Ošetřovna 3

Asi jedna z nejméně oblíbených místností v paláci. Je cítit chemikáliemi a všichni se těší, až odtud budou moci odejít.

*Ze svého spánku po útoku se probudila včera ráno. Všechno se to seběhlo tak rychle že ani nevěděla že se potom ocitla na ošetřovně. Pamatovala si akorát křik, rány, zvuky pistolí, Cali a toho neznámého muže co je přišel vysvobodit. Všechno jí to z toho šoku splývalo dohromady. Ležela na ošetřovně den a dnes jí pustili do komnaty. Neměla už dávno šaty co měla na plese. Z těch zbyli ušlapané cáry a podpatky v běhu se tak nějak zničili, náušnice ztratila a navlněné vlasy už dávno neměla. Zrovna teď ale šaty neřešila. Na ruce měla zašitou ránu od kulky, kterou už jí vyndali. Zřejmě jí při tom uspali. Jelikož si ze šití nic nepamatovala. Ted už byla propuštěná s rukou lékařů a s obvazem na zápěstí kráčela ošetřovnou ven. Ovšem její kroky se zastavili u lůžka Cali, která ležela na posteli a asi na tom byla hůř než ona. Věděla že si s ní nerozuměla. Do jejího srdce totiž pronikl málokdo.*

*Když se po chvíli vzbudí a uvidí v nohách své postele Faith, tiše vyjekne strachy, nevšimla si jí, že by přišla. Nespíše kvůli tomu, že nakonec opravdu zase vytuhla a tady není zrovna co dělat, když její celé tělo je naprosto neschopné.* Ahoj. *Pozdraví ji slušně, ale trochu se ušklíbne, když si vzpomene, jak ji málem zabili rebelové při té osudné noci. Ještě si pamatuje, jak se musela přemlouvat, aby vyšla ze svého pokoje a nebyla označena za sucharku. Tady je vidět, jak na to doplatila.* Jak jsi na tom? *Zeptá se jí, pamatuje si totiž, jak byla zděšená a ona musela zachovávat chladnou hlavu.*

*Nikdy moc nemusela nemocnice a ošetřovny, všude byla jenom bílá barva a pach dezinfekce.* /Myslím že by psychice nemocných lidí prospělo kdyby tu měli jinou jak bílou barvu./ *Když už se odtud konečně chystá zmizet zahlédne Cali ležet na jedné z postelí. Ví že se jí něco stalo, ale neví co.* Ahoj. *Pozdraví jí tak nějak méně nepříjemným hlasem než na plese. Ted nedbala na svojí reputaci. Ted jí ostatně nikdo neviděl. Když se jí Cali zeptá jak je na tom podívá se na svojí obvázanou ruku, kterou museli sešít dvěma stehy.* Jenom kulka v zápěstí. *Nevěděla jestli se jí má zeptat co se jí stalo.* Jak se ti daří? *Podívá se zpět na ní.*

*Mírně se usměje, když jí řekne, že to je jen kulka. Když i viděla ten den při plese, připadala jí taková, že by z toho nejradši udělala histerickou scénu. Takže ten klid se jí líbí, kdyby začala přehrávat, tak by ji nejradši praštila. Když se zeptá jí, tak se jen trochu smutně usměje.* Mohlo to být lepší, ale příště si nestoupej tam, kde tě může zasáhnout kulka. *Pokusí se o vtip, aby zlehčila své následky, a kdyby mohla, tak pokrčí rameny.* Udělala jsem strašnou začátečnickou chybu a nebránila se.

*Věděla že se přehrávala. Na všech akcích se přehrávala, patřilo to k ní. Chtěla být dokonalá, působit jako někdo kdo reprezentuje, někdo komu se komu se nikdo nevyrovná. Chtěla být hvězda a netoužila aby si ostatní lidé mysleli že je ze čtvrté kasty a tedy i nižší vrstvy obyvatel. Moc dobře si uvědomovala že se chová jako mrcha a povýšenec. Jenže ona byla ve finále ta nejzranitelnější osoba, ikdyž si to sama nepřiznala. Její tvrdá slupka sice nevěřila na lásku, štěstí, nebo zázraky, ale tam hluboko uvnitř ní žila Faith, kterou znal málokdo. Faith, která chtěla lásku, štěstí, kamarády, ta milá osoba, která žila pohřbená pod mrchou Faith. Na slova Cali nic neřekne a její pokus o vtip nějak neocení.* Každý dělá chyby, za to se nemusíš omlouvat. *Řekne s pokrčenými rameny. Ted sice nebyla úplná mrcha, ale hodná Faith taky ne. Podívá se na hodiny na stěně.* Zdá se že brzo bude poledne. *Poznamená a vydá se krokem pryč.* Tak tedy dobrou chuť.

