Komnaty královské rodiny

*Sebere nakonec ty knihy ze země. Nechá si je, když si je on nechce vzít zpátky, i když jej o to žádala. Bude se kvůli nim cítit mizerněji, ale ne zas tak o tolik. I bez nich by byla dost v háji.* To je pravda.. *I Austinovi odpustila, i když jí způsobil tu jizvu, ublížil jí ve výsledku méně, než Lucien.* Myslím, že ať už budou po komkoliv, dost si to s nimi užijete. Zlatíčka to nejspíše nebudou. Nezdá se, že by to ať už Livia nebo Easton měli v povaze. *Lehce pobaveně se usměje. Ona by se být Liviou a Eastonem modlila, aby holky za osmnáct let nepřišly s tím, že se opily a vdaly a že každá čeká trojčata. Když se Lucien dá k odchodu, zastaví ho. Taky ji mrzí, jak to dopadlo, ale přece to takhle skončit nemuselo.. Pořád nemusí. Miluje ho a chce s ním být, jakkoliv těžké to bude.* Snažím se, ale nejde to. Věř mi, že se sama divím, že mi ještě zbyly nějaké slzy k pláči. *Posledních pár dnů byl pláč asi tou nejčastější činností, kterou dělala. Utře si hřbetem ruky tváře a rozmrká další. Těžko říct, jak dlouho vydrží nebrečet a další slzy zadrží, ale pokusí se to vydržet aspoň chvíli. Nechá ho mluvit a pak si k němu sama trochu přidřepne, aby k sobě byli blíže.* Nedovedu si asi představit, jak to pro tebe musí být těžký.. Vím, že některé věci, které jsi měl rád už dělat nebudeš moct, box a tak, o to jsi přišel.. Ale tak aspoň od sebe neodháněj mě. Já nemusím být tím dalším o co přijdeš. Ublížíš mi maximálně tím, že mě od sebe budeš odstrkovat a opustíš mě, jinak ne.. Prostě.. Začněme se spolu znovu bavit, jako předtím. Chci ti se vším pomoct a být tu pro tebe, během rehabilitací, ale jak jsem řekla, pokud budeš chtít chvilku o samotě, nechám tě, aby ses mohl uklidnit. A až ti bude lépe a budeš chtít společnost, znovu přijdu. Můžeš mi v tu chvíli třeba napsat. Nějak to dále půjde, prostě to nezahazujme ještě předtím, než to zkusíme.

*Je vážně rád, že si je vzala. Věděl, že to nemá, co dočinění s nimi, ale přišlo mu to, jako by jim tím dávala šanci. Hloupé, no jo. Logicky věděl, že to takhle nefunguje.* Jo, to asi ne. Ale Liv mi hodně pomáhá, chtěl bych jí to oplatit. *Nebylo snadné přijmout pomoc od sestry, ale šlo to snáze než od Nyneve. Jeho sestra ho znala od malička, zažili spolu dost trapných událostí, tohle už ho nezabije. Pro Nyv chtěl být vždycky něco víc. Do háje, poprvé se zamiloval, jistěže to nechtěl pokazit. A jak se mu to povedlo?* /Na hovno./ *Téměř fyzicky ho bolí, že jí nemůže ty slzy setřít, byla moc daleko. Aby k ní dosáhl, musel by se aspoň trochu nadzvednout, ale vozík neměl zarážky, takže by to nebyl zrovna vhodný akrobatický kousek. Tu bolest si ale zasloužil. Nesnáší, jak si k němu musí přikleknout. Věděl, že se mu to nebude líbit celé měsíce ode všech. Jen mu to ještě více připomínalo jeho situaci. Na druhou stranu dychtil po její blízkosti. Jen cítit po tak dlouhé době její vůni ho téměř donutilo zasténat. Cítil se jako drogově závislý na odvykačce a teď měl dávku na dosah. A přitom byl on ta droga. To on ubližoval Nyv, přičemž ona si myslela, že se nic zlého neděje. Lehce zavrtí hlavou.* Řekla jsi, že to stejně nikdy nemělo naději. Že jsme my neměli naději. Když jsem tě nepřesvědčil zdravý, jak moc o tebe stojím, jak moc tě miluju, tak jak to mám dokázat jako mrzák? *Uslzeně na ni pohlédne.* Jak jsi vůbec mohla věřit tomu, že tě nechci. Potom, co jsme si řekli, co jsme zažili, měla ses hned vrátit... já to tak nemyslel. *Rozechvěle se nadechne. Sakra, vůbec sem neměl lozit.* Nemyslel... nechtěl jsem... *Další nádech zní spíše jako vzlyk. Opře si hlavu o její rameno. Pevně semkne víčka, ale slzy už si našly cestu ven.* N-nechci ti... ublížit, nechtěl jsem to... *Zaboří tvář do jejích vlasů a zhluboka se nadechne. Jistěže ji nechtěl ztratit. Ale nemohl jí ani být nablízku, když jí dělal tohle. Všechno mu to bylo tak hrozně líto. Bylo by o tolik lepší, kdyby ho nenáviděla.*

*Pousměje se a přikývne.* Tvoji pomoc určitě ocení, se třemi dětmi to nebude jednoduchý.. Ale nejspíše si na ně najme ještě aspoň jednu chůvu, ne? *Co ví, tak Xavier si jednu sehnal a to má jen jedno dítě. Ale kdo by měl Maxwella hlídat, když on musí chodit n akce, porady a stejně tak jeho rodiče? Nechtěla brečet, ale nejde to. Není na to, aby zadržela své slzy dost silná. Setře si je hřbetem ruky a další rozmrká, aby na Luciena mohla vůbec zaostřit. Nelíbí se jí, jak jsou od sebe dále, takže si k němu přidřepne. Chce, aby si mohli dívat normálně do očí.* To, co jsem řekla byla hloupost, promiň.. Bolelo mě to, co jsi mi řekl a ani jsem moc nepřemýšlela. O tom, že jsme neměli naději jsem spíše chtěla přesvědčit samu sebe.. Že jsem to měla čekat. *Jako by jí to mělo v tu chvíli nějak pomoct.. Což je hloupost. Potřese nad tím hlavou.* Doufala jsem, že to tak nemyslíš, vážně jo a čekala jsem, že mi třeba napíšeš.. Myslela jsem, že když to tak nebudeš myslet, napíšeš mi a já bych přišla a vyříkali jsme si to, normálně. Ale když jsi se neozval.. *Nechá to viset ve vzduchu. Když si opře hlavu o její rameno, obejme ho. Hned nasaje jeho vůni, která jí neskutečně moc chyběla.* Neublížíš mi. To uděláš jen pokud mě od sebe budeš odstrkovat, jak jsi to udělal teď.. Prostě to už nedělej, ano? *Odtáhne se od něj, ale ne moc. Samotné jí po tváři tečou slzy, ale neotře si je. Důležitější je pro ni setřít ty jeho a pak se k němu sklonit a políbit ho. To je totiž věc, kterou chce udělat celou dobu, od té doby co otevřela dveře a zjistila, že za nimi je on.*

