Ošetřovna paláce

Nemyslel jsem, jestli jsi je nezabila nekrmením, ale jestli se nesežrali navzájem. *Zasměje se.* Za chvíli s váma všema zase budu. *Ujistí jí s úsměvem.* Nikam chodit nebudu. Budu jenom s tebou v naší posteli. Taky tě miluju. *Nemůže se dočkat, až budou zase jenom spolu.* Neměla sis dělat starosti. Spíš jsi měla pořádně spát. *Namítne a potřese u toho hlavou.* Přijde mi to jako hrozně moc. *Poznamená, když mu potvrdí, že byl mimo tři týdny a vysvětlí tak své překvapení.* Tak jo. *Souhlasí s ultrazvukem navíc, kde by mohl naživo toho drobka vidět. Pak už ohromeně kouká na fotku z ultrazvuku.* Nemůžu se dočkat, až si ho pochovám. *Pousměje se.* To bude. *Přikývne a pak mírně nadzvedne obočí, když odběhne, ale rychle mu dojde, co plánuje udělat. Během chvíle už drží fotku v rukou a s úsměvem se na ní podívá.* Bude krásnej nebo krásná po mamince. *Zvedne k ní pohled.* Budeš si chtít nechat prozradit pohlaví? *Zeptá se jí, protože jemu je to jedno a chce nechat to rozhodnutí na ní.*

*Zasměje se.*Jo takhle.. Ne, nesežrali. Naopak si myslím, že má Loki Acyna a Palmera rád. Nesežral by je./Snad../Už se těším. Až mě konečně naučíš vařit. Něco spolu konečně ukuchtíme.*Zmíní to,na čem se domlouvali, než tady skončil.*Už se na to těším. A i na to, až budeme my dva spolu ve Francii.*Těší se tam skutečně dost. I když je i zároveň trochu nervózní, protože se tam počká s rodiči Chrise a bojí se, že by si nemuseli rozumět.*To se snadno řekne.. Jenže já tě miluju a když někoho miluješ ne normální si o něj dělat starosti. Nemohla jsem to nijak ovlivnit. *Pokrčí rameny.*Je to dost.. Další týden už bych to bez tebe asi nevydržela. *Navrhne, že až se dotud dostane mohou společně jít na ultrazvuk jen, aby toho drobka mohl taky vidět naživo.*To já taky. Už se těším, jak nás bude uprostřed noci probouzet pláč, jak ho budeš přebalovat..*Zazubí se na něj. Pak odběhne a předá fotku sestřičce, aby ji dala Chrisovi a hned se za ním zase vrátí.*Doufám, že bude mít tvoje oči. Že bude celej nebo celá po tobě.*Dívá se na něj se zamilovaným úsměvem.*Hmm... Možná bych si to nechala i říct. Jsem na to dost zvědavá. Ale jestli chceš překvapení, klidně počkáme a do porodu.

Protože to neni zabiják, ale ve skutečnosti milá kočička. *Zazubí se na ní.* Jakmile mě odsud pustí, uděláme si výlet do kuchyně, slibuju. *Slíbí jí s úsměvem, protože ať už vaření s ní nebo vaření pro ní je jednou z jeho nejoblíbenějších činností. Hned po líbání jejích rtů nebo usínání vedle ní.* Ve Francii, kde bude palác za chvíli soukromá zoo. *Zasměje se.* Dobře, to je asi pravda. Ale teď už si o mě starosti dělat nemusíš. *Pousměje se na ní, protože se cítí daleko lépe, než předtím, co ho uvedli do umělého spánku. Ani nemá pocit, že by mu měla každou chvíli prasknout další žilka v nose.* Ale vydržela. Jsi daleko silnější, než si myslíš. Zvládla jsi toho spoustu a zvládneš ještě víc. *Tím si je jistý. Nezná silnějšího člověka, než je ona.* Oprava....Tebe bude budit pláč a ty ho budeš přebalovat. Já budu spát v pracovně někde pod zemí dokud trochu nepovyroste. *Zasměje se a pak už drží v ruce fotku z ultrazvuku, na kterou se usmívá a nedokáže uvěřit tomu, že za pár měsíců bude skutečně otcem.* Já chci, aby byl po tobě. *Namítne, protože ona je pro něj tím nejdokonalejším stvořením na světě, takže chce, aby po ní bylo i jejich dítě. Navíc od něj by mohlo podědit bipolární poruchu, takže by byl nejradši, kdyby dítě mělo jenom její geny.* Nechávám to na tobě. Mě je to jedno. Takže si to necháme prozradit. Taky jsem docela zvědavý. *Uchechtne se, ale zároveň se mu pomalu zavírají oči. Jeho tělo má pořád plno věcí, se kterými se musí poprat.* Promiň, ale jsem hrozně unavený. Asi za chvíli usnu. A ty bys měla jít a taky se vyspat. *Pousměje se na ní a položí se na posteli do lehu.* Dobrou noc, lásko. *Popřeje jí už se zavřenýma očima, protože je otevřené neudrží a pak začne klidně oddechovat.*

