Kruhovitý salón

Na mně jde vidět vždy, když mám radost. Já to skrýt nedokážu. *Zazubí se a přikývne. Opravdu ji vždy, když se jí něco líbilo, nebo povídala o něčem ji blízkém, vždy ji úplně zářila očka.* Děkuji vám, ale pokud tu máte hudební salónek.. Je tu vše, co potřebuji. *Zazubí se.* /A také vy./ *Pomyslí si v duchu.* Pamatuji si, že jsem psala.. Jako menší, samozřejmě. *Řekne rychle.* Takový příběh, který měl být detektivka a bylo to o tom, jak hlavní hrdinka hledala své ponožky. *Zasměje se a jemně ji zčervenají tváře z toho, jak to vůbec mohla psát.* Ale přeci jen, říkám si, že každý nějak začínal. *Upře na prince své oči, když ji poděkuje.* Nemusíte vůbec děkovat, udělám to ráda. *Usměje se a nad další otázkou ani moc nepřemýšlí.* Teď, jelikož mám vlastně práci, kterou miluji a vlastně i doma mi nic nechybí.. Můj sen je se stát společně se slavnější spisovatelkou i známou houslitkou. *Jemně s úsměvem pokrčí rameny.*A samozřejmě si najít svou pravou lásku.. To je také důležité. *Zazubí se a podívá se zvědavě na prince.* Co máte za sen vy?

To je ale krásné. A taky roztomilé. *Usměje se na ní a pak přikývne.* Dobře, ale kdyby se přeci jen něco našlo, nebojte se na mě obrátit. *Ujistí jí a pak si poslechne, o čem ze začátku psala a rozesměje se, když zmíní ponožky.* Přesně, každý nějak začínal. A myslím, že detektivka o hledání ponožek je něco, s čím se sžije každý normální smrtelník. *Pokrčí rameny a pak se na ní vděčně pousměje, když mu nabídne vyslechnutí. Radši se u toho nijak dál nezdržuje, protože on není ten typ člověka, který se dokáže s něčím někomu jen tak svěřit. Když odhalí jen trochu z toho, co si myslí nebo jak se cítí, hned si připadá hrozně zranitelně.* To se vám určitě povede. *Přikývne s úsměvem.* Ano, to je. Třeba jí najdete tady a nakonec nebudete houslistka ale budoucí královna. /Která se vlády bude muset ujmout do roka./ *Proběhne mu hlavou, protože pořád musí myslet na to, co bude s jeho otcem. Když se ho zeptá na jeho sen, odpověď má jasnou.* /Zachránit otce./ *To je teď tak nějak jeho jediné přání.* Najít lásku a být šťastný. *Odpoví jí nakonec s úsměvem a pak zaletí pohledem k hodinám a postaví se.* Je mi líto, ale náš čas již vypršel. Dovolíte mi doprovodit vás do komnaty? *Zeptá se jí a nabídne jí rámě. Rozejde se s ní k její komnatě a zastaví se u jejích dveří.* Rád jsem vás poznal. Doufám, že se uvidíme dnes večer na plese. Mějte se krásně. *Rozloučí se s ní a pak se vydá do své komnaty.*

*Zaculí se, když princ poví, jak vypadá z jeho pohledu, když ji jiskří oči. Každá maličká lichotka pro ni moc znamenala.* Dobře, kdyby se něco našlo, obrátím se na vás. Děkuji. *Poděkuje princi a vděčně se usměje.* Ale kdybyste jen viděl, jak jsem na tu "detektivku" byla pyšná! *Zasměje se. Do teď nerozumí tomu, kde se v ní ten nápad vzal.* Děkuji vám, akorát nevím, jestli se tomu tak opravdu stane. Ovšem byla bych moc šťastná. *Usměje se a pokýve hlavou, také si všimla toho, že se jim čas bohužel čím dál tím více krátil.* /Kéžby./ *Pomyslí si a pousměje se.* To je krásné přání. Věřím, že se vám vyplní. Přeji vám hodně štěstí. *Usměje se a když ji nabídne rámě a doprovod, s radostí přijme a celou cestu zpět se usmívá.* Moc vám děkuji, Vaše Výsosti. Určitě mě na plesu zahlédnete. Zatím na shledanou. *Usměje se a ukloni se, než zapluje do komnaty.*

