Staré jezírko

Nebudeš mlátit mý chlapy chodítkem! Pokud teda vůbec něaký budou. *neví o tom, že by byla zasnoubená a sama si vztah nehledá. Ale i kdyby... mlácení chodítkem nepřipadá v úvahu.* Mám skvělý nápady. A kázat vodu a pít víno je náhodou fajn... víno je lepší jka voda. *uchechtne se. Pak se oba shodnou na tom, že kdyby byla zavřená ve věži, tak by si chyběli, takže doufá, že tam neskončí. Pak začne odmítat to že by byla královna a měla selekci. Tohle je ten typ budoucnosti, který rozhodně nechce a udělá vše proto, aby takhle nedopadla.* Nebyla bych dobrá. Zodpovědná nejsem a práci bych nezvládla. *stojí si za svým a nehodlá ustoupit. Tohle je trest pro jejího bratříčka, ne pro ni.* Jo. potěší. *aby to potvrdila, potěšeně se zaculí jako malé dítě, které někdo pochválil.*

Nic neslibuju sestřičko. *Usměje se jako naprostý andílek. Přesně na tenhle jeho úsměv letí většina holek. Dokáže působit jako andílek, ale ten s ďáblem v těle.*/Jednu přes hubu jim ale čas od času budu muset dát, aby nezapomínali jak se mají chovat./*Protočí nad ní očima.* Ani neznáš to přísloví? A prý, že já jsem pitomej.. *Zazubí sena ni. Poznal, že si dělá srandu, tak pitomej fakt není, ale nemůžeš si nechat ujít tuhle skvělou příležitost svou sestru nepopíchnout. Přesvědčuje ji o tom, že by byla dobrou královnou. Podle něj by vážně byla. Zná ji a ví, že se moc podceňuje, což mu teď dokazuje.* Byla bys dobrá. Moc se podceňuješ, vždycky ses moc podceňovala. Zvládla bys vše, ještě lépe jak já.* Stojí si pořád za svým a ona by mohla poznat, že ve svém názoru neustoupí. Uchechtne se a vstane.* Už půjdu do komnaty. Jdeš taky pryč nebo tu chceš být ještě sama? *Zeptá se jí.*

Fajn, neslibuj, ale dělat to nebudeš. *přimhouří oči a naštvaně na něj koukne.* Ale znám, jen ho přirovnávám k.. realitě. -zazubí se na něj. Přísloví nebo ne... pro ni je víno rozhodně lepší. Rozhodně se nenechá přesvědčit v tom, že by byla dobrou královnou. Ani jí být nechce.*Nepodceňuju se. Já bych dobrou královnou nebyla. Ani jí nechci být. Chci zůstat.. tak jak jsem. A ty to zvládneš skvěle, Xavi. *řekne už o dost vážnějším hlasem a povzbudivě se na něj usměje. Když Xavier vstane, udělá to samé.* Asi se zajdu kouknout ještě do zahrad nebo tak. Měj se. *pousměje se, načež se vydá k odchodu.*

Uvidíme. *Odpoví a zazubí se na ní. Díky tomu jí může být jasný, že si stejně stojí za tím, že to dělat bude, pokud bude potřeba.* Jasně, aby to jen nebyla výmluva.. *zazubí se na ni. Taky si z něj utahovala, proč by nemohl on z ní?* Ale byla bys dobrou královnou. Lidi tě mají rádi. Práci bys zvládla.. *Pokrčí rameny.* /Nezvládnu../ *Sám jí říká, že si málo věří, ale on je stejný. Taky si z ní dělá jen legraci. Nehodil by vládnutí na ni. Má ji na to až moc rád. Nakonec vstane s tím, že už raději půjde do pokoje. Musí ještě dodělat pár papírů.* Dobře, tak zatím. *Pousměje se na ni a vydá se pryč.*

*Při svém prozkoumávání paláce narazila na jeho starou část. Jako někdo, kdo miluje architekturu, tak si to tu naprosto zamilovala. Chvíli i zvažovala, že se půjde někoho zeptat, jestli si sem může nechat přestěhovat postel. Tráví tu spoustu času, ať už jen obyčejným kocháním se a nebo krácením dlouhých chvílí. Dnes je to ten druhý případ. Už později odpoledne sem přišla spolu se svým blokem a posadila se na břeh starého jezírka do tureckého sedu a dala se do tvoření. Snažila se zachytit krásu zdejší architektury na papíře, ale pořád jí přišlo, že to nedokáže moc dobře vystihnout, takže nakonec skončila u typického psaní básniček. Teď akorát ťuká koncem tužky o papír, jak se snaží přijít na vhodná slova do dalšího verše.*

