Komnaty zahraničních hostů

*Tentokrát ze sebe vyrazí jakési odfrknutí, které maskuje smích.* Netušil jsem, že hláskování může být takhle sexy, vážně si to nerozmyslíš a nezůstaneme v posteli? *Pozvedne obočí. Neuráží ho, když si z něj střílí. Nemá rád, když mu v důležitých věcech odmlouvá, v tu chvíli si stojí za svým a upřímně mu nevadí ji omezovat a zakazovat jí něco, jelikož věří, že proto má dobrý důvod. Ale postupně zkoumá jejich vzájemné hranice. Stále se často pořežou, hlavně o jeho ostré hrany, ale nyní to koriguje mnohem lépe než na začátku. Víc jí rozumí, víc chápe, co potřebuje.* /Tak to jsme měli vážně zůstat v pokoji./ *Pomyslí si nespokojeně, ale nakonec mu tenhle drobný noční výlet přijde vhod.* Při své šikovnosti z ní slítneš a skončíme na ošetřovně. *Odpoví jí pragmaticky a trochu si ji k sobě přitáhne.* /Na druhou stranu bys tak byla možná připoutaná nějakou dobu na lůžko a já se nemusel dělit./ Složité. *Zamumlá. Podle něj byl život něco jako moře. Hodí tě do něj, a buď se naučíš plavat, anebo se utopíš. Nikdy si moc nevšímal toho ostatního, radostí apod., přišlo mu, že přežít je to nejhlavnější. Teď měl poprvé dojem, že je v tom něco víc. Jenže na rozdíl od ní by to asi nedokázal pojmenovat. Možná láska, a možná taky posedlost. Možná obojí dohromady.* Kdyby mi někdo dal dárek, a když ho rozděláš, byl by tam další obal, a znova a znova, dost by mě to vytočilo a vybodl bych se na něj. *Zavrtí hlavou. Občas bere věci až moc doslovně.* /První dojem jsem nezanechal tak hrozný, ty další naproti tomu.../ *Nu, měl by být za její naivitu rád a rozhodně se mu líbí ty následky. Jako to, že ho políbí a on si ji může přitisknout tělo na tělo a polibek jí opětovat. Na rozdíl od ní se však u něhy nezdrží tak dlouho. Polibek prohloubí, nyní je podmanivý, ale ne uspěchaný. Naposledy přejede rty po těch jejích, než ji líbne na špičku nosu. Zamyšleně se na ni zahledí.* Takže podle tebe záleží na rozhodnutích, co si vybereme, co chceme, a tyhle další kráv- *Zarazí se.* /Krávoviny./ ... věci. Co kdybych ti jedno nabídl? *Zeptá se zamyšleně.*

Ne. Potřebuješ se provětrat. Pak se do postele můžeme zase vrátit. *Zasměje se a potřese hlavou nad jeho sexuálním apetitem. Kdyby bylo po jeho z postele by nevstávali. Ne, že by se jí to taky nelíbilo, ale nikdy by to nedokázala navrhnout. Nezvládla by udělat podobný návrh a říct ho se stejnou nenuceností jako on.* Náhodou! Už jsem se zlepšila. Dlouho jsem se o nic nezranila. *Brání se. Je to pravda. Naposledy se asi před dvěma týdnama trochu řízla při vaření v kuchyni, ale předtím dlouho nic nebylo. To musí sám uznat. Jako kdyby být s ním jí dodávalo na sebevědomí a pomáhalo jí to nezakopávat na každém rohu.* Logické. *Obhájí svůj pohled na věc jedním slovem.* I kdyby ses na ten dárek těšil prakticky celej život a bylo to něco, co sis vždycky přál? *Nadzvedne lehce obočí. Protože u ní to tak bylo. Vždycky snila o lásce. O tom, že najde někoho a city k němu jí naprosto pohltí. Sice si to vysnila jinak, než jak to ve skutečnosti bylo, daleko více pohádkově, ale realita se jí líbila o to víc. Usměje se do jeho rtů, když si jí k sobě přitáhne a polibek mu oplácí se stejnou vervou, s jakou jí ho dává on. Zajiskří jí oči, když dostane i menší polibek na špičku nosu. Ani si neumí představit, jak krásně a milovaně se u toho cítí. Nadzvedne obočí, když slyší slovo, které nedokončí a následně opraví. Moc dobře si ale dokáže odvodit, o jaké šlo.* Jakože... hned? Tak.. dobře. *Odpoví zaraženě, protože tímhle jí překvapil, ale oči jí svítí klasickou zvědavostí, na kterou si u ní už mohl zvyknout.*

