Ghetto rebelů - Seveřanů

*Probudila se dneska odpoledne a po ne moc příjemném rozhovoru s rodiči, kdy jim na konec řekla, že vlastně mají vnučku, dvouletou, ji konečně pustili a ona neváhala a ihned se vydal rychle pryč. Moc rychle to nešlo, kvůli jejímu zranění, ale snažila se. Musí se ujistit, že je Xiomara v pořádku a že se Navya o vše postarala. Jakmile se dostane domů, rebelové se kolem ní seběhnou. Všichni si mysleli, že je mrtvá a panoval tu zmatek, jak se dozvěděla. Nechápala to, měla se tu o to postarat Navya, ale jak se ukázalo, ta dala přednost životu paláci se svým princem. To ji naštve. Věřila jí. Ve vztahu by jí nebránila, ale jednou od ní potřebovala pomoc a ona uteče? Když sem přišla, ona jí nabídla jídlo, bezpečí a když je nutno, ona je tu nechá. A co ji štve nejvíce, nechala tu Xiomaru. Slíbila jí, že se o její dceru postará pokud se něco stane. Naštvaně přechází po místnosti a oproti zdi hodí několik věcí. Než se rozhodne jít za svou dcerou, což udělala následovně, potřebovala se uklidnit a všechny ujistit, že se to zase spraví a dají se dohromady. Pak dojde ke své dceři, která si momentálně pyžamu, již nachystaná ke spánku prohlíží obrázky v knížce. Její pohled zjihne, když ji uvidí. Je ráda, ž ji zase vidí, takže ji pevně obejme a neplánuje ji jen tak pustit. Jak se dozvěděl, mimo byla skoro dva týdny a když se už nepostarala Navya, jiní rebelové, na které je očividně lepší spoleh ano. Sedne si v obývacím pokoji se svou dcerou na starší sedačku a začne jí předčítat z knížky. Netrvá dlouho, než Xiomara usne v jejím náručí.*

*Krátce po útoku byla v ghettu pro svůj batoh a kytaru. Víc pobrat nezvládla, protože byla jenom pěšky, takže svojí tašku, kterou si do Illey přivezla také, v ghettu nechala. Tehdy zjistitla, že Saskia je pryč a možná i mrtvá. Věděla, co jí slíbila a chtěla ten slib dodržet. Věděla, že Claviovi by to pak dokázala vysvětlit. Jenže když do ghetta přišla, ostatní rebelové už věděli o tom, že chce zůstat v paláci a prakticky jí odtamtud vyhodili. Vzala si jen své věci a z ghetta radši vypadla. Teď se odhodlala do ghetta vrátit. Plánuje si vzít jenom tu jednu tašku a hned rychle vypadnout. Jakmile do ghetta vejde, ostatní jí začnou probodávat pohledem.* Vezmu si jenom věci a půjdu. *Ujistí je a pak se vydá do svého bývalého pokoje, odkud si vezme svou tašku. Ještě než odejde se ale rozhodne jít podívat za malou Xiomaru. Vejde opatrně do jejího pokoje a zarazí se, když tam uvidí Saskiu.* Sas... *Vydechne uprostřed dveří a pak polkne. Ví, že jí bude nejspíš nenávidět.*