*Modřiny a rány mu začínají konečně blednout, proto se už nebál tolik vylézat ze své komnaty, kvůli tomu, jelikož na sebe občas svým pomláceným obličejem přitahoval nechtěnou pozornost. Jelikož má rád vodu, nejraději prozkoumává části paláce právě, kde nějaká ta voda je. Minule narazil na jakési staré jezírko, které se mu zalíbilo, kvůli tomu, že patřil do starší části paláce, kterou obdivoval více, než tu modernější část. Proto tam dnes zavítá také, v šedém tričku a černých džínových kraťasech, což jde úplně mimo etiketu, ale koho to štve? Jakmile vleze do místnosti a rozhlédne se, všimne si dívky u jezírka, kterou však pozná hned, hlavně kvůli jejím zrzavým vlasům.* Asi na sebe máme štěstí. *Nemá v plánu se otočit a jít od ní pryč, ne poté, co mu pomohla. Stále má srdce na to, aby mohl být někomu za něco vděčný. Přijde k Pers a metr od ní se posadí na kraj jezírka, přičemž si sundá boty a nohy si ponoří do vody. Po jejich předešlé schůzce ji věří, ale stále má rád svůj prostor.* Neruším tě teď náhodou já? *Otočí se na ní, aby si vlastně všiml toho, co dělá.* Básničky? *Pamatuje si, jak mu říkala, že si píše nějaké básně do šuplíku, proto bylo možné zbytečné se ptát.. Ale co už.*

*Sedí na břehu jezírka a snaží se vymyslet další verš do básně. Má spoustu myšlenek, takže je občas problém vybrat ty správný a ještě je vhodně zasadit do veršů. Přitom si ani neuvědomuje, že díky zamyšlení trochu špulí pusu a klepe tužkou o blok. Aspoň do doby, než za sebou uslyší nějaký hlas. Docela se lekne, takže se prudce otočí a odrhne si dlouhé prameny zrzavých vlasů, které jí spadaly před oči, aby na dotyčného viděla. Když uvidí Huntera, věnuje mu svůj klasický milý úsměv.* Nejspíš jo. Ahoj. *Pozdraví ho a pak si vlasy zastrčí za ucho a potřese hlavou.* Ne, nerušíš. Vlastně jsem se trochu zapomněla a ani nevnímala čas. *Byla by schopná tu sedět do rána, kdy by se probrala a došlo jí, jak dlouho tu strávila. Takhle se aspoň díky němu vrátila do reality.* Jo, tak trochu. Nebo aspoň pokus o ně. *Zhodnotí s menším úsměvem a blok zaklapne než k němu zase zvedne pohled.* Jak se máš? *Zeptá se a z tónu jejího hlasu i pohledu je znát, že nejde o klasickou otázku, která by měla rozproudit konverzaci, aniž by na ní vlastně nějak záleželo. Opravdu se o něj zajímá a chtěla by slyšet upřímnou odpověď.*

*Jakmile vejde do místnosti, kde je staré jezírko, po chvilce jeho pohled spočine na Pers. Minule se jí ptal, jak to mezi nimi bude dál, zdali jsou teď kamarády, nebo něco takového. Řekla, že ji klidně může ignorovat, ale to on úplně ne. Jí ne, když věděla jeho tajemství a on věděl to její. Proto se vedle ní posadí k jezírku a nohy si namočí do vody - sice se posadí metr od ní, aby nenarušil svůj osobní prostor, ale pořád je to vedle ní.* Ahoj. *Pozdraví ji také, protože poprvé ji nepozdravil. Každopádně se raději zeptá, jestli neruší.* Takže jsi i snílek? *Pozvedne obočí a možná mu i zacuká koutek úst nahoru, v náznak křivého úsměvu. Poté se jí zeptá na básničky, o kterých se mu minule zmínila.* Stále je nechceš nikomu ukázat? *Optá se se nenápadně, načež po její otázce pohled přesune před sebe.* Je mi poněkud lépe. *Přizná tiše.* Každopádně.. Jsi po tom útoku v poho? *Pootočí se k ní, aby na ní viděl.*

