Prosklený salón

A není to náznak toho, že rebelové jsou ti zlí, kteří ti celý život lhali? *Ušklíbne se. Ne, nikdy si o rebelech nebude myslet nic pozitivního. Jí do toho nepočítá, protože jí jako rebelku nepoznal a nedokáže se na ní tak dívat. Přeci jen, po tom všem mu fyzicky nijak neublížila. Škoda, že by byl rád, kdyby to udělala místo toho, co se děje teď.* Takový jsme všichni. Ne jenom my. *Namítne potichu. Teď to ale už nic nezmění, to je mu jasný. Nakonec poslouchá její slova a u toho po chvíli zvedne pohled a podívá se na ní.* Myslíš to vážně? *Ještě před pár vteřinami to pro ní byla rodina, které se nechtěla vzdát a najednou to nabízí výměnou za odpuštění. Ne za to, že se k sobě vrátí. Zmínila čistě jenom odpuštění.* O tom, kdo pro mě je dost a kdo ne, rozhoduju já. Ne nikdo jiný. *Namítne potichu. Ona pro něj vždycky byla dokonalá. Jako splnění všeho, co si vysnil díky knížkám.* Mam ještě jednu podmínku. *Vydechne nakonec.* Nebudeš utíkat ani před tou nemocí. Ještě dneska půjdeš za doktory a necháš si pomoct. A uděláš přesně to, co ti oni doporučí. *Nevtipkuje a nehodlá se o tom dohadovat. Prohrábne si dlouhé vlasy, což dělá vždycky, když se v něm odehrává až moc pocitů naráz.* Co dál? Já po Selekci mám v plánu odjet zpátky domů. *Informuje jí o dost jasném faktu. Palác nikdy nepovažoval za domov a naposledy tu byl někdy v sedmnácti. Teď ho sem máma poslala kvůli Selekci, aby přišel na jiné myšlenky. Po ní se ale chce vrátit domů, takže by se stejně rozdělili, kdyby dál dělala "obyčejnou" strážkyni.*

Zmínila jsem jen tvou blízkou ordinu, ne tvou celou rodinu. *Na tu dá velký důraz a upře na něj pohled, kterým naznačuje, že toto ji jen tak jednoduše nevymluví. Pak ale se rozodne vzdát rebelů. Ví, že to pro ni bude těžký a taky, že jen tak je nepřestane vídat. Teda ty, kteří ví o tom, že žije. Maximálně se ijm bude snažit nedávat informace z paláce.* Bude to pro mě těžký... Ale když jsi tady začal, že jsem tě nikdy nemilovala tolik, abych se ji vzdala nebo postě v tomle smyslu, chchi ti dokázat, že tě pořád miluju a záleží mi na tobě a ty víš, že pro to udělám všechno. *Na chvíli by zněla i jako klasická stará Roxie, kdyby na tváři neměla výraz plný bolesti. Když ale zmíní její nemc, zamračí se.* Už jsem i tak v rizikovým stupni. A zakázali by mi dělat strážkyni. To je jediná věc, co je aspoň podobná... rebelingu? Je to vůbec slovo? Když mi to zakážou, budu muset chodit na dechý terapie a všchno možný a tam nevydržím být. Vždyť mě znáš. *Zaprotestuje. Klidně přestane s kouřením, ale s děláním střažkyne? To bude těžký. Pak se zamračí ještě víc a hodí po něm polštářem.* /Kameny tu nejsou/ Proč myslíš, že se chci vzdát rebelů? Abych ti po konci selece řekla něco jako... Ahoj, měj se dobře a doufám, že tě někdy ještě uvidím? Ne. Když budu muset dělat tyhle oběti, je to proto, abych si tě zase získala. *Dopoví tiše.*

No právě. Protože zbytek neznáš. Já jo a ty víš, že jsem ti nikdy nelhal. *Pokrčí rameny. Je to fakt, který nemůže popřít, protože jí vždycky říkal pravdu a nemá důvod lhát teď zrovna v tomhle. Svou rodinu zná, i když s nimi netráví nijak moc času a patří mezi nejhodnější lidi, kteří podle něj existují. Vždyť Xavier mu pomohl na svět.* Jo, vím. Jenom mi to přišlo jako dost rychlá změna. *Přizná. Jenže pro něj je momentálně důležitý aktuální problém týkající se její nemoci.* Jo, znám, ale vydržíš to. To, že jsi v rizikovym stupni by měla být spíš motivace než výmluva, ne? *Nadzvedne obočí, protože to nechápe. Vždyť může umřít! A ona to bere tak, že by nevydržela nějaký dechový terapie? A on má snad pak vydržet její následný reálný pohřeb? Ani náhodou. Odfrkne si, když po něm hodí polštářem, který chytí a bez váhání ho hodí zpátky po ní.* Zatim všechno děláš proto, abych se šel za pár týdnů, měsíců nebo kdo ví, jak dlouho s tebou rozloučit už fakt natrvalo. A já tě odmítám znova pohřbít. Půjdeš za doktorama, ještě dneska. Klidně půjdu s tebou. Uvidíme, co ti řeknou, s tim se vyrovnáme potom. Než se uzdravíš, zůstaneme tady. *I kdyby to trvalo déle jak Selekce, on tady s ní zůstane. Jsou tu nejlepší doktoři v zemi, takže má největší šanci.*

