese pobaveně.* No jasně, že bych chtěla. *Rozzáří se, když slyší o tom, že by jí mohl dělat doprovod.* Akorát se teda musíš psychicky připravit na mojí rodinu... Protože ty tě dost možná odvedou na výslech. Pokusim se je nějak před akcí kdyžtak zdecimovat, aby tě nechali na pokoji, ale jinak jsou šílený. *Pokusí se ho na to maličko připravit a trochu omluvně se pousměje. Nechce, aby ho její rodina vyděsila, nechce o něj přijít.*

Ale ne. *Zasměje se a když si opře hlavu o jeho hruď, začne ji jemně hladit po vlasech a lehce si opře bradu o její hlavu, přičemž se i nadechne její vůně. Hrozně rád jí vidí šťastnou, navíc jí má hrozně rád i ve své blízkosti, proto si ji tak u sebe chvilku drží, když mu i slíbí to, že mu o svém porodu určitě řekne. Proto ji poté už v klidu vyprovodí k posteli a poté jí i přinese jídlo, načež se posadí na kraj postele. Ale neodmítne, když ho Simone pobídne k tomu, aby si pohodlněji lehl a posadí se vedle ní, přičemž si záda opře o čelo postele. Jakmile mu řekne, že bude na plese, už teď ví, jak se tam bude toulat, ať už bude ve službě, či ne. Pokud nebude ve službě, rád by šel jako její doprovod, což jí i řekne, aby věděl, jestli by jí to nevadilo.* Dobře, tak s tebou počítám. *Zazubí se na ní, než začne vyprávět o rodině. Dnes už poznal Aideen, která se mu stala fajn a nebude mu vadit poznat i ostatní, ať už budou jakýkoliv. Chápe, že se chtějí ujistit o tom, že se Simone nevídá s nějakým hajzlem.* To je v pořádku, já to chápu. Chtějí vědět, s kým se bavíš, jestli nejsem nějaký hajzl, nebo tak. *S úsměvem pokrčí rameny.* Bude to v pořádku, jo? Nevadí mi to.

Ale jo. *Zamumlá trochu plačtivě a slzy dojetí jí zaštípou v očích. Usměje se do jeho hrudi, když cítí, jak jí začne hladit po zádech a ruce si omotá okolo jeho pasu. Sice jde o trochu nemotorné objetí díky jejímu břichu, ale i tak si jeho blízkost užívá snad nejvíc ze všech lidí v paláci. Usměje se na něj, když si k ní sedne blíž na posteli.* Tak jo. Už se těšim. *Nadšení je vidět jak v jejím úsměvu, tak i v jejích očích.* To já chápu, ale někdy to až přehání. Jsou jak šílený a nestačí jim moje slovo. Vím, že nejsi žádný hajzl, co by mi ublížil. *Ujistí ho s pousmáním.* Tak dobře. Ale hlavně kvůli nim neuteč. *Uchechtne se.*

*Zavrtí s úsměvem hlavou a při hlazení po vlasech ji i políbí něžně do vlasů. Poté však jí pobídne, aby si lehla. Když tak udělá, tak se nad tím zprvu usměje a dám se posadí na kraj postele. Blíže si sedne až tehdy, kdy mu to Simone dovolí, načež se začnou bavit o plesu.* Také se těším. *Usměje se nadšeně, avšak poté se jeho úsměv rozšíří, když uvidí její nadšení.* Tak ať se ujistí sami. Poté to bude lepší, když budou vědět, s kým se stýkáš. *Podívá se na ní, načež se smíchem zavrtí hlavou.* To, že bych kvůli nim utekl, by znamenalo, že bych utekl od tebe. Což se zkrátka nestane. *Pokrčí s malým úsměvem rameny, než se na chvilku zamyslí. Nechce Simone způsobovat bolest, ale rád by věděl, jak vlastně otěhotněla.. Nebo alespoň proč je teď sama.* Sim? *Podívá se na ní.* Jak se to stalo? *Zeptá se opatrně a položí ji svou ruku na tu její, protože má pocit, že pokud mu to řekne, tak bude jeho blízkost potřebovat.*