Ah, ty neznáš Liv, naježí se pokaždé, když někdo zmíní chůvu. Myslí si, že to musí zvládnout sama. *Pokroutí hlavou. Má dojem, že jinak nebude dobrá máma. Ale vždyť je i královna a lidi si najímají chůvy i při jednom dítěti, natož při třech. Ale než jí to vtloukne do hlavy, musí se postarat, že se psychicky nezhroutí a na to potřebuje aspoň trochu funkční nohu. Aspoň že první roky ti prcci nebudou nikam utíkat. Neměl sem chodit. Vždyť co udělal? Zase ji rozbrečel. Netušil, že se může cítit ještě víc pod psa, ale očividně jo. Sám se jí do očí dívat nechce, lehce tudíž pohled stočí a lehce pokroutí hlavou.* I když jsme se dali dohromady, taky jsi říkala, že sis nemyslela, že to s tebou myslím vážně. A já se snažil ti ukázat, že jo, jak tě vůbec napadlo... *Povzdechne se. Láme se se mu hlas, a tak už to ani dál nerozvádí.* Tvoje rodina mě momentálně nesnáší. *Hořce se pousměje.* A ty jsi odešla, nezdálo se... že stojíš, o to, abych ti psal... *Navíc na to neměl energii, pokaždé, když si představil, že s ní mluví, nejraději by se propadl. Nedokázal se koukat do těch smutných očích, na to, co jí nevědomky způsobil. Opře si čelo o její rameno. Tak moc mu chyběla. Pořád mu chybí. Ten klid, který mu přinášela její blízkost, její chytré poznámky, její provokace a její smích, její nezlomný optimismus. S ní bylo všechno snazší. Možná proto ji podvědomě odstrčil hned ze začátku. Protože v tu chvíli to snadné nebylo a on si nedokázal představit, že by snad někdy mohlo být. Nedokázal v tu chvíli cítit nic než bolest a vztek, na lásku nebo naději tam prostě nebylo nic. A když to všechno pominulo, najednou zbylo jen divné prázdno. Ani si pořádně neuvědomuje, že slzy přetekly. Soustředil se jen na ten pocit, že ji cítí, že je s ním. Trhaně se nadechne, když se odtáhne a stírá mu slzy z tváří. Sám se natáhne a palci něžně setře ty její. Musí spolu působit naprosto tragikomicky. Ten polibek ho překvapí. Po chvilkovém zaváhání jí ho však oplatí, nemůže jinak. Její rty jsou slané od slz, ale stejně hebké a měkké, jak si pamatoval. Prsty přejíždí po rysech její tváře, jako by si je znovu vrýval do paměti.* Miluju tě. *Vydechne téměř bolestně.* Vždycky jsem tě chtěl, víc než cokoliv. *Věděl, že tím svá minulá slova nikdy nevymaže, ale říct jí to musel a doufat přeci mohl.*

Vždyť ty děti jsou tři, ve stejném věku a ona ještě bude královna.. *Potřese nad tím hlavou. Podle ní se nemusí vůbec stydět a ani si nic vyčítat a prostě si najmout chůvu. Má dost práce i bez dětí, jak to takhle chce zvládat?* A ty bys neodešel, kdyby ti někdo koho miluješ řekl, že ho nechceš? I když ses mu předtím snažil domluvit.. *Pokrčí rameny. Myslela si, že kdyby to nemyslel vážně, ozval by se jí. Lucien není hloupý, šeptalo se, že na tom není vůbec dobře. To přece svědčí o tom, že s tím rozchodem nebyla nějak v pořádku.* Možná teď nebudeš jejich oblíbenec, ale když uvidí, že se s tebou po těch několika dnech, kdy jsem musela úsměv předstírat zvládnu smát zase upřímně.. Tak jim určitě dojde, že ty jsi pro mě ten nejlepší. A ani si sám nepokoušej namlouvat nic jiného, jasný? Snad sama vím, kdo je pro mě nejlepší lépe než ty. *A jak mu řekla už několikrát, ona chce jen jeho. Nedovede si představit, že by měla být s někým jiným. Obejme ho a užívá si znovu jeho blízkost, která jí těch několik posledních dnů dost chyběla. Hlavně v noci, když sama usínala v posteli. Až moc si zvykla na to, jak ji objímá pažemi a je u ní. Utře mu tváře od slz a láskyplně se na něj usměje, když on to stejné udělá jí. Musí ho políbit a jen ji potěší, že jí ten polibek oplatí, třebaže chvilku váhá. Bere to jako ujištění o tom, že je mezi nimi vše zase lepší a že to spolu nějak zvládnou.* Taky tě miluju. A nikoho jiného nikdy nebudu chtít více, než tebe.*Ujistí ho a chvilku mlčí, mezitím, co se na něj dívá. Tentokrát to už ale nebere jako trapné nepříjemné mlčení, jako předtím, jen jako by nebylo třeba dalších slov.* Bože, kdyby nás někdo viděl, řekl by si, co jsme to za tragédy. *Potřese pobaveně hlavou.* Nechceš dovnitř? Nebo tě odvezu k tobě do komnaty, ale ráda bych s tebou zůstala, pokud chceš. *Jak mu řekla, chápe, že občas nebude mít chuť na společnost, což chápe a i když by byla ráda s ním, nechává to na něm. Nechce, aby se cítil nepříjemně.*

Jo, já vím. *Skoro by ho to pobavilo. Jemu to Nyneve vysvětlovat nemusí. Spíš proti Livii by se měli všichni spiknout. Věděl, že bude skvělá máma, ale bez chůvy se udře k smrti. Nad jejími slovy se zamyslí stejně jako vždy, nerad dává polovičaté odpovědi. Zároveň ale nemá náladu na obšírné vysvětlování svých myšlenkových pocitů.* Vrátil bych se. *Řekne pouze unaveně. A byla to pravda. Byl perfekcionalista a byl tvrdohlavý. Nejspíše by shromáždil tunu informací ohledně toho, jak se lidé vypořádávají se ztrátou, jak se k nim chovat a tak dále. A nakonec by své poznatky aplikoval v praxi. Miloval ji. Nenechal by se jen tak odradit. Dokazovalo to už jen to, že tu byl. Stále na pochybách. Emočně vyčerpaný do morku kostí. A stále si jen těžko dokázal představit nějaké zlepšení nebo se usmívat. A stejně mezi nimi zkoušel nastolit nějaké porozumění. Dát to alespoň trochu do pořádku místo toho, aby pokračoval ve svém sebemrskačství a byl potichu. Někde v něm pořád byla ta zarputilost.* To si nemyslím. *Semkne rty. Naopak si dokáže představit, že ji budou odrazovat od toho, aby s ním byla, budou si nejspíše myslet, že má na lepšího. Což je pravda. Ale byl hrozně unavený z toho nemít ji u sebe. Byla jediný člověk, s kterým se kdy cítil sám sebou a zároveň v klidu. Nechtěl o to zase přijít.* Budu.. Ti věřit. *Dostane ze sebe. Asi mu potrvá znovu uvěřit tomu, že ji může udělat šťastnou. Předtím mu to přišlo tak snadné, měl tolik možností, stačilo se snažit jí udělat radost a udržovat ji spokojenou. Teď musel bojovat se svým handicapem a svou pochroumanou psychikou. Ne nadarmo byl ale inteligentní. Musí existovat cesta a on ji najde. V první řadě jí musí dovolit mu s tím pomoc. Což bolí, jeho hrdost i touhu po samostatnosti a kontrole. Bolesti z její nepřítomnosti se to ale nevyrovná. Je třeba dělat kompromisy. Setře jí slzy z tváře a oplatí jí polibek, ačkoliv na chvíli přeci jen zaváhá. Přijde mu neskutečné, že by mu odpustila.* /Věřit jí. To zvládneš./ *Byl to i její život a její rozhodnutí. Konečně se jí zase zvládne dívat do očí, prsty stále zkoumá kontury její tváře, zastrčí jí pramínky vlasů za ucho, nechce se jí přestat dotýkat. Je to ten nejhezčí pocit za poslední dny. Až její slova ho proberou.* To teda... *Přikývne a odkašle si, hlas má pořád trochu ochraptělý. Nesnášel pláč. Za poslední týdny brečel častěji než za několik minulých let dohromady.* Rád bych zůstal. Pokud ti to nevadí. *Dodá urychleně, než stočí vozík, aby mohl k ní do komnaty. Díky bohům za široké dveře. Lehce se zamračí na ty kufry.* Jaký jsi vůbec měla plán? *Snaží se znít nezaujatě.*

