Zahrady paláce

I kdyby si to pochopil, stejně by to nic nezměnilo k lepšímu. Akorát by ti toublížilo ještě ví. A mně taky. *Když Rafe zvedne hlas, cukne sebou, ale hned se zas na tváři pokusí nasadit nějký neutrální výraz, ale nejde jí to, celý život ténovla skrývat emoce, ale teď tu bolest nedokáže ze svého obličeje smést. Jde jí to vidět hlavně v očích, i kdyby se tvářila jakkoliv, že jí je to jedno, bolest v očích ji prozradí.* Mylíš, že to pro mě bylo jednoduchý? Vzdala jsem se všeho jen abych tě ochránila sakra! Vzdala jsem se všeho! Vzdala sem se tebe! I sama sebe. *Ke konci se jí hlas zlomí pak pokračuj šeptem.* Nemáš tušení, jaké je to být mnou. *VYdechne potichu a slzy se jí mezitím kutálí po tvářích.* Nebylo to kvůli tomu, že bys udělal něco špatně, že by sis to zasloužil. Jen si se zamilovl do špané osoby. *Má o dělat aby se as nerokzašlala, jelikož je na hrně zhroucení, chtěla by se rozbrečet, najít někooh, kdo by ji rozumněl. Jenže nenínikdo kdo by byl k ní strašně blízko. Jasně, pár rebelů ví, že žije, ale není si s nimi blízká* Nepůjdu z doktorem. Za pár měsíců třeba to tvý oplákávání nebude k ničemu. Aspoň si mě oplakal dopředu. *Štěkne po něm a ryche se rozběhne pryč, do své komnaty.*

*Chris teď trochu podřimuje a aby ji nerušil, rozhodl se jít na chvilku projít. Práci dneska má dokončenou, jinak by dodělal ji. Bohužel nezbyla ani žádná, kterou by si mohl ukrást od svých dětí, aby jim trochu pomohl. Všichni si ji vzali až moc rychle. Vlastně ani neví čemu se diví, když ji pořád chtějí a pak se o ní dohadují. Jsou nejen po Christophine, ale i po něm.. No přiznat to nikdy nehodlá, nebylo by to výhodně, kdyby je za to měl ještě někdy v budoucnu peskovat. Prochází se sám tmavými zahradami. Za pár dní tu nebude už taková klid, jako je dneska. Přijedou dívky do Aaronovi Selekce. Jak to mohlo tak rychle utéct? Pamatuje si až moc dobře ten moment, kdy poprvé uviděl Christophine. Vzhledově se mu asi hned od začátku líbila nejvíce a když ji poznal.. Lásce se vyhýbal dost a odmítal ji a přesto se překvapivě tak rychle zamiloval a už si nedovedl představit svůj život bez ní. Vychovali spolu pět úžasných dětí a teď přibyde ještě šesté. Stejně jako Maxwell, Aaron a jeho dcery tu bude pobíhat v jen v plínkách, smát se a ctít, aby s hráli na honěnou. Byl to prvně šok, když se dozvěděl, že se stane znovu tátou a taky se dost bojí o svou manželku, ale těší se na toho malého nebo malou.*

*Posledních pár dnů strávil mimo palác, ani neví kde. Potom, co se shledal se svou přítelkyni, kterou přes rok považoval za mrtvou, zašel do baru všechny ty pocity uklidnit a vypnout a tak nějak se z něj vrátil teprve teď. Ve chvílích, kdy byl bar zavřený, popíjel vlastní zásoby a poté zase zapadl do baru. Nějak se mu povedlo přechlastat párkrát i kocovinu. A když už se mu to nepovedlo, tak se jenom uvelebil někde v příkopě, kde jí přečkal než šel pokračovat v pití. Řekněme, že z posledního týdne si prakticky nic nepamatuje a je možné, že se klidně i s někým vyspal a spletl si párkrát bar s bordelem. Vždyť to oboje začíná na stejný písmeno, kdo by si to někdy nespletl? Teď už je ale v paláci, který je pro něj sice teď "doma", ale za pravý domov ho nikdy nepovažoval. A teď už vůbec ne, když zjistil, že právě zde Roxanne pracuje a tady byla celou tu dobu, co jí oplakával, truchlil a přemýšlel, jestli bez ní má jeho život smysl. Nohy se mu pletou, takže se docela při chůzi motá a jeho oblečení i účes svědčí o tom, jak dlouho byl pryč. Vlasy má rozpuštěné, zacuchané a motají se mu v obličeji, takže ani takhle po tmě neví, jestli jde v trávě nebo po chodníčku a oblečení má zmuchlané, špinavé a místy i roztrhané. O jeho aroma není nutnost nějak dlouze hovořit. Nese si v ruce zbytek flašky, kterou ještě nedopil. Už je tam ale zbytek a byly to všechny soukromé zásoby. Právě docházející zásoby alkoholu ho donutily se vrátit. Plánuje si tu vzít další a pokračovat. Je mu jedno, že se takhle klidně uchlastá k smrti, stejně už nevidí v životě žádný smysl. Jediná žena, kterou si pustil do života, kterou miloval, které dal celé své srdce.... a ona ho nechala celý rok truchlit. Nahrála svojí smrt a zmizela beze slova a nečekaně z jeho života. Když se poznali, dal jí jednu knihu, ještě to nebyla finální verze, ale jen verze pro korektory, protože na ní pracoval. Řekl jí, že to bude mít jednou dost možná hodnotu, protože je taková jenom jedna na světě. A ona jí má pořád u sebe.... Teď drží v ruce finální verzi knížky, která se už několik měsíců prodává a vůbec ne špatně. I tak je mu ale jasný, co s ní udělá. Zastaví se, ani neví kde, nalije na knížku zbytek z flašky, která mu následně vypadne z rukou a rozbije se na střepy a z kapsy následně vytáhne zapalovač, kterým knížku zapálí. Neví, proč to dělá, útěchu mu to žádnou nepřinese, ale sledovat plameny, jak oblizují stránky a desky knížky a pomalu i jeho ruku.... je to nepopsatelné.*

