Skrytý vodopád

Škoda, bylo by vážně vtipné tě tak vidět. *Uchechtne se.*/Však já ho ještě zpracuju./*Když se vedle něj teď bude cítit lépe ještě pozná, že dokáže být ještě více otravná, než si myslel. Hlavně na něj bude muset opatrně a pomalu svou otravnost stupňovat, protože kdyby rovnou přešla na ten největší stupeň její otravnosti, asi by hnedka vzal nohy na ramena a utekl do kostela pro svěcenou vodu a kříž. A hned poté by nasednul na nejbližší letadlo a odletěl pryč. Ironické. Nebylo tohle, co si ještě včera přála? Vždyť i to přála ještě před hodinou, než se potkali.* No jo. *Usměje se. Na malou Opaline se prostě nejde zlobit. Stačí jeden jediný úsměv a odpustí jí i celou proplakanou noc, kdy se nevyspala. Chvilku je mezi nimi ticho a už by ho tedy neoznačila za tak nepříjemné, jako při jejich minulých setkání, ale stále během něho má čas na to více hloubat nad tím, co se vlastně stalo, že se choval prvně k ní tak jak se choval. Poslouchá ho pozorně, ale nepřerušuje. Ví, že je to pro něj už tak těžké a oceňuje, že jí to říká. Než to ale dopoví, strčí jí malou do náruče.* Počkej! *Zarazí ho, než stihne odejít.* Je mi líto, co se stalo, opravdu je. Nezasloužil sis to. Pořád v tobě je světlo, já ho teď viděla, tak se prosím hlavně znovu neuzavírej, ano? *Pousměje se na něj, když ji políbí na tvář.* Tak zase někdy. *Sleduje ho jak odchází a přitom pohupuje s Opaline, která začala pomalu usínat. Nechápe jak ta holka mohla být tak krutá. Pokud se k ní choval Emmett tak hezky jako posledních pár dní k ní, měla být ráda, že si našla někoho tak skvělého a nepodvádět ho. Ještě by ji zajímalo, co chtěl dodat, než si to rozmyslel a rychle konverzaci utnul. Časem se ho na to asi zase zeptá. Zvedne se, malou dá zase do kočárku a rychle sebere všechny věci, které tu má. Začíná se připozdívat, a tak zamíří do paláce.*