Provincie Paloma

*Dneska má v plánu docela dost netypickou schůzku. Konkrétně schůzku během které poletí s účastnicí do úplně jiné provincie. Na sebe si oblékl obyčejné modré džíny, bílé triko a černou koženou bundu. I Ember poslal vzkaz, že si nemusí brát šaty a podpatky, ale klidně si na sebe může vzít normální pohodlné oblečení. Když už konečně hodiny ukázaly čas, na kterém se s dívkou domluvili, vydá se k její komnatě a zaklepe na její dveře.* Ahoj. Připravená? *Usměje se na ní, když mu otevře a nabídne jí rámě.* Jak se máš? *Zajímá se. Sám má ještě pořád znatelné modřiny na obličeji a i hrudníku, ale už jsou trochu bledší než druhý den po tom plese, na kterém se porval. Naštěstí ale pořád dostatečně maskují kruhy pod očima, které tam má z nedostatku spánku. Když už v noci nepracuje, nebo se nestará o nějakou ze svých sester, nemůže spát kvůli výčitkám. Přijde si jako nejhorší možný člověk na světě. Zklamal jako bratr, princ, syn. Zklame jako král. Zklamal jako člověk celkově. Nejradši by zdrhnul. Kdyby neletěl do té provincie s Emeber, asi by se nevrátil. Takhle by ale asi bylo divný, kdyby zmizel z letiště a nechal jí do Angeles letět samotnou. A navíc by také nebyla moc tajná jeho poloha, takže by ho do paláce dovlekli. Tyhle myšlenky ale rychle zaplaší a místo toho na nádvoří otevře Ember dveře a sám si sedne za volant.* Těšíš se? *Zajímá se s úsměvem, zatímco jedou k letišti, kde už na ně čeká soukromé letadlo, do kterého hned nastoupí.* Za chvíli už jí uvidíš. *Zkonstatuje, když dosednou v letadle.* Klidně si cokoliv dej. *Kývne hlavou k občerstvení.*

*Na dnešní schůzku byla natěšená, jako nikdy jindy. Na Caroline se těšila tolik, že to ani snad nebylo možné, avšak těšila se také na to, až uvidí prince i ona sama. Když uviděla princův vzkaz, moc jí potěšilo, že se může obléct pohodlněji. Ne, že by šaty byly nějaké špatné, ale na cestování přeci jen bylo lepší si obléct něco jiného. Na sebe si oblékla černé tričko s dlouhým rukávem, které bylo trochu uplejší, ale ne tak, aby vypadala jako levná dívka. Poté měla tmavě modré džíny a černé obyčejné botky. Její ne úplně čistě blonďaté vlasy měla rozpuštěné a vyžehlené, co na ní dnes bylo jiného bylo to, že si poprvé tady v paláci místo kontaktních čoček vzala brýle. Nechtěla si je brát, avšak řekněme, že oči měla rozdrážděné kvůli čočkám, které nosila. Vlastně i její komorná byla překvapená, když ji uviděla v brýlích. Oblečená a celkově připravená vyšla z komnaty, kde hned princi věnovala veselý úsměv.* Zdravím, jsme připravená, pokud jste i vy. *Zazubí se a s poděkováním přijme princovo rámě, které ji nabídl.* Mám se moc dobře, jak se máte vy? *Zeptá se s upřímnou zvědavostí a krátce se podívá princi do obličeje, když se zeptá. Viděla jeho modřiny, ale nechtěla se ptát, kdyby mu ty otázky již lezly krkem. Když se zeptá, zdali se těší, rychle přikývne.* Hrozně moc, Caroline bude nadšená. Ještě jednou vám moc děkuji, za tu možnost tohle podniknout.. Tolik se na ní těším! A moc se těším, až ona uvidí vás, byl to takový její sen vás vidět, jenže si vždy nevěřila, že se jí splní, kvůli jejímu handicapu. *Poznamená s úsměvem a rozzáří se jí oči, pořádně si to stále neuvědomuje. Poté nastoupí do letadla a vydechne, bála by se letu, kdyby ho musela prožívat sama, ale když má tu společnost, určitě to bude lepší a nebude na to tolik myslet.* Děkuji. *Poděkuje na nabídku s občerstvením a natáhne se pouze pro čistou vodu, aby se jí neudělalo v letadle zle.*

*Je rád, že může něco udělat jak pro Ember, tak pro tu holčičku. Vydá se vyzvednout Ember k ní do komnaty a když jí vidí v brýlích, překvapí ho to. Každopádně ale pozitivně. V brýlích mu přijde rozkošná.* Sluší ti to. *Polichotí jí s úsměvem.* Proč nenosíš brýle častěji? Hrozně ti sluší. *Zajímá se zvědavě.* Doufám, že nevadí, že ti tykám. Tykání bude pro nás určitě pohodlnější. *Usměje se na ní a pak jí odvede na nádvoří.* No.. Řekněme že žiju a moc chvilek klidu si nenajdu, ale ujde to. *Odpoví jí a je rád, že se neptá na jeho modřiny stejně jako ostatní dívky. Stejně tak je rád, že ona nebude tím typem, co by mu dával nějaké přednášky. Těch mu má dost, jak od účastnic, tak od rodiny.* To nestojí za řeč. Rád vypadnu z paláce a rád udělám jak tobě, tak Caroline radosrt. *Pokrčí rameny, protože on v tom rozhodně nevidí nic zas tak velkého. Jistě, docela se to liší od míst, kam vzal na schůzky ostatní dívky, ale k tomuhle má dost dobrý důvod. Když dostal do ruky to přáníčko, dost ho to dojalo. Nějaká malá holčička si dala tolik práce s tím, aby mu něco vyrobila, i když netušila, jestli se to k němu vůbec dostane.* Všechno je možné. *Pousměje.* Také se těším, až jí uvidím. A až uvidím tebe v prostředí, které tak miluješ. *Koukne na ní letmo a pak zase oči vrátí k silnici. Je rád, že se jim podařilo tento výlet utajit a na letišti nestojí miliarda fotografů a novinářů, co už by spekulovala o jejich svatbě.* Není vůbec za co. Nemusíš pořád děkovat. *Zazubí se na ní.* Jak se ti líbí v paláci? *Zajímá se, když se letadlo dostane do vzduchu.* Nelituješ, že jsi vyplnila přihlášku do Selekce? *Zeptá se jí zvědavě a zkoumavě na ní kouká. Rád by byl za naprosto upřímnou odpověď.*