*Začne se mazlit s Xiomarou, která se v jejím náručí i rozplakala, protože ji dlouho neviděla a jak jí sama řekla, teta Navya se o ni ani nepostarala. Ví, že ostatní rebelové na ni jsou naštvaní a chápe je, ona taky. Ale ať už by byli naštvaní nejvíce, mohla se Navya postarat o její dceru, o to co po ní žádala. Věřila jí, že se postará o její dceru a on ji zklamala. Cítí k Navyi velký vztek a nechce ji snad nikdy vidět. Začne jí předčítat pohádky a když usne, jen ji hladí po vláskách a sleduje, jak v jejím náručím spokojeně oddechuje. */Je malou kopií táty../*Vzpomene si na svého otce, dědečka Xiomary, která je mu podle ní až neuvěřitelně podobná. Stejná barva očí, tvar obličeje, stejné blonďaté vlasy.*/Možná bych měla dát rodičům šanci.. Nebo jim aspoň umožnit poznat Xiomaru. /*To, co řekl její táta, že by jim snad říkala něco hnusného o nich není pravda. Naopak před Xiomarou mluvila o jejích prarodičích hezky s láskou. Má své rodiče ráda, ale nedokáže s nimi mluvit. Řekla, za jakých podmínek se vrátí, jí by stačilo, kdyby to omezili, kdyby neblbli děti. Jak říkala, právě tohle jí taky vadí. Že učí děti nenávisti od raného dětství a oni je poslouchají, jsou to děti. Proto své dceři říká pro i proti. U všeho. Nejen u královské rodiny, ale i u té její vlastní, aby si utvořila vlastní názor. Když se otevřou dveře, zvedne pohled a jakmile uvidí Navya, její pohled se změní ihned na naštvaných. Stoupne si i s Xiomarou v náručí a položí jí do postele. Ví že by se neměla namáhat, kvůli stehům, které jí teď i povolili, ale má co dělat, aby Navyi hned na místě neublížila, takže teď se o to nestará. Pak stoupne a vezme ji a paži, okamžitě ji vyvede z pokoje její dcery. Nechce, aby se k ní teď přibližovala. Zavře za nim dveře a pustí ji.*Vážně?*Zasyčí.*Vrátíš se teď? Po tom všem? Potřebovala jsem, požádala jsem tě to, aby ses postarala po mou dceru, po tom všem, co jsem udělala pro tebe jsi nemohla udělat tohle? Byla jsi pryč v paláci a užívala si se španělským princem a když se já po dvou týdnech vrátím, tady je to celé vzhůru nohama, což bych i chápala, kdyby moje dcera byla s někým, koho zná, kdo se po ní postará. A to jsi ty Navyo.*Řekne tiše.*Nebránila bych ti, abys s ním byla, ale teď jsem tě potřebovala. Potřebovala jsem tvou podporu, poprvé za dobu, co se známe jsme tě skutečně potřebovala a ty se na mě vykašleš? *Zeptá se dost ublíženě, stejně tak naštvaně.*To, že bys nezvládla vést rebely by mi nevadilo. Vím, že by tě pravděpodobně ani neposlouchali, kvůli tvému vztahu a jsou na tebe naštvaní. Ale o Xiomaru jsi se postarat mohla. Víš, že mám peníze pro tento případ stranou.*Tohle jí řekla. Vzala si peníze stranou, které měly sloužit právě k tomuhle, kdyby nastala podobná situace.*Kdybyste bydleli v hotelu, ty ani nemusela dělat nic jiného, jak se starat o Xiomaru a klidně i s tím tvým přítelem, vyžili byste několik měsíců úplně v pořádku. Mohla jsi ji vzít pryč v tom ti nikdo nebránil, co vím. Protože oni ví, že jsem ti věřila, že ty jsi byla moje nejbližší kamarádka, Xiomara tě bere jako tetu. *Potřese hlavou.*A teď, po tom, co se vrátím, ani ne hodinu se tu objevíš.. Skvěle.*Řekne ironicky.*Doufám, že pochopíš, že teď už tu nejsi vítaná. A já tě žádám, abys odešla a nikdy se nevracela.

*Dojde do ghetta, kde si vezme svojí tašku a pak se rozhodne stavit ještě za malou Xiomarou. Vyčítá si, že se o ní nepostarala, ale neměla jak. Vejde potichu do jejího pokoje a zarazí se ve dveřích, když tam uvidí Saskii. Polkne, když vidí, jak se zvedla a pak nic nenamítá, když jí chytne za ruku. Jakmile na ní začne syčet, sklopí pohled. Ví, že si to zaslouží.* Sas, prosím, poslouchej mě. Chtěla jsem se o ní postarat, vážně. Jsem ti vděčná za všechno, co jsi pro mě udělala a vždycky budu. *Podívá se na ní.* Nechtěli mě nechat s ní odejít. Berou mě jako zrádce. Nechali mě vzít si batoh a kytaru a když jsem chtěla vzít i Xiomaru, nenechali mě. Kdybych jí odsud odnesla, zabili by mě i Clavia. *Doteď si pamatuje, jak na ní tady namířili zbraň.* Udělala jsi toho pro mě hrozně moc a já si za to budu vždycky vděčná. A přála bych si, abych ti to mohla oplatit, vážně. Je mi líto, že jsem to nemohla udělat. *Potřese hlavou a pak si vezme ze země tašku a přehodí si její popruh přes rameno.* Chápu, že tu nejsem vítaná a že ty mě nenávidíš. Ale věř mi, že jsi pro mě byla ta nejlepší kamarádka a Xiomara je pro mě jako opravdová neteř.

