Vstupní hala

*Na Jacovo zavrčení už nic neříká. On nepotřebuje dráždit vosí hnízdo bosou nohou a život v ghettu ho dost dobře naučil, kdy je čas prostě jenom mlčet a v tichosti šoupat nohama, i když má spousty námitek. A pak je tu také ten detail, že všude okolo nich jsou strážci, kteří můžou kdykoliv dostat příkaz ho prostě zlikvidovat.* Tam venku by mě museli nejdřív najít. Když chci, umím být neviditelný. *Pokrčí rameny a sklopí pohled, když slyší prakticky příkaz k tomu, aby jim řekl všechny rebely v paláci. Teď teprve začíná ta pravá bitva uvnitř něj. Na jedné straně to, v čem byl vychovaný celý život a na druhé jeho pravá nově objevená rodina. Když Jace a Nyneve zachránil, měl pro to jednoduchou omluvu. Je to jeho rodina a tu on má na prvním místě. Ale když má jít doslova proti rebelům a zradit ty, kteří ho vychovali a poskytli mu domov, i když mu celou dobu lhali?* Ale vy je zabijete. *Hlesne potichu a připadá si jako zvíře zahnané do kouta. Je mu jasné, že takhle teď nejspíš i vypadá. Ale ti rebelové tady v paláci jsou lidé, se kterými vyrůstal. Má s nimi spousty vzpomínek a jsou to jeho přátelé. Jak by je mohl odsoudit k smrti, když se snaží řídit tím, že své milované dává na první místo? Když se mu pak král omluví za to, jak mu přišil na triko všechny zločiny rebelů v posledních čtyřiceti letech, nedokáže potlačit překvapení. Není na tohle zvyklý. Když už se k němu někdo výše postavený choval nefér a on na to poukázal, většinou se mu k problémům přičetla ještě i drzost a nevychovanost. Na omluvy nebyl zvyklý a proto ho to tak překvapilo. Nakonec ale jen lehce kývnul hlavou. Snažil se chápat jejich úhel pohledu. Nebyl jediný, kdo měl zmatek v hlavě, i když se mu život asi přetočil o něco více, než jim. Jim do života zasáhly dvě nové děti, zatímco pro něj se kompletně změnilo, kdo vlastně je. Z nejmilovanějších byli lháři, z rodiny podvodníci a z rebela najednou princ. To je hodně oxymoronů naráz.* Jo, nápodobně. *Přikývne, protože ani on nevěděl, co si myslet na oplátku o něm. Má mu snad začít říkat táto? Netuší, jak si zvykne na myšlenku, že vůbec nějakého otce má. Jasně, celý život mu bylo jasné, že z biologického hlediska nějakého otce mít bude, ale v jeho životě vůbec nefiguroval, takže jeho neexistenci se snažil potlačovat. Když se na ošetřovně potvrdí, že měl pravdu, opatrně se zeptá, co teď bude.* Takže, když pak budu chtít odejít, nebudete mě tu držet? *Zeptá se pro ujištění.* Fakt bys mi dal titul? Pochybuju, že mě chceš přijmout za svého.. *Nic mu nevyčítá, jen konstatuje, jak to je.* Já vám tu nebudu nijak zaclánět. Klidně si mě tu držte, ale nemam v plánu vám tu nabourávat nějakou idylku spokojený rodiny, je mi jasný, že mezi vás nepatřim. Jakmile to bude možný a vy mě pustíte, tak vypadnu a všem se vám uleví. *S nějakým přívalem rodičovské lásky nepočítá. Je zvyklý si vše buďto vybojovat a nebo to nemít. A i když ten malý klučina uvnitř něj by dal cokoliv za to mít tátu, slyšet od něj nějaké vlídné slovo a nechat se od něj obejmout, moc dobře ví, že jde pouze o pozůstatek dětské naivity a toho se on nikdy nedočká. Ne všichni holt můžou mít štěstí.*

*Uchechtne se a potřese hlavou.* Nemá smysl se o tom dohadovat. *Za více jak dvacet let, co jsou manželé pochopila, že na některé věci prostě nikdy nebudou mít stejný názor a je proto lepší nad nimi jen mávnout rukou a přejít to.* Když budeš chtít odejít.. bránit ti nebudeme. Můžeme ti dát i nějaké peníze, dát ti vyšší kastu a kdybys nechtěl být v Illey, aby ti nemohli ublížit rebelové, mohli bychom ti tam zařídit bydlení, práci a dát nějaké peníze do začátku, ale kdybys tu zůstal, osobně bych bych ráda. Ale držet tě tu vážně nebudeme. *Nenutila by ho tu zůstat, když by nechtěl a bylo mu to tolik proti srsti.* Nezabijeme. *Podívá se na Jace pohledem, který ho rovnou zaráží, aby neřekl opak. Už jen kvůli tomu, že jinak by jim neřekl ta jména.* Prostě je pošleme pryč, případně stráví nějaký čas ve vězení. Ale bude to taky první krok k v cestě k důvěře. *Nebude to lehký, neuvěří si navzájem jen tak. Musí se postavit za Austina, protože vážně nemůže za vše, co udělali rebelové. Ani nemůže za to, jak se k nim dostal Kdyby vyrůstal u nich v paláci, mohli mít krásné vztahy. Společně s ním i tou dívkou a jejich dětmi mohli být rodina. Ráda by, kdyby to tak bylo i teď, ale dost pochybuje o tom, že to půjde. Svému synovi řekne, že prostě všichni potřebují čas a teď nemá smysl se dohadovat. Pak přejde k Jacovi, kterého se snaží ještě přesvědčit, aby mu dal šanci a když to udělá, políbí ho a pousměje se na něj.* Nemáš zač. *Řekne mu a pomůže Jacovi dostat se na ošetřovnu, kde jim skutečně potvrdí, že Austin a Nyneve jsou jejich děti.*/A Nyneve tu ani není./*Uvědomí si. Dost ji ale překvapí, že i s ní chce Jace nakládat, jako by provedla něco špatného, přitom neudělala nic, ne? Ale raději to nekomentuje. Mlčí a pak si povzdehcne.* Teď.. byste možná všichni měli jít do svých komnat. Tebe od některé z volných zavedou. *Řekne Austinovi a podívá se na jednoho strážce.*Dají ti tam oblečení, jídlo, cokoliv budeš potřebovat, řekni strážcům nebo komorným, ano? A když tak klidně můžeš naspat zprávu. *Pousměje se na něj.* A ty si teď jdeš nechat ošetřit tu nohu, bez debat. *Řekne, když se otočí na svého manžela.*