*Když si ji princ vyzvedl, bylo pro ni opravdu těžké nezačít samou radostí skákat. Ember byla vždy plná energie a pozitivity, tudíž když měla špatné období, dalo se to skoro přirovnat k depresím, jelikož se vždy u ní smutek dlouho neobjeví. Vždy se objeví buď z nenadání, nebo to vyvolá nějaký čin. Smutek by nebyl tak silný, kdyby nebyla stále tak veselá, je to takové ticho před bouří. Ovšem ji to nevadilo, ráda se radovala z každé maličkosti, ráda se usmívala a dělala radost lidem kolem sebe.* Děkuji, vám taky. *Zaculí se a následně se překvapeně usměje. Tolik se bála, že by se princi brýle nemusely líbit, protože je nikdo snad v paláci neměl, pokud dobře koukala.* Vlastně jsem stále nosila kontaktní čočky, jenže poslední dobou jsem z nich měla strašně rozdrážděné oči, tak se musely vyndat, nějaký čas budu muset nosit jen ty brýle. Ale vlastně jsem se bála, že bych s těmi brýlemi byla středem ukazování, nebo bych v nich vypadala.. Směšně? Asi ano, ale vaše reakce mě moc potěšila, asi se je už nebudu stydět nosit. *Zazubí se na prince, byla z toho všeho opravdu na větvi.* Nevadí, vůbec. *Usměje se a zavrtí hlavou, když se zmíní o tykání. Podle následující poznámky ji došlo, že je to nejspíše takové neviditelné pobídnutí k tomu, aby mu také tykala, proto se jí úsměv ještě více rozšíří.* To bude, navíc, občas jsem na to upřímně skoro zapomněla. *Zasměje se a poté si všimne jeho modřin, ale nic neřekne. Chápe, že neustálé vyptávání se nemusí být příjemné.* Ale stojí to za řeč, já se raduji z každé maličkosti a toto maličkost opravdu není. To místo je překrásné, určitě to bude od paláce změna. *Usměje se na něj povzbudivě a poté s ním nastoupí do letadla.* Přesně tak, jak říkáš. Vše je možné a je důležité na to nezapomínat. *Pronese, hoděkrát to holčičce opakovala.* V paláci se mi líbí moc, ale musím přiznat, že se mi ještě včera podařilo trochu zabloudit. *Zasměje se.* Líbí se mi, jak tam máte i starší části paláce, je to opravdu nádherné. *Trochu se zasní a poté se podívá znovu na Wyatta.* Nelituji. Je to veliká zkušenost a navíc, jsem ráda, že jsem mohla poznat dalšího, skvělého člověka, který má srdce na správném místě. A ostatní dívky, ty jsou také úžasné. Všichni jsou tu strašně hodný, laskavý.. Ne, opravdu toho nelituji, ani na vteřinku jsem toho nezalitovala. *Zavrtí s upřímným úsměvem hlavou. Šlo vidět, že si opravdu nevymýšlí.*

*Překvapí ho, když jí uvidí v brýlích, ale líbí se mu tak. Připadá mu rozkošná.* Směšně rozhodně ne. Spíše roztomile. Sluší ti. *Ujistí jí s úsměvem a je rád, že si odteď budou tykat, protože vykání mu vážně nevyhovuje a přijde mu hrozně neosobní a mezi stejně starými lidmi i zbytečné. Je rád, že se ho nevyptává na jeho modřiny, i když ví, že je těžké si jich nevšimnout a všiml si, jak se předtím dívala na jeho obličej. Jenže tak nějak neví, co by jí řekl. To, že se popral na plese s italským princem, který byl snoubencem jeho mladší sestry, ví všichni v paláci, protože drby kolují rychle. Není moc co víc k tomu dodat. Leda to, že jeho sestra mu ani nepoděkovala, nebyla se na něj podívat, nijak se o něj potom nestarala, když se nemohl ani pohnout a pár dnů na to rozhádala svou naprosto nechutnou poznámkou celou rodinu. A rodinné vztahy se mu moc rozebírat nechce. Každý si myslí, že má nějaké řešení a způsob, jak mu pomoci, ale pravda je ta, že se nejspíše rozpadli na pořád. Radši lehce potřese hlavou, aby podobné myšlenky vyhnal z hlavy a mohl se plně soustředit na Ember.* To bude. *Přitaká.* Ale vážně je to maličkost. Pro mě je. Jedna z mála výhod být princem. *Pokrčí jedním ramenem, zatímco zařadí vyšší rychlost a pak už jsou v letadle, které se bez zbytečného zdržování odlepí od země a letí směrem do Palomy.* Jsi v paláci teprve měsíc. Určitě se ztrácí více dívek. *Uklidní jí pobaveně a pak pokýve hlavou, když slyší o staré části paláce.* Ta část se už dlouho nijak nerekonstruuje. A ani to není potřeba. Stáří toho místa mu dodává kouzlo. Nejstaršímu místu je něco okolo tři sta let. Za tu dobu se tam dělali vždy jen malé opravy, aby to nespadlo. Mám v plánu to tak ponechat. Jednak se ušetří peníze na něco jiného v zemi a jednak se tím vytvoří nádherné prostředí. Připomíná mi to, že ať už tady vybudujeme všechno, příroda si stejně najde svojí cestu. To ona je nesmrtelná. My jsme pomíjivý. *Možná teď zabřehl až moc so fylozofie, ale prostě řekl, jak to vnímá a jaký je jeho názor. O pomíjivosti života přemýšlí pokaždé, když se do staré části paláce vydá.* Nepřeháněj. Zas tak dobrý moje srdce neni. *Potřese hlavou a u toho se uchechtne.* Jsem rád, že to nevidíš jako zklamání. *Usměje se na ní upřímně. Pár dívek to tak vnímá, i když to nahlas přiznaly snad dvě.* Za chvíli budeme přistávat. *Oznámí, když se koukne z okýnka, kde už je pod nimi vidět příroda Palomy.* Máš tady nějaké oblíbené místo, které bys mi mohla ukázat? Mohli bysme tam vyrazit klidně i s Caroline. *Navrhne s pokrčením rameny. Průběh týhle návštěvy ale nechává plně na Ember.*

