Společenský Malý sál

*Dlouho na žádném útoku nebyl, proto se mu docela matčin nápad ma útok zamlouval. Celou cestu do paláce se ale modlí, aby tam nebyla ta dívka, která má jeho řetízek a která ho kreslila na papír, který má stále zastrčený v kapse od riflí ještě od jejich setkání u stromu. Když dojdpu do sálu, modlí se aby tady nebyla a sám začne bodat lidi, kteří jspu zrovna v cestě. Sem tam si utře krev do rukávu u bundy nebo prostě o lidi kolem. Jeho pohled ale upoutá rodinná scénka a nad tím pohledem musí vykulit oči. Hned se rozeběhne ke své mladší sestřičce a zmateně se na ni koukne.* Eris, co se... *Tp už si ale všimne další osoby, která má sátek a mu se vybaví to, co mu Eris říkala. Polkne na na dívmuu se zadívá.* Takže je to pravda, ségra? Odešla si od nás? A celou dobu so tady? *Hlesne a při to oslovení ho zabolí u srdíčka, protože už nepřijde, že je to vůbec jejich sestra. Ohlédne se po rodičích a pak zase na Eris.*

*Vběhne do sálu a začne střílet do různých lidí. Brzo ale pozná, že něco není správně. Chvíli jí ale trvá, než jí dojde co to je. To už je ale pozdě a ona za sebou zaslechne hlas. Otočí se za ním a uvidí dívku se šátkem přes obličej, jak na ní míří. Oči strachem vytřeští ale až když si všimne, že nějaký týpek míří na jejího manžela. Okamžitě na něj namíří zbraní.* Dej tu zbraň dolů. *Zavrčí na něj a pak se podívá na dívku před sebou. Když ale uvidí její oči, naprosto ztuhne a ruku se zbraní spustí. Nemůže uvěřit tomu, že před ní opravdu stojí její nejstarší dcera.* Heddo... *Hlesne potichu a pak se před ní objeví Eris.* Tys... tys věděla, že je v Angeles? *Zeptá se jí zmateně a těká mezi nimi pohledem, zatímco se její oči plní slzami, které nedokáže ovládnout. Pak se k nim přižene i Romeo a ona jenom nechápavě sleduje, jak se její děti baví, jako kdyby se v průběhu posledních čtyř let viděli.* Heddo... kvůli těm lidem tady ses málem nenarodila. Kvůli nim jsem málem potratila. Ty si ani neuvědomuješ, co všechno, je jejich zásluha. *Potřese hlavou a pořád nedokáže uvěřit tomu, že po čtyřech letech před ní doopravdy stojí. Jeden ze seveřanů tohle nejspíš viděl jako skvělou příležitost, nebo jednoduše zamířil někam, kam nechtěl, a jí se rozlije ramenem obrovská bolest, když jí kulka prolítne kůži.* Do hajzlu. *Zařve bolestí a stáhne obočí, přičemž si ránu stiskne rukou, aby zamezila krvácení.*

*Začne s ní tančit a po celou dobu se jí zamilovaně dívá do očí. Nejradši by jí teď už nikdy nepustil. Tuhle chvilku jim ale překazí rebelové, kteří se nahrnou do sálu. Strčí Kathiku hned za sebe s tím, aby nedělala žádné blbosti a pak zavrtí hlavou.* Dneska máš volno, tak se se mnou prosím nedohaduj. *Upře na ní prosebný a neústupný pohled a pak sebou trochu trne, když se vedle něj ozve výstřel a rebel, který se k nim blížil, padne mrtvý k zemi. Rychle se i s ní vydá pryč ze sálu, ale jakmile se ona zastaví a začne střílet do davu, zastaví se taky. Kdyby se cokoliv stalo, je připravený jí rychle odtáhnout do bezpečí. To ale není nakonec potřeba, protože odběhne s ním.* Děkuju, že jsi šla se mnou. Miluju tě a nechci tě ztratit. *Podívá se jí do očí a uvědomuje si, že je to poprvé, co jí tohle řekl.*

*Celou dobu sedí u baru a popíjí teprve druhý drink, který je dosti možná pro něj poslední. Přece jen se teď snaží s alkoholem mírnit, aby zase něco nepokazil. Když však uslyší výstřely, polekaně sebou trhne a napřed se dívá kolem sebe, než mu dojde, co se děje. Doma mají rebely, ale ne v takovém množství a už dlouho o sobě nedávali najevo, takže mu to trvá, než si uvědomí, že tady právě probíhá útok. Když vstane, aby se koukl, jestli tady nejsou jeho sestry, uslyší moc dobře známý hlas. Zmateně se na ni podívá a když uvidí zbraně, zatají se mu dech v plicích a jen se na ni nevěřícně dívá.* Nav... Ty... Ty patříš k nim? *Hlesne zmateně, ale to už bolestně zaskuhrá, když ucítí bolest v jeho boku. Chytne se za bodnou ránu a pevně zatne zuby.* Musím najít sestry. *Zamumlá sám pro sebe, i když neví, jestli tu vůbec jsou, ale teď docela doufá, že ne. Nestihne ale nikam daleko dojít, křečovitě se chytne za barovou stoličku a zase hodí pohled na Navyu.* Takže tohle je, co so celou dobu dělala? Útočila na palác? *Do očí se mu vženou slzy, ale ne z bolesti. Nebo aspoň ne z té, která je způsobena nožem, ale spíš z toho že patří k takovéhle nebezpečné skupině. I přesto, že ho tohle šokuje, chytme ji za ruku a druhou si pevně bok stiskne.* Půjdu, když půjdeš se mnou. *Zamumlá a vydá se docela malátným krokem k únikovému východu stále držíc jí za ruku.*