*Pobaveně se usměje, když jí pozdraví nazpátek a pak ho ujistí, že jí nijak neruší. Maximálně jí vyrušil ze zamyšlení, kdy by tu seděla, dokud by neusla a ani o tom nevěděla, takže je jedině dobře, že se tu ukázal a pomohl jí zpět do reality na tvrdou zem.* Dalo by se to tak říct. *Uzná trochu váhavě, protože samotnou by jí asi nenapadlo použít zrovna tohle slovo.* Spíš jsem se snažila vybrat vhodnou myšlenku a tu zasadit do verše, abych nenarušila rýmový schéma, počet slabik ve verších, dýlku slok, zvukomalbu a tak. *Uvede věci na pravou míru, protože o všechno tohle v básních jde. A často není tak jednoduché vysypat z rukávu rovnou verše, jen je napsat a napsat si ke skóre další hotovou báseň. Na některých strávila klidně i týdny, než s nimi byla spokojená, aby je uznala alespoň za ucházející.* Nejsou tak dobrý, aby si to zasloužily. *Pokrčí rameny s menším úsměvem a blok položí vedle sebe. Až bude nějaké své dílo považovat za dokonalé, nebude jí dělat takový problém ho někomu ukázat. Pak se ho zeptá, jak se má a po jeho odpovědi přikývne.* Je něco, co můžu udělat, aby to bylo ještě o něco lepší? *Nakloní hlavu mírně na stranu a dívá se na něj upřímným pohledem, který neznačí žádné postranní úmysly.* Jo, jsem. Nic se mi nestalo. Ty jsi v pohodě? *Zeptá se ho na oplátku, i když nic nezaregistrovala. Naopak si všimla, že jeho rány jsou na tom podstatně lépe.*

*Ani si neuvědomil, že ji nepozdravil. Uvědomil si to až poté, co ho pozdravila ona, proto to napraví a pozná na ní, že ji to pobavilo. Každopádně je rád, že jí neruší, i když bůhví, jak by se postavil k tomu, kdyby ji opravdu rušil. Zeptá se ji, zdali je snílek a když mu to akorát potvrdí, pokýve hlavou.* Jsi tu často? Asi se ti tu líbí, že? *Pokud si zde píše básně, hádá, že toto místo se jí musí líbit a že se jí musí zdát poněkud uklidňující, protože například on provádí své koníčky jen v klidu a na místech, které se mu líbí. Třeba to tak ale nemá, proto se na to zeptá.* Už jen podle toho, co povídáš, to zní až moc.. Složitě. *Pronese lehce pobaveným hlasem, když mu začne vykládat něco o těch básních. On by prostě spojil dvě slova, které by se alespoň trochu rýmovaly a nacpal by je na konce veršů, asi by se tolik nad tím nezamýšlel, protože pro to neměl cit. Ale Pers ho očividně má.* Každé umění, nebo každý talent si zaslouží někomu ukázat. *Zavrtí hlavou, když se podívá na blok, který položila vedle sebe. Alespoň takový na to měl pohled. Vždycky se najde někdo, kdo nějaké umění ocení. A psaní básní je umění stoprocentně.* Bav se se mnou. Prosím. *Zamumlá, když se ho zeptá na to, co by mohla udělat pro to, aby se měl ještě lépe. Sice mu to, co právě řekl přišlo jako nehorázné vylévání emocí, ale on se vážně s někým potřebuje bavit. V Rakousku měl svého nejlepšího přítele, tady je sám a chce se alespoň s někým bavit. I když je uzavřený, potřebuje zkrátka někdy společnost a Pers.. Myslí si, že je ona toho hodna. Její přítomnost vystojí v pohodě, pomohla mu a je na něj milá, respektuje ho, což je pro něj úžasný, i když takhle na plnou pusu by jí to neřekl. Zeptá se jí na ten útok, přestože si na první pohled všiml, že je v pořádku.* Jsem v pohodě. Ten ples.. Usnul jsem, takže mě vzbudili až strážci, když byl už palác pod útokem, takže jsem se tomu úspěšně vyhl. *Jemně pokýve hlavou.* Člověk uteče před svým otcem do paláce, kde hrozí, že rebelové dodělají jeho práci. *Suše se uchechtne, jelikož nic takového úplně nečekal.*

Jo, jsem tu často. Ta architektura je naprosto dokonalá a okouzlující. Nic hezčího jsem už dlouho neviděla. *Rozhlédne se úsměvem kolem sebe a pak zakloní i hlavu, aby mohla znovu obdivovat strop.* Zajímalo by mě, kdo to vytvořil a vymyslel. Musel být hrozně nápaditý. Žádný podpůrný sloupy ani nosný stěny se prakticky neopotřebovali. Nijak to tu neruší, všechno to do sebe zapadá. Musel mít úžasnou představivost. *Zhodnotí možná až trochu zasněně, protože tohle místo si skutečně zamilovala.* Promiň, zase moc mluvim. *Uchechtne se a vrátí hlavu zase do normální polohy, aby na něj viděla.* Není to nejlehčí věc, ale to není žádné umění. Proto se tomu taky umění říká a my to tolik obdivujeme. *Pokrčí nad tím jedním ramenem. Kdyby něco bylo jednoduché, mohl by to dělat každý a pak už by to umění nebylo.* Možná. Jednou. Až mi bude připadat, že je to dost dobrý. *Přikývne nakonec. Zatím jí to tak ale nepřipadá, takže nemá v plánu to nikomu ukazovat. Zeptá se ho, jestli mu může pomoct, aby mu bylo ještě líp a po jeho odpovědi se trochu zaculí.* S mluvením nemám nikdy problém. *Ujistí ho.* A kdybys náhodou ocenil mojí upovídanost někdy, kdy na mě nenarazíš.... tak tady je moje číslo a jméno na Illeagramu. *Napíše to rychle úhledným písmem na roh posledního papíru v bloku a ten pak vytrhne a podá mu ho.* Kdykoliv zavolej nebo napiš. *Usměje se na něj. Ráda tu pro něj bude kdykoliv to bude potřeba.* Je mi to líto. To všechno. Ale pokud vím, tak rebelové jdou hlavně po královský rodině a účastnicích, co jsem slyšela. A doufám, že těch útoků už moc nebude a tobě se nic nestane. Nezasloužíš si to. *Zavrtí lehce hlavou, protože pořád nechápe, jak někdo může být tak krutý ke svému dítěti.*

