Ghetto rebelů - Jižanů

Fajn, jdu pro zmrzlinu. *Rozhodne se zazubením, popadne berle a zvedne se na nich. Oplatí mu polibek a pak se zamilovaně usměje.* Dobře. Ale já mam na tu zmrzlinu fakt chuť. *Uchechtne se, políbí ho rychle na tvář a pak se vydá co nejrychleji do kuchyně v ghettu, kde si z mrazáku vyndá zmrzlinu, vezme si lžíci a pak se rozhodne vzít druhou i pro Roryho, kdyby si taky chtěl dát a doskáče rychle zase do pokoje, aby byla s ním. Jednu lžíci mu podá a nabídne mu, aby ochutnal, než si sama dá. Přitom jí na tváři hraje spokojený úsměv.* Uvidíme, až bude na světě tenhle drobek. *Usměje se na něj a pak se o něj opře.* Je tolik věcí, který by se mohli pokazit. A když už se nic nepokazí... Co když to nezvládnu já? *Řekne potichu a pak se uchechtne a přikývne.* To je asi nejrozumnější. *Pak už ho začne líbat na krku a zmrzlinu zatím položí vedle sebe. Otočí se tak, aby k němu byla čelem a udělá mu na krku menší značku. Začne mu rukama zkoumat pod tričkem hruď a pak mu ho jednoduše přetáhne přes hlavu a rukou přejede po jeho tetováních tam. Pousměje se, když ucítí na svých rtech ty jeho a hladově mu opětuje polibek.*

*Starostlivě na ni upře pohled, když vstane a klidně by ji byl schopný odnést k té ledničce, ale ví, že by moc nebyla šťastná.* Tak dobře. *Zamumlá a sleduje ji jak odchází pryč a už jen ta chvíle, co je pryč je pro něj jako věčnost. Usměje se na ni když zase přijde a se spokojeným úsměvem si vezme lžičku a zmzrlinu ochutná.* Otrávená asi nebude. *Zazubí se na ni a zaase pohledem sjede k jejímu břichu.* A až mezi náma bude, budeme ta nejšťastnější rodina. *Usměje se a když začne mluvit o tom, co se může stát, věnuje ji starostlivý pohled.* Zvládneš to, ano? Spolu to zvládneme, nezvládl bych, kdyby se ti něco stalo a taky že nestane. *Usměje se na ni a u toho ji zase pohladí po vlasech. poté si už užívá její dotyky, kterých se nemůže nabažit a potřebuje další. Když mu začne přejíždět po tetování, usměje se ještě více.* Měl bych si nechat udělat nový. Třeba si vytetovat tebe? *Zazubí se na ni a potom jí už oplácí hladové polibky. Rukama ji také vjede pod tričko, které ji za chvíli stáhne taky a odhodí ho pryč. Polibky se přesne na její tvář a potom se přesune přes hranu čelisti až na její krk, který ji začne taky obyspávat polibky.*

*Vydá se k ledničce a je ráda, že jí v tom nijak nebrání nebo jí nechce nosit, protože by hodně protestovala. Takhle aspoň trochu protáhne nohy. Nebo spíše nohu, protože jednu má pořád v sádře a nemůže jí používat. Aspoň už jí tolik nebolí a rány po bodcích na španělské botě se začínají zacelovat. Po chvilce se vrátí spolu se zmrzlinou a dvěma lžícema.* Ne, to rozhodně ne. *Uchechtne se a sama si vezme a ochutná.* Jo, to budeme. Nemůžu se dočkat, až si ho poprvé pochovám. *Usměje se, ale pak jí úsměv z tváře zmizí a v jejích očích se objeví strach plynoucí z toho, co jí čeká.* Ale co když... *Pokrčí rameny. Stát se toho může strašně moc. Pak už se ale nechá odreagovat polibky a jeho tělem. Přejede mu rukou po tetováních a pak se uchechtne a potřese hlavou.* Mě budeš mít u sebe pořád, nepotřebuješ mě mít vytetovanou. *Sjede pohledem jeho tetování a pak ho pohladí po volném místečku.* Co třeba 10.3.? Nebo útes? *Navrhne nejdřív datum, kdy si vyznali lásku a zplodili i jejich dítě a pak už mu hladově oplácí polibky a pousměje se, když jí sundá tričko. Nakloní hlavu na stranu, když ucítí jeho rty na svém krku. Svýma rukama se přesune k jeho poklopci, který rozepne a rukou pak přejede po jeho nádobíčku.*