*Usměje se na něj. Je ráda, že není z její rodiny nervózní, i když by nejspíše měl být. Zná je a ví, jak někdy dokážou z naprosté kraviny udělat klidně konec světa. Už několikrát od nich slyšela věty typu "Jestli ti ublíží, je po něm," ale věří, že Ryan by jí neublížil. Snad tomu uvěří i oni, až se s ním seznámí.* Asi máš pravdu. Každopádně to, co řeknou ber s rezervou. Někdy vážně všichni děsně přeháněj. *Když jde o druhé je sama schopná přehánět, dohadovat se a být až zbytečně moc paličatá a ochranářská, ale to tolik nevnímá.* To ráda slyším. *Zazubí se na něj. Tázavě povytáhne obočí, když jí osloví jménem a tuší, že nepůjde jen o nějaký ledabylý dotaz týkající se plesu. Hned pochopí, co tím myslí, když slyší jeho otázku. Chápe jeho zvědavost a vzhledem k tomu, co k němu začíná cítit by si asi zasloužil znát její minulost. Stiskne lehce jeho ruku a radši k ní i sklopí pohled, zatímco si v hlavě rovná, jak to vlastně nahlas převyprávět. Její rodina o všem věděla a nikomu dalšímu to neříkala, takže zasvětit do toho někoho nového neměla ve zvyku a nevěděla moc jak na to.* Asi před rokem a půl jsem ve městě potkala jednoho kluka. Jmenoval se William. Řekl mi o sobě, že je synem jednoho z Illejských diplomatů. Začali jsme se vídat dost často a já se do něj zamilovala. Brala jsem ten vztah vážně a dokázala si i představit, že by to mohla být pravá láska do konce života. Po nějaký době jsem zjistila, že jsem těhotná. Když jsem mu to řekla, vysmál se mi, protože on ten vztah bral jenom jako krácení dlouhých chvílí. Poslal mě do háje s tim, že jestli to dítě chci, tak ať s jeho účastí nepočítám. Pak jsem zjistila, že ani nebyl synem žádnýho diplomata. Všechno, co mi řekl byla lež a já mu to všechno věřila. *Shrne to do co nejkratšího možnýho vyprávění a snaží se ignorovat slzy, které se jí u toho vehnaly do očí.*

*Má dojem, že je připravený na všechno. Jestli s ním opravdu bude chtít Simone rodina mluvit, ať už se ho zeptají na cokoliv, tak to zkrátka překousne. Přeci by od ní neutíkal jen kvůli tomu, že se její rodina bude chtít přesvědčit o tom, že ji neublíží.* Dobře, budu. *Pousměje se a přikývne, když ho upozorní, aby vše bral s rezervou. Poté se však zamyslí nad tím, zdali se má zeptat na jednu otázku, na kterou se chtěl zeptat Simone už v kuchyni, ale nechtěl jí její radost z vaření zkazit. Ani teď ji nechtěl rozesmutnit, jenže zároveň chtěl vědět, co se stalo, proto se opatrně zeptal. Pozná na ní, že nad tím ještě přemýšlí, proto je jen zticha a začne ji hladit po ruce, aby věděla, že je tu s ní a že si může dát na čas, jak potřebuje. Když začne skutečně vyprávět, pohlédne ji do obličeje a začne poslouchat vše, co mu povídá. Naslouchá ji a ani si neuvědomuje, že druhou ruku během jejího vyprávění zatíná v pěst tak, až mu bělají klouby.* Idiot. Kdybych ho našel, tak.. *Zamumlá naštvaně, ale poté mu pohled zjihne.* Je mi to moc líto, Sim. Nezasloužila sis to ty, ani prcek. *Šeptne lítostivě, načež si ji opatrně přitáhne k sobě do objetí.* Je to jen jeho blbost, že přišel o tak skvělou ženu. *Zavrtí nad tím hlavou, přičemž si ji opatrně tiskne k sobě aby věděla, že tu pro ní je.* Já tu pro tebe vždycky budu.

