Komnaty obyvatel paláce

*Netušila, že se bude rozhlížet, protože si z něj záměrně dělala jenom legraci, snad jako skoro pořád.*Ještě, abys mi nevěřil. To už bys letěl.*Pokýve hlavou, jakože to myslí naprosto vážně, i když neví jestli by letěl oknem nebo dveřmi.*Kolem možná, ale jen tak někdo mi to pokoje nechodí.*Pronese s naprostým klidem, protože kdo by měl potřebuju si jí prohlížet.*Ano přede mnou.*Potvrdí mu s naprosto roztomilým úsměvem, protože před kým jiným taky. Na jeho tělo by dokázala koukat  pořád a stěžovat by si určitě nemohla. Stejně jako, když cítí chuť jeho rtů na těch svých, jelikož jsou tak dokonale sladké. Obličej si opře o jeho dlaň a zamrká.*Říkal jsi...že..nechceš náš..*zarazí se, nevím jak tohle nazvat, nebo jestli tomu, už může říkat vztah.*...bál ses, mi propadnout.*Připomenu mu jednoduše a opatrně, než se zhluboka nadechne a zadívá se mu do očí.*Bolí..to?*Špitne tiše, skutečně snad jediná věc, co jí momentálně zajímá.*

Jako vím, že vypadám jako anděl, ale křídlech nevím. *Pronese na oko zmateně a hlavo natočí co nejvíc tak, aby viděl svá záda.* Ne, žádný křídla. *Zavrtí pobaveně hlavou a potom pobaveně protočí oči.* To nevadí, opatrnost je opatrnost. *Zasměje se a poté by ten rozhovor nejradši už přesunul úplně jinudy, ale starostlivě se na ni podívá.* Tobě jsem propadl už dávno. *Zavrtí hlavou s úsměvem.* Myslim, že by tomu už nic neuškodilo. *Následně ji obejme jednou rukou kolem ramen a přitáhne si ji blíž k sobě a nevadí mu to, že tady sedi jen v boxerkách.* Ja nevím, přece jen my to máme jiný. Ale hádámx že je to tak maximálně ze začátku nepříjemný. *Pousměje se na ni opatrně a věnuje ji polibek na spánek.* Nechci na tebe tlačit, takže dál dojdeme až se na to budeš cítit, dobře? *Zeptá se ji starostlivě, ale i tak mu to nedá a aspoň nějak poškádlit ji musí, takže ji rukou pohladí po stehnu tak, že má ruku pod jejími kalhotkami a s rukou přejede mezi její stehna a u toho se na ni malinko usmívá a sleduje ji.*

Až bude maškarní, tak ti klidně křídla pořídím a udělám si soukromou párty.*Poví s uculením a zavrtí hlavou nad tím, jak se začne prohlížet, jistě že sám žádné nemohl mít. Nedávalo to vůbec žádný smysl. Nad jeho slovy jenom zavrtí hlavou, sama si nedokáže představit, kdo by jí lezl do komnaty v tuhle hodinu. Proto se toho také neobává, jenže když se téma jejich rozhovoru změní, snaží se mluvit, tak aby něco nepokazila a neřekla špatně. Překvapeně zamrká nad tím co z něj nakonec vypadlo.*Dávno? To mě zajímá..*Nakloní zvědavě hlavu na stranu, než ze sebe nevydá už tak dost podivnou další otázku.*Já vím, že to bude v pohodě...spíše nechci, abys byl zklamaný.*Přizná naprosto jednoduše to, čeho se bojí....po jeho činech zakňučí a sama si sedne obkročmo na jeho klín a jejich rty spojí ve vášnivém polibku. Jedna z mála věcí, kterýma si aspoň trochu jistá je.*