*Nad tím jen protočí očima, protože se s ním nehodlá dohadovat, když se v rámci možností baví zase normálně. Ona má v sobě stále hodně bolesti z toho, že mu ublížila a bude si to vyčítat asi pořád, ale tohle je přeci jen docela pokrok.* Rychlá změna, protože se odmítám dívat na to, jak se na mě díváš se znechucením. *Zamumlá potichu a když se začnou bavit o její nemoci, ma na tváři zamračený výraz. Dlouho svou nemoc neřešila, protože proč by ji měla řešit, když stejně neměla pro co žít? Teď tu má Rafea, ale již se s tím léčit znamená zahodit strážcoství. Polštář zase chytne a pevně ho obejme a na Rafea upře pohled dítěte, kterému rodiče zakázali týden chodit za kamarády ven. Ale rozlije se v ní příjemný teplo, když uslyší, že "zůstaneme." To ji potěší, i když má stále strach z toho, že mu ublíži a že jejich vztah už nikdy nebude stejný jako před tím.* Ty bys mě tam stejně odtáhl násilím... Takže fajn. Co mám s tebou dělat. *Povzdechne si schválně nahlas a do polštáře, který si dá mezi nohy si opře bradu a zůstane zkoumavě a pořád smutně koukat na Rafa.*

Nedívám se na tebe se znechucením. *Brání se. Zklamaně, ublížen|, možná předtím naštvaně, sle znechuceně rozhodně ne. Její nemoc odmítá brát na lehkou váhu, to po něm po tom všem nemůže chtít. Potřebuje, aby byla v pořádku a zdravá. Aby měl jistotu, že tu s ním bude dlouho a za pár týdnů z jeho života opět nezmizí. Podruhé už by to mohlo být napořád.* To je rozumný. *Povytáhne lehce koutky rtů, když souhlasí s návštěvou ošetřovny. Chvilku sleduje její pohled a nakonec se potichu uchechtne.* Nekoukej na mě tak, vypadáš jak odkopnutý štěně. *Pronese trochu pobaveně a rozpřáhne mírně náruč. S povytaženým obočím sleduje, jestli si stále pamatuje, že je to znamení toho, aby k němu přišla. Vždycky když toužila po jeho pozornosti, tak dodělal práci a pak přesně stejně rozpřáhl ruce, aby mohla jít k němu a sednout si mu na klín.*

Díváš. Nebo se zklamáním. Ale to vyjde na stejno. *Pokrčí lehce rameny a radši ani neříká to, že kdyby si uvědomil, že zabíjet lidi je pro ni hráčka, bude se na ni s tím znechucením dívat. Není moc nadšená z toho, že bude muset na ošetřovnu, protože tím přijde o práci, tím si je dost jistá. Kouření ji ani až tak nevadí, to stejně dělala jen většinou aby postuo nemoci zrychlila.* Cítím se tak. *Odpoví mu ale rty taky lehce vytočí do malinkýho úsměvu. Překvapí ji, když rozpřáhne ruce, ale i tak vyskočí na nohy a váhavě se k němu rozejde a na klín si mu sedne. Ruce mu dá kolem krku a v tichosti mu položí hlavu na hruď.* Je mi to líto, vážně. Budu si to vyčítat pořád. Byla jsem blbá, když jsem si myslela, že tím neco vyřeším. *Do očí se jí nahrnou slzy, ale rychle to zamrká, přeci kvůli ni nebude mít mokré tričko. Tohle ji ale chybělo, sedět na jeho klíně, opírat se o něj. Myslela, že bez toho přežije, že bude radši, když si najde nekohi lepšího než byla ona, při tom by ji to bolelo stejně, kdyby věděla, že ho objímá jiná dívka.*