Jo, to je, ale pst. Účastnice to ještě moc netuší a nechci, aby se dozvěděly. Pokud některá ublíží Wyattovi, pošlu ho na ně./I dkyž s Wyattem a nikým jiným nemluvím, je to pořád můj bratr../Už se těším.*A ne jen na to že spolu půjdou do kuchyně, ale na to, až konečně bude s ním. Pak se zasměje.*Drahý máme jen papoušky a jaguára.. A koně.. To ještě není tak hrozný./Ještě docela hezký jsou želvy a psy.. Nebo.. prošla by mi panda?/*Řekne, že ho miluje a proto nemohla plně odpočívat. Dělala si o něj starosti, což je snad logické vzhledem k tomu, co k němu cítí.*Dokud už nebudeš na ošetřovně s tím virusem, budu si je dělat i nadále. I když teď bude přece jen o něco můj spánek klidnější.*I tak ale na něj bude pořád myslet.*Nezvládala jsem to zas tak dobře.*Řekne tiše.*No to teda ne. Ty budeš hezky se mnou a bude nás budit oba dva. A protože já budu rodit, což nebude moc příjemné, to ty by ses mohl obětovat a minimálně celý první měsíc přebalovat, aby se to nějak vykompenzovalo.*Uchechtne se. Pak mu dá fotku, teda pošle mu ji a zamilovaně se na něj usmívá.*A já, zase aby byl po tobě. Aby měl stejné oči, úsměv. A i povahově byl po tobě.*V tomhle se zřejmě neshodnou. Popřemýšlí nad tím, jestli si chce spíše pohlaví nechat říct a nebo počkat. Sama je dost zvědavá, ale kdyby to chtěl mít Chris jako překvapení, vydržela by.*Dobře, tak si to necháme říct. Teď jsem vlastně v patnáctém týdnu. Od šestnáctého se to dá docela dost rozlišit. *Je z toho nadšená. Neplánoval dítě v tomhle věku, je jí osmnáct, ale teď je ráda, že otěhotněla.*Neomlouvej se Chrisi. Chápu to. Musíš ještě odpočívat.*Usměje se na něj.*Dobrou noc drahý. Zítra zase přijdu.*Vidí na něm že skoro okamžitě usnul, takže se taky vydá do komnaty.*

*Jakmile se dostala do paláce, vzali si jí do péče lékaři, kteří jí ošetřili všechny možné rány. Jednou z nich byla i stará zlomenina ruky, kterou jí zlomili rebelové, když jí před třemi roky unesli a kost jí špatně srostla. Takže nyní má pravou ruku v sádře. Taky doktoři začali řešit její podváhu, protože za ty tři roky zrovna dvakrát jídla nesnědla, protože rebelové i Tobias jí rozhodně nepřipravovali tři pořádný jídla za den. Nedokáže si zvyknout na to, že je zase zpátky v nějakém paláci a myšlenku na to, že je v bezpečí taky ještě úplně nezpracovala. Proto celé dny sedí na posteli a vyděšenýma očima se rozhlíží okolo sebe. V noci jí budí noční můry, který jí opakují, co všechno zažila, takže má pod očima tmavý kruhy. Pořád ještě si nevzpomněla úplně na to, co všechno se stalo, i když pochybuje, že se mohlo stát něco horšího, když byla mimo než co se stalo, když jí občas drogy nedal.*

*pořád nevěří tomu, že je Cheynne naživu. Asi tomu určitým způsobem ani nikdy neuvěří. Pořád se viní z toho, že jí tenkrát unesli. Pokud ji tedy unesli. Neví, jak to nakonec bylo a doufá, že Cheynne si pamatuje aspoň něco. Doufá, že dneska už bude trochu víc při sobě a něco víc mu řekne, proto za ní zamířil na ošetřovnu. Je vděčný doktorům z paláce, kteří se o ní postarají. Dělá ji starosti její stav. Ani ne tak fyzický...ví, že s pomocí doktorů bude brzy v pořádku. Spíše má strach o její psychické zdraví. Doufá, že se z toho dostane. Je mu jasné, že asi už nikdy nebude taková, jaká bývala, ale udělá vše proto, aby na tom byla co nejlépe. Na sobě má modré džíny a černou mikinu. Před chvílí vstal z postele a rovnou zamířil sem, takže vlasy mu trčí do všech stran.* Ahoj.*pozdraví ji a posadí se na křeslo vedle její postele.* Poslední měsíc trávil střídavě u sebe v komnatě a na ošetřovně s Chrysane.* Jak je ti? *zeptá se starostlivě.* Doktoři ti pomohou a brzo budeš v pořádku. Tady už ti žádné nebezpečí nehrozí. *Všimne si jejího vystrašeného výrazu.* Mylsíš, že o tom dokážeš mluvit? *zeptá se ji opatrně.*

*Sleduje prostory ošetřovny okolo sebe a nedokáže se ubránit pořád tomu strachu, který cítí. Po těch třech letech je pro ní divné najednou přijmout, že je v bezpečí a nemusí se nijak bát. Když uslyší blížící se kroky, škubne sebou a pak se podívá na toho dotyčného a vydechne, když vidí, že to je Zayden a ne Tobias ani někdo z rebelů.* Ahoj. *Pozdraví ho potichu a pak sklopí pohled ke své sádře na ruce.* Docela dobře. *Odpoví mu a po jeho dalších slovech se na něj podívá a trhaně přikývne.* Já... nevim. *Odpoví mu na jeho otázku potichu.* Co chceš vědět? *Má pocit, že pro ní bude lepší mu odpovídat na otázky, než o tom začít mluvit sama od sebe.* Jak..Jak dlouho jsem byla pryč? *Zeptá se ho, protože ví jenom, že v Austrálii byla něco okolo roku a poté už ztratila pojem o čase, když byla spoustu dnů mimo.*