*Jakmile dovnitř vtrhnou rebelové, chytne jí pevně za ruku a snaží se s ní co nejrychleji dostat pryč. Cestu jim ale zastoupí jeden z rebelů a zabodne mu dýku do ramene. Hned jí ale vytáhne a díky tomu se mu z rány hned začne řinout rychle krev.* Musíš pryč. Rychle. *Je mu jedno, co bude s ním. Musí být v pořádku hlavně ona. Obejme jí rukou okolo pasu a strčí jí částečně před sebe, aby jí mohl chránit svým tělem a jakmile vyběhnou ze sálu, podívá se na ní. Všimne si té spousty krve.* Camille! *Vykřikne a rychle jí chytne do náruče. Snaží se být opatrný, aby jí nějak víc neublížil a rychle se i s ní rozběhne na ošetřovnu. Na bolest ramene absolutně zapomněl, protože teď je pro něj důležitý pouze a jen její život a zdraví.*

*Dívá se mu do očí a pousměje se.* Nedovolím ti, aby ses vzdal titulu. Ty sem patříš a tvoje rodina tě potřebuje. Naše pekárna... to nějak dopadne. *Ví moc dobře, že si její rodiče dělají starosti, co bude s jejich rodinným podnikem. Jejich rodina vlastní pekárnu už spousty let a celý život počítala s tím, že jí jednou převezme, jelikož neměla sourozence. Teď je ale se Stefanem, který je princ, což tento plán dosti komplikuje. Věří ale, že se to nějak vyřeší. Nechce se tím teď trápit.* Já tebe taky. *Usměje se na něj zamilovaně, když jí políbí na čelo a pak mu řekne, že k pití jí stačí ledový čaj. Není na alkohol zvyklá a nechce se tu opít. K tomu by ale nedostala příležitost, ani kdyby chtěla, protože do sálu vtrhnou rebelové a ona hrůzou ztuhne na místě.* Věřím ti, ale ty musíš být hlavně v pořádku. *Podívá se na něj a v jejích očích je vidět strach o něj. Dostane se s ním ze sálu a pak mu oplatí rychlý polibek a se strachem se na něj podívá, když jí řekne, že se tam vrátí. Nechce, aby se mu něco stalo, ale chápe, že chce své rodině pomoct, proto ho nepřemlouvá, aby s ní zůstal.* Buď opatrný, prosím. Miluju tě. *Zašeptá mu a pak už se nechá strážcem odvést do úkrytu a v očích se jí nahromadí slzy strachu o lásku jejího života.*

*Vtrhne do sálu po boku Saskie a pak začne co nejrychleji likvidovat rebely druhé strany. Přitom se ale pořád rozhlíží po Claviovi. Konečně ho uvidí a hned k němu přiběhne. Chce ho dostat do bezpečí co nejrychleji. Tak nějak jí ale nedošlo, že opravdu vypadá jako rebelka a jaký závěr si z toho on odvodí.* Clavio.. Je to složitější. Jsou dvě skupiny rebelů. Na to ale teď nemáme čas musíš pryč. *Rebela, který se k němu dostal si všimne pozdě a on ho bodne do boku. Nenechá ho jen tak odběhnout pryč. Ublížil někomu, koho miluje a za to zaplatí. Vytáhne rychle jeden z nožů a chytne ho pod krkem.* Ty už nikomu neublížíš. *Řízne rychle a pustí ho. Když Clavio zmíní své sestry, rychle zatěká pohledem po sále.* Chrysane je se svym snoubencem a někdo jim určitě ještě pomůže. Freya tady neni. *Řekne mu rychle a když vidí, jak se chytil stoličky, podepře ho a rychle zavrtí hlavou, když vidí slzy v jeho očích. Bolí jí srdce, když si uvědomí, že je jejich příčinou.* My neútočíme na palác. To ti druzí. My pomáháme strážcům. *Vysvětlí mu co nejrychleji a pak se na něj dívá a už se chystá namítnout, že musí pomoci ostatním, ale ví, že je tvrdohlavý a že se s tím bokem sám daleko nedostane.* Fajn. *Souhlasí nakonec a podepře ho, aby se mu šlo co nejlépe a rychle se s ním dostane do úkrytu.*