*Věnuje jí rádoby sklíčený pohled.* /Děláš, jako by se ti to nelíbilo./ *Přitom už málokdy slyšel nějaký protest. Ze začátku to bylo “teď? Tady? Ale...” apod. Ale nyní se většinou ochotně podvolila a naopak mu vyšla vstříc.* A právě proto netřeba pokoušet osud vratkou židlí. *Zhodnotí to. Stejně si není jistý, zda přestala být tak nemotorná, anebo na ní dává natolik pozor, že ani vlastně nedostává příliš prostoru pro to, aby se jí něco stalo.* A to vylučuje to, že to může být i přehnaně složité? *Zeptá se s pozvednutým obočím.* O to víc. Člověk na to pořád čeká, a někdo mu to pak zabalí do tolika vrstev? To je zatraceně krutý. V zásadě mi teď povídáš, že život má příšerný a krutý smysl pro načasování nebo pro humor, kdo ví. S čímž ale v zásadě souhlasím, takže budiž... *Pokývne hlavou. S představou toho, že se všechno v životě často zbytečně komplikuje, jako by někdo pořád musel házet klacky pod nohy, s tou se sžít dokáže. Málokdy zůstane u drobného něžného polibku, na to má její rty až příliš v oblibě. Nakonec se po chvilce zamyšlení rozhodne něco navrhnout.* Ne, až za týden, osmnáct hodin, třicet šest minut a deset vteřin, doufám, že si to budeš pamatovat. *Odpoví jí a pokroutí hlavou. Díky ní začíná mít slabost pro sarkasmus, nejspíš protože ho občas její povaha irituje, nehledě na to, jak ji miluje. Potlačí povzdech a zvážní.* Co kdybys učinila rozhodnutí se mnou být napořád? Jen se mnou. *Navrhne jí.* Vezmeme se potají. Schováme se někde, kde nás nenajdou. Jen my dva. *Ještě nikdy jí to nenavrhl takhle otevřeně. Dával jasně najevo nechuť k tomu, že by se měl stát jejím mužem v tom ohledu, kdy budou navždy na očích veřejnosti. A někdo by se ještě ke všemu mohl hrabat v jeho minulosti, a pak by se teprve děli věci. Žádal toho po ní hodně, ale nedával snad taky něco? V zásadě tím sliboval, že by opustil rebely, že by zkusil nechat minulost ležet a doufal, že se neozve jinak než v podobě nočních můr. Proč by takhle nemohli fungovat? Nechal by ji, aby dala rodině vědět, že je v pořádku. Věděl, že by se nesmířila s tím, že by je nechala tápat v tom, co se jí stalo. Ale nechtěl s nimi mít upřímně nic společného. Kývl na to, že pozná její sestru, ale jen kvůli Anais, nechtělo se mu do toho. Vždycky si šel za tím, co chtěl a nyní to měl přímo před sebou. A netoužil se dělit. Zhluboka se nadechl.* Byli bychom to jenom my. Promysli si to. *Řekne ještě nakonec.*