*Když do pokoje její dcery vejde Navya, která se o ni měla postarat a neudělala to, naštve ji to a ihned uloží Xiomaru do postýlky a svou bývalou nejlepší kamarádku vyvede ven. Nemá se k ní co přibližovat, ne teď, když se vrátila ona. Pozorně poslouchá, čím se obhajuje a zúží oči. Pak potřese hlavou.*Dobře.. budu ti věřit, že tě odejít nenechali, i když ode mě měli rozkaz, nechat ti Xiomaru.*Řekne, i když stejně ne moc přesvědčeně.*Ale to na tomhle nic nemění. Stejně jak jsem pochopila odcházíš a já ti v tom nehodlám bránit.*Ustoupí jí z cesty, aby mohl projít.*Je dobře, že používáš minulý čas.*Řekne chladně. Vždycky se takhle chovala, vyjímaje právě Navyu, k ní se vždycky chovala přátelsky, věřila jí, jaké jediné snad.*Honě štěstí v budoucím životě. /Jen jestli ti to s tím princátkem nevyjde, nepočítej s návratem sem./*Dodá v duchu. Pak se na ni naposledy podívá. Je jí jasné, že spolu nejspíše mluví naposledy. Ani neplánuje bránit palác od dalších útok nebo rozhodně méně. Teď je pro ni důležité to urovnat s rebely, ujistit ke, že mají stabilní velení a vydá se hned k nim, aby je o tom ujistila. Navíc teď je na to zase sama, bez Navyi a jen tak si k tělu nikoho nepustí.*

*Vysvětlí jí, proč se o Xiamoru nepostarala a když slyší její nedůvěřivý tón hlasu, sklopí pohled.* Nemám důvod ti lhát. *Namítne a pak si vezme tašku a po jejích dalších slovech se na ní podívá.* No.. Už tady nejsem vítaná, takže mi asi ani nic jiného nezbývá. *Pokrčí letmo rameny a pak si povzdychne.* Nemůžeme to mezi sebou urovnat? Musíme se vážně loučit takhle? Znáš mě, Sas. Víš, že já nejsem někdo, kdo úmyslně lidem ubližuje, lže a zrazuje. Kdybych mohla, postarala bych se o ní. Obě dvě pro mě znamenáte hrozně moc. A kvůli Claviovi se na tom nic nezmění. *Potřese hlavou a pak sklopí pohled.* Díky za všechno, Saskio. *Rozloučí se s ní, protože chápe, že jí teď nenávidí a nejspíš jí už nikdy v životě nechce vidět a vydá se k východu z ghetta. Vidí, jak jí ostatní rebelové probodávají nenávistnými pohled a od pár z nich zaslechne i nadšené mumlání, že zrádkyně bude konečně pryč. Nijak na to nereaguje a vyjde z budovy ven. Rovnou se vydá zpátky do paláce a celou dobu zabodává pohled do země. Sama si hrozně vyčítá, že se o Xiomaru nedokázala postarat.*

Rebelské sídlo, které je na okraji města Angeles. Zvenčí nevypadá nějak vábně, ale uvnitř je docela moderně zařízen.

*Vejde na pozemek ghetta loudavým krokem. Je oblečen do bílého volného trička s potiskem, které má zastrčené do modrých džín. Na nohách má bílé tenisky. Postupně dokráčí až ke vchodu do budovy a opře se o zeď.* /Nevím, proč sem ještě chodím... Nikdy ho tady nenajdu. Vždyť ani nevím jestli ještě žije! Ale kvůli tomu ho nepřestanu hledat. Kde je můj táta! Proč sem prostě furt nechodí! Je to jenom devatenáct let.../ *Zhluboka se nadechne a vydechne. Poté se po zdi sesune až na zem a začne si kloubem prstu ťukat jakýsi rytmus o zeď. Když už si takhle ťuká nějakou chvilku, začne i potichu zpívat.* /Proč mi pomáhá jen tohle? Jen tohle, a.../ *Druhou rukou, než tou kterou si ťuká o zeď si vytáhne z kapsy plato prášků. Po chvilce ho ovšem zasune opět zpátky do kapsy.* /Ne./ *Pokračuje ve zpěvu. Zdá se, že je to jeho originální písnička, protože nepřipomíná žádnou známou melodii ani text.*

