Ghetto rebelů - Jižanů

Rozhodně to líp zní. *Pokrčí rameny. To už byla přezdívka, která sem tam slyšet byla a nebyla ani tak hrozná jako "mazlík".* A nebo kdybys ty uměl ovládat vztek. *Tohle nechápala. Vždyť ona doteď zvládla držet vztek na uzdě, nevzdorovala mu, nedohadovala se. A on při náznaku problému hned měl potřebu do něčeho praštit a ještě k tomu do lidské bytosti? To on je tu ten, kdo má problém v jejích očích.* Tak pak proč...? *Nechápe proč jí teda zachraňoval. Mohli jí rovnou zabít, ušetřili by si nervy a všechno ostatní oba dva. Když dostane do rukou zbraň, všechno se v ní kompletně zlomí. Do té doby byla nalomená, pořád v sobě měla aspoň špetku naděje. Jenže teď jí dojde, co bude až se odsud dostane. Že odejít od rebelů není řešení a nic se tím nevyřeší ani náhodou. Jenže zbraň také nic nevyřeší, protože je prázdná. Opět se jí naženou do očí slzy. Sama nevěří, že to vážně udělala. Ale kdyby měla možnost.... udělá to znovu. Musí. To je jediná cesta. Nakrčí se pod proudem jeho slov, která bodají jako nože.* Nelžu! *Sama zvedne hlas a jediné, co je v něm znát, je zoufalství.* Byla jsem optimista! Věřila jsem, že tohle jednou skončí! Jenže ne! I když se odsud dostanu, nikdy nebudu schopná dál žít, chápeš to? To kvůli tobě a lidem tady mi nezbyla naděje ani optimismus. Nikdy se odsud nedostanu! Ne psychicky. Vždycky budu patřit tobě. To chceš slyšet? Že není žádný rozdíl v tom jestli tu zůstanu do konce života nebo mě pustíte? Ať tak nebo tak, mojí rodině to ublíží. Ale ublíží jim víc jedna velká rána, než se o mě několik let bát kvůli tomu, že už nikdy nebudu schopná v klidu usnout! *Snaží se obhájit jak před sebou i před ním. U toho prakticky řve, aby to ze sebe dostala. Ještě nikdy jí nervy neruply tak, jako teď. Chce umřít. Chce klid. Chce to prostě vypnout. Už nemůže. Probouzí v ní to nejhorší a jde mu to vážně dobře. Vyjekne, když uslyší výstřely a přikryje si rychle hlavu rukama. Jde o automatickou reakci, která vlastně nemá ani cenu. Celá se chvěje, když k němu vzhlédne potom, co zaregistruje, že se k ní blíží.* Já nechci. Už nemůžu. Prosím.... Prosím. Zab mě. Prostě mě zab. Bude to jednodušší pro nás oba. *Nikdy by si nemyslela, že o tohle bude někdy prosit. Věřila, že život je dar a má se užívat. Nedokázala pochopit, jak se někdo může života vzdát. Jenže teď už to chápe. A nevidí najednou jinou cestu. Pokusí se na sobě nedat zdát, jak moc jí naplnilo nadějí to, že jí sváže. Provazem? Na tom se dá nějak oběsit. Aspoň v to doufá.*

*Proč ji vlastně nezabil? Každou vteřinou byla ta vyhlídka lákavější. Znovu se mu učila vzdorovat a to se mu nelíbilo.* Protože jsem kdysi nemohl zachránit někoho, kdo ti byl podobný. *Odpoví jí upřímně dřív, než se stihne zarazit. Bylo mu u prdele, jak si ho vykreslovala, ale nelíbilo se mu, jak si jako zmije hledala skulinky v té neprostupné zdi kolem jeho srdce, aby ho pak mohla otrávit, bolestivě zabořit zuby do měkkého masa. Scéna se zbraní ho kupodivu uklidní, jen mu potvrdí to, co tušil, a to že Anais žila ve lži.* Lžeš. *Odpoví jí prostě, narozdíl od ní se tentokrát nevzrušuje. Bylo až děsivé, jak zvládl vypnout.* Před rodinou můžeš předstírat. *Pokrčí rameny.* A divila by ses, co vše je lidská mysl schopna překonat. *Pokrčí nezaujatě zásobník. Zatne čelist.* Ne. *Odpoví jí zarytě.* Nezabiju tě a ty se taky nezabiješ, Anais. Pokud nebudeš žít pro sebe, budeš žít pro mě, je mi to jedno, ale ty neumřeš. Znovu to nedovolím, tak přestaň. *Má pocit, že ho z ní bolí hlava. Byla čitelná jako kniha, takže i přes svou snahu skrýt zaujetí nad tím, že ji sváže, to postřehne.* Nemysli si, vážu precizní uzly, zapomněla si? *Opře si čelo o její, i když je mu jasné, že se odtáhne, anebo se ho pokusí praštit. Najednou mu to bylo celkem jedno, cítil se prostě jen děsně unavený.* Mohlo by to být hezké. *Zamumlá.* Mohl bych se chovat líp. *Zamyšleně ji pohladí po vlasech. Upřímně nechával, jak si mohla myslet, že ji tady držel pro peníze. Byl to snad on, kdo ji unesl? Ne, a to měl mnohem dřív možnost. On se jen snažil minimalizovat škody. Se žádnou jinou by se takhle nepáral, ale tohle byl jeho mazlíček.* Tohle je špatné? *Zeptá se, když ji víská ve vlasech.* Anebo si říkáš, že by to mělo být špatné? *Potlačí povzdech.* Nenechám tě umřít, Anais. A vzhledem k tomu, že jsi vždycky byla neskutečně otravná vás tím svým zarytým optimismem, stejně tam někde v sobě máš drobné zrnko naděje. /Jen si zase nalháváš, že ne. Proč je pro většinu lidí život jako sen? Věčné odmítání pravdy./ *Beze zájmu se od ní odtáhne a svlékne si i triko. Dnes v něm vyvolala až moc emocí, nejspíš od ní taky potřebuje pauzu, a tak se nemotorně levou rukou pokusí ošetřit své zranění na paži, poslední, co by potřeboval bylo, aby se zanítilo.* Běž spát. *Poví jí, ale pohled jí nevěnuje. Rozhodne se jí dokázat, že není tak zatvrzelý jako ona a nechá ji spát rozvázanou a bude ji po celou dobu hlídat. Byl stejně zvyklý spát málo. Co je jedna probdělá noc navíc. O štěňata a děti se lidi taky starali i přes noc na úkor spánku.*

*Jeho přiznání jí překvapí natolik, že výjimečně ani nemá co namítnout.* /To tu mam teď zůstat navždycky jenom aby se on cítil líp?/ *Stáhne lehce obočí. Ale vlastně.... vždyť je to jedno. Jí je jedno už všechno potom, co si uvědomila, že ani jejím propuštěním to neskončí. Její nervy rupnou už totálně, když jí osočí z toho, že lže. Nikdy nelže, nebyla to lhářka, zakládala si na pravdě. Upřímnost pro ní byla důležitá.* Nelžu. Poznali by to! Poznali by, že něco není v pořádku, neumím lhát. *Namítá.* Moje mysl není schopná překonat tohle místo. *Její vztek a energie začíná opět opadat. Žaludek trávil ta tři sousta a tělo vyčerpalo, co z nich načerpala, takže kromě hladu se vrací zase únava a zima.* Proto jsi po mě teď střílel? *Ještě pořád jí zvoní v uších a tři díry ve zdi stále také dokazují předešlou střelbu.* Jak mam žít pro tebe? *Neví, co si pod tím má představit. Spíš bude žít kvůli němu Protože jí nedovolí umřít. Stejně rychle jako všechen vztek a energie přišly, tak taky odešly a ona nemá sílu se mu vzepřít a bránit se, když si opře čelo o to její.* Mělo. Ale nemusí, když se ke mě budeš opravdu chovat líp. Jako k člověku. *Snaží si vyjednat aspoň o něco lepší podmínky s nevinným a prosebným pohledem v očích. Třeba pak bude mít větší volnost a dokáže najít způsob, jak všechno ukončit.* Jo, mám. Že mě jednou stejně sám zabiješ. *Odpoví mu popravdě odevzdaným tónem hlasu. Sleduje ho, když se od ní odtáhne.* Chceš pomoct? *Vidí, že mu to moc nejde s levou rukou a kdyby jí řekl co a jak, zvládla by mu pomoct.* Kam? *Zeptá se lehce zmateně, když jí vyzve, aby šla spát. Neví proč...Tak nějak očekává, že jí jako mazlíkovi připraví nějakej pelech na zemi. Postel se jí zdá vcelku úzká. A pořád se taky bojí, že může skončit v tom sklepě, ze kterého jí dnes vzal ven.*

