Ghetto rebelů - Jižanů

*Jednou rukou ji stále pevně objímá, přičemž druhou ji hladí po vlasech a u toho se nani dívá docela starostlivě. Tolik by to stejné přál i královské rodině, hlavně ex-králi, který za tohle může snad nejvíce. Přál by mu aby trpěl ještě více, než jeho láska, která trpí kvůli němu.* /Byl by úžasný pocit, kdyby on trpěl kvůli mně. Ale kdybych měl mučit já ho, pochybuju, že by zůstal vcelku./ *Poté nad tím radši potřese hlavou a Arowen věnuje pobavený pohled, který se mísí s na oko nechápavým.* Pořád nechápu, kde bereš to, že jsem trvdohlavý. *Uchehctne se a zavrtí nad tím stále pobaveně hlavou. Následně se jí zeptá, o čem by měl mluvit a mezitím ji brouká text nějaké jeho písničky. Poté zamyšleně našpulí rty a nakrčí obočí.* Každé místo, kde jsem byl s tebou, nejhezčí zážitky jsou taky ty s tebou. O čem sním celý život? *Zopakuje po ní a hned potom se jeho úsměv zase o něco více rozšíří.* Abych byl šťastný s někým, kdo mě šťastným udrží. A to se stalo. *Zamumlá spokojeně a hned zase pokračuje dál. Dál se nad tím ale více pozastaví a rozvede to více než v krátké větě.* Cítím se tam volný, jakobych neměl žádné starosti. Svobodný a docela šťastný, když vím, že mě někdo vážně poslouchá, ať už je to náhodou nebo přišli schválně kvůli mě. *Celou dobu se na ni dívá zasněným pohledem, který jasně naznačuje to, že ho hraní tolik baví a naplňuje.* K hudbě jsem se dostal když jsem byl menší. Mohlo mi být takových jedenáct, dvanáct. Když jsem se cítil nějak blbě, pouštěl jsem si písničky, které jsem měl na přehrávači, ale pouštěl jsem si je docela často. Vážně málo se stávalo, že bych se cítil nějak jinak než smutně, naštvaně nebo zoufale. Ale pak mě ty písničky už omrzely a na půdě jsem našel starou kytaru, tak jsem začal vytvářet něco svého. *Uchechtne se , přičemž se mu natváři zrodí docela skeptický pohled nad vzpomínkami na jeho první vlastní písničky.* Vážně se to nedalo poslouchat. Ani ta rozladěná, pomalu rozpadlá kytara a ani ten text. *Zasměje se nad tím a pobaveně se zašklebí.*

To jen dokazuje, že tvrdohlavý jsi. *Poznamená pobaveně s uchechtnutím a pak mu dá nějaké návrhy o čem by mohl mluvit. Pořád se u něj stočená co nejblíže, protože ho prostě potřebuje mít blízko a ukazováčkem mu kreslí bezmyšlenkovitě kolečka na hrudi. Zamilovaně se na něj usměje, když jí odpoví na prvních pár bodů z věcí, které předtím vyjmenovala. Pak poslouchá, jak se cítí, když stojí na pódiu a u toho se taky usmívá.* Určitě to nebylo tak hrozný. Pamatuješ si nějakej ten text? *Zeptá se ho a u toho se na něj usměje.* Chci ho slyšet. Prosím. *Zamrká nevinně řasama a prosebně se na něj podívá.* Taky mi hudba pomáhala. Teda... než jsem utekla z děcáku. Když jsem pak byla na ulici, jediná hudba, kterou jsem měla byla ta, kterou jsem si sama zazpívala. *Pousměje se nad tím trochu smutně, když si na to vzpomene.* A pak jsem se dostala sem a poznala toho nejlepšího zpěváka všech dob. A teď tu s ním můžu ležet a jsem tak šťastná, jako nikdy předtím. *Usměje se na něj.*