*Má toho všeho už plný zuby. Je to čtyři dny, co palác oznámil, že jeho otec trpí stejnou chorobou srdce, jako jeho babička, která na to zemřela, a že má jen jeden rok života. Moc toho poslední dobou nenaspí. I přesto všechno se ale musí dál soustředit na Selekci, takže teď je opět na cestě do kruhovitého salonu, kde se má s další z nich setkat. Na sobě má černý oblek, černou kravatu a bílou košili. Připadá si už jako robot. Vstát, udělat pár papírů, jít na schůzku s nějakou účastnicí, vrátit se k práci nebo jít na poradu a pak se pokoušet půlku noci usnout. Teď ale na tvář nasadí svůj nacvičený úsměv, když čeká na příchod účastnice do salonu a mezitím ho přejede pohledem, jestli je zde vše. Jsou tu pro ně dvě křesla a vedle nich stůl plný všelijakého občerstvení, ať už jídla nebo pití. Jakmile dívka do salonu vejde, povytáhne koutky rtů ještě o něco více.* Dobrý den, lady. Jak se máte? *Zeptá se jí, jako všech ostatních a pokyne jí k jednomu křeslu, zatímco se posadí do toho svého naproti ní.* Copak mi o sobě prozradíte? *Zeptá se jí zvědavě a nechá jí tak volnou ruku v tom, aby mu řekla, co jen sama chce.* Pokud se chcete zeptat na něco vy mě, nebojte se a ptejte se. A stejně tak se nebojte vzít si cokoliv z občerstvení. *Pousměje se na ní.*

*S tichým, ale rychlým krokem, při kterém se skoro na každém desátém kroku málem zabije, se to šine směrem k salónu, kde má mít dneska dostaveníčko s princem. Je z toho natěšená, ale zároveň se bojí, co je princ vlastně zač. Nikdy neměla šanci ho pořádně poznat, bála se, jak na ni bude působit, a celkově si nebyla jistá tím, jestli nakonec neudělá nějaký trapas, ale stejně se nemohla zároveň dočkat. Mísilo se v ní hodně pocitů, což bylo znát i na jejím výrazu. Byla nervózní, ale i tak se nadšeně usmívala, jako by to měla princi vlastně dlužit. No, několik kroků před vstupem se ale zamotá do dlouhé vlečky svých šatů a když ji pustí dovnitř, spíše tam zaklopýtá a několik kroků za dveřmi se jí zvrtne noha v těch vysokých podpatcích, neohrabaně udělá krok do strany, u čehož jí podklouzne noha a rozplácne se jak dlouhá, tak široká na zem nedaleko dveří. Zrudne a rychle se začne hrabat na nohy, přičemž jí to nejde zrovna tak jednoduše, jak by asi plánovala. Tak se staví nakonec tím stylem, jako by byla na chůdách, a věnuje princi pobavený úšklebek, který doplní váhavým a docela mělkým pukrle, jako by se bála, že ohne-li se víc, než je úroveň prsou, tak se znovu zabije.* Snad nevadí, Vaše výsosti, že se neukloním hlouběji, jinak byste mě asi vážně neviděl v sedě, ale spíš ve vaší královské nemocnici. Jsem ráda, že jsem konečně dostala šanci vás poznat, vaše výsosti, protože tohle... Páni. *Rozmáchne se okolo sebe rukama, ale stále stojí s nohama do X, jako by se snad bála, že udělá-li jeden jediný další krok, spadne zase jako hruška. Nakonec se ale zase váhavě rozejde k místu, kam jí pokynul. Opatrně si tedy sedne a mírně se usměje, ukazujíc na své boty.* No, mám se trochu otřeseně, jak je očividné, ale potřebovala jsem si to vyzkoušet. Tohle je teda poprvé, co nosím podpatky, a opravdu v nich nejsem zvyklá chodit. Jenomže když ony jsou tak nádherné. Asi bych se měla smířit s tím, že si nemám přidávat centimetry podpatky, jestli nechci skončit se zlomenýma nohama. *Povídá dál a dál jako neřízená střela, zatímco se usmívá a pak jen pokrčí ramínky, když se jí zeptá na ni. Neví moc, co má říct, ale nakonec se jenom malinko usměje.* No, asi jste si všiml, že jsem docela šílená. Takhle mi to aspoň lidi říkají, šílený Seashell. Seashell je přezdívka, kterou mi vymyslel můj tatínek, víte? Už je to se mnou odnepaměti, takže si ani nepamatuju, kdy mi tatínek řekl Topsy. *Brebentí dál a pokusí se dát si nohu přes nohu, jenomže skončí v neelegantní zvedlé pozici, tak si je dá zase před sebe a trochu na stranu.* Omlouvám se, že jsem sem tak vpadla, ale ty podpatky jsou jako dvě malá zvířata, neposlouchají, co jim prostě řeknu. Jsou to nevycvičitelné šelmy, to vám tedy řeknu. *Zazubí se a pak se zase podívá do očí prince, protože předtím bloudila spíše po okolí a po tom, co bylo za ním. Jako by se na něj bála podívat.* Jaké jídlo máte nejradši? *Zeptá se ho bezmyšlenkovitě a natáhne se po prvním závitku, který ochutná. Už jen když ho má v puse, tak se jí oči roztáhnou do blaženého překvapení a s tichým výdechem polkne.* Mňam! Tedy.... No, na to nic jinýho říct nejde. To je... *Zamává závitkem.* Něco neskutečného!