*Sleduje ji jak se zvedá a už jenom takhle má o ni strach, že třeba spadne, začne ji bolet ta noha nebo se začne ozývat ten špunt. Ale radši nic nenamíta, jelikož vážně za tu zmrzlinu nechce být vyměněný a nebo necce dneska spát jinde než sní, kdyby se náhodou naštvala a posala ho do jiné místnosti. Ale je docela rád, že zmrzlinu donesla, jelikož má na ni docela chuť, i když by ji asi neměl, kdyby ji vůbec neochutnal. Potom se zas na ni koukne starostlivě, ale snaží se na ni usmát tak, aby ta starost nebyla tolik vidět.* Žádný co když nebude. Nic se ti nestane, jasný? Ani tomu malému ani tobě. Oba to zvládnete. *Pevně se na ni dívá a snaží se mluvit vážně, aby bylo poznat, jak moc vážně to myslí. Napadne ho návrh s tetováním, ale potom se jen uchechtne.* Ale takhle bych tě měl ještě blíž. *Zazubí se na ni a po jejím návrhu se mu úsměv zvětší.* To zní fajn. Půjdu tam co nejdřív. *Přikývne a už teď se na další tetování těší. Poté se už ale věnuje jejímu krku a semtam ji i lehce skousne nebo za kůži jemně zatahá. Jakmile ucítí ruce na jeho nádobíčku, nedočkavě se narovná a ruce přesměruje na její boky, prsty zaháčí za lem jeích kalhot a ty taky po chvilce sundá.*

*Vrátí se se zmrzlinou, kterou rovnou ochutná a pak už ukáže v očích část toho strachu, který cítí. Bojí se, aby zvládla porod a všechno, co tomu předchází a aby byl i ten drobek v pořádku.* To nemůžeš vědět jistě. *Potřese hlavou a pak už se uchechtne po jeho návrhu na nové tetování.* Máš mě co nejblíž to jde, lásko. Nepotřebuješ mít můj obrázek. *Navrhne mu tetování, které by si mohl nechat udělat místo jejího portrétu a které souvisí s nimi.* Co kdybych si nechala udělat stejný? *Nakloní hlavu na stranu, protože o tom doopravdy uvažuje. Pak už mu ulehčí přístup k jejímu krku a rozepne mu poklopec. Pohladí ho po jeho nádobíčku a pousměje se, když cítí, jak je nedočkavý. Po každém kousnutí, které ucítí na svém krku zavzdychá a jakmile jsou její kalhoty pryč, neváhá a stáhne i ty jeho. Znovu ho pohladí, než mu stáhne i boxerky a pak vezme jeho nádobíčko do ruky a stiskne ho tak akorát, než začne rukou pomalu pohybovat.*

*Je si jistý, že se těm dvoum nic nestane, protože by nevěděl, co by se stalo, kdyby ano. Ale rozhodně doufá, že vše bude v naprostém pořádku, aspoň přece musí být.* Můžu, protože jsi silná a stejně tak je i naše dítě . A to že jsi tvrdohlavá tady taky hraje roli. *Pokrčí rameny a u toho se na ni zamilovaně usměje.* Tak jo, tak mi asi ty jako ty budeš muset stačit a budu se muset obejít bez tetování. *Zasměje se a po jejím nápadu se usměje od ucha k uchu.* To je skvělý nápad. *Přikývne, ale potom už má moc práce s prozkoumáváním jejího krku a je plný chtíče. Poté jí stáhne kalhoty a usměje se, když i ty jeho jsou pryč. Je nedočkavý, ještě víc, když mu stáhne i boxerky a když cítí její ruku na jeho nádobíčků, musí se usmát ještě víc. Začne spokojeně vzdychat, když rukou začne pohybovat Vyhledá její rty a jemně ji skousne spodní ret a zatahá jí za něj.*