Když ty křídla budou funkční. *Pokrčí rameny a nakloní hlavu na bok, když si vzpomene, že přece jen má doma orla, což je taková náhrada jeho vlastních křídel. Poté by nejradaiz z ní sundal všechno obleceniz, ale nechce být na ni nějaký moc úspěchaný a rád počká třeba do příště.* Tobě jsem propadl už když jsem té poprvé uviděl. *Usměje se na ni a pak starostlivě stáhne obočí.* Zklamaný? Kath, proč bych měl být zklamaný? *Zavrtí s úsměvem hlavou a pohladí ji po vlasech. Když si pak sedne na jeho klín, usměje se a vášnivý polibek jí oplatí. Ruce ji položí na boky a s polibky přejde až k jejímu krku, přičemž rjkama začne pomalu sjíždět zase k jejim stehnům, prsty zahákne za lem kalhotek a pomalu jí je stáhne dolů. I tak si ale neodpustí starostlivý pohled, kterým sleduje, jestli ji vážně v pořádku a není to na ni třeba nějak brzo.*

Budu se snažit.*Mrkne na něj pobaveně, sice by to bylo náročné a sakra na dlouho, ale možná by je i dokázala. Kdyby se snažila, ale nápad je to dobrý. Možná pokud bude mít čas.*Už tehdy? Jakto?*Pořád se ptá, úsměv se jí přitom rozšíří. I její úsměv náhle zmizí, protože se jednoduše bojí.*Jelikož nejsem jako ty dívky v baru a klubech, se kterými jsi nejspíš...*Odmlčí se a zavrtí nad tím jen hlavou, nechce myslet na to...kdo  všechno byl před ní. Sice jí to zajímá, ale možná není vhodné se ptát na něco takového. Když jí oplatí polibek, ví že je všechno v pořádku. Proto mírně hlavu zakloní, aby měl lepší přístup k jejímu krku a vlasy si dá na druhou stranu. Zarazí se, když si uvědomí, že jí zbavil i posledního kousku oblečení. Zadívá se mu do očí a nepatrně přikývne, chce aby se to stalo..chce aby to byl on.*

*Minulou noc strávil celou s Aless. Byl rád, že jí vykouzlil úsměv na tváři a že jí povzbudil a ona klidně usnula. Ví, že to nemá snadné a rád tu pro ní je. Jenže mu pořád hrají v hlavě její slova o tom, jak ho má ráda a jak je skvělý kamarád. Kdyby jenom tušila, jak moc její slova byla jako ostrý nůž do srdce. Další, co si dost dobře pamatuje, je to, jak mu řekla, že se jí líbí jeho delší vlasy, které má v posledních týdnech povyrostlé víc, než je u něj zvykem a dotýkají se mu momentálně ramen. Celý den strávil ve městě, kterým se jen tak protloukal a lidi okolo sebe vnímal akorát, když to byla nějaká modrooká, blonďatá a drobná holka, připomínající Alessii. Teď už se ale vrátil do paláce, kde ho zakempil ve své komnatě. Sedí na posteli v takovém pololehu, polosedu a pohled upírá jen tak před sebe. Myšlenkami je v úplně jiné komnatě. Podvědomě začne drbat své lvíče, které se k němu přitulí a nahlas si povzdychne.*

*Jistě, že byla mega šťastná z toho, když se dozvěděla, že rebelové budou v paláci. Sice většinu z nich skutečně nezná a má z nich jistý strach, ale zahrnovalo to mít i Romea častěji u sebe. Hezká náhoda, že přesně to chtěla, když jí sám navštívil prvně v její komnatě. Od té doby uběhl nějaký čas a ona měla den co den úsměv na tváři, který ale často byl jen naoko, aby to vypadalo. Chyběl jí její nejmilejší starší bráška, se kterým dříve trávila čas pořád. Jenže teď skoro nebyl v paláci a ona se s ním jednoduše míjela. Natáhla si na sebe jednu obrovskou černou mikinu, nasadila si huňaté černé pantofle a vydala se za svým bratrem. Stejně spát nedokáže, protože prostě má pocit, že se jí bratr vyhýbá a to jí vnitřně ubližuje a ubíjí. Váhavě zaklepá na dveře jeho pokoje, než vklouzne tiše dovnitř.*Eddie?*Osloví tiše bratra zkráceninou jména, kterou používala jako malá, sedícího na posteli a několikrát smutně zamrká. Všimne si lvíčete na posteli vedle něj, které si připadá v ten moment neskutečně spokojené.*Chybí mi můj velkej brácha.*Zašeptá k němu rozhodně a povzdychne si nad tím.*

