Palácové chodby

*Po tom, co zase strávil nějaký čas zavřený u sebe v komnatě pro zahraniční hosty se vydal ke své sestře. Chtěl by si s ní promluvit a prostě mít nějakou společnost. S ní jedinou si rozumí a snad nikdy se nepohádali. Vyjde do chodby a rozhlédne se kolem. Pomalu se vydá směrem k její komnatě. Jeho kruhy pod očima se trochu zmenšily, ale stále jsou dost viditelné. Párkrát se mu v noci podařilo usnout, takže jeho únava klesla. Na tváři má jeho klasický zdrcený výraz, který se snaží vždy zakrýt chabým uśměvem, když někoho potká.*

*Byl s Weiem dokud neusnul, což pro něj bylo celkem dost unavující, protože princ někdy moc mluví...nebo moc fňuká, i když to v podstatě vyjde na stejno. Když tedy konečně usnul vyšel ven z jeho pokoje a zavřel za sebou dveře. Protože byl taky trochu unaven šel celkem pomalu s pohledem zabodnutým v zemi, tudíž si nevšímá toho, že někdo šel proti němu šel. No narazí do něj, což ho totálně probudí a koukne nahoru, na černovlasou osobu*

*Jde chodbou a má namířeno za svojí sestrou, protože by si s ní chtěl popovídat. Ale to, že do něj někdo cestou narazí, vážně nečekal. Naštěstí teda sebou nešvihl na zem, jako ten dotyčný co ho srazil, protože zvládl udržet rovnováhu.. Potichu si vzdychne a podívá se směrem dolů. Když ho uvidí, škubne sebou.* Zase ty? *Vydá ze sebe potichu zdrceným tónem. Nakonec mu ale podá ruku, aby mu pomohl na nohy. I když by se nejradši rozběhl pryč.*

*Vůbec nečekal, že by do někoho narazil i přesto, že šel pomalu. Samozřejmě nečekal ani to, že spadne na zem nebo, že ten kdo mu pomohl na nohy je Leo Vernon Monpezat. Přijme jeho ruku a vstane. *Omlouvám princi *ukloní se a zívne *Nedával jsem zrovna moc pozor na cestu*znovu zívnul, ale tentokrát zavřel i oči a opřel se o Lea. V podstatě na chvíli usnul. *

*Zamíří za svojí sestrou, a tak vyjde na chodbu. Překvapí ho, když do něj někdo narazí. Ještě víc ho ale překvapí, že to je zrovna Min, rádce čínského prince. Proč mají na sebe pořád takové štěstí? Nebo spíš pro něj smůlu. Ze slušnosti mu podá ruku a pomůže mu se zvednout na nohy. Když se mu Min omluví, tak jenom přikývne. Ale když se o něj opře a většinu jeho váhy přenesl na Lea, podíval se na něj s nadzvednutým obočím. To není normální. Podržel ho a mírně s ním zatřásl aby se probudil.* Haloo? *Podívá se na něj a stále ho trochu přidržuje aby nespadl. Cítí se vážně trapně.*

*Ukloní se a omluví se, potom však na něj dojde značná únava. Opře se o Lea a usne. Probere se až, když s ním Leo zatřese*Hm...posledně jsi byl unavený ty a dnes jsem zase já *zamumlá a zívne *Vážně se omlouvám, vidím, že je vám to nepříjemné *odkašle si a koukne se na Lea*Nevím proč pokaždé potkám vás, asi je to prostě opakující se náhoda

*Když pomůže Minovi zpět na nohy s on se o něj potom zase opře a tak nějak usne, zatváří se vážně zmateně. A zmateně se i cítí. Podrží ho, aby nespadl a zatřese s ním, aby se probral. Když se znovu probere, trochu se mu uleví. Nerad by ho tahal někam, kde by si mohl lehnout.* Hm. * Nic mu na to neřekne. On je taky stále unavený, ale konečně se mu povedlo něco málo naspat, takže to není tak vidět. Když Min znovu promluví, pohlédne na něj.* Bohužel. *Zamumlá si pro sebe a doufá, že to on neslyšel.*