Pořád jsi trvdohlavější víc. *Uchechtne se nad tím pobavaně, přičemž má na tváři úsměv. I když to skrývá za úsměv, dělá si o ní starosti, jelikož ta doba, co spala nebyla zrovna dlouhá a pochybuje, že je vyspaná, ještě vzhledem k tomu, jak se probudila. Poté už ale mluví o tématech, které navrhe a oplácí ji zamilovaný úsměv. A až když se ho zeptá na ten text, věnuje ji úšklebek, jelikož si uvědomí, že se z toho jen tak nevykroutí.* Jakoby mi šlo ti něco odmítnout. *Uchectne se a chvilku se snaží vzpomenout aspoň na malý kousek jednoho z jeho prvních textů.* Určitě tam bylo něco o příšerách, i když jsem v tom věku pomalu začínal chápat, že to jsou jen lidi. Nepamatuju si snad už ani jednu sloku, ale myslím, že tam bylo něco, že chci utéct s matkou i sestrou před příšerami pryč. *Opět zamyšleně nakrčí obočí ve snaze si vzpomenout na více.* Ale myslím, že tam bylo něco... Cítím drápy příšery, chci aby nás nechala být a šla pryč. *V očích mu jde vidět údiv, že si na to vůbec vzpomněl, ale mísí se to s bolestí při vzpomínce na matku a sestru, ale i s nenávistí při vzpomínce na příšeru, tedy na otce.* Chci být jako stačený princ, který zachrání vemsír před... zlem. *Zamračí se jestli to vůbec říká správně a poté usoudí, že už si asi na nic jiného nevzpomene.* Nechceš mi něco zazpívat? *Usměje se na ni s povysunutým obočím a doufá, že jo, jelikož ji nikdy zpívat neslyšel.* Miluji tě, co nejvíc to jde. Jsi moje jediné štěstí, ktré nikdy nikdo neahradí. *Skloní se pro krátký polibek a u toho jí zase pohladí po vlasech.* A teď zkus spát. Mysli na něco pěkného a zkus z hlavy dostat ty špatná myšlenky. *Zamumlá s úsměvem na rtech.*

Tím jenom potvrzuješ, že jsi tvrdohlavější. *Zazubí se na něj a pak už je zvědavá na text jedné z jeho prvních písniček a u toho na něj prosebně zamrká. Pak se na něj vítězně usměje, když souhlasí, ale ten úsměv se změní spíše v soucitný a starostlivý, když slyší, o čem ta písnička byla. Ví, čím si prošel a trochu jí štve, že to vytáhla a donutila ho si na to vzpomenout. Nechce, aby se trápil a vzpomínal na svého debilního otce. Jemně ho pohladí povzbudivě po tváři a u toho se mu podívá do očí.* Promiň, neměla jsem tě nutit na to vzpomínat. *Omluví se mu potichu.* Pro mě budeš vždycky statečným princem. *Řekne mu pak a myslí to naprosto upřímně. Vždyť to dokazuje už jenom to, jak jí zachránil z paláce. Když se jí pak zeptá, jestli mu nechce zazpívat, povytáhne obočí a už se chystá říct ne. Nakonec ale usoudí, že ona ho taky měla možnost slyšet zpívat, takže by to asi bylo fér.* Neumím ale zpívat tak dobře, jako ty. *Varuje ho nejdřív a pak začne potichu zpívat jednu ze svých nejoblíbenějších písniček, The End of the World. Radši sklopí pohled, protože si ve zpívání opravdu nijak zvlášť nevěří a její tváře trochu zrůžoví. Po celou dobu zpívání myslí jen na Roryho, zvláště při refrénu. Když dozpívá, trochu se pousměje.* Jak jsem řekla... ty zpíváš líp. *Uzavře to a pak se na něj zamilovaně usměje.* Já tebe taky. A nikdy nepřestanu. *Opětuje mu krátký polibek a pak si položí hlavu na jeho hrudník.* Nejdřív mi ale slib, že budeš spát taky. *Zamumlá ospale a pak zavře oči a během chvilky začne pravidelně oddechovat a usne. Tentokrát se jí už žádná noční můra nezdá. V hlavě má jen Roryho a zářivě bílého motýla.*

