Ošetřovna paláce

To je ale lákavý. Mám toho využít? Možná toho využiju. *Pokýve hlavou jakože nad tím vážně uvažuje a snaží se tvářit vážně. Poté jí upřímně řekne, že nikdy netušila, že by se mohla tady zamilovat a že do téhle doby nebyla nikdy tolik šťastná.* Nechápu jak v něj někdo může pochybovat a jak ho někteří nemůžou mít rádi. Bude nebo teda vlastně už je, úžasný král. *Zamumlá a poté ji zase s menším úsměvem poslouchá.* I ostatním dívkám jsi posílala svatební šaty a čekala, jak na to zareagují? *Popíchne ji ze srandy a neubrání se menšímu úšklebku.* Švagrovou. Zase předbíháš. *Zasměje se a musí nad ní pobaveně zavrtět hlavou.* No, to už je lepší než za padesát let. *Uchechtne se a pokrčí nad tím rameny. Po jejích slovech se na ni koukne na oko nevěřícným pohledem a složí si hlavu do dlaní.* Já zapomněla, že všechno víte brzo. A ty drby nemám ráda. A beztak nás ty komorné šmírovaly klíčovou dírkou. *Postěžuje si, přičemž si povzdechne a také nezadrží začervenání, jelikož s níkým o tomhle ještě nemluvila. Tedy když nepočítá Ayleen, která se jí na to ptala na akci..*

*Podle ní by Polaris prošlo u Wyatta snad cokoliv. Jde na něm vidět, že ji chce udělat maximálně šťastnou, takže by jí snad dovolil i srovnat palác se zemí. Uchechtne se nad tím, když se ptá, jestli to má využít a raději to nekomentuje. Potřese nad ní hlavou.*Lidé vidí to jaký byl v minulosti. Nedovedou pochopit, že teď je jiný A nebo jsou jako rebelové, kteří věří, že kašleme na nižší kasty, což nekašleme, jen to není tak jednoduché, jak se zdá.. To jednou sama uvidíš.*Povzdechne si nahlas.*Je úžasný král. O Wyattovi pochybuje ale skutečně dost lidí. Ale ten, kdo o něm pochybuje úplně nejvíc.. Je on sám. Nevěří si. Pořád se bojí, že něco podělá a že nebude dobrým králem. Vím, že se taky bojí, že by na něj táta nemohl být hrdý, přitom on už byl, taky mu to řekl, ale Wyatt si pořád mele svoje.*Protočí nad ním očima.*Ne, ostatním jsem svatební šaty neposílala, to jen tobě. A jedny z těch, co jsem ti poslala jsem si nakonec vybrala pro sebe, takže je na mě snad, pokud přijdeš v což doufám, uvidíš pozítří.*Nemůže uvěřit, že už za dva dny bude Dubois. I když se bojí, že u toho nebude Aless.. Její sestra zmizela po posledním z útoků. Taky přemýšlela jestli úplně tu svatbu neodvolat. Chce svou nejmladší a jedinou sestru, která s ní mluví, na své svatbě.*Dobře.. Tak doufám budoucí švagrovou.*Opraví se. Pak řekne, že by se toho vyjádření lásky třeba teda dočkala na zásnubách. Ví, co se mezi nimi stalo, že se spolu vyspali.*Jo, občas jsou drby hrozný.. Člověk tu nemá soukromí. To.. je prostě jedna věc na kterou si budeš muset zvyknout a kterou budeš muset obětovat, vzdát se soukromí, abys mohla být s Wyattem. Poznáš časem, že toho budeš muset obětovat víc. Budu k tobě upřímná.. Jako král má moc práce a ty jí budeš mít taky dost. Jestli ti pozornost médií přijde otravná teď, když by ses stala královnou bude to ještě horší. Jen málokdy se dostaneš z pozemku paláce, kvůli bezpečnosti.. Já.. nechtěla jsem tě teď tím nijak vystrašit. Jen jsem upřímná Tenhle život není nejjednodušší. *Odmlčí se.*No.. nebudu tě tu už déle stresovat a děsit.*Zvedne se z křesla.*Takže už půjdu Dobrou noc a přeji brzké uzdravení. *Pousměje se na ni a pak se otočí a odejde z ošetřovny do své komnaty.*

*Nakonec tedy slovní přestřelku vyhrála ona, i když z toho rozhodně nemá takovou radost, jako by měla za normálních okolností. Teď je jí to prostě srdečně jedno a chce se odsud jenom dostat. Nebo spíše chce, aby se odsud v pořádku dostali Keenan a Dorian, což půjde asi jenom, když se v pořádku dostane ven i ona. Ignoruje jejich dohady o tom, že Dorian někoho zabil, protože to sama rozdýchává a uvědomuje si, jak oběma ubližuje jenom samotná existence jí samotný. Z toho uvědomění jí začnou po tvářích nechtěně téct slzy. Když si všimne, že proti nim vyrazil další rebel a zasáhl Keenana do ramene, pokusí se z jeho náručí vykroutit, ale docílí akorát toho, že omdlí bolestí, takže vlastně nevyřeší nic. Keenana slyší z hrozné dálky a pak všechno přehluší hlasitý zvuk motoru auta, díky kterému se jí podaří otevřít oči. Zamžourá na obličej svého bratra nad sebou a zasyčí bolestí, když ucítí, jak se dotýká některých jejích ran, když se je snaží ošetřit. Pak zaslechne i hlas Doriana, ale nedokáže k němu pootočit hlavu. Je jí jasné, že ošetřovně se nevyhne a že když tam dorazí ona, doktoři rovnou ošetří i Keenana a Doriana, a proto nijak neprotestuje s tím, že tam nechce.* Půjdu po-po svých. Nechci, abys na-namáhal to rameno, Kee. *Zamumlá potichu, když dorazí k paláci a pokusí se sama vyškrábat na zadním sedadle aspoň do sedu, i když u toho obličej křiví bolestí a naprosto se u toho vyčerpá, což se snaží nedávat najevo.*