*Přežil. Přežil tu zatracenou konferenci. Dokonce se nechal i vyfotit. Jakmile se dostal zpátky, převlékl se do něčeho pohodlného a vzal si flašku s vodou. Pak se vydal na ošetřovnu. V ten moment už neměl nic na práci. Tedy až na ty hromady papírů, které Andre nestihl projít. Ale to mu bylo jedno, mířil za sestrou. U Andrease byl dopoledne, noc hodlal strávit u Rose. Potichu tam strávil asi tři hodiny, jen jí držel za ruku a hladil jí. Sem tam mu ukápla slza, ale tu hned setřel a vynadal sám sobě. Když se začal nudit, rozhodl se, že bude mluvit. Možná to uslyší možná ne.* Andreas leží několik postelí od tebe. Chvíli než jsi přišla ty, ho někdo že zadu zastřelil. Když jsem se k němu dostal, už byl mimo. Víš co to znamená? *Zeptal se jí. Trochu doufal, že by se mohla nějakým zázrakem probudit a zeptat se ho.* Jsem král. *Zasmál se.* Přesně to, co bych být neměl. I ty by jsi byla lepší. *Podíval se na ní a opřel se o postel. Ani si nevšiml, že usnul. Probudil se až, když mu do očí začalo svítit slunce. Protřel si oči a zjistil, že má hlavu položenou u jejího břicha. Už bylo trochu poznat, že v ní něco roste.* /Idiote, mohl jsi jí ublížit./ *Vynadal sám sobě a hlavu opřel o křeslo, ve kterém seděl.* Chtěl bych, aby jsi se probudila. Bez tebe to tu nezvládnu. Včera jsem byl na konferenci. Nikdy bych nečekal, že to bude taková hrůza. Často jsem nevěděl, jak odpovědět nebo jak jim jednu nevrazit. Mělo to být opačně, ty by jsi si poradila. Máš Lorenza a jsi lepší člověk. *Zase se na chvíli odmlčel. Mile rád by si to s ní vyměnil. Nebo s Andreasem. Nepřipadalo mu fér, že je jediný ze sourozenců, který by v tom stavu mohl být a ničemu by to nevadilo a on je v pohodě.* Měl bych na tebe dávat bacha. Ne ty na mě. Pořád duši moje mladší sestřička. I když jen o pár minut. *Pohladil jí po tváři zase jí chytil za ruku. Nemohl tu zůstat celý den. To mu bylo jasné. Bude se muset vrátit k práci.*

*Už několik dní byla v bezvědomí ve stabilizovaném stavu. Levou nohu měla celou zavázanou, ruce taktéž, stejně jako obvaz na hlavě a hrudi. V dýchání jí pomáhají hadičky z nosu, na pravé ruce má zapíchlou kanylu pro jídlo. Nikdo nevěděl, jak na tom bude, protože její stav byl několik dní neměnný. Přijde k vědomí ve chvíli, kdy u sebe zaslechne hlas. Nevnímá, co se tam vlastně děje, kdo to je a co říká, než zaslechne toho někoho říkat, že má Lorenza a je lepší člověk.* /Nemám Lorenza. Nejsem lepší. Jsem hrozná./ *Není s to pořádně otevříti oči, ani se soustředit na to, co vlastně říká, ale tak nějak se to snaží zachytit. Sestřička. Moje. Tahle slova v ní vyvolají takový hezký pocit, který by si přála mít, když byla při vědomí. Cítí, jak má ztěžklá víčka, a jak by je nejradši zvedla, ale nemůže, protože to je moc těžké. Nejradši by mu něco řekla, snaží se pusu otevřít, ale nevyjde z ní nic. Ani rty od sebe dát nemůže. Přijde jí, jako by jí někdo vyndal mozek a dal ho do schránky, kde nedokáže ničím hnout. Potřebuje se dostat ven. Když nemůže hýbat tělem, znamená to, že umírá? Že umře i malý Adrianek v jejím břiše? Že... Začíná panikařit, neví, co by měla správně dělat, a nejradši by se probila ven, nejradši by svému dvojčeti řekla, že tu je, že tu je pro něj, jak se mu za všechno omlouvá, ale cítí tu těžkost, jako by se nikdy neměla už znovu pohnout. Snaží se něco udělat, dát mu nějak najevo, že tu je, vnímá ho. Ucítí jeho ruku na tom kousku, který jí nezavázali. Poslední články prstů jsou volné, s nimi dokáže hýbat lehce. Soustředí se, strašně se snaží pohnout, než se jí to povede a aspoň trochu mu konci prstů stiskne jeho ruku. Nevydrží to dlouho, po dvou vteřinách je tak vysílená, že prsty spustí zpátky.*