*Doběhne do sálu, kde spatří svou matku a otce a vydá se za nimi. Chce jen, aby stíhla své lidi a odešli. Svým lidem nařídila, ať na její rodinu nemíří a nezraní je. Na svou matku zamíří, ale neplánovala ji nijak zranit. Když na ni zamíří její otec, ušklíbne se.*Nechci jí ublížit, nikomu z vás, jen chci, abyste se stáhli.*Odpoví mu na jeho otázku. Pak se podívá na svou sestru.*Eris, já je nechci zabít. Kdybych chtěla, udělala bych to už mnohokrát předtím. Třeba na Festivalu, kde si jen tak seděli i baru. To byla lepší příležitost. Taky jsme je tu mohla střelit z dálky. Proč si do háje myslíš, že na vás ode mě nikdo nestřílí? Protože jsme jim to řekla! *Zavrčí na ni.*Moji rebelové mají za úkol chránit královskou rodinu, protože věřím, že se snaží. Vidím, že se snaží pomáhat, jen to chce více času. Nemůže být všechno hned Eris. A já vím, že to i ty chápeš. *Podívá se na Romea a pak na mámu, která ji taky pozná. Zbraň sklopí. Všimne si i jejích rebelů, kteří je obklíčí a míří na členy její rodiny zbraně.*Stáhněte se. Jim nikdo neublíží.*Řekne důrazně a počká, než to skutečně udělají. Mohla je všechny nechat zastřelit na místě, už mnohokrát, ale to nechce.*Měla jsem své důvody k odchodu. Říkala jsem často, že se mi to nezdá. Že se mi nelíbí, co děláte. Ale nikdo mne neposlouchal.*To je fakt. Vždycky, když se snažila něco říct, akorát ji spražili pohledem.* Malé děti zachraňujete z ulicí, všechna čest, ale kdybyste je dali do dětského domova, oni by se taky o ně postarali. A čemu je učíte vy? Nenávidět královskou rodinu a jen nenávidět, bojovat, děláte z nich vrahy! Ani si neutvoří vlastní názor, protože přeberou ten váš! Děti jsou snadno ovlivnitelné. To co jim vtlouknete do hlavy, to tam bude. ni jim nedáváte na výběr toho, čím se chtějí stát.*Řekne to, co si myslí.*Bojujete za to, čemu věříte a to i já*Odpoví své matce, na kterou se i podívá.*Snažíš se jim ublížit mami, za to, že ublížili nám a já tě chápu. Jenže ty zase nechápeš, že oni se snaží pomoci lidem a čeho docílíš tím, že pořád jen útočíš na palác? Víš kdo jsou tvoje oběti? Víš koho? Služebné, strážci, matky a otcové rodin, nevinní lidé! Koho z královské rodiny jsi kdy zabila? Koho zabili rebelové? Co vím, byla to Tyra, už snad před osmdesáti lety.*Přesně to neví.*Královská rodina se snaží zlepšit situaci, vidíš to. Na ulicích nejsou často sirotci. Mohla by jsi to bránit tím, že je berete vy, ale taky vidíš ten pokles, nejsi hloupá.*Pořád se dívá do očí své matky.*Proto jsem odešla. Protože mne u vás nikdo neposlouchal. Mé názory nikoho nezajímali, když jsme se snažila něco zlepšit, namítnout, prosadit ten svůj názor, bylo to špatně. Jenže mami, uvědom si, že ne všichni mají a musí ten názor mít tvůj. Jenže ty nikomu nedáváš na výběr a proto, jsem odešla. Navíc já nechci zabíjet nevinné. *Doufá, že to co řekla dává nějak smysl.*A napsala jsem vám dopis. že se vrátím, až se změníte, což se nestalo. Proto jsem se nevrátila.*Tentokrát se podívá na svého bratra.*Jo, byla jsem tady a nechtěla jsem vám to říct, protože jsem tušila, že bys na mě..*Podívá se na svou matku.*Poslala své lidi, aby mě odtáhli domů. To jsi už na pár lidí udělala, že?*Naráží na to, co se stalo už párkrát, kdy se lid pokoušeli také odejít a ona je našla a přivedla zpět.*Vím, že královská rodina udělala hrozné věci, ale situaci v zemi se snaží zlepšit, ale nejde to jen tak. Když něco změní, to nové se nelíbí dalším lidem , nemohou být spokojení všichni, to si uvědomte. To je realita. A tím, jak sem útočíte ničemu neprospějete, podle mě ba naopak. Oháníš se tím, že jsem se málem nenarodila, kvůli královské rodině.*Podívá se do očím své matky.*Jenže kdybys sem neútočila, oni by neměli důvod k tomu, aby ublížili tobě. Útočí, zajmou strážci snad jen tak lidi v ulicích? Oni tě chytili během jednoho z útoků, kdybys nezaútočila, nestalo by se to. Jen se brání, když na ně vy začnete útočit. Jinak sami na vás neútočí. *Najednou uvidí za zády své matky jednoho ze seveřanů.*Ne!*Vykřikne, ale pozdě. Vidí, jak její matku střelil, ale jen do ramene. Odstrčí Eris, která stojí před ní a pak si stoupne před svou matku. Zamíří zbraň a vystřelí na něj, na člověka z její skupiny a vystřelí. Jak ale čekala, tohle nebyla jediná kulka, kterou chtěl vystřelit a on stihne vystřelit podruhé. Protože si stoupla před svou matku, schytá to ona, do hrudi.*

*Dívá se mu zamilovaně do očí. Ještě před týdnem by nečekala, že takhle bude někdy s Wellsem tančit a bude do něj po uší zamilovaná, což je. Když začne útok rebelů ví, že jej musí ochránit z část protože je to její práce, ale z té hlavní, že o něj prostě nechce přijít, nemůže o něj přijít.*Musí tě chránit.*Řekne tvrdohlavě a pak rychle vytáhne pistol a zastřelí rebela, který se k nim blíží. U východu ze sálu se ještě zastaví na chvilku, ale protože vidí, že je tu pořád Wells, spolu s ním odběhne do bezpečí. Zastaví se, až když ví, že jim nic nehrozí a podívá se na Wellse. Po jeho slovech zčervená.*Miluješ mě?*Zeptá se pro ujištěnou. Pak se k němu ale natáhne, aby jej mohla políbit a do toho polibku vloží veškerou lásku, kterou k němu cítí.*Já tebe taky. Miluju tě. *Usměje se na něj.*Neodešla bych, kdybys tam tvrdohlavě nestál.*Dodá pak.*Rychle pojď pryč.*Chytí jej za ruku a vydá ses ním do úkrytu.*