*Jen tak se prochází zahradami paláci a užívá si jeden posledních klidných večerů, než přijedou dívky z Aaronovi Selekce. Přece jen je Aaron jeho syn, protože poslední dobou se proti tomu dost bouří. Nediví se mu, byl stejný, nechtěl se ženit a nelíbila se mu představa, že ho při randění sleduje celý národ, ale.. Potkal tak Christophine a s několika dívkami navázal přátelství, například s Gretchen, která bydlí pořád v paláci. Věří, že se mu to nebude zdát tak hrozné, až je všechny pozná a proběhne první kolo rande. A doufá, že se Aaron i skutečně zamiluje. A za co se modlí snad úplně nejvíce je, aby jeho vyvolená nebyla workoholička. Jistě, že by měla plnit svoje povinnosti, ale neměla by to dělat jako Aaron, který se prací až ničí. Naopak by byl rád, kdyby ho od papírů na chvilku dostala pryč. Z těchto jeho myšlenek ho vytrhne náhlá záře která se objeví nedaleko od něj. Rozejde se rychle tím směrem a zastaví se pár kroků od ohně a toho dotyčného, kterého prvně nepozná a připadá mu jako nějaký bezdomovec.* Zatraceně, co to je? Stáže! *Zavolá na ně, protože ten oheň je třeba uhasit. V Midstonu je vedro a posledních pár dnů nepršelo, takže to není zrovna nejideálnější. Strážní se vrátí s kbelíkem vody, jeden uhasí oheň a druhý chytne toho muže. Když k němu přistoupí blíže, v obličeji je mu povědomý a brzy si uvědomí, kdo před ním stojí.* Pusťte ho a běžte. *Když ti dva po zaváhání odejdou, potřese hlavou.* Rafe.. co se ti stalo? *Nelíbí se mu to, že z kluka, kterého vlastně pomáhal rodit, on byl první, kdo ho držel v náručí, se stalo tohle.* Pojď si sednout a hezky mi vysvětlit, proč ti připadá jako dobrý nápad to tu podpálit.

*Nějaký křik na strážce ani nevnímá. Všimne si rozruchu až když mu někdo zhasne ohýnek.* Heeeej. Nic nevidim. Chci světýlkoooo. *Brání chabě a kromě nohou se mu taky plete i jazyk. Dost možná by se mu pletly i ruce, ale ty mu drží strážci. Zvedne hlavu, aby se jim podíval do obličejů a zašklebí se.* Vy jste chlapy. *Zkonstatuje dost očividný fakt, i když je pro něj dost těžké všechna tři slova vyslovit správně.* Vy se mi nelíbíte. Já chtěl potkat ženskou.... *Postěžuje si rovnou na zdejší služby, i když sám neví, jak by reagoval, kdyby Roxanne skutečně potkal. Dost možná by se rozbrečel, prosil jí o odpuštění, i když sám nic neudělal a ona byla ta, kdo rozdrtil srdce tomu druhýmu a pak... Neví. Dost možná by v ohni místo knížky skončil on. Ani nevnímá bolest z popálenin, které mu sahají od konečků prstů až k zápěstí levé ruky. A najednou jsou obě jeho ruce volné a ti chlapi odcházejí. Před ním zůstane stát jenom jeho bratranec Xavier, kterému se během dětství naučil říkat strejdo, protože to bylo jednodušší a jejich vztah to vystihovalo, zdá se, o něco přesněji. Pro dítě je jednodušší naučit se říkat "stejdo" než "Antjanče". S písmenem r bojoval vcelku dlouho.* Emm.. *Snaží se přijít na to, co se stalo.* Chtěl jsem si posvítit a ti chlapi mi to zhasli. *Vydoluje z paměti nejsnáž dostupnou vzpomínku starou několik málo vteřin.* Já nechtěl podpálit palááác... Jenom tu knížkuuu. *Protáhne to, protože má za to, že to bude znít uvěřitelněji a kydne sebou na lavičku. Málem jí netrefí a sletí na zem, ale nakonec se mu nějakým zázrakem podaří to vychytat a zůstat "bezpečně" na lavičce.* A taky sebe... *Dořekne u toho tiše, že mu pořádně ani není rozumět.*

