Palácový skleník

*Věří, že i ona si najde někoho, kdo ji bude milovat tak, jak on miluje Thylane, i když jí to ještě neřekl. Ale to se brzy změní. Má to už naplánovaný.*/Snad to vyjde, jak má../*Pak jej něco napadne a chce jí ten jeho nápad i přednést. Zeptá se, jestli má ráda děti, což vlastně ví, takže jí později přednese svůj návrh - že by tu zůstala a byla by něco jako vychovatelkou, nebo chůvou pro jeho děti a děti jeho sourozenců.*/Kterých tady bude požehnaně./*I kdyby každý z nich měl třeba jen dvě, je to šest dětí, později s Edy osm. A on by chtěl víc jak dvě. Usměje se a přikývne.*Ano myslím. Podle mě by ses na to hodila.*Usměje se, když řekne, že by ráda a přikývne.*Dobře, ještě si to rozmysli.. Co se týče tvého otce, mohl bych mu zajistit bydlení a tak v Angeles. Ty bys mohla být tady v paláci a nebo bych ti taky něco zařídil ve městě. Můžeš nad tím začít pomalu přemýšlet. Pomalu ho přestaly bolet nohy a vidí, že je celkem pozdě.*Už půjdu. Chceš tu ještě zůstat, nebo tě mohu doprovodit ke komnatě?*Zeptá se.*

*Nechápe, proč se jí ptá na děti, ale on jí to hned vysvětlí, aniž by se stihla na cokoli dalšího zeptat. Je tím nápadem nadšená a je si skoro jistá tím, že tu nabídku přijme. V tom, aby jí přijala rovnou jí zastaví vzpomínka na jejího otce, o kterého se chce postarat. Ale jak se zdá, Sawyer má vymyšlené i tohle.* Zní to skvěle. /Trochu až moc skvěle na to, aby to byla pravda./ *Proběhne jí hlavou, ale takové myšlenky potlačí a pak se na něj usměje.* Děkuju moc. *Poděkuje mu za nabídku a pak zavrtí hlavou.* To je dobrý, ještě tady zůstanu. Dávej pozor na nohy a dobrou noc. *Nechce, aby musel zacházet až k její komnatě a navíc se tu chce porozhlédnout ještě po květinách.*

*Nabídne jí, že by tu mohla zůstat a pak jí vysvětlí i jak to myslel. Ví, že Khione by byla skvělou vychovatelkou pro jeho děti a děti jeho sourozenců o kterých ví, že tu bude vážně hodně.*/Vždyť Jasper už bude mít dítě a to se ještě ani neoženil.. A taky dřív jak já./*Proběhne mu hlavou. Pořád mu přijde zvláštní ta představa, že za chvilku bude strejdou. Usměje se na ni.*Jsem rád, že se ti ten nápad líbí.*Řekne upřímně.*Nemáš zač.*Nechce, aby mu děkovala. Rozhodne se už odejít a zeptá se, jestli ji může doprovodit a nebo jestli tu chce ještě zůstat. Usměje se a přikývne.*Dobře, dobrou noc Khione.*Popřeje jí a zvedne se. Pomalu míří směrem k paláci.*

*ve volném čase se zdržuje většinou ve své komnatě, nebo ve venkovních prostorech paláce. Jednoduše tam, kde nenarazí na moc lidí a hlavně na nikoho z královské rodiny. Bok už jí téměř vůbec nebolí, ale stále ho má obvázaný. Většinou teď nosí velké mikiny nebo trička, protože se vymlouvá, že právě kvůli zranění šaty nosit nemůže, protože ji to více bolí. Je to sice chabá výmluva, ale za to celkem účinná. I dnes má na sobě černou mikinu a černé legíny. Na nohou má botasky a vlasy seplé v culíku. Po celém dni stráveném v komnatě zamířila ven a došla až do skleníku. Ještě tady nebyla a napadlo ji, že tam asi nikdo nebude. Když tam vstoupí, zamíří k jedné lavičce na kterou se posadí. Pak už jen nepřítomně hledí na špičky bot a nechá se unést proudem myšlenek.*