Nevím proč pokaždé potkám vás, asi je to prostě opakující se náhoda*řekne a koukne jinam. Zaslechl i to co se Leo snažil říct, no spíše zamumlat co nejtišeji. Popravdě ho to moc nepřekvapilo, když byl ve škole a do někoho takhle pokaždé narazil bylo to to samé, ačkoliv někdy i horší. Kývnul a hned jak na školu zavzpomínal začal mít skelné oči. *

*Po tom, co Min zmíní, že pořád potkává jeho, utrousí si sám pro sebe* Bohužel. *Doufá, že on to neslyšel, neřekl to zrovna nějak moc nahlas.Podíval se na něj a všimnul si jeho skelných očí. Neví, co by měl udělat.A zároveň by ho zajímalo, na co zrovna myslí.* Je všechno v pohodě? *Pokusí se o úsměv a podívá se na něj. Nenapadlo ho nic jinného, co by mohl říct. A jemu vlastně lidé taky neříkají nic jiného, když vypadá zdrceně a nešťastně.*

*Začne mít skelné oči. Přiznejme si , každý ví jací umí být žáci ve škole krutí. Každopádně to , že se Leo na něco takového zeptal Mina velmi zaskočilo. Kouknul na něj a zavrtěl hlavou . *Nebudu vás obtěžovat svými problémy*Viděl , že i Leo není úplně v pořádku, ačkoliv vypadá lepe jak minule*Raději běžte třeba za svou sestrou , já už taky půjdu svou cestou *kývne směrem za Lea*

*Všimne si toho, že Min začne mít skelné oči. Jediné co ho napadlo, že by mohl udělat je to, že se ho zeptá jestli je všechno v pohodě. A to taky udělal. Když Min promluví, tak nic neříká a mírně nadzvedne obočí. Ale když zmíní jeho sestru, nakloní hlavu mírně na stranu. Proč by mu to říkal? Může si jít kam chce. Ale nechce mu nic vyčítat, a tak jenom mile řekne.* Jestli se chceš někomu svěřit, jsem tu. *Sám je dost překvapený, že to řekl sám od sebe a nikdo ho k tomu nedonutil. Ale přijde mu to správné. Netuší, jestli má Min někoho, s kým si může popovídat jako on se soji sestoru.*

*Řekne, že už půjde svou cestou a tak se rozhodnul i učinit. Ale než vůbec udělal krok zarazil se. Vážně mu černovlasý introvert nabídl něco takového? Nebo se jen přeslechl? No jen doufá, že ne. Malinko zčervenal, takže byl rád, že stojí zády k princovi. *Děkuji *zašeptá a rozejde se do svého pokoje. *

*Nikdy se nebála tmy, ale teď je to právě něco, z čeho má obrovský strach. A nejspíše ji to zůstane, protože se každou chvíli vyděšeně otáčí a bojí se každého stínů. Srdce ji buší až v krku a nevšimla si ani toho, že ji po tváři začaly téct slzy. Neobtěžuje si je ani utírat a hrát si na silnou, protože tato chvíle je pravým důkazem, že opravdu silná není. Právě se nachází v nějakých chodbách a jelikož je v objetí tmy, je trochu dezorientovaná a neví, kam dál jít.*

*Když k ní do komnaty příjdou komorné s tím, že se musí jít hned schovat, tak na sebe jenom rychle přehodí župan a vyřítí se ven ze své komnaty rovnou na chodbu. Na chvilku se zastaví, ale potom se rychle rozejde na nějakou stranu a doufá, že jde správně. Ruce se ji strašně třesou, nikdy snad nebyla tolik nervózní. Jestli tohle přežije, tak bude nejspíš nejšťastnější člověk na světě.*

