Malý salónek

*Překvapí ho, když už po chvilce klidu opět není sám, ale má nějakou společnost. Normálně by mu nevadila, ale on přeci jen je mnohem raději sám, stojí o přítomnost maximálně své matky, či jeho nejlepšího kamaráda, který musel zůstat v paláci v Rakousku, nemohl jet s ním.* Nechápu, kdo ty podpatky vymyslel. Však ne jen to, že se v tom špatně chodí. Ono to musí být i děsně nepohodlný, ne? *Jemně se zamračí, než svou tvář zase nechá zjihnout, alespoň do podoby ledovce. Každopádně ho překvapí, když dívka jeho sarkastický tón naprosto ignoruje. S tím, jak je na něj hned milá trošku čekal, že se ho lekne, či něco podobného. Nejlépe, že se lekne, stáhne a odejde, co nejdál od něj. Ale to se kupodivu nestane, naopak asi dívku zaujal. Pod jejím pohledem se ještě více nahrbí, přestože si to tolik ani neuvědomuje, jen je mu tak přímý pohled poněkud nepříjemný, zvlášť poté, co se ho zeptala, zdali je v pořádku. Po té otázce se jí dobrou chvíli dívá do očí s nadějí, že alespoň uhne pohledem, což se však nestane a tak to udělá on. Její pohled ho vyvádí z pozornosti, hlavně, když se na něj dívka dívá stylem, jako kdyby ho chtěla prokouknout - vidět mu až do duše, odhalit jeho tajemství, díky čemuž se začne cítit jemně ohroženě. Určitě ho neprokoukne, jak by také mohla? Jenže ona ho prokoukne. Neví jak, ale je mu jasné, že ví, že jej něco trápí.* Studuješ psychologii, nebo co? *Zamumlá nespokojeným hlasem, ale hned se pokusí v ramenech více uvolnit, i když mu v tom brání blok, jako kdyby čekal, že se tu každou chvíli zjeví jeho otec a jednu mu ubalí.* Já se nijak netrápím, to že jsem nepřístupný a držím si odstup od lidí ještě neznamená, že nejsem v pohodě. *Neodolá a znovu se na ní podívá. Rozhodne se jejímu pohledu prostě čelit, nebude uhýbat. Nebude ji dávat další důkazy k tomu, že opravdu v pořádku není.* Rána mě nebolí, je to v pohodě. Nic hroznýho. *Sprostá lež. Rána na tváři ho bolí při každém jídle, protože při ježdění samozřejmě s obličejem hýbe.* Možná by ses měla přestat zajímat, neznamená to pro tebe nic dobrého. *Odpoví jí ostře a dopije zbylý obsah skleničky, kterou má položenou na stole. Každopádně po tomhle má trochu naději, že dívka opravdu odejde.* A šetři si své formality pro jiné. Není mi padesát, abych potřeboval, abys mi tykala.

Jo, je to nepohodlný. Nejvtipnější na tom ale je, že dřív byly podpatky určený pro chlapy. Škoda, že vám to nezůstalo. *Pronese pobaveně stále ve snaze mu aspoň trochu zlepšit náladu a pak se ho zeptá, jestli je v pořádku. Nakonec mu vysvětlí, co jí dovedlo k závěru, že v pořádku není a s hlavou nakloněnou mírně na bok sleduje jeho reakci.* Ne, architekturu. Ale snažím se pomáhat lidem okolo sebe a už tak nějak umim rozpoznat řeč těla. Vždycky jsem dokázala odhadnout, jak se lidi okolo mě cítí. A i když se snažíš, neskrýváš to tak dobře, jak si myslíš. Ne pro někoho, kdo se zajímá. *Vysvětlí a po jeho slovech se trochu pousměje. Jako kdyby se snažila uklidnit malé brečící dítě nebo zvíře, které si myslí, že je zahnané do kouta.* To možná ne, ale před ostatními se uzavírají lidi, kterým někdo dost ublížil. A je jedno, jak je to dlouho. Důvěru v ostatní je potom těžký obnovit. Furt to ale zanechá šrámy. /A ty značí, že v pohodě člověk není. Zvlášť ty jsi názorný příklad./ *Proběhne jí hlavou.* Nevypadá to tak. *Vyjádří svůj názor ohledně jeho rány, protože si neumí představit, jak by tohle mohlo nebolet.* Třeba je mi to jedno. A slyšela jsem to už hodněkrát. *Pokrčí rameny a následně se mu omluví za to, že mu tyká, když by mu nejspíše měla vykat podle etikety.* Dobře, promiň. Já jenom, že celý tohle je pro mě jako nový svět, takže se v tom ještě moc neorientuji. *Omluví se a pak ukáže na pohovku, kde sedí, na volné místo vedle něj.* Můžu? *Zeptá se, jestli si může přisednout. Rozhodla se zvolit opatrnější přístup. Moc dobře ví, že má právo jí klidně vyhodit.* Víš, že nejlepší je svěřit se lidem, který o tobě nic neví? Protože ti pak neví, jak to použít proti tobě. Ani neznají nikoho z tvého okolí, aby jim to mohli říct. Takže... Jestli chceš, jsem tady. A věř mi, že vypovídat se ti vážně pomůže. *Řekne mu mírným a milým tónem hlasu a mile se na něj pousměje.* Jinak... Já jsem Persefoneia. *Představí se mu nakonec jménem.*

Jsem spokojen alespoň s tím, že to bylo předáno vám. *Vážně si nedokáže představit, že by měl chodit v podpatcích, to ani omylem, blbost. Když vidí, jak s tím zápasí nějaké holky, tak ví zcela jistě, že on by si nad tím zlámal nohy. Ale nikdy ho to nenapadlo ani zkoušet, protože zatím sebevraždu fakt v plánu nemá.* Řeč těla, říkáš? Asi by ses jí nenaučila jen tak. *Řekne trošku podezíravě. Pokud se v řeči těla tak vyzná, je možné, že má problémy někdo kolem ní. Nebo je má dokonce ona, to nepozná, protože takhle na něj působí jako optimistické sluníčko, i když právě ze své zkušenosti moc dobře ví, že to může být jen hloupá maska.* Možná bys mohla zachraňovat spíše ty, kteří o to zájem mají. *Řekne ještě. Uvědomuje si, že je hrubý, ale mohl by být ještě mnohem hrubší. Vlastně někde vnitru je jí vděčný za to, že se stará. A upřímně.. Už jen z prvního dojmu mu připomíná jeho mamku. Jeho mamka je laskavá, usměvavá a optimistická, přestože to s jeho tátou nemá úplně lehký. I přesto se mu vždy snaží pomoct, být tu pro něj. Pro něj je to osoba, která je pro tento svět až příliš dobrá.* Mně. Nikdo. Neublížil. *Procedí jejím směrem.* Copak je tak těžce uvěřitelné to, že je někdo takové povahy, jako já? Jsem napjatý, protože jsem na novém místě, které je mi cizí. Bude to lepší. *Pokrčí nad tím rameny.* Copak tobě se něco stalo, že se v tom tak vyznáš? *Nevydrží to, prostě se musí zeptat, protože mu přijde, že svým slovům zvlášť rozumí.* Jo. Ta rána vypadá mnohem hůř, než je. *Znovu nad tím mávne rukou, načež jí pobídne k tomu, aby mu hlavně tykala. Nepotřebuje si ve svém věku připadat starší, než je.* Takže jsi ze selekce, co? *Bylo to tu pro ní nové, tudíž nikdo ze zaměstnanců a obyvatelů nemohla být, ani součástí královské rodiny, ty na pohled zná. Pokud není ze selekce, je zahraniční host, jenže ty už tu jsou pár dnů a určitě to tu už mají okoukané. Jakmile ukáže na místo vedle něj na pohovce, zhluboka se nadechne a zamyslí se, zdali je dobrý nápad, aby si sedla tak blízko. Nakonec však přikývne a ještě trošku se odsune.* Proč se zaobýváš cizími problémy? Nebojíš se toho, že tě ty lidé pak stáhnou k sobě, ke dnu? *Opře si lokty o kolena a začne si rukami opakovaně vjíždět do vlasů. Je trochu zoufalý z toho, že ho opravdu prokoukla. Nelíbí se mu to.* Hunter. *Zamumlá své jméno, chvíli po ní.*