*Sedí ve své komnatě a nepřítomně kouká do zdi. V hlavě je v Alessinině komnatě a zas a znovu si přehrává včerejší večer a noc. Má to jako film ve smyčce už od dnešního rána, kdy se s Aless rozloučil a odešel do města. Pokaždé, když si vzpomene na to slovo "kamarád", je to jako kdyby jím projel nůž. Aniž by to nějak víc vnímal, začne drbat své lvíče na hlavičce a to se k němu spokojeně přitulí. Když uslyší klepání na dveře a následně hlas, musí rychle zamrkat, aby se vrátil po dlouhé době zase do reality.* Ahoj, Kath. *Pozdraví jí a na posteli se posune do vzpřímeného sedu. Nohy dá do tureckého sedu a lvíče se uvelebí mezi jeho smotanými nohami. Kývne k posteli, aby šla Kath dál a posadila se.* Co pro tebe brácha může udělat? *Pousměje se na ní.* Promiň, že jsem se ti moc nevěnoval. Ale no... tak nějak jsem kašlal na úplně všechny. *Sklopí pohled radši k lvíčeti a nechá vlasy, aby mu spadali před obličej.*

*Věděla o jediném možném místě, kde svého bratra snad určitě bude moct zastihnout, i kdyby spal, tak si k němu nejspíš jen vleze a pokusí se usnout. K jejímu štěstí, je Edward po otevření dveří vzhůru, nejprve se jí nezdá, že by jí moc vnímal, jenže ho jednoduše osloví a vyčká. Pokývne hlavou, když jí oslova a rozejde se k němu, než si skopne papuče z nohou a posadí se do tureckého sedu na postel vedle něj..*Já..já..*nedokáže se rozhodnout co by chtěla dřív.*Zazpíváš mi prosím?*Nevinně zamrká a upře na něj své oči, přičemž se snad ještě víc zachumlá do své mikiny.*Chybí mi společný čas...Dříve jsme byli nerozluční a teď tě sotva vidím.*V jejím hlase je smutek, jelikož tohle je skutečně jedna z věcí co jí hrozně moc trápí..*Táta si stěžoval, kvůli Camovi...pořád povídá něco o klokanech*Poznamená naprosto s lklidem, snad jakoby doufala, že o tom něco její  starší bratr snad ví. Přičemž se přisune úplně k němu a hlavu si opře o jeho rameno.*Co bys řekl na to....kdybych ti řekla...že jsem se zamilovala?*Zamumlá mezitím tiše a snaží se nad tím moc nepřemýšlet, aby to vyznělo jako řečnická otázka.*

*Pozdraví Kath, která k němu přijde a kývne hlavou k posteli, aby se posadila a nestála jen tak ve dveřích. Zeptá se jí, co pro ní může udělat a pousměje se, když se ho zeptá, jestli jí zazpívá. Lehce přikývne a pak začne potichu broukat jemnou melodii a postupně přidá slova. Schválně vybral něco pomalého a tiššího vzhledem k tomu, jaká je jeho sestra a jaká je noční hodina. Ví, že nějaká uřvaná rockovka, jakou hrají, nebo spíše hráli, s kapelou, by se jí nejspíš nelíbila. Po chvilce dozpívá a po jejích slovech sklopí pohled.* Promiň. Je to ... složitý. *Nestranil se jenom jí. Poslední dobou se stranil úplně všem.* Jo, chce klokana. Pořád s ním otravuje. Když ne klokana, tak prý aspoň velkýho psa. Přejde ho to. *Pokrčí ramenem a po její otázce zpozorní a stočí k ní hlavu.* Znám ho? *Zeptá se jí hned a pozorně sleduje výraz v jejím obličeji.*