*Vyléval si srdíčko. Sestra mu chyběla, i když byla mimo jen pár dní. Také když všichni lidí, na kterých mu záleží jsou v kómatu.... Chytil jí za ruku a snažil se nebrečet. Tolik si přál, aby se probudila až se mu zdálo, že... Pohnula prsty?! Ne to se mu nezdálo.* Haló. Někdo. Hýbe se. Prosím. *Začal křičet na sestřičky. Některé hned proběhly a začaly jeho sestru prohlížet. On si sedl do křesla a držel palce v pěst.* /Prosiiiim/ *Doufal, že se probudí. Potřeboval jí. Strašně moc.*

*Když uslyší svého bratra křičet, že se opravdu pohnula, je ráda, že se jí to podařilo. Teď už jenom otevřít i ty oči a bude šťastná, že je zase tam, kde má být. Stále se snaží otevřít oči, ale nějak to nejde. Až když okolo sebe zaslechne štěbetání sestřiček, jedna druhou buzerujíc pokyny, a když tělem se jí rozproudí jakýsi divný pocit. Až po několika minutách tohle všechno utichne a pocit ustane, znovu se pokusí otevřít oči. Chvíli to nejde, musí se opravdu snažit, takže chvilku se jí jen chvějí víčka, a když je otevře, koutkem oka vidí svého bratra. Když si to tak vezme, kdyby nejeli do Illey, nejspíš by byli stejně vzdálení jako celý jejich dosavadní život. Proto ji málem rozpláče, když tam svého brášku vidí. Pokusí se nadechnout i pusou, ale nějak jí to nejde, tak jen pobaveně zachrčí.* /Jasně, že vypadám jak neschopná./ *Trochu natočí hlavu jeho směrem a změří si ho. V očkách se jí pobaveně třpytí a znovu se pokusí natáhnout ruku směrem k němu, než poznamená.* Řekni mi... žes... žes tu ne- zapustil ko-kořeny. *Vydechne a dala do té poznámky směrem ke svému dvojčeti strašně moc sil, takže se zase vysíleně uvolní.*

*Sledoval, jak sestřičky běhají okolo Rose. Neměl nejmenší ponětí, co dělají, jen doufal, že jí pomůžou. Když přestalo věčné štěbetání, podíval se na obličej svojí sestry. A překvapeně zjistil, že ona se dívá na něj. Po obličeji se mu rozlezl šťastný úsměv. Zvedl se z křesla a přešel k ní. Chytil jí za tu ruku a čupl si vedle postele. Pohladil jí po tváři.* Možná jsem tu usnul. *Znova se usmál.* Nemluv. Stačí že jsi vzhůru. *Začal jí znovu hladit po ruce. Nejradši by jí objal, ale bál se, že by jí ublížil. Tak si jen přitáhl do objetí její ruku.* Ty jsi přede mě prostě musela skočit. Jsi blázen. *Podíval se na sestřičky.* Potřebuje vás ještě? *Zeptal se jich a při záporné reakci je poslal pryč. Pak si bez toho, aby pustil její ruku, přitáhl křeslo a šel si na něj.*

*S úsměvem se na něj dívá. Nejradši by ho bombardovala kousavými poznámkami, ale ví, že na to nemá pořádně sílu, tak si musí vybrat jen jednu, aby mu ten jeho směv sundala z obličeje. Přijde jí, že se kouká na chodící cukrovku. Brr.* Sklapni, cukrovko. *Zachrčí pobaveně a zvedne jednu ruku, aby mu tak naznačila, že své dvojče chce obejmout. Je ráda, že svého bratra zachránila před tou ránou, protože kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby to neudělala. Pak se jen lehce ušklíbne, její svaly jsou stále docela ochablé, a zamlaská. Má vyprahlo v puse, nejradši by se napila, ale nechce svého bratra otravovat, tak toho radši nechá hned, jak to udělá, a pak pokračuje.* A u-udělala bych to... znova *Řekne mu k tomu, že před něj skočila jako naprostý šílenec, a malinko se usměje.*