*Bolí ho ten pohled na ni, když vidí jak v ruce drží zbraň a nedokáže pochopit, že je vlastně na té dobré straně rebelů. Vždyť rebelové jako rebelové* Nav, proč si mi to neřekla? Jak jsme se potkali, mohla si mi říct, že jseš ve skupině, která je proti králosvké rodině. *Zamumlá, ale pak vykulí oči a bojí se to vůbec vyslovit.* Byla... Byla jsi u rebelů i ve Španělsku? Chtěla jsi se dostat k mé rodině přese mě? Všechmy nás zabít? *Zeptá se skoro chraplavě, jak přemáhá hlas, aby vůbec promluvil. Poté sleduje, jak střílí po tě ostatních rebelech a pohled radši odvrátí. Když ho ten jeden bodne do boku a Navya ho hned potom zabije, něco by nejradši namítl ale nechce, aby ho hlas zradil, takže mlčí. Zajímá ho, jestli jsou hlavně jeho sestry v pořádku a po jejich slovech přikývne a pokusí se rozejít směrem k východu, ale je to docela malátná chůze a musí se něčeho přidržovat.* Ale zabíjíte lidi, Nav. *Pohled zase zabodne do země, ale i přesto co se teď dozvěděl chce, aby šla s ním. Dokonce by i namítal, že ho podepírá, ale přece jen je za to rád. Takhle cítí její teplo, její přitomnost a ví, že je v pořádku a chce, aby tomu tak bylo. Celou dobu jí svírá ruku v té jeho a nepouští ji ani když se dostanou do úkrytu.*

*Usměje se.*To jsem ráda.*Pak sezase zachechtá.*To není křeč, to je tanec.*Snaží se mu to dále vysvětlit. Pak pomalu tančí a chválí jej, že se docela dobře chytil a jde mu to. Odpoví, že je ze Španělska.*Mě by to nevadilo, ale já tam pak už nepojedu. Pojedu do Austrálie, společně se svým snoubencem. Ale pokud bys mě někdy chtěl navštívit, budu jen ráda.*Líbí se jí společnost tohohle malého klučiny. Protože jí nenadává a je taky docela upovídaný, jako ona. Když pak do ní vrazí Zayden, je z jeho přítomnosti tak nadšená, jak by byla po oznámení toho, že má závažnou nemoc a druhý den umře. Pak řekne, že Cameron není její, že se jen potkali a po jeho poznámce protočí očima. Komentář Cama ji ale pobaví, takže se usměje. Podívá se na Zaydena.*Tak moji společnost nevyhledávej. Klidně odejdi.*Pobídne jej, protože o jeho pozornost a přítomnost nestojí. Když pak uslyší dva výstřely, dojde jí, co se děje. Rodiče jí o útocích vyprávěli. Rychle k sobě přitáhne Camerona, aby jej mohla chránit a postaví se za Zaydena, který je oba strčí za sebe, za což je mu docela vděčná.*Musíme. Drží se nás Cámmerone, dobře? Dostaneme tě odtud, neboj.*Ujistí jej. Nechce, aby někam odběhl a něco se mu stalo.*Támhle!*Ukáže na východ. Zatahá Zaydena za rameno, aby mohl vidět východ a rychle se tam rozeběhne, společně s Cameronem,na kterého dává pozor.*

Jak jsem ti to asi měla říct? Chtěla jsem, ale... promiň. Je to daleko složitější. *Šeptne a pak se na něj nevěřícně dívá a rychle zavrtí hlavou. Nechápe, jak ho to mohlo napadnout.* /Vždyť se na sebe podívej.. Potetovaná, se zbraněma.. Tebe samotnou by to taky napadlo, kdyby to bylo naopak./ *Ozve se její svědomí.* Ne, to rozhodně ne, Clavio. Kdyby to tak bylo, přece bych neodjela. Já tě miluju a nechci, aby ti kdokoliv ublížil. /I když to v jenom kuse dělám já./ *Jakmile ho jeden z rebelů bodne do boku, podřízne mu krk a jakmile vidí Claviův obličej, trochu jí kopne její vlastní svědomí. Ujistí ho, že jeho sestry budou v bezpečí a pak ho podepře a jde s ním do úkrytu. Zabodne pohled do země po jeho slovech a pak si povzdychne.* To i strážci, Clavio. *Připomene mu, že při těchto útocích jsou oběti prostě na obou stranách a pak už se s ním dostane do úkrytu a předá ho do péče lékařů. Při čekání na to, než ho ošetří chodí chvíli jen tak dokola a pak se posadí na zem, přitáhne si kolena k bradě a snaží se přemoci slzy. Uvědomuje si, že se od odjezdu ze Španělska hodně změnila a že po dnešním večeru se nejspíš i Claviův názor na ní naprosto změnil a nejspíš jí už nebude chtít někdy vidět.*