*Začíná mu připadat vtipné, že ona přesvědčuje o tom, že to nezvládne. Jak rychle si vyměnili role! Možná je to absurditou celého večera, když se reálně rozesměje. Nejen úsměv nebo úšklebkem, ale pravé pobavení, které jí možná bude připadat pobuřující, ale nemůže si pomoc. Ani to se mu moc nestávalo, se všemi kromě ní své emoce tak snadno kontroloval, občas zapomínal, že nějaké má.* Uhm, já jen že jsi mě ještě nedávno přesvědčovala, ať se koukám na svět z té lepší stránky. Že stačí západ slunce, drobné radosti. A člověk zvládne cokoliv a tak. A teď... Té musím v zásadě přemlouvat, abys přestala uvažovat o sebevraždě jen protože na tebe padla deprese. *Zhluboka se nadechne a promne si nos.* Víš, že za týden, za dva, možná budeš uvažovat úplně jinak? *Rád se nimral v lidské psychice, dokonce na to přečetl pár knih.* Nebo třeba za rok. Občas to chce hodně práce a bolesti a tak, ale pravdou je, že ty to jen prostě vzdáváš. Protože máš strach, protože jsi unavená. Asi se ti to nebude líbit, ale popravdě jsem ti znovu zachránil život, o který si právě teď myslíš, že nestojíš. *Ušklíbne se už se z toho stává pomalu zvyk. Nebýt jeho, byla by několikrát mrtvá. Jak si pořád může myslet, že není to nejlepší, co jí kdy potkalo?* Abys viděla, že došly náboje, kdyby tě snad napadlo je hledat. A možná taky proto, aby ses vzpamatovala a přestala hysterčit, přišlo mi to lepší než ti dát facku. *Povzdechne si.* /Proč jsou jen ženský tak komplikovaný./ Já se snažím, Anais. *Zamračí se. Vždyť ji nechal se umýt. Vzal ji z toho sklepa. Ošetřil ji. Pokusil se ji zahrát. Začínal být frustrovaný, co víc po něm chtěla?* To neudělám. Ty, která si právě říkala, jak je zabít někoho špatné a nemám to dělat, to po mě teď chceš? Když mi na tobě záleží? To je fakt sobecký. *Odtáhne se od ní. Tak nějak začíná chápat, že tahle konverzace nikam nevede. Možná by to bylo lepší, kdyby se vyspala. Tak jí dá prostor. Zaváhá, když mu nabídne pomoc. Chvíli nic neříká, než pokrčí rameny.* Můžeš jen přidržet ten cíp, než to obvážu. *Navrhne jí. Pořád mu to sklouzávalo a obvaz byl pak moc volný. Pozorně ji však sleduje. Na jejím místě by zabořil prsty do té rány a zkusil využít jeho nepozornosti a bolesti, aby se dostal ke dveřím. A on už jí nevěřil, ne teď.* Do postele. *Zavrtí lehce hlavou.* Protože jsem tě tam položil předtím, zabalil do dek a pokusil se tě zahřát, abys pak spala na zemi. *Sarkasmus mu nebyl nikdy extra blízký, ale tohle k němu vybízí.* Já stejně spát nebudu. *Vysvětlí jí.* Kdybych šel spát, budeme se tam mačkat a musel bych tě svázat, takže by ses nevyspala. *Láká ho opřít si hlavu o její břicho. Víc, než by byl ochoten přiznat. I netvoři přece čas od času potřebují útěchu. Tolik pocitů v pár hodinách ho emočně vyčerpalo. Vzhlédne k ní, teď je o trochu vyšší než on, když sedí.* Uměl bych tě udělat šťastnou. Kdybys mě nechala. *Neměla by si na jeho upřímnost zvykat. Pomine to a vrátí se ke svému lhostejnému chladnému přístupu. Ale teď...* Prostě jdi spát, koťátko. *Odvrátí pohled s posledním ústupkem, na který se dnes zmůže.*

*Nadzvedne obočí, když se začne smát. Netušila, že je toho vůbec schopný, takže na něj zírá jako na nějakého mimozemšťana a neví, jestli má být ráda za to, že napomohla zázraku, nebo se bát, že mu přeskočilo ještě víc než doteď a utichnutí smíchu se nedočká. Možná nová mučící technika? V těch se nikdy nijak neorientovala, její koníček to opravdu nebyl. Ale nedokáže popřít, že slyšet ho se smát jí...potěšilo. Trochu jí to zahřálo na hrudi. Mohla by se s ním dohadovat o tom, že to není deprese, ale že se na to podívala z dlouhodobého hlediska. Že po tomhle nebude schopná mít normální život. Jenže má pravdu, musí vidět malé maličkosti. V jejím případě to budou nejspíš leda tak sprcha a jedna suchá sušenka.* A co když ne? Co když ani za dva týdny, ani za rok nebudu schopná klidně spát a fungovat? /Co když budu furt tady?/ *Napadne jí.* To je něco jinýho. Je jiný rozhodnout o tom, kdo si zaslouží umřít a kdo ne a nebo prokázat laskavost. *Podle ní jsou to dvě úplně jiné situace. Zvedne se nejistě na nohy, které jsou pořád dost slabé, ale už jí aspoň unesou a ona nespadne. Přidrží mu cíp, jak řekl a pak se ho zeptá, kam má jít spát.* Promiň, prostě..... nevěděla jsem.. *Radši ani nepokračuje a jen lehce zavrtí hlavou.* A kdy budeš spát? *Nakrčí zmateně obočí. Vždyť přece někdy spát musí.* Tak dobře. *Shlédne k němu a podívá se mu do očí.* Tak mě udělej šťastnou. *Nechá mu volnou ruku, jenže má pocit, že jí už nohy déle neunesou, takže si lehne do postele.* Dobrou noc. *Zamumlá potichu, než se zavrtá do deky, aby se zahřála a otočí se obličejem ke stěně. I tak má ale pořád před očima všechno, co se dneska stalo, takže je celá ztuhlá a nedokáže usnout. Trvá jí to hrozně dlouho a i když se to povede, není schopná usnout tvrdě a na nějak dlouho, takže se většinu času jenom převaluje.*

*Vážně ho rozesmálo, jak si vyměnili role. Nikdy nebyl optimista, ale teď ho v zásadě donutila být tím, kdo se za ni bude na věci dívat pozitivně a s nadějí, a tak moc to k němu nesedlo, že nevěděl, zda se víc směje jí nebo sobě. Bylo to však tak vzácné, že jakmile jednou začal, bylo těžké přestat. Nakonec se však zhluboka nadechl a na chvíli zadržel dech, zkrotí další salvu a jen se lehce pousmál.* Špatný pohled. Spíš si řekni, co když jo? Možná to nebude tak jako předtím, ale budeš schopna fungovat a spát. Budeš schopná žít. A tvoje rodina bude vděčná, že žiješ, a ty začneš pomalu zase nabírat ten otravný optimismus a budeš ráda, že je dnes slunečno a že je ten zákusek fakt dobrý, že tahle nová knížka fakt stála za to a co já vím, co všechno. *Fajn, možná v tom povzbuzování nebyl zrovna nejlepší, ale měl rozhodně pravdu.* Jo, a jak bys s tou laskavostí žila, kdybys měla třeba zastřelit svou ségru? *Odpoví jí podmračeně. Snažila se jen situaci přetočit ve svůj prospěch. To si mohla zkoušet na někoho jiného. Nakonec si neochotně nechá pomoc, aby si správně obvázal paži a pošle ji do postele.* Nech si to. *Odbude ji. Ať si o něm myslí, co chce, nemá náladu jí to vymlouvat.* Až budeš ty vzhůru. Spát svázaná je extrémně nepohodlné. Když budeš vzhůru, můžeš si aspoň normálně sednout a natočit se tak, aby to nebolelo. *Vysvětlí jí. Vážně se snažil. Vždyť jí to před chvílí v zásadě slíbil. Uměl být milý. Alespoň si to myslel.* Dobře. *Vydechne.* /Ale jak?/ *Uměl lidi donutit cítit se mizerně? Možná by měl prostě dělat pravý opak toho, co by udělal normálně. Takže když si Anais lehne a na chvíli zamhouří oka, zabalí ji ještě do další deky a hodí přes ni i svou bundu, aby jí bylo vážně teplo, místo toho, aby jí přikrývky sebral a nechal ji mrznout. Často se však převaluje a budí. Sám v duchu počítá, kolik se jí toho v kuse povedlo vlastně naspat. Není to nic moc, ale aspoň nějaký začátek. Sám sedí v židli. A sleduje ji. Přemýšlí. Když usne nad ránem, přichystá jí snídani. Nějaké pečivo z minulého dne, ne už úplně čerstvé ale stále dobré, nějaké ovoce a zelenina, voda. Snad teď zvládne sníst aspoň něco. Položí jí to na stolek vedle postele. Sedne si na zem vedle postele a povzdechne si. Jen na vteřinu zamhouří oka. Stačí ale, aby se trochu pohnula a thne sebou, okamžitě vzhůru a automaticky sahá pro nůž, který ale teď nemá.* Dobrý ráno. *Dostane ze sebe, když si všimne, že je dívka vzhůru. Tohle je divný i pro něj. Upřímně se mu vlastně nikdy v pokoji neprobudila holka. Pokud měla to štěstí a přežila, rozloučil se s ní ještě ten večer. V horším případě se rána nedožila. A tady byla Anais.*

*Když zmíní slunečno, zaběhne pohledem k menšímu oknu.* Dneska je slunečno. *Bolí jí z toho oči, takže je zase rychle sklopí, ale stejně jí to na tváři vyvolá lehoučké pousmání. Strašně ráda by se podívala ven a jenom si pár minut vychutnávala, jak jí sluneční paprsky hřejí na kůži. Tím, jak slunce už dlouho neviděla, je bílá jako mrtvola a pochybuje, že by si ze slunce odnesla něco jiného než spáleniny.* To je něco jinýho. Tys už zabil plno lidí a očividně s tím funguješ v pohodě. Já nikoho nikdy nezabila a neudělala bych to. *Snaží se v tom stejně najít nějakou skulinku, po které si bude připadat líp a nestráví nadcházející dny výčitkami toho, jak moc se jím a tímhle místem nechala zlomit.* Dobře. *Zareaguje nakonec na jeho slova o tom, jak to bude fungovat s jejich spánkovými režimy. Nakonec si lehne do postele, kde se zavrtá do deky a snaží se nabrat co nejvíce tepla a usnout. Teplo se jí povede získat až když přes ní přehodí Robyn další deky, za které poděkuje jen tichým zabručením. Nespí klidně, dost se převaluje, ale až do rána nevzdává snahu o tvrdý spánek. Když už je pak v pokoji zase trocha denního světla z rána, přetočí se obličejem od zdi a zamrká, aby rozlepila oči. Pohled jí přitom padne přímo na Robyna, který má obličej jen kousíček od toho jejího.* Dobrý. *Popřeje mu a odkašle si, aby přiměla hlasivky normálně fungovat. Netuší, co bude dál. Jídla na stolku si vlastně ani nevšimla. Jen čeká, jestli od něj přijdou nějaké pokyny.*