*Vydá se posadit ke svému bratrovi na postel a požádá ho o to co bu skutečně ráda. Už dlouho jí nezpíval, takže se zaposlouchá do melodie hlasu, která jí na tváři vykouzlí dokonce úsměv. Pevně ho z boku obejme a zamrká. Ráda ho poslouchá, když zpívá, vždy jí zpíval..když se bála...nebo když nemohla spát. Jenže teď jí tímhle připomněl to, že skutečně nezmizel pryč. Aspoň jak se v posledních dnech zdálo.*To už mi nevěříš?*Zamumlá v povzdechem a nakloní hlavu na stranu* A to tě třeba nenapadlo mi to vymluvit, tátovi se to sice nezdá. Ale máma začíná pomalu povolovat, takžee.*Rozhodí nad tím vážně rukama, protože fakt doma klokana nepotřebuje, rozhodně jim stačí na malá chlupatá potvora, která leží i Eda. Zarazí se když se zeptá na něco takového.*Ale já neřekla, že je to pravda!*Vypískne o něco nahněvaněji, ale přesto jí zčervenají tváře, takže by se odpovědi stejně nevyhnula.* Možná...trochu..málo.*Snaží se jednoduše vyhnout odpovědi na jeho otázku a pokrčí nad tím rameny.*Není to jedno?

*Zazpívá jí jednu pomalejší tichou písničku, kterou jí párkrát kdysi zpíval jako ukolíbavku a pak jí řekne, že je to složitý. Po její otázce se na ní podívá a se staženým obočím zavrtí hlavou.* Věřím ti, Kath. Jenom tě nechci nijak zatěžovat. To je jedno. Netrap se tím. Jsem tady. *Pousměje se na ní a pak se zasměje.* Klid, táta je přesvědčivej. Ten zvládne mámu a já se snažím zpracovat Camerona. Ale víš, jak je to s ním složitý. *Pokrčí jedním ramenem.* Podle mě si za pár týdnů najde zase něco jinýho a od klokana bude klid. *Zamumlá svůj názor. Pak se jí rovnou zeptá, kdo je ten týpek, do kterýho se zamilovala a po jejím vypísknutí převrátí očima a pohlazením uklidní lvíče, které v jeho klíně nadskočilo a nejspíš právě rozdýchává infarkt.* Neptala by ses, kdyby to nebyla pravda. A nebyla bys rudá. A neměla ten pohled v očích. *Vyjmenuje hned, protože jeho sestra před ním opravdu nedokáže nic zatajit.* Tak to vyklop. *Pobídne jí s uchechtnutím.* Lžeš a vykrucuješ se. *Přivře mírně oči a zkoumavě na ní koukne. Pak nadzvedne obočí.* Ne, to rozhodně není. Kdo to je? No tak. *Drcne do ní ramenem ve znaku podpory a vyčkává, než to nevyklopí.*

*Ví, že její bratr normálně nezpívá ale pro ní to dělával, pokud chtěla...takže je ráda že písničku skutečně z  jeho úst slyší. Jenže se potom  zatváří nespokojeně.*Jenže...já tu mám být pro tebe a mám tě podporovat, a to nemůžu, když mi spoustu věcí neříkáš.*Namítne naprosto podstatný důvod toho, proč by jí věci měl říkat a ušklíbne se.*Pořád můžeme doufat, že z toho vyroste...i když..*zadívá se na lvíče a uculí se.*Pokud bude vzor vidět v tobě, tak minimálně o 10 později si toho klokana určitě pořídí.*Zazubí se nad tím a zavrtí hlavou, vzpomíná si přesně na to jak v Cameronově věku, Ed rodiče taky otravoval ohledně zvířátka.*Říká se tomu řečnická otázka, víš? Navíc člověk může být rudý, třeba vzteky..děláš z toho přílišnou vědu.*Pokývne nad tím pochybovačně. Poté si vyslechne několik jeho slov, přičemž sama nakloní hlavu na stranu.*No kdyby někdo takový byl, tak bych ti řekla, že je to nejúžasnější, nejskvělejší, nejzábavnější a nejdokonalejší anděl co jsem, kdy poznala.*Poví s pobavenýma jiskřičkama, joo přesně takhle by Romea určitě popsala, protože vše podle ní perfektně sedělo a její bratr z toho nemusel být kdoví jak moudrej.*