*Zavolá strážce, kteří rychle uhasí to "světýlko" jak to nazve Rafe. Naštěstí ho pozná dříve, než ho stihnou strážci odvést od vězení a zarazí je. Řekne jim ať odejdou a jakmile se tak stane začne z něj dolovat, na co sakra myslel a proč to tu chtěl podpálit. Copak neví, že tu jsou jen dvě generace? Novej palác postavili nedávno, to až tak za sto let by se mohl obnovit podle tradice. Ale to už ani jednoho z nich trápit nejspíše nebude, stěží tu v tu chvíli budou. On teda rozhodně ne, Rafe má ještě nějakou šanci.* Jo, promiň, příště ti na hašení ohne zavolám sexy hasičku. *Protočí očima a pak si povzdechne.* No, to jsem viděl, ale zajímá mě proč jsi to tu chtěl podpálit, co se ti stalo? *Na chvilku se lekne, že se snad mohlo něco přihodit Sim nebo Ryanovi, ale to by mu už snad řekli. Neprochází se tu zase tak dlouho, aby měl Rafe čas se tak opít a ještě tu podpalovat zahrady.* No málem jsi podpálil obojí.* Utrousí. Vidí, že to Rafa příliš teda netrápí. Sedne si vedle něj na lavičku a zamračí se.* Proč bys to chtěl? Proč jsi v takovém stavu? A ani nezkoušej říct, že jsi v pohodě, jsi očividně opilej a kdo ví kdy sis naposledy dal sprchu a tvé vlasy viděli hřeben.

Ne, nechci hasičku. Chci Roxanne. *Řekne potichu a smutně. Pochybuje, že Xavier bude vědět, o koho jde, to by musel být vážně nějakou vědmou. Nepočítá s tím, že strážkyně s problémy s dýcháním, nebo co zapříčinilo Roxannino kašlání a špatné dýchání, kvůli kterému řekla, že tu za chvíli nebude, bude nějak vysoce postavou, aby každý znal její jméno. Ani mu to moc nesedělo k její povaze. Pokud ta nepatří mezi to, co skutečně před rokem zemřelo.* Umřela. Už před rokem. A teď je tady, chápeš? Celou tu dobu. Já jí miluju a ona mi lhala, myslel jsem, že je mrtvá a po roce jí potkal tady. *Vysype ze sebe rychle a u toho mu začnou stékat slzy po tvářích. Říct to někomu takhle nahlas hrozně bolí.* Všechno je to zbytečný, nemá to smysl.

Kdo je Roxanne? *Zeptá se ho. Pokud by mu setkání s ní pomohlo, klidně ji sem nechá přivést, ale měl by mu o ní říct více informací. Kolik dívek toho jména může být v Midstonu? Nebo celé Illey.. Zmateně se na něj dívá, když řekne, že zemřela, ale teď je tady.* A to ji tu vidíš i teď neboo? *Rozhlédne se kolo a už vážně ho začíná podezírat z toho, že si dal i něco více a teď má nějaké vidiny a mele úplně z cesty.* Takže ta dívka je teď v paláci? Můžu zařídit vaše setkání, ale doporučoval bych ti před tím sprchu. *Lehce se zamračí.* Proč by to nemělo smysl? *Zeptá se ho znovu zmateně.* Hele, pokud mi vše normálně vysvětlíš jako kdo přesně je Roxanne, jak to že zemřela ale je teď tady a proč by to mělo být beznadějný.. Pomůžu ti a spraví se to. Nic není beznadějné, Rafe.

Strážkyně, ne? *Zeptá se, jako kdyby to mělo být jasný. Je pořád dost mimo, takže jeho pokus o vysvětlení dopadne tak, že vypadá jako naprostý magor.* Ne, teď tu neni. *Převrátí očima a pokusí se na lavičce více narovnat. Takhle v noci je vzduch studenější a i trochu fouká a to mu pomáhá přijít trochu více k rozumu, aby byl schopný kontrolovat, co říká.* Nechci jí potkat. Jednou stačilo. Stejně by to bylo k ničrmu. A ona určitě nechce potkat mě.. *Pokrčí rameny a jeho slova o sprše ignoruje. Teď jsou důležitější věci.* Ale tohle je, strejdo. *Prohlásí přesvědčeně.* Prostě... Před rokem a něco jsem doma potkal jednu holku. Byla sama, neměla pořádně kde spát.. Mámě nevadilo, že zůstala v pokoji pro hosty, byla z ní nadšená a já se do ní zamiloval. Nějakou dobu jsme byli spolu... Jenže já jednou přišel z práce a tam mi policajti oznámili, že našli její tělo. Netušili, jak se to stalo, případ uzavřeli za chvíli pro nedostatek důkazů. *Polkne nahlas, protože mu to doteď rve srdce.* Celej ten rok jsem jí oplakával, nic mi nedávalo smysl... Bez ní.. Bez ní to prostě nešlo.. *Setře si hřebetem ruky všechny slzy, i když je brzo nahradí další a i vlasy si shrne z obličeje.* Asi dva dny potom, co jsem sem přijel, jsem jí tu potkal. Měla záchvat kašle, říkala, že za chvíli jí budu moct oplakat doopravdy. Že bych to nepochopil. Celou tu dobu pracovala tady jako strážkyně.. *Doufá, že teď už to převyprávil dostatečně, aby to Xavierovi dávalo smysl.* Ten den jsem se vydal do baru, nešlo to vydržet.. Nějak jsem tam zůstal do dneška, ani nevim, jak dlouho.. *Přizná.*

