Ghetto rebelů - Jižanů

*Jen jí pokývne na pozdrav, ale alespoň ho vezme na vědomí. Raději si pověsí bundu a přejde k ní, aby ji líbnul do vlasů. Navíc jí něco nese, spolu s novinkami, které ale zatím drží pod pokličkou. Sic ne na moc dlouho, ale stejně by tu konverzaci odložil rád alespoň o tu chvíli, kdy jí předá dárek. Není nervózní z toho, zda se jí bude líbit, ale kupodivu vážně cítí jisté nepohodlí nad tím, když jí ho dává. Je to od něj další vystoupení z komfortní zóny. Nikoliv nepříjemné, ale zároveň si nepřipadá tak sebejistě jako jindy. Proto ji i zvědavě sleduje, aby věděl, jakou tohle gesto vyvolá reakci, a zda by ho měl někdy zopakovat. Občas má pocit, že si v hlavě udělal celou složku s názvem Anais, kde si o ní ukládá poznatky. Nepamatuje si, kdy naposledy mu nějaká věc, natož osoba, zabrala v myšlenkách tolik místa. Nemůže to být zdravé. To chápe dokonce i on. Jen mu to nepřipadá alarmující, jak by to asi normálně smýšlející osobě připadat mělo. Už by jí řekl, že může oči otevřít, ale ona ho předběhne.* Proč se ptáš, když se stejně koukáš? *Pozvedne obočí, ale jeho tón nezní vůbec káravě. V zásadě jej to pobavilo, i když to nedává moc znát. Jedná se o obyčejný stříbrný řetízek a přívěšek. Zaujala ho právě ta jednoduchost, nebyl na přeplácaný design.* Pro koho jiného, koťátko? *Zavrtí hlavou. Spokojeně se však pousměje.* /Líbí se jí./ *Poslední dobou se usmívá častěji, alespoň v náznacích. Vsadil by se, že se to Anais líbí, proto jakmile to vždycky podotkne, schválně ten poloúsměv smaže ze rtů. Objetí nečeká, ale už ho to ani neohromí. Zjistil, že Anais je hodně emotivní člověk, čímž nejspíše vyvažovala jeho. Přesto jí objetí oplatí a pohladí ji po zádech.* Chceš ho zapnout? *Zeptá se jí, vnitřně krotí nedočkavost nad její odpovědí. Ale až po jejím svolení jí ho vezme a zapne. Otočí jo tak, aby byl zapínáním na zátylku a přívěšek téměř opatrně položí na důlek mezi klíčními kostmi, kam perfektně zapadá. V kostech se mu usadí čiré uspokojení. Je to jako zářící znamení na její kůži. Tohle jí dal on. Je jeho. Musí se téměř ovládnout, aby ji neopřel o zeď a nenárokoval si ji i jinými způsoby.* Krásné. *Zhodnotí to však jen nakonec, těžko říct, zda mluví o náhrdelníku či o ní.* Zítra odcházíš... *Poví pak prostě po vteřině ticha. Rozhodne se to mít rychle za sebou. Jako by tím mohl zabránit emocím, které s tím konstatováním přijdou. Občas mu chybělo prostě necítit nic. S Anais se ta schopnost nějak vytrácela.*

Odpovídáš pomalu a já jsem zvědavá. *Zodpoví jeho otázku se zazubením, ale pohled u toho upírá čistě na ten řetízek, který jí dal. Je z něj nadšená a nějak nedokáže uvěřit, že jí to opravdu pořídil.* Já jenom... Je úžasnej. A od tebe. *Potřese hlavou. Nejde jí se pořádně vyjádřit.* Jasně. *Nechá si od něj zapnout řetízek a na rtech má přitom široký úsměv. Jako kdyby neodmyslitelně patřil k ní odteď a neumí si představit ho sundat.* Nikdy ho nesundam. *Slíbí mu. Úsměv jí z tváře zmizí, když slyší to krátké oznámení. Chvíli zůstane z ticha a zpracovává to.* Cože? *Vypadne z ní během toho.* Jak.... Co bude s náma? To jakože... Zmizíš z paláce a neuvidíme se nebo...? *Začne zmatkovat. Neumí si představit den bez něj. Je na něm momentálně prakticky závislá.* /Já od něj nechci pryč./

Zvědavá? Páni, to bych netušil. *Rýpne si do ní. Jistěže byla zvědavá, musel by být slepý a hloupý, kdyby to při tom všem jejím častém vyptávání nepochopil.* Ode mě. *Přisvědčí, nyní jeho rty přeci jen nesou náznak pobavení. Bude jí muset nějaké serepetičky nosit častěji, jestli ji to takhle pokaždé rozveselí. Zapne jí ho a nad těmi slovy mu v očích spokojeně zajiskří.* To rád slyším. *A myslí to upřímně. Jenže zároveň jí musí něco říct, a ač nerad, to téma načne.* Došlo výkupné. Zítra odsud půjdeš pryč. *Zopakuje jí pro ujištění. Vše to probrali na poradě. Její smrt by neměla takový význam a nechá jim to otevřené dveře pro případné budoucí vyjednávání, pokud by někdy v budoucnu potřebovali peníze. Podruhé by jim je nikdo neposlal v podobné situaci, když už by jednou své slovo porušili. Tady nešlo vůbec o čest, spíše o praktickou stránku věci.* Copak jsi nechtěla, abych odešel? *Pátrá jí pohledem ve tváři po známce nejistoty. Potřebuje si být jistý.* Mohl bych zůstat... *Poví opatrně.* Ale musím si být jistý. Nemohla bys nikomu prozradit, kdo jsem. Jen tak na tebe můžu dohlížet. Nechci tě nechat samotnou. *Tentokrát jsou jeho slova dopředu promyšlená, jistým způsobem dost vypočítavá a manipulativní. Ale je to potřeba. Nesnesl by, kdyby o ni přišel. Nemohl ji nechat jít. Ale ani nechtěl, aby ho nenáviděla za to, že ji tu dál drží. I když pokud by si měl vybrat, radši bude mít ji i její nenávist, než ji nemít vůbec.* Zachránil jsem ti život, tohle žádám na oplátku Anais, budeš o tom únosu vyprávět, popravdě, nemusíš tajit nic, až na mě. Já tu nikdy nebyl. Jsem jen strážce z paláce. *Vysvětluje jí klidně, téměř jako malému dítěti.* A pak můžeme být spolu. *Vydechne.* /Alespoň do doby, než vymyslím, jak dál./ *Byl to jeho risk a jeho problém. Velitelce se to nelíbilo, ale bez problémů souhlasil s tím, že mu někdo ze špehů může prohnat ve vězení kulku hlavou, pokud by ho chytili. Nikomu by o rebelech nic neřekl. Sice neměli jeho loajalitu, a on neměl čest, přesto mu rebelové byli blíže něž nějaké urozené krysy z paláce.*