*Ani jeden z nich dvou si nemůže být jistí tím, jak tohle dopadne.* To možná ano, ale stejně... *Povzdychne si a potřese hlavou.* To je jedno. Snad máš pravdu. *Snaží se schovat ten strach v jejích očích a u toho povytáhne koutky rtů nahoru v zamilovaném úsměvem.* Jako kdybych ti nestačila já živá. *Zazubí se na něj a pak zauvažuje nad tím, že by si nechala udělat stejné tetování jako on.* Tak jo. Musíme co nejdřív do tetovacího salonu. *Rozhodne s úsměvem a pak už ho nechá prozkoumávat její krk a sama mu sundá kalhoty i boxerky a začne prozkoumávat jeho nádobíčko s úmyslem způsobit mu ty nejvíc skvělé pocity to jde. Jemně ho zmáčkne, když jí skousne ret a pak dál pokračuje a oplácí mu každý hladový polibek.*

*Tři roky klidu utekly celkem rychle a v zemi se nic moc nezměnilo. Maximálně se narodilo do královský rodiny pár capartů a pak umřela královna. Útoků se ale moc nekonalo. V dobu, kdy mír skončil měla na starosti dvě děti. Dvouletou Heddu a novorozeného Romea. Nepouštěla se do moc ničivých akcí. Spíše občas připomněla lehce, že rebelové pořád existují. Teď už se dlouho ničeho neúčastnila, protože je těhotná potřetí. Je krátce před porodem a je si jistá, že čtvrté dítě už nechce ani náhodou. Tři jí přeci jen budou dost stačit spolu s nervama, který má z celého ghetta. Právě teď sedí ve svém a Roryho pokoji na posteli, klasicky se zmrzlinou, a sleduje Heddu, která si vedle ní hraje s dětskou skládačkou a snaží se zatlouct dílek do místa, kam už od prvního pohledu nepatří.* No tak, zlato. Asi musíš najít jiný místo, co? *Usměje se na ní.* Co třeba sem? *Ukáže jí na jiné volné místo, kam dílek v pohodě zapadne a Heddě se tak rozzáří obličejík. S úsměvem jí sleduje, jak skládá dál a u toho si hladí své velké bříško, kde se nachází další kopající potvůrka stvořená z ní a jejího dokonalého manžela.*

*Je teď nejšťastnějším mužem na planetě, jelikož má všechno, co si kdy mohl přát. Tu nejlepší manželku, dva malý caparty a třetího na cestě. Docela mu chybí útoky na palác a už se nemůže na ně dočkat, ale přece jen se mu ty roky klidu a míru líbily. Teď už přidržuje jejich syna, který ho drží prsty a jde vedle něho. Na tváři má pobavený a šťastný úsměv a pobaveně vrtí hlavou při pohledu na malého Romea, jak se snaží měnit směr a jít jinam, než mají jít. Nakonec ho vezme do náruče, jinak by do toho pokoje nedošli snad nikdy. Když tam vejdou, Romea položí vedle Heddy, kterou pohladí po vlasech a on sám si sedne vedle jeho nejlepší manželky z druhé strany.* Naštěstí, že se tady ještě ztrácí, jinak ho za chvíli nenajdem. A nevím, jestli mi chtěl utéct nebo si zahrát na schovku. *Uchechtne se a s úsměvem položí ruku Arowen na břicho.* A za chvíli budeme mít tři malý caparty a tady bude ještě větší radosti. *Uchechtme se a pohled hodí na jejich dvě děti.*