Hmm.. *Zamručí. Teď už má snad dost informací, aby se po té dívce porozhlédl. Promluví si s ní a nejspíše zařídí i jejich setkání. Rafe ji očividně dost miluje, když je z toho takhle na dně a on mu chce pomoct.* Dobřee.. *Je rád, že ji tu teď skutečně nevidí, nerad by ho poslal někam do blázince s tím, že má vidiny.* Musíte si to, co se mezi vámi stalo pořádně vyříkat Vím, že je to těžké, ale potkat ji musíš. Jinak se z toho nedostaneš. Určitě máš hodně co na srdci jí to říct a dokud se to nedozví, ty bys nikdy neměl klid. *Pořád se tak nějak nechytá, takže je rád, když mu to plně později osvětlí.* /Celá Simone./*Pousměje se pro sebe.* Takže tu pracuje jako strážkyně, očividně nafingovala svou smrt a je nějak nemocná.. *Pokýve hlavou.* Promluvím si s ní a pak si promluvíte i vy dva. Máme tu doktory a já jí rád zařídím tu nejlepší lékařskou péči. Dostane se z toho a ty nikoho oplakávat nebudeš muset. Nevzdávej se naděje, ano? *Poplácá ho po zádech a pousměje se. Nejspíše to nebude jen tak jednoduché, ale Rafe se potřebuje vzpamatovat a mít v sobě nějakou naději, aby to všechno taky dal.* Byl jsi tam dost dlouho a počítej s tím, že tam taky pár dní teď nepůjdeš. A ani tady pít nebudeš. Budu tě chodit kontrolovat a běda ti jak tě uvidím opilýho. Klidně na tebe nasadím strážce.

*Pobaveně se rozesměje, když slyší o tom, že jí musí potkat a musí si to vyříkat. Popotáhne a zavrtí hlavou. Znovu si hřbetem ruky setře slzy a pohled zabodne do zahrad směrem, kde jí před pár dny potkal.* Takhle to nefunguje, strejdo. Už jsem jí potkal. Nechce se mnou mluvit. Není co řešit. Co bych jí měl říct? Už jsem jí všechno potřebný řekl. Řekl jsem jí, jak mě to zlomilo. Její reakce byla ta, že mě tím chtěla ochránit a že bych to nepochopil. Ale ani se mi to nepokusila vysvětlit. *Prohlásí poslední věty naštvaně, protože to, že nedostal ani vysvětlení a že to nechápe ho na tom neuvěřitelně vytáčí. Dokonce se mu povede i přes svůj stav rozhodit rukama, i když vcelku neohrabaně.* Jo! Nezní to jako události milostného života každého druhého? *Pronese ironicky, když to po něm zopakuje, jako by ho to vůbec nepřekvapovalo a bylo to něco normálního. On žil v tom, že nafingování smrti se děje jenom v akčních filmech!* Nemusíš s ní mluvit. Nemluv s ní. Jo, ta péče by byla fajn, ale ona jí ani nechce, říkal jsem jí, aby šla za doktorem a odmítla. A já s ní mluvit taky nechci. Akorát by to bolelo ještě víc. Jako když znova řízneš do hojící se rány. Mam dost. Mam už kurva dost vší týhle bolesti. *Potřese hlavou a pak si jí schová do dlaní, protože to vážně hrozně moc bolí. To uvědomění, že ho opustila. Dobrovolně ho opustila, aniž by mu řekla sbohem a zanechala po sobě jenom ohromnou díru v jeho hrudi. Na naději v tomhle případě sere. Nezbyla mu už žádná.* Nepotřebuju chůvu, jsem dospělej. *Ohradí se se zamračením.*

Nepokusila se ti to vysvětlit.. Vidíš, to by sis aspoň zasloužil, ne? Hele, já to jen tak vzdát nehodlám. Musíte si promluvit, ať už váš vztah vypadá beznadějně, mnohdy se to dá ještě zachránit a stejně tak se může dát zachránit její život. Musíš si s ní promluvit a přesvědčit ji, že jí dokážeme pomoct, což bychom mohli. Přece nechceš, aby zemřela, ne? *Ví, že brát to takhle citově je hnusný, ale nechce vidět Rafa se takhle trápit, když má ještě šanci přece. Když rozhodí rukama je jen rád, že ho netrefil do obličeje.* Chápu, že je to pro tebe těžký. *Povzdechne si a zamračí se.* Na tu léčbu nastoupí. Najdu ji a klidně ji k tomu ze své pozice donutím. A vy dva si promluvíte. Ty jsi z toho v háji a ona je určitě taky, protože se bojí. Má určitě neuvěřitelnej strach. Navíc.. Člověk to se svým životem nevzdá tak snadno přece. Každý za něj bojuje a vzhledem k tomu co jsem od tebe slyšel přijde mi jako že ona nemá už po co bojovat. Musíš zjistit, co a jak, i když tě bude další rozhovor s ní bolet. Můžeš ji zachránit a pak si to vyříkat. Uděláš to, bude to bolet, ale neuděláš to a každej den po zbytek života si budeš říkat, co by kdyby. "Kdybych si s ní promluvil, žila by?" Věř mi, vím moc dobře o čem mluvím. Já by před Selekcí zamilovaný do matky Maxwella, která zamřela při jeho porodu, neměla moc dobrou péči.. A každý den si říkám, jestli by nemohla žít, kdybych se s tím někomu svěřil a nenechal po ní pátrat. Byl jsem z toho taky dost v háji a chodil do barů. Neber to špatně, Christophine miluji, více než kohokoliv jiného, dokonce více než ji, ale pořád mi na ní tak nějak záleží. *Pokrčí rameny. Myslí na ni i dost kvůli Maxwellovi, který se od Chris a celé jeho rodiny distancuje. * Momentálně se tak ani trochu nechováš.