*Čeká na příchod další dívky a trochu nadzvedne obočí, když vpadne do místnosti, jako obrovská vlna tsunami a pak se rozplácne na zemi.* Jste v pořádku? *Zeptá se jí hned a natáhne k ní ruku, aby jí pomohl se postavit.* Nevadí, nebojte. Na ošetřovně leží už dost lidí a nepotřebujeme tam další. *Uchechtne se a poškrábe se na zátylku. Radši jí pokyne, aby se posadila, protože jí nechce dál trápit stáním a opravdu nepotřebuje, aby ležela hned po první schůzce na ošetřovně a o něm se proslýchalo, že účastnice týrá.* Sám nechápu, jak jste schopný se na tom postavit. Natož když vidím nějaký holky, jak v tom dokážou i běhat. *Zasměje se.* Třeba si na to postupem času zvyknete a pak už budete na podpatcích sebejistá. *Pokusí se jí povzbudit a pak jí poslouchá, co mu o sobě prozradí a u toho přikyvuje.* Seashell? Má to nějaký význam nebo příběh, jak to vzniklo? *Zajímá se a ovládne cukající koutky rtů, když vidí její pokus o elegantní sezení.* Vypadá to opravdu hodně nebezpečně. *Přitaká s pobaveným úsměvem a pak lehce pokrčí rameny.* Jedno jediné asi nemám. Ale celkově miluju těstoviny. Ať už jsou na jakýkoli způsob. Co máte nejraději vy? *Zeptá se jí nazpátek a pak se usměje, když vidí její reakci na závitek.* Máme skutečně výborné kuchaře. Já tedy sice vařit neumím, ale mohl bych vás někdy vzít do kuchyně. Mohla byste tam ochutnat druhy jídel, která se na akce nebo večeře nedostanou. *Nabídne jí.*

*Uchechtne se, když zmíní ošetřovnu a tolik lidí tam, tak jen povytáhne obočí.* To se tu pořádá hon na lidi, nebo jen až nepřiměřené množství lidí nosí tyhle vražedné zbraně? *Vykopne nohy do vzduchu, ale bohužel jak sedí našikmo spíše ke stolu, aby na prince lépe viděla, nohou narazí o jeden talíř s jídlem, který tak převrátí. Vyskočí na nohy, i když se zase málem zabije, chytí se opěrky svého křesla, a vyjekne, když vidí to, co udělala.* Sakra, sakra, já se moc omlouvám! *Vypískne překvapeně a padne zpátky na židli, načež si rukama zakryje obličej.* Já se fakt moc omlouvám, ale jsem zvyklá naučit se hýbat na minimální ploše, tenhle dostatek prostoru je pro mě až moc nový, že mi dělá problém spíš než se naučit hospodařit s minimem. *Řekne už trochu stydlivě, jako by se za své činy opravdu styděla, a pak se na něj zase podívá. V obličeji má nejistotu, snad jako by se bála, jak na to bude reagovat princátko, a pak si jen povzdechne. Složí si tedy ruce do klína a pak se jen usměje, sice stále trochu nejistě, ale v očích má známku veselí, když se jí zeptá na přezdívku.* Říká mi tak můj tatínek a vlastně všichni jeho kamarádi i ti, co pro něj teď pracují. Vzniklo to jako kombinace mých jmen, Topsy Shae, ale to by znělo jako Šíša, a s tátou jsem vždycky chodila ven k moři, které jsem měla skoro za domem, tak mi začal říkat právě takhle, SeaShell, aby se to hodilo k našemu městu. *Vysvětlí mu a malinko jí úsměv povadne, když se zase mluví o jejím tatínkovi, a pak jen přikývne.* Já mám ráda cokoli, ale asi bych si taky jako vy vybrala těstoviny. Dají se udělat na tolik různých způsobů, a přitom to je prostě jenom jedna věc... Mám tohle opravdu hodně ráda. *Souhlasí a když jí nabídne prohlídku kuchyně, očka se jí rozzáří.* Vážně by to bylo možné? To by bylo dokonalé! Miluju kuchyně, miluju vaření... No, vždyť už i teď pomáhám tatínkovi v jeho restauraci, takže koukat pod ruce nejoblíbenějším kuchařům v království! To by bylo... *Nedopoví větu, jen nadšeně vypískne.* Děkuju děkuju děkuju! Snad tam ale nic nerozbiju. *Povzdechne si.*