*Po dlouhé době měla na sobě zase brýle a to jí i v něčem uklidňovalo, protože byla opravdu sama sebou, obyčejně doma vůbec čočky nenosila, protože jak šlo vidět, moc jí nesedly. Navíc, byl to i strach, kvůli kterému nenosila brýle. Děti se jí na škole často posmívaly.* Děkuji, že si to nemyslíš. Na škole jsem nebyla oblíbená jen kvůli tomu, že jsem nosila brýle. Děti umí být zlé, proto mám tolik ráda Caroline. Ta je pořád taková nevinná a nezkažená, milá. *Ještě jednou princi poděkuje s růžovými tvářemi, které ji poté zakryly vlasy, které rámovaly její obličej. Následně ji princ nabídnul tykání, za což byla moc ráda. Ne jednou, se jí stalo, že mu skoro týkala a teď, když to měla dovolené, se nemusela tolik hlídat.* /To je ta tvá ukecanost, Ember. Říkám, že na ni jednou doplatíš./ *Na jeho modřiny zabloudila pohledem jen na okamžik, aby na něj moc nezírala, přeci jen by to začalo být po chvilce nápadné, až moc, což ona nechtěla. Samozřejmě drby po paláci kolovaly rychle, ale ji nikdy nenapadlo se jimi nechat vést. Většinou je ani neposlouchala, protože drby mohly být často opravdu škodlivé a plné lží. Vždy si raději vše osvědčila a prozkoumala sama, bez vrtání do cizího soukromí. Ovšem drb o tom, že se princ popral s nějakým princem, slyšela. Další den, když viděla prince na večeři, tak si pomyslela, že to byla pravda, ale stále si stála za tím, že drby moc poslouchat nebude a už vůbec je nebude sama vymýšlet.* To mě uklidnilo, bála jsem se, že jsem jediná. *Zasměje se.* Kdyby mě nenašel jeden ze strážců, nejspíše bych se toulala do teď. *Zazubí se pobaveně, čímž odhalí své zuby.* Některé nové věci nenahradí ty staré. Vážně ta část je krásná a úžasně zachovalá. Je hezké, že to takhle necháváte, některé království si potrpí jen na moderním vzhledu. Tady je od všeho něco. *Poví s úsměvem, následně vykulí oči.* Třista let? To je úžasný. *Na tváři se jí rozlije úsměv, tohle rozhodně palác ještě více zkrášlilo.* Příroda je nádherná a je také dobře, že není pomíjivá, jako my. *Přitaká, sama měla veliký cit k přírodě, ráda se třeba procházela v lesích, doma tak většinou vycházela s bratrem.* Ale nepřeháním! Kdybych svá slova nemyslela vážně a lhala bych, poznal bys to. Dá se mi číst moc dobře v očích a když lžu, nedokážu udržet oční kontakt. *Nevinně se usměje, tolik to na sobě neměla ráda. Přirovnávala samu sebe k otevřené knize, ze které se dalo jednoduše číst. Poté se nedočkavě podívá z okna a usměje se.* Už to tu poznávám. V Palomě je jedno nádherné místo, je to taková část pobřeží u moře, že tam nikdo není. Mohli bychom tam společně zajít, až bychom Caroline vyprovodili domů, bojí se vody. Ale to místo je mé nejoblíbenější, chodila jsem tam pořád. Je jen na tobě, pokud to budeš chtít navštívit, podle toho, kolik času chceš strávit mimo palác. *Nabídne mu s úsměvem, bere ohled samozřejmě i na něj, protože chce, aby si to také užil.*

Za to přece nemusíš děkovat. *Potřese hlavou.* Některé děti se neumí chovat. Ale brýle opravdu nejsou něco, co by snižovalo tvojí hodnotu. Nemusíš se za ně vůbec stydět. Pamatuj, že tě nikdo nemůže ponížit, pokud mu k tomu sama nedáš povolení. Když se tím necháš zdeptat, ukážeš mu, že má pravdu. *Pokrčí jedním ramenem a přitom se na ní pousměje. Možná právě řekl totální pitomost, ale tak nějak jemu to smysl dávalo. Když od ní pak slyší, že se ještě pořád ztrácí v paláci, uklidní jí, že není jediná.* Ještě, že jich je v paláci tolik. *Zasměje se. Sice je teď většina strážců v pohotovosti a hledá všude po Angeles jeho tetu Charity, která nevysvětlitelně zmizela z ošetřovny, kde byla kvůli nakažení tím virem, ale vždycky se několik strážců po paláci pro jistotu pohybuje.* Jo, snažíme se potěšit co nejvíce kultur, ze kterých sem lidé jezdí. Někdo si potrpí hodně na modernu, někdo radši preferuje, když je vidět nějaká starodávnost a historie. *Všechno má i politický důvod, i když se to dá okecat tím, jak jsou ta místa krásná, rozhodně rádci radši přemýšlí o tom, jak vše využít pro politické účely.* Jo, je to fakt dlouho. *Uzná s pokýváním hlavy.* To je pravda. Ona je narozdíl od nás dokonalá. Nedělá chyby. *Pokrčí jedním ramenem.* Dobře, aspoň vím, že ti můžu věřit. *Usměje se na něj. Jasně, že tu bylo riziko toho, že mu právě teď lhala, aby si získala jeho důvěru, ale něco mu říkalo, že téhle dívce může doopravdy věřit.* Bojí se vody? *Nadzvedne mírně obočí. Tohle ho překvapilo, protože mu to nepřijde obvyklé, ale určitě k tomu bude mít nějaký dobrý důvod.* Do večera bysme měli být zpátky v paláci, aby nás nijak moc nesháněli. O našem výletu ví asi jenom tři lidi, aby se to nedozvěděli novináře a my neměli osiny v zadku, každopádně ani jeden z těch tří neni nikdo z mojí rodiny nebo rádců a ti určitě budou večer klasicky něco potřebovat. *Zasměje se a potřese u toho hlavou. Během toho už letadlo přistane a oni z něj vystoupí. Následně nastoupí do připraveného auta a on si zase sedne za volant.* Tak a teď mě naviguj ke Caroline. *Uchechtne se, protože tady cestu rozhodně nezná.*

Ale musím, moc mě to potěšilo. *Usměje se vesele a poté pokýve hlavou. Jeho slova jí právě opravdu něco daly, proto se na něj podívala a vděčně se usmála.* To jsi řekl moc hezky. *Zaculí se, byla zase příjemně překvapená, že ji tak princ povzbuzoval, bylo to od něj určitě moc milé.* To ano, ještě, že tak! Ale je mi trochu líto, že jsem je obtěžovala s takovou.. Maličkostí. *Poznamená, ale poté se k tomu už nijak více nezmiňuje, protože se zase možná až moc rozpovídala.* Promiň, moc povídám, že? *Zasměje se a s omluvným výrazem se na něj podívá.* Někdy si to ani neuvědomuji a neznám meze. *Pobaveně se usměje a vykoukne ještě jednou z okénka, načež se napije obyčejné vody. Poté si poslechne to, jak to vlastně mají s těmi starými částmi hradu.* To je hezké, že takhle myslíte i na své hosty a tím jim dopřáváte pohodlí. *Určitě to tak neměl každý palác, někteří se určitě zaměřovali pouze na svou kulturu a na to, co se líbí jim.* Bohužel, každý člověk dělá chyby. Ale hlavní je, abychom se z chyb poučili, jinak bez chyb bychom byli roboti. *Sama si uvědomovala, že udělala několik chyb, které si vyčítala, ale snažila se na ně nemyslet. Žila hlavně přítomností, bylo zbytečné se ohlížet na to, co se stalo a co by se mohlo stát jinak.* Slibuji, že mi můžeš věřit. Nemám ráda lži, takže ti mohu zaručit, že tvou důvěru nezklamu. *Slíbí mu, myslela to zcela upřímně. Nerada by něčí důvěru zlomila, pro ni byla cizí důvěra velký dar.* Ano, bojí. Ale neboj, jsem si jistá, že vše do večera stihneme. *Zasměje se a poté s princem vystoupí z letadla, načež nastoupí do auta. Posadí se vedle prince a připoutá se.* Dobře. *Vydechne, srdce ji divoce bušilo a na tváři měla jeden veliký úsměvem. Začala ho navigovat.*