Mě je to už jedno. Je mi to jedno. Jak se dá zachránit tohle. Chápeš to vůbec? Nahrála svojí smrt a zmizela, bezeslova. Já zůstal sám. Truchlil jsem, nevěděl jsem, co se svym životem a pak zjistim, že mě opustila dobrovolně. Dobrovolně se na mě vykašlala a zmizela bez jedinýho slova takhle! Víš, jak mi teď je? *Nedá se říct, že by přímo obracel vztek proti Xavierovi, ví, že on je v tom nevinně. Ale nějak musí pustit ven ten vztek na Roxanne a na život za to, že mu tohle způsobili. A jestli něco nepotřebuje, nebo nechce poslouchat, jsou to právě povzbudivé kecy, kterými jeho bratranec exceluje.* Proč bych jí měl zachraňovat, když ona mi dobrovolně udělala něco takovýho? *Potřese nad tím nechápavě hlavou. Nikdy nepatřil mezi lidi, kteří by si libovali v bolesti druhých, kteří by zvládli někomu ublížit a kteří by se na druhé vykašlali. Většinou dával druhé na první místo. Ale teď... po tomhle všem... Dal Roxanne na první místo ve svém životě a dopadlo to takhle. Byl někdy vůbec on na prvním místě v životě někoho? Jeho máma měla Ryana, Xavier, který byl u jeho porodu měl svou vlastní rodinu, Roxanne se na něj dobrovolně vykašlala tímhle způsobem... Je tak moc chtít od života být aspoň pro jednoho jediného člověka středem vesmíru? Vážně je to tak sobecké přání mít někoho, kdo mu oplatí jeho lásku? Problém je ale v tom, že neví, jestli lásku vůbec dokáže cítit. Momentálně cítí už rok prakticky jenom bolest.. a to ho tak moc vyčerpává.* Jenže ona ti nic neudělala. Chápeš? Jsme každej v úplně jiný situaci. Jo, klidně jí donuť jít k doktorovi, poskytni jí péči, fajn, budu ti za to vděčnej. Ale nenuť mě tady poslouchat kecy o tom, že bude líp, když už rok jsem v těchhle sračkách a žádný světlo na konci tunelu už prostě nevidim. Neni tam a neexistuje. Všechno nekončí vždycky šťastně. A nenuť mě s ní mluvit. Já už mam dost. *Potřese hlavou a roztrhaným rukávem si otře tváře. Ve skrytu duše ví, že se mu Xavier snaží pomoct. Je mu za to vděčný a chápe to. Ale ty ostatní pocity jsou prostě daleko silnější.*

Ano i ne. Byl jsem v dost podobný situaci, akorát narozdíl od tvého příběhu, ona nefingovala smrt, jen zmizela beze stopy a já ji už nikdy neviděl, až mi jedna její kamarádka přinesla do paláce syna. *Jejich příběhy jsou dost podobné, ale taky se dost liší. On za ni taky truchlil a byl z toho v háji, jen si nemyslel, že je mrtvá. Nicméně později skutečně zemřela a on si to do teď vyčítá. A nechce, aby si to stejně musel vyčítat i Rafe.* Chtěla tě nejspíše z části chránit. Pokud je její nemoc vážná a myslela si, že to nemá východisko.. Nechtěla, aby jsi s ní byl přitom. I když tohle udělat neměla. A proč bys ji měl zachránit? Copak ty ji nemiluješ? Chápu tě, jsi naštvaný, ale připusť si to.. Pořád k ní něco cítíš a nechceš, aby zemřela přece. *Snaží se ho pořád přesvědčit. Pokud si s ní nepromluví dobrovolně, pravděpodobně ty dva zavře v jedné místnosti a jen jim bude pod dveře podstrkovat jídlo.* Nic mi neudělala? Opustila mě stejně jako ta tvoje. Akorát nefingovala svou smrt. Oba jsme cítili stejnou bolest. Ty jsi si myslel, že je mrtvá, kdežto já nevěděl kde je, jestli žije, proč mě opustila, jestli si našla někoho lepšího, jestli ji nechytli rebelové.. *Pokrčí rameny. Kdyby byl v situaci Rafa, byl by dost naštvaný. Byl naštvaný, když se dozvěděl pravdu, protože mu měla říct, že je těhotná, ale zároveň by jí pomohl.* Dobře a co chceš dělat teď? Do konce života se opíjet, obrážet bary, mít holky na jednu noc? Nemysli si, že to tak nechám, to ani náhodou. Když nepočítáme to, že jsem zařídil, aby měl Aaron méně práce, protože se přepíná, nikdy jsem na nikoho z mé rodiny nepoužil můj titul, ale pokdy se ty nevzpamatuješ, tak to udělám, pro tvoje dobro. Ty teď půjdeš se mnou, v pokoji sebereme všechny flašky alkoholu, dáš si pak sprchu a půjdeš spát. Denně tě sám budu chodit kontrolovat a nepřej si mě, když tě jednou uvidím s flaškou v ruce. Jdeme. *Vstane, chytne ho za rameno, aby mu pomohl vstát a zároveň ho nějak kontroloval, kdyby se chtě dát na útěk. Pode tónu jeho hlasu by za ním měl raději běžet jako poslušný pejsek, protože v téhle situaci nemá ani problém s opětovným zavoláním strážců, kteří stojí opodál, aby ho do komnaty odvlékli.*