*Sleduje s úsměvem Heddu, která si hraje se skládačkou a nespokojeně u toho špulí pusu, když se snaží přijít na to, kam dát další dílek. Hladí si u toho své velké těhotenské bříško a pak se zamilovaně usměje na Roryho, který přijde s Romeem.* Jakmile by dostal hlad, někde by se objevil. *Zasměje se a koukne se na svého syna, který se nadšeně vrhnul do pomoci své starší sestře se skládačkou. Ona z toho ale tak nadšená není.* Tak si vem svojí, zlatíčko. *Kývne hlavou ke koutu, kde jsou další hračky. Pak se podívá na Roryho a zamilovaně se usměje.* Ale tohle bude poslední, že jo? Už mě nebaví, jak do mě zevnitř někdo kope. *Zasměje se a koukne se na své bříško, na kterém je i vidět, když jí ten drobek kopne nebo šťouchne rukou.*

*Romeo ho docela unavil, sice je malý, ale přece jen uhlídat ho je docele těžké. Nakonec ho ale chytil a teď už ho táhne s ním do pokoje. Když přijde, hned si sedne vedle jeho lásky a očkem sleduje jejich děti.* Někdy jo. Nebo by se ještě více ztratil. *Zasměje se a na tváři ma úsměv.* Jestli se ti dva jednou nesežerou navzájem, to taky bude zázrak. *Uchechtne se a pohladí i Romea po vláscích, přičemž ho sleduje, jak si bere další skládačku a jde si s ní taky sednout vedle Heddy.* Neboj, to co jsem říkal o školce kdysi teď beru zpátky, bohatě nám stačí tři děti. *Zasměje se pobaveně a nahne se k jejímu břichu, na ktere věnuje polibek.* Těch skládaček budeme potřebovat asi víc až bude na světě i ten capart. *Ušklíbne se a očkem zase hodí pohled na obě dvě děti.*Ale oba dva se nám povedli. *Usměje se na ni a k sobě si vezme Romea a posadí si ho na klín a se s kládačkou a pomáhá mu u toho, když neví kam co patří.*

Co třeba ho připnout na vodítko? Nebo prostě nějakej provázek.. Pak bysme ho našli. *Navrhne s pobaveným úsměvem a pak Romeovi poradí, aby si vzal vlastní skládačku, když vidí Heddy nespokojený výraz.* Za chvíli společně sežerou toho třetího. *Pohladí si bříško a pak se zasměje.* Páni. Že bys konečně dostal rozum? *Zazubí se na něj a zamilovaně se usměje, když vidí, jak jí dal polibek na břicho. Jako kdyby to ten drobek cítil, protože kopne přesně na to místo a to tak, že to nejspíš mohl na tváři cítit i Rory.* Jo, má tě rád. *Zkonstatuje se smíchem a pak přikývne.* Jo, to asi jo. Ale Hedda už bude moct za rok začít trénovat. Přejde od hraček k nožům. *V šesti začíná klasický výcvik dětí a její dcera v tomto nebude výjimkou. A ani ostatní děti.* Jo, to povedli. Jsou po tatínkovi. *Usměje se na všechny tři a pak se letmo zamračí a zvedne se, i když to pro ní není kvůli bříšku nejlehčí.* Močák. *Vysvětlí pobaveně, ale jakmile vstane, její pozornost upoutá něco jiného. Schválně se koukne ke svým nohám, kde se akorát udělala malá loužička.* Zlato.. Třetí drobek chce asi na svět. *Právě jí praskla voda.*

Ještě by se o to vodítko nebo provázek přerazil a řval by přes celý ghetto a probudil by všechny rebely. By to bylo jako poplach. *Zasměje se a na syna se zašklebí.* I to je možný, vždyť už teď se chovají jako teroristi a co po tom až bude na světě ten bobek. *Zasměje a poté pobaveně protočí očima.* Lásko, já mám rozum celý život. *Zašklebí se na ni a poté jí věnuje polibek na břicho. Zamračí se když ucítí kopanec do tváře.* Hej! Za co to bylo, to bolelo. *Zamumlá, ale na tváři má pobavený pohled. Rukou si mne tu tvář a u toho má pohled upřený na její břicho.* A bude nejlepší, po tobě. Viď Heddo? Jsi po mamince? *Usměje se na ni a poté se usměje ještě více.* Ne, po mamince. *Usměje se a když chce vstát, Romea položí a vedle sebe a Arowen podepře. Když však řekne to o tom třetím dítěti, polkne, vykulí oči a rychle vstane.* Musíme do nemocnice, miláčku. *Zamumlá a pohledem zkontroluje obě dvě děti.*