Také se mi zde líbí víc, než v moderní části paláce. *Uzná,i když chápe, že pro ní, jakožto milovnici architektury, to musí být ještě mnohem krásnější, než pro něj. Pro ní to musí být asi něco zcela výjimečného. S možná trochu zamyšleným výrazem se na ní dívá, když se zasní nad tímto místem. Jde vidět, že té architektuře opravdu rozumí, protože pro něj to je zkrátka jen krásná místnost.* To je fuk, nemusíš se omlouvat. *Zavrtí hlavou, u ní mu to nijak ani nevadí. Přeci jen musí mluvit alespoň jeden z nich, aby poté konverzace nevázla.* Jak jsi vlastně k tomuhle umění přišla? To ses někdy jen tak rozhodla, že začneš své pocity vypisovat na papír, nebo je za tím něco jiného? *Zeptá se ji celkem zaujatě, protože jej opravdu zajímá, jak k tomu vlastně přišla.* Jednou určitě. *Pokýve hlavou, přeci by byla škoda, kdyby to nikomu neukázala. Jeho mamka například milovala umění co se týče hudby a také mu nechtěla například zazpívat jen tak, styděla se, že prý její hlas na zpívání není, přesto je její hlas jemný, jako pohlazení. Když se jej zeptá, jestli může udělat něco, jak mu více pomoci, tak ji poprosí, aby s ním mluvila. Hlavně to mu nejvíce pomůže, když bude moct s někým komunikovat.* Dobře, díky.. Stále mě překvapuje, že jsi mi ochotná tolik pomáhat, já.. Jsem ti za to vděčný. Nejsem zvyklý takhle mluvit, ale přijdeš mi jako vážně hodný a milý člověk. Doufám, že se ti v tomhle paláci nestane nic zlého. Tobě bych to nepřál. *Jakmile řekne, že rebelové jdou hlavně po účastnících a královské rodině, jemně se napne.* Nemusí tě to mrzet.. Každopádně proto doufám, že se ti nic nestane. *Chvíli ji věnuje svůj upřímný pohled, než ho zase stočí před sebe.* /Nezasloužím si to../ *Přehraje si v hlavě její slova a jemně se nad tím pousměje, o čemž neví, zdali to viděla, nebo ne.*

*Pousměje se na něj, když jí řekne, že se za svou upovídanost nemusí omlouvat. Často zapomínala na to, že spoustě lidem to přijde otravné a byli by radši, kdyby ztichla, ale je ráda, že on není ten případ.* No.. Když umřel můj táta, tak jsem v sobě měla hroznej zmatek. Nevěděla jsem co cítit dřív a která emoce je silnější než jiná. Jestli to byl smutek, zármutek, vztek na osud a tak. Měla jsem napsat a přednést nějakou řeč na jeho pohřbu. Prakticky jsem to pojala jako dopis pro něj a pomohlo mi to ze sebe ty emoce nějak dostat. Vyznat se v nich aspoň trochu. Když jsem si to po sobě přečetla, všimla jsem si, že se tam spoustu slov rýmuje, tak jsem to poupravila a vznikla z toho moje první básnička. A vzhledem k tomu, že mi to tak pomohlo jednou, tak jsem to začala zkoušet častěji. *Snaží se co nejlépe vysvětlit, co konkrétně jí přivedlo k psaní básní a u toho zabodává pohled do hladiny jezírka. Taky se snaží ignorovat knedlík v krku, který se jí tam začal tvořit, takže radši zmlkne dřív, než to nad ní převezme kontrolu a ona se tu ještě rozbrečí. Tuší, že tohle by nejspíš Hunter nijak neocenil.* A ty přijdeš jako vážně hodný a milý člověk mě. Jako někdo, kdo si pomoc opravdu zaslouží, i když si to sám občas nechce přiznat. Navíc mě nijak nepštíš a když se rozpovídám, tak nevypadáš, že by ti to přišlo otravný. Vlastně jsi skvělá společnost. *Usměje se na něj mile a v jejích očích i výrazu je znát upřímnost.* I tak mě to mrzí. A já doufám, že se nic nestane tobě. *Pousměje se na něj, i když on směřuje svůj pohled jinam. Přijde jí krásný, takže potichu otevře svůj blok a pár čarami se pokusí zachytit jeho obličej z profilu.* Máš zajímavej obličej, víš to? *Zeptá se s úsměvem, když porovnává své dílo s originálem.*