Spíše rebelové pořádají až moc útoků na palác. *Přizná a pak už jen sleduje letící talíř a zavrtí rychle hlavou, když vidí, jak dívka před ním začne vyšilovat.* To je v pořádku. Nemusíte se omlouvat. Tohle se občas stává. *Uklidní jí a potlačuje u toho smích.* V pořádku. Klid. *Sleduje jí, jestli jí samou stydlivostí nepraskne hlava a pak se jí snaží nějak odreagovat tím, že se jí zeptá na její přezdívku a to, jak vznikla.* Máte moře ráda? *Zajímá se, protože stejnak potřebuje vymyslet, kam kterou dívku pozvat na další schůzku a nedělá mu problém jí pozvat na pláž. Ať už na tu, kterou mají tady v paláci nebo na tu, která je ve městě.* Ale je to krásná přezdívka. A taky roztomilá. K vám se hodí. *Usměje se na ní a následně jí řekne, že miluje těstoviny.* Přesně tak. Spousta způsobů a pokaždé jsou skvělé. *Pousměje se a nabídne jí prohlídku kuchyně. Jeho rty se roztáhnout do úsměvu, když vidí její nadšení.* Za to nemusíte děkovat. Udělám to rád. Kdybyste chtěla, můžete tam sama něco uvařit, když to milujete. *Pokrčí letmo rameny.* Pod mýma rukama by teda kuchyň vzplála a nejspíš explodovala, ale pod vaším dohledem to určitě nehrozí.

Připadám si trapně. *Zasténá, když vidí, jak ji chudáček princ musí uklidňovat, ale pak už radši k tomuhle nic neřekne. Vrátí se jen k dalšímu tématu, které princ načal, a jen přikývne hlavou, přičemž se na něj pozorně podívá. Když zase zmíní moře, jen se malinko uchechtne, když jí zase vyká.* Člověk by nečekal, jak mu bude po čase připadat divné slyšet jen samé vy tohle, vy támhleto, samé vykání. *Pak se na chvilku zarazí a mírně se usměje, načež pokrčí rameny.* No, k vodě jsem naposledy šla před pěti lety, nikdy jsem se nenaučila plavat a vždycky jenom toužebně vyhlížím z okna našeho domku, abych mohla jít zase ven. Není to zrovna moc jednoduché, když jste doma jediný, kdo dokáže pracovat. *Pokrčí rameny a pak se jen zasměje, když zmíní explozi jeho kuchyně.* To rozhodně ne, podle mě by vám to šlo, jenom... Byste se asi musel naučit trochu základy kulinářské teorie. Víte? *Pak se ale zase trochu zvědavě podívá na prince a povytáhne obočí, načež se posadí tak, jako by ji zajímalo, co jí řekne ještě dál. Pak se jen malinko usměje a znovu pokrčí rameny.* Co teda rád děláte, když už o vás vím, že vaření vám moc nejde?

To nemusíte. *Potřese hlavou a pak se uchechtne.* Navrhujete tedy tykání, Topsy? *Nakloní hlavu mírně na bok. Jemu to nevadilo. Sám chtěl ale počkat, která dívka se na první schůzce odváží mu tykání nabídnout. Na druhé už by jim ho nabídl sám.* Aha, to je mi líto. Pokud byste se chtěla naučit plavat, můžu vám někoho domluvit, abyste se to naučila. *Nabídne jí. Je mu líto, čím si plno z dívek v Selekci muselo projít. Polovina z nich měla jenom jednoho rodiče a prošla si dost věcma a to o nich neví vše.* Jednou jsem to zkoušel. Můj bratranec vaří rád, tak se mě to snažil naučit. Naštěstí vzplála jen jedna utěrka. *Přizná se smíchem.* Moc volného času nemám, ale když už nějaký je, rád hraju na bubny. Umím na ně už odmalička. Pak taky rád boxuju, šermuju nebo prostě jenom běhám, u toho se člověk skvěle uklidní. A nebo se taky věnuju své motorce, kterou si i sám zvládnu opravit. *Vyjmenuje pár svých koníčků.*