*Pobaveně se ušklíbne po jeho rýpnutí. Soustředí se plně ale na ten samotný řetízek a projev jeho náklonnosti a to, že jí vůbec něco takového pořídil. Ne že by nebyla vděčná za to, co jí dal - jídlo, pití, obnošené oblečení a staré knihy, ale tohle je úplně něco jiného.* Já....jo, chtěla. Ale kdybych nešla zpátky do paláce, ale někam do paláce do bytu, abys mohl se mnou. Takhle... Když se dostanu ke svému účtu a věcem, sehnat byt bude otázka hodiny, možná dvou. *Stejně ale pochybuje, že jí z paláce někdo pustí, jakmile odsud vyjde.* Nikomu nic o tobě neřeknu, slibuju. *Prohlásí a v jejích očích je jasná odholadnost a upřímnost. Nehodlá svůj slib porušit. Nedokázala by to.* Jsi jen strážce z paláce. *Souhlasí s jeho slovy a u toho přikývne.* Můj. *Doplní pak s menším úsměvem.* Jak ses dneska měl? Je v paláci všechno v pořádku? Nevíš něco o mojí sestře? *Zajímá se skoro jako pokaždé, když se ze směny vrátil.*

Sssh. *Přijde mu, že panikaří, a tak si ji k sobě přitáhne blíže a dál ji konejšivě hladí po zádech. Celkem se v tom zlepšil. Pochopit, kdy potřebuje trochu uklidnit, kdy stačí jen jeho blízkost, a kdy po něm chce něco víc, třeba ujištění.* Pochybuju, že tě teď spustí z očí. /Navíc bys způsobila skandál./ *Jít spolu někam takhle bydlet. Ne, to je moc “šité horkou jehlou”. Museli si to více promyslet. On by nejraději začal znovu. Někde s Anais pod falešným jménem. Nechtěl pozornost médií a nepotřeboval k životu moc. Vždycky vystačil s málem a teď pro něj byla hlavní ještě i Anais. Určitě by se o ně ale zvládl postarat. Navrhne proto zatím dočasné řešení. Jsou v něm jisté pochyby, ale je jen na něm, zda ten risk podstoupí. A momentálně... nikdy neměl zrovna přehnaně aktivní pud sebezáchovy.* Fajn, tak jo. Budu vždycky poblíž. *Slíbí jí.* /Tvůj?/ Zopakuje to. *Vyzve ji a přitiskne si ji k sobě blíž.* Všechno je v pořádku, alespoň, co vím. A tvá sestra taky, mají starosti, ale to je pochopitelné, zítra ji budeš moct uklidnit sama. *Poznamená, ale upřímně ho představa, že se bude dělit, absolutně neláká.*

*Oplatí mu objetí a sama se k němu přitiskne jako k záchrannému lanu, které snad celý tenhle zmatek vyřeší. Omotá mu ruce okolo pasu a hlavou se opře o jeho hruď. Snaží se sladit svůj dech s tím jeho a tak ho dostat pod kontrolu a poslouchání tlukotu jeho srdce spolu s doprovodem jeho vůně jsou další skvělé aspekty jejich momentální blízkosti.* Mohla bych jim říct, že se bojím v paláci. Bude tam hrozně moc lidí. *Druhou větu pronese s náznakem strachu v očích, protože být najednou v obložení tolika lidí v ní vyvolává hroznou úzkost a paniku. Pohybovala se v tom světě celý život, ale najednou....změnila se. On a tohle místo jí nenávratně změnili.* Můj. *Zopakuje, co řekla trochu nechápavě, protože nechápe, proč by to opakovat měla.* Na ní se docela těšim. I na rodiče. Na ten zbytek už tolik ne. *Poznamená s tichým povzdychem.*

*Kdyby měla více síly, asi by její objetí i bolelo. I to mu naznačuje, že se o ni pokouší panika, což se ale snaží vyřešit. Ať už konejšivým hlazením po zádech, anebo návrhem toho, aby zůstali spolu, ačkoliv tím bude sám riskovat. Byla jediná, kdo ho mohl odhalit.* Hmm. *To v zásadě nebyl až tak špatný nápad.* Byl by z toho skandál, byla bys v obležení novinářů, tihle idioti si vždycky najdou informace o tom, kde jsi. *Ušklíbne se. Ačkoliv neměl palác rád, momentálně to pro ni bylo ideální útočiště a on ji zároveň bude moct mít na blízku.* Můžu spávat u tebe. *Navrhne. Z toho budou jen hloupé drby v paláci, ale copak ho něco takového zajímalo? A jemu bude její přítomnost v posteli chybět. Nepamatuje si, kdy tak klidně spal předtím, než usnul ten první večer zde vedle ní. Sotva vnímá další její slova potom, co zopakuje, že je její. V zásadě její další oznámení přeruší v půli, když ji naléhavě políbí. Odtáhne se až po značné chvíli.* Kašli na ostatní. Jsem to já. Jsi to ty. Jsme to my. Nic víc. *Ujistí ji.* /Nikdo jiný se tě nedotkne. Najdu nám způsob, jak se ode všech oprostit./ *Neměl rád lidi, společnost celkově. Chtěl jen ji. A pak by... možná jednou... mohl být i šťastný. Kdo ví. Zdálo se neuvěřitelné to, že by se zvládl oprostit od všeho toho násilí. Určitě ne bez ní.*

Jo, to vim. Ale skandál z toho je tak jako tak. V paláci mě obklíčí jako nějakou kořist taky. *Je zvláštní, že se vážně cítí lépe tady s ním než když se vrátí do paláce a bude muset zapadnout zpátky mezi své povinnosti, novináře, spoustu lidí a pozornost. Měla pravdu, když mluvila o tom, že po tomhle nebude její život už nikdy jako dřív.* Vážně bys mohl? *Zajiskří jí v očích, když slyší tu nabídku. Neumí si představit usínat bez toho, aniž by se mačkali v jeho malé posteli. Zvykla si na jeho teplo, kterým jí zahříval. Zahřeje jí na hrudi, když slyší z jeho rtů "my". Hned se musí o něco více usmát. Natož pak, když jí políbí. Na rty jí líbá výjimečně a ona má pocit, že kdyby stála a on jí nedržel, teď by se jí rozhodně podlomila kolena. A ač jí to uklidní a má to v sobě příslib, že všechno bude dobrá a ona by tomu doopravdy strašně ráda věřila, když se pak odtáhnou kvůli potřebě kyslíku, přijde námitka. Nemá ale takovou sílu jako jiné její tvrdohlavé přesvědčení.* To zní sice krásně, ale kašlat na to nemůžu. Moje největší povinnost je tady reprezentovat Austrálii a tohle všechno na tom nic nemění, budu to muset dělat dál. Jenže z toho mam strach, protože se novinářů minimálně měsíc nezbavim. *Ta pozornost jí předtím nevadila až tolik, zvykla si na ní. Ale nikdy nebyla až tolik středem pozornosti a bojí se toho, že novináři půjdou přes mrtvoly, aby s ní mohli udělat rozhovor.* Nešlo by... Nemohlo by se zařídit, abys byl jako strážce něco jako moje osobní stráž? Mohl bys se mnou být prakticky pořád. *Napadne jí.*