To věřím. *Pokýve pobaveně hlavou a pak mu vysvětlí, že psychologii nestuduje, ale ovládá docela dobře řeč těla.* Jak jsem řekla. Ráda pomáhám lidem okolo sebe. A naše podvědomí s tím, jak ovládá naše tělo toho dokáže mnohdy prozradit daleko více, než chceme. *Pokrčí rameny a po jeho poznámce o záchraně těch, kteří o to mají zájem, nakrčí trochu obočí.* To by byl svět plný utrpení ještě víc, než je teď. *Namítne trochu tišeji, ale zároveň vážně. Spousta lidí ani neví, že nějakou pomoc potřebuje, dokud se jim nedostane.* Nevěřim. *Možná už překročila mez, když takhle zareagovala po jeho procedění, ale řekněme, že ostatní stavěla vždycky před sebe a když může někomu pomoct, její pud sebezáchovy si odjede na dovolenou hodně daleko.* A přesto ses se mnou, která jsem ti úplně cizí, začal bavit docela v pohodě. *Namítne na jeho dost chabý pokus o to se z toho vymluvit, protože kdyby byl opravdu tak nesvý z nových věcí, nemluvil by s ní tak, jak s ní mluví. Když se jí pak zeptá na jí samotnou, je to teď ona, která uhne pohledem. Trochu si skousne spodní ret, ale nakonec usoudí, že když ona řekne svůj příběh, třeba se naoplátku dozví ten jeho a to je to, o co jí jde.* Když mi bylo osm, umřel mi táta. Byl hasič a jeden dům, ve kterym zachraňoval rodinu se zřítil, takže v něm uhořel. Po pár letech jsem zjistila, že uzavírání se do sebe je pro mě akorát horší a že se cítím líp, když můžu pomáhat ostatním, aby se necítili tak, jako já. To je můj příběh. Jsi na řadě. *Vyzve ho mírně a sama skryje, jak jí její táta hrozně chybí, protože je to pro ní i po těch letech dost citlivé téma.* Dobře. *Kapituluje nakonec co se jeho rány týče.* Jo, přesně tak. *Potvrdí, že je ze Selekce a pak se ho zeptá, jestli si může přisednout. Po jeho souhlasu se posadí na pohovku a sama si vybere místo co nejdál od něj, aby nenarušovala jeho osobní prostor.* Jak jsem řekla, je to pro mě lepší. Chci pomáhat lidem okolo sebe. Ke dnu se stáhnout nenechám. Naopak jim z toho jejich pomáhám se dostat. Můj táta zachránil život spoustě lidem. Nikdy nebudu hrdina jako on, ale jestli můžu někomu pomoct, aby se trápil aspoň o něco míň, tak to za to stojí, ne? Aspoň nějak uctít jeho památku. Ukázat, že si ho pamatuju a že je pro mě pořád vzorem. *Pokrčí rameny a nakonec se mu představí.* To je hezký jméno. *Pousměje se na něj.*

/V tom případě je moje tělo svině./ *Pomyslí si, když mu ještě obsáhleji vysvětlí tu řeč těla. On si moc dobře uvědomuje, že nepůsobí klidně. Jenže očekával, že dívka, s kterou na sebe narazili, nebude tak všímavá. Jenže ona je hodně všímavá, tak moc až se mu zdá, že má nějaké zkušenosti v bolesti.. Ať už v psychické, či fyzické. I když doufá, že se mýlí. Opravdu na něj působí až moc mile, takovým lidem by žádné trápení v životě nepřál.* Jenže svět je zkrátka špatný. *Pro něj byl svět hlavně od jeho třinácti let vlastně peklem. I z tohoto důvodu přijel sem, aby si od toho zla na chvíli odpočinul.* Tak si tomu nevěř, mně je to víceméně fuk. *Protočí nad tím jemně očima. Znovu se na ní podívá a znovu podezíravě. Přijde mu totiž, že má nějaké vnitřní vidění. Jako kdyby opravdu viděla skzr něj, protože jinak si nedokáže vysvětlit, jak by jinak prokoukla jeho trápení, když to trápení se mu podařilo skrýt i před svým nejlepším přítelem, před kterým se zhroutil teprve nedávno. Když něco namítne na jeho hodně mizernou lež, raději na to už nic neřekne. Protože není na to co říct, hlavně by bylo vše, co by teď řekl, naprosto zbytečné. Bude se muset smířit s tím, že ho ta dívka má tak trochu v hrsti, vzhledem k tomu, že ho prokoukla. Odváží se zeptat na to, jestli ona má nějaké problémy, protože mu to tak přijde. Když však odvrátí pohled, začne toho litovat a už otevírá ústa k tomu, aby se výjimečně omluvil, ale to už začne vyprávět příběh své bolesti. Dívá se při jejím vyprávění na její tvář a zkoumá její výrazy.* To je mi líto. Asi jsem se neměl ptát tak necitlivě.. Promiň. *Odkašle si, není tak zvyklý na to, se omlouvat.* Tvůj táta msjel být skvělý muž. Určitě by na tebe byl pyšný. *Pokusí se jí trošku povzbudit, alespoň malinko, i když ví, že se mu to beztak nedaří. Když už mu řekla ona svůj příběh a on cítí náznak provinilosti, rozhodne se, že jí poví svůj příběh, aby to bylo spravedlivé. Ještě předtím se zhluboka nadechne.* Už jako malý jsem pozoroval to, jak se moji rodiče hádají. Věděl jsem, na jaké straně musí být chyba, protože moje mamka je odjakživa strašně klidná a milá osoba. Nesedělo mi to k ní, i když jsem byl prcek. Poznal jsem, že se mojí rodiče nemají rádi a zůstávají spolu jen kvůli titulu, ale snažil jsem se to přehlížet. Když docházelo na hádky, utíkal jsem vždy do posilovny, nebo za mým kamarádem. Po tomhle se ale můj táta začal chovat hrozně. *Polkne a začne si v ruce hrát s propiskou.* Když mi bylo třináct, můj kamarád, který byl níže postavený, udělal problém. Kradl a já to svedl na sebe, protože jsem věděl, že z toho jinak bude mít příšerný problém a já nechtěl sledovat jeho bolest. Byl jsem v ten okamžik mimo palác a když si pro mě táta přijel, nasedl jsem do auta a on mi v ten okamžik dal pěstí. Nebylo to nějaké pohlazení, protože jsem se pod tou sílou praštil o boční sklo auta a zlomil si nos. Od té doby mě bil pořád. Za každé hrubé slovo, za každý nesouhlas, za každou chybu, špatný obličej.. Prostě za každou kravinu a já to sváděl na to, že se prostě rád venku peru. Pět let jsem do sebe nechával bušit, v osmnácti jsem se mu poprvé postavil a popral se s ním. Nashromáždil se ve mně vztek, který jsem musel tišit léky, ale i tak ho bylo už moc. V ten den jsem vyvázl se zlomenou rukou a několika podlitinami. Popral jsem se s ním ještě dvakrát, ale vždy, když jsem to udělal, bylo to je poté horší a horší. Měl jsem ho kolikrát chuť zabít, protože.. Já ho strašně moc nenávidím. Tak moc. *Zakroutí nad tím jemně hlavou, hlas se mu třese, ale ví, že brečet nebude. Nebrečí před nikým.* Ty rány na obličeji mám od něj. *Zamumlá a vyhrne si triko. Na jeho vyrýsovaném břiše má dvě nehezké podlitiny, podobné té pod okem, jen jsou větší. Bere si prášky na bolest, aby při pohybu ty podlitiny tolik necítil.* Nemůžu se mu postavit více, protože stále je to král. Můžu to udělat maximálně až tehdy, kdy budu král já. *Z toho stresu i přeslechne, že mu pochválí jméno. Každopádně se na ní teď trochu bojí podívat.*