*Jkamile vyběhne z komnaty, vyběhne na chodby a už teď neví, kudma běžet a bojí se, že se někde ztratí nebo nrazí na nějakého rebela, který sní nebude mít smilování. Má chuť ze stěny vyrvat nějaký obraz nebo nějakou sošku, aby měla s čím rebela umlátit, ale nakonec si vezme keramický květináč, který může kdyžtak rebelovi majznout o hlavu, i když hádá, že to moc účinné nebude, ale lepší než nic. Pak se zase rozhlédne kolem sebe a vystřelí někam chodbou a doufá, že se neztratí.*

*i přesto, že má na sobě župan je jí chladno. Přeci jen už jsou noci dost chladné. Snaží se utíkat rychle, ale zároveň potichu, aby na sebe neupoutala moc pozornost. Drží se hlavně blízko zdi. Trochu jí to připomíná dobu, kdy bydlela na ulici, protože neměla kam jít. Také ji byla zima a měla strach. Teď je to jen o dost horší. Proplétá se chodbami paláce a snaží se jít cestou, kterou jí popsaly komorné, ale moc se jí to nedaří, takže několikrát zabloudí*

*I rpes župan, který má na sobě, má po celém těle husí kůži. Možná to je i tím, jaký chlad ji jde od nohou. Samozřejmě díky tmě vůbec nic nevidí a i kdyby něco viděla, moc by ji to nepomohlo, protože díky své barvosleposti by to bylo černého, či šedého nádechu, což by ji moc neuklidnilo. Když uslyší nějaké zvuky, neuvědomí si, že by to mohly být příchozí další účastnice. Ovládá ji strach, kvůli kterému se rozběhne někam za nosem.*

*Květináč si tiskne k hrudi, jakoby jí to mělo zachránit život a to jediné ji dělilo mezi životem a smrtí. Přijde ji, jako by pořád byla na té stejné chodbě a běhala v kolečkách nebo že rebelové zaterasili všechny možné únikové východy a ona tu teď běhá jednou a tou samou chodbou. Snaží se najít i nějaké rozdíly mezi chodbami a když vejde do nějaké jiné, ten rozdíl najde, takže se jí uleví, že nakonec v kruhu nebloudí. Po chvilce také vyběhne z chodby ven, za což je neuvěřitelně ráda.*

*Z komnaty se vyřítí rovnou na chodbu, kde se na chhvilku zmateně zarazí a neví, kam se vydat. Po chvilce se ale rozběhne, nemá čas tady jen tak postávat. Nikdy nebyla víc nervózní, vždyť ji teď jde o život. Běží po chodbě až na konec. Občas zaslechne nějaký ten zvuk, tak sebou polekaně škubne, ale když uvidí východ ven, tak se k němu rozběhne.*

*snaží se jít směrem, kterým by měla, ale v té tmě to není jednoduché, a tak několikrát zabloudí. Snaží se být co nejvíce nenápadná, kdyby tady náhodou číhal nějaký rebel. Doufá, že královská rodina je v pořádku a všichni ostatní také. Nedokáže si představit, že by se někomu něco stalo nebo by člen královské rodiny zemřel. Jakmile uvidí východ ven, rozeběhne se k němu,*

Někdy můžou působit strašidelně, díky své velikosti, ale vždy tu narazíte na stráže a služebné, kteří tudy procházejí. Na zdech vidí různé obrazy a také portréty všech předešlých panovníků Illey.