*Pokračuje i nadále v prozkoumávání paláce a dneska se vydala do skleníku. Navštívila les, vodopád, ale skleník vynechala. Řekla si, že ten prostě počká a navíc vodopád je přece jen zajímavější a i staré uličky, kde strávila už pár odpolední. Na sobě má dneska světle modré šaty a vlasy jen tak rozpuštěné. Je jen lehce nalíčená a v uších má malé náušnice. Nikdy v paláci nenosí nic přehnaného, není to její styl. Má raději jemnější doplňky a stejně tak i líčení.. Ve skleníku je skutečně horko, jak se asi i dalo čekat. Naštěstí si vzala šaty jen s krátkým rukávem. Prochází skleníkem a musí se zastavit u každé zajímavé květiny. Moc se v nich nevyzná, botanika není tak úplně její koníček. Ale líbí se jí taky, to rozhodně. Ani nevnímá okolí a prostě jde a sleduje květiny. Nepostřehne, že se kousek od ní nachází další dívka. Až když se otočí, zarazí se.*Ahoj.. promiň, byla jsem tím tady docela okouzlená a nevšimla jsem ti tě.*Prohrábne si vlasy. Je docela plachá a stydlivé a teď si i připadá docela trapně.*Já jsem Destiny.*Představí se druhé dívce, ve které pozná účastnici, tipovala by, že se jmenuje Ayleen, ale není si úplně jistá.*

*nevnímá okolí kolem sebe a je ztracená ve svých myšlenkách. Myslí hlavně na matku. Každým dnem má o ní větší strach. Tím, jak je mimo, tak si ani neuvědomuje, že je jí v černé mikině celkem horko. Nebo spíše ten fakt potlačuje. Ani si nevšimne dívky, která se k ní přiblíží a tak když na ní promluví, trhne sebou.* To je fuk, taky jsem nevěděla, že jsi tady. *Pokrčí rameny a vsimne si jejích rozpaků.* Ayleen. *Také se jí představí a pak se lehce ušklíbne.* Klid, tady žádný kamery a ani princ asi nebudou. *Prohodí. Už si všimla, že Destiny je docela stydlivá. S dívkami se nebavila, teda kromě Alisah, ale to bylo při útoku, ale za to si všímala toho, jak se chovají. Navíc četla i Illea News.* Nechci rušit tvý rande s kytkama. Třeba když na ně začneš mluvit, tak ti odpoví. Tady jeden nikdy neví. *Ušklíbne se. Vůbec by se nedivila, kdyby se členové královské rodiny zajímali více o to, aby měli hezký kytky, místo toho, aby se zabývali tím, jak to vypadá za zdmi paláce. Důležité přeci je, že si v pohodlí žijí oni.*

*Prochází se skleníkem a upřímně ani nevnímá, kam jde. Je jen okouzlena tím vším. Ještě tady nebyla a už teď ví, že tady bude návštěvníkem často. Líbí se jí tu. Stejně jako u vodopádu a vlastně celkově v paláci. Když se otočí, uvidí dívku, které se ihned omluví a pousměje se na ni přátelsky.*Těší mě.*Řekne upřímně. Navíc tipovala její jméno správně, což považuje za menší osobní úspěch.*Jo, já vím.*Uchechtne se.*Jen jsem docela často nervózní, hlavně z potkávání nových lidí.*Pokrč rameny.*A moc tomu nedokážu.. zabránit.*Pokrčí lehce rameny podruhé. Zasměje se.*Myslíš, jo?*Myslím, že tak hrozně na tom, abych mluvila s kytkami nejsem. A z čeho soudíš, že by mi odpovídaly? Máš s tím sama zkušenosti? Doufám, že jsem nevyrušila nějáký tvůj rozhovor s tou palmou.*Kývne na palmu v květináči která je vedle ní.*Popichovat umí taky a tuhle hru navíc hrají dva. Nechce se nechat jen tak. Vidí, že dívka si očividně hraje na nepřístupnou a stejně jak princ, i ona pravděpodobně nosí masku, ale kdo ví. Chce to zjistit.*