*Chvíli přemýšlí, jak to všechno převyprávět, protože o tom takhle ještě nikdy nemluvila. Je ale ráda, že jí Ryan nechá si chvíli utřídit myšlenky. Jeho blízkost a to, jak jí hladí po ruce jí uklidňují a dodávají jí naději, že to bude dobrý i potom, co mu to odvypráví. Neví, čeho se bojí. Možná toho, že si Ryan uvědomí, co si vztahem s ní připne všechno na krk. A nebo že pochopí, že pro obyčejného kluka z města nebyla nijak důležitá, tak proč by měla být pro něj, výše postaveného jakožto strážce? Nakonec mu to ale stejně převypráví a u toho se snaží zahánět slzy, které jí štípou v očích. Když jí ale Ryan obejme, už s nimi nedokáže bojovat a rozbrečí se na plno.* Měla jsem si zjistit, že lhal. Nějak mi to mělo dojít. Neměla jsem mu jen tak věřit, pak by se to nestalo. *Vzlykne. Není jí ani tolik líto jí samotné, ale hlavně toho, jaký kvůli jejím chybám bude mít její dítě život. Už teď se ho spousta lidí nebojí nazvat nemanželským parchantem, co si ani nezaslouží titul, jaký mu náleží.* Děkuju. *Zašeptá potichu, když jí řekne, že tu pro ní vždy bude a zaboří obličej ho jeho ramene. Malinko se pousměje, když se v téhle chvíli ozve prcek uvnitř ní. V posledních týdnech těhotenství se děti většinou o něco zklidní a je to případ i tohohle škvrněte. I tak ale teď Ryan mohl díky jejich blízkosti kopnutí sám cítit.*

*Je mu jasné, že si Simone musí vše v hlavě nejdříve srovnat, než začne vyprávět, proto ji jen mlčky hladí po ruce a trpělivě vyčkává, nechává ji tolik času, kolik potřebuje. Neví přesně, co se Sim přihodilo, ale alespoň to co jistě ví je, že by ji za to neopustil. Naopak má takové tušení, že až se dozví, co se vlastně stalo, tak s ní bude chtít být ještě více, než předtím, pokud to tedy jde. Jakmile začne Sim vyprávět, postupně čím dál více svírá jednu ruku v pěst, až mu bělají klouby z toho, jak ho naštvalo to, co jí ten idiot udělal. Poté mu však pohled zjihne, když uvidí jak Simone bojuje se slzami, proto si ji k sobě i přitáhne do opatrného objetí.* Ššš, byla jsi zamilovaná. Je pochopitelné, že tě nenapadlo to, že by ti mohl lhát. *Políbí ji do vlasů, po kterých ji začne i hladit, stejně tak po zádech a přitom si ji k sobě opatrně tiskne.* Není za co. *Opře si jemně tvar o její hlavu, načež se sám zaculí, když se prcek ozve a ucítí to kvůli jejich blízkosti i on.*

*Naplno se rozpláče, když si jí Ryan přitáhne do objetí a přitiskne se k němu co nejblíž to jde. Jeho blízkost jí uklidňuje a dodává pocit, že jednou všechna ta bolest ze zlomeného srdce přejde. Vždyť přeci jen je to Ryan, díky kterému v posledních týdnech byla schopná spát jakž takž klidně a nebrečela celou noc do polštáře. To on byl tím, kdo postupně hojil všechny ty rány, které William zanechal.* Ale je. Za hodně. *Namítne plačtivě a zhluboka se nadechne, když se snaží zahnat pláč.* Hezky voníš, víš to? *Řekne mu s úsměvem na tváři, protože jeho vůně byla jedním z aspektů, který jí pomáhá se uklidnit.* Nechceš tady zůstat přes noc? Pochopím, když budeš jít chtít k sobě, vážně. *Ujistí ho hned, aby se nebál odmítnout a přitom trochu zívne, protože v posledních dnech moc dobře nespí díky břichu a nervozitě z blížícího se porodu.*