*Byl štěstím bez sebe, že jí vidí vzhůru. Sice nebyla plnohodnotně v pořádku, ale stejně to pro něj hodně znamenalo.* Ještě se uraž, že jsem rád, že jsi vzhůru. *Sice by se na ní chtěl zamračit, ale když už bojuje se slzami a na tváři má pořád přiblblý úsměv, třetí emoci nezvládá. Když zvedla ruku, vzal to okamžitě jako pozvání do jejího náručí. Lehce, aby jí neublížil, ji objal. Pak se od ní odtáhl, a pohladil jí po oholené hlavě.* Ne. Znova už to neuděláš. Prosím. V životě bych neřekl, že to bude tak těžké, být bez tebe a bez bráchy. *Sedl si do křesla a znovu jí chytil za ruku.* Nepotřebuješ něco? Jídlo, pití, plyšáka na spaní? *Zeptal se staroslivě. Neměl nejmenší páru o tom, co by měl dělat, aby jí bylo co nejlépe.* /Hlavně si nepřej zrcadlo/

No já bych se urazila. *Mírně se uchechtne a trochu zakašle, protože v krku má docela vyschlo.* Kdybys to nebyl ty. *Mírně a trochu znaveně se usměje, protože ho ráda provokuje. Provokování byl vlastně za celý jejich život celý vztah mezi nimi a ona se ho nedokáže vzdát jen tak jednoduše, i když by mohla. Když ji obejme, pevně ho k sobě stiskne, i když vidí, jak se brání.* Prosím tě... ne-nejsem z cukru. *Usměje se znovu, ale musí se znovu sípavě nadechnout, protože je fakt vysílená, nemluvila pořádně ani nic takového. A pak se na něj jen vážně podívá.* Jo, u-.. Andre?! *Vyhrkne ze sebe, když jí dojde, že zmínil i bratra. Trochu si pamatuje to, že ho viděla odtáhlého, když běžela do jídelny, ale nevěděla, co se stalo.* Co mu je? *Chce se vymrštit do sedu, ale přepadne ji bolest a s tichým zaskučením si zase lehne.* kurva. *Zamumlá. Když ji její bratr hladí po hlavě, zamračí se. Žádné vlasy ji nelechtají ve tváři, tak ruku zvedne a sáhne si tam, kde původně měla mít hnědé kudrliny. Teď tam má jen divný materiál.* Co to... *Zamumlá a vypadá, jako by měla každou chvíli umřít. Je bledá a má vykulené oči.*

A já bych tě praštil, kdyby jsi neležela na ošetřovně. *Řekl rádoby uraženě. Ale doopravdy uražený nebyl. Naopak, byl rád, že je na tom tak, že ho zvládne provokovat.* Jo, toho jsem si všiml. *Zamumlal a dál se snažil si na ní nelehnout plnou vahou. Jeho slabé svaly nad tím malinko zazkuhraly.* Když jsem přiběhl do jídelny, nemohl jsem ani jednoho z vás najít. Prvního jsem viděl Andrease, ale ještě dřív, než jsem se k němu dostal, někdo ho zezadu střelil. Když jsem k němu doběhl, tak omdlel a už se neprobudil. Je až zázrak, že ještě pořád žije, krev z něj pomalu stříkala. *Jeho obličej zbledl a on snad už po sté zadržoval slzy. Kdyby ho našel dřív, mohl být v pořádku. Vzpomínka na ruce od Andreasovy krve, mu roztřásla tělo.* Od té doby je mimo. Strávil jsem u něj včerejšek. Nic se nezměnilo. A ty víš, co to znamená. *Usmál by se nad tou ironií. Jediný neschopný člen rodiny a zůstane jako jediný schopný myslet. Pak se pokusil zastavit její ruku, ale dotkla se své hlavy dřív, než to udelal.* Museli ti oholit hlavu, aby ti zašili tu ránu. *Vysvětlil* Ale nevypadá to nijak špatně. Jen to bude nezvyk. *Snažil se jí uklidnit.*