*Zaposlouchá se do toho, jak vlastně přišla k tomu, že si bude psát básně. Upřímně ho to zajímalo, proto se i zaposlouchal do toho, co povídala. Jakmile poslouchal, s pohledem upřeným na ní, pohled mu zjihl. Bylo mu to líto, ale věděl, že i ona je silná, když o tom dokáže takhle mluvit.* Mohl bych si.. Někdy nějakou báseň přečíst? *Optá se opatrně, jako kdyby ji tou otázkou měl ublížit.* Každopádně mě to opravdu mrzí, to, co se stalo. Ale jsi silná. *Zvedne na ní koutek, v náznak úsměvu, který by se možná jako úsměv ani neměl brát, ale u něj ano. Každopádně, když mu vysvětlila jak se dostala k básním, rozumí tomu ještě více, proč si našla takovou zálibu. Neměla poté v sobě takový zmatek. Překvapeně se na ní podívá, jakmile mu řekne, že jí přijde jako hodný člověk. Tohle vážně neposlouchá vůbec často, proto ho to i tolik potěší a on ji tak věnuje vděčný pohled.* Každý je nějaký, proto nevidím důvod, proč bych tě měl pštít. Navíc, nemluvíš o žádných kravinách a dobře se posloucháš, takže i ty jsi dobrá společnost. *Pronese jednoduše a pohoupe jemně nohama ve vodě. Nad jejími dalšími slovy se opět pousměje a už tam sedí chvíli v tichu, dokud neuslyší její poznámku.* To tedy nevím. *Pronese a poté se podívá na její ruce, kde svírá blok.* Můžu se podívat? *Pohlédne ji se zájmem do očí.*

*Vysvětí mu, jak se dostala zrovna ke spaní básní a po jeho otázce sklopí trochu pochybovačně pohled a přejede konečky prstů po deskách sešitu, který má na sobě už známky delšího používání. Používá ho už přes rok a za tu dobu do něj vlepila i sama spoustu stránek, takže docela nabral na objemu.* Někdy určitě. *Souhlasí nakonec s menším úsměvem. Asi mu nedokáže nějakou ukázat hned, ale jednou třeba ano. Až jí nějaká bude připadat dost dobrá, ukáže mu jí, ale těm, které napsala doteď nijak moc nevěří.* Díky. Snažím se být. *Pousměje se na něj. Nechce se jen tak vzdát a schoulit se do klubíčka plného smutku. Radši smutek zahání tím, že pomáhá druhým.* Jsem ráda, že si to myslíš. Spoustu lidí nezajímá co říkám, ale jenom to, kolik toho říkám. *Pokrčí rameny a když pak vidí jeho obličej z profilu, rychle se ho pokusí zachytit na papír.* Teď už jo. *Zazubí se na něj a pak se trochu s rozpaky koukne na svůj výtvor.* Není to moc dobré, vážně. V reálu vypadáš daleko líp. *Zamumlá rychle, ale přeci jen k němu natáhne blok, který je otevřený na stránce s kresbou. Na kresby není totiž tak háklivá jako na básně. Ty odhalují spoustu věcí z ní. Kdežto kresby pouze zachycují věci, které vidí.*

