Romantický most

*Celý dem nevěděl, co má dělat, tak se vydal pěšky po městě, jelikož na motorce by měl stejně za chvíli celé město projeté. Chvíli byl v baru nebo třeba u jezera, ale teď stejně neví kam jít, takže se jen tak pomalým krokem prochází. Po malé chvilce se zastaví na mostě, přičemž si z kožené bundy vytáhne krabičku cigaret a jednu si hned zapálí. Druhou rukou se opře o zábradlí, přičemž v druhé ma zapálenou cigaretu a semtam si potáhne a kouř vydechne.* /Už nikdy nejdu se ségrou do zoo, leda že bych ji mohl zavřít do výběhu jalo nějaký ohrožený druh, aspoň by nechtěla krást opičky./

*Je si jistá tím, že nemůže být neustále zavřená, dokonce často nechápe počínání svého mladšího bratra. Ona jako dítě taková nebyla a jejich starší bratr také ne, je si jistá, že po rodičích tohle určitě ten prcek nemá. A oni se kvůli němu akorát trápí. Proto se rozhodne zamířit jednoduše na procházku ven, do okolí města. Oblékla si na sebe černé džíny s vysokým pasem a mikinu, která byla vínové barvy a croplá v pase. Měla jí ráda, ikdyž v paláci moc volnosti oblékání nemá. Jen co se přibližuje k místu, ze kterého se nejlíp pozoruje, se zastaví, protože spatří někoho moc dobře známého.. Rozhodne se k němu přiblížit, pomalu a tiše zezadu, kde mu omotá ruce kolem těla, hlavu si zaboří do jeho zad a přitulí se k němu. Chyběl jí.*

*Šel by dál, ale dostal prostě chuť na cigaretu a přece jen tady je výhled hezký. A taky tu má docela klid na přemýšlení, což se mu hodí, jelikož poslední dobou přemýšlí hodně, hlavně přemýšlí o dívce z paláce a o jeho pocitech, díky kterým je zmatený.* /Měl bych ji to říct, vážně to bude lepší, než kdyby to zjistila přo útoku./ *Kvůli tomu zamýšlení ani neslyší kroky, takže když ucítí na sobě něčí ruce, trhne sebou. Ze zvyku by si nejradši chytl do boty, kde má schovaný nůž, ale když ucítí, obličej na svých zádech, na tváři se mi rozlije úsměv a ruku stáhne zpátky k tělu. S úsměvem se k ní otočí a i hmed ji věnuje kratší polibek.* Že ty si mě sledovala? Nebo mi čteš myšlenky? Protože jsem zrovna o tobě přemýšlel. *Uchechtne se a ruce jí s úsměvem položí na boky, přičemž se ji zahledí do očí.*

*Tím jak většinou nepřemýšlí kam jít, tak je to i dnešním dnem stejné. Sice město zná, ale jen místa která potřebuje a procházka jí nemohla uškodit v ničem. Navíc nečekala, že zrovna tady narazí na někoho známého, a ještě když ten někdo je pro ni důležitý. Teda nejspíš je pro ni důležitý. Sama si není jistá, tak to mezi sebou mají a je moc zmatená. Proto se jen k němu bezeslov přiblíží a přitulí se k němu. Když se k ní otočí neodtahuje se, jen se mu zadívá do očí a krátce mu oplatí polibek.*Já sledovat tě? Možná jsi mě sám vyvolal, tím, že jsi na mě myslel.*Skousne si spodní ret a zadívá se mu do očí.*Ale musím uznat, že tě vážně ráda vidím.*Uculí se, stoupne si na špičky a zase spojí jejich rty v polibku. Bez podpatků je menší než on, to si dost uvědomuje a štve jí to, jenže je tak často nenosí.*