*Celkem se mu ztesklo po kolezích a jejich keců k jeho sexualitě. Ano, sem, tam to i poranilo jeho srdíčko, ale když ne tak dlouho neslyšel, nezdálo se mu to zrovna moc normální. Prostě bez těch kousavých poznámek nedokázal žít. A proto si vzal na záda pouzdro s kytarou, peněženku, klíče a mobil, přičemž se vyloudal z bytu. Cestou si pak koupil nějaké ty gumové medvídky na případné nervy. Musel s tím počítat. Navíc na ně měl i kapku chuť. *Heh... vše připraveno*zašeptal si se smíchem a přišel ke ghettu, načež si hned všiml chlapce s hnědými vlasy sedícího na zemi. Naklonil hlavu, jeho tu ještě neviděl. *Um... proč nejdeš dál? Bojíš se snad? Pokud jsi tu nový, tak to chápu*vyklopil ze sebe rychle několik slov*/Je zvláštní, ale hezký/*zavrtěl hlavou nad svými myšlenkami, zatímco položil ruku na kliku.*

*Zpívá si dál a dál. Občas změní melodii, občas celou písničku. Donutí ho přestat až příchod neznámého mladého muže. Hned jak ho zahlédne tak přestane, vstane a urovná si oblečení.* No, chodím sem už pár dní, ale většinou tu nikdo nebyl. A ne, jen se mi teď nějak nechce dovnitř. Je tady lepší vzduch. *Pousměje se, přičemž se jeho zuby jako perličky zablýskají.* /Tyjo, asi první vzhlednej člověk tady. Ale ne, nepřiznám si, že se mi líbí./ Hele, ty máš na zádech kytaru koukám. Nebo je to jenom prázdný poudzro? *Uchechtne se.* Hádám že máš taky rád hudbu. A promiň za ten můj skřehot... *Lehce zčervená a poškrábe se na zátylku.* Jestli se můžu zeptat, jak se jmenuješ? *Otáže se ho opatrně a upraví si účes.*

*Chlapce zaslechl i jak si zpíval, avšak jako skřehotání se mu to nezdálo. Ještě kdyby vůbec slyšel, jak zpívají ostatní seveřané. Ne, na to ani pomyslet nechtěl. Když vstal a urovnal si oblečení jen si jej více prohlédl s úsměvem. * Zvláštní...ano, já tu často nechodím, ale normálně tu taky úplně vymeteno není.*přiznal, načež otevřel dveře. Tu poznámku ohledně kytary nemohl přeslechnout* ne, skutečně jí tam mám, ale ano, jsem schopen do něj dát i namísto kytary zbraně, jen nevím proč bych to měl dělat. *Pověděl s už kapku upravenými vlasy. Ten vítr mu je celkem spřeházel* Nebyl to skřehot. Věř mi, ostatní zpívají mnohem hůř*zasmál se*Jmenuju se Wyatt *řekl už spokojeně usazený v křesle. Často tam sedával hlavně kvůli jeho pohodlnosti a cítil se v něm v bezpečí. Prostě to bylo jeho oblíbené křesílko. *A ty?*vytáhl si z pouzdra kytaru*

*Hned jak otevře dveře tak ho následuje dovnitř, zasebou zabouchne.* Wyatt? Zajímavý a krásný jméno. *Podotkne a nemůže se na něj přestat usmívat. Furt se na něj usmívá a občas se kousne do rtu.* /On. Je. Fakt. Hezkej./ *Když si Wyatt usedne do křesla, sedne si na pohovku vedle.* Já se jmenuju Finn. Celým jménem Finn Riley. *Odpoví.* Tak přece jenom tam je. Nechceš mi něco zahrát? Moc rád bych si tě poslechnul. A děkuji za pochvalu, ale tak já se tím i snažím uživit, takže bych to asi i trošku umět měl. *Ještě víc se uculí a zahledí se mu do očí.* /Musím mu dát nějakej upřímnej kompliment! To vždycky zahřeje u srdíčka./ Hele- chci ti říct, že - že - že máš fakt hezký oči! Nevim proč, alee... Prostě jsem měl potřebu ti to říct. *Vydechne.* /Co dělám? CO DĚLÁM?! To bylo otřesný. Radši se budu chovat jako totální ignorant, i to snad pomůže víc./