*asi mu bude trvat ještě dlouhou dobu, než skutečně uvěří, že je Cheynne živá a tohle není jen sen. Zamířil za ní na ošetřovnu a doufal, že mu řekne něco víc k tomu, co se stalo. Pořád se z toho viní a vinit se z toho bude asi do konce života. Má strach, že se z toho Cheynne nedostane. Ví, že doktoři ji ošetří rány na těle, ale ne na srdci. Když přijde na ošetřovnu, připomene mu to, jak tady trávil minulý měsíc den co den s Chrysane. Všimne si, jak sebou škubla a omluvně na ni koukne. Nechtěl ji vylekat. Posadí se na křeslo vedle její postele a zeptá se jí, jak jí je. Což je asi celkem zbytečná otázka, protože na ni vidí, jak jí je. Pohledem sklouzne k její sádře a povzdychne si.* Budeš v pořádku. Doktoři se o tebe postarají a pomůžou ti.*ví, že mu nedopověděla upřímně. Je to její dvojče - pozná na ní každou maličkost. Poté se jí opatrně zeptá, jestli o tom zvládne mluvit. Pochopil by, kdyby řekla, že nemůže.* Když jsi odešla do města, tak tě unesli. Pamatuješ si, kdo to byl nebo jak vypadal? Byl to ten, co tě přivedl do Illey, nebo někdo jiný? *položí ji první otázku.* Nedávno to byli přesně tři roky, co jsi zmizela. Rodiče ukončili pátrání zhruba po roku. Nebyly po tobě žádné stopy a když už se něco menšího našlo, nikam to nevedlo. Pro ně už to nemělo smysl a matku ubíjel každý den, kdy se nic nenašlo.*odpoví ji tiše.* Po roce tě... prohlásili za mrtvou. Do té doby jsem pořád doufal, že tě najdou, ale pak ta naděje vypršela. *potřese hlavou.* Pořád nevěřím tomu, že tady sedíš předemnou a čekám, kdy mě někdo vzbudí, protože je to jen sen. *odmlčí se a uhne pohledem.* Je mi to tak strašně moc líto. Omlouvám se. Kdybych..kdybych tě zastavil, nic z toho by se nestalo. Omlouvám se. Jsem strašný bratr. Nikdy jsi to neodpustím. Nikdy si neodpustím, že se ti kvůli mé chybě stalo tohle. *řekne tiše a cítí, jak ho začínají pálit oči od slz, které se mu do nich vhrnuly. Nikdy si to neodpustí.*

*Škubne sebou, když slyší přibližující se kroky, ale když zjistí, že je to Zayden, dost jí to uklidní. Na jeho omluvný pohled zareaguje menším nadzvednutím koutů rtů. Na jeho otázku o tom, jak se cítí mu zalže, že docela dobře, protože nechce, aby si dělal zbytečné starosti.* Já vím. *Ví, že jí doktoři pomůžou. Aspoň fyzicky. Ale ona se hlavně potřebuje přesvědčit, že je tu skutečně v bezpečí a že nepřijde někdo, kdo jí zase neublíží. Pak se ho zeptá, co chce vědět a po jeho konstatování, že jí unesli, když odešla z paláce, přikývne.* Byli asi čtyři. Když .. když mě vysadili z tý dodávky, bylo jich tam hrozně moc. Měli zakrytý obličeje. Ten...ten, co ho v neděli..zabili, mě od nich koupil v Asii na trhu s otroky potom, co mě přestali hledat. *Řekne mu, jak to bylo a u toho zabodává pohled do deky, kterou má přikryté nohy, protože je jí zima. Pak se ho zeptá, jak dlouho byla pryč, protože v tom má bordel od doby, co se dostala k Tobiasovi. Když slyší, že nedávno to byly tři roky, v duchu si to spočítá a rychle vzhlédne.* Takže je nám devatenáct? *Zeptá se, jestli si to spočítala správně.* Co je za měsíc? *Střelí pohledem k oknu. Dokáže odhadnout, že bude buď pozdní jaro, léto nebo začátek podzimu.* Ví už rodiče, že jsem tady? *Zeptá se ho na další otázku a oči se jí zalijí slzami, když si představí, čím si její rodina musela kvůli ní projít.* Není to sen. *Řekne mu potichu. Sama doufala nespočetněkrát, že to všechno je jenom sen a ona je pořád doma, ale byla by to až moc dlouhá noční můra, kterou by si nedokázala vysnít, ani kdyby zapojila veškerou svojí kreativitu, takže si připustila, že je to skutečnost. Když se jí pak Zayden začne omlouvat, podívá se na něj a zavrtí hlavou.* Neomlouvej se. Není to tvoje chyba. Měla jsem tě poslechnout. Tebe a rodiče. Měla jsem zůstávat doma. Je to moje chyba, to kvůli mě jste si všichni prošli peklem. *Začne rychle mrkat, aby rozehnala slzy, ale nedaří se jí to a začnou jí stékat po tvářích.* Nejsi strašný bratr. *Popře jeho tvrzení, protože ona ho tak opravdu nevidí.*