*Vidí její nespokojený výraz a s jemným pousmáním jí palcem cvrkne do nosu.* Budeš mít vrásky. *Popíchne jí pobaveně a po jejích slovech si povzdychne.* Jsem tvůj starší bratr. To já bych tu měl být pro tebe a podporovat tebe. Ne ty mě. Nedělej si starosti. Jsem v pořádku. *Dá si pozor, aby mluvil co nejvíce přesvědčivě.* /Jenom si přijdu jako ementál../ *Dopoví si v hlavě a opět si vzpomene na to slovo, kterým ho Alessia včera nazvala. Kamarád.* Ať si ho klidně pořídí, až bude větší a zvládne to. Já si taky musel počkat. *Uchechtne se a usměje se přitom na své lvíče.* Ty z toho děláš teď až moc velkou vědu. Až moc usilovně se mi to snažíš vymluvit a brebentíš. To děláš vždycky, když se snažíš něco vykecat. *Zasměje se a zkoumavě se na ní dívá.* Někdo takovej je. Vysyp jméno. No tak. *Sjede jí o něco přísnějším pohledem, protože rozhodně nechce, aby jeho malá sestřička skončila ve špatných rukách.*

*Zahihňá se, když do ní šťouchne a zavrtí hlavou.*To bych se musela mračit častěji, což nehrozí. Koukni na sebe.*Popíchne ona jeho se smíchem.*Právě proto, musíme tu být jeden pro druhého...takže mi věř, když říkám..že nevypadáš v pohodě.*Namítne na jeho slova, protože tohle jednoduše takhle nejde, prokouknout ho dokáže už spoustu let. Uchechtne se a pokýve hlavou..*A pak jsem tu já a nemám žádné zvíře, teda né že bych se nedokázala postarat, alee..*Pokrčí nad tím rameny. Možná by i nějaké zvířátko brala, ale jde o to, že by se nedokázala rozhodnout pro jedno jediné, kdyby si měla v tomhle vybírat.*Náhodou, aspoń v něčem jste si podobní.*Zaculí se a pobaveně na svého staršího bratra mrkne, schválně.*O tom rozhodně nic nevím.*Našpulí spodní ret a nespokojeně nakloní hlavu na jednu stranu.*Ale on skutečně vypadá jako anděl!*Zamručí na svou obhajobu..*Má mladší sestru, motorku a hraje na klávesy..*Odmlčí se a podívá se na něj.*A není to náhodou jedno? Když jsem šťastná?

Já se nemračim. *Brání se se smíchem a pak se na ní pousměje.* Nedělej si se mnou starosti, vážně. Nic se neděje. *Pokrčí jedním ramenem.* /Právě. Nic se neděje. Bez ohledu na to, co všechno pro ní udělám, stejně budu jenom její skvělý kamarád. Nikdy víc. Nikdy mě nebude milovat. Nikdy ve mě neuvidí nic víc../ *Dopoví v duchu, ale klasicky si své myšlenky nechá pro sebe.* V paláci je tolik zvířat, že si každé můžeš vždycky na odpoledne půjčit a pohrát si s ním. Nakonec z tebe bude zooložka. *Uchechtne se a pak přikývne.* Já ale nejsem tak otravnej. *Namítne se smíchem a pak už se z ní snaží dostat, do koho se zamilovala.* Není to jedno. Proč to nechceš vyklopit? *Nadzvedne obočí a když si znovu v hlavě pospojuje to, co mu o něm řekne, napadne ho jedno jméno.* Říkala jsi, že ho znám? *Ujistí se a prudce se posadí do vzpřímené polohy. Nespokojené zamručení lvíčete v tuhle chvíli ignoruje.* Romeo? *Koukne na ní napůl tázavým a napůl nevěřícným pohledem.* Kath... Kluci z kapely fakt nejsou dost dobrá partie. Jak dlouho ho vůbec znáš?