*Je moc zamýšlený na to, aby si všiml, že někdo jde. Ale když zjistí, že si nůž vytahovat nemusí, tipne cigaretu o zábradlí a zahodí ji do vody. Potom se k ni s úsměvem otočí. Chyběla mu, ale celjem je nervózní, vzhledem kvůli tomu, co ho tíží na srdíčku.* Nefungujou takhle démoni? Duchové? *Povytáhne pobaveně obočí a chytne ji za obě dve ruce. Když zase spojí jejich rty, do polibku se usměje ještě víc. Když se ale odtáhne, úsměv mu trochu povadne. Nechá si spadnout vlasy do čela a polkne.* Kath... Musím s tebou o něčem mluvit. Vím, že to máme pořád mezo sebou takové zvláštní, ale i tak to nechci pokazit. Před tím než ti to řeknu, chci aby si věděla, že jsi nejúžasnější holka co jsem kdy potkal a vážně mi chybíš každou setini co nejsi v mé blízkosti. *Polkne a zadívá seji do očí. Rty stáhne do úzké linky, jaknsi zevnitř pusy mne rty.*

*Když se k ní otočí je ráda, protože se zase může podívat do jeho dokonalých očí a cítít, jeho úžasné měkké rty na těch svých.*V tom případě by ses měl nějak přesvědčit, že démon ani duch nejsem. Však víš, mohla bych tě posednou, a už by ses mě nezbavil.*Zaculí se nad tím a pokývne hlavou. Sice to myslí jako vtip, ale ta představa by jí nejspíš nevadila, být spolu skoro navždy, jenže na takové myšlení je brzo. Podívá se na jejich ruce a pak na něj, zarazí se, když uvidí, že úsměv z jeho tváře mizí. Tohle neznamená něco dobrého. Proto si jeho slova vyslechne, předtím než se rozhodne promluvit.*Taky na tebe nedokážu přestat myslet a chybí mi každý chvíle co jsi daleko. *Odmlčí se, protože pořád netuší. *Ale?*Dodá k jeho slovům a zadívá se mu do očí, lesknou se. Nejspíš nemá daleko k tomu začít brečet, protože je smutná. Svůj pohled tak také sklopí do země, aby jí tak nemusel vidět, s očima zalitýma od slz.*

*Pobaveně povytahne obočí a nakloní hlavu na bok, přičemž hned po jejích slovech zase přitiskne své rty na ty její.* Vůbec by mi nevadilo, kdyby mě tak dokonalý démon posed. *Zašeptá těsně u jejího ucha a zase se vrátí k jejím rtům. Když se ale odtáhne, je si jistý, že to co chce říct se nedá oddalovat věčně, proto je z toho celý nesvůj.* /Místo toho bych ji mohl říct něco, co není tohle a zároveň je to pravda. Třeba že jsem i na kluky? To nebo nikdo, tak to radši i zůstane. Ale pořád by to bylo lepší, než jí říct, že jsem rebel a že se zabývám v útocích na jeji rodinu./ Ale ty chvíle, co nejsme spolu, jsou pro tebe zároveň bezpečnější. *Pokčí nepatrně rameny a poté ji chytne mezo ukazováček a palec bradu a jemně ji donutí, aby se na něj koukla.* Tohle se mi říká těžce. Jenže... *Polkne a kousne se zevnitř do rtu, jako by ho to mělo nakopnout aby pokračoval.* Možná by bylo lepší, kdybych ti to neřekl. Ale... Chci vědět, jestli mě po tomhle budeš nenávidět nebo.... *Zavrtí hlavou, přičemž pohled radši zvedne k nebi, aby se na no nemusel dívat.* Určitě víš o rebelech. No ta... Jaksi... Patřím k rebelům. Vlastně víc než bys čekala, jsem u nich od narození. Moje mamka je přímo velitelka. *Zamumlá potichu a pevně zavře oči, jelikož očekává facku nebo něco takového. Rozhodně by se tomu nedivil.*