*Zadívá se k malému oknu, podobné bylo i v koupelně, silné sklo a nešlo otevřít. Přesto jím alespoň omezen pronikalo světlo. Nechápe moc, proč mu to říkala. Slunce už nejspíše leda tak zapadalo.* Možná jsem s tím v pohodě, protože mi na nikom z nich nezáleželo. *Odfkne si. Nějak tak nepřímo přiznává, že ona je výjimka. A rozhodně ho nedonutí, aby ji zastřelil. Nespí celou noc, není to pro něj zas tak těžký, měl vždycky divný spánkový režim a byl zvyknutý ponocovat či fungovat s pár hodinami spánku na několik dní. Přesto když si vedle ní sedne, trochu ho to zalamuje, ale jakmile se Anais přetočí, zalarmuje ho to a je vzhůru. Je téměř roztomilá, vážně trochu jako novorozené kotě se zalepenýma očima. Pamatuje si, jak průbojná začínala být po jídle, co teprve po spánku, i když mizerném. Ale stejně k ní natáhne ruku a pohladí ji po tváři. Jestli chtěla, aby se těšil z maličkostí, měla se probouzet vždycky u něj. Pochyboval, že někdy viděl něco hezčího než ji, jak na něj upírá rozespalá očka. Něco bylo špatně, věděl to. Ale na rozdíl od ní si dokázal přiznat, že to tak je a že s tím bude muset žít.* Snídaně. *Podotkne a ruku a místo toho se zvedne ze země a ukáže na stolek, kde leží její jídlo. Jako vždycky toho moc nenamluví. Vzhledem k tomu, jak byl včerejšek turbulentní, tak bylo dost věcí, na které zapomněl. Původně ji sem chtěl brát jen na chvíli, než zase půjde zpátky do sklepa, ale teď tu bude v zásadně bydlet, nechce, aby byla zpátky na ráně. Vytáhne z tašky ohmatanou knížku, vydání Na Větrné hůrce, kterou jí podá.* Aby ses měla čím zabavit. Možná pak přinesu nějakou další. *Jelikož normálně by rukojmí sotva dával něco na čtení, hádal, že i zde pravý opak bude působit jako laskavost. Chtěla přeci, aby ji udělal šťastnou. Sedne si vedle ní na postel. Nebyl dobrý v konverzování. Klidně by tu jen seděl a neřekl ani slovo, ale pochyboval, že jí by to vyhovovalo.* Vyprávěj mi o sobě něco. Jak jsi vyrůstala, například? *Radši bude poslouchat než vyprávět on, a přeci si pamatoval, jak z něj loudila odpovědi.* Můžeš mi na oplátku položit jednu otázku. *Zkusí to. Ještě pořád pro něj byla v některých ohledech neznámá. A přitom mu patřila, měl by vědět, jak se o ni starat, co má ráda. Ne, nebyl dokonalý, vlastně k tomu měl příšerně daleko, ale vybral si ji. Jako jedinou. Bude tudíž taky jediná, o koho se kdy bude nějakým způsobem zajímat.*

*Překvapí jí, jak je blízko ní, když se probudí, protože v noci vůbec nezaregistrovala, že by se šoupnul k posteli. Pokusí se co nejrychleji rozlepit oči a když jí pohladí po tváři, oči znovu přivře a má co dělat, aby spokojeně nezamručila. To si v sobě nechá, protože se bojí, že by si kvůli tomu z ní utahoval.* Děkuju. *Zvedne se, aby se mohla natáhnout po jídle. Nebo jako první po vodě. Žízeň je větší jak hlad a přijde jí, že jí to pomáhá připravit žaludek k zaplnění jídlem. Až potom si vezme ovoce, které připravil. Poprvé během doby, co tu je, je schopná vnímat chuť a málem se rozplyne než sousto spolkne. Nechá to promítnout i na svém výrazu, těžko se to skrývá. Vezme si k tomu i kousek pečiva. Nesní toho ve výsledku hodně, protože má dost stažený žaludek, ale takhle moc si plného žaludku ještě nikdy necenila. Překvapeně se podívá na knížku, kterou jí podává a když si všimne názvu na deskách, rozzáří se jí oči.* Tu miluju. *Je to jeden z jejích oblíbených románů.* Četl jsi jí? *Zajímá se. Vypadá, že jí někdo několikrát četl, ale neví, jestli přímo on sám a nebo jí takhle už třeba někde sehnal. Ať tak nebo tak, je moc ráda, že jí má. Dokáže jí číst pořád dokola a ten příběh miluje. Přemýšlí nad tím, co mu má odpovědět na dotaz o jejím dětství.* Mam starší sestru, to asi víš. V dětství jsme si byly hodně blízké. Docela i s bratrancem. Máma s tátou na nás měli dost času, věnovali se nám. I když to bylo někdy těžký. Máma bojovala dřív s anorexií, málem na ní dvakrát umřela. Zrovna když byla tady v Illey. Občas se jí všechny ty pocity a myšlenky vrátily, takže pro ní nebylo jednoduchý zaměřovat se na nás a táta se snažil jí pomoct jak nejvíc to šlo. Takže v těch obdobích jsem hlavně trávila čas s chůvama a učitelkama. Školu jsem měla ráda, i když mi chybělo, že jsem nikdy neměla přátele jako normální děti. Vždycky jsme se učili pohromadě jenom já, moje sestra a bratranec. V paláci jiné děti ani nebyly, museli jsme si vystačit sami. Odcizili jsme se, když si našla přítele. Trávila čas hlavně s ním a já se mezitím zavírala v knihovně u knížek a nebo u kytary, na kterou hrají oba rodiče, takže mě naučili aspoň základy a já se pak učila sama dál. Nic moc zvláštního. *Shrne to nakonec s pokrčením rameny a pak se zamyslí nad otázkou pro něj.* Kdybys mohl změnit jednu jakoukoli věc na svém životě..Jaká by to byla?

*Anais kupodivu neucukne, což bere jako dobré znamení. Je mu ale jasné, že bude mít žízeň a hlad, a tak jí kývne hlavou k snídani a nechá ji se v klidu napít a najíst. Oproti včerejšku toho sní více a tváří se u toho nadmíru spokojeně. Malé kroky očividně fungují. Určitě se mu podaří dát ji trochu do pořádku, než odsud odejde. I když na to zatím myslet nechtěl. Což bylo samo o sobě zvláštní, vždycky plánoval hodně dopředu, ale teď se mu nechtěla rušit ta zvláštní atmosféra poklidného rána. Dá jí knížku, další pozornost, aby se měla čím zabavit. Přišlo mu, že by se jí mohla líbit.* Četl. Mám slabost pro Heathcliffa. *Lehce pozvedne jeden koutek v náznaku pobavení. Pochybuje, že ji to překvapí. Heathcliff byl klasický antihrdina literatury té doby. Pohlcen všemi špatnými emocemi ničil sám sebe i okolí. Stejně mu však přišel jako dobrá milostná shoda pro hlavní hrdinku. Nemá toho načteno moc, ale na klasickou literaturu občas koukl. Pokud se nějaká kniha čte i po stovkách let, musí na ní něco být, no ne? Raději se posadí kousek od ní a naslouchá vyprávění o jejím životě.* Mně to přijde zajímavé. *Odpoví jí upřímně. Potřeboval ji lépe pochopit, aby jí mohl dát, co chtěla a ona mu přestala vzdorovat a odmítat ho. Nad její otázkou si povzdechne a natáhne se po lékárničce.* Ukaž ruce. *Pobídne ji, a zatímco odmotává obvaz, aby zkontroloval, zda se rány nezanítily, přemýšlí.* Většinu věcí jsem prostě ovlivnit nemohl, přijde mi zbytečné o tom přemýšlet. *Vysvětlí jí.* Ale asi bych chtěl, aby matka nikdy neonemocněla. *Uzná nakonec. Možná čekala něco víc morálního. Že by si rozmyslel své první zabití, nepřidal se k rebelům, ale on reálně lítost prostě necítil. Jediný pocit, který byl lítosti blízko, byl smutek za ztrátou milované matky a jeho výčitky, že tomu nemohl zabránit. Ale s Anais to bude jiné. O tu se staral. Rány znovu vydezinfikoval a obvázal čistým obvazem. Nakonec ji políbil na hřbet ruky a podíval se na ni.* Možná ještě to, že bych tě zamkl někde v komoře potom našem setkání na pláži, aby ses nenamočila do těchto problémů. *Ušklíbne se.* /Ale toho asi zas tolik taky nelituju./ *Měl ji díky tomu.* Chtěl bych, abys mohla zůstat. A zároveň tě odtud chci mít pryč. Jen ne pryč ode mě, Anais./ *Zamračí se lehce.* /Nebudeš chtít odejít. Postarám se o to. A pokud ano. Stejně se mě nezbavíš./