Takže to dávalo smysl? *Zasměje se, když se na něj zaculí s tím, že to řekl hezky a on přitom uvažoval o tom, jestli vůbec řekl něco smysluplného, nebo blázní z únavy a mele blbosti.* Ztracení jedné z účastnic Selekce rozhodně maličkost není. Nebojte, prací strážců je i dohlížet na to, že se nikdo nikde neztratil. Souvisí to s všeobecnou bezpečností. Takže si kvůli tomu vůbec nemusíš připadat provinile. *Zavrtí hlavou, protože to rozhodně nebylo žádné obtěžování. Lepší si nechat od někoho pomoct najít cestu, než se ztratit na nějak dlouho v palácových chodbách.* Ne, v pořádku. Nevadí mi poslouchat. *Usměje se na ní.* A nijak moc nemluvíš. *Uklidní jí, protože mu to vážně nevadí a aspoň nemusí pořád vymýšlet, jak rozvinout rozhovor. S ní to jde samo a občas sama převezme otěže, což se mu docela líbí. Je daleko uvolněnější.* Pohodlí a také se díky tomu navazují lépe spojenectví. Člověk si musí dávat pozor, aby neurazil ničí kulturu. *Pokrčí jedním ramenem. Kultury cizích zemí mu vtloukají do hlavy od jeho pěti let.* To je pravda. *Přikývne jejímu konstatování o chybách.* /Názory má vcelku dobrý./ *Uzná v duchu a pak se na ní pousměje, když ho ujistí, že jí může věřit, protože mu nedokáže lhát do očí.* Dobře, to jsem rád. *Usměje se na ní upřímně a pak se začnou bavit o náplně jejich výletu do Palomy.* Jo, to snad jo. *Pokýve hlavou a pak už vystoupí z letadla a vydají se na cestu opět autem, které řídí. Díky její navigaci se dostanou až před dům, kde bydlí Caroline.* Co kdybys šla první? Překvapila jí sama a pak bych přišel i já? *Navrhne, jak můžou Caroline překvapit.* Nebo máš jinej nápad?

Dávalo to veliký smysl, opravdu. *Zazubí se a přikývne.* /Snad si nemyslí, že říká hlouposti./ *Upřímně se jí líbilo, jakým stylem princ mluvil, jak ji radil. Jakoby jí ve všem rozuměl a chápal.* Dobře, tak nebudu. Ale příště si budu muset kolem sebe dělat nějaké značky, abych se náhodou znovu neztratila. *Zasměje se, její orientační smysl někdy stal opravdu za houby.* Já jen, když otevřu pusu.. Tak poté někdy nevím, kdy přestat a s tebou se mi dobře povídá. *Pokrčí s úsměvem rameny, byla ráda, že mezi nimi nebylo ticho a vždy si měli co říct.* Vaším palácem snad nikoho urazit nejde. Vážně to je takové, že si tam každý najde to své. *Jemně se opře o sedadlo a uvolní se. Poté mu řekne své rčení o chybách, dokud nevyjdou z letadla a nenastoupí do auta, kde je s její navigací Wyatt odveze až před Caroline dům. Vydechne a vyjde z auta, načež si vychlechne jeho nápad.* Máš skvělé nápady! Bude tolik překvapená. *Přikryje si rukami ústa, přitom kouká na Caroline dům, znala ho moc dobře a byla nadšená, že ho vidí dříve, než v létě.* Tak jdeme na to, nejdříve tam tedy pro ní půjdu ja a poté dorazíš ty. *Přikývne a věnuje mu veliký úsměv, než se vydá k domu, vylákat dívenku ven skrz její maminku, která určitě zareaguje na její zvonění.*

Tak to jsem rád. *Oplatí jí zazubení a pak se zasměje, když slyší o orientačních značkách.* Nebo se vždycky nějak přidej k ostatním účastnicím, co se vyznají líp. Můžete udělat skupinovou prohlídku. Stačí tam mít aspoň jednu spasitelku, která vás dovede zpátky do komnat. *Navrhne jedno z možných řešení. Nabídl by jí, že jí provede sám, ale neumí si představit, kdy by to stihl, takže nechce slibovat něco, co by v blízké budoucnosti nemohl splnit.* Mě s tebou taky. Nevadí mi, když se nějak rozpovídáš, aspoň tě víc poznám. A je to daleko lepší, než s některýma holkama, se kterýma musim vymýšlet, jak pokračovat v rozhovoru a na konci schůzky se mi kouří z mozku. *Zasměje se, i když je to tak docela pravda.* Jsem rád, že se ti tak líbí. *Pousměje se na ní a pak už dojedou k domu Caroline, kvůli které vlastně tuhle cestu podnikají a on navrhne, jak to udělají s tím překvapením.* Jsem zvědavý, jestli jí budou oči svítit víc, jak tobě. *Zadívá se jí s úsměvem do očí a pak přikývne a zatímco jí sleduje, jak se vydává ke dveřím domu, opře se o auto a založí si ruce na hrudi. Počká přibližně dvě minuty od toho, co Ember zmizela za dveřmi a sám se vydá k domu a zazvoní na zvonek.*