Nemusí být ale natolik špatný, když se na něm najde někdo, kdo ti pomůže. *Namítne a použije pro to pohled člověka, který nějaké trápení má. A jak tuší, použití druhé osoby tu nebude úplně od věci, protože on sám se nejspíš trápí dost a celý svět vidí černě. Když na ní pak vypálí otázku ohledně jejího příběhu, rozhodne se mu říct pravdu. Nečekala, že by se jí nějak omlouval za svůj tón, podle ní to nebyla potřeba. Chápe, že nemá nejlepší náladu.* V pohodě. Nic se nestalo. *Potřese hlavou.* Byl úžasnej. *Dá mu za pravdu a u toho malinko nadzvedne koutky rtů. Nepamatuje si toho nějak extra hodně, ale nikdy nezapomene na to, že táta pro ní byl zároveň i nejlepší kamarád a ta bolest z jeho ztráty nejspíš nezmizí nikdy. Dál se svou bolestí ale nezaobírá, protože pozorně poslouchá každé jeho slovo, když jí vypráví svůj příběh. Když zjistí původ jeho zranění, nakrčí starostlivě obočí. Nechápe, jak tohle někdo může udělat a ještě k tomu vlastnímu dítěti. Ona na vlastní kůži tenhle svět nepoznala, ale Hunter není první, koho zná a kdo si tím prošel. Překvapeně vydechne, když uvidí ty podlitiny na jeho břiše a hádá, že to nejsou poslední rány, které po těle má. A to nemluví o tom, kolik jich musí mít na duši.* Můžu tě obejmout? *Zeptá se ho nakonec, když dokončí své vyprávění. Normálně by ho asi objala rovnou, ale potom, co se mu stalo ho chce ujistit, že ona na něj bez jeho dovolení nesáhne. Chce, aby si byl jistý, že od ní mu nic nehrozí.* Je mi to hrozně moc líto. Tohle... to by neměl zažít nikdo. Ale ty jsi neuvěřitelně silný, Huntere. Několikrát ses mu postavil. Nevzdal jsi to. Promiň, jestli jsem na tebe nějak moc tlačila. Nechci, aby sis připadal, že tě k něčemu nutim nebo tak. *Sklopí krátce pohled.* Tady na tebe ale nemůže. Nech si ty rány ošetřit. Klidně řekni, že ses porval, vždyť i korunní princ z Illey má teď monokla jak prase. Nikdo se tě na nic dalšího nebude ptát. A nebo to naopak můžeš říct veřejnosti. Teď, když na tebe nemůže můžeš všem ukázat, co ti dělal beze strachu, že ti něco udělá. Lidi uvidí, jakej je a pochybuji, že ho budou chtít za krále dál. Pak už nad tebou nebude mít žádnou moc. *Snaží se mu nějak pomoci a u toho dál mluví mírně a klidně, jako kdyby ho chtěla utěšit jen tónem svýho hlasu.*

Neznám člověka, kdo by se tak moc snažil někomu pomoci, když nepočítám svoji mamku. *Věnuje ji pohled a jakmile se na ní podívá, pohled mu přeci jen o něco zjihne, nebo spíše jeho oči krapet roztají. Poté zaslechne její příběh a uvědomí si, jak lidé jako jsou právě například Pers, vzácní. Je umění pomáhat ostatním a pomáhat jim v hledání štěstí, přestože na tom sami nejsou úplně dobře. Kvůli tomu začne trochu litovat toho, že na ní tu nepříjemnou otázku tak vyplivl, v tu chvíli si neuvědomil, že i jí může něco trápit. Omluví se jí za to a uzná, že její otec musel být skvělý muž. Nedokáže se na ní usmát, ale alespoň přikývne na to, když ještě řekne, že byl její otec skvělý.* To určitě ano. *Odpoví, než se zmíní o svém příběhu. Zmíní i to, jak to začalo s jeho rodiči, kdy ho poprvé otec zbil a jak se mu poprvé postavil, i přes to, jak dopadl. Následně ji přizná, že ty rány na obličeji jsou od něj a vyhrne si i tričko, aby viděla další jeho rány. Poté ho ovšem zase překvapí svou otázkou, přesněji se ho zeptá zdali ho může obejmout. Přijde mu, že se mu dostala pod kůži a že by to mohlo být fajn, cítit něčí blízkost. Proto se poddá a jemně přikývne, nechá se obejmout.* Netlačila jsi na mě, jen jsi mě hrozně překvapila. Prokoukla jsi mě a zajímala se o to, zdali jsem v pořádku. O to se vždy zajímala jen mamka, můj kamarád z Rakouska nikdy nic nepoznal. Tedy až do té doby, dokud jsem se před ním nedávno nezhroutil. Nechtěl jsem věřit tomu, že se staráš i ty a že jsi mě prokoukla, přestože to zkrátka tvá starost není, tak jsi to nenechala být.* Plánuji s tím něco dělat, protože vím, že pokud bych nic neudělal, domů bych se nevrátil a utekl bych. Jenže tam nemůžu nechat mamku.. Pokud se mi s tím podaří něco udělat, tak se holt stanu dříve králem. *Konečně se na ní podívá.* Díky.. Vlastně se cítim o něco líp.