Alespoň ale novináři nesmí dovnitř a pozemky jsou tak rozlehlé, že když vyhlédneš z okna, nebudou tě strašit blesky fotoaparátů. Navíc je tam víc, co dělat. Myslel jsem, že bys nerada byla zas jen zavřená na pokoji. *Přizná trochu ze svého zmatení. Možná si stejně jako on zvykla na jejich klidnou rutinu mezi čtyřma stěnama?* Mohl. *Nikdy nebyl ten, kdo extra dodržoval dekórum. Nebude navíc první ani poslední strážce, co se zdržoval přes noc v komnatách nějaké zahraniční návštěvy či někoho jiného. Možná poputují drby o tom, že si Anais něco začala se strážcem, ale pochybuje, že jí zrovna na tom bude záležet. A upřímně, kdyby ho odmítla, nejspíš by se naštval. S ní se mu spí o tolik líp. Nemohla mu ten klid upírat. Polibek je možná trochu prudký a nečekaný, ale kupodivu i procítěný. Konečně to vnímala stejně jako on. Ah, na jeho vkus to trvalo moc dlouho, ale ta odměna stála za to. Teď byl konečně jeho. A nikdo mu ji nikdy nesebere. Lehounce se zamračí při jejích námitkách, i když jsou slabší než předtím. Opětovně se skloní a ukradne si její rty.* Mám tě líbat pokaždé, když budeš panikařit nebo protestovat? *Zdá se, že to na jisté utišení námitek stačilo.* Možná ano. Mohl bych být ten, kdo tě dovede zpátky, kdo tě “našel”. Jednoduše to vysvětlíme, že ses na mě upnula po tom zlém zážitku a přeješ si mě jako osobního strážce. Teď ti to určitě nikdo neodmítne. *Ne, když je Illea zodpovědná za bezpečí svých hostů a zklamala. Podle něj by si Anais mohla říct skoro o cokoliv a prošlo by jí to.* Budu s tebou vždycky. Nikdo ti už nikdy neublíží. To ti slibuju. *Ujistí ji. I kdyby kvůli ní měl zabít. Byla jeho, se vším všudy, on měl na starost její ochranu a její štěstí. V jeho choré hlavě to pouto bylo oboustranné, nic je nemohlo rozdělit. Byl na ní závislý a ona na něm. Tak to mělo přeci fungovat.*

Zvykla jsem si na to. S tebou a takhle se cítim bezpečně. *Pípne ustrašeně a zvedne k němu pohled. Když jí řekne, že by mohl být u ní v kommatě, dodá jí to hrozně moc naděje a vytvoří úsměv na tváři.* To by bylo skvělý, vážně. Chci být s tebou. *Upírá na něj očka plná naděje a štěstí z toho, že se nebude muset vzdát usínání v jeho náručí. Pousměje se, jakmile jí znovu políbí a to jí námitky dojdou úplně a celá ochabne v jeho náručí. Ještě jeden polibek a snad by se opravdu dokázala i rozpustit.* Jestli ti nevadí, že bys asi nedělal nic jinýho....já nic nenamítám. *Zazubí se na něj lehce.* To by bylo fajn. *Dává to i smysl a ona by ho opravdu chtěla takhle pořád u sebe. Vlastně to i neni zas tak daleko od pravdy.* Chci s tebou být navždy. *Usměje se na něj a natáhne se, aby ho mohla líbnout na tvář.*

Nikam nepůjdu, pokud to nechceš, Anais. *Poví jí téměř něžně. Jde částečně o přetvářku, kterou vyvolává zoufalství nad představou, že by se s ní snad měl rozloučit. Byl ochoten udělat cokoliv, lhát jakkoliv, říct jí to, co chtěla slyšet, pokud to znamenalo, že od něj nebude chtít pryč. Vždyť by se tím sama vystavila nebezpečí. A on věděl, že tam někde uvnitř se ve skutečnosti také vůbec odloučit nechce.* Budeme spolu. /Už napořád./ *Políbí ji z nadšení, že se mu daří udržet si její přízeň. Jen oni proti celému světu, nic jiného přeci nechtěl.* Líbal bych tě pořád, Anais. Jen nevěřím, že bych zůstal jen u toho. *Zavrtí hlavou. Byla příliš sladká, příliš žádoucí. Možná se o ni staral, ale v určitých momentech stále myslel jen sám na sebe. A to se bylo s jeho snahou ji nevyděsit. Zatím se intimitě s ní vyhýbal, jen jednou to zkusil a pochopil, že si ještě nemůže věřit. Nechtěl zbytečně riskovat. Nechtěl svého mazlíčka polámat.* Tak to tak uděláme. *Zná plán, ví, kde ji vysadí. Jen se náhodou bude ochomítat ve městě ve svém volnu a pozná ji, načež zavolá do paláce, že ji našel. A když jí bude pořád nablízku, zároveň bude moct kontrolovat, že nikomu přeci jen nic nepoví. Dlužila mu to. Ale lidé byli občas nepředvídatelní. Co kdyby si to rozmyslela? Věřil jí více než třeba před týdnem, ale staré zvyky umíraly jen pomalu. Spokojeně ji k sobě přivine a zhluboka se nadechne.* Pak chceme to stejné, koťátko. Navždy. *Jinou možnost jí ani nedá. I kdyby od něj chtěla utéct, najde si ji.* Co bys ráda dělala, hm? Už jsi večeřela? *Poslední týden úzkostlivě dohlížel, aby pořád jedla. Jen jednou nesnědla svou přidělenou porci a byl na ni naštvaný. Tu jedinou noc strávil mimo pokoj, jelikož byl rozrušený a potřeboval se zbavit chuti do něčeho praštit. Potřeboval, aby byla zdravá a silná. Nabírala sice svou váhu jen opravdu zvolna, ale alespoň už nehubla a měla nějakou energii.* Půjdeš do sprchy první? *Navrhne jí. Díky tomu pro ni zbude nějaká teplejší voda, sice žádná výhra, ale alespoň to nebude ta ledová, co poté teče jemu, ale on je zvyknutý, nevadí mu to. Nikdy moc nevnímal teplotní rozdíly a málo kdy byl nemocný. Jako by snad to, že si nepřizná, že je mu zima, mohlo doopravdy ovlivňovat jeho povědomí o okolní teplotě a udržovalo ho to v teple.*