Jak jinak. *Uchechtne se, protože nic jiného od něj ani neočekávala. Divila by se, kdyby měl jinou oblíbenou postavu. Ale zase na druhou stranu...je dobře, že má aspoň nějaké sympatie k některé z postav. Taky mu mohly být úplně volné. To byla jedna z možností, kterou taktéž očekávala.* Vážně? Žádný vzrušení ani nic jiného v mém životě moc není. Jenom knížky, kytara a papírování. Sem tam nějaká charita. Teda..aspoň do teď. *Opraví se. Momentálně se jí po tom všem monotónním životě stýská. Děje se toho najednou hrozně moc. Nakrčí nespokojeně obočí, když místo odpovědi na její otázku chce vidět její ruce, ale nechce se s ním dohadovat. Za to, že dostala knížku a snídani prostě bude dělat, co jí řekne, takže bez nějakých pochyb ukáže své ruce a nechá ho jí je zkontrolovat. A odměnou jí možná je, že jí na otázku odpoví.* Byli jste si hodně blízcí? Jak je to dlouho? Co tvůj otec? *Energie v ní probouzí klasickou zvědavost a stejně jako on o ní, i ona o něm chce vědět víc. Chce pochopit jeho povahu a chování. A i to, v jakých podmínkách vyrůstal. Pobaveně se usměje, když slyší druhou možnost odpovědi.* Divím se, že ne rovnou v tom lese před těma dvěma rokama. *Uzná nakonec. Už tam mu dost dobře předvedla svou nešikovnost, která se během času nijak nezlepšila. Nad jeho dalšími slovy se na chvíli zamyslí. Ví, že se od něj nikdy nedostane. Ví to moc dobře a z nějakého důvod.... nevadí jí to. Kdyby se k ní choval tak jako teď, ona ho naoplátku poslouchala..mohla by být šťastná. S ním.* Kdyby to bylo tak, jako teď.... Že se ke mě budeš chovat takhle.. Mohl bys odsud pryč se mnou. *Navrhne opatrně. Mohl by zmizet s ní. Odejít od rebelů, aby byl s ní. Co pochopila, nikoho blízkého tady nemá.*

*Teď už se usměje otevřeně. V Heathcliffovi našel hodně sám ze sebe, ta postava mu byla sympatická, a snad jen proto měl tu knihu tak rád.* Vážně. Protože je to tvůj život. Takže je zajímavý. *Zhodnotí, jak to vidí on. Nesnaží se jí lichotit. Prostě ho životy ostatních nezajímají, zkoumá jen maximálně protože se snaží porozumět lidské povaze a nátuře, aby ji uměl lépe napodobit, anebo alespoň předvídat chování ostatních. Ale oni se zajímá. Potřebuje pochopit, proč je jaká je, jak jí udělat radost, jak ji přimět pochopit, že k sobě patří, ze on je jediný, s kým bude kdy šťastná, kdo ji ochrání. Odpověď si potřebuje promyslet, a tak jí mezitím ošetří ruce, precizně a zkušeně. Není to přeci jen poprvé, co se stará o nějaké zranění.* Byli. Otce si nepamatuju, zemřel, když mi byl asi rok. Vždycky jsme to byli jen máma a já, dokud neonemocněla. Než jsem nastoupil na výcvik, byl jsem sedmý. Ti nikdy nemají zrovna moc peněz na to lékařskou péči. Neměla šanci. *Vysvětlí jí v zásadě bez emocí. Logicky prostě věděl, že nemohl nic dělat, kastovní systém byl nezlomný. Zkoušel hodně pracovat a i krást, ale měli tak jen na obyčejné živobytí bez příjmů nemocné matky a nějaké léky proti bolesti.* Uhm. /To jsem ti chtěl spíš vydloubnout jen ty oči. A pořád jsem si jistý, že by se skvěle vyjímaly na poličce./ *Jenže pak by na něj nikdy už nehleděly takhle vroucně.* To jsem tě ještě tolik neznal. *Rozhodne se poté pro diplomatickou odpověď. Její odpověď ho překvapí. Přesto však musí potlačit povzdech.* To nejde. Sama jsi to dost jasně naznačila. Že nejsem jako ostatní, tady je to všem jedno. Jinde bych nezapadl. *Je to prostý fakt, hroutit se kvůli tomu fakt nebude, vyhovovalo mu to takhle.* Navíc mi chceš říct, že bys mě kryla? Neřekla nikomu, kdo jsem, či kdo jsem byl? *Potlačí úšklebek a natáhne k ní ruku.* /Nemůžu ti věřit. Nemůžu věřit v nic, co nemůžu kontrolovat./ *Na prst si namotá pramen jejích vlasů a zamýšleně se k ní nakloní blíže, tak, že může cítit jeho dech na svých rtech.* Kateřina si taky nevybrala Heathcliffa. /I když ho milovala./ *Zatím se jí nikdy nijak nedotkl. Nalézal potěšení v tom se ženy zmocnit, ale jen když se mu nejdříve vydala dobrovolně, a pak už bylo pozdě couvnout. Nikdy by jí tudíž neudělal to, co ti chlápci ve sklepě, ale nejspíš by k ní ani nebyl zrovna něžný. Něha mu celkově moc neříkala. Proto ji ani předtím nikdy nepolíbil. Situaci s cigaretou za polibek nepovažoval. Ale bylo těžké odolávat, když byl jeho mazlíček takhle hodný. Měl chuť se o ni postarat všemožnými způsoby a ukázat jí, jak moc dobré by to mezi nimi bylo, kdyby se pro něj rozhodla. Byl přeci jen vždycky odhodlaný muž.*

*Je pořád hrozně speciální slyšet ho se smát. Nutí jí to se usmát široce taky. A taky se snažit rozesmát ho častěji.* Mám ráda tvůj smích. *Řekne nahlas svou myšlenku s bezelstným a jednoduše milým úsměvem. Začíná na něm čím dál tim víc nacházet věci, které na něm miluje. Když se k ní chová takhle, je snadné začít ho mít rád. Je snadné mu propadnout a vidět v něm jednoho z nejmilejších lidí na světě. Možná je to způsobené tím, že už hrozně dlouho nebyla v kontaktu s nikým jiným než s ním. A jediné setkání s někým jiným - včerejší zážitek - dává jeho milosti daleko větší rozdíl.* Je mi to líto. Nezasloužil sis to. Celej tenhle systém je pošahanej. *Moc často nenadává, ani neshazuje nějaké věci, ale v tomhle nikdy neviděla smysl. Jako zahraniční princezna s tím ale nemohla nic udělat. A ani namítání by nic nezměnilo a akorát by zdejší královskou rodinu urazila a způsobila napjaté vztahy mezi zeměmi. Zrovna válku opravdu začít nehodlala.* To je pravda. To jsem tebe i sebe ohrozila jenom zakopnutím. *Pousměje se nad tím. Zajímá jí, jak by to vypadalo, kdyby tehdy v tom lese nezabloudila. Vůbec by se s ním nepotkala a procházela se někde jinde. Skončila by i tak tady? Nebo by teď mohla být v paláci v klidu?* Mohl bys bát šťastný, třeba bys zapadl. Nebo vůbec zapadat nemusel. Kdo řekl, že bysme byli mezi nějakými lidmi napořád? *Nadzvedne mírně obočí. Stejně si ho neuměla představit jako prince.* Neriskuješ úplně stejně, když mě pustíš až přijde výkupné? To taky můžu komukoliv říct. Řekl jsi mi toho dost. Ale já to nechci udělat. Nemám důvod. Vždyť by tě mohli zabít a díky tobě jsem naživu. Nemohla bych ti to udělat. *V jejích očích je rozhodnost a upřímnost. Nedokázala by to někomu říct. Ne když ví, co by ho čekalo a že by ho vlastně trestali za to, že jí zachránil život. Několikrát. Nevykompenzoval tím dost to, co udělal v minulost?* /Kolik lidí mohl zabít? Víc jak tři přece ne. Že?/ *Zapřemýšlí v duchu, ale nesebere odvahu se ho na to zeptat nahlas. Zadrhne se jí dech v krku, když se k ní přiblíží.* Naštěstí jsem Kateřina. Tohle je náš příběh. *Vydechne pořád omámeně z jeho blízkosti a pohledu jeho očí. Sjede pohledem dolů k jeho rtům, na které se zahledí a pak se s výdechem zase podívá do jeho očí. Nedokáže to ovládnout, ani nad tím nepřemýšlí. Prostě se natáhne a překoná ten kousek, co je dělí, aby ho mohla políbit, ačkoli ani neví, jak se to správně vlastně dělá.*

