Rose garden

Nějaký tam vždycky je. Kdyby se někdo ztratil aby tam neumřel hlady. *Pozasměje se. Bylo docela zábavné sledovat lidi jak se odtamtud motají.* Občas je teda těžký se nezačít smát když vidíš jak se někdo motá pořád dokola. *Takhle už viděl několik lidí a zvlášť těžké bylo udržet smích když tam byl zrovna král, nebo nějaký člen královské rodiny.* Většinou stačí začít nadávat na to jak se odsud nejde dostat. *Zasměje se.* Pak už někdo přijde. Pár lidí už jsem takhle vyváděl. *Zavzpomíná s úsměvem.* Tak když už jsi ztracená zkusíš i rvaní mezi růžemi. *Usměje se pobaveně. V labyrintu kromě paláce moc nebyl a tak to nikdy nezkoušel.* Zkratka jo, ale rozhodně ne zadarmo. *Podívá se pobaveně na růže,* /To by bolelo./ *Řeč se nějak stočila k oceánu a neznámu.* Nemáme šanci všechno prozkoumat a některé věci by měli zůstat tajemstvím. Co bysme poznávali když bysme všechno věděli. *Pronese jenom takovou řečnickou otázku a jí si svoje hranolky.* Teoreticky mám šest straších sourozenců a mámu. Prakticky jsem je 15 let neviděl. *Pokrčí rameny. Na starší sestry si sotva pamatoval a na bratry jenom matně. Byl mezi nimi poměrně velký věkový rozdíl.* Potom co umřel táta si mě vzal strejda, moji sourozenci už byly dospělí a šli si vlastní cestou. *Nebylo toho moc. Někdy se prostě cesty rodiny rozešli.* Moc si na ně nepamatuju.

Ještěže tak, kdyby byli na každém rohu kostry, ztratilo by to svoje kouzlo. *Zasměje se.* Zahlédl jsi tam někdy mě? *Zeptá se zvědavě. Sama se tam schovávala vcelku často a žádného strážce nikdy neviděla. Ale cíleně je nehledala. Prostě jenom procházela známými uličkami, ve kterých neměla problém se vyznat.* Dobrá metoda. Kdyby náhodou, budu si jí pamatovat. *Pokýve hlavou s pobaveným úsměvem.* Neboj, já to tu znám, takže rvaní růžemi nebude potřeba. Se škrábancema bys sice vypadal vcelku drsně a nebezpečně, ale sluší ti to i bez nich. *Ujistí ho a přitom se na něj usměje.* Jo, to je pravda. Ale člověka občas to neznámé až děsí. *Pokrčí rameny. Ona to tak v případě oceánů a moří měla. Zeptá se na jeho rodinu a zamrzí jí, že to má podobně jako ona.* Máš štěstí, že máš strejdu. Jste si blízcí? *Zajímá se opatrně, ale stále zvědavě. Ráda by toho o něm zjistila co nejvíce.* Je mi to líto. *Řekne upřímně.* Ráda bych o tobě zjistila víc... Řekneš mi o sobě něco, co o tobě ještě nevím? Teda... Jestli chceš. *Chápe, že se nemusí cítit dobře při takovém rozhovoru, takže ho rovnou ujistí, že jí nebude vadit, že tenhle rozhovor ukončí.*

*Zasmál se nad tím kdyby se v labyrintu válely kostry ztracených lidí.* To by nevypadalo moc esteticky. *Proto tam taky pro zbloudilce byly stráže, aby je vyvedli ven když byly zoufalý.* Možná jo. Potkal jsem tam spousty lidí. Všechny si nepamatuju. *Pokrčí rameny, Většinu taky viděl jenom z dálky a pořádně si je neprohlídnul.* Taky by to nebylo moc příjemné si vyndavat trny. *Pozasměje se. Rozhodně potom netoužil.* Drsně a nebezpečně jo. *Ušklíbne se a přehraje si slova ještě jednou v hlavě.* Každá má něco co ho děsí. *Pokrčí rameny. On měl své noční můry ale tajemno mezi ně nepatřilo.* Jsme. Jsem za něho rád. *Usměje se. Jeho strýc byl jediným kdo mu tak nějak mohl nahrazovat normální rodinu, které si moc neužil. Byl mu za to vděčný. Chvíli přemýšlel co by jí řekl. Mohl to že je rebel, ale na to nebyla úplně vhodná chvíle a místo.* Občas ni připadá že jedu ve snech až moc vysoko. Že chci něco co vlastně není ani reálný, nebo něco co bych si nemusel zasloužit. *Podívá se na růže a tácek od hranolek už je v koše i s kelímkem od limonady.*