*Vešel dovnitř budovy a hned si sedl do svého oblíbeného křesílka. Hned poznal, že tam musel někdo už před tím sedět. Normálně by i naštvaně zavrčel, protože to bylo přeci jen jeho místečko, ale tím, že nebyl sám, nemohl nic takového udělat. Vždyť by onoho chlapce mohl i vyděsit*Děkuju*kývl. Lichotilo mu to, komu taky ne. *I tvé jméno ní krásně hochu*uchechtl se sám za to oslovení. Holt ostatní seveřané jej toho naučili dost. *Ano, přece jen tam byla. Samozřejmě, ale žádná má to nebude, na to mám svou důstojnost až moc rád. *Zasmál se, přičemž z pouzdra vytáhl i noty. Dovolil si nalistovat jednu z děsivějších písní. Ano, správně. Tohle už moc neřešil, přeci jen jsou rebelové, měli by budit v ostatních nějakou tu hrůzu. *Nemáte zač. Vážně? Taky sem, tam zavítám do baru a něco zazpívám za doprovodu kytary. Je to zkrátka má vášeň, má radost*pravil po pravdě se zářivým úsměvem*o-oh... děkuju?*mírně se začervenal s zavržením hlavy. Nechtěl, aby tohle kdokoliv viděl, ale holt už se tak stalo a on to vrátit nemohl. Začal tedy pro jistotu hrát na kytaru, aby se uklidnil*Charlie, Charlie, how many legs? One, two. Charlie, Charlie, two of legs. Charlie, Charlie, how many hands? One, two. Charlie, Charlie, two of hands. Charlie, Charlie, how many heads? None, none. Charlie, Charlie, none of head.*odmlčel se a poplácal dvakrát kytaru a až pak začal znovu hrát*Knock, knock, who is there? Me, me, I am here! Who, who, who are you? Me, me, Charlie...*zazpíval sametovým hlasem a pak s menším úšklebkem kytaru složil na nohy*nebál ses při té písni? Tedy pokud sis jí zvládl přeložit*zachichotal se*

Neděkuj, zasloužíš si to. Jinak bych radši mlčel, kdyby to nestálo za to. *Zasměje se a hned jak začne Wyatt hrát, stichne a začne si ťukat špičkou o podlahu do rytmu jeho hudby.* /Zní to líp, než bych čekal od někoho koho neznám... Co je tohle za divnej pocit?!/ *Poškrábe se na zátylku a hned jak dohraje, začne ho zasypávat komplimenty.* To bylo fakt dobrý! Ne, ale fakt. Líbilo se mi to. *Nasadí upřímnější úsměv.* Hele, mám takový nápad. Jestli s ním teda budeš souhlasit. *Vstane a vytáhne si z kapsy jakýsi papírek, po blížším prozkoumání se dá zjistit, že je to notový zápis.* Taky občas hraju na kytaru, i když svoje písničky umím z paměti. Nechtěl by sis tohle semnou zahrát? Jsou tam i slova, ale nemusíš zpívat. Je to moje písnička, nedávno jsem ji napsal. *Pousměje se a předá mu papírek.* Ale do ničeho tě nenutím. No, jestli souhlasíš... Mohl bych si sednou sem? *Otáže se a ukazováček namíří na postranní opěradlo křesla. Chce si sednout vedle něj.*

Jo, to je taky pravda*přikývl. Věděl, že kdyby si nic takového nemyslel, neřekl by to. Proč by taky měl. Pak tedy začal za doprovodu hraní na kytaru zpívat svým sametovým hlasem, po ránu spíše chraplavě jevícím. Pak už raději neděkoval, když slyšel další komplimenty. Spíše se více červenal. Měl teď takovou chuť na ty gumové medvídky, dokázaly by jej uklidnit. * Poslouchám*usmál se, připravený na vyslechnutí jeho nápadu, který se hned rozhodl uskutečnit. Neviděl v tom problém a samotný byl i hodně zajímavý, stejně jako noty s textem, co si pak přečetl.*samozřejmě! Můžeme to hned zkusit*hlesl a zazubil se, čímž mu ukázal své perlovitě bílé zuby.* Ano, mohl*sedl si blíž k druhému opěradlu*