*To doznání ho upřímně potěší. Je to hrozně zvláštní. Jeho touha po ní je téměř obsesivní. Čím dál tím víc ji chce potěšit a zároveň chce, aby stejně zoufale chtěla potěšit ona jeho. Možná by jí vážně neměl říkat mazlíku, ale nebylo to podobné? On byl jako pán, který svého mazlíčka zbožňuje a chtěl, aby ona byla ta, co na něj doma čeká a vždycky ho radostně vítá. Neuměl rozlišovat mezi láskou a majetnickostí. Milovat a patřit si v jeho očích vypadalo stejně, ačkoliv by si netroufl tvrdit, že Anais miluje.* Směju se jen s tebou. *Poví jí tak na oplátku upřímně. A byla to pravda. Emoce s ní projevoval mnohem častěji než s kýmkoliv jiným, a ačkoliv spousta z nich byla negativní, jako třeba jeho včerejší záchvat vzteku, spousta z nich byla překvapivě pozitivních. Jakási radost, pobavení, dokonce klid.* Pošahanej, jo, tos trefila. *Přikývne zamyšleně.* /Celej život je pošahanej. Nechápu, proč jsou z něj tudíž všichni tak na větvi./ *Jemu bylo celkem jedno, jestli umře nebo bude žít. Jeho přežití bylo logickou volbou, nikoliv výtvorem jeho pudu sebezáchovy, který absolutně postrádal.* Jo, ale málem sis namlela nos. *Pozvedne obočí. A to by byla škoda. Momentálně měl její nos rád. Celkově její tvář.* A co když ne? Utekla bys se mnou? *Odfrkne si. Pořád něco mluvila o rodině a zodpovědnosti, a tak dále. Vzdala by se všeho jen kvůli tomu, aby byla s ním? Protože kdyby byl upřímný, znělo to téměř lákavě.* Nepočítám s tím, že když tě pustíme, budu moct dál pracovat v paláci. /Anina tebe dohlížet./ *To mu celkem drásá nervy. * Říkáš to teď. *Zavrtí hlavou. Může jí věřit, že až bude chvíli mimo ghetto, nerozmyslí si to? Měnila své názory dost často. Nakonec se k sobě oba hodili, nestabilní, zlomení. Našel ji, chtěl ji, zlomil ji, aby neměla jinou možnost, než být s ním, protože už navždycky jen on pochopí přesně, čím si prošla, a jak se ty pukliny na její duši utvořily.* Možná bude tragický. *Jeho úsměv je teď lehce pokřivený. Všimne si toho okamžiku, kdy klesne pohledem na jeho rty. Setká se s ní na půl cesty, nikdo ho nemohl vinit z toho, že nedokáže odolávat o nic déle. Nejdřív se snaží, možná tak pár vteřin, být něžný a opatrný, ale tak dlouho to odkládal, že netrpělivost udělala své. Vpíjel se do jejích rtů, se zoufalstvím člověka umírajícího žízní ve chvíli, kdy najde oázu uprostřed pouště. Nevšímá si její nejistoty nebo váhání, může ji přeci vést. Jazykem rozdělí její rty, ochutnává její ústa. Přivlastňuje si ji přesně tak, jak od začátku toužil. Nedrží se zpět, polibek je prudký a vášnivý, a když Anais lapá po dechu, rty zkoumá její čelist, lalůček ucha, svažující se elegantní stranu hrdla, ačkoliv zde poprvé zvolní a dá pozor na její podlitiny. Svírá jí v pase, pevně, ale snad ne bolestivě. Alespoň doufá.*

*Potěší jí jeho přiznání, že se směje s ní. Vždy jen naznačoval, že mu na ní záleží, že je v nějakém ohledu výjimečná, ale tohle jí utvrdilo, že tomu tak skutečně je. Že pro něj je výjimečná. A hrozně jí to těší. Vědomí toho jí hřeje v hrudi a ujišťuje jí o tom, že rozhodnout se mu podřídit a prostě být hodným "mazlíčkem", bylo správné. Za jeho smích a úsměvy jí to prostě stojí. A nic jí nepřesvědčí o opaku. Ví, že jakákoliv změna jeho chování k horšímu bude zaviněná pouze tím, že se sama nebude chovat správně.* Víš.... Kdybys opustil Illeu... byl bys z toho systému volný. Už by tě žádná kasta netrápila, mohl bys dělat cokoliv bys chtěl. *V očích jí to zase jiskří plánováním budoucnosti zalité sluncem, jak má často v plánu.* Kdybys neměl tak tvrdý záda, třeba ne. *Opáčí pobaveně, ale jde o čiré vtipkování spojené s menším komplimentem. Skutečně má nádherné tělo.* Dalo by se to nějak vyřešit. Dokud budu tady, nemusím být v paláci. Stačí, když tam budu dojíždět na oficiální akce, ale jinak je klidně možnost ubytovat se kdekoliv v Midstonu. Mohl bys se mnou. A pak... v Austrálii by to mohlo fungovat podobně a tam bys byl od kast volný. Mohl bys dělat co bys chtěl nebo taky nic. Sehnat byt nebo dům v blízkosti paláce by nebylo těžké, mohla bych plnit dál svoje povinnosti, účastnit se akcí, vídat se s rodinou. Ale zároveň bych byla volná aspoň z tohohle místa a dál s tebou. Vždyť tady..... nemůžu opustit tuhle místnost, aniž by hrozilo, že se zopakuje to, co včera. Kdybysme odsud odešli spolu... Oba bysme měli víc volnosti. *V její hlavě to zní prostě nádherně a dokonale a to je slyšet i z jejího tónu hlasu. Nemuseli by se bát, skrývat, nemusel by jí na noc svazovat, protože by to byla jejich společná budoucnost, pro kterou se oba dva rozhodli. A ta představa toho... Je krásná. Aspoň pro ní. Od Robyna automaticky už předpokládá se skeptickými námitkami.* Bude takový, jaký si ho sami napíšeme. *Opáčí znovu optimisticky než už se nezmůže ani na slovo, protože se ho rozhodne políbit. Sama by nevěděla, co má dělat, takže je vděčná za jeho vedení. Má pocit, že z nedostatku kyslíku omdlí, ale stejně nemá dost a chce ho líbat dál. Nikdy neochutnala něco tak sladkého jako jeho rty. Nahlas zavzdychá, když ucítí jeho rty na čelisti a poté krku. Cítí podlitiny, které tam ze včerejška má, ale také si uvědomuje, jak sám zvolnil a za to je vděčná. To jak jí drží v pase jí nevadí, pomáhá jí to držet rovnováhu, protože jinak by se pod vlivem všech těch emocí skácela do postele, jako kdyby neměla žádné kosti nebo svaly, které by jí pomáhali udržovat vzpřímenou pozici. Sama přejede dlaněmi po jeho hrudníku vzhůru a položí ruce na jeho ramena, která lehce stiskne.*

*Jen se na ni dívá a nechává ji pro jednou mluvit. Přesto mu ta představa nepřijde reálná.* Jiná země nezmění nic z toho, kým jsem, nebo co jsem udělal. *Odpoví jí, jak už je u něj zvykem, poněkud skepticky.* /Ale tobě se rychle vrací optimismus./ *Tušil, že to včera bylo jen psychické zhroucení. Prožila toho v krátkém času opravdu hodně, to musel uznat i on, a lidská mysl, zvlášť ta neznalá utrpení, tohle nemohla přestát bez poskvrny. On ji ale vyvedl zase ven na světlo. Vždycky to udělá. Může být její bezpečný přístav. Věděl, že by mohl, byl pro ni ta nejlepší volba ze všech.* To bys pak neměla nad čím tak slintat. *Oplatí jí to prostě. To vtipkovali? On to v zásadě myslel vážně, ale zdálo se mu, že by to mohlo vyznít jako z legrace. Upřímně nebyl zrovna někdo, kdo by oplýval smyslem pro humor. Většinou nad hloupým veselím druhých spíše převracel očima nebo si ho rovnou nevšímal. Znovu si její slova převrací v hlavě. Protože takhle mu to vyznívá... že Anais chce, aby byl s ní.* Snažíš se o nějaký trik? *Nedůvěřivě svraští obočí. Možná se bála, že ani po výkupném ji nepustí. Anebo že ano, ale bude ji tajně pronásledovat, ale takhle ho vyláká na nějaké místo, kde by ho zatkli.* Byli bysme... spolu. *Zopakuje si spíše sám pro sebe.* /Jak by to mělo být./ *Není si jistý, zda nepreferoval její pesimistické já. Představy, které mu předkládala, byly doopravdy téměř lákavé. Ale věděl, jaký je. Už jako malý tušil, že je jiný. Tady u rebelů nemusel nic předstírat. Nechtělo se mu opouštět jediné místo, kde nemusel nasazovat masku. Nečekal, že ho políbí, držel se v tomhle ohledu od ní dál, neměl potřebu se jí vnucovat. Ale teď když ji konečně svíral v náručí? Zatraceně. Byla sladká, byla hebká, byla vším, co chtěl, vším, na co dokázal myslet. Polibek se jeho vlivem zvrtne v mnohem vášnivější, než Anais nejspíš zamýšlela, ale on nebyl muž, který by si hrál kolem. Byl zvyklý brát si to, po čem zrovna toužil. Měl však nějakou trpělivost a jen díky tomu dokázal opustit její rty a nechat ji se nadechnout, ačkoliv polibky putoval dále po čelisti a krku. Její tichý vzdech jím hluboce otřese.* /Ne.../ *Bože, chtěl ji... Nepřemýšlel jasně, když ji složil pod sebe na postel. Jednou rukou se zapřel vedle jejího boku, mezi nimi byly zmuchlané deky, v kterých byla dosud zabalená. Druhou dlaní obemkl hrdlo. Jeho ruka by na modřiny tak pasovala. Ale tohle jí provedl někdo jiný. Nevěděl, co ho v tu chvíli trápilo nejvíc. Chtěl je najít a roztrhat na kousky. Chtěl stisknout a cítit to, co oni, jak jí vzduch neproudí do plic, nejlépe až v moment, kdy by byl sám v ní. Ruku zase stáhl a opřel si čelo její rameno. Nemohl ji mít. Nevěřil sám sobě. Ublížil by jí. Anebo ne? Nebyl si vůbec jistý.* Věř mi, koťátko. *Něco ho napadne.* Věříš mi, Anais? *Neublížil jí od onoho focení. Byl na ni přeci hodný, snažil se. Oba se snažili, hledali cestu. Musela mu věřit. Políbil ji znovu na klíční kost, jež byla trochu vystouplá, vzhledem k tomu, že dost ztratila na váze během hladovění zde. Další důvod, proč nemohl dát průchod své vlastní touze. Byla teď víc křehká. Taky neví, zda bude její tělo na vzrušení reagovat správně. Musel toho hodně zjistit, aby se mohl o svého mazlíčka správně postarat. Odhrnul deku, aby mohl polibky pokračovat na její hruď. Prsty přejížděl od kolene výš po stehně, než jimi sjel na vnitřní stranu a do jejího klína. Byl částečně ve střehu, kdyby nastartovala panika, nebylo by to nepochopitelné, vzhledem k tomu, co prožila. A to ačkoliv on nebyl leda kdo. On ji zachránil. On se o ni staral. On jí neublíží, ne, nedovolí to sám sobě. Místo toho začne zlehka kroužit ukazováček kolem toho nejcitlivějšího místa. Uměl být jemný. I nůž se musel brousit zlehka a správně, pokud měl být dostatečně ostrý. Možná nepoznal něhu, ale trpělivost, taktika, odhodlání, ty mu cizí rozhodně nebyly. Jazykem pohladil jednu bradavku, pozorně zkoumal její reakce. Pamatoval si, že i hrudník měla předtím více obdařený. Ale upřímně si moc nezakládal na tom, jaké měla křivky. Bral její tělo jako skládačku, jen chtěl zjistit, kdy to do sebe zapadne. Jak ji potěšit i v tomhle smyslu. Protože nikdo jiný se jí podobně nedotkne, jinak by přišel o prsty, tím si byl jistý.* /Moje./