*nevšimne si, že tady není sama, a tak když na ní Destiny promluví, trhne sebou. Když řekne, že jí těší, jen se pousměje. Ona nemá v plánu ji něco takového říkat. Pak poznamená, že nemusí být nervózní, protože tady asi kamery ani princ nebudou.* Záleží ti na prvním dojmu? Musíš vždy působit jako milá, vyrovnaná holka, co? *Nakloní hlavu na stranu a sjede ji pohledem. Nikdy moc nechápala lidi, kterým záleží na tom, jak působí. Pokud ji prostě někdo nebere taková, jaká je, tak se s tím člověkem nebaví. Nebude se přetvařovat. Ani kvůli tomu, aby udělala dobrý dojem. Pak řekne, že nechce rušit její rande s kytkama. A její odpovědi se lehce ušklíbne.* Zkušenosti nemám, nepotřebuju s někým mluvit. A jestli tě tak moc zajímá, jak by ti asi odpověděli, tak se zeptej třeba zahradníků. Nebo někoho popros, aby ti to vysvětlil. Určitě s tím někdo zkušenosti má. *Usměje se, ale milý úsměv to není. Jestli chce Destiny hrát tuhle hru, nemůže odmítnout.*

*Pokrčí rameny nad její otázkou.*Nemusím tak působit, nikdo mě nenutí, jen chci.*Řekne jí.*Nechci hned působit nepříjemně, pak by se tak se mnou i lidé cítili. Docela mi záleží na pocitech ostatních, i když je neznám.*Pokrčí lehce rameny.*Podle mě, když budeš poprvé působit nepříjemně, později bych si toho mohla litovat. Kdyby sis s tím člověkem rozuměla. První dojem se jen tak nedá smazat.*Tohle je na to jen její názor a jak vidí, asi se neslučuje s Ayleen.*A nemám na sobě žádnou přetvářku, jestli si myslíš tohle. Obyčejně k lidem nejsem hnusná, pokud si to teda vážně nezaslouží.*To ji někdo musí skutečně naštvat, aby k němu byla hnusná. Pak se zasměje tomu rande s kytkama a zeptá se, jestli s tím má zkušenosti.*Každý s někým potřebuje mluvit. I když si hraješ na to, že ne. Je dobré se občas někomu svěřit.*Pak se pousměje. Nenechá si od ní zkazit náladu, o co se asi Ayleen pokouší.*Dobře, hnedka zítra se na to zeptám zahradníka a pak ti klidně řeknu, co a jak.*Uchechtne se.*

*zeptá se jí na to, jestli ji záleží na prvním dojmu. Ji na tom nezáleží tolik, aby se musela přetvařovat. Pak si vyslechne její odpověď a povytahne obočí.* Narážíš tím na konkrétní osobu? *Zeptá se, protože v tomhle vidí sebe. Naučila se, že lidi sice na prvním setkání milí jsou, ale pak je to jiné. Nechce si k sobě někoho pustit blíže, protože měla dost jasný příklad toho, jak dokáže člověk překvapit a předstírat. Hlavně chlapi.Pak se začnou bavit o mluvení s kytkama. Je to celkem divné téma.* A jaký to má význam? Svěříš se, občas se ti uleví, ale pak to stejně ten člověk jen použije proti tobě. Najde si v tom něco, co se mu bude hodit a může tě začít vydírat. A pak to vyčítají tobě, protože je to tvá chyba, že ses svěřila. *Řekne jí její upřímný názor na tohle. Jediný člověk, kterému věří je její nejlepším, a také jediný, kamarád.* To je dobrý, jak jsem řekla... nepotřebuju s nikým mluvit. *Ušklíbne se a pokrčí rameny.*