*Usměje se a trochu se uchechtne, když jí řekne, že by ji praštil.* Oba dva víme, že bys to neudělal, sralbotko. *Oponuje mu tiše a trochu se rozkašle.* Ale vodu bys mi přinést mohl. *Odpoví jen tak mimochodem, jako by se nechumelilo. A když jí začne povídat o tom, co se vlastně stalo jejich bratrovi, jen na chvíli zavře oči. Nemůže uvěřit tomu, že je její bratr na tom tak, jak je. Sama je otřesená a nemá, co by na to vlastně řekla, a když vidí, jak se její dvojče začne třást, ze všech sil k němu natáhne ruku a stiskne mu jeho paži. Je to nejvíc, co pro něj v tuhle chvíli může udělat, protože na slova nemá dostatek síly. Když jí řekne o tom, že je teď vlastně bez vlasů, jen se malinko uchechtne a podívá se na strop nad sebou.* Tak ještě že nebudu nevěsta. *Uchechtne se a podívá se na něj. Snaží se zůstat veselá, ale na pár vteřin se jí do obličeje vtiskne smutek, který ovšem hned zažene.*

To je pravda. *Přiznal nakonec.* Ale nejsem sralbotka, ale gentleman. *Nemohl jí přeci jen tak nechat ho shazovat.* Jasně. *Vstal a došel pro lahev, kterou si sebou přinesl. Potom se posadil zpátky a přidržel ji jí u úst. Jakmile dopila, začal jí vyprávět, co se stalo. Nemohl se udržet. Bylo toho na něj moc. Chytil její ruku a vděčně se na ní podíval. Byl rád, že jí má.* /Aspoň někoho./ To jsi to vzala docela dobře. *Poznamenal a pak se nad jejími slovy zamyslel.* Takže si Lorenza nebereš. *Usoudil. Dneska to nehodlal řešit, ale pak se určitě za Italem vydá.* Nebudu říkat, že jsem rád. Vlastně jsem si ho docela oblíbil. Ale je to tvoje volba. *Řekl prostě a pak se na ní usmál.* Ježiš já jsem rád, že tě vidím vzhůru. *Podíval se jí na břicho.* A jak se má to malé? Cítíš něco? *Zeptal se okamžitě. Věděl, že by mělo žít, ale prostě se musel zeptat.*

*Ušklíbne se, protože slovo gentleman by se na jeho posledních devatenáct let vůbec nehodilo. TO až ta dvacítka ho začala měnit. Nebo spíš ta budoucí nula v podobě jejího dítěte.* Jasně. *Prohodí a když jí přinese pití, lačně se napije. Než mu stačí říct, že by se zvládla napít sama, že není mimino a nepotřebuje to takhle držet. Než jí došlo, že to asi bude trochu složitý, vzhledem k tomu, jak je na tom. Hlavně s rukama. Když nakonec ale řekne to, co řekne, zamračí se na něj.* Kreténe. *Řekne mu a tváří se docela dost naštvaně, protože jeho poznámka ji naštvala.* Tohle jsem zrovna opravdu vědět nepotřebovala. *Řekne mu nakonec a následně se trochu usměje. Nedokáže se do toho ale pořádně vžít. Ublížila tolika lidem a zase z toho vyšla jako ta největší kráva pod sluncem.* Necítila jsem nic ani předtím. *Podotkne.*

*Spokojeně sledoval, jak se jeho sestra napila bez vzpirání. Oddělal jí flašku od pusy, zavřel jí a zase položil na stolek.* No promiň. Kdy jsme spolu byli v baru, tak byl úplně na mol. Okolo něj se mohlo tolik hezkejch holek a on stejně myslel na to, že by měl jít za tebou. *Podíval se na ní zamračeně.* To vím. Ale on chtěl, aby jsi byla šťastná. Moc jsem tomu nevěřil, ale budiž. *Povolil pohled a taky se na ní usmál.* Ale je to tvoje volba. Dělej si s tím, co chceš. *Znovu jí chytl za ruku.* Hlavně, aby jsi byla šťastná. *Pohladil jí po tváři.* Promiň. Nemám ponětí, jaký to je. *Omluvil se jí, i když vlastně neměl za co.*