*Když jí řekne, jestli ONA nenavrhuje JEMU tykání, jen se trochu nejistě usměje a pokrčí rameny. Nebylo to tedy zrovna takové, jako ona předpovídala, že si toho nevšimne nebo to nebude sám komentovat, ale že to oznámil až takhle přímo, no, moc nevěděla, co na to jinak říct. Nebylo to moc troufalé?* No, jestli by vám to nevadilo... *Znovu pokrčí rameny a pak se tedy podívá na něj, načež se malinko usměje.* No, snad ne, protože zatím se tu s dívkami se Selekce moc neumím seznámit, a přeci jenom, všem vykat... Jes… Až někdy uvidím tatínka, tak bych mu ještě začala vykat. Chudák by z toho taky byl docela mimo. *Usměje se a znovu si nabere ze stolku, tentokrát s maximální opatrností, něco jiného.* Je to oficiální a bez debat. Někdy mě do té kuchyně musíte vzít, protože tohle... *Zamává mu tímhle před obličejem* Musím vidět jak vzniká! *Zasměje se a pak ji něco napadne. Škubne sebou, ale pak se jen zazubí, polkne a sleduje ho s převelikým zájmem.* Můžu vám někdy zkusit uvařit své nové menu? Plánuju vylepšit tátovu restauraci a vymyslela jsem před selekcí pár receptů, ale ještě jsem k tomu nesehnala pokusný králíky, jestli by vám to nevadilo. *Zazubí se a zatváří se jako andílek, načež vykulí oči. Možná až přehnaně, nutno říci.* Počkat, počkat. Vy hrajete na bubny? Vždycky jsem si myslela, že si musíte udržovat nějakou čest, ne? Spíš bych tipovala, že jako princ, a ještě ke všemu korunní, budete hrát na piano, maximálně kytaru, flétnu, housle... I když... *Zasměje se. Sem tam přelétla novinové články, co se o něm šušká, ale nikdy tomu nevěnovala pozornost, neměla čas tomu věnovat pozornost.* Obdivuju vás, že se tolik věcí dokážete naučit. *Přikývne, když jí vyjmenovává své koníčky, a mírně se usměje.* Já mám hlavně vaření. Pak s mým tatínkem máme doma několik toulavých pejsků, pár z toho máme jako opravdu máme, žijí s námi, ale většina je toulavá-

*Zeptá se jí, jestli mu navrhuje tykání a pousměje se, když jí tím trochu vyvede z míry.* Rozhodně nevadilo. *Ujistí jí a pak se zasměje, když dostane až k tomu, jak bude vykat vlastnímu otci.* To asi ano. *Uzná pobaveně.* Mě si můžete připsat na seznam lidí, kterým tykáte. A věřím, že brzo tam budete mít i nějaké dívky ze Selekce. *Usměje se na ní povzbudivě. Líbí se jí, jak mluví o svém otci jako o tatínkovi. Usuzuje z toho, že mají blízký vztah a že ho má opravdu ráda.* Dobrá. Někdy se domluvíme a já vás tam vezmu. *Slíbí jí.* Jistěže můžete. Jsem zvědavý, čím mě překvapíte. *Zazubí se na ní a pak jí vyjmenuje pár svých koníčků.* Ano, hraju na bubny. *Přikývne a její překvapení ho rozesměje.* Na piano hraje můj otec. Naštěstí s kým, kolik je v paláci pravidel mi dovolil hrát na bubny, který miluju. *Pousměje se.* Není to nic zas tak velkého ani přeborného. *Pokrčí rameny a odmávne to rukou, protože mu to rozhodně nějak výjimečné nepřijde.* Takže máte ráda psy? *Nadzvedne obočí a pohledem zaletí k hodinám. Všimne si, že čas na jejich schůzku vypršel.* Omlouvám se, ale už nemáme víc času a po vás přijde ještě jedna účastnice. *Omluvně se na ní podívá a vstane z křesla.* Rád jsem vás poznal a těším se na příště. *Rozloučí se s ní a pak jí vyprovodí pohledem a čeká a na příchod další dívky.* Dobrý den, lady. Jak se máte? *Zeptá se jí automaticky, když vejde dovnitř a pokyne jí, aby se posadila naproti jemu.* Copak mi o sobě prozradíte? *Zeptá se jí a nechá jí tak volnou ruku v tom, aby mu prozradila co sama chce.* Jestli máte nějaké otázky vy na mě, nebojte se zeptat. A stejně tak se nebojte vzít si cokoliv z občerstvení. *Kývne hlavou ke stolu vedle nich, který je plný všelijakého jídla a pití. Sám se natáhne pro sklenici s pomerančovým džusem, protože mu během poslední schůzky docela vyschlo v krku.*