*Jen nad tím protočí pobaveně očima a radši tu tvrdohlavost už dál nekomentuje. Radši se snaží vzpomenout na nějaký text z jedné jeho prvních písniček. Když se omluví, usměje de na ni a zavrtí hlavou.* Neomlouvej se, stejně na to čas od času vzpomínám. *Pokrčí nad tím rameny a věnuje ji další úsměv.* Budu statečným princem jen a jen pro tebe. *Skloní se pro další polibek a hned potom se ji zeptá, jestli mu nechce zazpívat. Vítězně se usměje a zavrtí hlavou.* Určitě zpíváš ještě lépe. *Usměje se na ni a následně už poslouchá její zpěv, který je pro něj stejně uklidňující jako její hlas. Jen se na ni dívá s užaslým úsměvem. Když dozpívá, stejně užasle vydechne.* Vždyť zpíváš nádherně. Dokonce bych řekl, že zpíváš líp než já. *Poví s úsměvem roztáhlým od ucha k uchu.* Půjdu spát hned, jak usneš, neboj. *Zašeptá a s úsměvem ji už sleduje jak usíná.* Dobrou Arowen. Budu tady s tebou celou dobu a už ti nikdo, nikdy neublíží. Ani ve snu, ani ve skutečnosti. Miluji tě. *Zamumlá potichu a ještě chvíli ji sleduje jak pravidelně oddechuje, než i on zavře oči a po chvilce usne i on, s myšlenkou na její vůni a na její přítomnost, která ho dělá tolik šťastným.*

*K jejím nočním můrám se poslední dobou přidali další a další scénáře. Nejčastější je ten, kdy Keenan mučí a následně zabíjí Roryho jí před očima. Občas ho ale nahradí sen, kdy se jí zdá o tom, že na Tribunále doopravdy potratila nebo sen, který se týká všeho, co si vyslechla na rozlučce v paláci. Nesnáší ty chvíle, kdy se probudí s křikem kvůli tomu, že si o ní Rory dělá starosti a vždycky jí utěšuje. Nechce mu přidělávat tolik starostí. Akorát leží v posteli a doufá, že odezní vlna těhotenských nevolností. Díky nim se dneska ani s Rorym nedohadovala kvůli nějaké vycházce.*

*Má o Arowen starost a to je taky důvod, proč ji nechce pouštět nikam ven. Proto je docela rád, že se o tom s ním dneska nedohaduje, ale stejně si o ní dělá stejné starosti. Ale je taky rád, že se o ni může starat a mít ji na očích úplně pořád. Teď už si k ní na postel sedne se starostlivým pohledem ve tváři, přičemž se natáhne po její ruce a lehce sevře ji v těch jeho.* Chceš něco donést? Cokoliv, jen si řekni co potřebuješ nebo co chceš. *Pousměje se na ni, zatímco ji palcem hladí po hřbetu její ruky. Pohledem snad ani neuhýbá, ani nemrká, jen sedí a se starostlivým a do toho i zamilovaným pohledem ji sleduje.*

*Pousměje se na Roryho a pak zavrtí lehce hlavou.* Nepotřebuju nic, kromě svého snoubence. *Usměje se na něj zamilovaně a pak pohledem sklouzne k jejich rukám. Její úsměv se ještě víc rozšíří, když vidí ten prstýnek na své ruce.* Proč nemůžou mít chlapy děti? Tohle je šíleně nefér. *Postěžuje si nakonec a pohladí si své břicho. Někdo, kdo jí moc nezná nebo se na to nezaměří, by si vůbec nevšiml, že jí už trochu povyrostlo. Jí samotnou to docela překvapilo, protože je přeci jen teprve v sedmém týdnu těhotenství. Vzhledem k tomu, že je ale celý život dost hubená by jí to ale asi překvapovat nemělo.*