*Rzhodně nepřestane Doriana popichovat, konečně má něco, co ho nejspíš fakt vytáčí.* Tak člověka zabiješ, ale bojíš se říct zavři hubu? *Povytáhne obočí, ale nějaký úškleb mu z tváře smyje další rebel, který ho zasáhne do ruky, ještě těsně před tím, než mu nůž vrazí do břicha. Pak se hned vydá do auta s Brikssi v bezvědomí. Sedne si na zadní sedačku a její hlavu si položí do klína. Jeho radu využije a začne ji ošetřovat popáleniny. Když je ošetří, rychle ji obvazem zakryje nějaké rány, které nejdřív očistí a pak zaváže. Když konečně zastaví, otočí se na Brikssi, která je už i při vědomí, ale hned se zamračí.* Po svých nepůjdeš. Nemáš na to energi, Sisi. Navíc ta ruka je jen škrábnutí. *Pokrčí rameny a zase si ji vezme do náruče a snaží se nedávat najevo to, že ho ta rozkšklebená rána docela bolí. Pro Brikssi by udělal cokoliv. Pak rychlým krokem vykročí k paláci. Otočí se na Doriana a i když se mu to říká těžce, nakonec si povzdechne.* Měl bys tam jít taky, sice bych byl rád, aby ti z té tváře třeba začali lézt červi, ale Brikssi by se to nelíbilo. *Zamumlá a když se po chvíli dostane na ošetřvnu, rychle ji položí na postel a nechá k ní přijít doktory. Sám si tu svou ránu na ruce zakrývá dlaní v podobě rukou zkřížených na dlani, aby to nebylo moc nápadné. Nemá v lásce, když na něho sahá někdo, kdo není holka v posteli. A ta rána není aspoň podle něj na tom tak špatně.*

*Přimhouří oči, načež si povzdychne. Vůbec se mu nelíbí, že na něj teď něco má. Na ostatní jeho popichovaní měl vždy něco říct, mohl na to odpovědět s úsměvem, a tím jeho zazubením, ale na to, že je vrah? Na to nemohl říct nic, když před očima jak jeho, tak Brikssi někoho zabil.* /Má pravdu. I když to bylo ze sebeobrany, vražda jako vražda./ Tak zavři hubu. *Zamumlá. Není rád, že ho ten rebel bodnul, ale vlastně se mu hodí to, jak od té chvíle toho tolik nepromluvil. Protože většinou, když něco řekl, tak ho tím akorát tak více znervozňoval, což se teď opravdu nehodilo. Dá mu pár rad, jak ošetřit nějaké rány a co nejrychleji jede do paláce, kde i za chvíli jsou. Kdyby jel normální rychlostí, byli by tak v půlce cesty. Poté s nimi vystoupí z auta.* Spíše dám přednost vám. Třeba mi do té doby z té rány červi vylezou. *Pokrčí rameny, ani se na něj nepodívá. Je fakt stále mimo z toho, že někoho zabil. Stoupne si do dveří ošetřovně a dívá se do země, přičemž čeká, až ty dva ošetří. Sám řekl, že zatím ošetřit nechce. Samozřejmě ho poslechli, když je to princ.*

*Když se auto zastaví na palácovém nádvoří, vyškrábe se do sedu s tím, že chce jít po svých, aby Keenan nenamáhal rameno. Jenže už jenom to, aby se posadila, jí stojí všechny její síly, takže jí je jasné, že na ošetřovnu sama nedojde. A žádat zrovna Doriana o to, aby jí nesl místo Keenana, se jí moc nechce.* Lžeš. *Poznamená potichu, protože moc dobře viděla, že ten nůž zajel dost hluboko do jeho ramena, takže to žádné obyčejné škrábnutí není. Nechá ho ale, aby jí vzal do náručí a přitulí se k němu během cesty na ošetřovnu, kterou z celého srdce nesnáší. Nechá se položit na postel a když okolo ní začnou lítat doktoři, vzhlédne a pohledem vyhledá oba dva své zachránce. Řekne personálu, aby ošetřili také je, protože to potřebují a pak jenom vyčerpaně leží na posteli a čeká, až jí ošetří rány. Dost často během toho zkřiví obličej bolestí, když se dotknou nějakého hodně citlivého místa. A že má takových míst po těle teď hodně. Pak jí doktoři napíchnou kapačku s léky proti bolesti a nějakým roztokem, který by měl pomoci rychlejšímu a kompletnímu vymizení drogy z jejího těla. Teprve potom od ustoupí a nechají prostor i Keenanovi s Dorianem.* Děkuju vám. Oběma. *Řekne potichu a oba dva vyhledá pohledem. Trochu se zamračí, když vidí stav, v jakém jsou. A moc dobře ví, že ten největší šrám má Dorian uvnitř sebe a není vidět.* Byla to sebeobrana. Nemohl jsi udělat nic jinýho. *Zamumlá a mírně se na něj pousměje. Snad poprvé od doby, co se znají. Léky proti bolesti jsou dost silné, takže na ní mají svůj vliv.*