*Jistě, že mu polibky oplácí kdykoliv může, a jinak tomu ani není teď. Jenom pobaveně zavrtí hlavou nad tím co řekl.*To bych ještě musela být dokonalá.*Pokroutí nad tím znovu hlavou v záporném gestu. Dokonalý člověk je bezchybný, ostatní jej mají rádi a obdivují jej. Ona taková není, má k dokonalosti daleko. I když se zachvěje, když vnímá jak je blízko k jejímu uchu, jeho horký dech jí rozptyluje. Změnu v jeho chování vnímá, ale nerozumí tomu co se jí snaží říct...co po ní chce.*Necítím se bezpečně, když mě neobjímáš a nedržíš ve své náruči.*Přizná opatrně a po jeho doteku se na něj na krátký moment podívá. Nechápavě a se slzami v očích se na něj dívá, jelikož slova z něj taky lezou rychle jak ze šneka a ona si je jen těžko hned spojí. Je to i důvod jejího mlčení. Z očí jí začnou po tvářích téct slzy, ustoupí o pár kroků od něj.*Otec mi vyprávěl jako malé pohádku, o tom jak jednou pomohl rebelovi.*Vzpomene si zničehonic, i když to nejspíš smysl nedává. Jenže, ona se sesune k zemi do sedu, nohu si přitáhne k sobě a pevně je rukama obejme.*

Co povídáš? Jsi dokonalá. *Usměje se na ni a pohladí ji s úsměvem po tváři. Je si jistý, že ona dokonalá je, protože takhle se necítil už dlouho. Tak, že by mohl být s někým šťastným, jenže tuší, že to zničí ta pravda o něm.* Jenže právě to je nebezpečné. Ne každý jako já, bere lidi jako ty v pohodě. *Polkne a pohled skloní k zemi.* Vlastně i já beru v pohodě jen tebe. *Zašeptá potichu a poté to ze sebe dostane, i když to z něj leze docela pomalu, jenže se mu to těžce říká. Když odstoupí, koukne se na ní s bolestí v očích. Pak krátce přikývne.* To byl dost možná můj táta. Mamka byla zavřená v paláci a zrovna ji měli vést do mučírny a táta byl z toho zoufalý. *Polkne a s bolestí ji sleduje jak si sedne na zem. Opatrně si k ní dřepne a opatrně ji položí ruku na rameno.* Já... Je mi to moc líto. Jenže... Nedokážu říct, že bych s tím přestal. Byt rebelem je mou součástí, svoje rodiče mam rád, ani bych je nedokázal takhle zradit. A být rebelem mě baví. *Tu poslední větu spíše zašeptá a ruku zase z jejího ramene stáhne a radši podstoupí dál, protože nevím, jak by se měl teď chovat.* /Radši bych měl jít./

Jo? A jak jsi na to přišel?*Zeptá se ho zvědavě a svýma očima sklouzne k jeho ruce, kterou se jí dotýkal. Cítí se s ním šťastná, jako nikdy, naposled když byla dítě a trávila čas se svým starším bratrem, který pro ní byl až donedávna, nejdůležitější v jejím životě. To se změnilo, ale dnem kdy potkala blonďáka a zabavila mu řetízek a byl to on, kdo jí políbil a získal si její srdce. Teď stál před ní.*Lidi jako jsem já?*Zarazí se, ale tohle už dál nekomentuje, protože on řekne to co řekne. Snaží se všechno poskládat dohromady.*Takže...ta pohádka co mi můj otec vyprávěl, je skutečná?*Zarazí se nad tím, ale dává to tak nějak smysl a ta náhoda je zajímavá. Že právě ona se zamilovala, do syna rebela, kterému pomohl její otec. Pohledem sklouzne k jeho ruce a potom k jeho očím.*Nedokážu změnit, to že ti patří mé srdce a to...*Její hlas je roztřesený. Jednou rukou se pustí a vytáhne z pod mikiny, řetízek...jeho řetízek. Tak aby ho mohl dobře vidět.*..že jsem se do tebe nejspíš bezhlavě zamilovala.*Zašeptá tiše, než k němu ruku opatrně natáhne, chce ho mít u sebe.*Věřím tomu, že to že jsi rebel...neznamená, že mi ublížíš. Mně ne.*Špitne tiše a podívá se na něj s nadějí, kterou má ve smutných očích.*