A proč se bojíš, že bys u toho nezůstal? Vždyť...už jsme dělali jiný věci. *Nabere ve tváři červenou barvu, když o tom mluví, protože její nevinnost stále přetrvává a o tomhle není zvyklá mluvit. Ale pro ní to znamenalo dost. A možná...by byla i schopná dovolit mu víc. Šťastně se usměje, když slyší z jeho rtů to "navždy". S jeho obvyklým pesimismem to bylo něco jako novodobý zázrak a zároveň to těm slovům dávala obrovskou váhu. Nevadí jí to. Dodává jí to na pocitu toho klasického pohádkového "Šťastně dokud nezemřeli". Přesně tohle vždycky chtěla. Má pocit, že s Robynem se jí splnil sen.* Ne, ještě ne. Chtěla jsem počkat na tebe. *Jednou neměla vůbec chuť a hlad a on kvůli tomu vyjel, takže se ani nesnaží nějak zmiňovat, že hlad moc nemá.* A je mi to jedno. Co bys rád dělal ty? *Zeptá se ho. Ona si klidně bude číst nebo dělat cokoliv jiného. Je zvyklá se přizpůsobovat jemu.* Jo, klidně. *Přikývne a rovnou se postaví na nohy, aby mohla sesbírat své věci a vydat se do sprchy. Tu otázku brala jako rovnou vyzvání, aby šla do sprchy. Při vlažné vodě jí naskočí trochu husina, ale už si zvykla. Rychle se osprchuje a pak se osuší a zapluje rychle do oblečení a hlavně velké mikiny, která jí snad zahřeje. Snažila se být co nejrychlejší, aby aspoň trochu vlažné vody zůstalo i pro Robyna. Zároveň i počítá s tím, že zítra si už bude moct dát teplou vanu jak dlouho jen bude chtít.* Můžeš. *Pousměje se na něj, když si sedne do tureckého sedu zpátky na postel.*

*Ta její nevinnost byla rozčilující i uklidňující zároveň. Kdyby věděl, že se jí někdy dotýkal i jiný chlap, asi by mu nedělalo žádný problém ho vyhledat a zabít. Jeho posedlost nebyla zdravá. Vůči ní se možná dokázal chovat mile a vstřícně, ale bylo tomu tak právě jen vůči ní. Okolí na to bude jen doplácet, zvlášť pokud si někdo ještě někdy dovolí na ni vztáhnout ruku. Zatne čelist a zavrtí hlavou.* Slíbil jsem, že ti neublížím. A chci to dodržet. Nevím, jestli umím být něžný. *Zůstanou u líbání. To zvládne, prozatím. I on měl meze své trpělivosti, ale zatím se držel. Když toho bylo moc, mohl si pomoc sám. Ne, že by ruční práci zrovna oceňoval, ale svoje to udělalo. Lehounce se zamračí, když mu řekne, že ještě nejedla, ale přijme to, že čekala na něj. On teď alespoň dohlédne na to, že něco sní.* Uvidíš, mám nápad. *Poví jí schválně tajemně. Nechá jí použít sprchu dříve než on, aby měla jistotu přijatelně teplé vody.* Zkus se trochu najíst, než přijdu. *Posune jí jídlo. Sám stejně jedl, než šel sem. Sprchu si též odbude rychle, těžko nalézt potěšení v prodlévání pod studenou vodou. Obleče si volné tepláky a ještě bosky se vrátí so pokoje. Nemá na sobě tričko, ručníkem si alespoň trochu usuší vlasy. V malé komodě vyhrabe mikinu, aby se dooblékl a obul si boty.* Budeš mít celou dobu zavřené oči, jasné? Nebo ti je mám zavázat? *Uvažuje, ale nakonec se tomu vyhne.* A tentokrát žádné podvádění, pojď. *Vyzve ji a vezme ji za ruku. Odemkne pokoj a vede ji někam chodbami. Upozorní ji, když přijde pět schodů. Dostanou se do podkroví, těžko říct, co tu kdysi bývalo, teď je tu jen prach a bordel. On však už předem nachystal deku na jedno vyklizené místo.* A teď se opatrně posaď, na zem... *Sleduje ji dost bedlivě, při jejím talentu si ještě i tak nějak ublíží.* A můžeš. *Rovnou nad nimi je rozbité střešní okno, díky čemuž jde vidět na oblohu. Ta je dnes bez mraků a byli dále od města, takže šly dokonce trochu vidět hvězdy. Zítra možná bude už zase na svobodě, ale i tak jí chtěl dopředu takhle ulevit. A zde bylo vidět jen nad ně. Cestou míjeli okna, tudíž nechtěl, aby měla otevřené oči, aby pak mohla někomu popsat okolí, až bude zpátky v paláci. Nechtěl, aby vyzradila polohu ghetta. Pořád byl svým způsobem opatrný.*

Umíš. Vždyť jsi zatím nežný byl vždycky. *Opáčí jemně. Samozřejmě se dalo namítnout "kromě....." a pak by přišel výčet toho, co jí udělal v tom sklepě, ale od doby, co je tady, to všechno vynahradil a ona na to tolik už nevzpomíná. Díky němu jí tolik ani nebudí noční můry připomínající jí několikadenní pobyt ve tmě a jeho zakončení.* Vážně? Jakej? *Zajímá se hned s klasickou zvědavostí běžnou normálně u malých dětí.* Dobře. *Souhlasí bez námitek a rovnou se natáhne po bobulce hroznového vína, aby mu ukázala, že má v plánu splnit jeho požadavek. Nesní toho moc, jenom pár kousků ovoce, ale doufá, že to bude stačit, aby se vyhli scéně podobné té, kterou už mají za sebou.* Zvládnu je mít zavřený. *Přikývne a pak se skutečně vydá za ním se zavřenýma očima a nepodvádí. Ani jí nenapadne, že by jí mohl vést klidně na popraviště, plně mu věří. Při sedání po jeho pokynu dává pozor, aby zjistila, na jaký povrch si sedá, ale u toho klasicky ztratí rovnováhu a prostě sebou kycne na zadek. Ani jí to nepřekvapuje, protože po cestě zvládla škobrtnout o schod i s jeho upozorněním. Otevře oči a zamrká, zatímco se rozhlíží okolo sebe. Když si všimne toho okna nad nimi a uvidí nebe, široce se usměje. Neviděla ho už tak dlouho.* To je nádherný. *Vydechne a nedokáže z toho spustit oči.*