Joo? Tak super. A děkuju moc. *Hned po předání onoho papírku si k němu po jeho svolení přisedl.* Začneme úplně od začátku, až odehraješ předehru tak se k tobě přidám. *Nevinně se pousměje a počká na něj, než odehraje první část, poté se k němu přidá i se svým zpěvem.* What if, what if we run away? What if, what if we left today? What if we said goodbye to safe and sound? And what if, what if we're hard to find? What if, what if we lost our minds? What if we let them fall behind and they're never found? /Tohle je dokonalý... Konečně... Ten pocit je nepopsatelnej! Snad lepší než.../ *Pokračuje ve zpěvu, jeho výraz zaplaví spokojenost.* And when the lights start flashing like a photobooth and the stars exploding, we’ll be fireproof... My youth, my youth is yours, trippin' on skies, sippin' waterfalls. My youth, my youth is yours, runaway now and forevermore...

*Posunul se tedy blíže k druhému opěradlu, aby Finnovi nijak nezavázel. Kytara je dost velká, i když to ví snad každý. *Nemáš za co*kývl, načež si jej znovu vyslechl*dobře*přikývl s úsměvem a rozeznil tedy znovu struny onoho nástroje. Následně si spíše ale počkal až Finn sám začne zpívat. Pak se k němu průběžně zapojil, když už tak nějak věděl o čem budou pět. *What if, what if we run away? What if, what if we left today? What if we said goodbye to safe and sound? And what if, what if we're hard to find? What if, what if we lost our minds? What if we let them fall behind and they're never found? *Zazpíval trochu tišeji a nejistě s ním. Spíše ty slova opakoval, aby více pochopil smysl oné písně, co chlapec složil.*And when the lights start flashing like a photobooth and the stars exploding, we’ll be fireproof... My youth, my youth is yours, trippin' on skies, sippin' waterfalls. My youth, my youth is yours, runaway now and forevermore*nadále už zpíval společně s ním s jistotou a odhodlaností. Líbila se mu ta píseň, líbil se mu jeho zpěv. Prostě všechno.*

*Celou dobu se tak nějak usmíval. Jde vidět, že si to užívá.* /Tohle je tak kouzelný. A všechno mu jde! Hraje hodně hezky, ale ten jeho hlas? Ten je taky boží./ *Zase trošku zčervená, no pokračuje ve zpěvu společně s Wyattem.* My youth, my youth is yours, truth so loud you can't ignore. My youth, my youth, my youth...My youth is yours! *Začne zpívat z plných plic, jako kdyby byl nanějakém koncertu. Ocitne se v úplné eufórii emocí.* /Proč je tohle jako z nějaký knihy? Nebo filmu? Nebo čekoholi?! Je to úžasný... Ale... Příjde mi to hrozně nepřirozený... Vždyť jsem ho před ani ne hodinou poznal, nic o něm nevím... Ale ten pocit je nepopsatelnej.../ *Pokračuje dál ve zpěvu, v další části už se dívá na něj. Prostě mu zírá do očí a je mu to úplně jedno. Prostě se na něj chce dívat.* What if, what if we start to drive? What if, what if we close our eyes? What if we're speeding through red lights into paradise?

*Zatímco jeho společník zpíval zpaměti, on musel čumět do papíru, aby to náhodou nezahrál špatně. Moc mu to nevadilo, jen ho mrzelo, že se na něj nemůže podívat, aby zjistil jak se vůbec tváří. */To není fér, chci ho vidět/*zafňukal v duchu a nadále hrál a zpíval společně s ním. *My youth, my youth is yours, truth so loud you can't ignore. My youth, my youth, my youth...My youth is yours*zopakoval po něm znovu tiše, přičemž se sám usmíval a snažil se zpívat z plných plic.*/Ještě chvíli a podívám se na něj! Prostě se na něj podívám!/*usmyslil si, zatímco ho nadále poslouchal a opakoval po něm jeho slova*What if, what if we start to drive? What if, what if we close our eyes? What if we're speeding through red lights into paradise?*hned po tomto své hnědé kukadla přesměroval nahoru od kytary. Konečně mohl vidět jak se vůbec tváří...a taky konečně mohl ukázat, jak krásnou má paměť. I když tu tóninu hrál stále dokola udělal chybu, načež hned přestal hrát*/Mám mu říct pravý důvod?/*zeptal se sám sebe v duchu*Promiň, nestihl jsem si zapamatovat ty noty*zašeptal raději*