Neděkuj za to.*Nevadí mu tátovi pomoct. I když by mohli říci strážným, ať mu pomůžou, chce to udělat sám. Na otázku Aideen pokrčí rameny.* Můžeš jejich přítomnost ignorovat. *Zašeptá. Sám neví, co ohledně těch dvou bude dělat. Chce to nejspíše jen čas, aby si vše sám urovnal v hlavě. Řekne, že chápe, že je koruna jeho a nemá Austina zkoušet potajmu korunovat. Dost mu pohled jeho táty naznačí, že se koruny nezbaví. */Tak blízko a přeci tak daleko../ Vždyť mi všechno vypiješ.. *Povzdechne si.* Dobře, můžeš jít výjimečně pít se mnou, ale taky přineseš aspoň jednu flašku. Jinak je to za chvilku pryč. *Chvilku mlčí a poslouchá, co se tedy bude dít dále.* Nech si to ošetřit, dobře tati? Pár dní si vezmi volno, aby sis odpočinul. Tvou práci zvládnu. *Doufá, že mluví dost jasně a jeho táta se pracovat nepokusí. I rádci v tomhle budou určitě stát na jeho straně a všechnu práci dají jemu.* Jdeme? *Podívá se na Aideen.* Tak zatím. Kdyby cokoliv, pište. *Řekne rodičům a když se otočí, ještě se podívá a tátu a pousměje se.* Jsem rád, že jsi zpátky, mám tě rád. *Moc často to neříká, rozhodně ne tak moc jak by měl. Ale teď chtěl, aby to prostě slyšel. S tím se vydá pryč z ošetřovny. Ví, že tátovi teď pomohou už jen doktoři, vše je vyřešené a on si pak bude muset odpočinout.*

*dojde spolu s ostatníma na ošetřovnu, i když se drží trochu zpátky a jde pozadu. Když nakonec testy prokážou, že to, co říká Austin je pravda, moc nadšená z toho není. Austinovi nevěří a Nyveve nikdy ani neviděla. Navíc ani neví, jestli dalšího sourozence chce, ještě za těchhle okolností.* /teď mám tři starší sourozence a všem je nad 20. To je v háji./ *uvědomí si a její pozice nejmladšího se jí nelíbí už vůbec.* Všechno neee, jen něco. *namítne, i když by mu klidně všechno ráda vypila.* Díky, jsi ten nejlepší brácha. *usměje se jako největší andílek. Po jeho otázce jen přikývne a rozloučí se s ostatníma, i když pohledu Austina se vyhýbá. Poté už se vydá s Xavierem pryč z ošetřovny.*

*vždycky mu přišlo, že má Místy superschonosti a nehledně na to, že už mu je víc jak čtyřicet, pořád si to myslí. Pak požádá Austina, aby jim řekl všechny rebely v paláci, protože lepší příležitost jak je dostat, se asi už nenaskytne. Odolá protočením očima nad pohledem Místy a na chvilku si přijde jak malé dítě.* Nezabijeme. Pokud teda nebudou dělat problém. V tom případě by s nimi bylo.. patřičně naloženo. *zase nechce být ten krutý král, který pozabíjí každého. Pak se Austinovi omluví, že svedl všechno to, co rebelové udělali na něj, protože to už asi bylo trochu moc. Přeci nemůže za něco, co se stalo před dvaceti lety, kdy ještě ani nebyl. Oplatí Místy krátký polibek a pak se vydají na ošetřovnu, při čemž jí a Xavierovi poděkuje, že mu pomohli. Když se potvrdí, že je celé tohle pravda, tak nějak srhne všechno, co by k tomu asi chtěl říct a pak dá prostor ostatním.* Ne, ale aspoň pár dní bys tu zůstat měl * Máš na něj právo a jsi můj syn, ať už jsi kdokoliv. *sám je zmatený a na jednu stranu je rád, že dítě, nebo děti, o kterých si myslel, že je ztratil, žijí, ale na druhou stranu… prostě neví co si o něm myslet.* Dělej svou práci, já tu svoji zvládnu i tady.*rozhodně se mu nelíbí to, že by měl Xavier dělat i jeho práci.* Taky tě mám rád, Xavi. *usměje se na něj.* Vždyť jo. *protočí očima nad starostlivostí Místy a ani se nenamáhá něco namítat, protože je mu jasné, že by to nemělo smysl.*