*Řekne, že ona se nepřetvařuje a i tak jí možná záleží na prvním dojmu, protože ten se pak dost špatně opakuje. Na její otázku pokrčí rameny.*Možná?*Odpoví jí odpovědí. Nechce se jí to říct naplno. Pak se baví o rande s květinami, které vedla stejně Ayleen, jak si myslí. Podle ní se lidé mají svěřovat, cítí se pak lépe.*Tak se to občas stane.*Uzná.*Ale když v sobě všechno dusíš.. není to dobré. Občas se člověk musí svěřit, jinak to všechno v něm bublá.*Ona to ví moc dobře.*Potom, co zopakuje, že nepotřebuje s nikým mluvit, povzdechne si.*Dobře, jak myslíš.. Tak se měj.*Nehodlá ji zase otravovat. To se raději otočí a vydá se pryč, zpět do své komnaty. Snaží se tu pro lidi být, ale nechce je zase otravovat, jak to bylo asi v případě Ayleen, která o její přítomnost skutečně očividně nestála a ona prostě není ten typ, co by se lidem vnucoval za každou cenu.*

*vyslechne si jeji sáhodlouhou odpověď a pak se zeptá, jestli tímto míří na někoho konkrétního.* Jen to řekni..myslíš mě. To je v pohodě, mně je to jedno. Je to pravda, takže v klidu, hlavu ti neutrhnu. *Usměje se hraným milým úsměvem. Pak se chvíli baví o rande s kytkama a následně ji řekne svůj názor ohledně svěřování se lidem. Ona prostě nikomu nevěří a už vůbec nikomu se nesvěřuje. Jediná výjimka je její kamarád z domova, ale ten také neví vše.* Víš, když se k tobě někdo chová ze začátku fakt mile, a na tom člověku ti záleží, jenže on se pak začne chovat jako totální hajzl a zničí život jak tobě, tak tvé matce, naučíš se lidem nedůvěřovat. *Narazí na svého otce, kterého nesnáší. pak ji ještě jednou, pro případ, že by to nepochopila, zopakuje, že se nikomu svěřit nepotřebuje. Když se Destiny otočí k odchodu, povytahne obočí.* /Tohle bylo jednodušší, než s princátkem. Měl by se od ní učit./ *Pomyslí si a pak se vydá opačným směrem než Destiny.*

*Objeví se ve skleníku. Jde tichým krokem a v ruce drží několik kytek. Kdo ví, jestli je sebral tady nebo někde jinde. Svírá je v rukou a dívá se skelným pohledem před sebe. Nemůže tomu uvěřit, že doma nebyl, když jeho maminka vydechla naposledy, nemůže uvěřit, že už nikdy neuvidí její úsměv, neucítí ji vedle sebe... Pevně stiskne květiny v ruce a podívá se na ně. Jsou to tulipány, oranžové, jaké jeho maminka milovala, a jen se v tichosti posadí na první místo, kam dohlédne a jde si tam sednout. V životě by si nemyslel, že ho někdy něco tak moc zasáhne. nechtěl ukazovat, jak se bojí, jaký má strach a pocit úzkosti, ale jeho nejlepší kamarád to věděl. věděl, koho on sám vytvořil, a neví, komu by mohl být věrnější.*

*Přišel do skleníku a těžce vydechl. Teď, když už bude sám, tak se snad nebude muset přetvařovat, jak to dělal teď poslední dobou neustále. Opře hlavu o sklo a nějakou dobu má zavřené oči, těžce dýchá, než se začne po skleníku procházet. Bylo toho tolik, co ho tížilo a on se stále choval, jakoby nic. Už byl z toho unavený. Procházel se do té doby, dokud neuviděl nějakou osobu, sedět v rohu skleníku.* Josephe. *Zachraptí tiše a rychle se k němu rozejde, aby ho mohl objat.*

*Když uslyšítichý hlas svého nejlepšího přítele, mátožně se zvedne na nohy a rozejde se mu naproti, načež ho pevně obejme. On je ten poslední, co mu zbylo, a kdyby měl přijít ještě o něho, neměl by opravdu pro co žít. No, ani se mu v hlavě neobjeví Skar, Nezná ji zase tak dlouho na to, aby o ní mohl uvažovat jako o někom ve svém životě, i když mu docela dost ulpěla na srdci. Nicméně ho pevně obejme a teprve v jeho náručí se celý roztřese, až tiché vzlykání přejde v opravdové slzy.* Díky. *To je jediné, co se mu podaří pod náporem slz zamumlat, než se mu podlomí nohy a on se tak nějak mátoživě zavěsí do svého přítele, zatímco hledá pevnou půdu pod nohama.*