*Zamyslí se nad tím, jak by se jinak mohla v paláci orientovat a zazubí se.* Ano, to určitě bude lepší než tečkování různých míst křídou. *Dá mu se smíchem za pravdu, samozřejmě by ale nedělala v paláci nepořádek, kdyby tak opravdu udělala, samozřejmě by tečky poté smyla. Ovšem procházení se s jinou účastníci znělo více lákavěji, akorát se dala do řeči pořádně jen s Davinou, jinak po většinu času objevovala místa paláce, na kterých by se dalo číst a také si tam právě poté četla. Vždy se začetla na několik hodin, vždy úplně ztratila pojem o čase.* No jo, nějaké dívky nejsou tak upovídané, nebo to schválně nechávají na tobě a čekají, jaké témata vytáhneš. *Zasměje se, protože to přeci mohlo být také možné, no ne?* Mně se tedy většinou nepaří z hlavy, ale spíše mě bolí od toho smíchu a úsměvu tváře, jenže to je hned pryč. *Usměje se.* Rozhodně ji nebudou svítit méně, než mně. *Zaculí se, chvíli se mu dívá do očí a poté se rozběhne ke dveřím domů, kde zazvoní. Otevře ji Caroline maminka, která ji okamžitě obejme a pustí dovnitř. Caroline bydlí pouze s maminkou, tudíž tam nikdo jiný kromě jich tři není. Jakmile uvidí malou holčičku s culíkama, která má na očích růžové brýličky, úplně se rozzáří.*

Caroline: *Zrovna skládala se svou maminkou puzzle a vesele si u toho broukala. Byla ochrnutá od pasu dolů, tudíž packy naštěstí ovládat mohla, avšak nožky? Jakoby žádné neměla, jako kdyby vůbec nebyly její. Jakmile uslyšela zvonek, podívala se na svou mamku, která se okamžitě rozešla ke dveřím. Nedalo ji to, položila kousek skládačky na stůl a rozjela se do chodby ke dveřím. Viděla, jak mamka někoho objímá a když si všimla těch vlasů, laskavých očí a toho milého hlásku.. Poznala hned, o koho se jedná.* Ember! *Vypískne nadšeně, ale to už si Ember před ní klekne a pevně ji obejme. Caroline to nevydržela a začaly ji téct po tvářích slzičky, zatímco Ember je měla v očích a nebyla daleko k tomu, aby také propadla šťastnému pláči. Když uslyšela zvonek podruhé, podívala se tázavě na Ember a když ji s úsměvem pověděla, ať jde otevřít, neváhala a tak udělala. Jakmile uviděla prince Wyatta, rozplakala se úplně, očka ji zářila jako nikdy jindy, načež si i přikryla pusinku ústy. Chtěla roztáhnout ručky tak, aby prince objala, avšak nebyla si jistá, zdali to princi nebude vadit.*

Stěny potečkovaný křídou by ale taky mohly být stylový. Aspoň bych tě vždycky dokázal vystopovat. Lepší jak perníček. *Zasměje se a pak jí řekne, že mu nevadí, když se rozpovídá. Právě naopak se díky tomu cítí na té schůzce opravdu uvolněně a není pořád v pohotovosti kvůli tomu, že bude muset nějak zachraňovat a oživovat rozhovor.* Bohužel někdy už dojdou všechny normální témata a pak nastane trapný ticho, který z celý duše nesnášim. *Pokrčí rameny a poškrábe se u toho na zátylku.* Ale směješ se krásně. *Zalichotí jí a myslí to upřímně.* Tak se o tom přesvědčíme. *Kývne hlavou k domu, kde bydlí Caroline a pak opřený o auto čeká, než Ember zmizí v domě a dá jí chvilku na přivítání s Caroline, než se sám vydá ke dveřím a zazvoní na ně. Je rád, že mu otevřela přímo Caroline a jakmile uvidí její obličejík, usměje se na ní. Jeho úsměv se ještě zvětší, když vidí její překvapení.* Ahoj, Caroline. *Pozdraví jí a pak rozpřáhne náruč a skloní se k ní aby jí mohl obejmout.* Ember mi o tobě vyprávěla a dala mi přáníčko k narozeninám, co jsi vyrobila. Moc ti za něj děkuju, bylo nádherný. *Poděkuje jí za dáreček, což je vlastně ten hlavní důvod jeho příjezdu sem.* A něco pro tebe taky mám. *Sáhne do kapsy své bundy a vytáhne z ní menší krabičku obvázanou červenou mašlí.* Nebalil jsem to teda já, protože to by ta mašle upadla ještě než bych vyšel z paláce, ale snad se ti bude líbit to, co je uvnitř. *Podá jí krabičku, ve které se nachází stříbrný náramek, na kterém je pár hvězdiček.* Tak nějak mi přijde, že jste s Ember jako sestry. *Koukne se s úsměvem na dívku, která sem s ním dneska přijela a z druhé kapsy bundy vyndá druhou, úplně stejnou krabičku. I její obsah je stejný. Krabičku jí podá, aby si jí mohla také rozbalit.* Takže máte sesterský dárek. *Zazubí se na obě dívky a doufá, že se jim dáreček bude líbit.*

Mm, takže by ti tečky na zdi nevadily? Alespoň to vím, kdybych někdy nenašla společnost a musela mi vystačit ta křída. *Třeba by ty tečky opravdu dodaly paláci druhou třešničku na dortu. Ale vysvětlovat to někomu, proč jsou po paláci všude tečky udělané křídou.. Bude to stát za to.* Také nemám ráda trapné ticho, vždy jsem poté nervózní a nesvá. Ještě, že jsem ho zažila snad jen jednou. *Ošije se s úsměvem.* Děkuji, také se mi líbí tvůj smích a vždy, když ho slyším, tak mi to udělá radost. *Zaculí se, jelikož jeho smích nebyl tak častý, tak si ho o to více vážila a byla ráda, že ho dokáže alespoň občas rozesmát.* Ano, přesvědčíme. *Usměje se a dojde až ke Caroline domů, kde se s ní přivítá a poté sama Caroline otevře Wyattovi dveře. Když ji uvidí, jak je šťastná a jak ji Wyatt obejme, neudrží se a zkrátka se jí také spustí slzy, šťastnější snad ani být nemohla, že se takhle její malé kamarádce, kterou brala jako sestřičku, splnil sen.*