Jenže já myslel, že mě opustila nedobrovolně. Tolik jsem snil o tom, že se to nestalo, jak spolu žijeme dál šťastně... A pak zjistím, že celou tu dobu mě sama opustit chtěla. Dobře, v něčem se to dá přirovnávat. Ale stejně je to úplně jiná situace. *Stojí si stále na svém, protože on to prostě jinak nevidí a jinak to vidět odmítá.* Jenže ona žádný známky nemoci neprojevovala, když jsme byli spolu. Nikdy neměla takovýhle záchvat kašle. Bydleli jsme v jednom domě, trávil jsem s ní každou volnou chvilku.. Věděl bych o tom. A tohle přeci není omluva. Stál při ní ve všech situacích. *Snaží se obhájit svůj pohled na věc. Pak ale sklopí pohled.* Myslíš, že kdyby mi byla jedno, tak tu teď takhle sedim? *Nadzvedne mírně obočí. Ne, miluje jí. Po tom všem jí sakra pořád miluje a to ho na tom všem ničí nejvíc. Že nedokáže svému srdci poručit, že si pořád dělá co chce. Je to jako kdyby se mu vysmívalo tím, že se upsal ďáblu. Doživotnímu utrpení v bolesti a mizérii.* Já tě nechci za chůvu. To, žes mě hlídal jako mimino nic neznamená, jasný? Ty jsi teď šťastnej, protože máš všechno. Našel sis lásku, máš s ní superděti a já nevim, co všechno. Jenže já nejsem optimista jako ty. Jo, možná se chci ničit. Protože tak třeba ulevim vší tý bolesti daleko rychleji. To, že ty ses ze ztráty po tý holce vzpamatoval je super, ale neznamená to, že musim i já. Aspoň ti po ní zbyl Maxwell. Já nemam nic, chápeš? Nemam vůbec nic. Jenom to hrozně bolí. Tak se omlouvám, že chci od tý bolesti po roce aspoň na pár dní utéct. *Teď už nejspíš svůj vztek doopravdy proti Xavierovi obrátil, ale při smyslech a bez všech těch rozvířených emocí by to nikdy neudělal. Dost možná si to bude vyčítat, jestli si to bude pamatovat, až přijde k sobě. Momentálně má ale už dost toho, jak se mu všichni snaží nějakým způsobem sebrat jeho svobodu, možnost se svobodně rozhodnout. Protože on si nic z tohohle nevybral. Vybral si akorát se opít a zkusit zapomenout a to mu chce vzít zase Xavier. Vytrhne se mu a vrávoravým krokem vyrazí k paláci. Sám si myslí, že jde narovnaně jako normální člověk a přesvědčí ho tím, aby ho nenásledoval a nechal na pokoji.*

*Když zjistil, že Diane baví zbraně, napadlo ho podniknout něco, kde by si mohla užít i tohohle svého koníčku. Proto jí pozval do zahrad, kde jsou připraveny luky s terči, které používají strážci k tréninku. Diane mluvila o nožích a střelných zbraních, neví, jestli se někdy dostala i k lukostřelbě, ale pokud ne, od toho je tu dneska on. Bylo to součástí jeho vzdělávání jakožto prince a i když to nepatří mezi jeho koníčky, rád si to připomene a klidně i dívku naučí. Kdyby neměla zájem, je pro ně připravené i občerstvení, kde si můžou sednout a povídat. Teď už ale míří v tmavých kalhotách od obleku a bílé košili, u které má ohnuté rukávy k loktům a rozepnutých více knoflíčků, než je obvyklé a normální, když má třeba celý oblek na nějaké schůzi, do zahrad, kde zkontroluje, zda je všechno připraveno. S dnešním doprovodem se domluvil, že se setkají tady. Vždycky chodí o něco dřív, aby mohl případně napravit nějaké chyby v organizaci. Tady je ale vše připraveno jak má, takže zůstane jen čekat, než dívka dorazí. Na tuto schůzku má dovoleno si vzít klidně kalhoty a nemusí být v šatech, jak je zvykem.*

*Jelikož dostala možnost vzít si na sebe i něco jiného než šaty a sukni, okamžitě jí využila. Nejradši by si vzala tepláky a mikinu, ale zase si uvědomovala, že není doma, ale v paláci a tohle si rozhodně dovolit nemůže. Zvolila proto společenské kalhoty a jemně květinovou blůzu, která odhadovala její ramena. Volné rukávy se otíraly o její boky, když spěšně mířila do zahrad. Ne proto že by šla pozdě, ale tohle byl prostě její styl chůze. Už když se přiblížila, si všimla terčů. Sama pro sebe se usmála. Princ si zjevně pamatoval, jak má zbraně ráda. Luky sice nepatřily mezi její nejoblíbenější, ale zacházet s nimi uměla.* Dobrý den vaše výsosti. *Bez sukně v rukou si nebyla jistá, kam při pokloně s rukama. Podívala se na něj a usmála se.* Děkuji za pozvání.