*Omluvně na ní koukne, když vidí, že sebou škubla. Všimne si toho, jak lehce nadzvedla koutky rtů a zahřeje ho to u srdce. Napadlo ho, jestli bude vůbec ještě úsměvu schopná po tom všem. Ujistí ji, že ji doktoři pomůžou. Alespoň fyzicky. O její psychické zdraví má ale větší strach. Poté ji opatrně položí první otázku. Pochopí, pokud nebude chtít o tom mluvit, ale asi by bylo dobré, kdyby mu to řekla. Až budou v Austrálii pravděpodobně to bude muset říct i detektivům nebo tak něco, aby se pokusili vyhledat ty, kteří ji to udělali. Když slyší o obchodu s otroky, cítí, jak v něm začíná proudit hněv. Udělá všechno proto, aby našli ty, co jí to udělali a zaplatili za to.* Jmenuje se Tobias Horn. Je to nějaký příbuzný královské rodiny, co žije tady v Illee. *Zjistil si to.* Nemáš tušení, kde tě tak mohli držet? Nezahlédla jsi něco málo z dodávky, když..tě vezli pryč? *poté ji odpoví na to, jak dlouho byla pryč.* Jo, je nám devatenáct a za pár měsíců nám bude dvacet.*kývne hlavou.* Červen. Je 23. 6. 2020. *odpoví ji na otázku.* Stalo se to 14. 4. 2107*dodá tišším hlasem. Neví, co všechno si Cheynne pamatuje.* Asi ještě ne. Nebo ne ode mě..nic jsem jim neříkal. Chtěl jsem počkat, až na tom budeš trochu líp. Aby ses na to mohla připravit. Až to zjistí, tak budou chtít přijet, ale to pravděpodobně nemůžou, kvůli tomu viru, takže než je budeš moct vidět to asi ještě chvíli potrvá. *ví, že už se našel lék, ale situace v Austrálii pořád není moc dobrá a bylo by nebezpečné teď cestovat. Všimne si, jak se jí oči zalili slzami a trhaně se zhluboka nadechne. Poté řekne, že stále nevěří tOmu, že to není jen sen. Její slova jí ale potvrdí, že to sen není. Ani nedokáže říct jak strašně moc je rád, že je Cheynne naživu a relativně i v pořádku. Nebo brzy aspoň bude. Poté uhne pohledem a začne se jí omlouvat. Viní se z toho. Kdyby tenkrát nepil, pravděpodobně by jí zastavil.* Není to tvoje chyba. Kdybych tenkrát nebyl mimo, tak bych tě zastavil. *věděl o tom, že šla ven* Ty sis prošla peklem taky. A o dost horším, než. Nemusíš se z ničeho vinit, protože ani není z čeho. Ty za nic nemůžeš. *Řekne a podívá se zpět na ní. Když vidí, že ji stékají slzy po tváři, automaticky mu jich také pár steče po tváři, ale rychle si je setře. Vždycky to tak měli. Když byl šťastný jeden, byl i druhý. A to samé se smutkem a dalšími pocity. Jsou dvojčata.* Jsem. Měl jsem tomu zabránit. Jsem strašný bratr a budu i strašný král. /Chrysane by si taky zasloužila někoho lepšího./*pomyslí si.*

*Řekne mu co si pamatuje a že k Tobiasovi se dostala díky obchodu s otroky potom, co jí doma přestali hledat. Když jí řekne víc podrobností k tomu, kdo to je, jenom beze slova přikývne.* Musela to být nějaká samota, já.. křičela jsem, ale.. nevím. Vůbec netuším, kde to mohlo být. *Zavrtí hlavou a snaží se zklidnit třesoucí se hlas.* Dvacet.. *Hlesne potichu trochu nevěřícně, protože jí přijde, jako kdyby toho strašně moc ztratila. Jako kdyby toho hrozně moc zmeškala a pořádně už ani nevěděla, kdo je.* To si pamatuju. Pamatuju si ten první rok. Ale .. potom, když .. když mě převezli... Něco mi dával, nevím co. Nevěděla jsem, jak dlouho už u něj jsem. *Trhaně se nadechne, aby se trochu uklidnila, protože když si na to vzpomene, začne se hned klepat. Pak se zeptá, jestli už rodiče ví o tom, že se našla.* Dobře. *Těší se, až zase obejme své rodiče, ale zároveň se toho hrozně bojí. Pak mu řekne, že si nemusí nic vyčítat, protože je to její chyba. A na tom si stojí. Zayden za nic nemůže. To ona měla zůstat v paláci, když věděla o riziku rebelů a rodiče jí zakázali jít.* Zayi... Nezastavil bys mě. Vždyť mi to zakázali i rodiče. Několikrát ses mě snažil zastavit a já stejně nějak utekla. I kdybys tehdy nepil, tak bych šla. Byla jsem hloupá. *Potřese hlavou a když zmíní, že si prošla peklem, sklopí pohled. Neví ani o tom nejhorším, co se jí během pobytu u Tobiase, dělo. Pak jí začnou stékat slzy po tvářích. Několik z nich si setře, ale pak už to vzdá a nechá je stékat po tvářích. Všimne si, že i Zayden trochu brečí a vzpomene si na to, jak vždycky byli naladění na stejnou vlnu. Nikdy se nestalo, že by jeden z nich byl šťastný a druhý měl náladu pod psa. Jako kdyby byli vždycky propojení.* Nezabránil bys tomu. Nic si nevyčítej. Můžu si za to sama. Ty jsi úžasný bratr a budeš skvělý král. *Ujistí ho.* A i manžel... *Dodá, když si vzpomene na tu dívku, kterou jí představil jako svou snoubenku.* Pověz mi o ní. Jaká je? Jak jste se dali dohromady? *Chce aspoň chvíli myslet na něco jiného než na ten únos a zároveň se potřebuje ujistit, že se její bratříček nezamiloval do nějaké mrchy, která ho tak akorát zničí nebo využívá.*