*Je mu líto, že i ona si prochází jistotu bolestí. Ale oceňuje to, jak je silná. Bojuje se smutkem snad i o něco lépe, než on, protože přeci jen mu dala na posledním setkání najevo, že skrývat smutek moc neumí, už jen kvůli svému shrbenému tělu.* /Kdo by čekal, že se někdo takhle vyzná v řeči těla./ *Pomyslí si krapet pobaveně, protože smutek na něm poznala jen mamka. Však jak dlouho své tajemství skrýval před svým nejlepším kamarádem, až to skrývání vedlo k němu, že se před ním vlastně psychicky zhroutil, sesypal se jako hrad z písku.* Díky. *Zvedne koutek, když mu potvrdí, že mu někdy ukáže básně. Ví, že to musí být hodně soukromá záležitost, zvlášť když ví, co jí k psaní dovedlo. Ale vážně si básně někdy rád přečte, protože ho skutečně zajímá, co se té zrzavé dívce honí hlavou. Chce vědět, jak se třeba i cítí, protože takhle pouze vystupuje jako usměvavé sluníčko.* A také jsi. Ne každý dokáže odolávat smutku a nepropadávat mu.Někdy mám vážně náladu být jen schoulený ve své bublině plné smutku a strachu v posteli, ale když vidím tebe.. Nedokážu to popsat, ale mám možná chuť vyjadřovat více své emoce. Dává to vůbec smysl? *Lehce se zamračí nad tím, co právě řekl, protože to měla být myšlenka, neměl to vyslovit nahlas, sakra. Začíná se dívce otvírat čím dál tím více. Vážně netuší, jak to dělá, že ho dovádí až k tomuhle.* Pokud se někdo k tobě chová takhle, možná si tvé přátelství zkrátka nezaslouží. *Zavrtí jemně hlavou, než zaslechne její lichotku o jeho obličeji. Otočí se k ní a když ji uvidí s blokem v ruce, zeptá se ji, zdali by se mohl podívat.* Prosimtě, nech toho. *Zavrtí hlavou, když začne říkat, že není kresba dobrá a převezme si od ní blok. Jakmile uvidí načrtlou jeho tvář, jemně prsty přejede po papíře.* To je.. To je nádherný. *Zatají dech a podívá se na ni* Máš skutečně talent, víš?

*Přikývne hlavou po jeho poděkování. Neví, kdy to nastane, protože básně píše už několik let a ani jedna se jí nezdá dost dobrá. Kdo ví, jestli nějakou hodnou dalších očí zvládne napsat, než pojede z paláce domů. Nebo jestli pojede z paláce domů. Ne, že by se hnala nějak slepě za princem a byla do něj zamilovaná a odhodlaná ho získat, to ne, ale doufá, že tady třeba bude moci pobýt déle.* Dává to smysl. Za svoje emoce a pocity by ses neměl stydět. Taky mam dny, kdy se chci jenom schoulit do klubíčka, to je naprosto normální. Ale hlavní je zaměřit se na ty dobrý dny, protože ty vždycky přijdou. *Usměje se na něj upřímně. Ví, že to není jednoduché. Ona sama taky nezvládne být pozitivní dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu, i když by chtěla.* Ne, to asi ne. *Přikývne, protože v tom má nejspíše pravdu. Jen ona nerada opouštěla lidi, protože jim chtěla být pořád na blízku, kdyby potřebovali nějak pomoct.* Čeho? Vždyť je to pravda. *Uchechtne se, ale nakonec mu kresbu jeho tváře podá. Když vidí, jak si jí prohlíží, tak její tváře naberou odstín podobný jejím vlasům.* Nepřeháněj. *Nakloní hlavu mírně na stranu, protože zas za nádherný by to neoznačila. Podle ní se jen trochu přiblížila skutečnosti.* No.. Jako architektka musím umět kreslit. Talentem bych to nenazývala. *Poznamená pobaveně.*

*Rozhodně ji nebude nutit do toho, aby mu nějaké ty básničky ukázala. Samozřejmě, že ho to láká a chtěl by si nějaké přečíst, ale dá ji času tolik, kolik potřebuje, protože ví, že tím mu ukáže kousek sebe, že ty básničky jsou kousek jí, kousek její duše.* Nejsem zvyklý je ukazovat, protože jsem byl zvyklý celou dobu vše držet v sobě. Ale třeba se to naučím, alespoň před někým. Před tebou. Už takhle jsem ti ukázal velký kousek sebe, ale já nevím. Asi toho nelituji. Asi určitě. *Podívá se na ní.* Kdyby sis taky chtěla popovídat, říct mi něco.. Tak to prostě řekni, jo? Ať si nestěžuji jen já. *Přisune se k ní blíže, tudíž teď jsou od sebe tak půl metru.* Žádné asi. Takovýhle lidi ti chtějí svými slovy pouze ubližovat. *Vážně se na ní podívá, takovýhle lidi by si opravdu neměla u těla nějak přidržovat.* Neshazuj se. *Řekne ještě, než si převezme blok a podívá se na náčrt svého obličeje.* Nechápu, jak jsi něco takového dokázala nakreslit za takovou chvilku. *Zavrtí trošku šokovaně hlavou, než ji řekne, že má opravdu talent.* Nepřeháním, ani trošku. A je mi jedno, že jsi studentka architektury, máš prostě talent. Vážně. *Zvedne pohled od kresby a podívá se jí do očí, přičemž mu do jeho oči lehce spadnou jeho nezkrotné vlasy.*