Takže vlastně znáš. A teď už znáš dva. *Usměje se na něj a je ráda, když vidí, jak jeho pohled o malinko zjihne. Už jenom to jí utvrdí v tom, že on si pomoc zaslouží. Ať už se v jeho životě děje cokoliv. Sama se mu svěří se svým příběhem a přesně tak tušila, na oplátku si může ona vyslechnout ten jeho. Bylo jí jasné, že nepůjde o nějakou prkotinu. Nasvědčoval tomu jak jeho vzhled, tak i jeho chování, ale nikdy by si netipla, že půjde o tohle. Nechápe, jak to může někdo někomu udělat, natož vlastnímu dítěti. Bohužel se to ale děje docela často a Hunter byl jen dalším důkazem. Lidi jako jeho otec jí jsou ihned odporní a nejradši by je sama sprovodila ze světa, i když ani nezná jejich jméno. Huntera se zeptá, jestli ho může obejmout a když přikývne, tak se k němu pomalu nahne a obejme ho. Dává si pozor, aby mu nezpůsobila ještě větší bolest, než jakou kvůli těm ranám už určitě cítí. Povzbudivě ho pohladí po zádech a po chvilce se odtáhne, aby mu to nebylo nijak moc nepříjemné. Sedět ale zůstane vedle něj, aby jí měl na blízku aspoň takhle.* Když vidím, že se někdo okolo mě trápí, tak to už za svou starost beru. A spoustě lidem pomůže se vypovídat. Kolikrát to stačí i k nalezení řešení problému. Když člověk slyší nahlas vyřčený svůj problém, pomůže mu to líp se v tom zorientovat a kolikrát není potřeba nic jiného než poslouchat, aby našli sami řešení. Nebo se minimálně člověku uleví, protože ví, že na to není úplně sám. *Věnuje mu povzbudivý úsměv.* Určitě budeš skvělý král. Už jenom to, jak se staráš o svojí mamku. Je vidět, že ti na ní záleží. *Je ráda, že objevila pod tou jeho tvrdou maskou milého a starostlivého člověka. I když hodně raněného.* Není vůbec za co. Vždyť jsem tě jenom vyslechla. *Pokrčí rameny, protože podle ní o nic velkého nejde.* Co rád děláš ve volném čase? Co tě baví? *Zajímá se. Chce ho lépe poznat a zároveň změnit téma, aby se aspoň trochu odreagoval a myslel aspoň chviličku na něco jiného.*

*Přikývne, může být vděčný za to, že se mu postavil do cesty milý člověk, i když si slíbil že k nikomu nepocítí žádné hlubší city, protože se mu to alespoň teď nezdá jako dobrý nápad. Možná to zní strašně zbabělsky, ale nechtěl, aby mu bylo ublíženo i z tohoto pohledu, i když si stejně není jistý tím, zdali dokáže něco podobné romantické lásce cítit. Nechá Pers, aby mu řekla svůj příběh, který byl také nešťastný vzhledem k tomu, že přišla o svého otce, který ji měl rád a kterého měla ráda ona. Je jí poměrně vděčný za to, že se mu svěřila. I když mu to zprvu přišlo nemožné, tak jí to chtěl vrátit a tak ji řekl svůj příběh. On není takový, jaký se na první pohled zdá. K lidem, které si chce udržet dále od těla, je zkrátka sarkastický, nepříjemný a chladný, chová se, jako kdyby mu bylo vše ukradené, jenže ten kdo ho zná dobře, ví, že on je pod svou slupkou milý, starostlivý a přehnaně ochranářský. Jen ne každému projeví tu čest, to poznat. Když vše Pers řekne, překvapí ho, jakmile se jej zeptá, zdali jej může obejmout. Samozřejmě se nad tím zamyslí, ale poté ji to opravdu dovolí. Sice je to krátké objetí, kdy kolem ní trošku nemotorně obmotá ruce, ale i tak si tu chvilkovou blízkost užívá. Pers zřejmě pozná, kdy už je to pro něj moc dlouhá chvíle, kdy jsou si tak blízko sebe. Jakmile se odtáhnou, už mu tak ani nevadí, že sedí tak blízko sobě. Vložil ji do rukou nějaký kousek své důvěry, jelikož se jí svěřil a nechal ji, aby se jej dotýkala.* Vyslechla sis takhle už hodně neznámých lidí, jako mě? *Zeptá se trošku zaujatě tím, když mu vysvětlí, jak ona bere starosti ostatních. Bere je jako svoje starosti, což je pro něj neobvyklé.* Připomínáš mi mou mamku, ta by se dokázala pro druhé také přetrhnout. *Vždycky svou mamku v tomhle směru obdivoval, protože mu přišlo, že jí vůbec nezáleží na tom, zdali se má ona špatně. Hlavně, aby pomohla ostatním. Jak už zmínil, přijde mu, že je jeho mamka pro tento svět až moc hodná a laskavá.* To si nemyslím, ale doufám, že alespoň budu lepší král, než táta. Ale bude to mít své výhody.. Alespoň pak nedovolím, aby kdy vícekrát ten hajzl sáhl na mou mamku, protože mi na ni záleží, hrozně moc. /A na mě/ *Přikývne, když to sama řekne a věnuje ji vděčný pohled. Vděk jde vidět jen v jeho očích, jinak se jeho tvář nepohne ani o píď.* To, že jsi mě vyslechla, udělalo hodně. Také jsi mi poradila, takže je rozhodně za co děkovat. *Prohlásí se, než mu položí další otázky.* Mám rád šerm, tím si hodně vybíjím vztek a celkově rád cvičím. Ještě raději plavu s jachtou, kterou vlastním, po velkém jezeře, které máme v Rakousku. Byl jsem schopný odejít z paláce klidně i ve tři ráno, jen abych stihl východ slunce na palubě. Je to úplně něco jiného, uprostřed jezera, než normálně na souši. *Podívá se na ní a trošku pozvedne obočí.* A co baví tebe, kromě pomáhání lidem, honěním se za princem a architektury?