*Jakmile zaslechne její pláč, má takový pocit, jako kdyby ho kvůli tomu bodlo v hrudi. Už teď ví, že bude dělat vše proto, aby viděl na její tváři jen úsměv, nechce, aby se někdy ještě takhle trápila. Proto ji začne konejšivě hladit po zádech a vlasech, aby věděla, že je tu s ní.* Pro mě je to ale maličkost. *Namítne ještě s malým úsměvem, když ji zastrčí pramínek vlasů za ucho.* Jo? To jsem rád. *Zazubí se.* Ty také hezky voníš.. *Hlavně když si položil svou tvář opatrně na její hlavu, tak ucítil vůni jejích vlasů, která mu byla strašně moc příjemná a přišla mu, že je pro ní opravdu specifická.* Rád tu s tebou zůstanu. Stejně se mi tě nechtělo opouštět. *Uzná s upřímným úsměvem, načež se opravdu ze sedu položí, přičemž ji stále jemně svírá v náručí.* Je to takhle v pořádku?

Paličáku. *Poznamená pobaveně a usměje se na něj, když jí řekne, že taky hezky voní. Cítí se už docela unavená a pochopila by, kdyby tu Ryanovi nebylo příjemně a chtěl jít k sobě, takže mu to i řekne. Je ale ráda, když slyší, že zůstane. Cítí se s ním příjemně a uvolněně a nemá v hlavě místo na negativní myšlenky.* Dobře. *Usměje se na něj a pak už se ocitne v lehu v jeho náručí a po jeho otázce se jí rozlije hrudí teplo. Je příjemné, když se takhle zajímá a je starostlivý.* Je to dokonalý. *Řekne mu upřímně, protože jí přijde strašně krásné ležet v jeho náručí. Také díky tomu během příštích pár chvilek usne.*

*Tomu, jak ho osloví, se zasměje.* Jo, to jsem celý já. *Usměje se na ní, když mu řekne, že hezky voní. To ji řekne i on na oplátku, protože sám se strašně rád nadechuje její specifické vůně. Jakmile se jej zeptá, zdali by tu nechtěl s ní zůstat na noc, hned souhlasí, protože jí opravdu nechtěl nechat samotnou, zvlášť, když mu před chvilkou brečela v náručí. Z polosedu se položí a stále ji drží u sebe, přičemž se ještě zeptá, zdali je to takhle v pořádku.* Dobře. Dobrou noc, Sim. *Popřeje ji ještě s úsměvem, načež jí lehce políbí do vlasů, než si počká, až usne. Poté, co si je jistý tím, že spí, tak se po chvilce ponoří do spánku i on.*

*Poté, co ho dali dohromady po větší ztrátě krve kvůli postřelení do ramene, se rozhodl, že hned půjde k Simone. Potřebuje vědět, jak se vlastně ona a ten prcek po porodu mají. Samozřejmě si tedy poté, co ho pustili z ošetřovny došel se osprchovat a převléknout do čistého. Zvolil tedy zase obyčejné triko a tepláky, nic neobvyklého. Pod rukávem mu trošku trčí obvaz, kterým má převázané stehy na rameni, jelikož se mu rána trochu protáhla kvůli tomu, že si hned nenechal pomoci. Měl by správně nosit nějaký šátek a mít v něm ruku položenou, aby ji tolik nenamáhal, ale jelikož si v tom připadal jako šašek, tak jej hned vyhodil. Když je konečně u Sim komnaty, opatrně ji zaklepe na dveře. Moc se na ty dva těší. Při čekání si ještě prohrábne své vlasy, které jsou stále trochu mokré a očima probodává dveře.*