*Úplně ho bodne u srdce, když uvidí svého nejlepšího přítele takhle. Josepha bral jako rodinu, byl to jako jeho bratr, pro kterého by dokázal položit život, stejně jako rpo svou rodinu. Pevně příteli objetí oplatí a snaží se, aby jeho oči zůstaly suché.* /Opovaž se brečet./ *Ovšem sebou trochu cukne a jemu po tváři začnou téct slzy.* Tolik mě to mrzí, Josephe. *Vydechne slabě, a když se začne jeho přítel kácet k zemi, opatrně se s ním posadí, přičemž ho dál objímá. Chce tu pro něj být a také bude.*

*Když se s ním svěze k zemi i jeho přítel, začne se neovladatelně třást. Furt nemůže uvěřit tomu, že by to byla pravda, odmítá tomu uvěřit, i když matčino tělo vidět.* Moje máma. *Vydechne, jako by mu až teď došlo, kdo vlastně umřel, a jen zavrtí hlavou, snažíc se rozmrkat slzy.* Je pryč. *Zamumlá znovu, stále to nechápajíc, a pak znovu začne brečet. Je mu jedno, jak vypadá, že vypadá jako brečící strážce hrozně, ale potřebuje to ze sebe dostat.*

*Snaží se ho hladit po zádech, aby se alespoň trošku uklidnil.* To bude dobré. *Šeptne nakřáplým hlasem.* Já vím, já vím. *Šeptne, když řekne "moje máma" a pevněji ho obejme, zdali je to ještě vůbec možné.* Je mi to opravdu moc líto, ale jsem tu s tebou, jo? *Znovu ho obejme, když začne znovu brečet. Chce tu být prostě pro něj, jako byl on. Snaží se rozmrkat slzy, avšak tím mu z očí vyteče ještě více slz.*

*Dneska měla ranní směnu. Občas si vezme dvě, ale většinou jen jednu, v paláci je zase dost strážných, takže k tomu brát si dvě ani není moc příležitostí. Trochu ji to štve. Myslí tak více na to co se stalo mezi ní a Wellsem. Teď má o něj skutečně strach. Po tom všem, co se stalo.. Zjistil, že ten kdo může za vir je jeho strýc a další jeho strýc, král, zemřel. Dlouho spolu taky nemluvili a ona neví, jak to mezi nimi je. A bojí se, jak to bude vypadat, až se znovu potkají. Na sobě má teď černé šortky a červené tílko. Žádné náušnice ani jiné šperky nemá. Téměř žádné nemá a ani je moc nenosí. Líčení má jen lehké. Vlastně se jedná jen o rtěnku, červenou a řasenku, ani s očními stíny se dneska neštvala. Prochází se zahradami, až narazí na skleník. Líbí se jí to tu. Je tu několik květin i exotičtějších druhů a dokáže se tu skvěle odreagovat. Dojde až k něčemu jako je jezírko uprostřed a sedne si na jeho okraj a dívá se na vodu.*