*Když dojdou do sálu a útok začne, dlouho si to moc neužije, jelikož už na ně někdo míří. Dívka v šátku mu přijde povědomá ještě víc, ale nedokáže si uvědomit, odkud by ji měl znát. Až když se před není objeví jejich děti. Sleduje tu scénu před tím a jen vrtí hlavou ve snaze se probudit z tohohle špatného snu.* /To není pravda, tohle není Hedda. Nemůže být. Naše malá Hedda.../ Heddo... *Vydechne a ruku s pistolí skloní dolů a nevěřícně zavrtí hlavou.* Proč ten šátek? Proč ses čtyři roky skrývala a neřekla si nám přímo do očí, že nás nenávidíš, že jsme jako rodiče selhali? *Rozhodí rukama a během jejich slov se na ni jen dívá a nedokáže pochopit, že je tohle jejich malá dcerka. Nebo aspoň on v ní pořád vidí tu malou Heddu, která mu tak taky připadala, když ji viděl naposledy.* Heddo, nechápeš to. My se snažíme, abyste měli to nejlepší, co můžete mít. Podívej se na ně. *Rozhodí rukama kolem sebe a zavrtí hlavou.* Žijou si jak v bavlnce, nic jim nechybí, proč to neposkytnou teda všem? Co se za ty roky změnilo? Nic. *Zavrčí potichu a pak už ji radši jen poslouchá. Do té doby než zmíní to, že se málem nenarodila, to si povzdechne a jeho výraz v obličeji trochu zmírní, jelikož se snažil vypadat zase jako kámen a nedat tolik najevo, jak ho to všechno bolí a je mu to líto.* Tvoje matka málem potratila, když zachraňovala jejich hlavy. Kdyby nebylo jí, nebyli by tu Schreave. A i když ji poskytli péči, nevyrovná se to tomu, co si lidé kvůli těm zazobancům protrpěli. *Povzdechne si, ale potom už jrho pohled zaujme jeho manželka, kteroh střelili do ramena. Vykulí oči a otočí di ji k sobě, aby se na ni mohl lépe podívat.* Měli bysme jít, zlato. Než se tobě nebo dětem stane něco vážnějšího. *Starostlivě si měří její rameno, ale to už najednou slyší další výstřel, který zasáhne jejich nejstarší dceru.* Heddo! *Vykřikne a a rychle přejde k ní, přičemž ji chytne do náruče. Oči se mi zalijí slzami, orotoz pevně zatíná zuby, aby se mu nerozkutálely po tváři.* Musíme ji odsud odstat. Jak moc nadšená bude, když ji odneseme k nám? /Tam, kde to to nejspíš nenávidí, stejně jako nás, ale zachránila Ar, nemůže to být až tolik v hajzlu./ *Pohladí ji po tváří a zase se frustrovaně podívá kolem.* No tak, buď tady s námi.

Tak je to křeč, co má vypadat jalo tanec. A nebo naopak. *Namítne, ale stále si bude stát za tím, že to jako křeč prostě vypadá.* Do Austrálie? Tak pojedu s tebou tam! Tam jdou klokani, že? Jako malý jsem chtěl být klokan. A chci klokana. Pošleš mi klokaňátko? *Rozzáří se mu nad tím nápadem očka, jelikož by docela chtěl nějaké neobvyklé zvíře. Pak už sledune ty dva a nechápavě je poslouchá. Našpulí rty a nakrčí obočí.* Možná jsem neměl ještě ani svoje první kulatiny, ale to, že tu něco nehraje, to já poznám. Jste na sebe hnusní a to by se nemělo, ne? *Chytřr povytáhne obočí a založí si ruce na hrudi. Když se ozvou výstřely, leknutím se natiskne ke Chrys a Zaydena chytne za ruku. Potom se ke Chrys natiskne ještě víc a vystrašeně těká pohledem kolem sebe.* Nemám tady meč, abych jim pomohl! *Vykulí očka a pak je vykulí ještě víc.* Táta, mamka! Ségra, brácha! Jsou v pořádku, že jo? *Otočí vystrašený pohled na Chrys, od které se prakticky ani neodlepuje a Zaydena stále drží za ruku.* Jednoj chci být silný tolik, abych se jim mohl postavit. Chtěl bych být strážce, víš? *Pípne potichu a stále opatrně se rozhlíží kolem sebe, když jdou do úkrytu.*

*Nedokáže uvěřit, že před ní doopravdy stojí její nejstarší dcera. Poslouchá její výčet všech těch věcí a u toho jen vrtí hlavou a snaží se rozmrkávat slzy.* Tak jako ty jsi nám napsala dopis, já dala královský rodině tři roky. Tři roky míru, během kterých se nic nezměnilo. Co mi mělo zaručit, že se něco změní? To jsem měla sedět dalších dvacet let a sledovat, jak tahle země uvadá a na ulicích umírají další a další lidé na hlad a nedostatek zdravotní péče? *Namítne a pak sklopí pohled, když Rory mluví o tom, jak málem potratila, když zachraňovala královskou rodinu.* Promiň, Heddo. Promiň za to, že jsem očividně ta nejhorší máma pod sluncem a tys měla to nejhorší dětství. Ale nemusí kvůli tomu trpět tvůj táta a hlavně sourozenci. Protože tvoje zmizení ovlivnilo i je. *Podívá se krátce na Romea a Eris, než se zase podívá na Heddu.* A nezapomínej, že já vyrostla v dětském domově. Vím, jak to tam funguje. Těm dětem je daleko líp u nás. Možná z nich uděláme vojáky, kteří jsou schopní se ubránit, ale mají možnost se svobodně rozhodnout. Ty lidi, kteří jsem já nechala přivést zpátky do ghetta byli lidé, kteří utekli a začali rozhlašovat, kde se nachází ghetto a další informace o rebelech. Byli to lidé, kteří ohrozili všechny v ghettu. Včetně vás. *Rozmáchne rukou, aby ukázala na celou svou rodinu.* Všechno, co dělám, dělám pro vás. Protože nechci, abyste svoje děti museli vychovávat v tomhle. *Nic víc říct už nestihne, protože se ozve výstřel a jejím ramenem se rozlije obrovská bolest. Podívá se na Roryho a trhaně přikývne. Ta bolest ale není nic oproti tomu, když vidí, jak kulku schytá Hedda. Chytí jí spolu s Rorym a vytřeštěnýma očima sleduje tu ránu.* Nemáme jinou možnost. Svým lidem očividně věřit nemůže. Ať klidně pak z ghetta odejde a zmizí z našich životů napořád, ale nenechám jí umřít. *Zavrtí rychle hlavou. Podívá se rychle na jednoho z jejích rebelů, stojících blízko a nařídí mu, aby zavelel na ústup a pak se podívá na Roryho a Romea.* Vezmete Heddu? Já nemůžu. *Sykne bolestí když pohne trochu rukou a z ramene jí vystřelí bolest do celé ruky.* Rychle, než nás všechny postřílí. *Zvedne se na nohy a pak spolu se svojí rodinou opustí palác a z celé duše doufá, že její dcera bude v pořádku.*