*pozorně poslouchá její slova a když se zmíní o obchodu s otroky, cítí, jak v něm začíná vřít hněv. Poté ji řekne něco málo, co si zjistil o Tobiasovi. Po její odpovědi na to, jestli nemá tušení, kde je, jen kývne hlavou. Poté ji řekne, že teď jim je 19 a brzy jim bude 20. Smutně se na ni pousměje. Je mu líto, že 3 roky svého života trávila takhle. Jakoby je ani nežila. Vidí jak se trhaně nadechne a povzbudivě ji stiskne ruku.* Klid. Tady jsi v bezpečí a už ti nikdo neublíží. Nedovolím to. *pokusí se jí trochu uklidnit. Potom ji řekne, že rodiče to zatím neví. Neříkal jim to, protože chtěl počkat, až bude Cheynne trochu více v klidu a mohla se na to připravit. Poté se jí omluví, protože si nikdy neodpustí to, že se jí tohle stalo právě kvůli němu.* Třeba bych tě zastavil. Měl jsem tě více chránit. *stojí si tvrdohlavě za svým. Pak řekne, že ona si prošla o dost horším peklem, než on a rodiče, a když sklopí pohled, na chvilku jen zavře oči a zhluboka se nadechne. Když pak vidí, že Cheynne stékají slzy po tváři, také mu jich pár ukápne, ale rychle si je setře. Vzpomene si, že takhle to u nich bylo vždy. Pokaždé měli stejnou náladu a pocity. V jejím pohledu pozná, že si vzpomněla na to samé a trochu se pousměje. Asi nikdy nepochopí to, jak jsou propojení i když ví, že to takhle u dvojčat bývá.* Nejsem a nebudu.*stojí si stále za svým.* Zasloužila by si někoho lepšího.*hlesne tiše. Ví, že to není tak dlouho, co se tohle snažil vymluvit Chrysane a teď říká uplně to samé, jen v opačném smyslu.* Je..prostě dokonalá.*vydechne. Neví jak jinak by měl Chrysane popsat. Na tváři mu začne hrát malý zamilovaný úsměv.* Nedokáže přestat mluvit. Vážně. Nejde ji zastavit. Ale když je naštvaná...někdy mám pocit, že by byla schopná mě na místě přizabít. V dětství si toho dost zažila, což se na ni hodně podepsalo. Nevim, jak ji popsat. Slovy to ani nejde. *potřese hlavou. Opravdu neví, jak by ji popsal slovy tak, aby Cheynne pochopila, jak dokonalá pro něj Chrysane je. Po její otázce, jak se dali dohromady sklopí pohled.* Rodiče mě s ní zasnoubili. Nesnášel jsem je za to, protože mi vzali svobodu...jestli to chápeš. Měli jsme se potkat tady v Illee, při Selekci, která teď probíhá. Už když jsem ji potkal poprvé, tak mě přitahovala. Ale nechtěl jsem si to přiznat, tak jsem se k ní raději choval hnusně. Ale zamiloval jsem se do ní. Jenže ona chtěla zasnoubení zrušit, protože jsem si to u ní posral, takže jsem prosil o druhou šanci tak dlouho, dokud mi ji nedala. *o tom, že se kvůli něm chtěla Chrys i zabít se nezmiňuje.* Když chtěla ona, nechtěl jsem já, a když jsem já chtěl, tak nechtěla ona. *shrne to. Celou dobu se přitom zamilovaně usmívá, jako pokaždé, když o Chrysane mluví, nebo je s ní.*

*Přijde jí, že toho ztratila hrozně moc, když se dozví, že jí za pár měsíců bude dvacet. Doteď si myslela, že jí je osmnáct. Je to jako kdyby dva roky vůbec nebyla. Jako kdyby je někdo nechal kouzlem zmizet. Lehce, možná až skoro neznatelně, se na něj pousměje, když jí stiskne ruku. Pořád nedokáže plně uvěřit tomu, že je tady v bezpečí a že se sem nikdo nedostane. Je ráda, že má čas se na setkání s rodiči připravit, ale zároveň jí přijde trochu zvláštní, že je tady a její rodiče pořád věří, že je mrtvá.* /Jestli si na mě ještě někdy vůbec vzpomenou.../ *Proběhne jí hlavou, protože jí to přijde hrozně dlouho na to, aby se její "smrtí" rodiče ještě pořád trápili a mysleli na ní.* Zayi, nech toho. *Koukne na něj neústupným pohledem.* Nezastavil bys mě. Nezastavil jsi mě nikdy, ani když jsi byl střízlivý. *Pokrčí jedním ramenem, protože i když byl střízlivý a snažil se jí zastavit v jejím výletu do města, ona stejně vždycky nějak šla. Pak jí začnou stékat slzy po tvářích a při pohledu na Zaydena si vzpomene, jak spolu vždycky byli nějak propojení. Trošku jí překvapí, že to přetrvává i po tý době, co byli odloučení.* Jsi a budeš. A nedohaduj se se mnou. *Našpulí trochu nespokojeně rty. I po tom, čím si prošla dokáže být neuvěřitelně tvrdohlavá a ona ví, že její bratr je skvělý člověk, nejen, aby byl dost dobrý. Pak se zeptá na tu dívku, kterou jí představil v tom dětském domově a usměje se, když vidí jak se zamilovaně usmál on. Poslouchá jeho slova a má v plánu si s ní sama někdy promluvit, protože se potřebuje přesvědčit, že si jejího bráchu vezme co nejlepší možná holka a že je pro něj Chrysane ta správná volba.* To se spolu nudit nebudete. *Poznamená pobaveně.* Je hezký vidět tě konečně zamilovanýho. *Řekne mu upřímně, protože ho daleko radši vidí takhle, než věčně pod vlivem pokaždé s jinou holkou na jednu noc.*