Dobře, děkuji. *Nejradši by doplnila i to "vám", ale když jí stále vyká, i když se dohodli na tykání, jen povytáhne obočí a rozesměje se.* Počkat, takže jak tedy? *Zeptá se ho znovu a s úsměvem, načež se usměje.* To by bylo opravdu super! Moc děkuju. *Poděkuje mu ještě jednou a když jí povídá o bubnech, jen se rozesměje.* Vždyť to musí být složité, prostě bubnovat rukama, nohama, a pokaždé v jiném rytmu. *Zavrtí nad tím hlavou, jako by nechápala, jak to vlastně může zvládat, a pak se zase usměje, když zmíní psy.* Jestli je mám ráda? Miluju je! Celý svůj život mám jednoho pejska, který tu vždycky byl pro mě, je jako můj mladší bráška, takový ten mazlík, kterýho můžu kdykoli obejmout. *Rozplývá se nad svým pejskem a když řekne o čase, jen se upřímně usměje.* Dobře, ráda jsem vás poznala, vaše výsosti. *V polosedu vysekne vachrlaté pukrle, načež odcupitá pryč.*

*Nervozne kráčala na prvé stretnutie s princom. Na sebe mala červené šaty a náhrdelnik s ktorým sa vždy pohráva, keď je nepokojná. Tmavý krvavo červený rúž vynikal na jej plných periach. Vlasy mala vyčesané do vysokého copu zviazané čiernou mašľou. Zaklopala na dvere a čakala kým ju princ pozve dnu. Keď ju pozval, vstúpila do kruhovitého salónika.* Dobrý deň vaša Výsosť. Má sa dobre, no som trošku nervózna. *Povedala úprimne a posadila sa oproti. * Volám sa Addison. Mojou vášnou sú knihy, rada si len tak malujem a navrhujem oblečenie. *Povedala a venovala mu žiarivý úsmev. Nervozita už z nej odpadla.* Aké su vaše záľuby? *Opýtala sa a rozhodla sa, že vyskúša jednu sušienku z občerstvenia.*

*Pozve dovnitř další účastnici, kterou pozdraví a mile se pousměje, když slyší, že je nervózní.* Nemusíte být. Já nekoušu. *Mrkne na ní.* /Leda občas trochu v posteli./ *Doplní v duchu, ale radši si to nechá pro sebe, protože jí nechce překvapit. Kdo ví? Třeba to někdy zjistí sama. Posadí se naproti ní a zeptá se jí, co mu o sobě řekne.* Navrhujete oblečení? To vaše komorné jistě ocení, že přispějete vlastními nápady na šaty. Už se těším, v čem vás na akcích uvidím. *Usměje se na ní.* Co čtete nejraději? *Zeptá se jí se zájmem.* Já tedy moc nečtu, ale kdybyste chtěla, můžu vám někdy ukázat naší knihovnu. Je obrovská, určitě tam najdete plno knih, které si zamilujete. *Nabídne jí, protože stejně musí vymyslet, kam jí pozve na další schůzku.* Rád hraju na bubny, už odmalička. Pak se taky věnuji sportům jako box, šerm nebo jenom obyčejný běh. A sám se starám o svou motorku. *Vyjmenuje pár svých koníčků.* Co nejšílenějšího jste kdy udělala? *Zeptá se jí zvědavě.*

Áno navrhujem, teda aspoň sa o to snažím. *Povie a ticho sa zasmeje.* Najradšej mám romány a moja obľúbená kniha je Srdce ako lad. Bola by som veľmi rada ak by ste mi ukázal knižnicu. *Povedala a zobrala si zo stola sušienku. Zarazila ju otázka čo najšialenejšie kedy spravila, no napokon sa zamyslela a povedala.* Mám dve mladšie sestry a sú to dvojičky, keď sme boli menšie veľmi ich bavilo sa vymieňať. Ja som im vždy pomáhala a vždy keď sa vymenili dopadlo to šialene. *Keď to povedala uvedomila si, že to nebola niaka extra šialená veža.*

U toho je nejspíš potřeba hodně kreativity, že? *Zeptá se jí, protože kreativita je jedna z věcí, které mu naprosto chybí, a proto by nikdy nezvládl to, co ona.* Dobře, tak se někdy domluvíme a já vám jí ukážu. Třeba mi něco doporučíte a já díky vám začnu číst. *Pokrčí s úsměvem rameny a pak se jí zeptá, co nejšílenějšího kdy udělala. Když to slyší zasměje se.* Moji mladší sourozenci, Camille a Stefan, jsou taky dvojčata, ale bohužel u nich prohazování se nevyšlo. *Odpoví jí se smíchem v hlase.* Vyměňovaly se vaše sestry často? *Zajímá se.* Proč jste se přihlásila do Selekce? *Položí jí poté další otázku a její odpověď ho opravdu zajímá.*