Tak pricnátko umí mluvit i takhle? *Uchechtne se a pak se už raději stará o Brikssi a mlčí. Celou cestu se snaží jeho sestře ošetřit rány, které ji udělali rebelové, i když ví, že doktoři ji to ošetří lépe, chce ji aspoň trochu pomoct tím, že ji nějaké rány aspoň začne ošetřovat sám, aby se ještě více nezhoršily.* Nelžu. *Protočí očima a vezme si ji do náruče, aby ji mohl odnést na ošetřovnu.* Sice to bude určitě hezká podívaná, ale teď rozhodně ne pro či Brikssi. Takže pohni prdelí, ať jsi na té ošetřovně taky. *Zamumlá a když na ošeřovně začnou ošetřovat Brikssi, po očku sleduje Doriana a musí protočit očima nad tím, když si to nenechá ošetřit. On sice také odežene doktory ledovým a ne zrovna přátelským pohledem, ale to nic nemění na tom, že je pro něj stejně Dorian natvrdlý vůl. Když konečně může jít k Brikssi, rychle si stoupne k její posteli.* Neděkuj, je to samozřejmost. Pro tebe bych udlal cokoliv, Sisi. Pousměje se na ni a na její další slova se ušklíbne. Sice ví, že to pro něj musí být šok, přece jen vzal život živé bytosti, ale to mu stejně nebrání v tom, aby ho s tíhle popichoval, protože ví, že ho to vážně štve a dělá mu dobře vědomí, že i ten navtrdlý vůl se umí nervačit a rád by to chtěl vidět a bát ten, kdo ho naštve.*

Nemám potřebu tak mluvit. *Odvětí a je rád, že se začal naplno věnovat Brikssi. Doufá, že bude v pořádku. Viděl ty zranění a je mu jasné, že se to bude nějakou dobu hojit a že jí to nejspíše poznamená i psychicky. Dá mu pár rad ohledně ošetření jejich zranění. Několikrát sám někoho ošetřovat, tudíž tak nějak věděl a bylo to lepší, než aby do příjezdu k paláci nedělali nic.* Brikssi to nemusí vidět. *Poví, ale na tu ošetřovnu jde také. Nejspíše aby opravdu věděl, že bude Brikssi v pohodě. Stojí ve dveřích, bokem opřený a se založenýma rukama na hrudi. V hlavě se mu toho vrtá hodně, ovšem poté promluví Brikssi.* Není za co děkovat. *Zavrtí hlavou, přičemž se trochu narovná.* Samozřejmě, že jsem mohl udělat něco jiného, ale to by skončil jeho nůž ve mně. Myslím, že kdybys v sobě teď neměla ty látky, co ti pomáhají od bolesti, přidala by ses k bratrovi. *Zamumlá, protože ví, jaký na to má názor Keenan.* Ale díky. *Krátce se na ni podívá a zvedne koutek.*

*Dál se s Keenanem nedohaduje, protože na to nemá sílu, takže ho prostě nechá, aby jí odnesl na ošetřovnu a u toho zaznamená jejich konverzaci o červech.* Přestaňte. *Zamumlá Keenanovi do ramena a ani neví, jestli jí slyšeli, nebo ne. Ale teď jednoduše nechce poslouchat žádný dohady a ještě k tomu o nehutných červech. Pak už je v péči doktorů, kteří se snaží všechno ošetřit co nejrychleji a zároveň nejpečlivěji. Když jí poté napíchnou kapačku s léky proti bolesti, odeberou se stranou a ona tak může Keenanovi a Dorianovi poděkovat za to, že jí dostali z ghetta ven.* Jo, je. *Stojí si na svém, protože je za co děkovat. Pak řekne Dorianovi to, co má na srdci a poprvé se na něj upřímně pousměje.* Takže jsi nemohl nic jinýho dělat. *Zareaguje na jeho slova.* A můj názor ty prášky neovlivní. Jenom bych to bez nich asi neřekla nahlas. *Usměje se trochu pobaveně a pak je oba sjede pohledem.* Nechte se ošetřit. *Zamračí se nespokojeně nad tím, že to ještě ošetřené nemají.*