Já jo. A i kdyby.. Kvůli nim tě neopustím. Chci s tebou být více než cokoliv jiného. Takže to budou muset respektovat. Taky si umím postavit hlavu. *Ať už do ní budou hustit cokoliv, neopustí ho kvůli nim. Musí vidět, že nejvíce šťastná je právě s tím. Jo, posledních pár dnů byl důvodem jejího pláče, ale snad v každém vztahu jsou takové momenty. Nikdy není vše růžové. Pousměje se na něj, když jí řekne, že jí bude věřit. Je ráda za to, že se o to pokusí. Je šťastná už teď, jen díky tomu, že to spolu urovnali. Políbí ho a poté se na něj jen chvilku s úsměvem dívá. Chyběly jí jeho doteky, takže tohle si dost užívá. Ale po chvilce, když si uvědomí, že vlastně stojí uprostřed chodby se zeptá, jestli nechce jít dovnitř k ní nebo jestli má jít s ním do jeho komnaty.* Nevadí, jinak bych to přece nenavrhovala. *Usměje se na něj.* Naopak jsem ráda.. Strašně mi tvoje přítomnost chyběla. *Vejde do komnaty a více otevře dveře, aby mohl dovnitř.* Nechceš něco na pití? *Zeptá se, protože slyší, že má hlas trochu ochraptělý. Knihy od něj položí na stolek a pak se rozhlédne po místnosti.* Jen.. to trochu urovnám. *Je tu pořád dost roztahaného oblečení, které rychle dá na vyšší hromádky. To, co si nenechá odnese zítra, teď se tím dále nehodlá zabývat.* Chtěla jsem se přestěhovat do jednoho bytu dole ve městě. Nechtěla jsem být daleko od rodiny, ale přímo tady v paláci se mi zůstávat nechtělo. Prakticky všechno mi tě tu připomínalo. *Pokrčí rameny.* Proto jsem si prvně chtěla protřídit věci, které si nenechám.. Oblečení to stejně potřebovalo, takže tak. Zítra to odnesu pár lidem, které znám ještě z doby, kdy jsem byla komorná, vím, že jim to pomůže. *Jsou to dobré kousky, dost dobré, jenže má dost oblečení komorné pořád přicházejí s novými návrhy na šaty.. To, co má ve skříních snad nikdy nevynosí.* Ale už nikam nepůjdu. *Ujistí ho rychle. Nechce, aby to z jejích předchozích slov vyznělo tak, že odchod pořád plánuje. *

*Skvěle, nejen že ji chtěl odvézt do Belgie, teď ještě mezi ni a její rodinu vrazí i klín ohledně sporu a nejen vzdálenost.* To umíš...*Uzná a dokonce se téměř pousměje.* /Zkus nebýt tak negativní, notak Lucu./ *Bylo to těžké. Nebylo nečekané, že se o něj bude pokoušet deprese. Po prožitém šoku a následcích, které zanechají zranění, je to vlastně pochopitelné. Většina lidí reaguje na prožité trauma tahle. Lidská psychika byla dle jeho názoru stavěna vadně. Často lidem předhazovala zlé myšlenky spíše než ty dobré, jako by snad byly důležitější. Jen teď, alespoň na chvilku, mu bylo líp. Mnohem líp, když se jí mohl dotýkat a vidět ji se usmívat.* /No jo./ *Přijde mu, že mu to myslí zpomaleně.* Mně ta tvoje. *Poví upřímně. Nespouští z ní pohled. Něco mu iracionálně napovídá, že kdyby se podíval bokem, už by tam potom nebyla. Což je hloupost. Ale riskovat to přeci nemusí, poslední dobou měl dost živé sny.* Ne, to je dobrý. *Ujistí ji. Předtím šlo hlavně o emoce, kterými byl jeho hlas přesycený, teď ho měl více pod kontrolou. Sleduje ji uklízet a nemůže se ubránit zvědavosti.* Chápu. *Přikývne a lehce se se pousměje.* Ani do Belgie? *Zeptá se nejistě.* Nemyslím hned teď. *Ujistí ji rychle.* Ale ta nabídka pořád platí...

*Možná její rodina bude trochu naštvaná na to že se k Lucienovi tak lehce vrátila, ale miluje ho. Nemusí s tím souhlasit, ale nic to nezmění. Neodejde od něj jenom kvůli tomu, co si myslí. Doufá, že když uvidí jak je vedle něj šťastná, pochopí to a budou jim to přát. Hlavně si bude muset promluvit s Austinem, ten je dost ochranářský. Když vejdou do komnaty ujistí ho, že jí to nevadí. Kdyby ho tu nechtěla, tak by mu to přece nenabízela. Je s ním zase ráda. Dá se do uklízení několik hromádek oblečení. Sice to nesklidí všechno, protože zítra jich několik odnese, ale aspoň by to tu mohlo vypadat jako trochu uklizeněji. Řekne mu, co plánovala. Nechtěla tu být kvůli tomu, že jí vše připomínalo jeho, takže se cítila ještě mizerněji. Později se plánovala podívat i po nějaké škole, protože se jí líbí ta myšlenka pokračování ve studiu, což plánovala v Belgii.* Takhle jsem to nemyslela. Tím, že nikam nepůjdu jsem myslela, že neodejdu z paláce, nikam do města se nebudu stěhovat. Do Belgie s tebou odjedu ráda. *Konečně se posadí na postel, u které je i Lucien, takže ho klidně může chytit za ruku.* Liv je tedy hádám v pořádku a i děti. Jak se má Astrid? *Zeptá se i na jeho další sestru.* Mimochodem, s Austinem jsme se domluvili, že si vybereme nějaké společné datum a budeme slavit narozeniny spolu. *Poinformuje ho trochu o tom, co se stalo u ní mezitím, co spolu nekomunikovali.*

