Hudební salón

*zčervená, vstane a mírně se ukloní * Jsem ráda, že se ti to líbilo *usměje se a zapřemýšlí *Jestli chceš mohu ti třeba zahrát na narozeninách nebo tak *nabídne *

*Pochválí ji, a když se trochu začervená, usměje se na ni. Když ji nabídne, že by ji mohla zahrát na oslavě narozenin, tak se zase začervená trošku ona, a pak ji hlavou projede spoustu myšlenek. Kdo ví, jestli bude narozeniny nějak víc slavit s rodinou. Ale oslavu si přece může udělat sama a pozvat ty, které by tam doopravdy ráda viděla. A tak přikývne.* To bych byla vážně ráda. *Usměje se na ni a tváří se vážně nadšeně.*

Dobře*usměje se a potom táhle zívne *už půjdu *oznámí, rychle ji obejme *pa!*zamává a odejde do svého pokoje*

*Souhlasí s tím, že by Margareth mohla hrát na její oslavě narozenin. Byla by strašně ráda. Když zívne a řekne, že odejde, jenom s úsměvem přikývne a obejme ji taky.* Dobrou. *Zasměje se a potom, co odejde, dojde ke klavíru. Rukou přejede po klávesách a usměje se. Někdy by se mohla taky naučit něco zahrát na klavír. Po chvilce přejde ke dveřím a odejde zpět do své komnaty.*

*Když ještě měla hlas, ráda zpívala, teď jí ale zbyla jen hra na klavír, který naprosto miluje. Učila ji na něj už její babička, Charity. Ráda hraje večer, když většina lidí z paláce spí, vzhůru jsou snad jen strážci, kteří je hlídají. Tak má jistotu že ji nikdo nebude rušit a taky, že ji nikdo neuslyší. Je docela stydlivá, co se týče tohohle, protože si nemyslí, že by hrála nějak moc dobře a nemyslí si, že by se to někomu mohlo líbit. Na sobě má červené letní šaty dlouhé ke kolenům. Jsou docela jednoduché, což je její styl. Nic přeplácaného. V tomhle je po své matce. Vlasy má volně rozpuštěné, ve vlnách jí tudíž splývají na ramena. Vejde do salonku, který je tichý, nikde ani živáčka. Rozsvítí si jen menší světlo v podobě lampičky kousek od piana, ke kterému se posadí. Prvně prsty pohladí klávesy, než začne hrát první písničku, kterou se sta ne její oblíbená - Echo. Přijde j, že ji i docela vystihuje.*

*Do paláce přijel akorát před chvilkou. Jeho dva kufry vzalo z letiště rovnou služebnictvo s tím, že ho bude mít ve své komnatě. On sám se dopravil limuzínou do paláce a i když mu jedna komorná vysvětlila, kudy se k jeho komnatě jde, samozřejmě vůbec netuší kudy má jít a kde se právě ocitl. Rozhodl se to zkusit metodou pokus omyl, protože zrovna v tuto dobu po chodbách služebnictvo nepobíhá. Ze Španělska odjížděl sice dopoledne, ale debilní časový posun zařídil, že dorazil v tuto dobu. Otevře několik náhodných dveří a pokaždé skončí v nějakém random salonu, který nebude jeho komnatou ani náhodou. Tuší, že je i ve špatné části paláce a tady ani žádnou komnatu nenajde. Možná je to lepší, než kdyby vlezl někomu do komnaty a viděl, jak si to její obyvatel s někým rozdává. I když jemu by to bylo jedno. Je vevnitř prakticky mrtvý. A toto bloudění po paláci a otevírání každých dveří je jenom důkazem jeho vlastní, pro něj nezpochybnitelné, logiky. Na co se zeptat nějakého strážce, který stojí na každém rohu? Nakonec otevře jedny dveře, ve kterých hned po otevření neuvidí tmavou místnost, ale slabě osvětlený hudební salon a dívku sedící u klavíru. Zaposlouchá se do jejího hraní a když dohraje, zavře za sebou dveře.* Hraješ hezky. Jak siréna. *Ozve se. Je mu jedno, že siréna je většinou reprezentována jako zabijácká mrcha, která svou hudbou stahovala všechny do moře, aby se utopili. Pro něj je to lichotka.*