*Tuší, že pro něj nebude lehké jen tak někoho obejmout, takže ho neobjímá nijak dlouho a po chvilce se odtáhne. Vysvětlí mu, jak bere starosti ostatních. Není to pro ní zátěž. Jí samotné to pomáhá se vyrovnat s vlastním smutkem, který nejspíše nikdy úplně nezmizí.* Jo, docela jo. Se spousty z nich jsem teď dost dobrá kamarádka. To znamená, že to není naposledy, co jsem se zajímala a ty se mnou můžeš kdykoliv počítat, kdyby se něco dělo. I kdybys to ze sebe prostě jenom potřeboval dostat. *Pousměje se na něj mile. Je kdykoliv připravená pomoci ostatním. Ať už když si o pomoc řeknou a nebo když - jako dneska u něj -, vidí, že pomoc potřebují.* Určitě je to skvělá žena. *Přikývne, když pak slyší o jeho matce. Z toho, jak o ní mluví je jí jasné, že jí má rád. Je ráda, že má aspoň jednoho rodiče, kterého miluje a který nejspíše miluje jeho. Tohle mají společné. Zbyly jim jen matky. Akorát, že zatímco nad ní se vznáší zármutek ze zmizení jejího otce, nad ním se zase vznáší hrozba, kterou pro něj ten jeho představuje.* A to dokazuje, že budeš skvělým králem. *Stojí si stále na svém a u toho se na něj mile usměje.* Já to tak nevidím. Třeba každej máme na tomhle světě nějakej účel, proč tu jsme a můj je tenhle. Kdybys ale potřeboval, dokud mě odsud princ nevykopne, tak jsem tu pro tebe. *Nabídne mu a pak se ho zeptá, co rád dělá ve volném čase. Nad představou východu slunce na jachtě se musí pousmát. Je si jistá, že to musí být kouzelné.* Páni. To musí být dokonalý. *Pokýve hlavou a uchechtne se, když slyší mezi svými koníčky honění se za princem. Zároveň jí ale překvapí, že jí skutečně poslouchal, když mu říkala, že studuje architekturu.* No... To, co jsi vyjmenoval je vlastně to hlavní. Teda kromě honění se za princem, to bych tam nezahrnula. Ale jinak miluju ježdění na koni. Daleko víc než třeba motorky nebo auta. Víc si věřim s uzdou, než s volantem a řídítky. A občas, když mám náladu, tak se snažim napsat třeba nějakou básničku. Ale v tom nijak moc dobrá nejsem, takže je ještě nikdo kromě mě nečetl. *Pokrčí rameny.*

*Je rád za to, když Pers pozná, že mu je objetí příjemné na začátku. Kvůli tomu se poté oba odtáhnou, i když stále sedí vedle sebe, což výjimečně nechává být. Dnes se jí svěřil s jeho špatným příběhem, stejně jako ona. Myslí si, že si oba zaslouží něčí přítomnost, přestože dělají, jak jsou v pořádku.* Ou, aha.. Takže, když jsem ti teď řekl své problémy.. Mám od toho, co se dnes stalo, něco očekávat, nebo raději s ničím nepočítat? *Zeptá se na rovinu, protože mu přijde na jednu stranu divné, kdyby ji normálně na chodbách, či na hromadných večeřích přehlížel a dělal, jako kdyby neexistovala. Jak už řekl, všichni kromě jeho mamky a jeho nejlepšího kamaráda mu jsou lhostejný, ale teď to nemohl říct ani o ní, zvlášť poté, když mu takhle pomohla, vyslechla si ho a on zjistil, že to sama nemá lehké. Je to divné, ale zkrátka se mu dostala nějakým způsobem pod kůži.* Je. Až moc skvělá pro tento svět. *Pokýve hlavou, když se slovy zmíní o jeho mamce. Jeho mamka by neskončila s jeho otcem, kdyby se jí nezrušilo kvůli chamtivosti jiného muže zasnoubení a kdyby se jeho strýc nevzdal titulu korunního prince. Vše se seběhlo na poslední chvíli a jeho mamce byl podstrčen někdo, koho znala vlastně minimálně, bylo to jen kvůli tomu, aby nevládla sama. A samozřejmě to dopadlo velmi špatně.* Ty jsi hodně neústupná, co? *Optá se, když mu zase potvrdí, že bude skvělým králem. Mluví, jako kdyby tím byla opravdu stoprocentně jistá, jako kdyby nebyla možnost, že bude špatným králem.* Byla bys dobrou královnou. Třeba ty budeš na konci princova vyvolená. *Prohodí jen tak do větru, než jí řekne o svých koníčcích.* Jo, je to skvělý. Vlastně ani hladinu onoho jezera nevidíš, protože je také pod náporem východu slunce. *Plavby se svou jachtou naprosto zbožňuje. Na oplátku se tedy zeptá Pers, jaký má koníčky a vlastně zmíní i pár koníčků, které si k ní přiřadil již sám. Nad jejími koníčky pokýve hlavou, ale překvapí ho, že své básně nikomu neukázala.* Píšeš si jen do šuplíku? Proč ses rozhodla, je nikomu neukázat? *Zeptá se s trošku zvědavým tónem, ale nakonec si začne pomalu balit své saky paky.* Asi už půjdu, ještě musím dodělat nějaké své povinnosti.. Každopádně ti děkuju za pomoc, třeba se ještě uvidíme. *Ještě se na ní chvíli dívá, než opravdu salónek opustí a zamíří na ošetřovnu, kde si nechá ošetřit svůj šrám. Kdyby dnes nepotkal Pers, nešel by tam.*

To záleží na tobě. Jsou lidé, které si vyslechnu a jim to stačí natolik, že se se mnou dál nebaví. Jsou i lidi, kterým vadí moje ukecanost a tak, takže mě pak ignorují. Nečekám od tebe nějakou určitou reakci. Všechno záleží na tobě. *Pokrčí rameny s úsměvem.* Občas se třeba stane, že na zem spadnou andělé. *Poznamená s menším úsměvem, když slyší, jak mluví o své matce. Je pravda, že tenhle svět není nijak hezké a milé místo. A i když ví, že sama ho změnit nedokáže, i tak dělá spoustu věcí pro lidi okolo sebe, aby aspoň jim život a náhled na svět zlepšila. Pamatuje si, jak jí vždycky táta vyprávěl pohádku o andělích, kteří popadali na zem a žijí mezi lidmi. A vzhledem k tomu, jak čisté bytosti to jsou, tak je člověk pozná tak, že si jednoduše řekne, že jsou pro tento svět až moc dobří. Je to jedna z věcí, která jí utkvěla hodně hluboko v paměti a často si na ní vzpomene. Anděly dříve hodně obdivovala a chtěla být co nejvíc podobná těm bytostem, o kterých od táty poslouchala. Proto jí to i vytanulo na mysli, když slyšela o Hunterově matce.* A paličatá. *Doplní s pobaveným úsměvem po jeho otázce ohledně neústupnosti a trochu se na něj zazubí.* Asi je možný, že se může stát cokoliv. *Přizná, i když sama pochybuje o tom, že princ nenajde mezi dívkami lepší volbu.* To musí být jak v nějaký pohádce. Nemáš třeba fotku toho místa? *Zajímá se, protože by jí chtěla vidět.* Jo, přesně tak. Přijde mi, že nejsou dost dobrý na to, aby je četl někdo další. Že by pak ztratily svoje kouzlo. A stejně si myslím, že by je jen tak někdo nepochopil.*Vysvětlí, proč své básně ještě nikomu neukázala.* Třeba jo. A nemáš zač. Měj se hezky. *Rozloučí se s ním a sama se po chvíli vydá dokončit obhlídku paláce.*