Ne, to ne. *Pokýve hlavou a pobaveně se té představě uchechtne.* Jo, to chápu. Palác je plný lidí. *Uzná. Sama si nepamatovala, okolo kolika lidí vůbec prošla dneska po chodbě, natož aby znala jejich tváře, jména a pamatovala si i nějakou delší historii. Nezaměřovala se na ně, dokud na ní někdo nepromluvil, což bylo hodně málo, a on to měl nejspíš při své práci stejně. Chápe to, míň to zaměstnává mozek, navíc je zbytečné si pamatovat tolik věcí.* Ne, to asi nebylo. Ale kdyžtak bych ti pomohla, mám pinzetu. *Každopádně opravdu doufá, že nebude mít potřebu se houštím z růží prodírat. Cestu zná ona a vede ho a nepotřebuje, aby se nějak zranil a trpěl zbytečně bolestí.* No jasně. *Usměje se na něj, když zopakuje její slova a lehce u toho zrůžoví v tváři.* Nemusel zasloužit? *Pobídne ho trochu k pokračování, protože si neumí představit, co by to mohlo třeba být. Snít o nereálných věcech? Ano, to jde a sama to dělala. Ale o něčem, co si člověk nezasloužil? Neumí si představit něco, co by splňovalo tuhle podmínku. Člověk většinou může dosáhnou reálných cílů, když opravdu chce a snaží se a zásluha na tom nemá nic společného.*

*Palác lidmi doslova přetékal a ani jako strážce nepotkal všechny lidi, kteří v paláci žili.* Jo nepotkáš všechny ikdyž máš palác zmapovaný nazpaměť. Je docela úsměvné že častokrát ho znají strážci líp než někdo kdo v něm žije celý život. *Pozamyslí se nad tím s úsměvem. Tohle byl jeden z paradoxů paláce. Netoužil zrovna potom se prodírat růžemi a tahat si pak trny pinzetou.* Myslím že prodírání růžemi nechám na pohádkové prince. Ostatně ti v tom mají praxi. *Zavtipkuje. Kdo by tak neznal prince ze Šípkové Růženky.* /Tohle bych mu nezáviděl./ *Trochu se rozmluví. Byl toho názoru že ne všechno si může zasloužit. Svatý nikdy nebyl a to že měl na rukou krev pár lidí tomu ještě přidávalo navrh.* Nemám úplně čistý štít. *Povzdechne si.* A taky jsem občas dělal věci které se prostě odpustit nedají. *Nelitoval toho že ty lidi zabil, ale věděl jaký je a věděl že si za svoje činy nezaslouží nijak extra spokojený život.*

Jo, to je vtipný. Ale zvláštní zároveň. Palác je hrozně těžký nazvat domovem. Je to jako samostatný město uprostřed toho všeho tady. Ve městě taky znáš jenom svoje nejbližší sousedy, spolupracovníky a tak a u zbytku si sotva pamatuješ tváře. Takže... jsem vlastně takovej ... bezdomovec? *Odtuší s pobaveným úsměvem. I tak to v ní ale hlodá. Jakmile otci bude zbytečná, skončí na ulici a nemá nejmenší ponětí, co s ní bude potom.* A dlouholetou. *Pokýve se smíchem ohledně pohádkových princů. Přeci jen ty pohádky mají opravdu dlouhou historii.* Všechno se dá odpustit. Hlavní kolikrát je, odpustit sám sobě. A často je to to nejtěžší na tom všem. *Stáhne starostlivě obočí.* Chceš o tom mluvit? *Zeptá se ho opatrně. Ráda by ho vyslechla a třeba mu i nějak pomohla. Všimne si, že vyšli z labyrintu a nějak se dostali i na konec celé zahrady.* Můžeme jít spolu do paláce, jestli chceš. Ale jestli máš jiný plány, klidně to řekni, půjdu sama. *Ujistí ho s milým úsměvem.*

*Palác mu nikdy nepřipomínal domov. Spíše to pro něj byl jeden velký labyrint plný lidí, kteří ovládají zemi a sami rozhazují peníze, které by se mohli využít líp.* Bezdomovec. To je celkem zvláštní výraz pro člověka co bydlí v paláci. *Pozasměje se.* Minimálně tedy bezdomovec na úrovni. *Přišlo mu to docela vtipné. Většina lidí by dala cokoliv za to aby mohla bydlet v paláci a rozhodně by se nepovažovala za bezdomovce. I pro šesté a sedmé bylo dobré pracovat v paláci, kde měli stabilní přísun jídla a střechu nad hlavou. Zasměje se i nad poznámkou o princích a sekání růží.* Radši si na ně hrát nebudu. * Ostatně sobě člověk odpouští nejhůř. *Pro něj to platilo. Jasně že se občas zamyslel nad tím co by šlo udělat proto aby nemuseli zabíjet lidi a svrhnout monarchii, nebo zlepšit Illéu, ale on byl prostě veden k tomu že to je správné a nemá toho litovat. Bylo to hluboko v něm.* Asi takhle nejsem úplně zastánce monarchie a neskončil jsem u nadávek. *Vlastně jí řekne nepřímo že je rebel a na její otázku o paláci zatím neodpoví.* /Třeba semnou už nebude chtít mít nic společného./ *Věděl že se teď prozradil, ale stejně by k tomu Ariell neměla žádné důkazy. Slovo proti slovo nic neznamelnalo.*