Jasně, že se mračíš. Dokonce víc jak já, víš? Přesně tady máš vrásku.*Dotkne se pobaveně místa na jeho čele, kde jasně, že zatím žádné vrásky neměl. Ale je lepší mu takhle aspoň trochu zlepšit náladu, když jí odmítal říct co se teda "neděje".*Kdyby něco, jsem tu pro tebe a ty bys na to neměl zapomínat.*Poví s úsměvem a uculí se.*Kdybych s naší kastou mohla být zooložka, tak neváhám.*Zamrká nad tím s úsměvem, než se uchichtne.*Teď už nejsi nooo..*Záměrně protáhne poslední slovo a zazubí se na něj.*Protože...vím, jak budeš reágovat...*Zamručí tiše a potom už mu něco málo poví o tom dotyčném.*Říkala jsem...možná trochu.*Zopakuje mu svá slova přesněji a jednoduše ho nechá přemýšlel nad jejími slovy. Jenže, když řekne jeho jméno tak jednoduše mlčky pokrčí rameny.*Nějakej čas už to bude..*Načne opatrně než, vytáhne z pod mikiny řetízek...Roméův řetízek, který má od toho festivalu, co byl ve městě a kde hráli.*Nic mi neudělá...*Zamumlá tiše a povzdychne si, jo o tomhle se sama musela dost jasně přesvědčit. Jelikož ví, jak pro něj bylo obtížné jí začít věřit..*

Nevím, protože se nemračím a vrásky nemám. *Zasměje se, ale pro jistotu si sám sáhne na čelo, aby se ujistil, že tam vážně žádnou nemá.* Nezapomínám, neboj. *Usměje se na ní, i když nemá v plánu jí někdy zatěžovat svými problémy a přiznat jí, že je zamilovaný několik let do Aless.* Nojo.. Ale i tak. Jako druhá můžeš být spoustu věcí. *Pokrčí rameny a pak na ní vyplázne jazyk, když mu řekne, že už není otravný a tím pádem naznačuje, že dřív byl.* To nemůžeš vědět. Prostě mluv. *Sleduje jí zkoumavým pohledem. Pak už si spojí ty indície a dojde mu, kdo je tím týpkem, do kterého se zamilovala. Že by z toho byl nadšený, co se říct nedá. Nadzvedne obočí, když vidí jeho řetízek a pak potřese s povzdechem hlavou.* Kath.... Kluci z kapely nejsou tak svatý, jak vypadaj. Teda... Teď už jsme tady zbyli jenom já a Romeo, takže o kapele se mluvit nedá, ale i tak... Buď opatrná. Nechci, aby ti ublížil. Proto jsem nikdy nechtěl, aby ses s nima nějak víc seznamovala. Tohle.... Nechci tě vidět kvůli němu brečet. *Rozhodí jednou rukou a pak se na ní trochu odevzdaně podívá a nakonec jí obejme.* Prostě mám strach. *Vydechne.* Nejsi už unavená? *Odtáhne se od ní trochu, aby na ní viděl a pak si lehne a přikryje jí svojí dekou. Lvíče automaticky zaujme místečko co nejblíž němu a stočí se spokojeně do klubíčka. Prakticky hned začne oddechovat.* Dobrou noc, Kath. *Popřeje jí, protože jemu samotnému se už zavírají oči a během pár minut usne.*