*Jak Livia slíbila, včera se do komnaty nevrátila. No, on sám se tam objevil až nad ránem, do té doby byl v tělocvičně. Klouby ho díky mlácení do pytle bolí, ale je za to rád. Méně tak myslí na Liviu. Aby si zaměstnal myšlenky, vzal svému bratrovi několik papírů, na kterých šel pracovat do Malého salonku. Teď ani do komnaty nechce jít, kdyby tam náhodou přišla Livia.. Navíc tam pořád cítí její vůni.*/Jseš fakt jako ženská Eastone../ *Nechápe, co s ním udělala a štve ho, že jí tak snadno podlehl. */Nikdy jsem si neměl před ní sundat masku.. Jsem pitomec. Láska lidi akorát oslabuje, stačí se odívat na Timothyho./*No jedno je jasné a to je to, že nikdy, ani za nic, nebude poslouchat žádnou z rad svého bratra.*

*Nebyl jen naštvaný. Zuřil. Proč musela Livia pořád vyvádět takové kraviny?! A pak se ještě chovala, jako by o nic nešlo! Ale tentokrát už si nehodlal vztek vylévat jenom na ní. Nemohla za to totiž jenom ona. Šel se vydat hledat Eastona po celém paláci, aniž by se kohokoliv zeptal na radu. Doufal, že mu chůze trochu uleví od toho vzteku, ale nedařilo. Připadal si stejně nasraně, když opouštěl komnatu, jako teď když konečně našel Easta v salonku. A nehodlal si brát servítky. Jindy klidné a chladné modré oči měl přimhouřené a zračil se v nich hněv, který měl vyrytý i do ostatních rysů tváře.* Ty. Jeden. Zasranej. KRETÉNE! Máš vůbec ponětí, cos provedl?! *Nekřičel ani nenadával nikterak často, ale když už, tak to nikdy nebylo ani trochu umírněné. Přešel až k němu a popadl ho za košili, pravou dlaň sevřel v pěst a odolával nutkání mu jednu vrazit, když už z téhle námahy cítil napětí na žebrech.* Jestli se jí kvůli tobě něco stane, přísahám, že tě zabiju. *Odsekne a pustí ho, aby si zadkem mohl kecnout zpátky na gauč. Promne si klouby, pořád má nutkání způsobit mu nějakou modřinu, ještě lépe zlomeninu, či třeba nějaké neškodné krvácení... vnitřní krvácení, a nejlépe smrtelné.* /Klid./

*Zrovna sedí v jednom s menších salonků a dívá se na papíry, které má rozložené na stole s hlubokým zamračením. Dneska prostě nemá nejlepší náladu. Najednou se ale otevřou dveře a když se k nim podívá ke svému překvapení uvidí Luciena. Nechal ho, aby ho popadl za košili a pořád se na něj díval s neutrálním výrazem. Momentálně by mu bylo fakt jedno, kdyby ho i praštil.*/Pořád lepší než ta psychická bolest../*Sedne si zase na gauč.* Jo, vím, co jsem udělal. Zamiloval jsem se do tvý sestry a řekl jí to, což byla ta největší pitomost, co jsem mohl udělat a už se to nikdy nebude opakovat. Klidně mi za to vraž. Ta fyzická bolest je pořád lepší jak ta psychická. *Neví, že je Liiva pryč. Včera jí řekl, že chce prostě jeden večer klid a promluví si o tom ráno. Doufal, že ho z části přejde ta bolest, co cítí a možná se to trochu i povedlo a zvládl by myslet jasněji, než předtím, ale Liviu v komnatě nenašel, aby si s ní promluvil.*

*I ten jeho nezúčastněný pohled mu pomohl v tom, aby se ovládl a nevrazil mu, čehož by nejspíše později litoval, vzhledem ke svým žebrům, jejichž bolest by tím akorát oživil. Dívá se na něj s emocemi balancujícímu mezi pohrdáním a vztekem.* A rozbrečet se nechceš? *Odsekne mu. Ta řeč na něj neudělala žádný dojem.* Možná kdybys nebyl idiot a nevykřičel to do celého světa, ale řekl jí to mezi čtyřma očima? I tak by to byl šok, ale alespoň by nebyla pod takovým tlakem. *Navrhne mu, ironie mu z hlasu téměř odkapává.* Co kdyby sis s ní normálně promluvil a vyslechl ji, místo aby ses šel litovat jako malý děcko? *Přisadí si.* Má tě sakra ráda! Nevím, zda je to láska, anebo zda si ona uvědomuje, že je to láska, ale má tě raději, než kohokoliv předtím, co jsem s ní viděl. Pustila tě k sobě blízko, ačkoliv si to ani neuvědomuje, pořád kecá o tom, jak jsi skvělý, a jak se o ni staráš, a jak se bojí, že je to jen kvůli dítěti, protože pro ni to jen o tom dítěti není. Ale pán půjde fňukat, protože neslyšel miluju tě. *Rozhodí rukama.* /Pitomci. Jako malý děti, co se učí násobilku a nejsou schopní pochopit naprosto jasný a jednoduchý princip./ Livia utekla. *Řekne mu ještě, protože má dojem, že to neví.* Vzala auto a jela pryč, protože si myslí, že ti příliš ublížila, protože jsi řekl, že chceš prostor. A jestli se jí něco stane...*Ani to nemusí dopovědět, už to přeci jen řekl předtím. A byl víc než schopný se postarat, aby jeho mrtvolu už nikdy nikdo nenašel.*

*Protočí nad ním očima a raději to nekomentuje. Brečet vážně nebude.*Jo, to co jsem udělal byla pitomost. Neměl jsem o dělat, neměl jsem jí to říkat vůbec. *Teď už to ví a sám sebe proklíná za to, že poslechl Timothyho radu.* Já si s ní chtěl promluvit dneska. Potkali jsme se po půlnoci uprostřed chodeb, to je fakt mnohem lepší možnost si promluvit tam, než jednoduše počkat do následujícího rána a sejít se někde, kde bude soukromí. *Řekne ironicky.* A fakt nevím, co je tak hroznýho na tom, že jsem chtěl byt chvilku sám. Nechtěl jsem na ni být ještě více hnusnější. A věř mi nebo ne, fakt jsem se držel abych něco neodsekl, mluvil jsem s ní ještě docela normálně. Zkus si sebe představit na mým místě. /Třeba s tou komornou.//Dodá pro sebe v duchu.* Cože? *Fakt doufá, že se přeslechl a zmateně se na něj podívá.* Do háje, já chtěl jednu noc v posilovně, sám. Ne, aby zdrhla. /Ta je fakt pitomá./*Rychle vstane a vezme mobil.* Najdu ji. Vezmu i několik strážných, kteří tu máme a společně ji dostaneme sem do paláce.*Nechce, aby se jí něco stalo. Chtěl prostě jednu noc sám, aby si to utřídil v hlavě, nechtěl, aby odjela a ještě se jí něco stalo.*/Dostanu ji sem a pak se spakuju a odjedu aspoň na pár dní do Angcie já./*Rychle začne sbírat papíry.* Asi neřekla, kam odjela, že?