*V hudebním salonku nikdo není, přesně jak doufala. Ráda hraje v noci, protože ji nemůže nikdo slyšet. Kdyby tu už někdo byl, pravděpodobně by se obrátila na patě a šla pryč, do své komnaty. Takhle si ale sedne na stoličku za klavírem, po jehož klávesách přejede prsty, než se dá do hraní. Echo je její oblíbená písnička, přijde jí, jako by vystihovala ji samou. Všechny její pocity, které většinou cítí. Nevnímá při hraní okolí, takže ani nepostřehne zvuk otevírajících se dveří. O tom, že zde není sama se dozví až ve chvíli, když na ni onen dotyčný promluví. Trochu nadskočí a otočí se. Trochu rozpačitě se na něj usměje a kývne hlavou na znamení díků. /Siréna? To, že se jako kvůli mýmu hraní touží lidi zabít?/

*Díky své metodě pokus omyl se dostane až do hudebního salonu, kde uvidí, že se zde svítí a pak mu dojde, že slyší i zvuk klavíru. Doposlechne si tu písničku a i když jí nepoznává, docela se mu líbí. To jí také řekne, když dohraje. Sice svým způsobem, ale podle něj je to lichotka nejvyšší třídy.* Ahoj...? *Zvedne to na konci trochu do otázky.* Promiň, jestli jsem tě vylekal, otřásla ses jak palma. *Uchechtne se suše. Udělá pár kroků směrem k ní a sedne si na jednu židličku u stojanů s kytarama.* To je vtipný, taky na ní hraju. V tomhle světě je tak zěžký být originální. *Postěžuje si a zamračí se na kytaru. Pak vzhlédne k dívce, která ho dosti zaujala a je mu jedno, že je skoro půlnoc. On si s ní chce povídat.* Ty toho asi moc nenamluvíš, co? Jsi jako rybka. Malá rybka. *Vymyslí další skvělé přirovnání a vzhledem k tomu, jak dlouho se učí znakovku, tak ani nevnímá, že slovní spojení "malá rybka" rovnou i rukama zaznakuje.*

*Docela ji vylekal, když na ni najednou promluvil. Myslela si, že je sama.*/Jak dlouho mě asi poslouchal?/*Je ráda, že stihla zahrát jen jednu písničku a doufá, že neslyšel moc. Poděkuje mu za kompliment kývnutím hlavy. Jinak nemá jak. Nemá u sebe sešit, do kterého píše pro druhého zprávy a pochybuje, že by znal znakovku. To nezná jen tak někdo. Na pozdrav mu zamává rukou a sklopí na chvilku pohled. Chce mu říct, ukázat, že mluvit nemůže, ale než to stihne, on se jí omluví za vylekání, nad čímž se pousměje a mávne nad tím rukou. Pozoruje ho, jak jde ke kytarám. Souhlasí v duchu s jeho názorem, na kytaru se učí hodně lidí,i ona sama by to chtěla zkusit. Nad jeho přezdívkou se pobaveně usměje až po chvilce si uvědomí, že to zaznakoval. Znaková řeč je pro ni jako mluvení, takže si to prvně ani neuvědomila.*"Ty znáš znakovou řeč?"*Zeptá se a nadzvedne zvědavě obočí.*"Není to ani o tom, že toho moc nenamluvím, spíše o tom, že ani mluvit nemůžu, jsem němá.."*Vysvětlí mu, proč neřekla ani hlásku. Následně si zase něco uvědomí a polkne.*"Ty jsi Caleb, že? Princ Španělska."*Rodiče jí říkali že je s tamějším princem zasnoubená a taky, že se učí kvůli ní znakovku.*

*Nadzvedne obočí, když mu na pozdrav jenom zamává a nic neřekne, ale rozhodne se to neřešit. Pak vyjádří své nespokojení s tím, kolik lidí hraje na kytaru a že on nemůže být vůbec originální, i když je díky své poruše rozený unikát. Nakonec se rozhodne jí dát přezdívku, kterou rovnou i zaznakuje. Když zaznakuje nazpátek, vykulí oči a pak se podívá na své ruce, jako kdyby jimi měl čarovat a nějak jí to nevědomky naučit. Hned ale vzhlédne, aby viděl další její znaky.* Jo, znám. Asi jsem se s tim narodil. *Zvedne do vzduchu svoje ruce a několikrát zatočí dlaněma, jako kdyby čekal, až z nich vystřelí nějaké paprsky, které jeho tajnou moc potvrdí.* /Třeba jindy. Teď je svědek ona, tak mě nechtějí prozradit. Ještě by ze mě udělali mimozemšťana./ *Dojde mu a ruce zase složí.* Ty jsi němá? Žábry máš taky? A šupiny? *Koukne na ní obdivně a vyvalí své oči. Když uhodne jeho jméno, nadzvedne obočí.* Počkat.. Ryby nemaj umět věštit. *Upozorní jí na menší chybu, které se podle něj dopustila, když zde míchá dvě potvory naráz.* Jak víš, kdo jsem? *Zeptá se jí, ale pak to dojde i jeho mozku a on znovu vykulí oči.* Sakra. Tebe si mam vzít, že jo? *Vypadne z něj a dál na ní kouká jako na zjevení.*