Toho máš přímo tady. *Usměje se ještě více a poté se už posadí na okraj postele a chytne její ruku do těch jeho, přičemž ji začne palcem hladit po hřbetu té její.* A jak by se asi ty děti tvořily? A jak by se z nás asi tak dostávaly ven? *Uchechtne se a zavrtí pobaveně hlavou. Když si pohladí břicho, sehne se a na břicho jí políbí.* To malý už teď musí být to nejšťastnější dítě na světě. Hlavně když má tu nejúžasnější maminku, jakou si mohlo přát. *Usměje se na ni zamilovaně a jednu ruku jí přesune ma břicho, kde ji začne taky palcem hladit.* Jaká je šance, že ten prcek bude klidný, nebude tak moc brečet, nebude zlobit a nebude tvrohlavý? *Zeptá se ji s úsměvem na rtech a u toho má pohled přesunutý na její břicho, jakoby se snad snažil prokouknout sebemenší náznak toho, že tam je vůbec nějaké dítě je, snad nějaký pobyb. Zavrtí sám nad sebou hlavou a na posteli se posadí tak, aby seděl přímo vedle ní a ne jen na hraně postele.*

V tom případě mám úplně všechno, co ke štěstí potřebuju. *Usměje se na něj a pak si postěžuje, že je nefér, že děti nemůžou rodit a nosit chlapy.* No.. Nějak by se to prostě poskládalo jinak. A rodili byste císařem. *Vymyslí hned s pobaveným zazubením a zamilovaně se usměje, když ho sleduje, jak jí políbí na břicho.* A toho nejúžasnějšího tatínka. *Doplní jeho slova a pak se zasměje.* Žádná. Přeci jen to je naše dítě. *Asi nemá cenu si něco nalhávat. Podívá se znovu s láskou na své břicho, které si znovu pohladí a potřese nad tím letmo hlavou.* Je až neuvěřitelný vidět, jak rychle roste. *Zkonstatuje.* Za chvíli už budu jako mrož a budu nadávat na to, jak kope. *Poznamená pobaveně a sedne si vedle něj.* Co vůbec ostatní? Jak snáší ten stav míru teď? *Zeptá se ho na ostatní rebely, protože ona se mezi ně moc nedostane a u toho si položí hlavu na jeho rameno.*

Však počkej až kvůli těhotenským chutí budeš potřebovat ke štěstí hlavně jídlo. To pak budu žárlit. *Uchechtne se a lehce pokrčí rameny.* Dokážeš si představit nás, jak máme kulatý břicho a naše těhotenský chutě? Hezky si to těhotenství nechte. *Zasměje se pobaveně jejímu nápadu a u toho se na ni stále dívá s úsměvem.* Maminka je důležitější. *Usměje se na ni a poté se zeptá, jestli je nějaká šance, že jejich dítě bude klidné, hodné a hlavně nebude tvrdohlavé.* Stejně budu doufat, že je tady aspoň malinlá šance. *Uchechtne se, přičemž hned potim protočí mírně očima.* Proč zrovna jako mrož? Budeš pořád tak moc nádherná, jak jsi i teď, žádnej mrož. *Zavrtí nad tím hlavou a poté si už sedne vedle ní a usměje se, když si položí hlavu na jeho rameno.* Myslím, že si zvyknou. Budou muset. Přece jen to není mír napořád. Viděl jsi to na té rozlučce? Nebude schopný tady něco změnit. *Ušklíbne se a zase se natáhne pro její ruku a proplete si s ní prsty.*

Těhotenský chutě mam už teď, ale pořád jsi pro mě důležitější než jídlo. *Ujistí ho a u toho se na něj zazubí.* Byl bys roztomilej. *Zasměje se, když si ho představí s břichem a chutěma.* Jestli to bude holčička, tak pro ně je důležitý otcovský vzor. *Opáčí a pak už ho ujistí, že žádná šance, že by jejich dítě bylo hodné, klidné a ne tvrdohlavé, tady není.* Není, lásko. Je zbytečný doufat. *Potřese pobaveně hlavou a pak už se na něj usměje a znovu si pohladí břicho.* Už teď, kdyby se na to někdo zaměřil, tak pozná, že jsem těhotná. Jak to asi bude vypadat za pár týdnů? To si ani neoblíknu ponožky. *Zasměje se a pak si položí hlavu na jeho rameno a zeptá se ho, jak jsou na tom ostatní rebelové.* Bude rád, když příště z tý střechy nespadne. *Uchechtne se a snaží se zaplašit vzpomínky na holčičí část rozlučky, které se musela účastnit. Odmítá do paláce vstoupit ještě někdy, pokud nepůjde o útok.*