*Včera jí konečně pustili z ošetřovny. Nemohla se toho dočkat, protože teď si může svého syna užívat bez dohledu doktorů, kteří je oba věčně nějak vyšetřují. Ví, že je to pro jejich dobro, hlavně pro dobro Rafe, na kterém jí ohromně moc záleží, ale teď se od něj nedokáže hnout. Už ho viděli skoro všichni členové její rodiny a nijak dlouho je nenechala ho chovat, protože ho má nejradši úplně u sebe. I ve chvíli, kdy nahlas brečí a narušuje jí tím spánkový režim. Pokud se tak dá říkat tomu, že spí, kdykoliv je ticho. Často v noci vstává ať už kvůli kojení a nebo přebalování, pak musí uspávat Rafa a nakonec sebe, než to celé znovu jede nanovo, takže se jí pod očima už stihli začít rýsovat kruhy. Ale co tak četla, tak je to prakticky znakem čerstvých maminek. Teď akorát Rafe znovu nakrmila a pohupováním v náruči snaží se ho uspat. Ví, že je to možná marné, ale snaží se o to, spát aspoň co nejvíce v noci a ne hlavně přes den. I když je to docela komplikované vzhledem k tomu, že je na prcka sama. Netuší, kdo je za dveřmi, když se ozve zaklepání, protože to může být prakticky kdokoliv. Nejčastěji je tu Xavier, který si malého oblíbil snad ze všech nejvíce. Když ale otevře dveře, uvidí Ryana. Hned se široce usměje a musí potlačit touhu ho obejmout. Jednak nechce ublížit jeho rameni a jednak nechce udusit malého.* Ahoj. Už tě pustili? Jsi v pořádku? Bolí to hodně? *Docela si vyčítá, že si to nenechal ošetřit však kvůli ní. To, jak omdlel jí dost vyděsilo.* Pojď dál. *Kývne hlavou dovnitř komnaty a nechá ho vejít. Pak se podívá na malého, který vydá jeden ze svých neurčitých zvuků, který zní jako takové mručení a usměje se na něj.* Nojo, to je ten co ti pomáhal na svět. Přišel se na tebe podívat. *Pohladí ho jemně po tvářičce.*

*Trpělivě vystává u dveří a vyčkává, až mu Simone otevře. Chápe, že teď musí mít plné ruce práce s malým. Vždycky, když si vzpomene na to, co se při jejich posledním setkání stalo, má na tváři malý úsměv. Chtěl dát vědět hned, jakmile se malý narodí, ale on měl dokonce tu čest mu alespoň trošku pomáhat na svět, což je pro něj prostě úžasný. Poté, co Sim porodila si uvědomil, že jí vážně chce být nablízku, protože mu na ní opravdu hodně záleží. Dlouho si někoho takhle neoblíbil, hlavně ne za takovou chvilku. Jakmile mu Sim otevře, zářivě se na ní usměje.* Ahoj, ano, pustili. Jsem v pořádku, je to v pořádku, nebolí to. *Zazubí se na ní, je pravda, že bolest musel ztlumit prášky, ale teď ho zrovna rameno nebolí. Vděčně se na ní usměje, když ji pustí dál a tak tedy vleze dovnitř, načež se podívá znovu na ní a pak na prcka, když na něj promluví.* Říkal jsem, že budeš skvělá maminka. *Už teď z ní vyzařuje ta mateřská láska, která mu přijde úplně krásná.* Jak se máš? A jak se má Rafe? *Optá se a přijde k ní trošku blíž, načež oboum věnuje usměvavý pohled.*

*Usměje se na Ryana, kterého objeví za dveřmi a hned na něj vysype starostlivý příval otázek. Přeci jen díky malému uzlíčku v jejím náručí se její starost zvýšila o sto procent a přenáší to i na druhé, na kterých jí záleží. Na svou rodinu, ve které zničeho nic přibyli dva noví členové a jeden z toho je rebel a i na Ryana, na kterém jí začalo ohromně záležet a neumí si už představit, že by měla být nějakou delší dobu bez jeho úsměvu a krásných očí. Jeho přítomnost je pro ní něčím opravdu krásným, co si plně užívá a počítá s tím, že jí nikdy nebude mít dost.* To jsem ráda. Dost jsi mě vyděsil. Měl sis to nechat ošetřit hned. *Stáhne trochu provinile obočí, i když ví, že teď už na tom nic nezmění. Když jsou pak uvnitř její komnaty, zavře za nimi dveře a promluví na malého.* Snažím se co nejvíc to jde. *Pousměje se na něj vděčně, protože jí jeho slova opravdu potěšila.* Mám se skvěle. Trochu bojujeme se spánkovym režimem a já se snažim sžít s tím, že máme v rodině nově rebela, ale jinak se mám výborně. Hlavně když jsi tu ty. *Chytí ho jednou rukou za tu jeho a věnuje mu rozzářený úsměv.* A Rafe se má snad taky dobře. Příbuzným se moc nelíbí představa přebalování, ale kdykoliv můžou, tak si ho přijdou pochovat, takže se nenudíme. *Zhodnotí pobaveně.* Když už jsme u toho.. Chceš si ho taky pochovat? *Zeptá se ho, protože přeci jen na to má právo, když malému pomáhal na svět.*