*Konfrontaci s její rodinou se asi nevyhne. Bude se muset smířit s tím, že ho asi nikdy nebudou mít rádi. Jen doufá, že tím mezi ně nevrazí nějaký klín, už tak Nyv ublížil dost. Sleduje ji poklízet. Trochu v něm hlodá svědomí, že ji doopravdy dohnal tak daleko, že plánovala opustit palác. Druhou emocí byl vděk za to, že ji zase vidí, je tady v její komnatě a snad, snad to dají nějak do pořádku. Zatím nevymyslel, jak přesně. Není pořád ve své kůži, je víc tichý, málo se směje a občas nemá na nic energii ani náladu. Nějak to ale napravit musí, už kvůli Livii a Nyneve.* Pochopím, kdyby sis to chtěla rozmyslet. Anebo zůstat třeba déle tady a přiletět později. *Ujistí ji. Pozvedne její ruku a políbí ji na hřbet, než ji otočí a zopakuje to i v dlani a na zápěstí.*Jen chci, abys věděla, že budu moc rád, když pojedeš. *Vydechne a ruku zase svěsí, nepouští ji však.* V naprostém. Už jí ani není špatně, začal jí druhý trimestr a je z toho nadšená. Astrid je... *Potřese hlavou.* Drží se. *Jako rodina dostali informace o jejím zdravotním stavu, když o ně zažádali. Zdálo se, že kvůli té ráně do břicha bude neplodná. Další věc, kterou si připomínal jako svou chybu. Neochránil ji, když měl. Ale tohle byla dost osobní informace a on ji nechtěl šířit dál, pokud se tak sama Astrid nerozhodne. Už tak to má těžké.* A už víte, kdy? Někde na půli cesty? *Pousměje se chabě. S Austinem to bude asi nejhorší. Bral roli jejího bratra a dvojčete celkem vážně, očividně si k sobě našli cestu. Pochybuje, že jen tak přijme fakt, že jsou s Nyv spolu. Přece jen mu slíbil, že mu něco udělá, pokud jí kdy ublíží. V momentálním rozpoložení by za nějakou ránu ale byl i rád. Klidně by ji hodiny teď jen poslouchal mluvit a díval se na ni.* Vážně jsi mi moc chyběla. *Potáhne ji za ruku a doufá, že to pochopí.* /Pojď za mnou./ *Vozík byl dostatečně bytelný a jediné, na co musí Nyv dávat pozor, je sádra a usadit se spíše bokem, ale rád by si ji k sobě přivinul.*

*Sedne si na postel, aby byla k němu blíže. Nějak to v pokoji urovnala, takže si nemusí vyčítat, že to vypadá tolik, jako by tu vybouchla nějaká atomová bomba.* Všichni hosté budou odjíždět až tak za měsíc, takže mám dost času to promyslet, ale už teď vím, že chci být s tebou a jet taky. *Pokrčí rameny. Navíc doufá, že se to mezi nimi za ten měsíc, co budou tady, ještě více urovná, takže pak nebude ani on pochybovat, že chce jet s ním do Belgie. Usměje se, když jí políbí na hřbet ruky, dlaň a poté i zápěstí a přikývne. Ona chce jet taky.* Za Liviu jsem rád a Astrid.. snad se jí bude brzy dařit lépe. *Pousměje se. Ví, že je to už nějakou dobu, co byla postřelená, ale Lucien si to pořád vyčítá. Přitom podle ní ani nemá co. Nemůže za to, co se jí stalo, ale když se ho o tom snaží přesvědčit je to jako mluvit do stěny.* Jo, někde mezi dvacátým-čtvrtým červnem a prvním července. Dvacátého-čtvrtého se narodil Austin, ona je prvního.* Řekla jsem mu, ať to rozhodne sám, líbí se mi a představa, ž budeme mít vážně narozky tak nějak spolu, ale o přesně kolik dní to budu slavit dříve je mi jedno. /Akorát budu ještě dříve stará../ Ty mě taky. *Usměje se. Když ji potáhne za ruku, stoupne si a pomalu se posadí. Dává ale pozor na sádru a snaží se nesedět na něm celou vahou, aby mu neublížila.* Dobrý? *Pro jistotu se ujišťuje, připravená rychle vyskočit, kdyby uviděla nějakou bolestnou grimasu na jeho obličeji.*

*S tím odjezdem má pravdu, doufá, že si to do té doby nechá projít hlavou. A nejlépe opětovně dojde k závěru, že s ním chce odjet. Má toho hodně, co napravovat, ale jeho přání se v tomhle ohledu nezměnilo. Miluje ji. A chce s ní být. Ví, že nemůže zrovna zaručit, že bude vždy příjemný, ale pokusí se ji v takových momentech už neodstrkovat, i když mu to bude drásat nervy.* Dobře. *Oddechne si každopádně. Je těžké se jí nedotýkat, když ji má konečně zase na dosah. I tyhle drobné doteky a polibky mu stačí, jen si tím připomíná, jaké to je.* Snad. /Pochybuju./ *Není těžké se vyrovnat s tím, že nebudete moct nikdy mít děti. Astrid z nich byla navíc nejvíce rodinný typ a to jako jediná nakonec vlastní rodinu nikdy nezaloží? Nebylo to fér. Zdá se, že tady oba dva o něco přišli. Ale i proto ji nenutí s ním o tom více mluvit, jen se jí pravidelně ozývá. Chápe lépe než kdokoliv, že některá bolest se musí nejdřív otupit, než ji člověk zvládne sdílet s ostatními.*Hlavně mě informuj dopředu, nerad bych tvé narozeniny zmeškal. *Pokusí se aspoň o chabý žert.* Opravdová dvojčata. *Chápe ji. A je rád, že si s Austinem našli cestu k sobě.* Promiň. *Vydechne smutně. Už je nikdy nebude nutit tohle podstupovat. Nebude to lehké, ale hodlá si ji držet blízko. Na rozdíl od ní není tak opatrný, když se usadí, obmotá kolem ní paže a přitiskne ji k sobě. Musí dávat trochu pozor na sádru, ale jinak klidně trochu bolesti snese pro ten pocit ji mít zase v náručí.* Perfektní. *Opraví ji a zaboří jí tvář do vlasů. Stále povědomě voněla a on za to byl rád. Shrnul prameny trochu stranou, aby měl přístup k jejímu krku, kde ji políbil. Další věc, co ho může štvát. Se sexem teď rozhodně bude problém, ale on má rozhodně nápady na to, jak jí dopřát alespoň nějaké uvolnění, a tak se odmítá stresovat ještě i tím. Hodlá si jednoduše užívat faktu, že mu odpustila. Je jedno, zda si to zasloužil, udělala to a on nemá sílu to zpochybňovat.*

*Má ještě měsíc na to, aby si svůj odjezd do Belgie pořádně promyslela, ale teď se pořád drží toho, že s ním chce odjet. Ideálně se jejich vztah ještě zlepší a nebude mít žádné pochyby. Jistěže malé má, ale jsou tak nepodstatné, že její názor nemění. Doufá, že se stav Astrid zlepší a je ráda, že aspoň starší z Lucienových sester se cítí lépe, jelikož je už ve druhém trimestru, který má být podle toho, co slyšela podstatně lepší, než ten první. Uchechtne se.* Neboj, řeknu ti to. Vážně se v Belgii jen tak nesbalím a neodletím si oslavit narozeniny do Illey. *Potřese hlavou. Chce aspoň tyhle první narozeniny poté oslavit s Austin, pokud nepřijede on do Belgie, nejspíše se třeba na týden, či dva ona vrátí sem. Pokud se na to bude cítit i Lucien, samozřejmě může s ní. Byla by jedině ráda.* Neomlouvej se.. Důležité je, že jsme spolu, ne? *Pousměje se na něj. Trpěli takhle oba dva, ale zase si to vyříkali a už to bude jen a jen lepší, teda doufá. Hádá, že její rodina prvně nebude z toho, že se k sobě vrátili nadšená, ale když uvidí, že má na tváři zase úsměv, přece budou muset pochopit že je to jen díky Lucienovi, ne? Posadí se na něj, ale snaží se být hodně opatrná. Usměje se, když on si ji k sobě přitáhne ještě blíže, ale rozhodně jí to nevadí, naopak, libí se jí to, předtím se jen bála, aby mu nepůsobila bolest.* Hmm.. *Spokojeně zamručí, když ji políbí na krk.* S tímhle se budeme muset pár měsíců trochu krotit.. Až budeš v pořádku, asi tě pro změnu k posteli přivážu já. Abys mi z ní neutíkal, například k práci a mohli jsme si to pořádně užít. *Řekne to spíše z legrace, ale zřejmě se pak budou mít obyvatelé paláce v Belgii na co těšit, krotit se nebudou.*