*je u strašně moc líto, že Cheynne poslední roky vesměs neprožila. Nedokáže si představit, čím vším si musela projít. Povzbudivě ji stiskne ruku a i ten malý náznak úsměvu, o který se jeho sestra pokusila pro něj znamená neskutečně moc. Doufá, že se z toho jednou dostane. Je smířený s tím, že asi už nikdy nebude taková, jaká bývala. Ty jizvy už nezmizí. Ale udělá vše pro to, aby na to psychicky byla co nejlépe. Nechtěl hned volat rodičům, protože věděl v jakém stavu Cheynne je, takže ji chtěl dát trochu času, aby se na to mohla připravit. Štve ho její tvrdohlavost. Prostě si bude stát za svým, ale nechce se s ní hádat.* Oba si budeme stát očividně za svým a neshodneme se...nechci se s tebou teď hádat. *ukončí to. Poté jim oběma začnou stékat slzy po tvářích a vzpomene si na to, jak byli vždy propojení. Rychle is slzy setře, protože je to přeci jen chlap a on nebrečí. I když je to jen jeho sestra.* Štveš mě.*řekne a v jeho hlase jde znát náznak pobavení. Občas ho vážně její tvrdohlavost štve. Poté se začnou bavit o Chrysane. Spíše teda on začne zamilovaně básnit o Chrysane. Na rtech mu hraje zamilovaný úsměv. Ani neví, jak Chrysane popsat. Slovy to nedokáže.* Nenudíme se. *zazubí se na ni.* S ní to ani nejde..*dodá a uchechtne se.* Je to skvělej pocit. *Uzná.* Jednou to taky poznáš. Ale první budu muset zjistit, že ti za to stojí. *řekne vážným hlasem. Nenechá někoho, aby jí ublížil.*

Dobře, nebudeme se hádat. *Souhlasí nakonec, protože se s ní taky nechce hádat a tím, že to navrhl on jí vlastně nechal vyhrát a z boje odstoupil. Vidí, že si slzy rychle začal z tváří stírat a musí lehce potřást hlavou nad chlapskou ješitností.* Taky tě mám ráda, bratříčku. *Ušklíbne se pobaveně a vyplázne na něj jazyk. Přeci jen v ní trocha dětičnosti zůstala. Pak už poslouchá, co jí říká o Chrysane. Ráda ho vidí takhle zamilovaného. Je to jako kdyby před ní snad ani neseděl Zayden, ale nějaká jeho porouchaná kopie.* Jsi vůbec můj brácha? *Zeptá se ho a nakloní hlavu mírně na stranu.* Zayi.. Jestli si někoho najdu, tak to bude moje volba a ty ho nebudeš zastrašovat, zkoušet, ani kdo ví co jinýho. Dobře? *Nadzvedne přísně obočí.* Ráda jsem tě viděla. *Pousměje se na něj a snaží se ještě chvíli přemáhat klížící se oči.* Promiň, ale já asi nevydržim být dlouho vzhůru. *Omluví se mu a posune se na posteli tak, aby víc ležela.* Dobrou. *Zamumlá už napůl ve spánku a ještě se mírně pousměje, než naplno usne. Moc dlouho jí to sice nevydrží, protože jí za chvíli začnou budit noční můry, ale asi lepší něco, než nic.*

*je rád, že už se s ním nedohaduje. Štve ho její tvrdohlavost. Protočí očima a uchechtne se nad její dětinskostí.* Taky tě mám rád, ale štveš mě. *Poté už začne mluvit o Chrysane.* Jsem tvůj brácha. *ušklíbne se a potřese pobaveně hlavou.* Tak to nepůjde. Musím se ujistit s kým se bavíš a jestli tě nehodlá jen využít. *Tohle udělá, ať už mu řekne Cheynne cokoliv.* Já tebe taky.ani nevíš, jka moc.*usměje se.* Jasně, nemusíš se omlouvat. Dobrou. *řekne a pak počká, až usne a následně se vydá do své komnaty.*

*Po včerejším útoku si odnesla střelnou ránu v břiše, ale nebylo to nic vážného. Probudila se teprve před chvílí, přičemž ji doktor řekl, co se stalo. Nejradši by už šla do komnaty, ale to jí nikdo na ošetřovně nechce dovolit. Také jí štve to, že se němuže pořádně přetočit na bok, aby jí ta rána nebolela, takže musí ležet na zádech. Znovu se pokusí aspoň vyškrábat se trochu výš, aby byla aspoň v nějakém polovičním sedolehu. Po chvilce koukaní do stropu si radši vezme knížku, kterou jí před chvílí donesla komorná, protože z toho dívání se do stropu by se za chvíli zbláznila. Pořád myslí na to, jestli je hlavně Wyatt a jeho rodina v pořádku, protože od vyhlášení Elity ho neviděla. Proto aby zaplašila všechny myšlenky, dá se do čtení, ale stále se jí zavírají oči, takže to nakonec vzdá, knížku položil na stolek vedle postele a překulí se na zdravou stranu, přičemž zavře oči, ale nespí. *