Alee ano mračíš se.*Zazubí se, když si všimne jak se musel sám svého čela dotknout a ujistit se.*Nevím, jestli to myslíš vážně.*Zamumlá tiše, ale rozhodne se pro jednou nerozebírat.*Jenže já nechci být spoustou věcí, chci být jen já..*Poví s lehkým pousmátím a zavrtí nad tím pobaveně hlavou, občas byl skutečně pořád tak hrozně dětinský.*Vím náhodou spoustu věcí!*Namítne vážně, ale nakonec se stejně prokecne,  i když jméno svého milého přímo nezmíní.*Možná je to znamení toho, že vaše hudba jednoduše byla strašná.*Pokrčí nad tím rameny a ušklíbne se.*Narozdíl od té princezničky, mě on nevyužívá.*Poznamená naprosto vážně a povzdychne si. Měl by být rád, že je šťastná, ať už je to s kýmkoliv. Při jeho objetí se k němu přitulí a jen přikývne...*Já vím, že máš..ale nic se mi nestane, pokud tu pro mě pořád budeš.*Šeptne jen.*Docela..*Přisvědčí ještě než  se přesune do lehu k němu a té malé chlupaté kouli.*Dobrou noc.*Zamumlá na oplátku i ona, než zavře očka a přesune se do říše snů. Což skutečně dlouho netrvá.*

[b]Obyvatelé paláce, služebné, strážci, kuchaři, kteří nežijí v Angeles a tudíž musí zůstávat v paláci, mají samostatné menší pokojíčky spojené společně s vlastní koupelnou. Pokoj je většinou sladěný do šedých či bílých barev./b]

*Brzy ráno musela jít do práce, kdy musela několik kytek přesadit z květináčů do palácových zahrad, jelikož jí to tak bylo samozřejmě nařízeno. Avšak nevadilo ji to, kytky a svou práci miluje, jen ji brzdilo to, jaký měla strach o svého nejlepšího kamaráda. Věděla o tom útoku, který se stal a také věděla, že včera měl mít volno, ovšem při útoku většinou nastupují všichni strážci do služby, což jí zneklidnilo. Plánuje se hned po práci ujistit nad tím, jestli je v pořádku. Nechce mu psát, chce se ujistit opravdu osobně. Proto hned, jakmile dostane volno, se vydá do své komnaty, kde se vysprchuje, aby nešla cítit hlínou. Po sprše se převleče do černých džín a bílého trička, načež rychlým krokem vyjde ze své komnaty. Naštěstí Camerona komnata není tak daleko od té její. Před jeho komnatu se zastaví a slušně zaklepe, nechce tam zase vtrhnout.*

*Teď leží v posteli a vedle sebe má svou dceru, kterou hlídá i když by se nejraději prospal, jelikož včera večer skoro nespal. Ani se nestihl nachystat ke spánku a už svolávali všechny strážce kvůli útoku. Byl pryč celou noc, jelikož pomáhali hledat lidi, kteří byli někde mezi zříceninami sálu a také ještě kontrolovali palác, jestli tam někde náhodou ještě nebyli rebelové. Proto se vrátil pozdě a ráno měl ještě službu, ale nechce jít spát, protože se chce věnovat své dceři. Když uslyší zaklepání na dveře, povytáhne obočí a jako první ho napadne, že ho zase povolali do služby. Jelikož má na sobě jen tepláky, rychle si na sebe přetáhne tričko a nevadí mu, že to tričko má naruby. Když dveře otevře a uvidí tam Aubree, musí se překvapeně usmát.* Ahoj, Bree. Co ty tady? *Zeptá se jí a pak poodstoupí dál, aby mohla vejít dovnitř a snaží se znít jakože má plno energie a taky se tak snaží vypadat.*