*Pobaveně si odfrkne. Je to nejblíž smíchu, co měl za poslední dobu, ale nemohl si pomoc.* Myslel jsem to spíš tak, abys mi nezatajila, že je to 27. , a pak mi den na to řekla, že už jsi je vlastně měla, a tudíž to nemusíme slavit a nemusím ti dávat dárek nebo něco podobného. *Vysvětlí jí to už klidně. Něco takového by bylo Nyv podobné. Rád by narozeniny oslavil s ní a je mu jedno, zda v Belgii nebo v Illey. Tedy.. Bude záležet, zda to nebude vadit Austinovi, když to bude i jeho oslava, ale snad by to sestře neudělal.* /Důležité? Ano./ *Ale to neznamená, že ho netrápí, co jim provedl a ještě notnou chvíli ho to trápit bude. Byl všelico, ale smysl pro odpovědnost měl vždycky, věděl, když něco pokazil a snažil se to napravit. Je rád, že pochopí a posadí se mu do klína. Přivine ji k sobě pevněji, ignoruje střípek bolesti v ruce, přeci jen má v sobě i analgetika, tak to není tak hrozné a nijak se nepřepíná. Momentálně rozhodně převažuje spokojenost nad jejich blízkostí. Neodolá a políbí ji na krku, temně se pousměje při jejích dalších slovech a lehce ji kousne.* Nezapomínej, že jsem chytrý. Možná se budeme muset krotit, ale rozhodně tě nenechám trpět, lásko. *Zabrouká a odtáhne se. Většina scénářů, co ho zatím napadá se soustředí hlavně na její uspokojení a jsou dost barvité.* Práce versus ty? Nebudeš mě muset držet v posteli, zůstanu tam dobrovolně a raději nechám celou zemi shořet na prach. *Přehání, ale na druhou stranu má své priority jasné.* Už je pozdě, asi bych měl jít. *Pořád to považuje za zatraceně křehké. Klidně by ji nechal přespat u něj, ale musí do své komnaty, má tam prášky a jiné věci. Ale hlavně se bojí jakkoliv na cokoliv tlačit. Zatím mu tohle stačí, radši méně a pomalu, než o ni zase přijít.*

*Uchechtne se.* Ale dárek mi vážně dávat nemusíš. Mně stačí třeba nějaká dobrá večeře, kterou uvaříš. A nejlépe, kdybych ti při vaření mohla pomáhat. *Nepotřebuje drahé dárky, podobně jako ty knížky Pýchy a předsudku. To byl dost drahý dárek na to, aby jí podle ní nemusel žádné dávat do konce života. Snad poprvé se ale na své narozeniny těší. Nikdy to tolik neprožívala, ale teď je bude slavit se svým dvojčetem, poprvé v životě. Jen doufá, že se do té doby Austin smíří s tím, že je zase s Lucienem a nestane se tam žádná zbytečná scénka, kvůli které by se oslava pokazila. Ale tak mají nějaký čas na to, aby to spolu vyřešili a Austin se uklidnil. A snad už jen kvůli ní se bude snažit. Sedne si na jeho klín a spokojeně zamručí, když jí políbí na krku. Jeho polibky a doteky jí neskutečně chyběli. Neví, jak to bez něj zvládala. Nedovede si představit, že by se teď zase měli přestat bavit a ona by o tohle měla přicházet.* Beru tě za slovo. A neboj.. Taky nedovolím, abys nějak trpěl nebudu tě zanedbávat. *Slíbí mu s jiskřičkami v očích.* Shořet zase Belgii nechat nemusíš. *Zasměje se pobaveně. * I když mě těší slyšet, že bys to pro mě udělal, nutné to nebude. *Když řekne, že by měl jít, při kývne a vstane, třebaže nerada, protože na jeho klíně se sedí pohodlně. * Můžu jít s tebou? Pokud teda chceš.. ráda bych u tebe i přespala.

Společná večeře je základ, ale dárek ti přece musím dát taky. *Zamračí se.* Bez diskuze. *Dodá rozhodně. Rád si ji rozmazluje. Ví, že to nepotřebuje, je skromná, ale jemu se to líbí a rád ji vidí šťastnou. Zkusí zvolit nějaký menší dárek, něco, co ji nebude nutit cítit se nejistě. Možná nějaký šperk?* /Prstýnek./ *Zažene tu myšlenku. Austin by ho zabil, kdyby ji na jejich oslavě požádal o ruku. Na druhou stranu by to dost ukázalo, že to s ní myslí už zatraceně vážně. Nemohl mu vyčítat, že ho nebude mít rád, ale hodlá Austina respektovat, on by měl udělat to samé. Užívá si, že ji má zase tak blízko a značně toho využívá. Krotit se určitě budou muset, ale zatraceně nedovolí to, aby mu ta pitomá noha zabránila ve všem.* Měla bys... potřebuju si oživit pár věcí... třeba to, jak chutnáš. *Zamumlá jí do ucha potměšile. Cítí se po těch několika týdnech... skoro šťastně. Pořád je to všechno tak utlumené, ale Nyv je pro něj jako balzám na duši. Předtím neměl pocit, že by si tuhle úlevu zasloužil, ale teď se jí už nechce vzdávat. Zapomněl ale, jaký umí být Nyv provokátor. Trochu se odtáhne a přimhouří oči.* /Tohle nebylo fér./ *Teď má plnou hlavu Nyv, jak se o něj stará, ale nikoliv obyčejným starostlivým způsobem.* Nemusím, ale pokud nebude na výběr... *Pokrčí rameny.* /Mám pocit, že bych pro tebe udělal cokoliv./ *Tohle upínání se asi nebylo zdravé, ale to teď máloco v jeho životě. Potřeboval se k něčemu ale upínat, aby ho taky něco pohánělo kupředu a posílilo odhodlání porazit svůj handikap. I kdyby měl zbytek života chodit o holi, rozhodně udělá vše proto, aby následky byly co nejmenší. Upřímně se mu uleví, když to sama navrhne, i když ho mrzí, že musí vstát. Při vyhlídce na to, že si ji ale přitáhne do náruče v posteli, zklamání potlačí.* Budu velice rád. *Vydechne a drobně se pousměje. Nechá ji, ať si případně vezme nějaké věci, u něj v komnatě nic nemá, než s ní opustí její komnatu. Teď už drby sotva zastaví, když nestráví nyv noc u sebe, ale u něj, ale bylo mu to tak nějak upřímně jedno.*