*Když Brikssi zamumlá ať přestanou, přikývne a potichu si povzdechne. Štve ho, v jakém stavu jeho sestra, kdyby ji neudělali to co udělali, vsadí se, že by Doriana s ním popichovala. Nebo v to aspoň doufá. Pak když konečně odejdou dokotři, stoupne si k její posteli, přičemž se snaží nevnímat to, že tady Dorian pořád je. To mu ale nevyjde, když ti dva spolu mluví a musí chtě nechtě nad tím převrátit očima.* Podle mě to byla i tak vraýda, tím, že to byla sebeobrana nic nezměníš. Pořád si vzal život. *Ušklíbne se a opře se o zeď s rukama složenýma na hrudi.* Nenechám se ošetřit, jsem v pohodě. Nic to není. Doktory na sebe sahat nenechám. To spíš ať se ti Dorian ošetří, jinak mu z té rány vážně začnou lézt červy. *Uchechtne se, ale on se rozhodně nenchá ošetřovat. Od malička nemá rád doktory, štve ho, když naněj sahají, i když proto nemá nějaký velký důvod. MOžná je to kvůli tomu, že i když ho to bolí, nijak mu bolest nevadí a sám si to klidně ošetří.*

*Jakmile Brikssi řekne, aby přestali, zmlkne. Nechce, aby ji bylo ještě hůře, proto raději vážně přestane a poté už je v tichosti následuje na ošetřovnu. Následovně jen tiše stojí ve dveřích ošetřovny a dívá se do země s tím, že se jen poté podívá, jestli je opravdu Brikssi pořádně ošetřena a odejde. Čeká, dokud ji neošetří a když ji ošetří, Brikssi promluví, což ho donutí zvednout hlavu.* Dobře, když myslíš. *Pousměje se. Je celkem zvláštní bavit se s Brikssi tímto tónem. Poté promluví jak Keenan, tak Brikssi a oba řeknou odlišná slova. Ovšem zareaguje jen na ty Keenanova, z kterých ho bodne na hrudi.* Keenan má pravdu, stále jsem někomu vzal život. *Řekne chraplavým hlasem, podívá se na Brikssi, otočí se a odejde. Až když zabočí od ošetřovny a zamíří si to ke komnatě, povolí tělu aby se začalo třást. Nechtěl ukazovat Keenanovi, jak moc ho to normálně zasáhlo.*

*Řekne jim, aby ztichli, protože to nechce poslouchat. Ke vší té bolesti se akorát přidává znechucení a zvedající se žaludek z toho, že mluví o nějakých červech vylízajících z rány. Pak už jí ošetří a ona jim oběma poděkuje. Dorianovi řekne, že nemohl nic jiného udělat. Když její snažení se podkope Keenan, protočí očima a mírně se na něj zamračí.* Protože jsi neměl jinou možnost, Doriane. *Namítne ještě potichu a pak už jenom klížícíma se očima sleduje jeho záda, když odchází.* Přestaň mlít o červech. *Ušklíbne se mírně.* A nech si to aspoň prohlídnout. Prosím, Kee. *Podívá se na něj prosebně.* A pošli někoho i za Dorianem. Vypadalo to hrozně. *Zívne a pak už se jí přestane dařit bojovat s klesajícími víčky a zavře oči.* Děkuju a dobrou noc. *Zamumlá potichu směrem ke svému bráškovi, než nad ní léky převezmou kontrolu a ona se ponoří do hlubokého spánku.*

*Pořád má napíchnutou kapačku s léky proti bolesti, aby se jí aspoň trochu ulevilo. Postupně ale zmenšují dávky, aby si na to její tělo nenavyklo a ona byla co nejvíce při smyslech. Nedokáže ležet na zádech, kde má nejhorší a největší popáleniny, proto leží na boku. Navykla si choulit do co nejmenšího klubíčka, protože tak má pocit, že čím menší bude, tím menší nebezpečí jí hrozí. Jenom díky lékům na spaní se nebudí každou noc kvůli nočním můrám. Když ale nespí přehrává si v hlavě všechno to, na co si vzpomíná. Při těch vzpomínkách nedokáže potlačit třesení se. I právě teď leží smotaná v klubíčku a celá se jemně třese, když si vzpomíná na toho rebela, který jí mučil.*

*Nakonec si ho ošetřovatele všimli a trvali na tom, aby mu tvář ošetřili. Proto právě měl na tváři šest stehů a jelikož ho to posledních pár hodin pálilo, rozhodl se, že si zajde na ošetřovnu, čímž spojí i návštěvu Brikssi. Posledních pár hodin bylo pro něj náročných, jelikož nedokázal spát. Jakmile zavřel oči, před sebou měl toho rebela, kterému vyprchal z očí život, jen kvůli němu. Celou noc proseděl u okna, objímal si kolena a dokonce i brečel. Stále dokola si šeptal to, že je vrah. Dokonce byl i poté ve sprše snad dvě hodiny, kdy si surově drhnul tělo s tím, že tam stále cítil cizí krev. Jako tělo bez duše vešel do ošetřovny, ale jakmile spatřil Brikssi, dokázal na tváři vytvořit falešné pousmání, protože jí svou špatnou náladou nechtěl zhoršovat tu její, pokud to ještě šlo. Sedl si do jednoho křesla a ošetřovatelka mu začala čistit stehy, nejspíše se mu tam stihlo něco dostat. Ani nehnul barvou, přestože to pálilo jako čert. Když to má očištěné, vstane a dojde k Brikssi posteli. Neunikne mu, jak se celá třese, proto k ní přijde zepředu, aby na něj viděla a nelekla se ho.* Ahoj. *Šeptne chraptivým hlasem.* Můžu ti dělat společnost? *Zeptá se opatrně.*