Caroline: *Srdíčko ji bušilo o sto šest, jak byla nadšená z toho velikého překvapení, vůbec to nečekala.* Dobrý den. *Pozdraví slušně a když ji princ obejme, s radostí mu objetí oplatí. Kdyby mohla, radostí by kopala nožkama.* Vážně Vám ho dala? *Rozzáří se jí očička. Věděla, že se může na Ember spolehnout.* Udělala jsem vám ho k narozeninám, které jste měl, ale nevěděla jsem, jestli se k vám dostane. *Samozřejmě, že její dětská roztomilá naivita věděla, že se Ember do selekce dostane, i když to nebylo vůbec jisté. To přání bylo k devatenáctým narozeninám, přestože Caroline o princi samozřejmě věděla už dříve, ale to ještě neuměla vůbec psát.* Nemáte za co, jsem moc ráda, že se vám líbil. *Rozmáchne šťastně ručkama a zasměje se svým nevinným, dětským smíchem. Když Wyatt poví, že pro ni také něco má, rozzáří se jí očka snad ještě více a pečlivě pozoruje jeho ruku, jak vyndá krabičku, ovázanou mašlí. Následně se zasměje, když poví, jak to nebalil on. Následně opatrně současně s Ember rozváže mašli a obě opatrně otevřou krabičku.* Jůů, ten je krásný! Moc děkuji! *Zaculí se na prince.* Ember, budeme vypadat ještě více jako sestřičky! *Zaculí se, když uvidí, že Ember má stejně velikou radost z náramku a říká princi, jak děkuje a je nádherný. Poté se zase podívá před sebe a udělá na prince psí očka.* Nezapnul byste mi ho, prosím na ručku? Já to nejspíše neumím. *Stydlivě poprosí. Poté ještě přijde její mamka, ukloní se a zeptá se, zdali někdo něco nepotřebuje, bylo to hlavně mířené na prince, protože viděla, že Caroline má teď vše, co si jen vysnila.*

Mě by to rozhodně nevadilo, ale nevím, jak by se na to tvářili ostatní. *Uchechtne se a pak se pobaveně usměje, když slyší, kolikrát zažila trapné ticho.* Tak to se máš. Já bych to ani nespočítal. *Potřese pobaveně hlavou, protože trapné ticho zažil během svého života už nesčetněkrát.* Neřekl bych, že můj smích je zas tak hezký. *Je docela překvapený. Zatím žádný kompliment na svůj smích neslyšel.* Ale doufám, že ti můj smích bude dělat radost co nejčastěji. *Usměje se na ní a pak už zazvoní sám na dveře domu, kde bydlí Caroline a usměje se na ní, když mu otevře.* Klidně mi tykej. *Nabídne jí, zatímco jí objímá a pak před ní zůstane.* Jo, dala. Máš skvělou kamarádku. *Koukne se přitom i na Ember a vidí její slzy.* Copak? Chceš taky obejmout? *Neodolá menšímu popíchnutí a pak vytáhne z kapsy krabičku, kterou přivezl pro Caroline a podá jí ji. Následně podá druhou i Ember a sleduje jak, si rozbalují náramky.* Není vůbec za co. *Potřese hlavou a pak přikývne a vezme náramek, který jí zapne na ruce.* Sluší ti. *Zalichotí jí s úsměvem a když pak přijde její maminka, vstane a pozdraví jí.* Já nepotřebuji vůbec nic, děkuju. *Pousměje se na ní.*

Bylo by to složité vysvětlovat, také vtipné. "No, vlastně jedná z účastnic má stále špatný orientační systém, tak si dělá po paláci tečky křídou, aby v pořádku trefila zpátky do komnaty, aniž by se ztratila." *Zasměje se tomu, jak by to znělo, protože to určitě znělo vtipně.* Tak, aspoň v něčem mám talent, často zvládnu lidi rozkecat. *Pobaveně se zasměje, lidé třeba měli talent na malování, v hudbě.. Ale Ember zřejmě byla jiný případ.* Ale je hezký, opravdu. Každý smích je hezký, ale zdá se mi, že tvůj je opravdu výjimečný. *Zářivě se usměje, myslela to vskutku upřímně. Vlastně s ním i pomalu zapomínala na to, že je vlastně princ, proto ji ta pochvala vykloizla z úst, ani neví jak.* Také doufám. *Zaculí se, ale poté už se Ember nacházela u Caroline doma, štěstím bez sebe. Když viděla, jak ji Wyatt objímá, ani ji nezůstalo a i očko suché.* Vážně sis myslel, že dokážu u tohoto neobrečet? *Usměje se a otre si hřbetem ruky slzy, načež se postaví vedle Wyatta. Náramek si už připla, plánovala ho nosit pořád.*Opravdu moc děkuji, je krásný. *Poděkuje mu a poté se dívá, jak připne Caroline náramek.* Také nic nepotřebuji, ale mockrát vám děkuji za nabídku. *Poděkuje mamince Caroline.* Wyatt má pravdu, moc ti sluší, hvězdičko. *S úsměvem pohladí dívku po vláskách.*

Caroline: *Když rozbalí náramek, je z něj moc nadšená, princ se opravdu trefil, protože Caroline milovala hvězdy a proto ji i Ember několikrát oslovila "hvězdičko". Také se zeptá prince, jestli by ji nepřionul náramek, protože ona by to sama nejspíše nezvládla.* Ember je jako má velká sestřička. *Zazubí se a zamává ručkou ve vzduchu, protože tím se přívěsky hvězdiček ve vzduchu roztančí. Zářila z ní ta dětská, nezkažená radost. Poté překvapeně zamrká a usměje se, když ji dovolí mu tykat.* Opravdu můžu? *Zaculí se a následně i poděkuje.* Nechcete si někam sednout? Nebudou vás bolet nožky? *Nakloní hlavičku do strany.*

*Zasměje se jejímu nastínění toho, jak by takové vysvětlování křídy na zdech mohlo vypadat, protože si dovede živě představit ty výrazy služebných, které by hned následovně šli roznášet drby o tom, že jedna z účastnic Selekce a sám korunní princ nutně potřebují pobyt na psychiatrické léčebně.* /Ještě by si mysleli, že to není křída, ale něco ostřejšího a já droguju s účastnicema... Bože... Dal bych si kokain.. I kdyby to mělo být jenom trošku../ *Ví moc dobře o tom, co si slíbili s Aless. Že s drogami přestanou. Jenže to není tak jednoduché.* /Jenom doufám, že Aless plní svojí část dohody./ *Povzdychne si v duchu, protože ví, že jeh nejmladší sestřička to teď nemá nejlehčí.* Jsi talentovaná i v jiných věcech. Třeba v tom, jak to umíš s dětmi. *Namítne s úsměvem.* Děkuju. *Pousměje se na ní vděčně, když mu pochválí smích a pak už jsou u Caroline a když vidí, jak Ember začala brečet, neodolá menšímu popíchnutí.* Nemyslel jsem. *Zasměje se.* Nemáš vůbec za co. *Potřese hlavou a pak zapne Caroline náramek a široce se usměje, když vidí, jak jsou z něj obě dvě nadšené.* Jasně, že můžeš. Kamarádi si přece tykají, ne? Jestli teda chceš být moje kamarádka. *Zazubí se na Caroline a pak přikývne.* Jestli nebude vadit tvé mamince, že se na chvíli zdržíme. *Přesměruje pohled na její mámu a čeká na její reakci.*