Asi nemá smysl se hádat.. Ale jen něco menšího, ano? A ne drahého, jako ty knížky. *Sice je to nádherný dárek, ale další první vydání něčeho nepotřebuje. A ani dům koupit nechce. Skousne si lehce ret, když jí slíbí jak se o ni bude starat, i když se budou muset kvůli jeho noze krotit. Sama teď bojuje s touhou si kleknout na kolena a potěšit ho ústy, když jinak nemůže. Sice by byla ráda, když by si třeba vzal na týden, poté co se uzdraví volno a věnovali se sobě, ale zase kvůli tomu nemusí shořet Belgie. */Ale nějaká společná dovolená, možná.. To zní docela dobře./* Vstane, když řekne, že by měl jít. Je docela pozdě a sama začne pociťovat únavu. Ví, že by možná chtěl být sám, ale i tak se ho zeptá, zda nemůže jít s ním a když souhlasí, potěšeně se usměje.* Dobře. *Rychle popadne mobil a vydá se s ním k jeho komnatě. Ani si nebere oblečení, vždycky si na spaní kradla jeho košile, protože po něm nádherně voní a má to v plánu i dneska.*

*Její bratr se zítra žení, jak čekali snad všichni, jeho vyvolenou se stal Christophine a ona je za ně hrozně moc ráda. Sluší jim to spolu. Odpoledne hlídala Maxwella, jelikož oba dva mají hodně práce se zařizováním posledních detailů svatby a ona se dostala až teď do své komnaty. Taky je z toho všeho vyčerpaná. Balila si taky do Belgie kam odjíždí s Lucienem, moc se na to těší. Zbývá sbalit jen pár drobností, ale to udělá těsně před odjezdem. Teď jim ještě pár dní zbývá. V její komnatě jsou dva velké kufry, kde je většina jejích věcí, včetně oblečení, i když toho hodně rozdala, hlavně to starší. Pár kousků má samozřejmě ještě ve skříni, aby měla co na sebe, během těch dnů, co budou tady. Její šaty, které si vezme zítra na svatbu visí na ramínku. Potřebuje se odreagovat, takže si napustí vanu, dá do ní pěnu a jen v klidu leží. Když je hotová, obleče si župan, vlasy má v turbanu a rozhodně si dát ještě pleťovou masku, aby zítra vypadala o něco lépe a nedělala tam Xavierovi ostudu. Navíc jí to pomůže po několika hektických nech zrelaxovat. Vážně lituje Christophine, pro ni to musí být ještě horší. Jelikož je už teplo, sedne si v županu na balkon a vezme do ruky knihu. Zelenou masku nechává působit a dá ji pryč až jí zapípá mobil, na kterém si nastavila budík. Jinak by se začetla a uvědomila si to klidně až za několik hodin.*

*Za pár dní odjíždějí a on se upřímně nemůže dočkat. Ačkoliv mu Illea k srdci nepřirostla a nese si odsud následky na celý život, nebude její návštěvy litovat, vzhledem k tomu že zde potkal Nyneve. Mají již skoro sbaleno, i když většinu udělala ona. Naštěstí sám cestoval dost na lehko, tak mohl být rád, že jí alespoň nepřidělal až tak moc práce. Od jejich usmíření v zásadě zajeli do známých kolejí, i když byla pravda, že se méně smál a stále jen těžce nesl, s kolika věcma potřeboval nyní pomáhat. Přesto se doopravdy snažil ji svou pochmurností nezatěžovat. Musel dnes pár věcí zařídit, vedl několik videohovorů, aby doma též vše zařídil na jejich příjezd, přičemž využil hezkého počasí a strávil nějaký čas na balkonech paláce, kam mohl i na vozíku. Navíc Nyv hlídala Maxe a sama toho měla nad hlavu i skrze připravovanou svatbu Xaviera a Christophine. Vrátí se ale již do komnaty akorát, když si jde Nyv sundávat masku. Koutky se mu automaticky lehce pozvednou do úsměvu, když ji spatří.* Zelená ti sluší. *Mrkne na ni pobaveně. Mnohem víc jí ale slušel ten absurdně krátký župan. Proč se takové věci vůbec vyrábějí. Měla pod ním vůbec něco? Potřese hlavou, aby si vyhnal tyhle myšlenky z hlavy. V tomhle ohledu ho sádra rozčilovala víc a víc. Měl na dosah zatraceně sexy krásnou přítelkyni a byl na vozíku.* Jaký jsi měla den? *Zeptá se raději zvědavě. Asi trochu odpočívala, působí na něj méně utahaně než včera a on je za to rád. Už aby odjeli. Věřil tomi, že se jí bude stýskat, ale v Belgii se určitě ze začátku hodně zabaví, než si zvykne.* Posílala jsi ty přihlášky? *Vzpomene si ještě, že si Nyv vyhlédla obory na škole, kterou pro ni našel.*

*Pomohla sbalit i Lucienovi, třebaže z toho nebyl nadšený, poznala to, snaží se mu pomáhat jak jen může. A protože je docela unavená a zítra bude velký den, rozhodne se si udělat takový uklidňující večer. Jak čekala, začte se do knihy a na to, že je čas si sundat masku ji upozorní pořád dokola pípající mobil.*No jo furt..*Zamrmlá pro sebe. Zrovna se dostala k tak zajímavé pasáži a ono to musí začít pípat! Ale náladu ji zlepší ten fakt, že se v komnatě objeví Lucien. Rty se jí roztáhnou do úsměvu. Uchechtne se nad jeho pochvalou.* Díky.. divím se, že jsi se neotočil a rychle neujel pryč. *Řekne pobaveně a rychle dojde do koupelny, kde si to dá pryč. Lehce si obličej opláchne a taky se převlékne do pyžama. Je docela brzo, ale dneska se už nikam nechystá a pochybuje, že by Lucienovi vadilo, že je tu v šedých šortkách a tričku, které má na spaní. Občas si vezme jen jednu z jeho košil, takže tohle je ještě normální pyžamo.* Ušlo to. Na jednu stranu mě to baví, hlídání Maxwella i to zařizování okolo svatby a tak.. *Byla se podívat na chvilku i do katedrály, kde se bude svatba konat, bylo to uprostřed příprav, až pochybovala, že to mají šanci do zítřka stihnout.* Ale zase se těším až budeme mít více klidu. Nicméně teď se mi den ještě více zlepšil, když jsi tu ty.*Dodá k tomu.* Vlasy jí skoro uschly, jsou ještě trochu vlhké, ale nebude si je kvůli tomu fénovat. Sundá si turban z hlavy, rozčeše si je a pak zamíří do komnaty k Lucienovi.* Dopoledne jsem je dala komorné, která je poslala. Jsem zvědavá, jestli mě vezmou. Pokud ano, snad to vážně nebude jen kvůli tomu, kdo jsem.. *Poslala jim samozřejmě několik svých obrazů, které namalovala. Dost dlouho je vybírala a otravovala s tím i Luciena, jelikož potřebovala jeho radu. Právě od něj si teď ukradne polibek a posadí se na postel.* A co ty? Jak jsi se měl?