*Jasně, že je mu líto, že Livia necítí to stejný, i když jí do chatu píše něco jinýho. Jen nechce, aby si dělala starosti a naopak aby mu dala pokoj. Teď vážně chce být sám, maximálně ve společnosti flašky tvrdého alkoholu.  Předtím byl v jednom ze salonků a teď míří do města. Na sobě má černé džíny a stejně tak i mikinu. Ne, nesladil se takhle kvůli své náladě, ale příhodně si prostě vzal zrovna tohle. Aby si sehnal ten alkohol, zamířil do baru, který je ve městě. Nechce riskovat, že by na Liv narazil někde tady v paláci. Nejspíše se uvidí až zítra, protože dneska vážně nemá na to, aby se na ni podíval. Nerozbrečel by se a ani nic podobnýho ale.. Prostě je mu jasné, že to teď mezi nimi bude zvláštní.*/Do prdele, neměl jsem Timothyho poslouchat./ *Je na svýho bratra teď dost naštvaný. Kromě toho ale hlavně na sebe.*/Celej život jsem se před city schovával, holky jsem měl jenom na jeden večer, maximálně na dva, měl jsem se toho držet../* Na tvář se rozhodl nasadit znovu raději masku. Bude to tak lepší. S Liviou mít manželství jen na papíře a bavit se s ní jen ohledně věcí okolo dítěte.*

*Nesnáší se za to, co napsala Eastonovi. Nejradši by mu vyznala lásku jak nejlépe by dovedla, ale musela by vařit z vody. Tohle bylo první romantické gesto, jaké zažila. A když si přečetla ten konec, kde jí to napsal natvrdo bez jakýchkoli hádanek, tak se jí hrudí rozlilo nádherné teplo. Jenže ona sama tomuhle pocitu nerozumí. Nechápe, co v ní Easton probouzí. Je to láska? Nebo jen vzájemné sympatie? Ví jistě, že jí na něm záleží. Není jí lhostejný jako tomu bylo na začátku. Dostal se jí pod kůži. To, jak je na ní milý, dokáže jí uklidnit i rozesmát, uspat, když si myslí, že má před sebou probdělou noc. To, jak je starostlivý a zajímá se o ní. Jenže všemu tomuhle se ona vyhýbala. Kdyby celou dobu neignorovala tyhle pocity a nesnažila se je potlačit, možná by mu teď mohla říct to stejný, ale pravdou je, že má strach. Co když to nevydrží? Co když se díky tomu znovu zraní? Její uzavření se před světem a city mělo svůj důvod, který ale vedle Easta vypadal tak malicherný, že si dovolila k němu něco začít cítit. Přeci jen mu i sama napsala, že se bojí, že se do něj zamiluje a že se tak určitě stane, když bude dál takhle starostlivý, když jí šel hledat do lesa. A po spamu zpráv od svých sourozenců se rozhodne jít tentokrát ona hledat jeho. Ví, že si musí promluvit z očí do očí. A taky ví, že vedle něj vždycky o něco pookřeje. Na sobě má džíny a svetr s dlouhým rukávem, který zakrývá jizvu na její ruce a s telefonem prochází chodby paláce. Ještě sem tam odpovídá Lucienovi na zprávy ohledně toho, že by si s Eastem měla vážně promluvit. Právě při odpovídání na jednu z nich zahne za roh a málem se srazí s nějakým dalším bloumalem po chodbách. A když zvedne hlavu, uvidí obličej svého manžela. Hned si všimne toho, jak neutrálně se tváří. Jako kdyby v tom poznávala sama sebe, když se úzkostlivě snaží vše schovat.* Easte, já...... *Na chvilku se zarazí a přemýšlí, co mu vlastně chtěla říct.* Ani nevíš, jak moc se nesnášim za to, že dnešek asi nevyšel, jak sis představoval. Omlouvám se. A neříkej, že neni proč, protože je. Já mam na tobě ráda snad úplně všechno, každou maličkost. Vážně mám. Ale mám taky strach. *Poslední větu řekne trochu váhavě, protože neví, jestli to přiznat a sklopí u toho radši pohled od jeho obličeje. Vidět ho takhle, bez té obvyklé starosti a vřelosti v očích jí hrozně bolí, zvlášť, když je to její vina.*