*Hned Sim obdaří svým rozzářeným úsměvem, když ji uvidí ve dveřích komnaty, které mu otevře. Potěší ho, že se stará o to, zdali je v pořádku. Každopádně ji začne hned uklidňovat s tím, že je v pořádku. Nechce ji přidělat starosti, hlavně ne teď.* Nechtěl jsem tě vyděsit. Ale v tu chvíli jsi byla ty i Rafe mnohem důležitější, než mé rameno. *Tohle myslí smrtelně vážně, proto ji obdaří i upřímným úsměvem, aby věděla, že to myslí vážně.* A jde ti to. Jsi silná. *Podpořuje ji dál s milým pousmáním, načež se jí zeptá, jak se má, protože ho to opravdu zajímá.* O těch nových členech vaší rodiny jsem slyšel.. Jsi s tím v pořádku? *Chce se ujistit, i když mu poté řekne, že se má mimo to úžasně.* A nepotřebuješ s něčím pomoct? Víš, že jsem tu pro tebe, kdykoliv. *Jakmile jej chytí za ruku, s vděčným úsměvem si s ní proplete prsty. Chvíli se na jejich ruce dívá, než zvedne pohled a podívá se jí do obličeje.* Třeba si na přebalování někdy v budoucnu zvyknou. *Zasměje se, než jemně vykulí oči, které se mu rozzáří po její nabídce. Co rozzáří, rovnou mu v nich začne prskat ohňostroj.* Vážně bych mohl? Nevadilo by ti to? *Zaculí se, ale chápal by, kdyby si to zase rozmyslela. Zvlášť teď ho určitě chce neustále u sebe, jako snad většina nových maminek.*

Ty jsi byl taky důležitý. Jsem ráda, že jsi u toho byl, ale ne úplně za to, že to bylo na úkor tvýho zdraví. *Potřese trochu hlavou a pohledem sjede k jeho rameni, kde pod trikem vykukuje část obvazu.* Jak to máš teď vůbec s prací? Doufám, že tě nenutí do služeb, když jsi zraněný. *Jestli jo, tak okamžitě míří za velitelem stráží, aby ho seřvala, protože jí to přijde naprosto nelidské. Schytal kulku, zaslouží si čas na uzdravení a k tomu potřebuje odpočinek.* Díky. *Pousměje se na něj vděčně, když jí ujistí o tom, že jí to jde a je silná.* Je to ... komplikovaný. S tou holkou nemám největší problém, ale to, že se nám tu pod střechou promenáduje rebel... Jo, hlídají ho dvacet čtyři hodin stráže, ale i tak mu nevěřim. Xavier už nám všem v rodině psal, abysme mu dali šanci. Podle mě je to moc brzo. Co když je tu jenom proto, aby pak donášel rebelům? Celý to může být divadlo. Nechci, aby se někomu něco stalo. Zvlášť Rafovi. *Odpoví mu upřímně na dotaz ohledně jejího nového synovce a neteře.* Nechci, abys musel namáhat to rameno. Musíš se dát do pořádku, odpočívat a uzdravit se. Pak mi třeba můžeš pomoct, když ti to nebude zasahovat tolik do volna. Vím, že neděláš lehkou práci a všechno volno co máš by sis měl pořádně užít. *Stáhne starostlivě obočí. Nechce ho zaměstnávat ještě víc dítětem. Pousměje se, když si s ní proplete prsty.* To pochybuju. Maximálně až budou mít vlastní děti a je dost možný, že to už bude Rafe dávno utíkat. *Uchechtne se, protože co se přebalování týče, tak nedávala svojí rodině nijaké naděje. Pak se ho zeptá, jestli si chce malého pochovat a musí se usmát, když vidí jak nadšeně na to reaguje.* Jasně, že ne. Kdyby mi to vadilo, tak se na to nezeptám. *Ujistí ho a malého mu opatrně předá do náručí.*