*Pobaveně zakroutí hlavou.* Zapomínáš, že mám dvě sestry. *U nich si zvykl vídat je v podobných situacích. Divné pleťové masky, zábaly na vlasech, jakési věcičky mezi prsty, když si lakovaly nehty a tak dále. Vždycky nad tím protáčel očima, ale u Nyv mu to vlastně přišlo roztomilé. Na sobě má jen košili a volné khaki šortky, když už je teplo a díky sádře si nemůže dovolit nic moc jiného kromě tepláků. Nyv jde do koupelny a on si aspoň odloží složky na stůl. Přejede k posteli a zapře se o kraj a zdravou nohu, aby si na ni přesedl. Nyv je naštěstí brzy zpátky, dokonce už převlečená do pyžama. Ty kraťásky jsou snad ještě horší než župan. Alespoň má ale normální oblečení a ne jednu z jeho košil, které si tak ráda uzurpuje.* Přijde mi, že jsi ráda zaměstnaná. *Podotkne s úsměvem.* A na děti by sis měla zvyknout. /To vyznělo divně./ Myslím kvůli Liv, až se narodí holky, bude u nás v paláci dost rušno. *Dodá urychleně. Oba se shodli, že na děti mají hodně času.* Takže jsem tvoje zásobárna dobré nálady, jo? *Pozvedne obočí. Ačkoliv i jemu je mnohem líp, když ji vidí. Stále od ní čerpá určitý klid a útěchu, zvlášť teď, kdy ani nemůže běhat a boxovat, aby ulevil frustraci.* Určitě tě vezmou. *Ujistí ji.* Nezapomeň, že jsem všechny ty obrazy viděl a jsou nádherné. *Připomene jí. Dost ho tím uháněla a byla nerozhodná, než vybrala “ty pravé”.* Ten byl ochuzený. *Postěžuje si ale s úsměvem, když ho krátce políbí a posadí se vedle něj.* Musel jsem vyřídit pár věcí, a pak jsem se ujistil, že bude v Belgii všechno nachystané, až se vrátíme. A zavolal našim. Hrozně se těší, až tě poznají. *Ušklíbne se.* Prý bylo na čase, abych si někoho na vážno našel, jinak by mě snad museli taky zasnoubit. Ale jsem si jistý, že jen planě vyhrožovali. *Potřese hlavou.* Oh, to mi připomíná. Zavři oči. *Vybídne ji.*

*Uchechtne se. * Jo.. To je pravda. Na tyhle zkrášlováci procedury musíš být zvyklý. Snad tě do toho někdy Livia s Astrid taky nezatáhly? Pokud ano, musím se zeptat, jestli mají fotky. *Rada by ho takhle viděla, byla by to asi jedna z nejvtipnějších věcí, které by měla tu možnost vidět. Dojde do koupelny, kde se rychle upraví, sundá si tu masku a dokonce se i převlékne. * No.. Jo jsem nerada jen tak lenošim, ale zase všeho s mírou. Teď je to hodně takové chaotické. *Pokrčí rameny. Pozvedne obočí, když zmíní děti. Docela ji překvapi, ale zase se uklidní, když ji připomene, že tu jde o děti jeho sestry. * Na holky se těším. Jen teď se prostě řeší svatba, návraty všech hostů domů a tak, je v tom chaos. Holky snad nějak zvládneme. My je budeme hlídat spolu, budeme na to dva.. A Livia si je stejně bude nechávat co nejvíce u sebe. Už teď je na ně hodně fixovana, od druhého měsíce se to zlepšilo a ona si těhotenství hodně užívá. Jak na holky mluví do břicha, to je roztomilý. *Už se s ní několikrát potkala a u tohohle ji přistihla. *Hmm.. Tak nějak. S tebou mi přijde vše lepší. *Usměje se na něj. Myslí to upřímně. Nikdy se necítila tak dobře jako s ním. *Doufám.. Nevíš kdo vše se přihlásilo a nebo přihlásí. Možná jeden do druhého budou umět malovat lépe. *Pokrčí rameny. Neviděl obrazy těch dalších lidí, takhle se řekne snadno, že jsou nádherné, když je nemá s čím porovnat. Uchechtne se, když si postezuje, že ten polibek byl ochuzený, nakloní se tedy k němu znova a políbí ho. Tentokrát ten polibek pořádně prodlouží, aby si už nemohl stěžovat. *Já se na tvoje rodiče taky těším. Musí to být skvělí lidí. *Jinak by přece ne vychovali Luciena a jeho sestry tak skvěle, ne? Navíc se o nich Lucien zmiňoval jen v tom dobrém světle. *No to doufám, nerada bych přijela do Belgie a zjistila, ze za měsíc budeš mít svatbu. *Řekne to spíše z legrace, ale aby se to stalo skutečně si vážně nepřeje. Prvně nad zvedne obočí, nemá rada překvapení a představa, ze ji něco pořídil ji nepotěší. Už tak ji toho dal dost. Ale prvně by bylo vhodné zjistit o co jde, než se s ním začne dohadovat, ze tenhle dárek nebo cokoliv jiného nechce, takže zavře oči jak po ní chtěl. *

Ne, umím být tvrdohlavý a tohle jsem razantně odmítnul. Jen jednou mi Livie v zásadě násilím dala čelenku. *Ušklíbne se a pokroutí hlavou.* Naštěstí jsem ji dost rychle setřásl, žádné důkazy nezůstaly. *Ujistí ji, protože si je jistý, že by ji takové fotky určitě zajímaly. Počká, až se převlékne a posadí se na postel.* Zasloužila sis to. *Rozhodně jí nechtěl nic vyčítat, naopak byl rád, že si našla chvíli pro sebe, zdála se mu posledních pár dnů trochu unavená. Rychle napraví svůj slovní přešlap, než si z něj začne utahovat. Upřímně se sám už jednou přistihl, že na holky mluví, když mu Liv dělala společnost ještě na ošetřovně. Dalo se tomu jen těžko odolat. Nyv to ale raději neřekne, jemu samotnému to přišlo pitomé a iracionální.* Hlavně už nesrší síru, je klidnější. Ale se třema dětma bude dost rušno. Sice na ně bude fixovaná, ale vsadím se, že občas se jich na chvíli ráda zbaví, nebo se o tu práci aspoň podělí. *Odfrkne si. Zvlášť pokud bude dále odmítat chůvu a holky půjčí jen rodině. To si pak užijou děvčat habaděj.* /To jsme na tom stejně./ *Povzdechne si v duchu. Nyv byla jeho osobní talisman.* Nebuď pesimista. Máš talent. Určitě to klapne. *Pokrčí rameny. Jistě, nevěděl, kdo se ještě hlásil, ale brali poměrně dost lidí a Nyv byla doopravdy hodně šikovná, to poznal i on. Přestože neměl velké umělecké cítění, nešlo jen o to, že se mu její obrazy líbily, dokázal vidět preciznost v její technice a měl dojem, že i lidé na škole si všimnou. Postěžuje si nad krátkým polibkem a ochotně jí oplatí ten další, který už je mnohem lepší.* Hmm, to už by ušlo. *Zaškubou mu koutky.* Aaah, no, jo, i tak se to dá říct. *Ušklíbne se. Miluje své rodiče, ale za mlada byli prý dost... nu sví. A jsou vlastně tak nějak dodnes. Ale když Nyv nezdrhla kvůli Livii, tak tohle už taky přežije.* To by bylo nečekané pro nás pro oba. *Ale věděl, že to nehrozí a rodina si z něj jen utahovala. Díky jejich konverzaci si však na něco vzpomene. Ví, že nemá ráda dárky a náhodou se dost krotil. Když zavře oči, natáhne se k nočnímu stolku a vyndá ze zásuvky krabičku a z ní drobný prstýnek. Vezme ji za ruku a pozvedne ji, aby jí prsten vložil do dlaně. Je to jednoduchý zlatý kroužek s měsíčním kamenem.* Můžeš. *Pobídne ji s úsměvem.* Neboj se, není zásnubní. Zatím. Spíš předzásnubní. *Poví jí nejistě, jelikož neví, jak si vyložit její výraz.* Ber ho jako důkaz úmyslu. Že tě jednou o tu ruku požádám, protože to s námi myslím vážně. Jen jsem chtěl, abys ode mě něco měla. A měsíční kámen je jeden z tvých kamenů narození. Nebyl nijak extrémně drahý, přísahám. *Chrlí ze sebe víc informací, aby nervozitu zahnal. Doopravdy nebyl nijak extra drahý, na jejím zásnubním prstýnku se jednou určitě vyřádí více a to mu nebude moci upřít.*