*Míří chodbami k hlavnímu vstupu a pak plánuje nasednout do svého auta a vydat se do města. Dneska se vrátit neplánuje, najde si ubytování tam. Teď to s Liviou bude divný, kvůli tomu jakou pitomost udělal. Neměl dát na radu Timothyho a říct jí, co cítí. Byla to jednoduše pitomost. Neměl se do ní ani zamilovat sakra. Prostě.. teď svoje city raději skryje a vrátí se k tomu jak to bylo předtím. Bude to manželství na papíře. Ona ho stejně nemiluje, takže jí to asi nebude vadit. Nedává moc pozor na cestu, takže když do někoho vrazí, ani by jej to nemělo překvapit. Zamračí se a když se podívá dolů a zjistí, že je to Livia má chuť proskočit nejbližším oknem.*/Zlomit si vaz a být venku z týhle noční můry../ Chápu, že to samý necítíš, je to v pohodě, vážně. Neměl jsem ti to ani říkat, promiň. Prostě budeme dělat jakože se nic nestalo, jo? /Kdyby napsala, že taky chce dělat, že nic neviděla na tom Illeagramu, taky se nic podobnýho stát nemuselo../*Na svého bratra ze jeho radu je naštvaný, ale na ni kvůli tomu být naštvaný nemůže.* Měla bys jít do komnaty. Mám říct nějaké služebné, aby tě tam doprovodila? *Vážně doufá, že aspoň pozná, že teď na mluvení o tom nemá náladu a že prostě musí pryč.*

*Nervózně nahlas polkne, když vzhlédne a uvidí, že se srazila právě s Eastonem. Moc neví, co říct, i když ho vlastně tak nějak hledala. Ale ví, že něco říct musí, takže ze sebe rychle dostane omluvu spojenou s tím, že jí není úplně lhostejný.* Ne, není to v pohodě. Poznám to na tobě, nejsem slepá a znám tě. *Zavrtí hlavou. Jak se ale může divit? On, který se citům bránil nejspíše podobně jako ona, jí vyzná lásku přes celým světem na Illeagramu a ona jeho city neoplatí. Nebo aspoň ne v potřebné míře. Jak by vůbec mohl být v pohodě?* Tohle vážně chceš? Zapomenout na to a dělat, že se to nestalo? /To jsi měl v tom případě říct rovnou ohledně příspěvku svýho bráchy a bylo by vyřešeno./ *Proběhne jí hlavou, ale hádá, že teď není pravý čas na to, z něčeho ho obviňovat.* A měl jsi to říct. Když to takhle cítíš, tak jsi to říct měl. Jenom ... jsi mi tim docela vyrazil dech, dobře? Nečekala jsem, že bys něco takovýho mohl cítit. Jak jsem ti napsala před pár dny, díky tvojí starostlivosti a tomu, jaký jsi, jsem k tobě začala něco cítit a během několika týdnů bych se do tebe určitě zamilovala. A toho jsem bála. Úmyslně jsem se tomu celou dobu bránila, protože jsem myslela, že tim akorát zkazim vztah, na kterym jsme se domluvili. A já tě od sebe nechtěla odehnat, protože už si to bez tebe neumim představit. *Vyznala mu právě lásku? V očích spousty lidí dost možná. Ona sama si ale neuvědomuje, že už se do něj zvládla zamilovat. Uvnitř ní se bojí různé emoce, daleko intenzivnější díky těhotenství, a ona se v nich nevyzná. Proto si zatím nedovoluje svoje city k němu nazvat láskou. A ten zmatek spolu s vyhlídkou na to, že by právě mohla Eastona ztratit jí vžene slzy do očí.* Cože? Kam jdeš ty? *Zamračí se trochu, když chce říct nějaké služebné, aby jí doprovodila.* Nechci jít do komnaty. Nepotřebuju doprovod. Nechci být v komnatě, kam jsem se nastěhovala jenom díky tobě a kde je všude vidět něco z tebe, když vim, že jsem tě zranila a ty tam nebudeš.