*Už od pátku má o Stefana hrozný strach. Neví, v jakém je teď stavu, ale bohužel se přes víkend nedostala z pekárny, aby mohla nalítnout do paláce a zkontrolovat ho. Takže se musela spokojit s doufáním a krátkou zprávou od Wyatta, že ho našel. Jeho dnešní příspěvek na Illeagramu jí překvapil. Netuší, co má očekávat. Na sobě má černé džíny, bílé tílko a červenou kostkovanou košili má omotanou okolo pasu. Své černé vlasy si nechala rozpuštěné a doufá, že z nich dokázala vyčesat všechnu mouku a nemá jí ještě někde. Do paláce jde rovnou z pekárny. Najít malý společenský sál jí nedělá problém. Přeci jen se v paláci orientuje skvěle. Ale i tak jí překvapí, že když tam vejde, sál je prázdný. Vždy, když v něm předtím byla, tak zde bylo plno lidí účastnících se nějaké akce. Takhle prázdný sál působí hrozně opuštěně a zvláštně. Přejede ho rychlým pohledem a pak zkontroluje, kolik je hodin na displeji mobilu. Ten potom zastrčí do zadní kapsy džínů a přejde k jednomu z oken, ze kterých je vidět na nádvoří.*

*Moc dobre vi, ze krome sve rodiny dluzi omluvu jeste jedne jedine osobe, ktera je v jeo zivote velice dulezita. Prave proto napsal na Illeagram iten prispevek, aby za nim dnes vecer Els prisla. Tu ruzi, kerou dal jako fotku ma momentalne ve sve ruce a sedi na sve posteli ve sve komnate a nervone na ni civi. Je domluveny s jednim strazcem, ze az uvidi Elissi vchazet do dalonu, aby mu dal vedet mobilem a jakmile se to snatne, vstane a procisne si prsty vlasy a upravi si cernou kosili, kterou na sobe ma a ma i cerne kalhoty. Zhluboka se nadechne a opusti svou komnatu. Prededvermi se jeste jednou zhlubika nadechne a nasleden vejde dovnitr a zavre za sebou dvere salu a jeho pohled hleda v osvetlene mistnosti prave Elsii, kterou najde, jak stoji u jednoho z okem a vyda se za i.* Ahoj Els.. *Rekne a potom nervozne polkne knedlik, ktery se mu v krku zacal tvort.* /Co, kdyz mou omluv neprijme? Co ze ni budu delat..... zatracene nikdy jsem nemel na ty seminka sahat./ *Nervozne prijde k ni a natahne ruku s ruzi k ni.* Els... Ja vim, ze jedna ruze to vse nezpravi... *Vydechne a vytahne mobil a neco do nej natuka a jakmile se otevrou dvere a do mistnosti vejde nekolik chlapku s pugety ruzi, koukne na ni.* Treba rohle te presvedci o tom, ze idiot, jako ja neskutecne lituje svy blbosti a slibuju, ze.... tohle uz nikdy neudelam... Nechci riskovat, ze bych te navzdy ztratil, zlato. *Procisne si prsty vlasy.* Jen jsem chtel vedet, co na tom svinstvu maji mi dva sourozenci... a vtahlo me to,,, ale prisaham, ze kvuli tobe uz na to ani nesahnu! * Rekne rozhodne a sleduje, jak ti chlapci davaji pugety s ruzemi k noham Elsie.*

*Dojde do malého společenského sálu, kde má počkat na Stefana a přejde k oknu, ze kterého se začne dívat ven. Je zvláštní být sama v tomhle sále, který je běžně plný lidí a slyšet, jak se jím rozléhají její kroky. Aspoň ale díky tomu slyší, když do sálu vejde Stefan a rozléhají se zde i jeho kroky. Otočí se čelem k němu a zhluboka se nadechne. Sjede ho celého pohledem a je ráda, že vypadá, že je při smyslech.* Ahoj. *Pozdraví ho potichu a pak poslouchá jeho slova a snaží se polknout knedlík v krku. Nikdy se o nikoho nebála tak moc, jako o něho, když mu psala a on jí odpovídal aniž by to dávalo nějaký smysl. Převezme si od něj růži, na kterou se krátce podívá a pak překvapením rozevře oči, když vidí chlápky dávající pugéty růží k jejím nohám.* Dobře. *Přikývne, když slyší, že už na to nikdy nesáhne. Přejde blíž k němu a položí mu ruku na tvář.* Už mě nikdy takhle neděs. Prosím. *Řekne mu potichu a pak ho obejme okolo krku. Není nijak naštvaná. Spíše zklamaná a vystrašená.* Hrozně jsem se o tebe bála. *Vydechne a oči se jí při vzpomínce na pátek zalijí slzami.*