*Leží na posteli v malém klubíčku a tupě zírá před sebe, zatímco se třese a před očima se jí promítá co všechno v ghettu zažila. Nikdy by si nepomyslela, že by to mohlo dopadnout takhle. Do toho baru šla protože si byla jistá, že to vyjde. Že rebelové hned skočí po tom, že by jim pomohla sesadit z trůnu nynějšího vládce a dát korunu jí. Ona by byla oficiálně královna a tím pádem si nemusela vzít Doriana, ale doopravdy by o všem rozhodovali právě rebelové. Bylo by to výhodné pro obě strany, a proto tak počítala s tím, že to vyjde. Jenže to dopadlo tak, že se probudila přivázaná k židli v mučírně, kterou na ní poté vyzkoušel vůdce rebelů dosti detailně. Až jí přijde divné, že teď vidí všechny své rány na rukou a zbytku těla, ale bolest necítí díky lékům. Z části má pocit, že by si tu bolest zasloužila. A nejradši by jí všechnu přesunula na rebely. Když se jí pak do zorného pole přidá Dorian, vzpomene si na to, jak zabil rebela, který šel proti nim a jak ho to sebralo.* Ahoj. *Odpoví mu potichu a po jeho otázce pokrčí rameny.* Jestli chceš. Jak jsi na tom? *Zeptá se ho a pohledem sjede jeho výraz v obličeji.*

*Dlouho se toulal uličkami paláce, protože se mu upřímně vůbec nechtělo na ošetřovnu. Neměl náladu vůbec na nic, nejraději by prostě seděl v komnatě a tupě zíral z okna, ovšem v tomhle ho zase brzdila Brikssi. Měl nutkání se za ní jít podívat a také ho k tomu volaly jeho stehy, které ho zvláštně štípaly. Jakmile vešel do místnosti, ani se nerozhlížel, ale rovnou se usadil do křesla a řekl, s čím má problém. Nejspíše se mu do stehů něco dostalo, proto mu to také začali dezinfekcí ošetřovat. Pálelo to hodně, ovšem on i přesto zíral před sebe a necukl ani koutkem rtů. Když to bylo hotové, bezeslova se rozešel k Brikssi. Všiml si, jak se třásla a nedokázal si představit, jak může být tak jí. Proto k ní i promluvil tiše, aby se ho nelekla. Když řekne, že tu klidně může být, posadí se na židli vedle její postele a sklopí pohled, když se ho zeptá na to, jak mu je. Začne si hrát s prsty a přemýšlí, co řekne. Není v pohodě, to rozhodně ne. Je mu mizerně. Ale také je mu blbé to přiznat před Brikssi, která poslední dny zažívala hotové peklo.* Je mi fajn. *Vypadne z něj přiškrceně, i když jeho gesta a kruhy pod očima napovídají něčemu úplně jinému.* Jak je tobě, jestli se můžu zeptat? Pomáhají ti léky proti bolesti? *Optá se a zkusí se jí podívat do očí.*

*Když k ní dojde Dorian, sjede ho rychlým pohledem a zeptá se ho, jak mu je. Je zvědavá, co jí odpoví. Když si jeho odpověď poslechne, nezadrží uchechtnutí a nadzvedne obočí.* A taky jsi mizernej lhář. *Poznamená a pak po dlouhé době uvolní svaly a na posteli se pokusí posadit, i když u toho musí skrčit obličej bolestí, protože prášky sice zabírají, ale jenom když je v klidu. Při pohybu to pořád dost bolí. Posadí se do tureckého sedu a schválně se zády neopírá o zeď za sebou, protože ví, že to by díky popáleninám na zádech nevydržela. Třesení se se jí teď přesune hlavně do rukou, které si o sebe mne a upírá pohled na ně spíš než na Doriana.* Jo, docela jo, hlavně, když jsem v klidu. *Odpoví na tu část otázky týkající se léků. Té druhé části se radši vyhýbá, protože neví, jestli je připravená se před ním otevřít a sdílet s ním nějaké své pocity, strach a tak dále. A jenom doufá, že se jí na to nezeptá znovu.*