Kouknu a tu dokonalost vidím. *Pokrčí s úsměvem rameny, ale potom se už jeho úsměv vytratí a nahradí ho menší zoufalství a nerozhodnost. Kdyby nebylo jeho sestry, možná by ji to neřekl, jenže měla pravdu. Lepší to říct teď než aby se jeho city zvětšily a lak ho to bolelo ještě více, než teď.* Lidi jako ty. Lidi z paláce. Lidi spojení s královskou rodinou. *Polkne a když to konečně řekne, cítí, že z něho opadla nějaká tíha, ale taky se objevila ještě větší bolest.* Nejspíš. Taky to mohl být jiný rebel, ale vím, že zrovna tátovi nějaký chlápek z paláce pomohl. *Pokrčí rameny a když uvidí svůj řetízek, polkne, jelikož čeká, že mu ho vrátí.* Ale můžu ublížit tvé rodině. Nejsem pro tebe dost dobrej. Zasloužíš si někoho, kdo nebude nenávidět tvou rodinu. Teda tím myslím královský. *Zašeptá a pak vykulí oči, jako by si něco uvědomil.* Prosím, neříkej to tvému bráchovi, v kapele jsem rád. Kdyby se to lidi z kapely dozvěděli, nevím jak by to dopadlo. *Pokrčí rameny a s bolestí v očích k ní vzhlédne.* Asi tě miluji, Kath. Ale nechci ti ubližovat. *Z kapsy si vytáhne krabičku cigaret a zase si jednu z nich zapálí, přičemž se narovná a přejde zase k zábradlí. Očkem se koukne na ni a polkne a zase pohledem sjede cestu pryč.* /Čím dýl tady jsem, tím hůř se mi pak bude odcházet./

To bych ti měla pořídit brýle.*Ušklíbne se nad tím, jelikož tomu nerozumí, tomu proč si to myslí. Potom už jeho úsměv zmizí a ona samotná znejistí v tom co se děje.*Nemůžu za to, že si teta Charity vzala prince.*Namítne tiše a povzdychne si nad tím, ona se cítí špatně kvůli něčemu za to nemůže, netuší jak je to vážné.* Možná, že ano.*Zamumlá jen tiše, a potom už udělá co udělá, ví že si řetízku všiml. Taky chtěla aby se to stalo, nedokázala by být bez něj*Zasloužím si být šťastná, s tím kdo si to podle mě zaslouží. Né s tím koho mi oni vyberou.*Pronese k němu naprosto vážně, potom se zarazí ještě víc.*Můj bratr se nezajímá o to co dělám, jsem po něj jen malá bezvýznamná sestra, i když je jen o rok starší.*Protočí nad tím rozhořčeně oči, ta ho uvidí až bůhví kdy, má k němu příliš daleko. Jen tou blbou kapelou o něj přiišla. Nezajímá jí to, zrovna tohle ne, protože se jí to netýká. Překvapeně zamrká a vzhlédne k němu, nechce aby odešel. Né takhle a teď. Pomalu opatrně vstane a přejde k němu. Opatrně vezme jeho ruku do té své a položí jí na místo, kde má srdce. Které buší, pro něj.*Patří ti, můžeš si být jistý, že když ho zlomíš na kousíčky. To, že jsi rebel ti bude k ničemu.*Ujistí ho s klidem, natáhne se k němu a vtiskne mu pusu na tvář.*