Hmm. *To bude asi tím, že sama nikdy nepoznala něhu. Jeho první polibek moc něžný nebyl. Snad až co následovalo potom, to se vážně snažil a upřímně tím uklidňoval i sám sebe.* Věř mi, že ve spoustě představ, které navazují na to, co by se stalo po polibku, s tebou zrovna něžně nezacházím. *Nemyslí to jako výhružku, ale spíše varování, aby nechala toho namítání. Kdyby si totiž dovolila naléhat, jeho sebekontrola kolem ní měla dost velké mezery. Bylo pro něj nezvyklé jednat na základě emocí, ještě stále se s tím učil vyrovnávat, a tak samozřejmě občas šlápl vedle, stejně jako když ho naštvala s tím jídlem.* To se dozvíš později. *Zavrtí rezolutně hlavou. Naštěstí sní aspoň něco po dobu toho, co byl ve sprše. Přesto se mu nelíbí, jak málo toho bylo. Čím se tak zvyšuje apetit? Bude si o tom muset něco zjistit. Oblékne si přes sebe aspoň mikinu, i když pochybuje, že by Anais výhled na odhalenou hruď vadil. Když mu potvrdí, že se nebude dívat, odvede ji na místo. Cestou sice škobrtne a usadí se dost nemotorně, ale nezdá se, že by se při tom nějak zranila. Usadí se vedle ní a dovolí jí otevřít oči.* Říkal jsem si, že bys ocenila výhled na oblohu. *U něj v pokoji byly jen dvě poloprůsvitná okna, žádný výhled neposkytovaly, jen propouštěly světlo. Bez ptaní si ji přitáhne k sobě mezi roztažené nohy, aby se zády opřela o jeho hruď. Ruce jí dá kolem pasu. Zdá se to tak správné, mít ji takhle u sebe. Přesto v něm stále přebývá určitá úzkost.* Nesmíš mě opustit, koťátko. *Zašeptá jí s polibkem do vlasů. Svět venku byl ohavné místo. Sám to věděl. I co za lidi se v něm dalo najít, jelikož pochyboval, že byl on sám jediný, kdo páchal podobné věci. Anais nikdy nebude úplně v bezpečí. Ale on ji ochrání, někde ji schová.* Nepřežil bych to. *Minimálně by to v něm zabilo zbývající pocit lidství, který z něj zvládla vydolovat. Veškeré emoce, vše, upínal právě k ní. Když ji bude mít, možná na tom bude... přijatelně. Ale pokud ji ztratí? Kdo ví, co by se z něj mohlo stát.*

Jsou to ale jenom představy. Realita je jiná. *Namítne chabě. Jasně, jeho tvrzení v ní probouzí zvědavost, ale není si úplně jistá, jestli jí má nechat dát průchod nebo ne. Nakonec to ale klasicky nevydrží a zvědavá otázka přijde.* Co si představuješ? *Líp tu otázku poskládat nedovede. Ani nad tím tolik nepřemýšlí, vnitřní úvaha o vhodnosti zvědavosti v tomto okamžiku jí zabral asi tak tři setiny sekundy a pak už bez dalšího přemýšlení přišla ta otázka. Něco málo sní, aby ho znovu nenaštvala jako se jí to už jednou povedlo a potlačí pocit, že je nefér neříct jí, co má v plánu a co ho napadlo. Uklidňuje se tím, že se to dozví za pár minut a nemusí čekat déle. Pak taky ví, že po podobném prohlášení by jí označil za dětinskou a dost možná se nekonalo vůbec nic. A když pak dojdou na to místo, kam jí dovede a uvidí výhled z okna na oblohu, je si jistá tím, že to krátké čekání za to stálo. Oblohu neviděla od doby, co jí unesli. Taky o tom svědčí i to, že její pokožka je z nedostatku slunečního světla bílá jako u mrtvoly.* Je krásná. *Přikývne, aniž by z oblohy spustila zrak a spokojeně se usměje, když si jí přitáhne k sobě. Opře se o něj zády i hlavou, takže nemá pocit, že jí z toho koukání vzhůru bude za chvíli bolet krk a zítra se ani nehne. Přestane se dívat na hvězdy až když na ní Robyn promluví a hned se otočí k němu, aby mu viděla do očí. Ona se ho většinou sama moc nedotýkala, čekala na vedení od něj, ale teď mu položí ruku na tvář.* Neopustím tě. Nikdy. *Řekne rozhodně a upřímně. Nedokáže si představit jenom jeden den bez něj. Nebyla by to ona. Vždyť on jí několikrát zachránil život, její život patří jemu a bez něj nemá cenu ani žádnou logiku. Chápala jeho způsob myšlení co se jí samotné týče a při pobytu tady ho vzala za své. Je to jedině fér po tom všem, co pro ní udělal.* Když ... když jsi točil to video... pořezalas mě, aby..aby to vypadalo víc uvěřitelně... Budeš mi muset ublížit i teď? *Zeptá se pak opatrně a trochu nervózně. Nechce už cítit žádnou bolest, už jí má dost. Ale pochopila by to, kdyby k tomu měl nějaký důvod. Stejně jako mu patří její život, patří mu i všechno ostatní a to zahrnuje i její tělo.*

Co když ne? *Nadhodí ale typicky skepticky. Tyhle role se jim vrátily poměrně rychle, ona zase byla optimista, on znovu všechno zpochybňoval. Potlačí povzdech, když je příliš zvědavá.* Ptáš se na něco, co vlastně nechceš vědět. *Vysvětlí jí.* Představuju si, jak jsem v tobě, a vím, že tě chci tak moc, že nebudu trpělivý ani jemný. Nejspíš si vždycky snila o romantické poprvé, milování za svitu svíček nebo tak. /Holky to tak mívaj./ Ale když tě líbám, občas mám prostě chuť tě opřít o zeď a ojet tě tak tvrdě, že nebudeš moc další den normálně chodit. *Nesnášel, když se ho ptala na takové věci, podle toho vypadala ale i jeho upřímná odpověď a bylo mu jedno, zda se jí nezamlouvá. Neměla se ptát. Skoro by ho přešla chuť na překvapení, co jí nachystal, ale rád se držel stanoveného plánu, a tak ji tam stejně vezme. Zítra sice už bude venku, ale kdo ví, jak to bude vypadat, nejspíš skončí na pár dnů na pozorování na ošetřovně, kdyby náhodou.* Já mám radši jiný výhled. *Zhodnotí to s pohledem na ni. Vážně těžko popsat ten pocit, občas ji nenáviděl za to, co mu provedla, ale věděl jistě, že o ni nechtěl a ani nemohl přijít. Přitáhne si ji k sobě.* Takhle si ten krk vykroutíš. *Zhodnotí to a jemně jí promne ramena a krk, kdyby se v nich nastřádalo napětí. Podlitiny na krku jsou spoko pryč, ale i tak je opatrný, ví, že je na něj háklivá. Chvíli je potichu, ale nemůže se zbavit obav a úzkosti, které si s ním pohrávají. Když se na něj otočí a položí mu dlaň na tvář, ochotně se do ní opře.* Dobře. *Nakloní se a opře si čelo o její. Měl rád, když byli takhle blízko, dýchali stejný vzduch. Vzpomene si při jejích slovech na dění ve sklepě. Nevyvolá to v něm tolik spokojenosti, co předtím.* Ne. *Odpoví jí. Ne, protože ubližovat jí zbytečně už nevyvolávalo žádné potěšení, spíše naopak.* Bylo by to zbytečné. *Ujistí ji. Na videu šlo o to vyvolat u její rodiny strach, aby zaplatili výkupné. Teď už zaplaceno bylo, kdyby jí měl ublížit, vybíjel by si na ní jen vlastní zvrácenou touhu. Znovu ji vezme kolem pasu a stáhne ji k sobě na deku tak, aby oba leželi.* Takhle tě za krkem bolet nebude. *Zhodnotí zamyšleně s pohledem vzhůru. Při výcviku občas studovali hvězdy kvůli orientaci. Nikdy v nich neviděl ale nic jiného než užitečné orientační body. Ať se snažil jakkoliv, nedokázal pochopit to uchvácení, krásu, kterou v tom vnímali ostatní. Ale zvykl si.*