Jo, to je. Ale zároveň to není daleko od pravdy. *Uchechtne se.* To už je lepší pojmenování. *Uzná s pokýváním hlavou a u toho se pobaveně zasměje.* /Bezdomovec na úrovni./ *Zopakuje si pobaveně v duchu. Pak už se s ním vydá růžovými uličkami z labyrintu a dojdou až na okraj celé zahrady.* Jo, to je pravda. *Přikývne. Ona si taky nikdy neodpustila, že je kvůli ní její matka mrtvá. Ale přispíval k tomu i postoj jejího otce. Pak už pozorně poslouchá jeho slova a chvíli na něj zmateně kouká, protože to nechápe.* Cože? *Dostane ze sebe trochu nevěřícně, když jí začne spínat, co by to mohlo znamenat. S kým se tu nejspíše baví a do koho se zamilovala.* To... To... *Začne vrtět hlavou a oči se jí trochu rozšíří strachem.* Že to byla jenom sranda, že jo? *Hlesne nakonec potichu a oči jí lehce zaplaví slzy.*

*Nevinné povídání a vtipy zkazila až krutá pravda. Někdy jí to musel říct a lepší bylo dřív než později. Zasloužila si znát pravdu. Netušil jak to vezme, ale musel to risknout. Co by asi dělal pak, kdyby spolu třeba byly. Vytrácel by se po nocích a vymýšlel nějaké polopravdy. Viděl že tím jakoukoliv naději na to že by spolu mohli něco mít zničil.* Není to vtip. *Odpověděl popravdě a upřímně. Normálně by jí utřel slzy z tváře a přitáhnul si jí k sobě, ale teď na to nebyla chvíle a možná už nikdy nebude. Okolo nich nebyl nikdo.* Pro mě to jsou prostě lidi co mě vzali k sobě když jsem mohl skončit na ulici. *Takhle vnímal on rebely, jako svoje přátele.* Žít na skoro úplném dně společnosti a dívat se na to jak se za peníze, které by mohli jít na smysluplné věci platí plesy a šaty pro princezny... *Na chvíli se odmlčí.* Podepíše se to na tobě. Říkáš si proč ty? Proč tvoje rodina trpí hlady? Proč okolo tebe lidi pracujou do strhání aby uživili rodinu. Máš v hlavě tolik otázek. Přemýšlíš jaké by to bylo žít někde jinde. *Koukne se před sebe.* Nejde se z toho dostat. Pak ti umře táta a tebe už nemá kdo živit. I z toho mála nemáš nic a pak tě přivedou do ghetta. Dají ti střechu nad hlavou, jídlo a všechno co potřebuješ. *Nadechne se aby pokračoval. Tohle bylo pro něj těžké.* Vidíš že se všechno může změnit. Začíná to myšlenkami. Pomalu je vezmeš do hlavy, pak do ruky pistoli a než se nadechneš je z tebe rebel. *Ví že mu to je k ničemu ale aspoň mohla znát celou pravdu.* Chápu že sennou nechceš mít nic společného.

*Oči se jí zalijí slzami, když uslyší, že to není vtip a rychle zavrtí hlavou.* To přece nejde. *Slzy jí přetečou přes okraj a začnou jí stékat na tváře. Poslouchá ale pozorně každé jeho slovo, i když v očích má nevěřícný pohled. Nechápe, jak je možné, že první člověk, kterého si po dlouhých letech pustila do života, je rebel a chce zničit to, v čem žije.* Ale v zemi existují střediska pro chudý, sama jsem tam spoustakrát chodila vypomáhat. Mohl jsi jít tam a ne k rebelům. *Ze rtů jí při těch slovech unikne tichý vzlyk. Když slyší o braní pistole do ruky, trochu od něj couvne. Teprve teď si všimne, že má tváře mokré od slz, takže si je rukávem setře a krátce popotáhne.* Byla .. byla jsem pro tebe jenom cesta k moci, že jo? *Zeptá se nakonec opatrně a snaží se skrýt zlomené srdce a bolest, kterou jí to způsobuje.* Od doby, co mi umřela máma a táta se ke mě začal chovat jako ke kusu hadru, jsi první, koho jsem si k sobě pustila. První. A přitom patříš k těm, kdo mají podíl viny na tom, že je mrtvá. *Neví, jestli je silnější vztek, nevěřícnost a nebo čistě jenom bolest.* Já ti věřila. *Hlesne potichu.*