*Vyčkává na příchod Diane, se kterou má dnes schůzku a u toho kontroluje jak prostředí zahrad, tak hodinky s přesným časem, tak i cestu, odkud dívka nejspíše přijde. A jeho logické myšlení nezklamala, protože se doopravdy objeví na cestě, kterou odhadl. Díky rozloze zahrad i paláce bylo spoustu možností, jak se zevnitř dostat ven a následně na tohle konkrétní místo. Zná je všechny, ale matematika nejkratší a nejznámější cesty jednoduše nezklame. Usměje se na ní nazpátek a kývne jí hlavou na pozdrav.* Dobré odpoledne. *Pozdraví jí i slovně a její poděkování odmávne rukou.* Není za co. Jak jinak byste se chtěla navzájem poznat? *Tohle k Selekci prostě patří, je to její hlavní náplní a součástí.* Jak se máte? Líbí se vám v paláci? Nechybí vám tu něco? *Zajímá se zvědavě.* Už jste tu objevila nějaké své oblíbené místo? *Zajímá se. To je pro něj docela důležitá informace vzhledem k tomu, co vymyslel pro druhé kolo schůzek.*

*Mírně pokrčila rameny. Popravdě nad tím nijak nepřemýšlela a tak radši mlčela, než by z pusy vypustila nějaký nevhodný nápad.* Mám se skvěle. Děkuji. Nyní už s jistotou můžu říct, že se mi tu moc líbí, všichni jsou skvělí. *Možná jen rebelové by si možná mohli jednou dát pauzu. To, jak pořád útočí už přestává být děsivý zážitek. Prostě zaútočí, žádná velká věc.* Samozřejmě by se našly věci, které mi chybí, ale nic z toho není životně důležité a obejdu se bez toho. *Do těchto věcíby se dal započítat její pes, rodina, kamarádi. Ale s tím přeci počítala když se sem hlásila.* Asi vás nepřekvapí, když řeknu, že mě palácové stáje nezklamaly. *Uchechtla se. Za tu dobu, kdy tu byla stáje navštívila několikrát. Jízda po palácových pozemcích asi není úplně nejvíc dámská věc, kterou by mohla provozovat, ale je voják! Nemůže jen tak vyjít z formy.*

*Lehce pozvedne obočí, ale pochybuje, že někdo, kdo jeho gesta nezná, by si toho vůbec všimnul, když nic neřekne na jeho slova o seznámení. Jako kdyby se s ním doopravdy seznamovat nechtěla a teď nevěděla, co na to říct. Hned si dělá seznam plusů a mínusů v hlavě. Jak se s ní má radit jako se svou královnou, když upřímně nezareaguje na jeho slova? A nebo se ho stále bojí a bere ho jako nadčlověka bez humoru, který jí bez mrknutí oka pošle na popravu? Je tu hodně neznámých a možná jde o maličkost, ale pro jeho analytickou mysl je to prostě důležité a soustředí se na každý detail. Podobné detaily dle jeho názoru nakonec odliší jednu dívku od ostatních a udělají z ní jeho manželku. K plusům Diane se přidává, že přišla včas jako jedna z mála.* Tak to jsem rád. *Pokýve hlavou s upřímným úsměvem.* Jaké věci to jsou? *Jestli to půjde zařídit, klidně jí to zařídí. Je pro něj důležité, aby se tu dívky cítily dobře a dalo by se říct i jako doma.* Ne, nepřekvapí. Stáje jsou hodně uklidňující místo. Našla jste si tam nějakého koně, který vás zaujal více než ostatní? *Zajímá se.* Jestli chcete, klidně si nabídněte cokoliv z občerstvení a jinak... Posledně jste říkala, že máte ráda zbraně. Sice jste nezmínila konkrétně luk, ale ten mám rád já a napadlo mě, že bych vás to klidně mohl naučit. Ale nemusíme, jestli nechcete, je to jenom na vás. *Ujistí jí, že program prakticky závisí na ní a nechá jí vybrat. Nemá v plánu jí nařizovat, co spolu budou dělat, chce, aby si jejich schůzku užila a poznali se u toho o něco více, to je pro něj důležité. Ne to, jak konkrétně k tomu dojde.* Kdybyste měla pozvat vy mě na jakékoliv místo v Illey, nejen tady v paláci. Kam by to bylo? *Zajímá se zvědavě.*