A nebo mi třeba trochu důvěřovat, že mam jistější nohy. *Navrhne řešení, které se jí líbí víc.* No právě. Protože to tak je. Neříkám, že je život jako krásný dárek, jasně, že hází klacky pod nohy. Ale když člověk vydrží a bude mít trpělivost s těma plno obalama, objeví v něm nádherný věci. Jako já tebe. *Usměje se na něj zamilovaně. On byl jejím dárkem zabaleným ve spoustě vrstvách, přes které se musela postupně dostávat a nevzdat to. Kdyby to vzdala, nikdy by nepoznala takové štěstí a pohlcující lásku, jakou může zažívat teď. Díky němu je šťastná jako ještě nikdy. Převrátí lehce očima, když použije sakrasmus. Jasně, možná si to za ten hloupý dotaz zasloužila, ale stejnak.. zaskočil jí. Nemůže se divit, že se bude zaraženě ptát. Když slyší jeho první dvě věty, má chuť okamžitě přikývnout. Vždyť to je to, co chce. Být s ním napořád. Jenže je jí jasné, že v tom bude nějaké "ale" a to přijde hned následovně. Úsměv jí trochu zamrzne na rtech a ona se ho snaží okamžitě nezklamat, ale ... ale kývnout na to? Opustit tak svojí rodinu a svoje povinnosti? Její rodina není tak velká jako ta zdejší, kde má každý pár povinností. Jsou v ní jenom ona se sestrou a jejich bratranec, korunní princ. Všichni mají spoustu práce, o kterou se dělí. Ví, že kdyby se jich zeptala, jestli by jim nevadilo se svých povinností vzdát, nechali by jí, protože to mají v povaze stejně jako ona. Ale taky ví, že by potom měli práce tolik, že by neměli čas skoro na nic jiného. Do toho je její sestra těhotná, určitě bude potřebovat pomoc, až se miminko narodí. A její rodiče si o ní pořád dělají starosti kvůli tomu únosu rebelů.* Robyne... *Vydechne a stáhne obočí, protože netuší, jak to podat.* Ty víš, že si nepřeju nic jinýho, než s tebou být napořád a že bych si tě klidně vzala hned teď a tady, protože tě miluju. Ale taky miluju svojí rodinu. To je mám napořád opustit? Hodit jim na hlavu svoje povinnosti a nechat je v nich se topit? Já... Nemůžeme se pokusit najít kompromis? Musí to být opravdu ode zdi ke zdi? *Podívá se na něj utrápeně, protože nechce ztratit ani jeho, ale ani svojí rodinu. Netuší, co má dělat a jak se rozhodnout. A bojí se, že se naštve, že se rovnou nerozhodla pro něj a vezme to jako znamení, že pro ní dost neznamená, což vůbec není pravda.*

/Tak to nehrozí./ *Pomyslí si.* Jsi příšerný optimista. *Ale poví to téměř láskyplně. Na tenhle fakt si u ní zvykl a naopak by nejspíš měl starost, kdyby se začala na věci dívat pesimisticky. Nechtěl, aby ztratila svůj pozitivní přístup, naivitu a dobrosrdečnost, přišlo by mu pak, jako by selhal. Měl by ji chránit a dovolit jí, aby měla ty růžové brejličky pořád na očích. Už jen protože kdyby si je sundala, dost možná by pochopila, jak je Robyn ve skutečnosti dysfunkční jedinec. Nečeká, že na jeho návrh Anais kývne hned, i když snít může i on. Už jen to, jak zaváhá na jeho jménu mu napovídá, že uslyší něco, co ho zrovna nepotěší. Zavrtí hlavou.* Netopili by se v nich. Je to jen pýcha královských rodin, že všechno rádi dělají sami. Ale kolik rádců a dalších diplomatů zná dobře náplň tvé práce a kromě oficiálních prohlášení královské rodiny, by tě mohli svou pracovní zkušeností nahradit? Je to jako bys měla pracovat v rodinné firmě. Počítá se s tebou, ale když se rozhodneš jinak, vždycky se najde zastoupení. Na práci a povinnosti to tudíž nesváděj, tvá sestra by se stejně vdávala, ne? A ty jednou taky. Nezůstala bys dost možná v Austrálii napořád. *Tohle jí nežere.* Co kdyby ses tady třeba zamilovala do nějakého zahraničního hosta, bránila by ti rodina si ho vzít? *Zavrtí hlavou.