*Neví, co ho v tuhle chvíli trápí nejvíce. Jestli smrt jeho strejdy Sawyera, zjištění, že za vir může jiný jeho strejda Tobias, kvůli kterému málem zemřela jeho matka a mladší bratr, nebo to, jak to je momentálně mezi ním a Kat. Už s ní hrozně dlouho nemluvil a přijde mu to až nepřirozené. Ale není se čemu divit, když se většinu času schovával v komnatě. Když to ještě mezi ním a Kathikou bylo v pohodě, měl v ní někoho, komu se může vždycky svěřit a kdo je tu pro něj. A zjistil, že někdo takový je přesně to, co mu teď chybí nejvíc. I když by to o sobě nikdy netipoval, jednoduše začal svoje pocity ventilovat do bloku. Většinou jsou to zápisy formou deníku, ale občas z toho vznikla i kratší písnička, kterou si poté zahrál na klávesách. Dnes večer už mu ale jeho komnata lezla na mozek, takže se vydal ven a po kratší procházce zahradami zamířil ke skleníku, který byl vidět i z dálky díky tomu, že se tam svítilo. Potichu se začne procházet mezi květinami a pak spatří zezadu ženskou postavu. Hned mu dojde, že je to Kathika. Pár vteřin jí jenom potichu pozoruje a pak se rozhodne ozvat.* Trápí tě něco? *Zeptá se jí potichu a posadí se vedle ní. Pak se jí podívá starostlivě do obličeje.*

*Prvně se jen prochází zahradami, než se dostane až do skleníku. Má docela ráda květiny a tady je jich několik. Mnoho z nich ani normálně v Illey neroste. Vzpomene si na Wellse, který jí vždycky nějakou květinu utrhl a třeba na plese si ji dala do vlasů a poté do vázy připravené v komnatě. Byly to obyčejné květiny, ale jí dělaly radost. Teď sedí na kraji jezírka, jak by to nazvala ona a dívá se na vodu. Poslední dobou si vyčítá několik věcí. To jak ublížila Wellsovi si vyčítá pořád, teď také, že nepřišla na to, kdo je tvůrcem viru dříve, že neochránila Wellse, vždyť v tom domově dětí ho skoro Tobias zastřelil! A spolu s ním i jeho rodiče.. Naštěstí zasáhla dříve, než se něco stalo.. Ví, že si to Tobias zasloužil, zasloužil si mnohem horší osud, tohle bylo docela milosrdné. Ale to jak ho střelila přímo do obličeje, dívala se mu přitom do očí ji docela dostalo.. Sice předtím zabila nejspíše několik rebelů, když útočili na palác, ale to brala jinak.. Neviděla přímo jejich obličeje, když je postřelila. Během útoků se střílí na všechny strany, ani to pořádně nevnímá, tohle bylo jiný. A v neposlední řadě si vyčítá, že nepomohla králi.. Ví, že to Wellse zasáhlo a ne jen jeho, celou jeho rodinu. A je jí to líto. Z myšlenek, docela zmatených, ji vytrhne hlas, který okamžitě pozná. Vzhlédne do vody a podívá se přímo do Wellsových očí.*A-ahoj.. Promiň, neslyšela jsem tě přicházet. *Vysvětlí svou trochu zmatenou reakci. Pak si povzdychne a podívá se zpět na vodu.*Docela dost věcí. *Řekne tiše.*Jak to zvládáš?.. To s tvým strejdou? Je mi skutečně líto, co se stalo.. Všem od strážců. Vyčítáme si, že jsme nezareagovali nějak lépe..*Vydechne. Nejenže si to vyčítá ona, ale většina i dalších jejích kolegů.*Ty jsi.. byl po útoku v pořádku? Neslyšela jsem nic o tom, že by ti mělo něco být.*Zjišťovala si to. Bála se o něj. Možná to mezi nimi není nejlepší, ale miluje ho.*

*Dojde do skleníku, který byl díky světlu vidět už z dálky a začne se procházet mezi květinami. Pak si všimne u menšího jezírka ženské postavy. Hned v ní pozná Kathiku. Uvědomuje si, že tu nemůže stát celou noc a pozorovat jí, takže se posadí vedle ní a starostlivě se jí zeptá, jestli jí něco trápí, protože na ní pozná, že všechno není úplně v pohodě.* V pohodě. Já promiň. Měl jsem jít hlasitěji. *Pousměje se pobaveně a pak jí poslouchá a při zmínce o strejdovi sklopí pohled.* Camille, Stefan, Alessia a ostatní jsou na tom hůř. Zvládám to. *Odpoví jí a poté potřese hlavou.* Kat, nikdo z vás si to vyčítat nemusí a nesmí. Nikdo to nečekal. Zareagovali jste skvěle. Jenom nám prostě chybělo štěstí. *Pokrčí rameny a pak přikývne.* Jo, jsem v pořádku. A ty? *Sjede jí starostlivým pohledem a pak se odhodlá vykašlat na to, jak divný to mezi nimi je a stáhne si jí k sobě do objetí.* Děkuju za to, že jsi mě zachránila v tom dětským domově. Zachránila jsi mi život už tolikrát. Jsi v pořádku? Myslím psychicky.. *Jeho dost dostalo jenom vidět takhle někoho umřít. Neumí si představit, že by to byl on, kdo by zmáčkl spoušť.*