*Zpěv si užívá naplno.* /Neznám tenhle pocit... Prostě ne. Ale nemůžu se bránit./ *Furt se na něj kouká, dokud mu Wyatt pohled neopětuje. Trošku se zalekne a pohledem uskočí, přičemž zčervená. Wyatt ale přestane hrát, což mu docela pomohlo pryč z té trapné situace.* To je v pořádku... A děkuju moc, bylo to... Kouzelný. Prostě krásný. *Upřímně se pousmál a přisednul si trochu blíž.* Mám dost podobnou kytaru. *Svou levou ruku, která byla blíž k němu položil na struny kytary, přiblížil se tím k němu o dost víc. Po chvilce začal brnkat jakousi melodii, přičemž kytaru držel stále Wyatt.* We can just dance to this, don’t take much to start me. We can just dance to this, push up on my body... And you know we’ve, already seen all of the parties... We can just dance to this *Začal jemným hlasem zpívat a pohled opět stočil na jeho oči, potom zpívat přestal a jen na něj zíral. Nastala tak chvíle ticha.*

*Zpíval společně s ním dokud jej touha po spatření po jeho tváři nedonutila společně s přesunutím pohledu udělat chybu v hraní. Neměl nic takového v plánu a myslel si i, že by to mohl dát z paměti. Tímto se však přesvědčil o opaku. Ulevilo se mu, když mu to nedával Finn za zlé. *Nemáš za co*zčervenal stejně jako jeho momentální společník. Možná i více, ale těžko říct. Na poznámku o kytaře jen kývl a pak, když se k němu ještě více přiblížil, začínal Wyatt pomalu vypadat jako jeden z těch červených gumových medvídků, na než hned jak Finn přestal znovu zpívat dostal chuť. Nenáviděl ticho, bylo to pro něj otravnější jak neustálé otcovy kecy o vybírání si strany. Pořád do kola to samé. "Měl jsi být Jižan", "Máš na víc", "Proti čemu budeš protestovat ty kýble not?", prostě stále dokola to samé. Raději si namísto přemýšlení nad urážkami opřel kytaru o křeslo, přičemž se letmo dotkl svým krkem tím jeho*Dáš si?*otevřel balíček gumových bonbónů*

/Je hezkej... Nepřirozeně moc./ *Nakonec pohled odvrátí a snaží se výrazem zamaskovat svou začervenalost.* Já-. *Donutí ho přestat mluvit dotyk Wyattovo krku o ten jeho. Bohužel pro něj, opět se zněj stalo rajče.* /Fuuha../ Ale nic. *Pousměje se.* Ani ne, ale děkuju. /Musím ho víc poznat! Jinak to nevydržím. Chci vědět všechno/ Helee, co jinak děláš ve volným čase? Vsadím se že máš fronty lidí kteří by s tebou chtěli trávit čas, tak jako aktuálně já. *Opět lehce cukne koutky a poupraví si bundu.* /Nevím co si furt myslím. Finne, znáš ho chvíli. Tohle není přirozený... Neměl bys nic ani naznačovat. Vždyť o něm nic nevíš!/ *Zatváří se zamyšleně, no chvilku potom nenápadně přesune svou levou rukou pomalu dokráčí až před tu jeho. Nechá ji položenou tak cca centimetr před konečky Wyattových prstů.*

*Vložil si do pusy pomerančově oranžový bonbón, přičemž mu kývl na odpověď. Nehodlal jej nutit. K čemu by to bylo? Ano, k ničemu. Navíc už předtím byl spokojený s tím, že se nebude muset dělit. *Často si třeba kreslím, či zdokonaluju své schopnosti, a nebo prostě hraju na kytaru a zpívám jako by mi šlo o život. *Usmál se nad tou myšlenkou. Samozřejmě chodil i do školy, nevynechával jí. *Ale taky chodím do školy, přeci jen mi je teprve sedmnáct a úplně dospělý ještě nejsem*přiznal*ale to budu až ve třiceti, kluci stárnou hodně pomalu, bohužel*zasmál se, přičemž se podíval na jeho ruku*né, to ne. Spíše si mě nevšímají, tedy krom ostatních rebelů a těch, co zajímá můj zpěv. Jinak jsem pro všechny jako duch*stále hypnotizoval jeho ruku pohledem, zatímco přemýšlel, jestli má tu svou položit na tu jeho. Chuť měl, ale nevěděl jestli jej tím nevyděsil. *