Tak to mě těší, že se nemusím dávat na ústup a přenechat tě jídlu. *Zašklebí se na ni, přičemž nad tím jejím nápadem potom protočí oči a pobaveně se usměje.* Roztomilej? S břichem a chuťema? Od toho jsi tady ty, zlato. *Usměje se na ni a doprovodí to pobaveným mrknutím.* Je to zvláštní, že ještě tak před rokem bych neřekl, že teď budu šťastný, budu budoucí táta a budu mít tu nejlepší snoubenku. No co, před rokem... Tohle bych neřekl ani před měsící. *Zamilovaně se na ni usměje a pohled přesune na její bříško.* Vždyť je to hezký, že to jde poznat. *Pokrčí nad tím rameny a zase pobaveně protočí očima.* Tak ti ty ponožky oblíknu já. *Řekne jí s úsměvem na rtch, ale pohled jasně naznačuje, že to myslí vážně.* Mohl, nám by to ušetřilo práci a všichni by se měli skvěle. *Uchehctne se, ale rychle zavrtí hlavou.* Nekažme si náladu těma krysama z paláce. *Navrhne s úšklebkem na rtech, jelikož si sám teď nechce kazit náladu, když je šťastný. Sice by byl ještě vážně šťastnější, kdyby vážně z té střechy všichni popadali, ale nad tím už může jenom doufat.*

Neboj, nikdy bych tě za jídlo nevyměnila. Možná jenom v tu chvíli, kdy se se mnou dohaduješ. *Zasměje se a pak letmo protočí očima.* Nejsem a nebudu roztomilá. *Opáčí a pak se zamilovaně usměje a přikývne.* Ještě před pár měsíci jsem měla lásku za slabost. A teď tady sedím se snoubencem, kterého miluje víc než sama sebe a čekám naše dítě. *Pak se podívá na své břicho a jemně pokrčí rameny.* Jo, doktorka sice říkala, že je všechno v pořádku, ale i tak mi to přijde trochu divný. U většiny ženských to tak brzo není poznat. *Když slyší, že jí klidně bude ponožky oblíkat on, zasměje se.* Uvidíme, jak dlouho to se mnou vydržíš. *Ušklíbne se pobaveně a pak přikývne.* Jo, je asi zbytečný se o nich bavit. *Uzná a znovu sjede pohledem k jejímu břichu.* Právě teď má cca 3 milimetry a 1 gram. A začínají se mu vyvíjet uši, oči a pusa. *Sdělí mu, co se dočetla ohledně sedmého týdne těhotenství.*

I tohle bych si měl brát osobně. Dohaduji se s tebou z lásky, ne abych byl vyměněný jídlem. *Zasměje se a u toho zavrtí hlavou, přičemž se na ni usměje.* Jsi a budeš. A neměl bych se s tebou dohadovat, pokud nechci být nahrazen jídlem, co? *Uchechtne se a potom jí zase věnuje zamilovaný úsměv.* Jsem nejšťastnější člověk na planěte jen díky tobě. A za pár měsíců budu ještě šťastnější až mě bude štvát ten drobek. *Uchectne se a pohledem zase sjede na její bříško.* Ty nejs jako většina, jsi výjimečná, takže to musí být vidět i takhle. *Pokrčí rameny a ptom se zasměje také.* Tak dlouho dokud budu muset. *Zazubí se ni pobaveně a nakrčí obočí, když řekne ty věci o tom drobkovi.* Takže teď je ta doba, kdy začína sbírat naše geny a tvarovat se podle nás? *Zasměje se a u toho vrtí hlavou.* Zvláštní, že i my byli takhle malincí a nic netušící. *Uchechtne se a jemně nad tím pokrčí rameny.*