*Potěšeně se zaculí, když slyší, že neulituje toho, že jí ukázal své emoce a pustil to na povrch.* Určitě se to naučíš. Navíc na tom vážně není nic špatného. Každý potřebujeme někoho, s kým se o naše pocity dělit. Jinak je toho na nás děsně moc. Ty emoce tě pak akorát zavalí až se v nich budeš topit. Takže se neboj to klidně vylít na mě. *Usměje se na něj a v očích i jejím výrazu je znát upřímná starost o něj a touha mu pomoci.* Nestěžuješ si jenom ty. Taky jsem ti řekla o tom, co se stalo mě. A neboj, počítám s tebou, kdybych se taky potřebovala vypovídat. *Přikývne po jeho nabídce a pak uzná, že lidé, kterým vadí její ukecanost si nejspíš její přátelství nezaslouží.* Jo, máš pravdu. *Vidí, jak se tvářil vážně, když o tom mluvil, jako kdyby mu na ní opravdu nějakým způsobem záleželo. Proto se s ním nijak nedohaduje a dá mu za pravdu. Vždyť tu pravdu i vlastně má. Ale vědomí, že pro něj není jenom nějakou otravnou rýpalkou, která z něj dostala, co mu dělá jeho otec, jí potěší, až jí z toho mírně zrůžoví tváře.* Neshazuju. Jsem realista. *Namítne s pobaveným úsměvem, když mu předává svůj blok.* Je to jenom pár čar. *Opáčí s pokrčením rameny, protože podle ní to rozhodně není nijak extra povedené dílo.* Děkuju. *Usměje se na něj s červenými tvářemi, když jí znovu řekne, že má talent a pak mu oplatí pohled do očí. Ve výhledu jí ale překáží pramínky vlasů, takže se natáhne a opatrně mu je z obličeje odhrne. Dává si přitom pozor na jeho reakci, protože chápe, že by mu její dotyk mohl být nepříjemný. Pravdou ale je, že má nádherné oči a ona z nich chce vidět víc.*

*Jakmile se zaculí, trošku se nad tím pozastaví. U ní si vážně všímal detailů, zkoumal její tvář, protože mu to nedalo. A vážně se mu zdá krásná, i když by to teď asi nejspíše neřekl nahlas.* Tak dobře. Před tebou je budu ukazovat, jen mi to asi chvíli bude trvat, protože si na to musím zvyknout, že ti to nevadí. *Podívá se na ní a jemně se usměje - jemně, ale přeci jen ji věnuje lehký úsměv, který je však i trochu rozpačitý.* Můžeme tu pro sebe být teda oba dva. Jako přátelé. *Lehce mu nad tím zazáří oči, když si představí, že by měl i zde mít někoho, o koho se může opřít a kdo se může opřít o něj. On je totiž vůči lidem, které má rád, jako vyměněný. Proto ji nabídl i tuto nabídku.. Bude to výhodné pro oba dva, i když ona asi nemá takový problém se spřátelit s někým dalším, jako on. Následně je rád, že mu dá za pravdu, protože se mu opravdu nelíbí ta představa, že by s ní někdo například představoval přátelství a pak ji říkal hnusné věci. Nezaslouží si, aby s ní lidé zametali kvůli její laskavosti. Když vidí, jak jí zrůžoví tváře, tak se opět malinko pousměje. V jeho přítomnosti dívky úplně nerůžovely. Spíše červenaly vztekem, mimo jeho mamky.* Shazuješ se. *Jemně stáhne zamračeně obočí, ale rychle mu pohled zjihne, nad její kresbou.* Krásných pár čár. Nechápu, jak jsi zvládla něco takového udělat za takovou chvilku. *Nad jejím poděkováním pouze zavrtí hlavou a podívá se jí do očí. Dívá se jí do ních tak moc zaujatě, že si nechá dokonce od ní odhrnout vlasy. Poté si ale uvědomí, jak blízko sobě najednou jsou, nakloní se k ní a zlehka ji políbí na tvář.* Budu muset jít, každopádně díky. *Ještě chvilku se na ní dívá, než se zvedne a odejde, ani si nevezme své boty, ale má pocit, že musí přemýšlet nad tím, co s ním ta holka dělá a proč ji dovolil to, co dovolil jen dvoum lidem v jeho životě. Tyhle myšlenky mu zkrátka nedovolily u ní zůstat o něco déle.*