*Když Caleb zaznakuje přezdívku, kterou pro ni vymyslel, chvilku jí trvá, než si to uvědomí ale poté zaznakuje zpět. Diví se, že to ale zná, ne mnoho lidí znakovou řeč umí, s ostatními se dorozumívá podle sešitu, do kterého píše a nosí ho s sebou, až dneska, protože nepočítala s tím, že někoho potká. Pobaveně ho sleduje, jak si prohlíží svoje ruce. Po jeho otázkách se pobaveně usměje a potřese hlavou.*"Ano jsem. Žábry, šupiny, ploutve a ani nic dalšího skutečně nemám, omlouvám se, pokud tě to nějak zklamalo.."*Vzhledem k tomu, že ho dneska vidí poprvé, je jeden z mála lidí, který umí znakovku, dokáže si tipnout kdo to bude a Caleb jí to tak nějak potvrdí, svými dalšími slovy.*"Jmenuji se Despoina."*Představí se mu.*"Neviděla jsem tě tu, ale přesto jsi mi přišel povědomý, navíc umíš znakovku. Rodiče říkali, že ses jí kvůli mě učil." *Vysvětlí, proč usoudila, že je on Caleb a následně mu dojde, kdo nejspíše je ona a na jeho otázku přikývne.*"Už to tak vypadá."*Poté chvilku mlčí. Tedy, mlčí pořád, ale nic neznakuje, jen se na něj dívá, stejně jak on na ni, i když její výraz méně vykulený a překvapený. *"Promiň.. Domluvený sňatky samy o sobě stojí pěkně za prd a ty jsi zrovna ještě zasnoubený se mnou."*Cítí se kvůli tomu i dost blbě, on se kvůli ní se musel učit znakovou řeč, což není jednoduché.*/ Proč mě rodiče raději nemohli nechat být? Bylo by to tak lepší, prostě bych byla sama, ale zvládla bych to../

*Zeptá se jí na šupiny a na žábry a po její odpovědi se potichu uchechtne.* Ty ploutve chci vidět. *Oznámí jí a pak už jí vykuleně sleduje, když odhadne jeho jméno.* Emmm.... Asi.... Ahoj...? *Odhadne jednu z možných reakcí, která mu přijde nejvíce vhodná. Nemá smysl říkat své jméno, když ho ona už zná, ne?* Jo, nejspíš jo. Já...doteď jsem nevěděl, proč jsem se jí vlastně učil. Teď už to dává smysl. *Poznamená, když mu dojde, že ona je tou, kterou si má vzít. Chvíli mlčí a jenom na ní kouká, než ona zase začne znakovat.* Myslím, že nebudeš tak hrozná. Když se budeme hádat, neprasknou mi ušní bubínky. Budeš jenom rychle máchat rukama. *Snaží se na tom najít nějaké pozitivum a u toho pokrčí rameny. Kdyby uměl projevovat emoce, nebo bral prášky, asi by se na ní zazubil, nebo tak, ale takhle má pořád převážně vážnou tvář.* Brzo zjistíš, že daleko větší zlo budu já pro tebe. *Poznamená a v myšlenkách se vrátí do té doby, kdy se pokusil zabít a od kdy má na ruce jizvy.*

*Pousměje se nad tím, že che vidět ty ploutve a nemá potřebu to nijak komentovat. Odhadne jeho jméno a vysvětlí mu i proč.*"Ráda tě poznávám."*Snaží se být slušná a tohle je taky to první, co na to říct/zaznakovat.*"Není to nejlehčí.. Je mi líto, že jsi se to musel učit kvůli mě."/Muselo mu to zabrat dost času../*Je jí vážně líto, že ji rodiče jen tak nenechali, bez zasnoubení. */Máma ani nebyla královská a tátu taky nezasnoubili babička s dědou, proč já? /*Pobaveně se usměje, když se v tom snaží aspoň Caleb najít nějaké pozitiva.*"Pořád ale mohu práskat dveřma."*Usměje se na něj. Nadzvedne obočí.*"Proč bys měl být ty větší zlo pro mě?"*Je upřímně zvědavá, co jí a to odpoví. Zkoumavě si ho přitom prohlíží. Nepřipadá jí jako všichni ostatní. Většina lidí se jen tak otočí, když zjistí, žer je němá a odejde nemají jak se s ní bavit, u něj to možná zlehčuje to, že umí znakovou řeč ale i tak, s ní si člověk moc legrace dle jejího názoru neužije. Celkově na ni ale působí.. jinak. A jejím cílem se právě stalo to, zjistit proč tomu tak je.*