Dohaduješ se se mnou, protože jsi šílenej paličák. *Opáčí se smíchem a pak se na něj zazubí.* Jo, přesně tak. *Přitaká a po jeho dalších slovech se uchechtne a koukne se mu zamilovaně do očí.* Nikdo mě ještě nikdy neučinil tak šťastnou. Jenom ty. *Stiskne mu ruku a pak se podívá na své břicho, které už o sobě dává docela znát a poznamená, že většinou to ještě tak brzo vidět není.* Myslím, že bez obřího břicha bych se obešla. Nevadilo by mi být výjimečná jinak. *Uchechtne se.* Uvidíme, jak velkou budeš mít výdrž, až mě chytí těhotenskej amok. *Zasměje se a pak mu řekne, co se uvnitř ní s drobkem právě děje.* Jo, přesně tak. Pomalinku se mu začínaj tvarovat i nohy a ruce. Při příštím ultrazvuku už uvidíme malého človíčka. *Usměje se a s láskou se podívá na své břicho, které si pohladí.* To jo. A z nás dvou teď vzniká úplně nový člověk. Je to až neuvěřitelný. *Potřese hlavou.*

A je to tady zas. Nejsem paličák, jen si stojím za svým názorem. *Zamumlá a zavrtí hlavou, přičemž má u toho na oko otrávený výraz, ale v očích má stejně pobavené jiskřičky.* Jsem za to rád. *Poví ji s úsměvem na rtech a nakloní se k ní tak, aby ji mohl dát polibek na čelo.* Bez břicha by nebylo dítě. *Pokrčí nad tím rameny a zase zavrtí hlavou.* Budeš nádherná, i kdyby si v sobě měla těch dětí pět, deset klidně i dvacet. *Uchechtne se, ale myslí to co nejvíc vážne jak to jenom umí.* Kdyžtak tě zavřu někam pryč a jídlo ti budu posílat po rebelech. *Poví se smíchem a sedne si tak, aby seděl za ní a obejme ji rukama kolem ramen.* Malej zakrslík. *Ušklíbne se a ruku ji zase přesune na břicho, kde ji chytne za ruku.* Jako malý jsem si představoval, že děti nosí Santa Claus. Teda asi do té doby, než se narodila sestra. *Uchechtne se už jenom té vzpomínce, čemu jako malý věřil.*

Jsi paličák a nedohaduj se se mnou, jinak tě vyměnim za zmrzlinu. *Varuje ho s pobaveným zazubením. Je pravda, že zmrzlinu by si docela dala. Zamilovaně se na něj usměje, když jí políbí na čelo a pak se začne smát jeho poučce.* Ano, lásko. Bez břicha by to bohužel nebylo dítě. *Potřese nad tím hlavou a pak nadzvedne obočí.* Zase začínáš se školkou? Dýchni na mě. *Moc dobře si pamatuje, že posledně to bylo zásluhou alkoholu.* Hlavně, ať je to dobrý jídlo. *Uchechtne se a když si sedne za ní, opře se o jeho hruď a pak se usměje.* Je to zvláštní. Jako kdybych cítila, jak ve mě roste, když se na to zaměřím. A za 13 týdnů by už měl kopat a vrtět se. *Pořád nedokáže pořádně pochopit ten zázrak, jaký se přímo v ní odehrává.* Santa Claus? Žádnej čáp nebo vrána? *Zasměje se.* Já si myslela, že se vyráběj v nějaký továrně. Pak se rozvezou do děcáků a ty výjimečný si vezmou nějací rodiče s sebou domů. *Pokrčí nad tím rameny.*