*Nechtěl působit před Brikssi tak slabě, i když momentálně se tak opravdu cítil. Neví, jak dlouho zvládne pociťovat ten pocit, kdy si myslí, že je vrah. Protože už teď ho to vyčerpávalo.* Em, jo.To asi jo. *Uzná s menším úšklebkem. Bylo mu jasné, že nebude tak nenápadný, jak vlastně chtěl a že ho Brikssi prokoukne. Následně sleduje, jak si Brikssi sedá. Když uvidí, jaký bolestný výraz se jí mihne v tváři, cukne sebou, ale brzy se zase uklidní.* Jsem rád, že ti nějak pomáhají. *Poví upřímně.* Jinak, ty jsi za mnou poslala ty ošetřovatelky? *Optá se, aby ji kdyžtak mohl poděkovat.* Vlastně je to tu divoký. Od té doby, co tu jsem, se mi tu stalo více zranění, jak v Dánsku třeba za rok, dva. *Uchechtne se.* A to to nekončí, očekávám. Posledně měl tvůj bratr napilno, tak jsem se tomu výjimečně vyhl. *Snaží se změnit téma, protože si všiml toho, jak nechce mluvit o tom, jak jí je psychicky.* Vlastně ti musím něco ukázat. *Vzpomene si najednou, aby odlehčil oboum situaci. Otočí se k ní zády a začne vyhrne si triko až ke krku, čímž ji odhalí svá záda a své nové tetování. Je to opravdu kord, jehož čepel se mu táhne po páteři. Je to dost propracované tetování, aji vystínované. Dá ji čas, než si dá triko zpět dolů a podívá se na ni.* Co na to říkáš? Chtěl bych znát názor od někoho, kdo má s tímto už zkušenosti. *Podívá se na její tetování na ruce.* A nepotřeboval jsem ani ty kapesníky. *Podotkne, protože si vzpomene na ni, jak si psali. Opravdu se snaží o to, aby oba nemuseli myslet na to, co se stalo. V očích se mu sice leskne něco na způsob bolesti, ale alespoň grimasu obličeje se snaží dát do té podoby, jako kdyby bylo vše v pohodě.*

*Všimne si, že lhal. Nevěří, že by kdy mohl lhát dobře, aby to nebylo poznat.* Ne asi. Jako lhář stojíš fakt za hovno. *Ušklíbne se a snaží se, aby to připomínalo aspoň trochu tu Brikssi, která se s ním dohadovala, nikdy mu neřekla nic milýho a věčně ho posílala do prdele. Pak se vyškrábe do sedu, i když je to bolestivější proces, tak to zvládne a pohled upře na své třesoucí se ruce. Nechce se na něj podívat a schválně mu zodpoví jenom část otázky týkající se léků proti bolesti. Oddychne si, když se jí dál nevyptává, takže se odváží k němu zvednout pohled, jenže ho zase rychle sklopí po jeho dalším dotazu.* Vypadalo to dost hnusně. Nechtěla jsem, aby se ti něco stalo kvůli mě. Teda..ještě víc, než co se stalo. *Odpoví mu a pak se uchechtne.* Tak to si zvykej, tady se člověk nenudí. *Pokrčí letmo jedním ramenem.* Počká, až se mu spraví rameno. Pak ti jich několik nejspíš přiletí. *Nemá cenu se ho snažit ujišťovat, že to bude dobrý a nic se mu už nestane, když ví, že je to kravina. A taky nemá ani v plánu snažit se Keenana nějak zastavit. Je to její brácha a ten jediný, koho má, takže se radši postaví na jeho stranu, než na stranu někoho jiného. Když slyší, že jí musí něco ukázat, nadzvedne obočí a pak sleduje jeho záda a překvapeně vykulí oči.* To je... to je nádherný. *Vydechne.* Chci kontakt na toho, kdo ti to dělal, necham si od něj udělat další kérku. *Řekne rozhodně, protože má vymyšlené další tetování, jaké by chtěla.* Nevěřím, že jsi neuronil ani slzu. *Ušklíbne se nevěřícně.*

*V některých případech lhát dokázal, ovšem dnes se mu naskytl právě ten, který nebyl tím příkladem a nepodařilo se mu lhát nijak jinak, než mizerně a tak, aby tomu nikdo neuvěřil.* Jinak tak špatný lhář ale nejsem. *Poví se zvednutým prstem, aby si nemyslela, že je v tom tak hrozný vždy. Jen jí se mu asi nedařilo lhát. Navíc to, že vlastně není v pohodě by došlo každému, protože jde vidět i, jak je nevyspalý a vlastně teď musel vypadat moc pěkně. Rozcuchaný vlasy, dlouhá zašitá rána na tváři, kruhy pod očima.. Nejspíše teď vypadal jako dost nepovedená verze zombie, ale což. Poté se jí zeptá na to, zdali mu zavolala ty ošetřovatelky ona.* To asi vypadalo. Dlouho mi to čistili, až jsem si chvilku myslel, že mi z toho vážně nějaký červi lezou. *Zašklebí se.* Ale prý tam byly jen malé stopy jedu, který musel mít ten rebel na noži, tudíž ti vážně děkuji, že si je pro mě poslala. Bůhví, co za hnus to bylo. *Vděčně se na ni podívá.* A nebylo to kvůli tobě, můžu si za to sám. Měl jsem toho rebela srazit tak, aniž by se ke mně přiblížil. A nebo vlastně ne. *Rychle sklopí pohled, protože mu zase blýskne před očima ten umírající rebel, jeho vinou.* Zkrátka jsem měl zařídit, aby se nepřiblížil k nikomu z nás. *Zachraptí a zoufale si vlasy prohrábne rukou.* Ah, to máš pravdu. Jak je na tom vlastně jeho ruka? Nezasáhla nic důležitého? *Optá se jí, načež se ale rozhodne ulehčit situaci tím, že ji ukáže své tetování. Její reakce ho i potěší.* Díky, také se mi to hodně líbí. Klidně ti na toho může dám kontakt, ale musíš mi slíbit, že tam nepůjdeš sama, ale třeba s bratrem. Je to celkem na odlehlém místě. *Vážně se na ni podívá, přičemž si všimne, jak se jí stále třesou ruce.* Můžu.. Jen něco zkusit? Na chvilku. *Zkusí na její ruce opatrně položit ty své, čímž jeho dlaně zakryjou ty její. Napadne ho, že by se mohla cítit lépe, čímž by se jí i přestaly méně třást ty ruce.* A když tam zajdeš, tak se rovnou můžeš na mě zeptat. *Ušklíbne se.*