Väčšinou hej. *Odpovie mu na otázku a zahryzne sa do sušienky.* Moje sestry sa vymieňali až moc často občas sa mi stávalo, že ani ja som ich nerozoznala. *Povie a zasmeje sa.* Do selekcie som sa zo začiatku prihlásil len tak a nebrala som to niak vážne, pretože s toľkých dievčat, aká je šanca, že vyberú práve mňa? No potom keď ma vylosovali, tak som sa k tomu postavila zodpovedne. * Povedala a neposlušný pramienok, ktorý jej išiel do tváre si dala za ucho.*

Asi je máte hodně ráda, že? Vycházíte spolu dobře? *Zeptá se jí a už teď ví, že jestli spolu doopravdy vychází, závidí jí to. On se svými sourozenci asi nikdy vycházet nebude.* /Kdo by taky vycházel s někym jako já?/ *Proběhne mu hlavou, ale nechá si to klasicky pro sebe. Neříká často to, co si myslí a už vůbec se neumí svěřovat. Jakmile to zkusí, připadá si hrozně zranitelný a odhalený a on si rád udržuje svojí masku, díky které ho nikdo nedokáže tak lehce ranit.* Tak to jsem rád. Doufám, že nebudete litovat toho, že jste si podala přihlášku. *Pousměje se na ní.* Co je vaším životním snem? *Zeptá se jí na další zvědavou otázku.*

Ano mam ich veľmi rada a vycházdame spolu dobre. *Povie a odkusne si zo sušienky.* Je veľmi dobrá. *Usmeje sa.*  To dúfam aj ja, ale myslím si, že nie. *Ako to dopovie znova si odkusne zo sušienky.*  Mojim životnym snom bolo, si zlepšiť karieru modnej navrharky. A aký je váš životný sen?

*S úsměvem přikývne, když slyší, že se sestrami vychází dobře.* Tak to máte štěstí. *Dost jí to závidí, protože on má se svými sourozenci hodně komplikovaný vztah.* To většina jídel tady. Máme skvělé kuchaře. *Přikývne. I jemu velmi chutná jídlo, které kuchaři připravují.* Můj životní sen...Asi být šťastný, najít lásku a až ten čas přijde, být co nejlepším králem. *Pokrčí letmo rameny a pohledem zaletí ke dveřím.* Obávám se, že náš čas vypršel. Dnes jste poslední. Mohu vás doprovodit do komnaty? *Zeptá se jí přičemž vstane z křesla a pak jí nabídne rámě. Odvede jí ke komnatě a zastaví se u dveří.* Rád jsem vás poznal, budu se těšit na příště. Mějte se krásně. *Rozloučí se s ní s úsměvem a pak se otočí a odejde zpátky do své komnaty.*

*Před třema hodinama se probudil na ošetřovně. Nechápal co se stalo, protože celý včerejšek, obzvlášť večer, má v mlze. Pořád se mu motá hlava a šumí mu trochu v uších, ale je to daleko lepší. I jeho kůže má trochu lepší barvu. Od doktorů si vyslechl, co se stalo a hned na to dostal přednášku a o škodlivém vlivu kofeinu na organismus. Odmítal tam zůstal, obzvlášť, když se má dnes konat ta velká porada, které se budou účastnit i rebelové. Vlastně ani pořádně nechápe, jak se jeho tátovi podařilo kontaktovat velitelku rebelů, protože on by absolutně nevěděl, jak to udělat, ale očividně nějaká cesta je. Nad tím teď ale moc nepřemýšlí, protože se soustředí na to, aby se oblékl do obleku a došel do kruhovitého salonu. Tam se posadí do čela velkého oválného stolu a čeká, než přijdou ostatní. Je zvědavý, kolik členů jeho rodiny se zúčastní. Ti budou sedět po jeho stranách. V druhém čele usedne velitelka rebelů a po jejích stranách budou sedět ostatní rebelové. Stůl je velký pro všechny a v jeho středu je i menší občerstvení. Hlavně čaj, kafe a různé jiné nápoje. On sám by si nejradši dal kafe a také si neodpustí toužebný pohled jeho směrem, ale ví, že kdyby si teď dal další kofein, klidně by mohl znovu zkolabovat, což nepotřebuje. Místo toho si radši promne oči, aby je co nejvíce probudil a doufá, že kruhy pod jeho očima tolik nesvítí.* /Jenom doufám, že táta si tohle nechá ujít, protože by se měl šetřit../