Máš tolik času, kolik potřebuješ. *Ujistí ho s úsměvem.* Nebo aspoň tolik, kolik mi místní princ dá. *Opraví nakonec trochu svoje předchozí tvrzení, protože přeci jen až bude mít Xavier její přítomnosti tady dost, tak nebude mít jinou šanci než z paláce odejít.* Přátelé. To zní krásně. *Přikývne se širokým úsměvem. Je ráda, že u něj už vidí aspoň náznak úsměvu. Je to hodně velká změna od toho, jak ho viděla poprvé. Takhle mu to sluší daleko víc. Se žářícíma očima, úsměvem na tváři a dobrou náladou.* Možná trochu. Ale jenom realisticky. *Opáčí s pobaveným úsměvem.* Prostě jsem párkrát přejela tužkou po papíru. *Vysvětlí s pokrčením rameny. Odmítá přiznat něco o talentu nebo tak. Místo toho se zaměří na jeho oči, které jí přijdou nádherné. A protože jí ve výhledu na ně vadí pár pramínků vlasů, odhrne mu je stranou. Přivře krátce oči, když jí políbí na tvář a trhaně se nadechne.* Nemáš vůbec za co. *Zamumlá nakonec pořád trochu mimo. Porušila tímhle pravidla? Zjistí to někdo? To neví a stejně to teď nejspíš nezjistí, takže si radši otevře zase blok a začne dokončovat kresbu jeho obličeje, aby byla víc propracovaná a nebylo to jen pár čar. Všimne si, že tu on nechal své boty a prozatím si je vezme k sobě, když odsud odchází a plánuje mu je někdy později vrátit.*

*I když byl ten útok falešný, byla to chyba v komunikaci strážců, ona si odnesla jedno zranění a to výron kotníku prvního stupně. Prakticky o nic nejde. Lékaři jí kotník kotník zpevnili náplasťovou fixací a jelikož je to už dva dny, ta nejhorší bolest ji přešla. Snažila se ty dva dny být v klidu, ale být jen v komnatě je docela otravné a proto se rozhodla zajít si na menší procházku. Jde pomalu, nijak nespěchá, nemá vlastně ani kam. Začala se tu už trochu orientovat, takže ví, že pokud bude pokračovat touhle cestou, skončí u starého jezírka. Hned po zahradách a skleníku je to její asi nejoblíbenější místo. Jen škoda, že dneska si nemůže sednout na okraj a dát nohy do vody, ale tak příště už snad.. Aspoň teď má výmluvu pro to, aby nemusela nosit lodičky. Teda to jí projde tak do konce tohohle týdne. Proto má teď na nohách béžové baleríny. Ty ladí k šatům, které má na sobě, jelikož ty jsou bílé a pokryté většími červenými a béžovými květy. Vlasy má v francouzském copu a líčení jen jemné. Chce se tu chvilku držet, takže si sedne kousek od vody a dívá se tam na svůj odraz.*

*Nakonec se rozhodla se jít projít. Potřebuje pracovat mimo svůj pokoj a navíc ji komorné vyhazují, aby mohli poklidit. S povzdechnutím si vezme knihu a vydá se směrem ke starému jezírku, na které jednou při zkoumání narazila omylem. A je tam dokonce čistá voda, kde se může smočit, Proto má pod svými pastelově tyrkysovými šaty přes obě ramena černé plavky. Už dlouho nebyla ve vodě. Vlasy má rozpuštěné, ale gumičku na jejich svázání má na zápěstí. spolu s knihou si vzala i ručník z koupelny, aby si pak šaty neoblékala na mokré tělo. Jde pomalu, všímá si všech detailů, až ji málem unikne, že u jezírka někdo sedí. A kdo jiný než Purity. Smutně se na ni podívá.* Ahojky. Jak se máš? Co noha? *Povzdychne si a dojde pomalu k ní. Kdyby si nešli sednout, nebo kdyby seděla blízko a ne na proti, mohla na ni spadnout a byla by v pořádku. Ale nic z toho se nestalo. Opatrně si sedne vedle ní a podívá se do vody.* /Proč jsem pro ni nic nedokázala udělat?/ *Pohledem zabloudí k svázanému kotníku.*

*Jen tak sedí na okraji jezírka a dívá se na svůj odraz v něm. Mrzí ji, že si ani nemůže namočit nohy. Teda, ten obvaz by šel sundat. Doktor řekl, že ho má mít dva až tři dny, ale neví, zda to má riskovat. Když ji někdo osloví, zvedne pohled a usměje se při zjištění, že je to Artemis, kterou už nazývá svou kamarádkou. Má ji dost ráda. Je to pravděpodobně ta nejmilejší osoba, kterou potkala, ve které snad není ani špetka zla.* Ahoj. Vlastně se mám skvěle. Noha už moc nebolí. Měla jsem jen natažené vazy. Dneska bych si už mohla sundat i tu fixaci. *Pousměje se na ni.* Dej mi ještě dva dny a můžeme zajít k bazénu, kde si dáme závod a porazím tě. *Zavtipkuje. Nic jí nevyčítá, vždyť za to nemohla. To byla chyba jí samé. V lodičkách si není tolik jistá a stoupla si moc prudce. Takže až bude příště útok a to už pravý, tak bude muset jít pomalu.. To ji sice můžou zase zastřelit, ale no.. očividně si nevybere. Starostlivě se zamračí.* Děje se něco? *Vypadá to, že ji něco trápí a ji teda nenapadá nic, proč by měla být tak skleslá.*