*Vejde do salu, kde uz na nej jeho Elsie ma cekat a jakmile ji uvidi, znervozni a strasne jej pichne u srdce, kdyz si predstavi, jak se o nej nejpis musela v ten patek bat.* /Ses takovy kreten Stefane..../ *Pomysli si, kdyz jde k ni a podiva se ji do oci, ktere pripominaji tu nejjemnejsi mlecnou cokoladu. Pozdravi ji a nasledne ji rekne vse, co el na srdci.* Ja vim, ze jsem ti lhal, ze mam praci, ale nebylo to tak... a rodine jsem zase lhal, ze jsem s tebou a nebyl jsem... Nezaslouzi, si druhou sanci vim, ale... Ja si bez tebe nedokazu predstavit zbytek svyho zivoa, protoze ty jsi muj zivot spolu s mou rodinou jsi to nejcennejsi, co ve svym zivote mam a muj zivot bez tebe... by se sesypal jako domel z karet.. *Vydechnea promne si oblicej.* Ja... se do smrti budu nenavidet za to, jak jsem te musel neskutecne zklamat a jak jsi se o me musela bat a to uz nikd y nedopustim, pokud mi nekdy odpustis.. *Koukne na ni a potom uz odejde posledni chlapek, ktery dal na zem k jejim noham posledni puget ruzi a podekuje mu a nasledne se koukne na Elsii, ktera je hned u nej a jakmile jej ona obejme obejme ji nazpet ak nejnezneji, ale zaroven nejpevneji, jak dovede.* Uz te nikdy nechci videt se trapit, nebo plakat kvuli me. *Jemne se od ni odtahne a poton ji jemne pohladi po tavri.* A kdyz uz budes plakat tak jen a pouze stestim, dobre. *Potom ji polibi a opre si celo o jeji a poslechne si jeji slov, tere jej nesmirne boli, kdyz je slysi z jejich rtu.* Budu se za to nenavidet do konce svyho ivota a budu se snazit ti dokazat den, co den, ze toho lituju. Ze.. lituju toho, ze jdem o tebe diky vy blbosti malem prisel, ze jsem malem prisel o to nejlepsi na svete, co neni soucasti me rodiny.. Zatim neni. *Zasepta.* /Kazdy den ji to budu dokazovat prisaham na vsechny svy mertvy predky.. ty dobry... ze Uz nikdy nebudou tyhle oci plakat tim, ze jsem ublizil jejich majitelce, ale budou plakat jen ajen stestim./ Lasko? Mohu te o neco poprosit? *Zepta se ji po chvilce ticha, kdy hladil jeji hebkou tvar a diva se ji do oci.* Vids tu ridli pred tim malym podiem? Sedni si na ni dobre? Chvilku pockej. Hned se vratim. *Pousmeje se na ni a polibi jeji rty , nez se rozebehne ze salu.*

*Sleduje Stefana, jak se k ní blíží a je ráda, když vidí, že je kompletně při smyslech.* Nesesype se, neboj. *Uklidní ho, protože na něj není nijak extra naštvaná. Je zklamaná a má o něj hrozný strach, i když vidí, že je momentálně v pořádku.* Stefane, odpustím ti to. Miluju tě a neumím bez tebe žít. *Vlastně nechápe, jak o tom může vůbec pochybovat. Nikdy nikoho nemilovala tak, jako jeho a nechce o něj přijít. Ještě kvůli tomu, že by na něj sama byla naštvaná. Věří, že s tím skončí a že už se tohle nebude opakovat, takže je připravená za tím udělat tlustou čáru a zapomenout na to. Nejsou ani moc potřeba všechny ty růže k jejímu obměkčení, ale lhala by, kdyby řekla, že se jí to nelíbí. Přeci jen je žena a ty dostávají růže, nebo jakékoliv květiny, rády. Pak už ho obejme a snaží se rozmrkat slzy, které se jí vehnaly do očí.* Neboj, už bude dobře. Ani jeden z nás už nebude brečet. *Pousměje se na něj.* Zatim? *Nadzvedne mírně obočí a pak se podívá na židli před pódiem a překvapeně přikývne.* Dobře. *Souhlasí a váhavě dojde k židli, na kterou se posadí. Bojí se, co přijde teď.*