Ty nepotřebuju. Spíš bych je měl pořídit ja tobě. *Uchechtne se a zavrtí nad ní hlavou.* Já vím, nemůžeš za to. Jenže nemam rád nikoho, kdo je z královské rodiny. Příčí se mi jen myšlenka na ně. A taky jsem myslel, že všichni lidi z paláce jsou tací, jenž pak jsem potkal tebe a zjistil jsem, že ne všichni jsou stejní. *Smutně se pousměje a pohled zase odvrátí stranou.* Ale nezasloužím si tě, se mnou nebudeš šťastná. *Namítne a když vstane, překvapí ho, že jde za ním. Pousměje se, když mu ruku dá na místo, kde má srdce a zadívá se jí do očí.* Nechci ti zlomit srdce. Nechci ti ublížit. *Zavrtí nesouhlasně hlavou.* Nechápu to. Ty se na mě nezlobíš? Čekal jsem, ja nevím, že mě za to začneš nenávidět. Že mě nebudeš chtít nikdy vidět. Přece jen, nedělá mi problém zabíjet lidi, když musím, tak musím. Kdyby ti chtěl někdo ublížit, zabil bych ho na místě. Ale to je, co mě děsí. Že ti ubližuju já. *Vydechne a ruku ji dá na tvář a palcem ji pohladí po tváří.*

Jsem normální a obyčejná, můj drahý Romeo.*Skousne si spodní ret a nezapomene jej oslovit, tak jak to cítí a vnímá jako správné. Jenže když se téma jejich rozhovoru změní, znejistí v tom co dělá.*Všichni nejsou stejní. Lidi se snadno odsuzují, když je sám neznáš.*Zamumlá tiše a povzdychne si, když od ní svůj pohled odvrátí, to je pro něj tak těžké se na ní podívat? Možná si za to může samotná.*Takže se mě jen tak vzdáš? Protože si myslíš, že je to správné? Že mi jinak ublížíš?*Vyhrkne najednou vážně a rozejde se znovu k němu, udělá to malé gesto a potom už jen poslouchá jeho vlastní slova.*Pokud nechceš zlomit mé srdce, měl bys naslouchat tomu svému. A né se pořád řídit hlavou.*Poradí mu tiše a zamrká...*Nemůžeš za to kdo jsou tvý rodiče a já nemůžu za to kdo jsou ti moji.  Ani jeden jsme si to nevybrali, to ale přece neznamená, že k sobě nemůžeme nic cítit. Nemůžeš mi ublížit, tím...že mě budeš chránit.*Svou dlaní opatrně přejede po té jeho na své tváři a zadívá se mu do očí.*

Pro mě jsi dokonalá, moje Kath. *Usměje se od ucha l uchu a pohladí ji po tváří. Poté se to ale už seběhne ne moc dobrým směrem, takže mu úsměv z tváře zmizí. Trhaně přikývne a malinko se ušklíbne.* Ale polovina královských je stejných. *Zamumlá a poté se s bolesti v očích na ni koukne.* Nechci se tě vzdát. Ale... Nechci ti ublížit. *Pokrčí zase trhaně rameny. Překvapí ho, že ještě neutekla nebo tak něco, ale po jejich slovech se smutně usměje.* Někdy je lepší řídit se hlavou než srdcem. *Zamumlá a pak si rukou vjede do vlasů a hase ji skoro zoufale svěsí k tělu.* Takže se na mě nezlobíš? Nejvíc jsem se bál tvé reakce, ale chtěl jsem ti to říct teď, než aby se to mezi námo dostalo, kdo ví, třeba dál a pak bych to ublížil ještě více. *Povzdechne si a poté se nahne a políbí ji.* Ale teď jsem se ještě přesvědčil v tom, že jsi jiná než ostatní, že jsi dokonalá a v lidech vidíš jen to dobré. *Usměje se na ni když se odtáhne, přičemž si s ní proplete prsty a při pohledu na propletené prsty se usměje.*