*Skoro by nad tím útrpně zasténal.* /Pitomec, pitomec, pitomec.../ *Už ani neví, co na to říct. Ten bude fňukat, protože mu LIv neřekla, že ho miluje, ta bude šílet, protože si myslí, že mu nenávratně ublížila, jelikož ho miluje, ale prostě mu to nedokáže tak snadno říct.* /A oba budou dělat kraviny a chovat se jako pětiletí na písečku, zabijte mě./ *Výmluvně se na něj podívá.* Jo? Takhle jsi jí to řekl? Chci to probrat, ale až ráno, protože teď nevím, co přesně říct? Anebo bys ji nechal, aby panikařila nad tím, že tě ztratí a nezajímal se? Znám svou sestru, vím, jak reaguje. Pokud začala takhle jančit, musí si myslet, že to hrozně pokazila. *Potlačí chuť znovu sprostě zaklít.* Na tvém místě bych nenechal svou TĚHOTNOUĚ ženu samotnou, když jsem ji zrovna absolutně emocionálně rozhodil, vlastně bych se ji kurva vůbec pokusil nerozhodit! /Snaha byla./ Problém je, žes od chvíle, co ses rozhodl vyznat lásku na blbý sociální síti, až po dnešní ráno, kdy jsi jí ani ještě nenapsal, protože jinak bys VĚDĚL, myslel jen jako debilní sobec, sám na sebe. *Možná je fakt hnusný, ale v tomhle případě musí hájit Liv, o kterou má neskutečný strach, nehledě na to, jak se to ona snažila bagatelizovat. Až se mu dostane pod ruky, taky to nejspíše schytá, ale zatím měl jen Easta a ten si jeho hněv zasloužil rozhodně taky.* Stráže už ji hledají. *Odsekne mu. Není pitomec. Liv za to na něj pak bude naštvaná, ale její bezpečí bylo přednější. Jenže pokud ono auto nemá GPS, těžko se bude hledat, kam jela, tahle země je obrovská. Spíš sázel na stopování jejího telefonu, bez té věcičky by se neobešla. Pohrdlivě si odfrkne.* Co myslíš, Easte, co myslíš? *Přistoupil až k němu. Byli cca stejně vysocí.* Ty si s ní promluvíš a tentokrát budeš poslouchat. *Ujistí ho.* Možná ti neřekne miluju tě, protože není zvyklá takhle vyjadřovat city, ale kdybys nebyl idiot, poznal bys to z toho, jak se chová. Je tvrdohlavá, a náladová, teď víc než kdy jindy. A ty máš být ten, kdo se o ni postará, tak schovej své uražené ego a zraněné srdíčko a udělej to. /Protože jinak fakt vím, jak zařídit, aby tvá smrt vypadala jako nehoda./

Já už ani nevím do háje. Ale řekl jsem, že t o probereme až ráno, protože jsem potřeboval chvilku taky pro sebe. Taky jsem city ještě do nedávna moc neprojevoval a potřeboval jsem prostě chvilku. Klidně mi za to jednu do háje vraž. *Byl by vlastně rád, kdyby to udělal.* Snažil jsem se. Kdybych byl s ní, bylo by to akorát horší Luciene. Taky jsem byl rozhozenej, více než teď a v tu chvíli se mi fat zdálo lepší počkat přes noc do následujícího dne, protože jsem nechtěl být ještě více zlej a říct něco, čeho bych ještě více litovat. *Taky si to potřeboval vše utřídit v hlavě.*/Jsem pitomec. Neměl jsem říkat, že ji miluju. Neměl jsem se do ní zamilovat. Proč mě sakra museli zasnoubit? Proč jsem musel jet do té pitomé Illey?/*Jeho život v Angcii byl super a dal by cokoliv, kdyby mohl vrtit čas a zařídit, aby se nic z toho, co se stalo nestalo.* Čekal jsem, že třeba přijde do komnaty. Až teď jsem se vydal pryč. Napsat jsem jí asi měl, to máš pravdu. Uznávám. *Ale na tom teď nezáleží. Ani neví co by jí měl napsat. O čem by si měli vlastně promluvit? Chápe to. On ji miluje, ona jeho má ráda a ještě by trvalo, kdyby k němu cítila to samé, jestli někdo. */Co potřebujeme ještě probrat?/ *Když zjistí, že Liv odjela pryč, začne nadávat v duchu ještě více. Chtěl jednu noc, JEDNU noc sám, nechtěl aby odjela někam do háje.* Tak jí jich bude hledat ještě více. *Zabručí. Budou tak mít větší šanci, že ji najdou třeba o něco dříve. Podle jeho slov usoudí, že mu to neřekla a když před něj předstoupí, narovná se.* Sám nejsem zvyklej vyjadřovat city. Klidně si ji poslechnu, ale nic jí k tomu neřeknu. Nemám co. Chápu to Luciene. Miluju ji a ona ě má ráda. Řekla mi, že by potřebovala více času, což chápu. Sám jsem ho taky potřeboval. O čem bychom si měli podle tebe promluvit? Nevím, co bych jí k tomu měl momentálně říct. Jo, ujistím ji, že budu v pohodě, to jsem udělal už včera a nejen jednou. Řekl jsem jí, že se o ni postarám a tak. Neřekl jsem jí, že se na ni vyseru do háje. Ani jsem neřekl, aby zdrhla a utekla. *Promne si obličej.* Až se vrátí promluvíme si. *Slíbí mu.*/Spíše bude mluvit ona./*On teď fakt nemá co k tomu všemu dodat. Všechny papíry pobere do rukou a vydá se pryč. Vezme pár strážců z Angcie a začne ji spolu s nimi hledat.*