*Nastínuje to, jak by mohl případně služebnictvu či ostatním, kteří by se ptali, proč jsou po paláci všude tečky udělané křídou, vysvětlit důvod jejich existence. Ember se už odmalička snažila být něčím originální a jiná, nechtěla splývat s ostatními a vlastně zdálo se, že často vynikla svou třeštěností. Alespoň něco.* S dětmi to umí hodně lidí, ale děkuji. Snažím se pro ně být vzorem, hlavně na táboře a co nejvíce jim pomáhat. Ale to vlastně všem. *Pokrčí s úsměvem rameny.* Nemusíš děkovat, je to pravda. *Zaculí se, poté už jsou u Caroline doma.* Já si to myslela, že nemyslel. Jsem tak předvídatelná? *Zasměje se pobaveně. Byla přeci jen jak otevřená kniha, tak by se tomu ani nedivila.*

Caroline: *Když spatřila ve dveřích Illejského korunního prince, nemohla uvěřit svým očím. Jako malá holčička měla spoustu snů, několik splnitelných, ale také několik nesplnitelných. Mezi nesplnitelné sny patřily i ty splnitelné, o kterých si Caroline myslela, že se jí nikdy nesplní. Příkladem byl dnešek. Poté byly ale opravdu sny nesplnitelné, jako například její sen, jednou se postavit na nohy. Každý okamžik s princem a Ember si užívala, protože věděla, že se nemůžou moc zdržet. Když dostala i ona od prince dáreček, skoro ji došla slova a to byla moc podobná Ember v tom, jak ji slova létala z úst, ani nevěděla jak.* Samozřejmě, že chci! *Zazubí se nadšeně a poté se otočí na svou maminku, která jen s úsměvem řekne, že ji jejich zdržení nebude vadit.* Děkuji, maminko. *Usměje se a poté natáhne packu k Wyattovi, doufajíc, že ji za ní chytí. Druhou packu položí na kolečko, aby jela směrem do obýváku, ale to už zezadu vozíček chytí Ember a všichni se vydají do obýváku, jen maminka zmizí v kuchyni.* Takže palác je někde tady? Někde blízko? *Zeptá se zvědavě, protože má za to, že dorazili pěšky, maximálně jeli autem.* Nebo jste letěli balónem? *Zaculí se. V obýváku je stoleček, kde má Caroline rozložené puzzle. Naproti něm je veliký gauč, na který se může posadí Ember s Wyattem.* Tady skládám pejska. *Řekne jim, co skládá a poté se napije limonády, kterou každému přinesla její maminka. Ovšem nijak se nezdržovala, nechtěla je, ať si ten okamžik užijí sami.*

To je krásné. A možná to umí hodně lidí, ale ne všichni. Proto je to obdivuhodné. *Usměje se na ní a pak už se usmívá i na malou nadšenou holčičku, kterou přijeli s Ember navštívit.* Občas. *Zasměje se, když se ho Ember zeptá, jestli je tak předvídatelná a pak chytí Caroline za její nataženou packu a dojde s ní do obýváku.* Vlastně docela daleko. Přiletěli jsme letadlem. Jako v pohádce. Království za sedmero horami. *Zazubí se na ní.* Třeba by ses tam mohla někdy taky podívat. *Mrkne na ní s úsměvem a pak se podívá na rozkládané puzzle.* Pejska, jo? To je tvoje oblíbený zvíře? *Zajímá se s úsměvem. Poděkuje její mamince za limonádu a hned se trochu napije.*

Každý má nějaký talent, ať už se projeví dříve, či později. Ale každý je v něčem dobrý a v něčem zase špatný. *Poví s úsměvem, ani se jí nechce myslet na to, kolik věcí ji nejde a v kolika věcech selhala.* Prý občas. *Zasměje se a poté už jde se všemi do obýváku, přičemž věže Caroline, jak to dělala vždy, aby si její ručky také odpočinuly. Měla pořád nutkání se o ní starat, i když věděla, že to nesmí přehánět, aby si holčička nepřipadala nějak špatně a neschopně. Tak si zatím ještě nepřipadala a Ember to ani nenechá dopustit.*

Caroline: *Držela prince za ručku a moc si to užívala. Každým okamžikem byla šťastnější a šťastnější, pokud to tedy ještě vůbec šlo. Úplně z ní vyzařovala ta dětská radost, kterou nyní cítila více, než kdy předtím.* Takže je to určitě to nejkrásnější království. *Poznamená s úsměvem, když ji poví, že je to vlastně jako takové to království v pohádce, každé království v pohádce přeci bylo to nejkrásnější.* Vážně? *Rozzáří se.* To by bylo krásné! Já si vždy přála vidět princezny a prince naživo. *Zaculí se, protože teď se jí to splnilo.* Ano, nejraději mám pejsky. A hlavně Bernského pejska. *Zaculí se a složí jeden puzzlík, načež se podívá na prince.* Moc děkuji, že jste mě navštívili, přesto, že je to taaak daleko. *Ukáže ručkama její představu, jak moc to přibližně je daleko.*

To máš pravdu. *Pokýve hlavou a pak už se posadí na pohovku u Caroline a usměje se, když vidí její nadšení ohledně paláce.* No jasně. Určitě se ti to někdy povede a budeš moct všechny i obejmout. *Mrkne na ní a pak se jí zeptá, jestli má pejsky ráda.* Jo, jsou to krásná zvířata. Já mám nejradši asi tygry. *Zmíní své oblíbené zvíře a koukne na Ember.* Co ty? *Zapojí jí také do rozhovoru a pak mu v kapse zavibruje mobil, takže ho vytáhne, aby se podíval, jestli náhodou někdo nepíše, že palác začal hořet.* Nemáš vůbec za co, Caroline. Ale už se budeme muset bohužel vrátit. *Pousměje se na obě smutně a omluvně.* Ještě zajdu poděkovat tvojí mamce za limonádu. *Zvedne se z gauče a objeví maminku Caroline v kuchyni.* Moc děkuju, že jste nás takhle přijala. Caroline je úžasná holčička. Kdybyste chtěla...je tu možnost, jak byste se obě dvě mohly podívat do paláce. Palác hledá nové komorné. Šlo by to zařídit, abyste mohla co nejvíce času trávit s Caroline. Určitě byste nepracovala celé dny a o vás obě by bylo dobře postaráno. Nechávám vám tady svoje číslo a vy si to promyslete a zavolejte mi, dobře? *Pousměje se na ní a na lísteček jí napíše své telefonní číslo. Pak se vrátí do obýváku a obejme a rozloučenou Caroline.* Jsem si jistý, že se ještě uvidíme, malá princezno. *Rozloučí se s ní a podívá se na Ember, jestli se už také rozloučila a oni můžou jít.*