*Zvednutého obočí si nevšimla. Nikdy nebyla ve čtení pocitů z tváře dobrá. Doufala, že ho tím neurazila, ale jinak považovala svoji volbu mlčet za správnou. Normálně jí jede pusa podle toho, co si myslí, ale pro jednou uznala, že to není vhodné. Oplatila mu úsměv.* Kalhoty, tenisky a zbraň po mém boku. Bez ní si připadám tak nějak zranitelnější. *Přiznala. Tíha meče nebo nějaké střelné zbraně na zádech se stala nedílnou součástí jejího života. Na druhou stranu teď si mohla užívat, že na ní dávají pozor ostatní.* Vzadu ve stáji stojí plavá klisna. Myslím, že jsme si docela padly do oka. *S touto klidnou už byla venku několikrát. Nebyla to její první volba, vždy se jí líbili velcí koně s havraní srstí, ale její povaha jí sedla.* Proč ne? Zacházet s ním umím, jen... No jde mi to trochu hůř než s jinými zbraněmi. *Přiznala se. Jeho zájem o její osobu jí vážně potěšil. Čekala, že nejdřív nechá prořídnout řady, než se začne zajímat.* Asi bych vás vzala na místo, které je pár kilometrů od mého domu. Je to malé jezírko v lese. Vypadá to tam kouzelně a já tam moc ráda chodím. *Tuhle otázku nečekala, ale odpověď byla jasná. Tohle místo působilo tak klidným dojmem a to to byla jen vodní hladina uprostřed mechu.*

*Zasměje se její odpovědi, protože i když se to dalo čekat, on to nečekal.* No.. Tak jsem rád, že aspoň teď máte kalhoty. A zbraň je po ruce. *Kývne hlavou k luku kousek od nich.* A určitě tu budou příležitosti k nošení kalhot, nebojte. Zbraně si můžete užívat ve střelnici, ale jinak jí budete muset oželet. *Nosit u sebe zbraň mohou pouze strážci a on z toho odmítá dělat výjimky.* Jo, myslíte Kelsey? To je hodně klidná a milá klisna, hodně lidí se na ní učilo jezdit. *Pokýve hlavou. Koně ve stájích zná vcelku dobře.* To nevadí. Třeba vás aspoň porazim. *Zazubí se na ní.* Tak to věřím. Musí to být kouzelný. Tady taky máme schované jezírko, je u něj i menší vodopád.

To já taky. *Zazubila se a následně přikývla.* Samozřejmě. Jen je to nezvyk. *Nemyslela to jako prosbu o výjimku, takže jí jeho odpověď nezklamala.* Ano, přesně ta. *Teď si připadala trochu trapně, protože je přeci voják, tak proč si vybrala klisnu, na které se lidí učí jezdit?* Ještě uvidíme. *Pokrčila ledabyle rameny. Nepochybovala, že jí princ porazí. Už podle toho, jak říkal, že střílet umí. Podívala se na luky. Moc nevěděla, který si vybrat. Proto vzala do ruky jeden, který jí připomínal ten, že kterého se učila střílet doma. Byl jen o trochu menší než ona.* To je. Děkuji za typ, ráda se tam podívám. *Obdařila ho dalším úsměvem. Pak se postavila před terč, namířila a vystřelila. Minula střed o dobrých patnáct centimetrů. Zamračila se.*

Jo, to chápu. *Pokýve hlavou. Sám měl několik zvyků, u kterých bylo těžké to bez nich vydržet. Například když měl nandané čočky, pořád tu byla tendence potahovat si brýle nahoru po nose, i když se zvládá vcelku včas vždycky zarazit, aby nepůsobil divně. A zase když má brýle, tak na ně zapomene a zamaže si skla prsty, když si chce promnout oči. Každý má něco.* To je skvělá volba. *Pokýve hlavou. Její volba prozrazuje něco i o ní samotné, aniž by sama možná věděla. On si to ale uvědomuje. Sleduje jí, jak míří na terč a lehce mu cuknou koutky, když mine. Možná dneska vážně bude lepší, i když s tím moc nepočítal, dlouho už netrénoval. Na jeho soutěživosti to ale nic nemění. Vezme si taky luk a zamíří na terč. Snaží se soustředit, aby se trefil, ale i tak se luk zapíchne pár centimetrů od středu.* Měl jsem vyrazit trénovat, abych měl větší šance. *Poznamená nakonec pobaveně.*

Vážně? *Vůbec si nevěřila a strašně se za to neměla ráda. Lukostřelba vážně nepatřila mezi její přednosti, ať se snažila, jak chtěla. Předpokládala, že se princi bude líbit, že minula, a tak se na něj otočila, jen aby viděla jeho zdvižené koutky. Nevěděla, jestli se má tvářit spíš: Jako vážně? nebo se cítit trapně. Nakonec jí jen trošku zrudly tváře a obličej se mírně zamračil. Byla ze sebe zklamaná. Princův 'nezdar' jí vehnal úsměv do tváře. Sice byl pořád lepší než ona, ale nebylo to tak hrozné.* Možná. Jsem ráda, že jste to neudělal. *Vzala další šíp a vložila ho do luku. Otec jí někdy říkal, že když luk nakloní, půjde jí to snáz. Přesně to udělala a z nakloněného luku vystřelila. Trefila se o kousek blíž než předtím. Spokojeně se usmála a dívala se, jak střelí princ.*