*Sedí sama u jezírka a když na ni někdo promluví, pozná kdo to je. Zároveň se trochu lekne, protože nikoho neslyšela přicházet, takže se Wellsovi omluví. Taky se pousměje a potřese hlavou.*Ne, to není tvoje vina. V pohodě.*Ujistí ho. Nijak se na něj nezlobí. Nevěděl, že bude tak mimo. Zeptá se, jak se má a jak zvládá to se strejdou. Ví, že to nemá nijak jednoduché a že ho ta ztráta bolí. A je jí to líto. Vyčítá si, že neudělala něco více. Že mu nějak nepomohla, že nebyla lepší.. Jen přikývne. *Doufám, že vám všem bude brzy lépe.*Řekne mu upřímně.*Vyčítá si to velká většina z nás. Hlavně ti, co měli službu.. Když dopustíš, aby při tvé službě zemřel král, máš docela pocit, že jsi selhal.*Nemluví jen za sebe, ale jak řekla i za všechny ostatní.*Jo.. Nezranili mě. Měla jsem jen odřenou rukou, zakopla jsem a spadla../Mezitím, co na mě šel rebel s nožem../*Dodá v duchu. Nahlas to neřekne, nechce aby se o ni Wells moc bál, už tak ví, že o ni má starosti a nechce mu přidělávat další. Když ji k sobě vtáhne do objetí, trochu ji to překvapí, ale pak mu to objetí oplatí a přitulí se k němu o něco blíže. *To nestojí za řeč. Kdyby bylo potřeba, udělala bych to kdykoliv znovu.*Tohle myslí zcela upřímně. Udělala by pro něj cokoliv. Pak chvilku mlčí.*Jo.. docela jo. Je to lepší, než kdyby se něco stalo tobě a nebo tvému tátovi a to by pak ublížilo tobě..

*Řekne jí, že to docela zvládá a že Saywerovi děti, jeho bratranci a sestřenice, jsou na tom daleko hůř. A stejně tak i jeho táta. U toho má pocit, že se oficiálně zcvoknul, když viděl prase, které pořídil. Ale asi lepší pořizovat nenormální zvířata a mít z nich radost, než sedět v komnatě, mít depresi a dnem i nocí sledovat stěnu před sebou, jako tomu bylo krátce po smrti jeho strýce.* Čas postupně hojí rány. A nebo si na tu bolest člověk zvykne a je schopný fungovat i bez ní. Jednou bude zase dobře. *Snaží se znít aspoň trochu optimisticky a pak jí řekne, že si nikdo nemusí vyčítat, co se na tom maškarním stalo.* To chápu. Ale i tak si nic vyčítat nemusíte. My vám nic nevyčítáme. *Ujistí jí.* Spadla? A jsi v pohodě? *Zamračí se starostlivě a pohledem vyhledá její ruku. Nakonec opomine to, jaké to mezi nimi momentálně je a obejme jí.* Já vím. Ale i tak je to něco, za co ti budu do konce života vděčný a když už nemám možnost ti to nějak oplatit, chci ti aspoň poděkovat. Ale jestli tu je něco, co pro tebe můžu udělat, řekni. *Pohladí jí po zádech a pak se jí zeptá, jestli je v pořádku.* Vážně jsi v pohodě? Víš, že se mnou můžeš mluvit o všem. *Pokrčí jedním ramenem a odtáhne se od ní natolik, aby jí viděl do obličeje.*