Já ti věřim. *Opáčí jemně po jeho skeptické námitce. Vlastně jí tak nějak očekávala. Jestli se u něj člověk může spolehnout na jednu věc, je to právě tenhle skeptismus.* Kdybych to nechtěla vědět, neptám se. *Opáčí věcně a pak poslouchá jeho odpověď, při které si začne podvědomě kousat vnitřek tváře a spodní ret. Přemýšlí, co mu na to říct a u toho trochu ztěžka polkne.* No.. Teď by se hodilo, abych zítra došla do paláce, ale pak... stejně nebudu chtít vyjít z komnaty. *Pousměje se na něj. Ta představa, kterou jí teď v hlavě vytvořil se jí líbila. Naplňovala jí adrenalinem a touhou po něm. To, že o tom sám takhle dopodrobna přemýšlel, že jí doopravdy chce i v tomhle směru. Chce ho taky. Nikdy si nemyslela, že by po někom mohla takhle toužit, vždyť o tom skoro ani nic neví. Ale on v ní probouzí pocity, o kterých doposud netušila, že by je v sobě vůbec měla a mohla je někdy cítit. On bude jejím "Šťastně až do smrti" jako z knížek. Tak jak si vysnila. Cítí to.* Na výhledu na nebe mam nejradši, jak se pořád mění. Každou noc je jiný, i když vlastně jakoby furt stejný. Hrozně ráda bych věděla, co je v místech, kam my už nevidíme. Jestli vesmír opravdu někdy končí. *Probouzelo to v ní klasickou zvědavost, se kterou upírala pohled na nebe.* Co máš rád ty na svym oblíbenym výhledu? *Zajímá se. Ani jí nedošlo, že by tím teoreticky mohl myslet předtím jí. Její otázka je čistě jen zvědavá, chce o něm zjistit víc. Slastně vydechne, když jí promne ramena a krk jako nějaký zkušený masér a pak už se nedívá na oblohu, ale na něj. Usměje se, když se jí opře obličejem do ruky.* Dobře. *Vydechne přerývavě po ujištění, že jí teď už neublíží. Důvěřovala mu, ale zároveň se bolesti bála. Už jí bylo až moc v posledních týdnech. Pobaveně se zasměje, když skončí na zádech a hlavu si položí na jeho hruď, která se stala jejím oblíbeným polštářem. Znovu se vrátí k pozorování oblohy, ale zároveň od ní občas těká pohledem i k Robynovi.* Jsi jako obloha, víš? Máš hrozně moc tváří a zároveň vim, že jsem je neviděla všechny. Ani nevim, jestli všechny vůbec někdy uvidím. *Pousměje se na něj.*

*Jen si něco zamumle. Neměl rád, když ho uklidňovala. Neměl rád, že se jí to často dařilo.* /Tak to ale nefunguje./ *Občas má člověk dojem, že chce něco vědět, ale až to zjistí, přál by si, aby to neslyšel. Ale už pochopil, že Anais je zvědavá do morku kostí, tak jí dá prostě upřímnou odpověď. Nemiloval by se s ní. Měli by sex, pravděpodobně tvrdý a bezohledný, protože tak to on dělal a nešlo se změnit jen tak. Občas mu ani samotný sex nestačil, pak dívce ublížil, občas ji dokonce zabil, ale tušil, že to by u Anais nedokázal. Možná by jí omylem způsobil nějakou podlitinu, zacházel s ní hrubě, ale ublížit jí vědomě nějak více... už bylo mimo dosah. Neuměl to. Ublížil by jí, jen kdyby to bylo nutné. I když představy onoho, co je a není nutné se u nich asi budou lišit. Kdyby ho neposlechla, když by například potřeboval, aby šla s ním, asi by ji dokázal přetáhnout něčím po hlavě a hodit si ji přes rameno, než se s ní dohadovat. Její odpověď ho v zásadě ohromí. Jak to ta potvora dělala? Pořád ještě ji neměl přečtenou. Musel se hodně snažit, aby jí nedokázal, jak moc se ve své touze mýlila tady a teď.* Koťátko... nechtěla jsi, abych ti ublížil. *Zašeptá jí do ucha.* A takhle bych ti nejspíše ublížit mohl, ačkoliv nejspíš tím nejlepším možným způsobem. *Lehce zuby skousl lalůček, aby jí naznačil, co tím myslí. Raději pak přesune pozornost zpátky k obloze, ale brzy ho to přestane bavit a dívá se raději na ni.* Kdo ví. Vesmír je vlastně dost chladné místo. Kdybys v něm byla bez skafandru, umřeš během chvíle. *Zhodnotí to sám. Oproti její mystické romantické představě je ta jeho celkem ponorá.* Je to prostě jen velká spousta prázdna. *Něco jako on ve špatné dny, kdy nedokázal cítit snad vůbec nic.* Tvoje oči. A jak nakrčíš nos, když chceš oponovat, i když se nakonec rozhodneš nic neříct. A taky rty, a ruce, máš dost drobné ruce. *Poví popravdě. Mínil ji jako výhled od začátku, tudíž ho ani nenapadne, že by ji tím mohl nějak překvapit. Masírovat uměl, člověk se naučí, když má po dlouhém cvičení neustále ztuhlé a bolavé svaly. Rád se opře do její ruky, sama se ho dotýkala málokdy, bral to tudíž jako velké gesto náklonosti a cítil se kvůli tomu... v zásadě šťastný. To drobné tetelení v hrudi přeci nemohlo být nic jiného. Bez rozmýšlení ji k sobě stáhne a sám se lehounce pousměje, když se zasměje.* Nechtěla bys je vidět všechny, koťátko. I Měsíc má odvrácenou stranu. *Zhodnotí to a hraje si s jejími vlasy.* A viděla jsi již víc než většina lidí. Jsi... jiná, Anais. Občas mám pocit, že tě nedokážu přečíst, a to jsem si myslel, že lidi celkem chápu. *Pokroutí nespokojeně hlavou. Ale neměnil by. I když by jeho život byl hned nudnější a pokojnější, kdyby ano.*