Vždyť nemluvím o tom, aby ses měnil. Mluvila jsem o těch možnostech, jaké ti to přinese. Tady jsi pořád něčím limitovaný. *Namítne, protože nemluvila o tom, aby se změnil on. Ale co by se změnilo pro něj, kdyby tady nebydlel. Kdyby byl někde jinde. S ní. Pobaveně se usměje, když jí řekne že nebýt jeho tvrdých zad, neměla by nad čím slintat. To je pravda. I přes oblečení je vidět, jak je vypracovaný a na pláži měla možnost vidět jeho hrudník dokonce i nahý. Lhala by, kdyby řekla, že si tu podívanou neužila a nelíbila se jí.* Cože? Proč? Jaký trik? Vždyť víš, že já nelžu. *Zamračí se zmateně a nechápe tu změnu. Vždyť je to krásná vyhlídka do budoucna. A upřímnost byla jedna z jejích nejsilnějších vlastností, to věděl i on. Lhát neuměla, ani slovy ani tělem.* Tobě se to nelíbí..? *Odhadne z jeho reakce. Jak si mohla myslet, že doopravdy chce společnou budoucnost s ní? Odhadla to z jeho slov a gest, ale opět....dokud to neřekl naplno, neměla nikdy jistotu toho, že to tak doopravdy myslí a ona ho jen špatně nepochopila. Než se naděje, neovládne se a políbí ho. Polibek jí ale oplácí vcelku okamžitě a rovnou ho posouvá na vyšší úroveň, o které jí se zatím doteď ani nezdálo. Ne že by nebyla neznalá sexuální výchovy, i tohle patřilo do jejího vzdělání. Ale pouze na teoretické rovině a to je všechno. Nikdy nic víc. Váhavě na něj pohlédne, když ucítí, jak jí vzal za krk a akorát to vyvolá příval vzpomínek, o které ale rozhodně nestojí. Jak nemohla dál počítat nádechy do konce, když jí připravili o každou trošku kyslíku, která se nemohla dostat do jejích plic. Oddychne si, když ruku sundá a více se uvolní.* Věřím. *Odpoví mu potichu a u toho se snaží v jeho obličeji najít aspoň nějakou nápovědu k tomuhle ujištění. Co bude dál, co s ní plánuje. Nepochybuje o tom, že on je o hodně zkušenější jak ona. Napovídá tomu i jen to, jak hned převzal iniciativu v líbání. Napne se, jakmile jí začne mnout ukazováčkem nejcitlivější místo. Tyhle pocity nikdy nepoznala, je to pro ní něco naprosto nového a nepopsatelného. Znovu se jí zadrhne dech v krku a ona po něm musí zalapat. Netuší, co to s ní právě teď dělá, ale je to úžasné.*

*Jak mohla Anais nechápat? Byl, jaký byl, nezapadal do společnosti, a bylo jedno, zda to byl kastovní systém anebo monarchie v Austrálii. Vždycky bude mít problémy zapadnout, vždycky bude omezován morálními zásadami ostatních. Tady ne. Alespoň ne tak docela, u rebelů vládla poměrně anarchie.* Včera sis chtěla ublížit. Mohla bys chtít, abych polevil pozornost. Ať už kvůli tomu, nebo abys mě mohla nechat zatnout... Možná nelžeš. Ale taky by sis to mohla zítra rozmyslet. Já se tě nevzdám, Anais, minimálně to rozhodně nechci. Ale nevím, nakolik to ty můžeš mít stejně. *Jako vždy skeptik. K tomu opatrný a podezřívavý. Svým způsobem žili s Anais každý v úplně jiném světě.* /Ach ženský./ *To se fakt musí ptát na tohle? Takový pitomý dotaz.* Líbí. Jen si nejsem jist, zda to není jen hezká ale nereálná představa, Anais. Nečeká, že se to mezi nimi takhle zvrtne. Vědomě se tomu předtím vyhýbal, jelikož věděl, že přestat ji líbat, dotýkat se jí, pro něj bude něco nemožného. Pokud by byl sám k sobě upřímný, ani si není jistý, zda by přestal, kdyby to po něm chtěla. Poprvé po dlouhé době byl vnitřně zmatený z toho, po čem toužil. Chtěl jí ublížit, ale zároveň nechtěl, což dokazovalo, že stáhl ruku z jejího krku, i když ho lákalo udělat opak. Chyběl mu ten pocit moci. Anais byla zatím až příliš nekontrolovatelná. Na jednu stranu se mu to na ní líbilo, na druhou mu to drásalo nervy. Nemůže ji mít, ne teď, ne dokud si není jistý, že jí neublíží. Přijít teď o svého mazlíčka, když se konečně začíná chovat? Vidět věci podobně jako on? Ne. Uvolní se též, když řekne, že mu věří. V rysech se mu mihne jistá spokojenost, která má v jeho případě nejblíž k radosti, co se za běžné situace dostane.* Hodná. *Téměř mu škubne koutek. Dlaní doputuje do jejího klína a začne ji jemně dráždit, snaží si všímat jejích reakcí. Možná byl v něčem zkušený, ale tohle pro něj bylo taky nové. Vždyť Anais byla první, na níž mu nějakým způsobem záleželo, první, kterou se snažil chránit před tím, kým opravdu byl. Fascinovaně ji pozoruje, ústy se věnuje jejím ňadrům, dokud se mu nepodaří vymámit z ní alespoň prosté zalapání po dechu, z kterého mu naskočí husí kůže.* Jsi... nádherná. *Poví to téměř neochotně, ale o to je to upřímnější. Byla tak oddaná, tak krásná, tak jiná. A byla jeho. Pro tento moment zkurvený středobod vesmíru a on netušil, jak k tomu zatraceně došlo, ale jo, byla nádherná. Ukazováčkem zajel mezi její záhyby, vnikl s ním dovnitř, ale jen na okraj, zatímco palcem stále mnul onen citlivý vrcholek, aby ulevil nepohodlí, které to možná způsobí.* Takhle se tě budu dotýkat jen já, chápeš to? *Dokonce i jeho hlas je lehce ochraptělý, plný majetnické touhy. Trochu se narovná, aby ji znovu políbil, poměrně tvrdě v rozporu s tím, jak byl jinak opatrný, jelikož se držel zpět.* /Jestli si myslíš, že až opustíš ghetto, nebudeš moct spát, rozdáme si to pokaždé tak tvrdě, že odpadneš vyčerpáním./ *Co by totiž pro svou Anais neudělal. Skousne jí spodní ret, za nějž lehce potáhne, zatímco přidá druhý prst, kterým ji vnitřně dráždí. Svádí ji, láká k tomu, aby to nechala plynout, aby se mu poddala už kompletně, protože věděl, že v tom nalezne stejné potěšení, jaké on nalézal v kontrole nad ní a v jejím uspokojování.*