Nevyjde. Zklamání mi přijde lepší jak znechucení. *To je aspoň jeho názor. Když něco jako malý provedl, mamka se občas podívala zklamaně, ale nikdy ne znechuceně. Rozhodně bere radši zklamání než znechucení.* Ale no tak. Přece jsem tě nenakopl. *Pronese pobaveně. Chce trochu odlehčit atmosféru. Ukázat jí, že je ochotný to dát mezi nimi zase do pořádku. A to je i důvodem toho, proč rozpřáhne ruce a nechá jí, aby k němu přišla. Sám si jí chytí okolo pasu a stáhne na klín, kde jí obejme a celou se jí pokusí ukrýt před tím vším zlým, co se za poslední rok stalo. Zhluboka se nadechne její vůně, která mu tolik chyběla a opře si hlavu o tu její. Konečně mu přijde, že je všechno správně, když jí má zase u sebe. Jako kdyby nějaká malá část jeho samého celou dobu tušila, že doopravdy o ní nepřišel.* Nebyla jsi blbá. To rozhodnutí blbý bylo, to ti vyvracet nebudu.. Ale už je to dobrý. *Pohladí jí po zádech a přitulí si jí k sobě.* Chyběla jsi mi. Tak hrozně moc jsi mi chyběla..

Možná, ale zažila jsem i chvilky, kdy to bylo jedno a to stejný. *Pokrčí rameny. Život h rebelů ji naučit, že se tyhle věci můžou prolínat, hlavně když to dokázala její malá a dívala se na ni i znechuceně i zklamaně, když se jí něco jako malé nepovedlo nebo se vůbec odvážila chovat jako dítě.* To sice ne, ale cítím se jak nenakopnutně nakopnutý pes. *Uchechtne se a pak ji jeho gesto překvapí, ale i přes to, že ji to překvapilo jde a sedne si na jeho klín, obejme ho a stulí se co nejvíc k němu.* Takže mi aspoň v rámci možností odpouštíš? *Zeptá se ho opatrně, zatímco prohrábne jeho vlasy a jeden pramínek jeho vlasů si začne namotávat na prst.* Měli bysme jít na tu ošetřovnu, jinak ti uteču a už mě tam nedotáhneš. *Uchechtne se a lehce se k němu nakloní a věnuje mu polibek na tvář. Nebude na něj spěchat, rohle je pro ně oba jiná a zvláštní situace. Pak se ale zamračí a rozhlédne se kolem sebe.* Kde máš čtyřnohou chlupatou kouli? *Zeptá se ho zvědavě a s nakrčeným obočím.*

Ale rozhodně to nebylo u mě. *Prohlásí přesvědčeně, protože si nevzpomíná, kdy se na někoho koukal znechuceně. Ještě nikdy nepotkal člověka, ze kterého by byl přímo znechucený a koukal se na něj tak. Nakonec nad ní jenom s úsměvem potřese hlavou, protože tuhle hádku těžko vyhraje a zase do večera se o tom, jestli je nebo není jako nakopnuté štěně, dohadovat zase úplně nepotřebuje.* Už je to odpuštěný, zlato. *Odpoví jí a u toho pootočí hlavu, aby jí do vlasů mohl věnovat polibek. Nedokázal by se na ní zlobit dlouho. Ne, když jí má před očima a jsou v jedné místnosti. Přivře oči, když mu prohrábne vlasy, což je gesto, které miluje a znovu si díky němu připadá, jako kdyby našel domov.* Utéct tě už nenechám. Nikdy. *Prohlásí rozhodně a nechá se políbit na tvář, než se zvedne i s ní v náručí.* Dneska jsem ho nedostal z pelechu. Koukal na mě nasupeně a nikam se mu nechtělo, tak jsem ho nechal spát. *Odpoví jí pobaveně ohledně své čtyřnohé chlupaté kouli, aneb jeho psu. Pak už se i s ní v náručí vydá na ošetřovnu, aby neměla šanci si to rozmyslet a zdrhnout.*

Fajn, toto by stejně bylo na dlouho. *Uchechtne se a pak už se uvolní, když se může u něj schovat, v jeho náručí, cítit jeho vůni a užívat si jeho přítomnost. Když ji řekne, že už je to odpuštěno, zvedne pohled a koukne se na něj a snad poprvé za celý rok, od té dkby ci nahrála svou smrt se upřímně usměje.* Chyběl jsi mi. *Odpoví mu na to a pak si začne hrát s jeho vlasy, protože to ji vždy bavilo. Ráda by pak něco řekla, ale zamračí se místo toho, když ji zvedne do náruče.* Vsadím se, že kdyby mě uviděl, vyleze hned. *Uchechtne se a pak se zavrtí.* Ja umím chodit po svých. *Namítne, ale nakonec se nechá odnést na ošetřovnu, i když si přijde jak nemohoucí, je to pořád Rafe, ten i kdyby ji odnesl na popraviště, nevadilo by jí to.*