*Usměje se, když ji dá Wyatt za pravdu a poté se se všemi posadí do obýváku, načež se všichni začnou společně bavit. U toho popíjí limonádu, tuhle limonádu nepila poprvé, Caroline mamka ji umělá výborně a Ember ji úplně milovala. Vždy si ji dávala, když byla u Caroline, protože se zdálo, že její maminka má celoroční zásoby.* Já mám nejraději vlky. *Usměje se a poté, když Wyatt řekne, že už musí jít, rychle přikývne a začne se s Caroline loučit.* Nemusíš smutnit, ano? Brzy se zase uvidíme, vždyť to víš. *Pohladí holčičku po vláskách a pak ji dá pusinku na tvář.* A budu ti stále posílat dopisy. *Pousměje se, pohladí ji po vláskách a poté jen přikývne na Wyatta, že se také rozloučila.* Moc vám děkuji za limonádu a za to, že jsme zde mohli být. Na shledanou. *Poděkuje mamince Caroline, ale věděla, že nejvíce poté musí poděkovat Wyattovi. Poté naznačila ústy "papa", zamávala Caroline a vyšla ven z domu, načež vydechla.*

Caroline: To by bylo úžasné! Vidět království na vlastní oči a také princezny! *Zaculí se, prince tentokrát nezmínila, protože teď přeci měla jednoho před sebou. Poté zmíní své nejoblíbenější zvířátko a usměje se, když ji řekne i princ své.* Tygrů bych se asi bála. *Zasměje se a když se zeptá Ember, potichu zašeptá, že vlk. Vítězně se usměje, když se jí akorát potvrdí, že Ember zná dobře a že si vše Pamatuje. Poté posmutněle přikývne, když princ řekne, že už musí jít a začne se objímat s Ember, jelikož on zmizel někde v kuchyni.* Snad ano. *Obejme se slzičkami v očích Wyatta, ale zároveň ji očka jiskří, kvůli tomu, jak ji oslovil.* Tak papá! *Zamává jim na rozloučenou.*

Caroline mamka: *Jako každý den toho měla opravdu hodně. Musela vařit, uklízet a starat se o Caroline. Ovšem i když toho měla hodně, stále měla na tváři milý úsměv. Svou dcerku milovala nade vše a když uviděla, že se u nich objevila Ember společně s jeho Výsostí, nemohla tomu uvěřit. Vždy chtěla nějak dokázat to, aby prince Caroline alespoň jednou uviděla a teď právě se to dělo. Všechny pozdravila a následně jim přinesla do obýváku limonádu, protože určitě měli všichni žízeň. Poté zase zalezla do kuchyně a s úsměvem krájela zeleninu, dokud se u ní neobjevil princ.* Vaše Výsosti. *Usměje se a utře si mokré ruce od vody do utěrky, načež začne poslouchat. Nevěří svým vlastním uším.* Spíše já bych vám měla poděkovat. Splnil jste mé holčičce její největší sen, jsem vám za to opravdu moc vděčná, ani nevíte jak. *Usměje se a když se podívá na kartičku s jeho číslem a v jaké souvislosti ji ho dává, zalesknou se jí oči.* Moc vám děkuji, máte zlaté srdce. Budete úžasný král. *Z té veliké radosti prince i krátce obejmula, načež se ale odtáhla a srdečně se omluvila s tím, že se neovládla. Poté šla Ember i prince s Caroline vyprovodit ke dveřím.* Příjemnou cestu, ještě jednou moc děkuji. *Společně s Caroline naposledy zamává, než zavře dveře.*

Lepší je pozorovat je v zoo, kde ti nic neudělají. *Přikývne s úsměvem a pak se usměje na Ember, když slyší její oblíbené zvíře.* Ti jsou taky krásní. *I vlci patřili mezi zvířata, která ho fascinovala. Pak už mu ale zavibruje mobil a on objeví zprávu od jednoho z rádců, kteří ho shánějí kvůli nějakým papírům. Zvedne se s tím, že ještě zajde poděkovat mamince Caroline a při tý příležitosti jí nabídne místo v paláci. Nechtěl to říkat před Caroline, aby pak holčička nebyla zklamaná, kdyby se ten nápad její mamince nelíbil. Ta ale vypadá spokojená.* Za nic děkovat nemusíte. Udělal jsem to rád. *Usměje se na ní.* Děkuju. *Je jedna z mála, co si to myslí. Většinou totiž poslouchá akorát to, jak zemi zničí. Oplatí jí obejmutí a pak potřese hlavou, protože mu to vůbec nevadilo. Vrátí se za Caroline a Ember a holčičku obejme na rozloučenou.* Určitě ano. *Mrkne na ní a spolu s Ember vyjdou z domu. Naposledy zamává Caroline a její mamince a pak nasedne do auta a vydá se směrem na letiště.* Promiň, že tu procházku už nestihneme. *Omluvně se na ní pousměje a jakmile dorazí na letiště, nastoupí do letadla a to se, stejně jako předtím, bez nějakého zdržování, vznese do vzduchu.* Caroline je úžasná holčička. *Zkonstatuje s úsměvem.*

*Dnešní den byl opravdu skvělý a Ember se mohla dokonce i přesvědčit, že i Wyattovi to s dětmi jde, což jí hodně milé překvapilo. Ne, že se přímo myslela, že mu to s dětmi nejde, jen nevěděla, že mu to jde tak moc. Některé děti z tábora by si lehce omotal kolem prstu. Nad tou představou se musela usmát.* To jsou, hlavně se mi líbí, jak jsou odvážní. *Také se jí moc líbilo, jak vlci žili. Jak si tvořili smečky, kdy se poté chránili všichni navzájem.. Zkrátka ji to přišlo moc hezké a vlk je sám o sobě nádherné zvíře. Ještě se rozloučí s Caroline i s její maminkou a vyjde společně s ním z domu. Nasedne do auta a poté se připoutá.* To nic, nemusíš se vůbec omlouvat. Udělal jsi toho pro ně už tolik a strávil se mnou tolik času.. *Pro ni byl hodně i jeden celý den.* Vážně ti děkuji, Caroline z tebe byla naprosto nadšená. *Vděčně se na něj usměje a poté už vystoupí z auta, načež vejde do letadla.* Je úžasná a je úžasné ji vidět tak šťastnou. *Zaculí se a opře si hlavu o jeho rameno.* Promiň, nevadí ti to? *Rychle na něj upře svá kukadla, ani si neuvědomila, že se o něj tak opřela, protože už ho zase vnímala jinak a cítila se natolik uvolněně, že tak trochu zapomněla, že je zde s princem.*