*Trochu nevěřícně na něj kouká, když jí to vysvětluje. Neměla snad včera na všechno to právo? Vždyť jí málem znásilnili a zabili - poněkolikáté. Ale teď... teď už je v pořádku a myslí jí to prostě normálně. Nezmění názor jen tak. A rozhodně mu nelže. Jestli něčeho není schopná, je to tohle.* Já ti věřím.. Proč ty mě ne? *Vždyť už několikrát po ní důvěru žádal. Dala mu jí. A on jí nevěří ani když zmíní nástin jejich možné budoucnosti. Vlastně se diví, že jí v tom případě vážně nesvázal.* Jestli chceš nereálnou představu, můžu mluvit o náletu víl, ale to, co jsem řekla nereálný přece neni. *Pokrčí rameny. A i potom, co jí přijde nefér, že ona jemu věří a on jí ne, stejně mu svou důvěru zase dá. Kompletní bezmeznou důvěru, kdy se odevzdá jeho pohybům a dotykům a její tělo už na ně reaguje samo. Nezapojuje do toho mozek, prostě se nechává vést pocitem. Vlastně jí potěší, když jí řekne, že je hodná. Byl tak negativní a schopný hledat na všem jen věci, které mu vadily a se kterými byl nespokojený, že tohle jí zahřeje na hrudi. Ani náhodou se to ale nedá srovnat s tím, když jí řekne, že je nádherná. Doteď si tak nikdy nepřipadala. A už vůbec ne tady, vyhublá, se zacuchanými vlasy, kruhy pod očima a bledou kůži pokrytou modřinami a ránami.* Ty taky. *Zavzdychá, protože jinak už během chvíle slova její tělo neopouští. Nemá pod kontrolou vůbec nic, ani rozkoš, kterou se zalévá její tělo. Během dalších pár chvil je to k nevydržení. Ten tlak, který se jí hromadí v podbřisku a volá po nějaké úlevě. Aniž by věděla, jak konkrétně jí dosáhnout a co pro to udělat, boky jí automaticky přirazí jednou proti jeho ruce.* Chápu. *Nemá nikoho jiného, kdo by se jí takhle měl dotýkat. Možná... možná by to ráda někdy zkusila sama, zjistila víc, jak to funguje sledováním toho, jak bude reagovat sama na sebe, ale to rozhodně odmítá dělat před jeho zrakem. Na další slova se ale už nezmůže, protože tlak přeroste v neúnosný a během dalších několika vteřin se celé její tělo otřásá pod náporem jejího prvního orgasmu v životě.*

*Věděl moc dobře, že včera nebyla ve své kůži, ale to nic nezměnilo na tom, že si nebyl jistý, zda nějaký podobný obrat v jejím smýšlení zase nenastane. Vždyť ho doopravdy zatím neznala, viděla jen část jeho temnější stránky, ačkoliv jí ublížil a byl na ni zlý, manipuloval jí... Stále se k ní choval mnohem lépe než k většině lidí.* /Ou, koťátko vystrkuje drápky./ Protože jsi tu ten optimista. *Odpoví jí a přelétne ji zkoumavým pohledem. Doopravdy neuměla moc hrát, bylo tedy dost pravděpodobné, že nelhala ani teď.* Dokážeš si mě představit jako prince? Anebo celkově na očích veřejnosti? *Potřese hlavou. To bylo proti všemu, co chtěl. Měl rád své soukromí. Nechtěl být pořád sledovaný, protože si nebyl jistý, zda by se dokázal udržet. Momentálně si nedokázal představit nic z toho, co naznačovala. Snad jen tu část, kdy jsou ještě zde v Illey.* Chci být s tebou, Anais, kdyby to bylo na mně, nevzdálíš se ode mě už nikdy. Jen to ještě musím celé vymyslet. *Mohli by utéct. Počkat, až si všichni budou myslet, že je mrtvá a najít místo, kde budou šťastní spolu. Do té doby by nashromáždil nějaké finance. A rebelové nebyli rodina. Nechtěl je sice vyměnit za královskou rodinu kdesi v Austrálii, ale za Anais samotnou? Bez problémů. Jen ji přesvědčit, že to za to bude stát. Vzdát se všeho, i třeba vlastní svobody za to, co spolu můžou mít. Jen díky tomu se ovládne a soustředí se raději jen na její uspokojení. Nechce zbytečně riskovat s vlastní sebekontrolou. Svá slova myslí upřímně. Nezáleží mu na tom, jak vypadá. V jeho očích momentálně byla vším. Nebyl zvyklý cítit moc pozitivních emocí, ona byla v tomhle ohledu jako ostré sluneční světlo. Svým způsobem i bolestivé, ale překrásné po dlouhé temné noci. Oproti ní byl nasáklý temnotou. Ta mu nádherná nepřišla, ani když to ona tvrdila. Ale tušil, že mohla být svůdná stejně jako jeho sebejisté pohyby prsty mezi jejími stehny. Když přizvedne boky, pronikne do ní prsty o něco hlouběji, načež spokojeně vydechne. Bál se, že by jí tak způsobil nepohodlí, vzhledem k tomu, že poslední dny strádala, ale nakonec přeci jen byla dostatečně vlhká.* Skvěle, jsi perfektní koťátko, už jen chvíli... *A opravdu, cítí, když ztuhne a sevře se kolem jeho prstů. Přeruší polibek a zadívá se na ni. Jen pomalu se mu na rtech zformuje úsměv.* Hmm, možná tomu neuvěří, ale tohle jsem taky dělal prvně. *Většinou se předehře moc nevěnoval. A rozhodně se nikdy nestaral čistě o partnerku.* Ale pro tebe... Bych to klidně udělal hned znovu. Takové by to mezi námi mohlo být, Anais. *Přejede naposledy rty po jejích, než se odtáhne. V kalhotách má těsno, ale to zvládne.* Večer budu muset jít. Dáme dohodu, koťátko, když chceš moji důvěru, nechám tě rozvázanou, ale ty mi slíbíš, že si nic neuděláš a počkáš na mě. /Jako hodný mazlíček./

Ne, vlastně nedokážu. Taky by ses nemusel stát princem. Nemusel bys vystupovat na veřejnosti, to bych dělala já. Měl bys svoje soukromí a nikdo by tě neotravoval. Strážci by mohli hlídat pozemek, aby se tam nedostali novináři, aniž by sami přišli do kontaktu s tebou. *Pokrčí rameny. Všechno šlo zařídit, když se chtělo. A s jejími prostředky a postavením toho šlo opravdu spousta. Mohli by být spolu. V Austrálii a šťastní.* Proč to musíš vymýšlet ty, když já už to celý vymyslela? *Myslí to jen jako menší popíchnutí a to naznačuje její úsměv na tváři. Rozhodně se nezlobí ani nevzteká, že se hned nechce zařídit podle jejího úžasného plánu. To nebylo nikdy v její povaze a i kdyby bylo, už pochopila, že na něj člověk musel úplně jinak. Pak jí dovede k jejímu prvnímu orgasmu, který rozdýchává ještě několik minut a snaží se pochopit, co se to mezi nimi a s jejím tělem právě teď odehrálo. Absolutně nechápe, že její tělo je celou dobu schopné takovýchto nádherných pocitů a ona na to přišla až teď a jenom díky němu.* Vážně? Působilo to, jako kdybys měl hromadu zkušeností. *Zareaguje upřímně překvapeně. Nikdy jí nepřišel jako člověk bez zkušeností. Vždyť se sám ušklíbal tomu, když přiznala, že je ještě nepolíbená před pár týdny na balkonech.* Chci, aby to mezi námi takové bylo. *Ujistí ho. Nedala to najevo dostatečně? Že ho prostě chce se vším, co vztah s ním přináší?* Slibuju. *Vysouká se do sedu.* Jak dlouho budeš pryč? *Zeptá se váhavě. Nechce tu být sama nějak extra dlouho. Rozhodně je to ale lepší jak ten sklep a má tu i tu knížku, do které se plánuje začíst hned jak odejde.* Včera jsi zmínil nějaké oblečení..... Opravdu tu něco pro mě máš? *Vzpomene si pak. Začíná jí být zase hrozná zima a je zvláštní tu být nahá. Doteď jí to nevadilo, ale když si to teď uvědomila, cítí se zvláštně. Navíc chce aspoň trochu zakrýt náplasti, modřiny a prosvítající kosti, které po těle má. Aspoň trochu zneviditelnit připomínku včerejšího dne.*