*Nemůže vynechat tuhle důležitou poradu. Doufá, že se jim díky tomu podaří získat rebely na svou stranu. Jejich pomoc by jim pomohla a stejně tak i občanům Illey a rebelům samotným. Kdyby onemocněli, neměli by šanci. Ale výměnou za pomoc jim nabízí lékařské prostředky a pomoc. Dělají teď hodně opatření a ty se týkají hlavně toho, jak se postarat o lidi z nižších kast. Snaží se všechny uzdravit, ale nic nezabírá a on je z toho dost zoufalý. Proto se rozhodl přistoupit i na spojenectví s Arowen a rebely, pokud budou teda skutečně souhlasit. A sám ještě dneska ráno kontaktoval velitelku severních rebelů. Neměli na ni kontakt, donedávna pro ně byla dost velkou záhadou. Pochybuje, že někdo jiný ví, že i ona jim je ochotna pomoct. A upřímně jí sám věří víc, jak Arowen. Přece jen, Arowen se svými rebely je zabíjí, ona je s těmi svými chrání. I když je to dost zvláštní. Dojde do Kruhovitého salonku, kde uvidí v čele stolu sedět Wyatta.*neměl by jsi být na ošetřovně?*Zamračí se nad tím. Ví, co se mu včera stalo a dělá mu to starosti. Sjede svého syna pohledem. Nelíbí se mu, jak vypadá. Kruhy pod očima, jeho vzhled je dost ztrhaný. Sám ale na tom není lépe. Ví, že to s ním jde z kopce, ale snaží se tvářit jako, že se nic neděje. Sedne si k Wyattovi. Nechává ho sedět v čele. Stejně tak nějak počítá že to povede spíše on.*

*většinou se nějakých blbých porad neúčastní, ale dnešek je výjimka. Při tomhle chce být. Předpokládá, že z toho vznikne hádka a nemůže u toho chybět. Taky ji došlo, že k tomu budou potřeba pevné nervy, a tak si těsně před odchodem šňupla trochu koksu. Do města už tak často teď nechodí. Ani ne tak kvůli tomu viru, jak kvůli Coleovi, který někam zmizel. Nemá už takový důvod tam chodit. Navíc ji v hlavě pořád leží to s Edwardem. Pořádně neví, co se stalo a tak se mu raději vyhýbá, i když by to ráda věděla. Na sobě má obyčejnou černou mikinu a černé legíny. Vlasy má učesané v culíku a líčení téměř žádné. Vejde do kruhovitého salónku a všimne si Wyatta a otce.* Čau. *Pozdraví je a oba sjede pohledem.* Nechcete si zahrát v nějakým Zombie filmu? Oba vypadáte strašně...bez urážky. *Ani ona ale nevypadá úplně nejlíp. Moc teď nespí, kvůli Coleovi a celkově tomu všemu, co se děje.* Tobě už z těch holek taky dobře hrabe, Wyatte. Otrávit se kofeinem? Do tebe bych řekla, že budeš mít otravu spíše z něčeho jinýho, ale jak se říká "Očekávej neočekávané". *Řekne a sedne si na jednu židli. Pak se koukne na tátu a trochu se zamračí. Štve ji, že se o jeho nemoci dozvěděla mezi posledníma. Měl ji to říct dřív.* Jak je ti? *Zeptá se a v jejím hlase jde slyšet náznak starostlivosti.*

*Když se dozvěděl že se chystá něco s těmi příšerami, co útočí na palác a že se s něma bude něco domlouvat, hned mu bylo jasné, že tam nesmí chybět. Chodil na sebe černé tepláky a černou mikini, přičemž si kapuci hodil na hlavu a pořádně utáhl, aby mu byly vidět jen oči. Taky se rozhodl si vzít dřevěný meč a do druhé svůj Star Wars meč, který ale vypnul, aby nesvítil. Takhle ho přece nemůže načapat ne? Moc dlouho nečeká a hned vklouzne dovnitř. Napřed se schová za nějakou skříňku a když se ujistí, že se nikdo nedívá, rychle přeběhne pod stůl, kde se rozplácne na břicho a zkoumá nové příchozí. V očkách má nadšené jiskřičky, ale doufá, že nepřijdou jeho rodiče nebo jeho sourozenci a nenačapou ho při ultra tajným špehování. Ale zajímá ho, co chtějí řešit, protože tu rýmu rozhodně nechápe.*