*Tiše ho sleduje, jak jí mluví o tom, co je její snoubenec - ex snoubenec vlastně - zač, a povzdechne si. Mrzí ji, jak se to nakonec celé podělalo, protože teď neví, jak mu říct, že Lorenzovi dala kopačky kvůli němu a jejich hádce. Zhluboka se nadechne a podívá se na strop. Měla by za ním jít zpátky? Měla by Lorenzovi říct to, jak se věci mají? Měla by to říct aspoň bratrovi? Teď ji mrzí, že její nejlepší kamarádka není nikde okolo. Na chvíli zavře oči a jen se uchechtne, když mluví o těhotenství, ale jinak má pohled trochu zabumaný, přemýšlivý a celkově se tváří, jako by snědla citron.*

**Pár lůžek od své sestry ležel i Andre, který byl už skoro 14 dní v kómatu a moc nadějí na probuzení mu nedávali. Ležel napojených na všech přístrojích. Do těla mu hadičkou putovala výživa a všechny léky. Stejně tak nad ním vysel i sáček s darovanou krví. Te svojí ztratil tolik že měli doktoři co dělat aby neumřel na vykrvácení. Ránu po kulce mě zašitou několika stehy, stejně jako tu bodnou od nože a vyřezaný symbol smrti od rebela měl pořád na ruce. Přes ústa měl nasazenou dýchací masku. Usnadňovala tělu dýchání aby se mohlo více soustředit na doplňování krve. Jeho blond vlasy jakoby zesvětlali. Člověk by řekl že z těla mu ubyla hmotnost. Jeho barva připomínala spíš bledou mrtvolu než člověka, rty neměli zdravou růžovou barvu, ale jakýsi pobledlý odstín modré. Jeho stav byl jako na houpačce. Jednou ho doktoři ztráceli a nic jim nezabíralo, podruhé to vypadalo že se probudí. Dnes ráno na tom byl dobře, ale večer tomu mohlo být jinak. Do těla mu vedlo tolik hadiček a stálo vedle něj tolik přístrojů že člověk nevěděl na co polovina z nich je. On zrovna viděl dvojčata jak se spolu baví. Byl rád že se Roza probrala, ačkoliv tam chtěl být s nimi nemohl. Věděl že tam nemůže být s nimi. Pomalu se smiřoval s tím že jeho čas nadešel. Najednou se všechny přístroje u něj rozhoukali po celé ošetřovně a v tu ránu u něj byli doktoři.*

*Mrzí ho, že to sestře řekl.* Promiň. Já jen, že když jsme spolu byli v tom baru, tak se okolo něj motala hromada holek. A i přesto, jak byl opilý myslel jenom na to, že musí jít za tebou. *Vysvětlí jeho počínání.* Nechci ti zase lézt do života a dělat za tebe rozhodnutí, která musíš dělat sama. Takže ti budu věřit, že je to tak, jak jsi chtěla. /A dál ti do toho lézt nebudu./ *Rozhodne se. Když si všimne jejího výrazu, je mu líto, že zase něco řekl. Pořád drží její ruku, ale už mlčí a snaží se, aby měl na tváři neutrální výraz. Když se ale rozpípají přístroje někde za jeho zády, pustí její ruku a vyskočí na nohy. Hned se podívá k jeho posteli a zjistí, že zvuky přicházejí opravdu od něj.* Andreas. *Vysvětlí roze a bez rozmýšlení doběhne k bratrově posteli, kde už se hromadí doktoři.* Nechci vám do toho lézt, ale jsem král. *Řekne i když ví, že by se tam neměl motat. Ale na posteli leží jeho starší bráška a on musí vědět, proč to pípá.* Znamená to, že ho ztrácíme nebo, že se probouzí? *Zeptá se a když po něm sestřička hodí zmatený pohled a řekne:* Těžko říct. *Dá si ruce před pusu, vydechne a zacouvá dozadu, kde narazí na prázdnou postel, o kterou se opře. Věnuje vystrašený pohled Rose, nedbaje toho, že by jí to dělat neměl.* To zvládne. *Zagestikuluje a snaží se tak přesvědčit sám sebe, že bratr opravdu přežije.*