Pokud já jsem dokonalá, tak ty vypadáš jako andílek. Měla bych ti pořídit svatozář.*Poví s úsměvem, jistě, že tím náráží na jeho blonďaté vlasy, které tolik zbožňuje. Nechá se pohladit po tváři a snaží se vyslechnout jeho slova, po kterých je rozhodně minimálně ještě více zmatená. Rozhodne se pro jednou nekomentovat dále královské, protože by to nikam nevedlo, maximálně k hádce, kterou rozhodně nechce.*Neublížíš mi, v případě že mě nepodvedeš.*Skousne si spodní ret, snad jediná věc, u které si uvědomuje, že by mu nedokázala odpustit. Ne, rozhodně ví, že by to nezvládla. Zlomilo by jí to.*Jenže, nemůžeš se pořád řídit jen hlavou, musíš jí občas nechat odpočívat.*Vysvětlí mu s krátkým pousmátím a zadívá se na něj.*Nezlobím se, pokud mi věčně nebudeš vyčítat do odkud jsem.*Našpulí spodní ret a poté mu i s láskou oplatí polibek.*Nejsi špatný člověk, ať už ti vtloukali do hlavy celý život cokoliv.*Zavrtí nad tím jenom hlavou, pevně stiskne jeho ruku, za kterou jí drží a zadívá se mu do očí.*Co bys řekl na to, kdybych ti řekla, že jsem se zamilovala do toho nejúžasnějšího kluka co znám?*Nakloní zvědavě hlavu na stranu, usmívá se na něj.*

Andílek? Já? Tak to mě neznáš. *Uchechtne se a pobaveně na ni mrkne, jelikož si vážně nemyslí, že by k andílkům patřil, ať už je to třeba kvůli jeho vlasům, povaha to rozhodně kazí. Potom se na ni pousměje a pohladí ji po tváří.* Věř mi, že podvádění není moje parketa. Nemám to rád. *Zavrtí hlavou a lehce zamilovaně se na ni koukne.* Ale srdce někdy dává bolestivé pokyny. *Pokrčí rameny, ale i přes to má na tváři menší úsměv.* Já ti to nevyčítám, kdyby jo, už tu tady s tebou nestojím. *Uchechtne se a po jejích dalších slovech si povzdechne.* Svoje rodiče nadevše miluji a jsem rád, co mi celý život vtloukali do hlavy. *Pokrčí rameny a pohled lehce odvrátí na stranu.* /To Heddě to vadilo, ale já bych od rodičů nedokázal odejít. Proto se o Kath radši ani nedozví./ Taky jsem se zamiloval do té nejlepší dívky v celým širým vesmíru a věří,m že pokud je víc vesmíru, tak tu nejúžasnější holku miluju o tam. *Usměje se na ni už o něco veseleji.*A co kdybych tě za odměnu unesl někam na bezpečnější místo? Někde kde bude teplo? Souhlasíš s únosem? *Zeptá se ji, jelikož přece nemůžou stát na mostě věčně.*

Aspoň mé hezké představy mi brát nemusíš.*Uculí se nad tím, i když jí je jasné jak to vlastně je. Pousměje se a zamrká nad jeho slovy.*Věřím ti.*Zašeptá rozhodně a podívá se na něj nechápavě.*Bolestivé pokyny? Jaké?*Jistě zajímá jí to, protože ona si ničím takovým neprošla, vlastně celkově tohle je něco jiného co kdy zažila.*Tvý rodiče nebudou rádi, že jsi se mnou.*Uvědomí si to dost jasně a poněkud rychle a přikývne na to, že je za ně rád. Ona by ty své taky v ničem neměnila. Možná nejsou nejdokonalejší na světě, ale jsou její. Při jeho dalších slovech se její úsměv rozšíří a oči jí začnou zářit.*A já jsem si naprosto jistá, že přeháníš.*Zahihňá se a nad jeho dalšími slovy se rozesměje.*Jsem si jistá, že když chceš někoho unést, neměl bys mu to říkat. Jinak ti daná osoba uteče.*Mrkne na něj pobaveně, ale stihne se utišit, a přikývnout.*Pokud mě skutečně budeš celou dobu nést, tak protestovat nebudu.*Skousne si spodní ret a nevinně se mu zadívá do očí.*