/Vrazit ti? Když o to v zásadě prosíš? Co tě nutí myslet si, že ti dlužím laskavost?/ *Vlastně mu ho bylo i trochu líto. Sám se očividně nedokázal vypořádat s tím, co cítí, co řekl a udělal. A kdyby na to všechno nedoplatila jeho sestra, on sám by se k němu nechoval jako zmetek a klidně by ho vyslechl. Jenže tohle nebyla ta situace. Liv měla přednost. Přebere si jeho argumenty v hlavě.* Fajn. *Neochotně vyštěkne.* Ale ona to vzala špatně a je na tobě, abys to vyžehlil. *Zatne ruce v pěst. Ti dva byli horší než všechny ty páry z telenovel, co se furt rozcházely a dávaly dohromady, jen aby neklesla sledovanost. Jindy by ho ta slova, že má pravdu, uklidnila. Ani tohle však nebyla ona situace. Pokrčí rameny, jako by mu to bylo jedno, ale v duchu je rád, že Easton projevil očividnou snahu ji najít. Neměla rozrušená vůbec sedat na volat. A co když se kvůli tomu stresu stane něco dítěti? Potrat může vyvolat dost zdravotních komplikací. A co kdyby ji někdo poznal? Obklopí ji novináři. Anebo hůř, rebelové. Nejvíc jich je sice tady ve městě, ale při těch úspěších, které mají, pochybuje, že by neměli kontakty alespoň v polovině země. Problém s tím, když moc uvažuje je i ten, že mu naskáče mnohem více katastrofických scénářů. Nestarat se o lidi pro něj pak není o tom, že by se chtěl distancovat, ale zabránit si v tom přijít o rozum neustálým strachováním o lidi, co má rád. Ani další Eastův monolog s ním nepohne. Jen lehce unaveně pokroutí hlavou.* Nemyslím si, že by byla vyděšená, protože by si myslela, že se na ni vykašleš. Spíš protože si myslí, že s ní zůstaneš právě kvůli povinnosti, manželství na papíře, protože to už dávno sama nechce. *Je to jen jeho domněnka. Ale něco o Liv věděl, a taky nebyl slepý. Nimrat se v emocích jiným mu šlo lépe než se šťourat v těch vlastních.* Fajn. *Odpoví ještě prostě. Když Easton odejde, padne na gauč a zakryje si oči předloktím.* Do háje s tím vším. *Nejraději by se taky vydal ven, ale zároveň nechápal, co s tím všichni mají, sami těžko zvýší pravděpodobnost toho, že ji najdou. Ale asi to mělo co dělat právě se starostmi, člověk nechtěl zůstat na místě. On naproti tomu toužil po chvíli klidu, starost ho bude sžírat stejně v pohybu jako když si dá například horkou vanu. V jednom z těch případů má alespoň naději na nějaký odpočinek. Zvedne se a zamíří do své komnaty.*

*Dojde do tohoto salonu, kde má mít další dnešní setkání. Už je z toho všeho docela utahaný, ale nedává to na sobě znát. Nechce tím ovlivňovat schůzky s účastnicemi, aby je mohl pak objektivně zhodnotit a shrnout. Na sobě má tmavě modrý oblek doplněný o vestu ve stejné barvě, aby působil formálněji. Bílá košile je základ a celé to má doplněné o tmavě červenou kravatu a ladící kapesníček v náprsní kapse saka. Na formální oblečení si potrpí, k jeho životu to patří a on si na to zvyknul. Rukou si prohrábne vlasy, díky čemuž už nezanechávají ani známky nějaké snahy o učesání z rána. V salonu jsou pouze dvě křesla pro něj a účastnici a vedle nich dlouhý stůl s všelijakým občerstvením. Sladké, slané, různé nápoje kromě alkoholu se zde také nacházejí. On sám si nalije hrnek kávy, kterou začne upíjet při čekání na další účastnici - dle papírů se seznamem Artemis.*

*Na schůzku se zároveň těší i je z ní nervózní. neví, co má čekat, co dělat. Nemůže se uklidnit. Připravená už je minimálně hodinu, což je právě ten problém, nemá jak se zabavit, a tak jen přechází po pokoji.* /Jen dýchej, neboj se, půjde to dobře. Hlavně se ničeho neboj, i s Purity si navázala kontakt, toto nebude jiné./ *Pevně sevře v dlaních tylovou sukni svých krátkých bleděmodrých šatů s drobným zdobením nahoře. Komorným řekla, že boty na podpatku skoro nenosí, nerada vyčnívá, takže dostala krásné bledě modré baleránky s šněrováním okolo kotníků. Makeup poprosila spíše jemnější a vlasy jí komorné spletly na temeni, jinak je má rozpuštěné. Ani ji je nemuseli kulmovat, vlasy má přirozeně rozcuchanější. Co jí trochu mrzí jsou náušnice, co jsou sytější než všechno ostatní, ale snad to není tak zlé.* /Jen dýchej, kolik že je?/ *Podívá se na hodiny.* /Tak jo, měla bych už jít./ Držte mi palce prosím. *Poprosí nervózně komorné a rychlejším krokem se vydá k salónku, aby tam byla včas a princ na ni zbytečně nečekal.* Tak jo, jdeme na to.* Nadechne se a vstoupí do salónku.* Vaše Výsosti. *Udělá prvotřídní pukrle, které si trénovala celý včerejší večer. Pomalu se narovná a podívá se na něj. Sluší mu to. Dojde se posadit naproti němu.* Dobrý večer, jsem Artemis… Což asi není úplně novinka. *Poví potichu, na tvářích ruměnec.*

*Usměje se na dívku, která vejde do salonu.* Dobrý den, lady. *Kývne jí hlavou na pozdrav.* Není, ale je fajn vědět, že si vás pamatuji správně. *Pronese s pobaveným úsměvem. Ono naučit se třicet pět jmen a přiřadit všechna k obličejům není nic moc jednoduchého i pro jeho geniální mozek.* Klidně se posaďte a nabídněte si cokoliv z občerstvení. *Ukáže rukou na stůl plný jídla a pití. Sám se usadí do svého křesla.* Co mi o sobě prozradíte? *Zeptá se a nakloní hlavu mírně na stranu. Zajímá ho, co mu řekne sama o sobě a na tom chce založit další otázky a případně i místo, kam jí pozve na další schůzku v průběhu pár týdnů.* Klidně se ptejte i vy mě na něco, jestli chcete. *Nevadí mu to a nějaké dívky vypadaly, že se toho bojí, takže vsadí na včasné upozornění, že nejde o nic, co by bylo proti pravidlům.*

O tom jsme se bavili s jednou účastnicí. Ani my si všechny nepamatujeme *Přizná nakonec. Upřímnost ji nedělá problém, jen ve chvíli, kdy někoho chrání. A to je v jejím případě opravdu jen málokdy.* /Co na sebe prozradím? Mám vůbec něco?/ Pocházím z Ottara, mám dva sourozence a studuju na univerzitě historii a mytologii. A o volném čase většinou vypomáhám v tátově záchranné stanici. *Zkusí to shrnout co nejjednoduššeji. Přeci jen, komunikovat s někým a ke všemu jí nadřazeným je pro ni docela stresující záležitost. Proto si hraje s prsty na klíně. Musí to vypadat vtipně ještě s těmi červenými tvářemi.* Co byste mi na sebe prozradil vy? Když se vás mohu ptát na cokoliv. *Zkusí ti zase z druhé strany. Přeci jen, je to fér, aby se něco dozvěděla zase ona od něj.* /Tak jo, pokud nezačneš koktat a budeš udržovat alespoň minimální oční kontakt, tak se to nějak zvládne. Hlavně nepanikař. Znáš se./