To bylo něco trochu jinýho. Měla jsem na mysli ublížení nožem nebo tak.. Ne sexem. *Je pro ní hodně zvláštní to slovo vypustit ze rtů. Taky u toho zčervená ve tváři. Jako kdyby doteď mluvili jenom v náznacích a ona se teď bála, že je pochopila špatně.* Jsem zastáncem toho, že zkusit by se mělo všechno, jinak člověk pak může litovat. *Pokrčí nevinně rameny, i když se na to musí dost soustředit, protože jakmile jí skousne ušní lalůček, opět má pocit, že jí celé tělo brzo ochabne a kolena jí neudrží. Kdykoliv se jí takhle dotkne, má pocit, že se z ní stává prvotřídní želé a akorát jí to dodává na pocitu, že si s ní skutečně může Robyn dělat co chce. Dovolí mu to. Chce, aby si jí vzal a aby všechno bylo pod jeho vedením. Chce ho učinit šťastného a už pochopila, že nejlepší náladu má, když může řídit jí a to, co dělá.* Ale kdybych byla ve skafandru a raketě a mohla letět jakkoliv dlouho.... Zajímalo by mě, jak by to tam vypadalo. Třeba vesmír má konec. I když by na něj asi muselo něco dalšího navazovat? Třeba je tam obloha růžová nebo žlutá a hvězdy září černě. *Plácá první blbosti, které jí napadnou, ale skutečně o nich uvažuje. Jak můžou vědět, co se nachází o pár miliard kilometrů daleko?* Proč by to existovalo, kdyby to byla prázdnota? Určitě tam něco je. *Tomu věří a on jí o opaku nepřesvědčí. Zeptá se na jeho oblíbený výhled a očekává něco z přírody. Ne to, že začne mluvit o ní. Překvapeně se na něj podívá a pohled jí trochu zjihne náznakem dojetí nad tím, čeho všeho si na ní všimnul. Sama spoustu z těch věcí ani nezaregistrovala.* Aspoň je kdykoliv můžu schovat v těch tvých. *Zhodnotí s úsměvem ohledně svých rukou a rovnou ho za tu jeho vezme a proplete si s ním prsty. Z její ruky koukají jen vršky prstů a pak až zápěstí, jinak se celá ruka v té jeho ztrácí.* To ale neznamená, že je méněcenná a nezaslouží si být vidět. *Namítne.* Ty taky nezapadáš mezi lidi, které znám. Pomalu zjišťuju co od tebe kdy čekat, ale stejně mě překvapuješ.

*Lehce pozvedne obočí. To je snad poprvé, co jí slyšel to slovo říct. A jak roztomile se u toho červenala. Probudilo to v něm hravou stránku, o které neměl ani ponětí. Měl chuť ji škádlit, zle a nepřístojně.* Víš, že sex není sprosté slovo? *Dobírá si ji a skloní se k jejímu uchu.* Zkus říct nahlas, že vlastně chceš, abych tě opřel o zeď a ošukal tě způsobem, na který nezapomeneš, to pak budeš mít důvod se červenat. *Její nevinný tón jí ani za nic nevěří. Kdo by tušil, že se v ní skrývala provokatérka.* V tom případě s tebou zkusím věci, z kterých se budeš rdět už jen při vzpomínce. *Ujistí ji a drobně jí skousne lalůček. Zaregistruje její reakci a musí se spokojeně pousmát.* Ale ne dnes, koťátko. *Naslouchá jejímu štěbetání. Občas bylo otravné, ale ne dnes. Naopak. Kolem ní bylo ticho znepokojivé, když mlela pantem, znamenalo to, že je v pořádku a spokojená.* Růžová? *Lehce mu zaškubou koutky.* Žít pod takovou oblohou, jdu si hodit mašli. *Zavrtí hlavou.* Ale černé hvězdy bych bral. A místo aby zářily, budou světlo pohlcovat, jako červí díra nebo tak. *Nadhodí zamyšleně. K čemu ho to sakra dohnala? Vážně uvažuje o takových blbinách?* Ani ne. Mezi planetami a vším ostatním jsou často světelná léta prazdnoty. Možná nějaký asteroid. Jinak nic. Jen chlad a tma. To není zrovna romantické. *Čímž vyvrací její snění o vesmíru, ale pochybuje, že to bude mít účinek. Nechápavě na ni shlédne, když se k němu otočí. Řekl něco špatně? Vždyť se ptala.* Mhmm. *Vrátí se k zadumání a sleduje, jak spojí jejich ruce. Vážně byly oproti jeho hrozně drobné, ale jemu se to líbilo. Často ji takhle držel, když usínali a nechal ten pohled, aby ho ukolébal ke spánku.* Anais... *Povzdechne si, ale ani tohle jí nevyvrací. Byl si moc dobře jist tím, že některé jeho stránky nemá ráda, a ty nejhorší ani neviděla.* Přece tě nemůžu nudit, ještě bys mi pak utekla. *Zhodnotí to.* Chceš jít spát? *Zeptá se jí, zatímco ji víská ve vlasech.* Klidně můžeš usnout. Když tak tě odnesu zpátky do postele. *Pobídne ji, kdyby byla vážně unavená.*

Em.... Ne.. to není...? *Zvedne to na konci do otázky, jako kdyby se o tom skutečně potřebovala přesvědčit, protože si není jistá. Červeň v její tváři zůstává a nabírá na intenzitě s každým jeho dalším slovem.* Dobře... Chci abys mě opřel o zeď a ošukal mě tak, abych na to nezapomněla. Protože ať už to uděláš jakkoliv, stejně na to nezapomenu technicky vzato, protože to pro mě znamená hodně a ty jsi první ke komu něco podobnýho cítim a komu bych to dovolila a tím pádem vlastně cokoliv co uděláš, tak je nezapomenutelný. *Začne nervózně blekotat páté přes deváté a přitom zrudne jako jahoda. Nedokáže říct to, co on s takovým klidem. Přijde jí to.... jako kdyby tím naprosto zahazovala veškeré vychování a to, kým byla dokud nepoznala jeho.* Ale no tak, vždyť i tady je obloha při západu nebo východu slunce občas růžová. A neříkám, že to tak je. Ale nekonečný vesmír rovná se nekonečné možnosti, takže klidně může mít nějakou barvu, jakou my ani neznáme. *Pokrčí rameny. Samozřejmě představit si neznámou barvu je naprosto nemožné, už to zkoušela tisíckrát, aniž by to ale přiznala a necítila se u toho jako naprostý hlupák co má spoustu volného času.* To by pak nezbylo světlo pro nás. *Zamračí se při té představě. Zase do jejího snění vkrádal svůj pesimismus. A pokračuje dál, když mluví o prázdnotě. Ani si neuvědomuje co dělá a šťouchne ho loktem do břicha, což si doteď nikdy nedovolila. Ale neuvědomí si to ani potom, proto nezačne zmatkovat.* Nekaž mi to. Nebyls tam, tak to nemůžeš vědět. *Zakření se na něj. Nadzvedne obočí, když jí osloví jménem, protože to je taky jev, který se vyskytuje minimálně. Většinou jí říká "koťátko" a občas mu ujede "mazlíku", ale při tom ho probodává obvykle pohledem.* Ty mě nikdy nudit nebudeš a já bych ti nikdy neutekla. *Uchechtne se.* To zní jako hezká představa. *Usměje se unaveně, když slyší, že jí odnese do postele a ona nebude muset znovu absolvovat tu cestu se zavřenýma očima. Dost možná by si teď fakt už ten nos někde nabila. Sleduje oblohu nad nimi, i když při mrkání jí začíná trvat déle a déle otevírat oči a u toho se nechává ukolíbávat ke spánku vískáním ve vlasech, při kterém má chuť spokojeně mručet jako skutečná kočka. Na to ale nemá dostatek energie a postupně už přestane při mrkání oči otevírat a prostě je nechá zavřené, když usne.*