Dobře, tak to budu vážně radši ticho. *Zašklebí se na ni a má co dělat, aby na ni dětinsky nevyplázl jazyk, ale nakonec to přece jen vydrží, nechce vypadat jak pětileté dítě.* No, takže musíš vydržet to zvětšování, protože žádný velký bříško, žádný dítě. *Uchehctne se tomu a poté se zatváří jako andílek avrtí u toho hlavou.* Nepil jsem od té rozlučky. Ale možná ve mě zůstala nějaká myšlenka na tu školku, protože tě chci něčím provokovat- Takhle můžu aspoň s tímhle. *Pokrčí jednoduše rameny, jako by to přece mělo být jasný.* Tak rozhodně bych ti neposílal tvrdý chleba a jetý ovoce. *Poví se smíchem a potom se už přesměruje za ní a rukama ji obejme kolem ramen.* Taky je to takovou tvou součástí, ne? Tvý druhý já, akorát ještě nenarozený a vytvořený z nás dvou. *Nakrčí při tom obočí a jen se tomu ušklíbne. Pořád je to pro něj zvláštní to pochopit, že za pár měsíců už mezi něma bude jejich dítě.* Ne,Santa Claus. A ještě jsem si myslel, že je hází komínem, takže kvůli tomu máme každej jinou barvu kůže. Že to závisí na tom, jak jsme se o ten komín otřeli. *Zasměje se a potom ji zase věnuje polibek do vlasů.* To je ještě bláznivější než můj Santa.

Jo, to bych ti doporučovala. *Zazubí se na něj a pak letmo protočí očima.* No jo, no jo. *Povzdychne si nakonec a pak mu řekne, aby na ní dýchl, když začne opět mluvit o školce.* Pořád je tady možná výměna za zmrzlinu. *Připomene mu pobaveně a pak mu řekne, aby jí posílal dobrý jídlo, až jí někam zavře.* To je dobře. *Usměje se spokojeně a pak se o něj opře, když si sedne za ní a poznamená, že je to hrozně zvláštní, jak cítí toho drobečka.* Ne úplně moje druhý já, ale jo, jako moje součást. Malej drobek Rory dva. *Zazubí se na něj. Přála by si, aby byl ten drobek co nejvíce po něm. Pak se zasměje, když slyší, že si myslel, že děti nosí Santa Claus.* Zase.. Co ty víš.. Třeba vánoční pochůzky tolik nevynáší, tak má rozvoz dětí jako vedlejšák. *Zasměje se a přizná co ona sama si myslela o tvoření dětí. Zamilovaně se usměje, když jí dá polibek do vlasů a pak pokrčí rameny.* Bylo to založený na tom, kde jsem vyrůstala. Neznala jsem moc dětí, co by měli rodiče. *Pokrčí rameny.*

Ale to neznamená, že se nebudu ozývat a že se nebudu dohadovat o tom, když budeš chtít jjít ven. *Podívá se na ni se zdviženým obočím a snaží se o nějaký ten přísný pohled.* To by si neudělala, jsem lepší a sladší než zmrzlina. *Zamumlá na oko uraženě, ale nevydrží to hrát dlouho a zasměje se. Usměje se n ani a o zavírání a jídle radši už nic neříká, ale stále mu na tváři pohrává pobavený úsměv.* Žáadnej Rory junior, drobek Arowen, ať už to bude jakýkoliv pohlaví. *Zasměje se, jelikož on by chtěl, aby se nejvíc podobal Arowen. Samozřejmě, že by byl rád, kdyby to dítě mělo i jeho rysy, ale nejvíc by chtěl, aby vyhrály geny Arowen.* Takže žádný takový, že je na severním polu, on si hraje na roznášeče. Ale tak velkej rozdíl v tom není, jestli rozváží vánoční dárky nebo děti. *Zasměje se a potom, co řekne o dětském domově se trošku smutně na Arowen pousměje.*Nejšílenější je to, co sis myslela o těch výjimečných dětech. Protože teď tady sedím s tím nejvýjimečnějším člověkem, kterého znám a kdy poznám. *Zamumlá s úsměvem na rtech.*