*Po práci do své komnaty skoro běží, aby byla co nejdříve převlečená a osprchovaná, jelikož si chce poté zjistit, zdali je Cameron v pořádku. Na čemž ji hodně záleží a proto se vším pospíchá, i když musí vypadat trošku zvláštně, když pořád popobíhá. Jakmile vyleze ze sprchy, ručníkem si co nejvíce vysuší vlasy a poté se i rychlostí blesku převlékne, načež vyjde ze své komnaty. Pár komnat přejde, než se objeví u té, která patří jejímu nejlepšímu kamarádovi. Na dveře zaklepe ne s takovou vervou, aby kdyžtak nevzbudila Beu, která by mohla spát. Trpělivě vyčkává, ale i tak si začne lehce podupávat levou nohou. Jakmile ji Cam otevře a ona ho uvidí vcelku, hned si oddychne.* Ahoj, Came. *Usměje se, je vážně ráda, že je v pořádku, i když ji neunikne jeho unavený výraz, který se snaží popřít. Už ho holt zná a tohle jí jen tak neunikne.* Promiň, že jsem se tu jen tak objevila a nedala ti vědět, jen jsem se chtěla ujistit, jestli jsi po tom útoku v pořádku. *Vděčně se na něj usměje, když ji pootevře více dveře a ona tak vejde dovnitř, ale zůstává stát na začátku komnaty. Lehce starostlivě stáhne obočí a ještě jednou se na něj podívá, jakoby si nebyla jistá, zdali něco nepřehlédla.*

*Má co dělat, aby neusnul, jenže se snaží zůstat vzhůru, protože je i jeho dcera vzhůru a nechce aby šla spát, protože by zabralo čas, než by usnula a navíc potřebuje, aby spala v noci. Když uslyší zaklepání na dveře, čeká, že to bude někdo, kdo ho bude volat do služby. Ještě rychle přenese Beu do ohrádky aneb dětského koutku a až pak jde ke dveřím. Když uvidí svou nejlepší kamarádku a ne nikoho z jeho práce, usměje se. Ani mu nevadí, že má tričko naruby, protože o tom neví, takže to logicky neřeší.* V pohodě, jsem rád, že tě vidím. *Usměje se na ni a pak roztáhne ruce a zazubí se na ni.* Jsem v pohodě. *Poodstoupí dál, aby mohla vejít dovnitř.* Bea je tam. *Mávne rukou k dětskému koutku, ale když uvidí, že se na něj Aubree stále dívá, znejistí.* Je všechno v pořádku? *Zeptá se jí nechápavě a poškrábe se na zátylku, zmatený tím, jestli je něco špatně nebo ne.*Chceš něco na jídlo nebo na pití? Můžu poprosit komorný. *Usměje se na ni a nakonec přejde k dětskému koutku a vezme si do náruče svou dceru, která hned začne natahovat ručky po Aubree.*

*K jeho komnatě jde co nejrychleji. Možná trošku přehání, ale opravdu se potřebuje ujistit, že je její nejlepší kamarád v pořádku, jelikož ví, čeho všeho jsou rebelové schopni. Hlavně poté, co byla od nich poprvé zraněná, kvůli čemuž má právě jizvu na hřbetu ruky, kvůli popálenině, kterou měla. Když je u komnaty, samozřejmě zaklepe, aby tam úplně nevlítla. Když Cama uvidí vcelku, bez nějakých ran, může si konečně oddychnout.* Také jsem ráda, že tě vidím. *Zazubí se, když uvidí jeho tričko, jak ho má obrácené. Poté ho ale krátce obejme, když roztáhne ruce a vejde dovnitř jeho komnaty, jak jí nabídl tím, že více otevřel dveře.* To jsem ráda. Rebelové prý útočili hlavně na královskou rodinu, ale bylo mi jasné, že jako vždy budou potřeba všichni strážci, tak jsem byla trošku nejistá. *Vysvětlí mu a poté zabloudí pohledem k dětskému koutku, načež se na malou Beu zaculí, když ji tam uvidí. Jenže ještě jednou zabloudí pohledem k němu, což ho asi znervoznilo.* Všechno je v pořádku, promiň. *Zavrtí rychle hlavou a usměje se.* To je dobrý, děkuji. *S úsměvem se dívá, jak si bere Beu do náruče.* Naspal jsi něco? Nebo vás pustili až ráno? *Optá se trochu starostlivě, jelikož ji neunikl jeho unavený výraz, už ho prostě zná. Jakmile uvidí Beu, která k ní natahuje ručky, pohledem se zeptá Cama, zdali si ji může na chvíli vzít, načež se podívá zpátky na ní a opatrně si ji vezme k sobě do náruče.* Ahoj. *Pozdraví ji s úsměvem.*