*Prijde k Elsii a hned ji rekne, co vsechno ma na jazyku a ujistuje ji, ze tohle byla jedina blbina, kterou kdy v zivote udelal a nehodla ji opakovat, protoze diky ni mohl prijit o nejdokonalejsi bytost na svete, kterou pro nej Elsie rozhodne je. O ni nechce nikdy prijit a hodla ji to dokazat. Posloucha jeji slova a jemne se usmeje.* Miluju te... Ani si te nezaslouzimvis to? Ale stejne se o to budu snazit, abych te byl hooden jeste vice. *Pousmejje se na ni a nez s enadeje ma ji ve sve aruci a obijma ji, jako by  se bal, ze kdyz ji pusti, ona  mu nekam zmizi.* /Nezmizi... Vim to.../ Presne tak. Nebudes uz nikdy plakat smutkem. Prisaham. *Zasepta a potom ji olibi a nasledne ji navede , aby si sedl na zidli, ktera je u mensiho podia, polibi ji a nasledne sam zmizne ze salu a po chvilce se zase vrati s kytarou a za nim jde jeden z kluku z kapely jeho bratranka Eathena Tony. Spolu dojdou na mensi podim, kde oba nejdrive zscnou ladit sve nastroje a potom koukne na Elsii, na kterou se usmeje a  promluvi do mikrofonu.* Vim, ze nejsem nejak extra dobry zpevak a slibuji, ze tve usi nebudou trpet slouho. Miluji te. *Rekne a potom se v mistnosti zhasnou svetla a zacne hrat Tony na piano a on jej hned doplnuje hrou na kytaru a nasledne k tomu prida i text. Kousek od podia  se na zdi zacnou promitat obrazky, presneji se jedna o spolecne fotky s Elsii. Takhle je to skoro celou pisnicku az, kdyz je posledni refren problikne se o na text, kde je napsano, aby se podivala na levo od sebe, kde uz je dalsi cast prekvapeni a diky tme tak jde videt mihotajici se svetylka ze svicek, ktery tvori srdce a v nem jen ctyri slova: Elsie, Vezmeš si mě? Jakmile dozni posledni tony pisnicky, svetla se rozsviti a pred Elsii se tak rozprostre velky doet ve tvaru srdce a on tak seskoci colu z podia a kdyz je pred ni, klekne si na jedno koleno a z kapsy svych kalhot vytahne cernou sameovou krabicku, kterou otevre a ji se tak nasktne pohled na stribrny prsten s diamanty a s fialovym diamantem uprostred ve tvaru srdce.* Elsie Cordelie Nuray. Jsi to nejuzasnejsi, co mne mohlo  mem zivote potkat a ja vim jiste, ze prave na tebe jsem cekal cely svuj zivot a Vesmir mi te pred rokem a pul prival do cesty a ja jsem mu za to nesmirne zavazan, protoze jsem te mohl poznat a nasledne se do tebe zamilovat. Prokazes mi tu cest a udelas ze me toho nejstastnejsiho muze na zemi, kdyz se stanes mou zenou a vezmes is me? *Zepta se ji a diva se pritom do jejich oci.*

Zasloužíš si mě. *Ujistí ho s úsměvem a pak už ho objímá a nejradši by ho nikdy už nepustila. On má ale jiný plán, takže jí nezbude nic jiného, než mu oplatit polibek a pak se posadit na židli před pódiem. Nechápe, co má v plánu a upřímně se možná i trochu bojí, protože ví, že všichni Schreave jsou schopní naprosto všeho. Když ale vidí, jak Stefan přijde s kytarou a za ním jde ještě nějaký kluk, překvapeně nadzvedne obočí. S úsměvem ho sleduje, jak ladí nástroje a pak se na něj pobaveně zazubí.* /Jeho hlas je to nejkrásnější, co jsem kdy slyšela./ *Opáčí v duchu na jeho slova, protože teď ho nechce nijak přerušovat a radši se zaposlouchá do písničky, která je už od prvních tónů nádherná. Pak ale upoutá její pozornost něco jiného. Konkrétně fotky promítající se na zdi, kde jsou spolu. S každou fotkou se jí vybaví plno vzpomínek na okamžiky, které spolu strávili a na které nikdy nezapomene. Chvíle strávené s ním jsou ty nejlepší v jejím životě. Pak se zmateně zamračí, když si přečte text a podle jeho instrukcí přesměruje pohled. Už jenom při těch fotkách jí začaly slzet oči, ale když teď uvidí svíčky a ten nápis, začnou jí slzy stékat po tvářích. Nevěří, že vidí opravdu otázku, jestli si ho vezme. Pak už ale Stefan seskočí a klekne si před ní. Překryje si rukou ústa, když slyší jeho slova a vidí ten prstýnek a nevěřícně potřese hlavou.* Ano. Ano, vezmu si tě. *Odpoví mu a setře si slzy z tváří.* Ty jsi neskutečnej. *Poznamená potichu s menším pobaveným úsměvem.*

*Dneska se koná první vyřazování a ona by se nedivila, kdyby vypadla. Sice s, princem osobně ráda tráví čas, ale nemůže vědět jak to vidí on a jak je na tom s ostatními dávkami. Určitě by se našla tak příjemná událost, dovede si představit, že některé dívky ze svého vyřazení budou zlomené. U přesto si na sebe vzala šaty ve světle modré barvě. Dlouhé krátce nad kolena a s delším rukávem. V pase mají ještě stříbrny pásek, ke kterému ladí náušnice. Vlasy má rozpuštěné volné ve vlnách na zádech. Dojde do salónku právě na čas. Jak zjistí, je tu zatím sama. Proto se postaví k oknu a zadíva se fo zahrad. *

*dneska ho čeká první vyřazování. Na jednu stranu se těší, že několik dívek bude mít z krku, ale na druhou stranu je trochu nervózní z toho, že některá udělá scénu. Na to opravdu nemá náladu ani nervy. Na sobě má černý oblek a červenou kravatu. Vlasy si trochu učesal a pod očima má tmavé kruhy z nedostatku spánku a stresu. Jakmile dojde do malého společenského sálu, zamíří na malé pódium, které je tu připravené. To mu hned ale připomene scénu, kdy podobné pódium vybouchlo pod tátou a málem ho zabilo. Zakáže si na to ale teď myslet, takže se jen posadí na trůn a čeká, až přijdou všechny dívky.*