Jasně. *Protočí očima a v tónu jejího hlasu je velká dávka ironie na to, že šlo jen o jedno slovo. Nevěří, že by doopravdy dokázal uvěřitelně lhát. Sama to dělá dost často na to, aby věděla, že to není nejlehčí věc, ani když to člověk opravdu umí. Dobře lhát zahrnuje hned několik faktorů. Taky ale záleží na tom, jak moc je druhá osoba důvěřivá. Což ona sama opravdu nijak moc není. Pak přizná, že ty ošetřovatelky za ním poslala ona sama, protože když tu ránu viděla a on pak odešel z ošetřovny, nemohla to nechat jen tak.* Fuj, nemluv o červech. *Ušklíbne se znechuceně, protože to je něco, co jí naprosto odpuzuje.* Pár jejich hnusů jsem vyzkoušela na vlastní kůži a nic moc to není. *Poznamená potichu.* Nijak jinak jsi to zařídit nemohl, Doriane. Udělal jsi, co si musel. Nesmíš si to vyčítat. *Vidí, že se tím opravdu trápí a sama si neumí představit, co musí zažívat.* To nevím. Neslyšela jsem, že by si to opravdu nechal ošetřit. Asi mu napíšu zítra dopoledne, teď bude nejspíš s nějakou komornou. *Převrátí nad tím mírně očima. Zná svého bratra a nechce ho otravovat, když má zrovna někoho v posteli. Pak šokovaně sleduje jeho tetování, které jí připadá naprosto dokonalé. Hned si řekne o kontakt, protože od toho člověka, co to dělal, chce svoje další tetování. Když slyší o slibu a o odlehlém místě, trochu se ušklíbne.* Nic ti slibovat nemusim. Prostě mi dej adresu a já si to zařídím a postarám se o sebe. *Ví, že její současný stav tomu moc nenaznačuje, ale ani to jí nezabrání v tom tohle tvrdit. Pak se na něj zmateně podívá, když chce něco zkusit, ale nechá ho. Přerývavě vydechne, když se jeho ruce dotknou těch jejích a na chvilku zavře oči, aby se vyrovnala s tím mravenčením, které z jeho dotyku pochází.* Nebojíš se, že bych se mohla dozvědět, že jsi vlastně padavka? *Zeptá se ho a snaží se dát do tónu pobavení a obvyklou bezstarostnost, což se jí vůbec nedaří, když se soustředí jenom na teplo jeho rukou a jeho dotyk. Každopádně třas jejích rukou začne opadávat.*

Ach, ty mi zase nevěříš. No nic, já si stejně jako vždy budu stát za svým a také tedy za tím, že umím lhát. Občas. *Promluví tím svým typickým tónem, při němž mu často právě Brikssi říká, že je natvrdlý, protože si nenechá nic vymluvit a stále si stojí za svým. Všiml si, že Brikssi moc důvěřivá není, což mu občas moc nepomáhalo, ale při hodně věcech v životě se to hodilo.* Jo,promiň. Fakt nechápu, proč tvého bratra hned museli napadnout červi. *Zašklebí se, načež se na ni podívá.* Promiň, víš, že jsem to tak nemyslel, že? *Vydechne, načež se i zmíní o tom svém hříchu.* Já, já.. Já nevím. Mohl jsem ho omráčit, cokoliv.. Ale já ho rovnou zabil. *Pronese třesoucím se hlasem, přičemž si i prohlédne své dlaně, jako kdyby stále na nich byla jeho krev.* Sakra, promiň. *Podívá se do strany, někam do zdi a párkrát se nádechem a vydechne, aby se uklidnil a nedostal tu ještě panický záchvat. Následně, když je docela v klidu, se na ni podívá a zeota se na bratra.* Myslíš, že by to dokázal i s probodlým ramenem? *Trošku svraští obočí, protože to musí taky šíleně bolet. Následně ji ukáže své tetování, které měl tak dva týdny. Byl na to vážně pyšný, protože to vážně patřilo k němu a bylo to i na dobrém místě.* Fajn, dobře. Dám ti jeho kontakt, ale až budeš úplně v pohodě, jo? Teď bys měla odpočívat a nechci riskovat, že bys tam za ním hned letěla, i když tě to nejspíše dost láká. *Uchechtne se.* A řekneš mi, co si chceš vytetovat? *Zeptá se zvědavě, načež se i zeptá, zdali může něco zkusit. Moc nečeká na její odpověď a jemně položí své dlaně na ty její, čímž je celé schová. Všiml si toho třesu.* Ne, nebojím. Protože ten tatér ti potvrdí, že mi ani slzička neukápla. *Poví s koutkem nahoře, přičemž má stále své ruce na ty jejich. Všiml si, že to pomáhá.*