*Pořád nad ní stojí kupa doktorů a vypadá spíš jakoby měl každou chvíli odejít na onen svět. Srdce mu bije tak nějak míň než by mělo a občas se na monitoru objeví že vynechává.* Ztrácíme ho. *Řekne jeden z doktorů a Freda někdo odstrčí stranou zatímco Andremu přiloží dýchací masku. Doktoři mu bud různé hadičky z těla vyndávají a nebo mu jiné dají. Přístroje blikají a houkají. Vypadá to že doktoři volí metodu zkusíme co můžeme třeba to zabere. Po chvíli kdy jim nezabírá nic a nevypadá to že by měl Andre někdy otevřít oči vezme jeden z doktorů injekci a píchne mu jí do jedné ze žil na hrudníku kousek od srdce. Chvíli ještě přístroje houkají a po nějaké době všechny zvuky odezní a doktoři jeden po druhém odcházejí.* Nezbývá nám než čekat. *Řekne jeden Fredovi a tváří se jako na pohřbu. Chvíli to ještě trvá ale Andre pohne rukou a otevře oči.* /Co tady dělám?/ Očima se rozhlédne okolo sebe a přes dýchací masku nemůže mluvit.* /Takže to nebyl sen. Nebo už jsem po smrti./ *Po chvíli spatří Freda a snaží se s ním navázat oční kontakt.*

*Věděl, že by se tam neměl motat. Takže jediné, co mu zbylo, bylo, že se opřel o postel a sledoval doktory. Kdykoli přístroje začaly vydávat jiné zvuky, srdce se mu rozbušilo o závod. Když do jeho vyhublého těla začali zapichovat ty hadičky, tak se málem rozbrečel. Nemůže o svého velkého brášku přijít. Přes všechny doktory se pořád díval na jeho obličej a hledal jakékoli známky vnímání. Po určitém čase se sesunul podél postele a posadil se na zem. Když všechny přístroje zase houkaly jak měly, přišel k němu doktor a oznámil mu, že můžou jen čekat.* /Ale nemůžeme jen čekat. Musíte ho z toho dostat, jste doktoři! Prosím./ *Volala jeho mysl, ale jeho hlava jen přikývla. Zůstal sedět na zemi ještě hodnou chvíli se sklopenou hlavou a pak se zvedl, že půjde k bratrovi. Jakmile to udělal a zase se podíval na jeho obličej, vyvalil oči a málem sebou plácl o zem, jak rychle se k němu snažil dostat. Přifrčel k lehátku a podíval se do bratrových očí.* /Ty mi chyběly./ *Po tváři se mu rozlezl šťastný úsměv a on se obrátil, aby se podíval po doktorech. Našel ovšem jenom sestřičku, která s úsměvem sundala Andremu dýchací masku. Jakmile odešla, Fred si sedl na postel a zabořil bratrovi hlavu do hrudi v podivném objetí. Podivném, protože mu nechtěl ublížit a protože rozměry Frederekova a Andreasova těla se poněkud lišily.* Proč se všichni pořád snažíte umřít? *Zeptal se potichu, šťastný, že je jeho bratr vzhůru. Ani neočekával odpověď.*

*V tu chvíli kdy mu doktor píchnul injekci do hrudníku jakoby se probudil ze snu. Viděl všechno jak se ho doktoři marně snažili oživit, ale teď jakoby se všechno rozplynulo a on opět cítil že může ovládat svoje tělo. Po dlouhých třech týdnech byl zase schopný pohnout prsty a mít nad svým tělem kontrolu. Myslel si už je dávno mrtvý, ale nebyl. Najednou jakoby dostal druhou šanci na život. Otevřel oči a viděl Freda. A skutečného ne jenom ve své hlavě. Sestra mu sundala dýchací masku a nechala je o samotě. Usmál se na svého bratra a slabě odpověděl na jeho slova.* To víš občas neuškodí vás postrašit. *Usměje se na něj a myslí to jako vtip.* Ale přeci bych tě nenechal kralovat. Takovej hajzl nejsem. *Slabě se ušklíbne. Brzy měli jet domů a jeho stav byl pořád blbý na nějaké větší transporty a z Angeles do Stockholmu to byla pořád dálka. Bylo docela pravděpodobné že pro něj bude muset přiletět švédský lékařský speciál. Ikdyž doufal že si sedne do normálního letadla. Vlastně by měl ještě zajít za Astrid.* Jak dlouho jsem byl mimo? *Pohlédne na svého bratra.* Připadalo mi že už jsem mrtvý a jako bych svoje tělo neovládal. Bylo to hrozně zvláštní. Viděl jsem co děláte, ale já ležel na posteli a nemohl se pohnout. Byla to věčnost. *Podívá se na své prsty a je rád že s nimi hýbe.*