*Včera, když se všechno po útoku uklidnilo, se dozvěděl, že Polaris postřelili. Hned v tu chvíli jí chtěl navštívit, ale doktoři ho k ní nepustili. V noci poté ještě dodělával nějakou práci a proto se probral před chvílí. Hned si přečetl tu hádku na Illeagramu mezi rebelem a Camille. V tom zmatku včera si nikdo nevšiml, že by někdo z rebelů zemřel. A i kdyby, nijak by se o to nestarali. Je rád, že jeho sestra hned nevystartovala do města hledat ghetto a zakroutit jim krkama. Konečně mu dali vědět, že může za Polaris, takže na sebe hodil kalhoty a bílou košili a vydal se k ní. Jakmile tam vejde, uvidí, že má zavřené oči, takže k ní přejde co nejvíc potichu a květinu, kterou má v rukou položí na stolek vedle její postele.* Buď v pořádku, prosím. Nevím, co bych bez tebe dělal. *Zamumlá potichu, zatímco si sedá do křesla vedle její postele a pak jí opatrně vezme za ruku a palcem jí pohladí po kloubech.*

*Nechce se jí spát, jelikož ji příjde, že spala už dlouho a že kdyby usnula, zase by spala dlouho a to nechce. Chce nejraději vypadnout z ošetřovny, protože se cítí v rámci možností v pořádku. I přes to ale zavře oči, jelikož když je otevřela poprvé a zkoušela číst, moc dobře to nedopadlo a musela je zase zavřít. Jakmile uslyší, že k ní někdo jde, nakrčí zmateně obočí a pochopí kdo to je, až když uslyší dost známý hlas dotyčného. To ji vykouzlí menší úsměv na tváří, přičemž když ji vezme za ruku, pokusí se oči znovu, teď už pomaleji, otevřít. Když si je jistá, že ji oči zůstanou otevřené a nebude je muset opět zavřít, i hned Wyatta pohledem přejede, jestli nemá nějaké zranění a je v pořádku.* Ahoj. *Pozdraví ho potichu a pokusí se zase vyškrabat do nějaké to skoro sedu.* Jsi v pořádku? Nestalo se ti nic? *Zeptá se ho starostlivě, načež ho znovu pohledem přelétne aby se ujistila, že nic nevynechala.*

*Dojde k posteli Polaris a když vidí, že má zavřený oči, snaží se být co nejvíce potichu, protože má za to, že spí. I tak jí ale vezme za ruku a potichu k ní promluví.* Ahoj. *Usměje se, když vidí její oči.* Promiň, nevzbudil jsem tě? *Zeptá se hned, protože to by rozhodně nerad. Po jejích otázkách zavrtí hlavou.* Jsem v pořádku, nic se mi nestalo. *Ujistí jí a pak jí trochu podepře, když vidí, že se snaží vyškrábat do sedu.* Opatrně, ať si neublížíš. *Zamračí se starostlivě.* Promiň. Hrozně mě mrzí, že jsem tomu nedokázal zabránit. Měl jsem tam být a pomoct ti. *Vyčítá si, že se jí něco stalo. Už podruhé během dvou týdnů.*

*Koutky úst se jí roztáhnou výš a ruku mu pevně stiskne, snad aby se sama ujsitila, že tady vážně u ní sedí a třeba jen neblouzní.* Nevzbudil. Vzbudila jsme se před nějakou chvilkou. *Pokrčí lehce rameny a úlevně vydechne když zjistí, že je v pořádku.* To jsem ráda. *Poví upřímně a děkovně se na něj pousměje, když ji podepře, zatímco se snaží se posadit. Druhou ruku položil vedle sebe na postel a podepře se, aby se mohla prosadit lépe.* Neomlouvej se, nemůžeš za to. A navíc, nic to není. Za pár dní zas budu úplně v pohodě. Ale doufám, že mě odsud pustí dřív. *Uchechtne se a zavrtí u toho hlavou. Vážně tady nechce ležet déle, než je nutné. I kdyby nedokazala dojít do komnaty po dvou, radši by se tam doplazila, než aby byla tady déle.* Děkuji, že jsi za mnou přišel. Určitě toho máš spoustu na práci a stejně si přišel. *Vydechne, přičemž pohled upře do jeho očí.*

*Oddychne si, když slyší, že jí nevzbudil, protože to by opravdu nerad. Poté jí uklidní, že se mu nic nestalo a pomůže jí se posadit. Nechce, aby si ublížila ještě nějak víc. Vyčítá si, že tomu nedokázal zabránit a že je zraněná podruhé během posledních dvou týdnů. Měl tam být a schytat tu kulku za ní.* Nemusela bys tu být vůbec, kdybych tu kulku schytal já. *Namítne a starostlivě se zamračí.* Zařídim, aby tě pustili z ošetřovny co nejdřív a zbytečně tě tu nedrželi, ale stejně to asi nebude hned. *Nadzvedne mírně koutky očí a po jejích dalších slovech se jí podívá do očí a stiskne jí ruku.* Na tebe si udělám čas vždycky. *Řekne jí upřímně.* Já vím, že je to se mnou složitý, že jsem natvrdlej, mám dlouhý vedení a s citama to vůbec neumím. Ale došlo mi, že tě mám vážně rád. Hrozně moc. Už si nedokážu představit život bez toho, aniž bys mi pořád říkala, jak mám odpočívat a čekala na mě v komnatě s popcornem. Bez toho, aniž bych tě měl u sebe, opičko. *Přizná trochu rozpačitě a pak se k ní natáhne a lehce jí políbí na rty.*