Ja ti nic neberu. *Uchechtne se a pokrčí rameny. Pak se na ni pousměje a věnuje ji polibek na čelo.* Ještě abys mi nevěřila. *Uchechtne se a pak zase pokrčí ramen.* Ja nevím, určitě by se ale něco našlo. *Zamumlá, jelikož si nedokáže na nic vzpomenout, ale co si vzpomíná, stejně se to většinou týkalo mužů a žen, čeho taky jiného.* Budou. A kdyžtak vytáhnu dobrej aegument. Že tvůj otec pomohl tomu mému. *Zazubí se na ni a pak pobaveně protočí očima.* Nepřeháním. *Uchechtne se a následně povytáhne obočí.* A ty by si mi snad utekla? Doufám že ne, protože bych tě musel zastavit jakkoliv to jde. *Mrkne na ni a pak si ji jako odpověď vezme do náruče.* Jdeme někam do tepla nebo aspoň jinam. *Uchechtne se a pak se s ní vydá pryč, přičemž ji celou dobu samozřejmě nese.*

*na dnešní schůzku se poměrně těší. Taky je rád, že zase po nějaké té době vypadne z paláce, protože poslední dny tam nebyla úplně nejlepší atmosféra. Hlavně tedy v jejich rodině. Na sobě má černé džíny a tmavě modrou mikinu. Nějak vzhled moc neřešil. Doufá, že už venku nebude tolik novinářů, protože od té doby, co se odhalilo, že jsou dva princové, tak byli novináři úplně všude. Sice už se to trochu lepší, ale i tak s nimi budou muset jet aspoň 2 strážci. Dojde ke komnatě Lindsey a zaklepe na dveře.* Ahoj. *řekne, když mu otevře.* Jak se máš? *zeptá se na tu nejvíce klasickou otázku.* Můžeme vyrazit?

*Na dnešní schůzku se také docela těší, jelikož si s princem docela rozumí a díky schůzce se může podívat i někam mimo palác, což si minule užila, přestože se jí v paláci moc líbí. Komorné ji na schůzku připravily meruňkové společenské šaty a zlaté doplňky, tedy decentní náhrdelník a náušnice s malými perličkami. Líčení má samozřejmě jemné, jako vždycky. Když uslyší zaklepání na dveře, vstane z křesla a dojde Jaceovi otevřít.* Ahoj. *Pozdráví ho a usměje se na něj, přičemž si ho krátce prohlédne.* Mám se dobře, jak se máš ty? *Optá se ho a podívá se na něj, byla na poslední akci a viděla, co se stalo, proto o něj měla menší starost.* Můžeme. *Přikývne a zavře za sebou dveře komnaty.*

*na schůuku se celkem těší, takže dojde ke komnatě Lindsey včas a zaklepe na dveře. Mezitím, co čeká, až mu otevře jen prázdně kouká před sebe. Když mu otevře, pozdraví jí a zeptá se, jak se má.* Jde to.. posledních pár dní bylo náročných, ale začíná se to lepšit. *moc toho ani nenaspal, protože nedokázal spát klidně. Když ho ujistí, že můžou jít, nabídne jí rámě a poté společně vyrazí směrem k nádvoří, kde je nachystané jeho auto.* Při tom posledním útoku se ti nic nestalo, že? *zeptá se jí starostlivě. Sice dostal seznam zraněných lidí a všechny účastnice byly v pořádku, ale chce se ujistit.*

*Když uslyší klepání, rychle se zvedne a jde Jaceovi otevřít, aby nemusel dlouho čekat a jakmile mu otevře, oplatí mu pozdrav a také se zeptá, jak se má.* Třeba dnes přijdeš na jiné myšlenky. *Pousměje se na něj povzbudivě.* Můžu nějak pomoci? *Optá se ho, načež přijme jeho rámě a společně s ním se rozejde ven, k jeho autu.* Ne, nestalo. *Zavrtí hlavou s menším úsměvem.* Kromě toho, že jsem nikdy tak vyděšená snad nebyla. *Lehce se zasměje. Pamatuje si, jak se cítila, jako kdyby to bylo včera. Od toho útoku usíná s rozsvícenou lampičkou, asi nejspíše kvůli tomu, jak se v tu noc té tmy bála, když nebylo nikde bezpečno, s výjimkou hrobky. Nejspíše to je jen menší trauma.* A ty jsi také v pořádku? Sice jsem tě viděla, ale raději se ujišťuji. *Usměje se na něj.*