Aspoň bysme nacvičili evakuaci. *Zasměje se a pak se koukne na ty dva drobky a přikývne.* Asi je naivní doufat, že je ten třetí drobeček spojí, co? *Pohladí se po břiše.* Jo, jasně. A já jsem víla. *Ušklíbne se pobaveně a sleduje, jak jí Rory na břicho políbí a drobek v ní se mu odvděčí kopancem.* Řekla bych, že se máme na co těšit. *Zkonstatuje a pak se usměje, když Hedda začne nadšeně přikyvovat, že je po ní.* Po nás. *Stiskne mu ruku a pak se postaví a vděčně se na Roryho pousměje, když jí podepře. Přeci jen v devátém měsíci těhotenství není nejpohyblivější. Jenže když se postaví, její pozornost zaujme něco jiného. Konkrétně to, že jí praskne voda. Až moc dobře ví, co to znamená. Přeci jen už to má za sebou dvakrát.* Někdo se musí postarat o děti. *Koukne na Romea a Heddu, který teď nechali skládačky skládačkama a sledují své rodiče zvědavými očkami. Vydá se ke dveřím, které otevře a rozhlédne se po rebelech na chodbě.* Kde je, Stacey? *Koukne na konkrétní rebelku, která jim už párkrát děti pohlídala.* Ručíš mi za ně. *Pousměje se na ní, ale pak pevně stiskne oči a zasyčí bolestí, když přijdou první kontrakce.*

A poslali bychom na ně Heddu, aby je trošku postrašila, to by šlo. *Ušklíbne se a hodí pohled na Heddu, které rozcuchá vlásky.* Oni se budou mít rádi. Až vyrostou. Budou všichni tři nejlepší sourozenci. *Pokrčí rameny a zamilovaně se na ni usměje. Poté zaskuhrá, když ho to malý kopne do tváře, ale zasměje se. Usměje se na jejich dcerku a taky stiskne Arowen na zpátek ruku. Poté ji už pomůže vstát, ale vykulí oči, když zjistí, že to malé jde ven. Pohled rychle otočí na jejich děti a přísně zvedne jeden prst.* Ne že uslyším, že jste zlobili. Jinak budete bez večeře. *Usměje se na ně a poté je oba ještě vezme do náruče, aby mohli Arowen obejmout. Usměje se na ně a přenechá je rebelce.* Až přijedeme, budete mít dalšího sourozence. *Oboum dvoum věnuje pusu na hlavičku a Arowen vezme do náruče, ale opatrně, aby neublížil ji nebo miminku.* Za chvíli budeme trojnásobně šťastní rodiče. *A co nejrychleji může vyjde z ghetta ven.*