Škoda, bylo by skvělé tě takhle vidět.. Ale třeba se mi to splní. Až si budou ty tři holčičky chtít hrát na čajový dýchánek, neříkej, že jim upřeš tu možnost ti dát korunku a rtěnku, se kterou to strašně přeženou. Až na tebe udělají psí očička, neodoláš, to se vsadím. *A jestli ano, tak snad ani nebude mít srdce. Ona sama se ale asi bude muset nějak otupit, aby holkám taky nedovolila vše. I když pokud ji budou chtít nastrojit jako takový strašidlo, tak holt je nechá a bude doufat, že už se jí Lucien vážně nelekne, až přijde do komnaty s řasenkou všude, rtěnkou rozmazanou i na zubech a co se týče očních stínů tak ty budou třeba zelené-růžovo-oranžové. A samozřejmě ve vlasech bude mít korunku a milion gumiček, které budou držet miniculíčky. * Občas je snad uvidíme, až si bude potřebovat odpočinout. Ale stejně nám bude tak každých deset minut volat, aby se ujistila, že jsou holky v pořádku. *Zvládnou se o ně starat, určitě. Ona už má dost zkušeností s dětma a Lucien se vše rychle naučí. Hlavně mu hodlá nechat přebalování.. chce vidět jeho obličej, který u toho bude mít.* Většinou ti tohle říkám já. *Podotkne pobaveně. Ona je většinou optimista a přesvědčuje jeho, aby to viděl taky s větší nadějí, ale teď se zřejmě jejich role vyměnily. Je možná až moc ke svým obrazům kritická, ale vážně nemůže vědět, co poslali ostatní. Povzdechne si.* Prostě uvidíme, teď je asi zbytečné se o tom dohadovat, protože já v tomhle budu o sobě pořád pochybovat. *Pokrčí lehce rameny. Jelikož si postěžuje na ten první polibek, věnuje mu druhý , který už je delší.* Jsem ráda, že tenhle byl už podle tebe lepší. *Usměje se na něj pobaveně a chytí ho za ruku.* Copak? *Nadzvedne obočí kvůli jeho reakci na rodiče.* S nějakým výslechem a tak počítám, pokud jde o tohle. *Hlavně by to čekala ze strany jeho mámy.* Bych si tě pak zřejmě musela někam unést, abys mohl být jen můj. Nikomu tě totiž dát neplánuju. *Zazubí se na něj. Pokud si myslí, že by se jí nějak lehce zbavil, je na omylu. Jak ji požádá, zavře oči, přestože se trochu bojí, co ji čeká, až je otevře. Skoro ani necítí, že by jí něco vložil do dlaně, ale když na jeho pokyn otevře oči zjistí, že je to prstýnek. Podívá se na něj pohledem, který žádá osvětlení a po jeho slovech se dojatě usměje a obejme ho.* Jsi vážně úžasný, víš to? *Zamumlá a když se odtáhne, pohladí ho po tváři a políbí ho.* Prstýnek svírá v ruce a navlékne si ho na prsteníček levé ruky. Sice nemusí dárky a tak, ale tenhle ji skutečně potěšil. Přejede po jednoduchém kroužku prstem.* Je nádherný, děkuju moc. *Nečekala od něj něco takového, ale potěšilo ji to.* Tohle je sice nádherný dárek.. ale ne, že mi budeš teď pravidelně dávat dárky před narozeninové, před vánoční a tak, to si mě nepřej. *Řekne z legrace.* Ale vážně moc ti za tohle děkuju.

Aaah, tak to se uvidí. *Ušklíbne se. Vždycky byl ten racionálnější. Odmítl to vlastním sestrám, zvládne to přeci odmítnout i roztomilým neteřím, ne? I když budou tři naráz, a tudíž to bude extra kombo rozkošnosti.* /Fajn, raději nebudu nic slibovat./ *Protože až by pak skončil nalíčený a navlečený do šatů se sponkami ve vlasech, musel by ještě trapně doznávat, že se mýlil a už tak by bylo jeho ponížení dostatečné i bez toho.* Jo, to se vsadím. Budeme neustále pod dozorem. *Zasměje se, protože to zní doopravdy úplně jako Liv. On se na neteře těší a navíc si na nich skvěle potrénuje péči o děti a bude vědět lépe, až se rozhodnou s Nyv pro vlastní. Z hlediska užitečnosti bylo Liviiono těhotenství hrozně praktická věc.* A právě proto to teď říkám já tobě. *Alespoň si pro jednou vyměnili role. Když však schválně od tématu odbíhá, rozhodne se jí vyhovět. Však ji brzy přijmou a on jí bude moct povědět “já ti to říkal”. Znovu ho políbí a tentokrát jí to ochotně opětuje.* Mhmm. /Ale pořád ne dost./ *Poslední dny na sebe nemají moc času a do toho jeho handikap věci taky zrovna neulehčuje.* Moji rodiče jsou svérázní. Ale to poznáš. *Pokrčí rameny. Určitě si ji ale oba rychle oblíbí. Hlavně máma bude nadšená z faktu, že je Nyv nádherná a tudíž bude mít pěkné vnoučata. Vsadil by se, že něco takového řekla i Liv.* /I když naše děti by mohly být i chytré./ Tak ty by sis mě unesla? *Zablýskne se mu v očích pobaveně.* /Nějaká majetnická./ *Ne, že by on se měl v úmyslu dělit. Předá jí prstýnek, který jí impulzivně vybral a překotně objasní, proč jí ho dává, načež nervózně čeká na její reakci. Když ho však obejme, uleví se mu.* Nu, ale klidně to opakuj. *Pousměje se a obejme ji nazpátek. Dokonce obdrží další polibek.* Jsem rád, že se ti líbí. *Zahledí se na její ruku a v hrudi se mu rozlije horko způsobené jak návalem štěstí, tak právě oné majetnickosti, z které ji před chvíli podezíral. Jednou takhle bude nosit opravdový zásnubní prstýnek a ten jí bude slušet stejně. A ukazovat světu stejně tak, že je jeho. Nakloní se k ní blíž a políbí ji na rameno.* Sakra, odhalila jsi mě. Ale zkusit jsem to musel. *Zažertuje a odhrne jí vlasy stranou, aby rty mohl přejít na její krk.* Já děkuju tobě. /Za to, že jsi tu pořád se mnou, za to, že se staráš, že mě miluješ. Za to, že jsi./ *Tenhle hloupý sentiment si nechá pro sebe. Už tak musí být jasné, jak se vůči ní cítí.* Hrozně ti sluší. *Vydechne.* Možná ti příště pořídím náhrdelník. A ty si ho pak půjdeš nasadit a přijdeš mi ho předvést, ale budeš mít na sobě jen ten náhrdelník... *Navrhne, když se lehce odtáhne, v koutcích mu pohrává šelmovský úsměv, když si tuhle situaci představuje. Rozhodně by proti něčemu takovému neprotestoval.*