*Zaškubou mu koutky nad její nejistotou. Netušil, že má v sobě žertovnou stránku, ale její rozpaky k tomu přímo vybízí. Nevěřím, že by ony slova vážně vyslovila, ale udělá to, i když k tomu přidá spoustu zbytečných informací. Přeruší ji, až když jí skousne lalůček. Tváře má rudé a uhýbá pohledem. Nejspíš netuší, že díky jejím slovům se na návrat do paláce začal téměř těšit. Postará se totiž o to, aby její poprvé nezapomněla. Možná nebude něžný, ale rozhodně se o ni postará.* Tu noc, kdy to uděláme, nebudeš spát. *Ujistí ji. Pak už spolu s ní sleduje oblohu. I když on sám víc sleduje ji.* Hmm.. *Stále se lehce usmívá. Nepotřebuje moc přispívat do konverzace, leda ji občas popíchne svou pesimistickou poznámkou, aby ji donutil namítat, jednoduše protože se mu líbí její hlas.* To mi nevadí. Tma je stejně příjemnější. Denní světlo je hrozně ostré, noc je poklidná. *Zhodnotí to, pro jednou doopravdy upřímně, podělí se s ní o to, jak to vnímá. Hruď se mu otřese potlačovaným smíchem, když ho dloubne loktem.* Koťátko vystrkuje drápky, to jsem tě ale neučil. *Na oko ji pokárá a hravě ji zatahá za pramen vlasů.* Vlastně mužů, je to v učebnicích astronomie. *Usmívá se. Dlouho mu nebylo takhle dobře.* To neutekla, dohonil bych tě. *Uzná.* Máš moc krátké nožky. *Dodá téměř nevinně. Nevšímá si, pokud na něj kouká jako na nějaký vzácný úkaz, vzhledem k tomu, že málokdy žertuje. Na to je až moc spokojený a je mu to fuk.* Mhmm, tak spi. *Dál jí víská ve vlasech a drží ji blízko u sebe, aby jí nebyla zima. I když se její dech prodlouží, jednoduše ji dál pozoruje. Až po hodné chvíli se opatrně vymaní z jejího objetí, zvedne se a vezme ji do náruče, aby ji odnesl zpět do postele.*

*V ghettu rebelů je už pár dní. Celou dobu doufá, že se zde objeví někdo, kdo ji zachrání a odvede zpět do paláce. Připadá si jako malá holka, ale zoufale by chtěla vidět mámu nebo tátu.*/Neměla jsem mu tolik věřit, byla to chyba../*Ví, že za tohle může Ascian, který jak pochopila je rebel.*/Proto se ani nebál přitom útoku, tedy konkrétně chybě strážců. Musel vědět, že to nejsou rebelové a nebo že jemu by neublížili.. /*Samozřejmě je na něj za tohle všechno hodně naštvaná a nejradši by ho už nikdy neviděla, i když jedna její část by byla ráda, kdyby k ní přišel a objal ji. Začalo jí na něm záležet, má ho ráda. Teda měla. Teď veškeré její city zaslepuje její naštvání, kterého je strůjcem. Momentálně se krčí v rohu na posteli v jedné malé místnosti. Je tu jen jedno malé okno, ke kterému se ani nedostane, jelikož je vysoko a i kdyby, neprotáhla by se jím. Na sobě má nějaké černé legíny a šedé tričko, které po ní druhý den tady hodila nějaké holka, aby se převlékla. Nemá se ani čím zabavit, mobil jí vzali, nejsou bohužel hloupí na tolik, aby jí ho nechali a tak jen celý den zírá do stěny.*

*teď už je sice pár dní Celest jen jeho, ale ještě za ní nebyl. Nějak mu asi vyprchala odvaha? Sám neví. Navíc teď tady toho je docela dost a má méně času. V ghettu už přeci jen nějakou dobu nepobýval. Vždycky jí jen po někom nechal poslat oblečení nebo jídlo s pitím. Dneska už ji ale opravdu chce vidět. A taky s ní chce být častěji, což má jedno prosté řešení, které jí navrhne, i když její odpověď nebude mít až takovou váhu. Na sobě má černé roztrhané džíny, šedé triko a starší černou koženou bundu. Nic jiného tu ani nenosí. Vlasy nemá tak upravené, jako míval v paláci, ale to až tolik taky neřeší. S sebou vzal jednu flašku vody a čisté oblečení, které našel pro ni.* Ahoj, krásko. *prohodí stejným tónem jako vždycky a položí všechny věci na menší stoleček, načež se na ní podívá. Je tu zavřená jak v kobce, ale pořád vypadá nádherně,.* Tady máš nějakou vodu a čistý oblečení. *pravděpodobně jí bude velké, jsou to jen nějaké tepláky a triko, nehledal nic hezčího, ale co už. Přeci jen je tu už pár dní.* Jak je ti? *zeptá se s náznakem starosti.* Převlíkni se a půjdem jinam. *přistoupí k ní blíž, aby mohl vzít její obličej do dlaní a políbit jí na čelo.* Budeš spávat u mě, tady jsi moc daleko a aspoň s tebou budu trávit víc času. Bude ti tam líp. *na tváři mu hraje menší úsměv. Tak dlouho po ní toužil a ví, že se jí nebude moct nabažit. Svůj už tak prostý pokoj samozřejmě náležitě upravil, takže není jak z něj utéct a ani prakticky nic jiného dělat. Má jen menší místnost, o trošku větší než je tahle s oknem podobně vysoko a stejně tak úzkým. Má ho už od doby, kdy byl dítě. Všechny osobní věci, které nepatří do jejích rukou, zamkl v menší místnosti, která patří navíc k jeho pokoji a většinou jí nepoužívá, takže to vlastně opravdu nebude takový rozdíl. Až tedy na jedno. Budou tam spolu.*