Skvělej plán. *Zazubí se na svého manžela a pak přikývne.* Doufám v to. *Pobaveně ho sleduje, když si mne tvář.* A mě takhle kope pořád. Akorát třeba do žeber. *Zasměje se a pak už se s jeho pomocí postaví a zjistí, že jí právě praskla voda. Rychle zavolá jednu rebelku, která jim už dříve děti pohlídala a docela jí v tom věří a pak se pousměje na děti a obejme je nazpátek.* Buď to bude malý bratříček nebo sestřička. *Řekne jim s úsměvem a všimne si, jak se Romeovi rozzáří očka při zmínce o bratříčkovi, zato Heddě při zmínce o sestřičce.* /Tohle bude zajímavý./ *Jenom doufá, že jeden z nich nebude hodně zklamaný. Ona sama neví, jakého pohlaví je drobek uvnitř ní a těší se, až se to doví.* Opatrně, jsem těžká. *Řekne Rorymu, když jí vezme do náruče a pak se na něj pousměje a hlavu si opře o jeho rameno.* Jo, to budeme. *Přikývne a jednou rukou si objímá břicho a snaží se na sobě nedat znát bolest, kterou právě cítí. Jakmile se dostanou do nemocnice, převezou jí na porodní sál s tím, že je skoro připravená k porodu, jenom musí počkat až se dostatečně otevře. Mezitím bolesti přidávají na intenzitě.* Slib mi, že je tohle poslední. Že už to znova nebudu muset dělat a tohle je naposledy, prosím. *Řekne Rorymu a na zpocené čelo se jí začínají lepit vlasy. Pak už přijde tým doktorů, kteří jí oznámí, že je dítě i ona připravena k porodu.*

Že jo? A rozhodně to není využívání našich dětí. *Zasměje se a potom so už mne tvář, kde dostal kopanec od jejich nenerozeného dítěte.* Nemůže tam být prostě v klidu? Jen tak plavat? *Nakloní hlavu na bok a pobaveně se uchechtne. Potom se vezme do náruče děti, aby se s maminkou mohly rozloučit a při jejich nadšených obličejích zavrtí hlavou.* Pro ně by bylo nejlepší, kdyby to byly dvojčata. *Uchechtne se a pak už děti vymění za Arowen a zase zavrtí hlavou.* Jsi lehká jako pírko. *Usměje se na ni a pak se už dostanou do nemocnice. Je celý napjatý, přece jen se o ty dva, o Arowen i o dítě bojí.* Neboj, zlato, tohle je poslední. Už se budu hlídat. *Pousměje se na ni a vlasy ji z čela odhrne a chytne ji pevně za ruku.* Jsem tady, tu ruku mačkej jak budeš chtít jo? *Usměje se na ni a políbí ji na čelo.* To zvládneme, ty to zvládneš. *Znovu se na ni usměje a docela nedůvěřivým pohledem sjede doktory, jelikož nikdy nebude mít doktory tolik rád. Sám si druhou rukou prohrábne vlasy a pak ji stiskne ruku i touto rukou, takže ji drží obouma.*

Ne, to vůbec. *Přitaká se smíchem a pak pokrčí rameny.* Se snaží prostě nějak hýbat no. A třeba nám tak dokazuje lásku. *Uchechtne se. Pak už se rozloučí s dětmi a při zmínce o dvojčatech vykulí oči.* Ani náhodou! *Řekne důrazně a co nejrychleji, aby bylo jasné, že o tom nemá ani uvažovat, natož to říkat nahlas. Pak mu řekne, že je těžká, aby dával pozor, když jí vezme do náruče.* Nejsem. *Potřese hlavou a pak už jsou v nemocnici a ona po něm chce, aby jí slíbil, že už je to poslední dítě a ona nebude muset rodit počtvrté.* Dobře. *Stiskne mu ruku a pousměje se na něj, i když v očích má pořád vidět strach, který z toho všeho má.* Nechci ti jí urvat. *Uchechtne se potichu.* Co když ne? *Zeptá se ho, ale než stihne dát průchod dalším pochybnostem, přijdou doktoři. Ví, že teď jí čeká to nejhorší. Stiskne Rorymu rovnou ruku a pak jí doktor vyzve, aby začala tlačit. Na takovou bolest si nikdy nezvykne a ani dva předešlé porody jí tenhle neusnadnili. Začne tlačit a ani se u toho nesnaží potlačovat křičení bolestí.* /Prosím, ať už je venku. Ať už to skončí./ *Ani nevnímá, jak hodně drtí ruku Rorymu, je pro ní teď hlavní dostat toho drobka ven. Po nějaké době nesnesitelné bolesti je konečně venku.* Proč nebrečí? Proč nebrečí? *Začne se hned zmateně ptát a nejradši by rovnou vstala a k doktorovi běžela. Má strach, co se stalo. Po pár sekundách mučivého ticha se konečně ozve dětský pláč. Úlevně vydechne a usměje se, když slyší, že mají holčičku.* Jak jí pojmenujeme? *Podívá se na Roryho. Ještě pořád ztěžka oddechuje a je celá zpocená. Už nikdy nechce tohle absolvovat. Když jí sestřička podá tu zabalenou rozinku, přivine si jí k sobě a široce se usměje.* Je kouzelná. *Vydechne a v očích jí začnou štípat slzy radosti.*