Čokoládová zmrzlina zní čím dál tím líp. *Zahraje zasněný výraz a pak se na něj zazubí.* No dobře no, nejspíš bych to neudělala. *Uzná a s úsměvem ho políbí na rty, jako kdyby se chtěla ujistit, že jsou jeho rty opravdu sladší jak zmrzlina.* Nee. Já chci Roryho juniora. *Stojí si tvrdohlavě na svém. Chtěla by, aby byl svět bohatší o dalšího dokonalého Roryho.* No.. Jeden rozdíl tu je. Vánoční dárek většinou nebrečí a nekadí. *Ušklíbne se pobaveně a pak se baví o její představě toho, jak se tvoří děti.* Někdy by ses měl pořádně podívat do zrcadla, abys poznal toho pravého nejvýjimečnějšího člověka na světě. *Usměje se na něj zamilovaně a pak mu zaboří obličej do krku, kde ho začne líbat.*

Asi začnu mít milostný vztah s kytarou. *Nakloní zamyšleně hlavu na bok a usměje se od ucha k uchu tomuhle užasnému nápadu. Do polibku se usměje a trochu nakrčí obočí, když se odtáhne.* A já chci juniora Arowen. Asi budeme muset mít víc dětí, aby vznikl kompromis. Aspoň dvě. *Pokrčí rameny a tváří se co nejvíce nevinně to umí.* Když ten vánoční dárek není dítě. *Uchectne se a zase zamyšleně nad tím našpulí rty.* To by to pak Santa měl jednoduší. Ale asi by nedostal nějaký bonusy, když si tak kártí práci. *Zašklebí se, ale hned potom mu zase obočí vyletí do výšky.* Pleteše se, nejvýjimečnější jsi ty. A o tom se nebudu dohadovat. *Usměje se a jeho úsměv se rozšíří ještě více, když ucítí její rty na svém krku.* Chtěl jsem říct, že bys měla odpočívat, ale tohle se mi líbí až moc na to, abych něco takového říkal. *Nakloní hlavu lehce na bok a ruce jí položí na boky.*

*Vyplázne na něj jazyk, když zmíní milostný vztah s kytarou.* Asi si skočim pro zmrzlinu. *Zazubí se na něj a začne se rozhlížet po svých berlích.* A kdo řekl, že se do druhého dítěte nechám ukecat? *Nadzvedne obočí.* Už takhle mam nervy z porodu a celkově z těhotenství. A ty mi říkáš, že to budu absolvovat dvakrát? *Zeptá se ho a v jejích očích je vidět trocha z toho všeho strachu, který cítí a který se snaží skrývat co nejvíc to jde, aby mu nedělala starosti.* Jo, to asi ne. *Uchechtne se a pak se baví o tom, který z nich je výjimečnější.* Fajn. V tom případě nechci slyšet žádný námitky, když teď řeknu, že ten nejvýjimečnější jsi ty. *Zazubí se na něj a pak už ho začne líbat na krku. Po jeho slovech se do polibku usměje a krátce mu kůži na krku skousne a udělá mu tam menší flíček. Změní polohu tak, aby seděla obličejem k němu a ne zády a rukama mu vjede pod tričko a začne zkoumat jeho hruď.*

Tak to si skočím rovnou pro kytaru, ne? To zní dobře. *Zasměje se a u toho vrtí pobaveně hlavou. Zase se k ní nakloní a políbí jí.* Nikdy bych tě nevyměnil ani za tu nejlepší kytaru. *USměje se na ni zamilovaně a potom zase pokrčí rameny.* A nebo taky bude stačit jedno. A když budeme chtít další, nějakého se ujmeme. *Usměje se na ni upřímně a pohladí ji po vlasech.* Neboj, všechno to dobře dopadne. *I on má strach, ale strach o ni, ale doufá, že vše dobře dopadne.* Nemá cenu se ani s tebou hádat. Prostě si buud myslet svý a tebe si nechám myslet taky to tvoje. *Pokrčí s úsěvem rameny a následně se už usmívá ještě víc, když cítí její rty na svém krku. Spokojeně vydechne po jejím skousnutí a když se otočí, vyhledá její rty, které teď zoufale potřebuje a chce je cítít na těch svých.*