Pro mě jsi byla a vždycky budeš zkrátka důležitější ty, navíc jsem tam pro tebe chtěl být, jako opora. Kdybych si to nechal ošetřit, dostali by mě na jiné lůžko a bůhví, jak dlouho by mi kulku vytahovali. *Vysvětlí s úsměvem, když Sim rodila, nechtěl se od ní vzdálit, proto nějakou svou bolest přesouval stranou.* Na ošetřovně mi dali propustku z práce, na týden. *Lehce se na ní usměje, aby věděla, že si nemusí dělat starosti. To, že teď nebude chodit do práce, ho upřímně štve, protože si poté přijde špatně, kvůli tomu, že se fláká a nepomáhá ostatním, i když dostal vyloženě zákaz od ošetřovatelky, aby mohl v budoucnu s ramenem zase s klidem hýbat.* Neděkuj. *Jednoduše nad tím zavrtí s úsměvem hlavou, protože opravdu říká pravdu, za kterou by mu neměla děkovat. Když mu řekne o tom, že se jim do rodiny přidal někdo nový, zeptá se ji, jestli je s tím v pořádku, protože si nedokáže představit, jaký musel být šok, to zjistit.* Je naprosto v pořádku, že mu nevěříš. Přeci jen je to člověk, který byl vychován k tomu, aby zničil královskou rodinu.. Je pochopitelné, že v něm ze začátku nebudeš mít důvěru. Spíše bych se divil, kdybys mu hned ze začátku věřila. Zkus tomu dát čas, jak se bude chovat a poté uvidíš. Každopádně ti ale slibuji, že tobě, ani malému se nic nestane. To by stráž nedovolila. Já bych to nedovolil.. Stejně tě teď v budoucnu nejspíše budu otravovat dost často. *Zazubí se pobaveně, načež se jí zeptá, zdali nepotřebuje s něčím pomoci.* To rameno si namáhat nebudu. A své volno si nejvíce užiju s vámi. Je to lepší, než být sám zalezlý v komnatě. *Vysvětlí a lehce pokrčí rameny, než si s ní proplete prsty.* Však na ně taky jednou přijde řada. *Zacukají mu koutky, než se zatváří naprosto nadšeně, jakmile mu Sim nabídne, jestli si chce Rafa pochovat. Takovou nabídku by přeci neodmítl.* Dobře, děkuji. *Vděčně se na ní usměje před tím, než mu začne Rafa předávat opatrně do náruče. Opatrně ho chytí a nezapomene na to, aby měl podepřenou i hlavičku.* Ahoj. *Zašeptá, jakmile ho má ve své náruči a palcem ho zlehka pohladí po tvářičce. Mezitím se nadšeně culí.*