Já se snažil vyjádřit lásku. A ono mě to za odměnu koplo do tváře. Nebo mi to dalo pěstí? *Zasměje se a potom už nechá děti se rozloučit. Při zmínce o dvojčatech se ušlíbne a pohladí ji po ruce.* Neboj, lásko. Žádný dvojčata. *Usměje se na ni a potom ji už vezme do náruče. Vážně mu nepřipadá těžká a on ji takhle nosí rád.* Klidně mi urvi, mám druhou. *Pokrčí rameny a u toho, co se snaží toho caparta přivést na svět se na ni usmívá a semtam ji políbí na čelo. Ani mu nevadí, že mu tolik tiskne ruku, nějak to nevnímá, jelikož je sám nervózní z toho porodu. Když je konečně po všem, usměje se ještě víc a letmo ji obejme.* Klid, lásko. Dej tomu drobečkovi chvilku. *Taky má strach, ten ho ale vystřídá úleva, když uslyší pláč. Až teď si uvědomí, že má na ruce modřinu z toho, jak mu ji tiskla, ale nevadí mu to. Teď má v očích slzy z toho jak moc je šťastný.* Romeo nebude nadšený. *Pronese jen tak a potom zamyšleně našpulí rty.* Co třeba Eris? *Usměje se na ni a když ji konečně uvidí, slzy se mubz očí uvolní.* Je nádherná. *Posadí se vedle nich na křeslo a s úsměvem je obě dvě sleduje a u toho nechává slzám štěstí volný únik.* Po třetí a stejně brečím jako malý. *Zamumlá s úsměvem na rtech.*

No.. Plivat to zatim nedokáže. *Pokrčí se smíchem rameny a pak stiskne jeho ruku a doufá, že mu vážně nic neudělá, protože on jí očividně pustit nehodlá. Pak už ale přijdou doktoři a ona ze sebe začne toho drobka dostávat. V tuhle chvíli se jí jako takový drobek nezdá. Polibky od Roryho v tu chvíli vůbec nevnímá. Hlavní je pro ní, aby už ta bolest konečně skončila. Když je konečně venku, hned se lekne a se strachem v očích se zeptá, proč nebrečí.* Má brečet. *Prakticky vykřikne jako reakci na Roryho slova a pak si oddychne, když uslyší pláč.* Sestřička mu bude muset stačit. *Zrovna teď nemá energii víc rozebírat reakci jejich dětí.* Eris Sabine Beavers. *Vydechne a usměje se nad tím, jak krásně to zní. Pak už jí má u sebe a přivine si jí k sobě.* Ahoj. *Pohladí jí prstem jemně po tváři.* Máme holčičku. *Zkonstatuje naprosto dojatě a u toho se podívá na Roryho a natáhne se k němu pro polibek. Pak si všimne modřiny na jeho ruce.* Promiň, tohle jsem nechtěla. Omlouvám se.