* A rodiny by ses nemusela vzdávat. Můžete si volat a psát. *Pokaždé z jiného přeplaceného telefonu, aby je nemohli vystopovat, ale šlo by to. A možná až by si její rodina zvykla na to, že se rozhodla distancovat, by se dala potajnu spáchat i nějaká návštěva.* Není tohle kompromis? Jsem taky ochotný nechat všechno, co znám, za sebou. *Zastrčí jí vlasy za uši.* Je spousta královských páru, kteří se vzdali titulů, ale stejně zůstali celebritami, každý je sledoval, každý se jim nimral v soukromí. Nechci to. Ber to jako sobectví, ale chci tě pro sebe. Nás život, naši budoucnost, ne aby to někdo rozkrádal a obohacoval se na tom. *Nehledě na to, že aristokraty neměl v lásce, rozhodně netoužil počítat se mezi ně. Skloní se k ní a přejede jí rty po hraně čelisti.* Prostě o tom přemýšlej. Nemusíš teď říkat ani ano ani ne. *Prsty jí pozvedne bradu, aby se na něj podívala a pochopila z jeho výrazu, že to myslí vážně.* Ale do té doby, než se rozhodneš, počítej s tím, že se budu snažit, aby sis vybrala mě. *Bude pozorný, nosit jí snídaně do postele, sdílet její zájmy, dokonce se třebas sejde i s tou její všetečnou sestrou. Hodlá ji rozmazlovat a hýčkat.* Najdu způsob, jak se do mě zamiluješ tak, že beze mě nebudeš moct žít, koťátko. *Uměl být přesvědčivý a hlavně cílevědomý. Je mu jedno, kolik manipulování a snahy to bude stát. Nevzdává se snadno.*

Vyvažuju to, že ty jsi zase hroznej pesimista. *Zaculí se na něj. Stejně jako ho vyvažuje ve své ukecanosti, i v tomhle jejich rozdílném pohledu na svět nastává jakási rovnováha, díky které jsou schopní spolu fungovat. Dokud to není ode zdi ke zdi jako při jeho dalším návrhu ohledně tajné svatby a zmizení z veřejného života.* Jo, moje sestra se bude vdávat, ale zároveň je těhotná a bude potřebovat pomoct. A já se na neteř nebo synovce těšim. *Prohlásí bezradně. Kdyby tušila, že se doberou v konverzaci až sem, radši by zůstala v tý posteli. Pochybuje, že tam by pro tohle byl prostor.* Ne, nebránila. *Uzná.* Volat a psát? A co je třeba taky někdy vidět? Kdybych si vzala zahraničního hosta, buď bych s ním byla doma a nebo v jeho zemi, ale pořád by byly zahraniční návštěvy a spousta příležitostí se s rodiči a Mel vidět. Navíc jak si myslíš, že to bude fungovat? Myslíš, že mě naši nechají jen tak se vzdát titulu a zmizet s tím, že odteď si až do konce života budeme jenom psát a volat, aniž by vůbec věděli, s kým jsem zmizela? Nechceš je poznat a já zase nechci, aby se museli každej den bát, což budou. *Je to normální reakce, kterou snad pochopí i Robyn. Když svým rodičům řekne, že se vzdává svých povinností a titulu a neřekne jim ani, kam plánuje zmizet, budou mít nehorázný strach. Kromě toho, že by se jí mohli pokoušet najít a tím celý tenhle nápad překazit.* Ale.... *Nakonec jenom vydechne. Neodváží se říct to, co jí proběhlo hlavou. Že on toho nemá ani zdaleka tolik jako ona. S rebely netráví prakticky žádný čas, pochopila, že tam nikoho blízkého nemá a to stejné platí o paláci. Tím pádem by za sebou nechal maximálně povolání strážce.