Jo, no.. já tebe taky. *Zopakuje to po ní, i když je to pro něj divné, protože tuhle frázi použil snad třikrát v životě. Přijde mu hrozně otřepaná, zbytečná a nelogická. Nebo aspoň jeho narušené logice.* Nebylo to to nejtěžší, co jsem se kdy učil. Byla to i zábava. *Pokrčí rameny prakticky bez zájmu, protože víc zájmu vyjádřit neumí a nedokáže.* Ne, když žádný nebudou po ruce, nebo budou daleko. *Poznamená. Komunikaci bere jako ping pong. Jednoduchou hru, která vyžaduje dva hráče. A tahle konverzace mu přijde jako skvěle rozehraný set.* Prostě protože. *Pokrčí ramenem.* Nepotřebuju, aby z tebe byla leklá ryba a rychle jsi uplavala, když ti to řeknu. *Na to ho to až moc baví.*

*Neví, co říct, takže mu jen řekne, že ho ráda poznává, protože je jí trapný nic neudělat. Být jen v tichu a ani nic nezaznakovat. Je jí líto, že se kvůli ní musel učit znakovou řeč, není to zrovna nejjednodušší a jí přijde blbé, že to musel udělat právě kvůli ní, aby se s ní měl jak dorozumívat, protože jinak by to pořád musela psát. */Jak j nesnáším rebely./*V podobných situacích si na ně vždycky vzpomene a na to, co jí udělali a proč teď nemůže žít normálně, jako všichni ostatní. Jeho slova o tom, že ho to bavilo ji nijak nepřesvědčí. */Nevypadá zrovna nadšeně../*Zkoumá jeho tvář, který je bez špetky zájmu. Proto mu to neuvěřila.*/Očividně neumí moc lhát./"Bavilo? Nevypadá to tak."*Neodpustí si to a musí to nějak okomentovat.*"Máš na všechno odpověď?"*Na tváři má menší úsměv, když tohle znakuje. Zajímá se, prčo by to ona s ním neměla mít lehké, zdá se jí zatím docela milý.*/Třeba bychom mohli být aspoň přátelé../*Nevěří, že by se do sebe zamilovali, ale přátelství by možná šlo.*"Hel, taky z toho nejsem moc nadšená, ale jsme zasnoubení, nejspíše se budeme muset vzít, takže spolu strávíme zbytek života.. Jednou poznám, o co jde, není snad jedno, jestli teď nebo třeba za měsíc?"/Navíc se můžu někoho klidně zeptat../"A j nikam neuplavu, i když mi to řekneš, slibuju."

*Když vidí, jak zaznakovala otázku o tom, jestli ho to skutečně bavilo a že to tak nevypadá, nadzvedne o pár milimetrů obočí a chvilku mlčí.* Věci jsou občas jiný, než jak vypadají, rybko. *Pokrčí nakonec rameny.* Jasně, že mám. *Nadzvedne mírně jeden koutek rtů.* Konverzace je jako ping pong. Rozvíjí se pomocí odpalů. Čím zajímavější set právě probíhá, tím více odpovědí mám. *Shrne jí to co nejrychleji. On má doopravdy při komunikaci s druhými v hlavě menší ping-pongový stůl, na kterém si rozhovor promítá. Když se z něj snaží dostat, proč to s ním nebude mít jednoduché, jenom jí beze slova sleduje a pak si povzdychne a sklopí pohled ke svým kolenům.* Jsem omyl, který se pokazil jak nejvíce mohl. Moje máma se mnou nečekaně otěhotněla, když byla už těhotná 14 týdnů s mojí starší sestrou. Musela nás oba porodit ve stejný den. Nestihnul se mi dovyvinout úplně mozek, a proto trpim schizoidní poruchou osobnosti. Což ti asi nic neřekne, takže ve zkratce to znamená, že nemám prakticky žádný city a emoce, takže je ani neumím dávat najevo a věci si řeším dost často po svém, což plno lidí nechápe. *Pokrčí rameny a vzhlédne k ní.* Šťastná, že to víš? *Nadzvedne obočí.* Takže neboj, z nás dvou jsem já ten postiženější. Pro tebe je aspoň znakovna a další možnosti, jak se dorozumět. Mě nic emoce nenahradí. *Radši by nemohl mluvit, ale něco cítil a tím pádem rozuměl lidem okolo sebe, než mít tuhle poruchu. Než jí dá ale nějaký čas na to, to zpracovat a zareagovat, zvedne se a vydá se ke dveřím. V polovině cesty se na ní otočí.* Ty asi nevíš, kde mě ubytovali, co? *Zeptá se, protože tu nechce bloudit do rána.*