*Věděl že druzí viděli jejich problémy jinak. Centra pro chudý existovali, ale ne každý tam dostal to co potřeboval.* Mě tam vzal strejda. Když je ti deset nerozeznáváš charitu a rebely od sebe. *Až moc krutá pravda. Navíc spousta lidí měla vztek na monarchii a to že se postaví nějaké středisko pro chudé to už úplně nezachránilo.* Cože? Ne, tebe jsem potkal náhodou a cesta k moci si nebyla. *V tomhle jí nelhal. Nezkracoval si cestu nahoru přes postel. Vidí její slzy, ale ví že jeho dotyk by to akorát zhoršil.* Není nic čím bych dokázal napravit. Nikdy jsem si nepřiznal že bych mohl litovat něčeho co jsem udělal, až ty jsi mě přivedla na pochyby. Když jsi mi řekla jak se k tobě chová tvůj otec.. *Nadechne se a pokračuje dál.* Napadlo mě kdo takhle mohl ještě skončit. Jenže pro mě je pozdě napravovat všechno. Nikdy se nezmění to že nejsem příznivce kast, ale ty si můžeš žít svůj život a ne s někým kdo je rebel. *Tohle byl asi konec. leda by se stal zázrak.* Jednoduše se sbal a nech otce otcem. Zasloužíš si lepší život.

*Tohle chápe. V deseti letech člověk tohle nerozeznává. Ale i tak ho to neomlouvá z činů, které udělal, když už svým činům a okolí rozuměl. Jenže nejvíc jí na tom všem bolí, že jí nejspíš ani reálně nemá rád. I když to jí hned vyvrátí.* Vážně? *Zeptá se a podívá se mu ubrečeným pohledem do očí. Ráda by mu věřila, ale teď... neví, jestli může. Jakou má pravděpodobnost, že jí nelže i teď?* A snažil ses nad tím někdy přemýšlet za sebe a ze strachy paláce a ne jenom slepě podle toho, co ti řekli oni? Protože já do toho vidím daleko víc. A kasty jsou pro tuhle zemi jedna z nejlepších možností. Ale to je teď jedno. *Potřese hlavou. Tohle by asi byla debata na dlouho a momentálně naprosto zbytečná.* Jaký život bez něj budu mít? Jakmile odejdu, odřízne mě od všeho. Nebudu mít nic. Nemám kde pracovat, zničí mi pověst tak, že mě nikde nezaměstnají. Není lepší u něj zůstat než skončit na ulici bez ničeho? /Ty sám musíš vědět, jaký to je./ *Proběhne jí hlavou, ale nikdy nebyla ten typ člověka, který by se druhého snažil zranit slovy a rýpal se nějak v již vytvořených ranách.* Já... nikomu neřeknu, že jsi... kdo jsi. *Ujistí ho nakonec potichu. Zbytek si ale musí urovnat v hlavě.* Měj se. *Špitne nakonec potichu a co nejrychleji se vydá pryč směrem k paláci.*

*Jasně že mu tohle bylo líto. Ztratil jí a věděl že s tím asi nic neudělá. Chápal to že nechce mít nic společného s rebelem jako je on. Zvlášť potom co se stalo její matce a jaké to mělo následky na chování jejího otce.* Všechno co jsem ti řekl byla pravda. Jenom tohle jsem tajil. *Povzdechne si.* Nechtěl jsem aby to takhle dopadlo. *Řekne upřímně a dívá se na ní. Nemohl jí nic vyčítat. To on tady zatajoval,* Jasně že mám svojí hlavu. Umím přemýšlet. Tolikrát jsem pochyboval o tom jestli to někam povede. Jenže ono to není jenom bezhlavé zabíjení všech v paláci. Je to víc.. *Dál to téma nerozvádí. Sám teď stojí na pochybách. Netušil co bude dál s ním. Jak moc mu ta holka zmotala hlavu a donutila ho zavařit si mozek.* A není lepší začít někde kam jeho prsty nestačí. Jsou kouty světa kam nedosáhne nikdo. *Věřil v to že by to zvládla.* Jednou třeba najdeš odvahu , nebo někoho kdo ti pomůže. *Nechal jí jít a sledoval jak mu z života odchází další člověk.* Hodně štěstí. *Řekne jí na rozloučenou a netuší jestli se ještě do paláce vrátí.* /Asi je na čase s tím skončit./