* Po nějaký době ale ten zájem médií o tyhle páry upadá, když žijou normální život. Není to už pak nijak zajímavý a v královských rodinách se toho děje tolik, že to to přebije. *Namítne s letmým pokrčením rameny. Trhaně vydechne, když jí přejede rty po hraně čelisti a pak ho nechá, aby jí zvedl bradu a podívá se mu do očích. V těch jejích je obrovský zmatek a zároveň i slzy na krajíčku z představy, že by měla opustit napořád svojí rodinu a už se s nimi nevidět.* Jenže já tě miluju tak, že bez tebe nemůžu žit. Vážně miluju. Ale taky miluju svojí rodinu. *Pochybuje, že Robyn si umí představit, co se v ní odehrává. Vždyť ani skoro neví, jaké to je mít milující kompletní rodinu, to je i důvod toho, proč se na všechno dívá tak pragmaticky a ne emocionálně jako ona.*

*V tomhle by jí klidně dal za pravdu. Podle něj byl teda spíše realista, ale chápal, že z jejího prudce optimistického pohledu to muselo působit více negativně.* A smím se zeptat, jak moc jí budeš pomáhat, když se vdá do jiné země? *Zeptá se jí klidně.* Pojedeš s ní? Ale nebudeš pak tedy chybět v té Austrálii? *Pozvedne obočí. Snaží se ji donutit pochopit, že jak jde čas, rodina je sice důležitá, ale role v jejím životě se pro ni zmenšuje.* Kdyby chtěli, abys byla šťastná, nechají tě. *Začínal se cítit podrážděně.* Tak by ses s nimi vídala. Ale nemusel by o tom každý vědět. *Potlačil chuť zavrčet. Měl rád své soukromí. Nesnášel, když do něj někdo strkal nos. Raději by s Anais byl ustavičně v pohybu a měnil místa, cestoval, aby aspoň unikli po většinu času pozornosti.* Copak si to vážně dovedeš představit? Tebe, jak jsi dál princezna a já sedím poslušně doma a čekám, až se vrátíš? Co bych asi mohl dělat za práci, aniž bych měl pořád za zadkem novináře a jiné lidi, hm? A co myslíš, že udělám, až někdo z nich bude moc dotěrný? Zůstanu asertivní? Anebo mi v takových podmínkách rupnou nervy a rozbiju mu hubu? Hádej dvakrát. *Její ale si dovede vyložit po svém. Přeci jen už ji trochu zná. Znenadání ji pustí a odstoupí od ní. Jeho výraz se stane nepřístupným, po předchozí vřelosti ani stopa.* Opovaž se to srovnávat. Jak moc se musím měnit, vycházet ti vstříc? Změnil jsem na svém životě dost věcí a snažil se dostat pod kontrolu dost stránek mé osobnosti proto, abys byla v klidu a šťastná. Co jsem chtěl za změnu po tobě? Jistě, nejdřív ji omezoval, z velkém časti protože se bál, že jinak zmizí, ale teď už ji nechával vyjádřit vlastní názor dokonce se s ním pohádat. Pouštěl ji ven. Staral se o ni a o to, aby mohla být taková jako předtím, optimistická, naivní, milá a starostlivá. Nežádal po ní žádnou změnu, protože ji miloval přesně takhle. A teď se cítil zrazeně, jelikož si uvědomoval, jak moc ona vlastně ovládala jeho. Jak moc musel potlačit některá svá nutkání, stát se otevřenějším a více naslouchat. A teď po něm žádala co? Aby se změnil zase a hrál si na aristokrata se stříbrnou lžičkou v zadku? Miláčka médií, aby její rodině náhodou nepoškodil pověst? Měl své limity.* Ne, nepřebije, vždycky budeme na mušce. A ani náhodou bych nedovolil, aby se něco takového pak dělo našemu dítěti. Do mého života nikomu nic není. *Odsekne. S dětmi jednou počítal, i když je rozhodně nechtěl teď, ale čekal, že Anais je bude chtít mít. A pak by on rozhodně nechtěl, aby vyrůstali pod tlakem médií a stal se z něj rozmazlený fracek. Nesnáší ji vidět brečet, ale už ani nezkouší zopakovat předchozí něžné gesto nebo si ji jen přitáhnout do náruče.