*Nad tím se mu chce vážně převrátit očima. Zní to příšerně idealisticky a nereálně. Jistěže by o něm veřejnost věděla. A to měl být taky pořád zavřený někde bokem, hlídaný a čekat jako věrný pejsek, až ona přijde. Ne, to neznělo vůbec jako on. Reálně ale nemá náladu se hádat v tohle ráno. Určitě si o tom budou moct promluvit později, kdy jí on řekne, jaká je to hloupost. Ale dokázal by si představit život s ní. Jen ne takhle. Potlačí povzdech.* Protože je vždycky hodně, co vymýšlet a plánovat. Tisíc problémů, které se naskytnou. Jsem nejen skeptik, jsem taky opatrný. *Upozorní ji. Ale také tak naznačuje, že o její vizi přemýšlí. Možná díky tomu se dostanou k jiným činnostem. Vzhledem k tomu, že jeho myšlenky se stáčí k tomu, jak jí ublížit, když se příliš ponoří do vášně, raději se postará jen on o ni. Svěřená důvěra mu přivodí pocit podobný štěstí. Spokojeně na no hledí, když se mu roztřese v náručí a dosáhne vrcholu. Naposledy ji políbí, téměř konejšivě. Tomu se musí upřímně uchechtnout.* Dobře. Asi jsem se nevyjádřil přesně. Musíš pochopit, že je hodně způsobů, jak tohle dělat. Tenhle byl pro mě nový. /No, alespoň poprvé, co jsem to dovedl do konce./ *Většinou se prostě předehrou moc nezdržoval a nešlo mu o blaho partnerky.* V tom případě chci všechny způsoby prozkoumat s tebou. *Stále má na rtech ono drobné pousmání, které je u něj nejblíž opravdovému úsměvu. Později. Až nebude mít pocit, že její bolest je spokojená s jeho potěšením.* Dobře. *Přikývne a zvedne se z postele.* Nastupuju na oběd na směnu až do večera, potom přijdu. *Je to zbytečná cesta, když by mohl spát v paláci ve svém pokoji. Ale nechce ji tu nechávat samotnou. Bál se, že by někdo chtěl za ten sklep pomstu. I když teď se budou spíše všichni bát potom, co předvedl, spíše bude mít problémy s ostatními on sám. Ale to vyřeší.* Asi už budeš spát, až se vrátím, ale uvidíme se ráno.* Samozřejmě. *Přikývne. Podá jí tašku. Je tam několik různých kusů oblečení, samozřejmě i mikina.* Nevím, jak dobře ti to bude, ale určitě to postačí. *Navíc tu zhubla natolik, že jí to bude spíš volné než naopak. Zatímco se obléká, ještě jednou prohlédne koupelnu a pokoj. Sice jí dá důvěru, ale stejně tu nechce nechat nic, čím by si mohla ublížit. Přejde zpět k ní, načež ji krátce políbí.* /Nikdo ti neublíží. A brzd bude po všem./ *Určitě něco vymyslí. Svého mazlíčka se nevzdá. Ona to oslovení možná neměla ráda, ale pro něj doopravdy začínalo získávat láskyplný nádech. Anais bude první a poslední, ke komu kdy bude cítit něco podobného. Možná to nebyla láska, spíš majetnickost, pokřivená touha a jistá obsese. Ale bylo to reálné a pohlcující.* Uvidíme se později. *Jídlu a vodu tu má, o to se bát nemusí. Směnu si odbude s typickou odevzdaností. Před odchodem si však v knihovně pro Anais vypůjčí další knihu. Následně při návratu musí dost věci pořešit, přeci jen jeho včerejší eskapáda opravdu nebyla jen tak. Není s řešením spokojen, ale prozatím si prosadil svou. K Anais se tak ale vrací vážně docela pozdě. Možná na něj přeci jen čekala, ale usnula. On je ale po předešlé bezesné noci vyčerpaný. Jednoduše si sundá boty, svlékne se jen do kalhot a lehce si k ní. Trochu se mačkají, ale když si s ní proplete nohy a přitáhne si ji částečně na sebe, není to tak hrozné. Nepřemýšlí o tom, zda je jí to příjemné. A vytuhne během vteřiny, načež tvrdě spí až do dalšího rána.*

Opatrnost je dobrá, to ano, ale všechno by mělo mít míru. Problémy budou vždycky, vždycky se něco najde a kdybys chtěl vyřešit všechny možnosti problémů než něco podnikneš, lidstvo dřív vymře a ty stejně nějakou určitě opomeneš i tak. *Pokrčí rameny. Ne že by jednala bezhlavě a nemyslela na následky, od toho byli mezi královskými jiní lidé, ale nebyla ohledně toho až tak přehnaně úzkostlivá. Překvapilo jí, když řekl, že tohle dělal poprvé, když dosáhne vrcholu. On to ale uvede na pravou míru. Váhavě přikývne a radši se ani nesnaží představovat všelijaké další způsoby, jaké vůbec jsou.* Já s tebou taky. *Usměje se na něj. K čemu snít a snažit se veškeré způsoby vymyslet, když on jí je může ukázat? Chce to s ním zkusit. Všechno.* Dobře. *Přikývne, když jí řekne, kdy se vrátí. Vezme si od něj s poděkováním tašku, ze které vytáhne kalhoty a triko, aniž by se zajímala o něco víc, než na jakou část těla kousek oblečení patří. Koukat na barvu, materiál, kvalitu, styl a tak dále, se tady odnaučila dost rychle. Všechno oblečení na ní visí a kalhoty jí docela padají, ale stejně tady neplánuje nějak pochodovat, ale hlavně sedět, takže jí to nevadí. Ještě se zabalí do mikiny a doufá, že jí oblečení aspoň trochu zahřeje.* Hlavně, že to hřeje. *Ujistí ho s úsměvem a schová si dlaně do rukávů. Oplatí mu polibek, do kterého se usměje a lehce přitom zrůžoví v tváři.* Měj se. *Rozloučí se s ním. Když je pryč, tráví čas čtením. Do tohohle románu se dokáže vždycky začíst naprosto dokonale a nějaké části dokáže odříkávat nahlas. Zvládne do sebe dostat aspoň něco málo k obědu a pak i večeři. Spíš ale upíjí celý den vodu, protože doteď jí neměla tolik, aby se mohla pořádně napít beze strachu, že pak několik dní nebude mít co pít. Večer ale pak už dost brzo ucítí únavu. Její tělo pořád nemá moc energie, takže usne vcelku brzo. Spí o něco lépe než minulou noc. Když se v posteli objeví i Robyn, procitne, ale ne úplně, aby něco řekla a převalila se. Jenom si uvědomí přítomnost jeho těla blízko tomu jejímu a spí dál až do rána.

*Bylo by fakt zvláštní říct, že poslední dny patří k nejlepším v jeho životě. Přijde si od okolního světa tak trochu odříznutý. Chodí na směny do paláce a taky se účastnil jedné porady s rebely, ale jinak většinou míří hned na svůj pokoj v ghettu, zpátky k Anais. S ní je všechno jaksi poklidnější, včetně jeho mysli. Většinou cítil klid jako chladnou otupělost, přítomnost rozumu, ale naproti tomu nulovou emoční zaujatost vůči okolí. S ní to bylo jiné. Tenhle klid byl poměrně vřelý, spočíval ve spokojenosti z toho, že ji může mít u sebe, že je v bezpečí a zvládá se o ni postarat. Nejraději by ji tady zavřel už napořád, nikdy nemusel nic měnit. Jenže i když se snaží, je na ni hodný, stará se o ni, nosí jí knihy, z kterých jí před spaním klidně i předčítá, ačkoliv mu to jde pořád dost pomalu, cítí na ní, jak touží jít ven. Štve ho to. Nejsou snad takhle spokojení? Dnes však oficiálně přišlo výkupné, tudíž bude muset Anais zítra jít. Není divu, že má díky tomu mizernou náladu, když dnes přijde zpět za ní. Na sobě má rifle, bílé triko a tmavou džínovou bundu, kterou si ale sundá a pověsí ji na věšák. Přejde k Anais a políbí ji do vlasů. Za ten týden ji políbil na rty snad jen dvakrát. Vyhýbal se tomu. Stále si nebyl jistý tím, že by jí neublížil, ale ačkoliv si byl v životě jistý kontrolou nad situací... s ní jaksi letěla z okna. Když ji líbal, chtěl pokračovat. A bylo až moc únavné si to pořád odpírat, tudíž se držel zkrátka.* Zavři oči. *Vyzve ji rovnou. Anais už si musela zvyknout, že na pozdravy a vítání moc nebyl, většinou došel a jednal, jako by nikdy neodešel. Jeho prosba je spíše rozkaz, ale i to pro něj bylo typické. Navíc jí od té doby, co ji vzal ze sklepa, ani jednou neublížil. Neměl potřebu, když ho poslouchala. Počká tedy, až oči zavře a vezme ji za ruku. Zvedne ji a nastaví otevřenou dlaní navrch, aby do ní mohl složit řetízek s přívěškem koťátka. Pořád na něj koukala zle, když mu uteklo oslovení mazlíček, ale na koťátko si celkem zvykla. A on nemohl vystát představu, že by ji pustil tam ven, aniž by u sebe měla něco od něj. Nikoliv z nostalgie, ale pro ji jako připomínku, ke komu patří, pro něj pro lepší pocit, že na to nezapomene.*

*Je pořád v ghettu, ale jako by to pořádně nevnímala, když tu není sama. S Robynem je jí dobře. Stará se o ní skvěle a dalo by se říct, že jí s ním nic nechybí. Má postel, oblečení, jídlo i vodu. I když nic moc nepřibrala a všechno na ní furt visí, aspoň dál nehubne a kosti jí nekoukají čím dál tím víc. Má tu i dispozici sprchu, takže vypadá jakž takž k světu. A z donášky knížek je taky nadšená a krátí si tím dlouhé chvíle, kdy je Robyn pryč. Právě v nich jí totiž dochází, že je stejně pořád vězněm. Že se ještě nepodívala z této místnosti od doby, co jí sem přinesl. I tak se ale nepokusila utéct. Až moc dobře si uvědomuje, že Robynovi patří a že jí vlastně bude chybět, až/jestli tohle místo opustí. Zrovna když dočítá kapitolu v dalším románu, který jí Robyn přinesl, tak se i on vrátí. Knížku automaticky zaklapne a usměje se, když jí věnuje polibek do vlasů.* Ahoj. *Pozdraví ho. Ví ale moc dobře, že on si na tohle nepotrpí. Jeho pokyn hned poslechne. Odloží knížku vedle sebe a bez pochyb zavře oči. Kdyby jí chtěl ublížit, udělal by to už dávno, to ví moc dobře. Jakmile vezme její ruce, akorát to probudí její obrovskou zvědavost.* Už můžu? *Zeptá se nedočkavě, když jí něco přistane v rukou a zvědavost neovládne a rovnou při té otázce zamžourá na svou ruku. Oči doširoka otevře, když tam uvidí ten přívěšek. Přejede po něm lehce bříškem prstu a vyvalí oči.* Ten je nádhernej. *Šperků měla za život už tolik, že by je ani nespočítala, ale tenhle je rozhodně její nejoblíbenější. Je od něj a má i svůj význam.* To je vážně pro mě? *Zeptá se nadšeně a trochu i nevěřícně a hned se rychle zvedne ze sedu, aby ho mohla obejmout okolo krku.*