Ale časem jo. *Pokrčí rameny a na tváři ná stále úsměv. Ani by mu nevadilo, kdyby mu ruku zlomila, hlavně aby jí to trošku pomohlo. Když už je po všem, spadne mu kámen ze srdce a čeká na doktory až řeknou, že je vše v pořádku. Arowen palcem pohladí po hřbetu ruky a snaží se ji uklidnit.* Třeba to noc není, třeba to bude tiché dítě. *Zamumlá a usměje se, když ten uzlíček štěstí uslyší plakat.* To zní nádherně. *Usměje se a poté už ty slzy nezadrží a mu se rozkutálí po tváři. Pohladí ji palcem opatrně po hlavičce a s úsměvem polibek Arowen opětuje.* To nic, je to jen modřina. *Usměje se na ni a pak se zase usměje.* Máme druhou nádhernou holčičku. Nadhernou po tobě. *Vydechne a slzy si utře do rukávy mikiny.* Měla by sis odpočinout. Musíš být unavená a vyčerpaná. *Pohladí ji po čele a s úsměvem se zase otočí na malou Eris.* Ahoj zlatíčko. *Vydechne stále ohromený tím, že už je trojnásobný otec.*

*Podívá se na Roryho a pohledem se ho ptá, jestli to doopravdy myslí vážně. Dítě musí po porodu brečet. Když nebrečí, něco je špatně. Než se s ním ale stihne dohadovat, uslyší pláč a ten jí uklidní. U porodů je to vždycky poprvé a naposledy za život, co jí uklidní, že nějaký z dětí brečí. Spolu vymyslí jméno, které se jí opravdu hodně líbí a pak už má v náručí svojí dceru a s dojatým úsměvem jí pohladí po tvářičce. Všimne si i modřiny na Roryho ruce a hned se mu za to začne omlouvat.* Promiň, měla jsem si to uvědomit. *Omluví se mu znovu, protože jí to vážně mrzí.* I po tobě. *Usměje se na něj a sama si slzy neutírá. Nechává je prostě téct, aniž by je nějak víc vnímala.* Jsem v pořádku. Odpočívat budu moct po zbytek života. Protože tohle už nehodlám opakovat. *Zopakuje mu, aby si to hodně dobře zapamatoval a pak se podívá na jejich dceru a široce se usměje. Víc už to snad ani nejde. Nemůže tomu uvěřit. Že z ní a z toho nejlepšího muže na planetě vznikla tahle kouzelná rozinka a další dvě na ně čekají doma.*

*Nasadí starostlivý pohled, ale má starosti o Arowen. Když ale jejich malé štěstí začne brečet a jí to uklidní, uklidní ho to taky. Když spolu vymyslí jméno, na tváři má ještě větší úsměv, který potom už věnuje jak malé Eris, tak jeho nejdokonalejší ženě.* V pohodě, lásko. Je to v pořadku, je to jen modřina. *Usměje se na ni a i kdyby to bylo zlomený, což by asi stejně nedokázala, vůbec by mu to nevadilo.* Stejně by si měla odpočívat. A slibuji, že se ode dneška budu hlídat a budu myslet na ochranu. *Zazubí se na ni a u toho zase pohladí jejich malé štěstíčko po hlavičce.* Ti dva špunti budou mít radost, že budou mít koho terorizovat než sebe navzájem. *Uchechtne se a zase se k ní natáhne, aby ji mohl políbit.* Je vážně kouzelná, po mamince. *Vydechne se zamilovaným úsměvem.*

*Cítí se hrozně provinile, že mu ublížila, protože to rozhodně nechtěla a během porodu na to ani nepomyslela. Radši už se mu dál neomlouvá, protože ví, že by se tím akorát tak rozjela hádka o tom, kdo je víc tvrdohlavý a na to teď nemá energii.* Dobře. *Usměje se na něj a pak už svůj úsměv směřuje na tu malou rozinku a po Roryho slovech přikývne.* Jenom doufám, že jí nezaškrtí. *Poznamená s uchechtnutím a pak mu oplatí polibek.* Má oči po tobě. A i barvu vlasů. *Usměje se spokojeně. Tohle je fakt, který Rory nemůže popřít, takže je hodně spokojená. Eris pohladí po chmíříčku na hlavě.* Tohle je ten, kterýmu jsi dneska vrazila pěstí. *Oznámí jí pobaveně a u toho kývne hlavou ke svému manželovi. Pak už přijde sestřička s tím, že jsou připraveni ji převézt ze sálu na pokoj.*