* Já bych mohl být tvoje rodina. Mohli bychom mít svou vlastní. *Přimhouří oči a nakloní hlavu na stranu než jí potřese.* Asi se ještě projdu, nemyslím, že bych teď dokázal usnout. Máme asi oba o čem přemýšlet. *Podotkne. A on na to chce být sám. Otočí se k odchodu, než se zarazí.* Vrátím se, neboj. *Dodá ještě, jelikož v něm hlodá to, jak se minule bála, když nepřišel zpět. Ale teď vážně potřebuje chvilku pro sebe, a tak se vydá pryč.*

Právě v původním plánu byly častý návštěvy, během kterých bych zvládla i papírování a svojí práci. *Snaží se mu to vysvětlit a znít u toho klidně, i když jí ty jeho otázky štvou. Proč musí každý její plán zpochybňovat?* Oni chtějí, abych byla šťastná. Ale taky mají strach, aby to tak vážně bylo, když zmizim nikdonevíkam. Zkus se na to podívat jejich očima. Tvoje dítě ti řekne, že prostě mizí, neřekne ti kam a jenom občas zavolá. To bys s tim byl spokojenej a neměl strach kde je? *Rozhodí lehce rukama, protože je už vážně bezradná. Jako kdyby oba dva jeli na různých vlnách, které se nikdy nesejdou.* Mohl bys dělat cokoliv. Mohl bys.... Prostě.. Určitě by to nějak šlo. *Potřese hlavou a krátce zavře oči, aby se zhluboka nadechla a nevybuchla. Chce po ní, aby se vzdala celého svého života. To nemůže projevit pochopení nad tím, že z toho není nadšená? Svojí námitku se nakonec rozhodne neříct nahlas, ale Robynovi to bohužel dojde. Omluvně se na něj podívá a zároveň sebou cukne pod tíhou jeho pohledu a toho, že jí tak znenadání pustil.* Já vim, omlouvám se. Ale ty prostě nechápeš, co po mě právě teď chceš. Svojí rodinu miluju. Než jsem poznala tebe, byli v mym životě jenom oni. A teď je mam z ničeho nic opustit? Chápeš, jak je to pro mě těžký? Dokážeš se aspoň na chvilku vžít do toho, jaký to je pro mě? *Stáhne utrápeně obočí. Opět se hádají. Nesnáší hádky.* Ty.. Ty bys chtěl dítě? *Zeptá se ho překvapeně. O tomhle nikdy nemluvili a ona sice dítě vždycky chtěla, ale myslela si, že on po rodině v tomhle slova smyslu netouží. Je naštvaná na sebe, ale i na něj a klasicky jí vstoupí do očí slzy. Nedokáže je v tomhle rozpoložení ovládnout.* Já to vím. A chci, abys byl moje rodina. Hrozně moc. Kdyby ne, nepřemýšlela bych o tom, že si tě vezmu. Nemluvila bych o tom v těch stájích, i když ses ptal na něco jinýho. Nikdy jsem neřekla, že s tebou nechci být. Ale prosím.. Pochop to. Záleží mi i na rodičích. Chci je ve svém životě. *Poslední slova o svých rodičích prakticky jen zašeptá. Tohle dohadování jí hrozně unavuje a ničí. Oči má už teď rudé a napuchlé a to se snaží pláč co nejvíce potlačovat. Zaraženě se na něj podívá, když se obrátí k odchodu a nechá jí tu samotnou.* Hmm... *Zamručí jenom na znamení, že jeho slib o tom, že se vrátí slyšela. Ze rtů jí unikne vzlyk následovaný všema těma potlačovanýma slzama. Ona mu svůj návrat do komnaty neslíbila. A k promýšlení toho má opravdu hodně. Schoulí se tu v jednom křesílku do klubíčka a zůstane tu brečet dost dlouho. Když jí dojdou slzy, vydá se do zahrad a palácových pozemků na procházku. Do komnaty se během té noci a rána nevrátí.*