*Je ráda, že za ní přišel, i když ho tady vůbec nečekala, ale nestěžuje si na to, je za to ráda.* A co by to změnilo? Teď by si tady ležel ty a já by bych byla strachy bez sebe, jestli jsi v pořádku a říkala bych, že jsem tu kulku měla schytat já. *Pousměje se na něj a pokrčil nad tím rameny.* Díky. Jinak se klidně do té komnaty i doplazím. *Uchechtne se a po jeho slovech se pousměje ještě více. Pozorně poslouchá jeho další slova, přičemž skoro na jeho slovech visí. Když ji poté políbí, polibek mu opětuje a u toho musí rozmrkat slzy, které se jí derou na povrch. Když se odtáhne s úsměvem mu prohrábne vlasy a vydechne.* Dlouho jsem se bála si přiznat to, co cítím. Bála jsem se se, že když si to přiznám, nebudu to chápat snad ještě víc. Ale teď po tvých slovech mám pocit, že už to chápu. Mám tě tak moc ráda, že by se dalo říct, že tě miluji, medvídku. *Na sucho polkne, přičemž se začne trochu červenat, takže radši pohled stočí k zemi.* A nejsi natvrdlej a pomalý vedení máme oba. *Potichu se zasměje, přičemž pokrčí rameny.*

*Po jejích slovech se na ní rezignovaně podívá a potřese hlavou. Trochu ho štve, jak dobrý argumenty používá. Ale on klasicky potřebuje mít poslední slovo, takže námitku si vymyslí i tak.* Jenže tebe by nic nebolelo a mohla bys odsud v pohodě odejít a spát ve svý posteli. *Pokrčí rameny.* Ani náhodou. To k tobě radši postavim stráže, abys neutekla dřív, než máš. Odmítam tě pak sbírat na schodech a nést tě sem zpátky jenom kvůli tomu, že sis potrhala stehy a vnitřně krvácíš. *Koukne se na ní nesmlouvavým pohledem a snaží se zastavit myšlenku obsahující, že na vnitřní krvácení zemřel i jeho táta.* /Nechci přijít i o ní./ *To si plně uvědomuje, protože strach o ní je daleko větší, než o ostatní lidi okolo něj. Konečně si plně přizná, že jeho sestry měly pravdu a on je zabedněnec, pro kterého jsou city, hlavně láska, velká španělská vesnice. Řekne jí, co k ní cítí a pak se k ní natáhne a políbí jí. Musí se pousmát, když mu prohrábne vlasy a krátce přivře oči, protože se mu to líbí. Líbí se mu každý její dotyk. Pozorně poslouchá její slova a když slyší ta dvě slůvka "Miluji tě", zahřeje ho u srdce. Vezme jí lehce za bradu a donutí jí, aby se na něj podívala. Připadá mu roztomilá, když se červená. Tedy ještě více, než obvykle.* Miluji tě. *Vydechne a až teď mu dojde, že mu spadl obrovský kámen ze srdce a pocítí úlevu, že je to konečně venku, aniž by věděl, že byl tolik napjatý z toho, že to držel v sobě.* Jo, to máme. Až se bojím reakce svý rodiny, jestli se k nim tohle donese. *Zasměje se.* Ale asi bych jim měl poděkovat. Samotnýmu by mi to došlo nejdřív za rok. *Uchechtne se.*

*Po jeho námitce protočí očima a povzdechne si.* Nešla bych k sobě, spala bych radši tady, abych se ujistila, že budeš v pořádku. *Zamumlá a pokrčí rameny a doufá, že nevytasí nějakou další námitku, jinak dostane chuť ho umlátit tou knížkou co má vedle sebe. Odplazila bych se tak, aby se mi nic nestalo. Ale neboj, zůstanu tady dokud se mi to nezahojí. *Zasulutuje a u toho má na tváři menší pobavený úsměv. Když poté poslouchá jeho slova, pořád ji to přijde jako by to byl jenom sen a ona se ještě neprobrala a že se probere, bude tady ležet sama a on u ní nebude. Do polibku se usměje a s tím úsměvem na tváři mu prohrábne vlasy. Když ji donutí se na něj podívat, slzy v jejích oči se pořád tlačí ven a po těch dvou slovech je už neudrží a pár jich jí steče po tváři. Nedokáže uvěřit tomu, že to co si nechtěla přiznat, protože se toho bála, že to třeba bude jen jednostranný pocit, sdílí oba dva stejně.* Až se to dozví tvé sestry, budou pořádat rovnou nějakou oslavu. Nedávnou mi třeba Aless řekla tvoji historku z dětství a pak, že mi jich řekne víc až si přiznám, že k tobě něco cítím. *Zasměje se nad tou vzpomínkou na ten chat. Poté se k němu na posteli posune blíže a opatrně mu dá ruce kolem krku a obejme ho, ale jen krátce, aby se jí nerozjely ty stehy. Když se odtáhne, skousne si ret a jednou rukou si prohrábne vlasy.* Proč zrovna já? *Zeptá se ho zvědavě, jelikož tu stejnou otázku snas pokládali každému kdo jí říkal, že by to měla být ona nebo něco v tomhle smyslu.*