Ale aspoň bys neztratil tolik krve a nemusel jsi omdlít. *Stojí si stále starostlivě za svým s klasickou Schreave tvrdohlavostí, která je typická pro všechny členy její rodiny a i pro ní.* Na týden? Vždyť je to málo, to se ti nestihne ani zacelit na povrchu, natož ta rána vevnitř. Přemýšleli ty doktoři vůbec? Měl jsi v rameni kulku, postřelili tě a oni se chovaj, jak kdyby sis jenom podvrtnul kotník. A i ten se kolikrát léčí dýl. Nemůžeš jít přece do práce za týden. *Zamračí se nad tím nespokojeně. Je za tím čistá starostlivost, ale přístup doktorů jí docela naštve. Nechce to nechat jen tak, takže jakmile půjde s Rafem za dva dny zase na kontrolu, nezapomene s nimi vyřešit i tohle. Pak mu upřímně řekne, jak se cítí ohledně toho, že mají nové členy v rodině a jeden z nich je rebel. Po jeho reakci se trochu dojatě usměje.* S tím jsem jedině spokojená. Rovnou si sem nech přivést skříň a ani odsud pak už nemusíš odcházet. *Zazubí se na něj. Jí by vůbec nevadilo, kdyby tu s ní Ryan bydlel. Naopak. Má ho vážně ráda a ví o jeho zkušenostech s dětmi, díky kterým si přijde aspoň trochu jistější, že by jí kdykoliv mohl pomoct. Ale nechce ho zase tolik otravovat a upoutávat k dítěti.* Jestli to vážně bereš takhle, tak my dva už se hodně těšíme až si s náma budeš užívat volno. *Usměje se na něj spokojeně a i docela nadšeně. Pak už mu opatrně malého předá do náručí a musí se široce usmát, protože je s miminem v náručí naprosto dokonalý. Má pocit, že nic roztomilejšího ještě neviděla. A malému se nejspíš jeho náruč taky zamlouvá, protože se trochu pousměje při pohledu na Ryana a vydá ze sebe spokojený zvuk.* Teď na tebe budou žárlit úplně všichni z mý rodiny, protože na nikoho takhle s úsměvem ještě nereagoval. Většinou se docela mračí. *Zhodnotí pobaveně.* Klidně se pojď posadit. *Kývne hlavou ke své posteli, protože tady nemusí jen tak stát a sama se na posteli posadí do tureckého sedu.*

Jsi tvrdohlavá, víš to? *Pousměje se nad tím, když si hlavně vzpomene, jak ho minule samotného nazvala podobným oslovením, když ji vzdoroval.* No, stále v paláci bydlím jen proto, protože tu pracuji, takže se ode mě očekává, že půjdu co nejdříve zase do služby. *Prohodí upřímně, protože takhle to opravdu je. Kdyby nepracoval tady, tak je z něj jen šestý.* A nemrač se tak. *Zazubí se na ní, přičemž ji palcem pohladí po čele, jako kdyby ji ty malé vrásky chtěl vyhladit palcem. Každopádně mu přijde roztomilá, když se mračí. Jakmile mu řekne o jejích obavách o novém členu rodiny, řekne ji na to svůj názor a k tomu samozřejmě nezapomene přidat svou ochranářskou stránku, protože by opravdu nenechal, aby jim dvoum bylo nějak ublíženo.* To není problém. Kdy se tedy můžu nastěhovat? *Pronese to s pobaveným úsměvem jako vtip, přestože to ani tolik jako vtip nemyslí. Klidně by to udělal, kdyby to Sim nevadilo. Alespoň by jí tak mohl být ještě blíže a pomáhat ji.* Také se na to řeším. Navíc, teď mám týden čistého volna, takže už alespoň znám plány. *S natěšeným úsměvem se na ní podívá, když uvidí nadšení, načež si opatrně převezme Rafeho do náruče, když mu ho podá. Jemně ho pohladí palcem po tváři a tichým hlasem ho pozdraví. Když uvidí jeho reakci, má pocit, jako kdyby mu naprosto roztálo srdce. Zvlášť z jeho malého úsměvu.* Je úžasný. *Zaculí se jak na něj, tak na Sim, ke které se poté opatrně posadí, když ho k tomu pobídne. Jakmile sedí, ještě se na Rafeho zašklebí, často takhle dělal na děti různé obličeje.* Děkuji, že jsi mě nechala. *Vděčně se otočí k Sim. Klidně by Rafeho ještě držel, ale ví, že nejspíše se teď Sim jeho přítomnost nemůže nabažit, proto ji ho začne opatrně předávat, aby ho mohla mít zase u sebe.*