Seš natvrdlej. *Už dlouho mu to neřekla, tak mu to nezapomněla připomenout.* Jeho napadne spousta věcí. *Zkonstatuje. Oba dva mají s Keenanem dobrou představivost a na urážky a poznámky jsou prakticky mistři. Za život už se hádali s tolika lidmi a tolik lidí urazili, že kdyby to měli natočený a spočítaný, světový rekord by to už určitě byl.* Jo, v pohodě. Neměla jsem to říkat. Jsem v pohodě. *Zadrmolí rychle, protože se u toho tématu nechce nijak dlouho zdržovat.* V takových situacích nepřemýšlíme. Je to instinkt. Zabij nebo buď zabit. Já vím, že dobrovolně bych to nikdy neudělal. To je tady důležitý. Neměl jsi jinou možnost. *Snaží se ho přesvědčit, že má pravdu ona a ne on.* Nemusíš se za nic omlouvat. *Zavrtí hlavou a pak se uchechtne.* Když jde o sex, zvládne Kee všechno. *Odpoví pobaveně.* To ale nic nemění na tom, že je to ten nejlepší brácha, jakýho jsem si mohla přát a jedinej člověk, jakýho jsem v životě vždycky měla. *Zkonstatuje s pokrčením rameny.* Seru na odpočinek, jsem v pohodě. *Převrátí otráveně očima.* Chci sem za ucho dva menší motýli. Aby to vypadalo, že lítaj okolo tý kytky. *Natočí hlavu, aby viděl její tetování na krku, kde má vytetovanou středně velkou květinu s několika květy.* A přemýšlela jsem o vytetování toho, jak se jmenujou moji mazlíčci. To bych si nechala dát na stehno nebo bok. Nota, Čokoláda a Xbox. *Odpoví mu popravdě ohledně svých tetování. Pak se přerývavě nadechne, když překryje její ruce těmi svými. Teplo z jeho dlaní jí začne prostupovat od dlaní k pažím a až po ramena, stejně jako mírné mravenčení. Nechápe, proč její tělo takhle reaguje.* Uvidíme. *Nadzvedne jeden koutek stejně jako on a po delší době se mu podívá do očí, což u ní způsobí, že se musí znovu trhaně nadechnout.*

Páni, tohle jsi mi neřekla dost dlouho. Možná, že mi to i chybělo. *Uchechtne se, věděl, že v jejich očích je natvrdlý téměř pořád,ale vlastně si už i začal zvykat. Jednou ji to určitě přeci jen přejde, nebo se budou veselé pošťuchovat do nekonečna.* Má moc bujnou fantazii. Ale to ty vlastně taky. *Řekne ještě s menším úsměvem. Byli si vážně podobní, nejen vzhledem, ale i povahou. Když řekne i ona, že je v pohodě a trochu se zadrmolí, je mu jasné, že v pohodě není. Ale je to tak nějak jako u něj, nechce se tím zabývat, nechce se o tom bavit. Nejspíše kvůli tomu, protože je to moc čerstvé. Jelikož na ní vidí, jak moc o tom nechce mluvit, už nic k tomu neřekne. Nechce, aby na to musela zbytečně myslet.* Já vím, ale víš co řekl tvůj bratr.. V jeho očích jsem určitě měl umřít já, nechat se zabít. Vím, že mě nenávidí, ale i tak. *Zamumlá, načež se na chvíli odmlčí.* Víš co? Tohle téma necháme úplně být, budu v pohodě. *Řekne a neví, zdali tím přesvědčuje více sebe, nebo ji.* Eh, dobře. Tímto tématem už bych se taky moc nezabíral, protože jsou i lepší témata na povídání, než je sexuální život tvého bratra. *Ušklíbne se, i když si stále nedokáže představit to, jak by mohl spát s někým a mít při tom bodnou ránu v rameni.* Já vím, máš štěstí, že ho máš. Také to mám tak se svou sestrou. *Pokýve hlavou, načež se začnou bavit o tetování. Podívá se jí za ucho a představí si tam to tetování, které chce.* To bude vypadat skvěle. I ty na boku. *Řekne upřímně. Musel uznat, že nápady na tetování měla skvělé. Následně překryje svými dlaněmi ty její, protože chce, aby se uklidnila a aby ji bylo lépe. Jen tam tak tiše sedí, ovšem jemu to nevadí, protože je to takové to příjemné ticho. Když ucítí, že se na něj dívá, sám se jí podívá do očí. Když uslyší její trhané nadechnutí, krátce a jemně ji palcem pohladí po její ruce. Následně se k ní jemně nakloní, ale maličko, nedělá zase nějaké unáhlené a prudké pohyby, aby věděl, jak na něj bude reagovat.*