*Nevypadá, že by ho znakování nějak bavilo, jak sám tvrdí. Nijak mu to nevyčítá, spíše si nepřeje, aby lhal, když už, tak aspoň ne tak blbě, pak se nemusí snažit. Stejně si i po jeho slovech myslí svoje. Ale dále se s ním o tom nedohaduje. Když řekne, že i když nemůže mluvit, aspoň může prásknout dveřmi a on na to má taky odpověď, zdá se jí, že ji má snad na všechno a rychle pohotově. Trochu se taky pousměje.*"To je.. skutečně zajímavý. Nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlela."*Ji samotnou by konverzaci asi nikdy nenapadlo přirovnávat zrovna k ping pongu, ale uznává, že to co Caleb řekl je pravda. Chce vědět, proč se jí zdá jiný a proč by to podle něj s ním neměla mít lehké. Stejně se to jednou dozví, mají se vzít. Takže jí přijde jedno, jestli teď nebo až za nějaký čas. Je ráda, že se rozhodne jí to skutečně říct a zvědavě ho poslouchá. Upřímně nečekala že to bude až tak vážný s ním. Chce mu na to vše něco říct, ale než to stihne, on se zvedne a vydá se pryč, chce ho zastavit a roto se vydá k němu a když se otočí je už skoro u něj. Na jeho otázku potřese hlavou, ale donutí ho tu chvilku zůstat. *"Říkal jsi, že pokud mi to řekneš, že jako leklá ryba odplavu, ale teď to děláš ty, utíkáš. Rozhodně nejsi omyl, jak si myslíš sám. Mně se to spíše zdá jako zázrak. Ale je to asi věc pohledu. Doufám, že jednou to třeba pochopíš i z toho mého.. Nevadí, že moc nedovedeš dávat najevo emoce, teď už aspoň vím, proč jsi na něco z našeho rozhovoru reagoval tak jsi jsi reagoval.. Je mi dost líto, že tě lidi nechápou, kvůli tomu, že některé věci vnímáš jinak, máš o rozhodně těžší jak já.. Ty ses kvůli mě naučil znakovku, takže já se budu snažit tě co nejvíce chápat a nezarážet se hned u všeho, jako dneska.. Je to asi to nejmenší, co můžu udělat. Navíc, jak jsem řekla, máme se vzít, tak bych byla ráda, kdybychom byli aspoň přátelé. "*Pokrčí rameny.*"Jinak, zahraniční hosté mají své komnat v druhém patře, od schodů napravo. Jestli chceš půjdu s tebou a pomůžu ti komnatu najít."*Nabídne se.*

Ale přitom hraješ docela dobře. *Pokrčí jedním ramenem a nakonec jí vysvětlí, proč je takový, jaký je a proč to s ním bude mít těžší, než on s ní. Nedá jí nijak moc šanci na reakci a rovnou se zvedne, protože momentálně potřebuje nutně najít svojí komnatu. Jenže ona se začne vyjadřovat k tomu, s čím se jí svěřil.* /To je fakt dlouhej odpal./ *Poznamená v duchu. V takových chvílích ho slovní ping pong přestává bavit.* Co se ti na mě zdá zázračnýho? *Uchechtne se suše a potřese nad ní hlavou.* Myslíš, že dokážeš být kamarádka s někým jako jsem já? Být tebou tak nepředbíhám. Pořád mě neznáš. *Upozorní jí, protože si je jistý, že za chvíli ho bude mít za rozeného magora tak, jako všichni ostatní.* Ale díky, že se aspoň pokusíš. *Z jeho tónu hlasu vděk slyšet není. Neví, jak ho tam promítnout. Každopádně nevěří tomu, že by jí to vydrželo nějak dlouho.* To bys byla hodná. *Přikývne po její nabídce, že mu jeho komnatu pomůže najít.*

*Usměje se. Nechápe, proč by to ona měla mít těžší s ním, jak on s ní. Ale po tom, co jí řekne v duchu uzná, že to bude asi pravda. Ale hlavně jí je Caleba líto. Když říká, že dělá po svém věci, které lidi nechápou. Navíc. nemít emoce? Nedovede si to představit. Je to ještě horší, ne být němá. */To nemůže fakt skoro cítit? Radost, smutek?/*Když chce odejít, má v plánu ho zastavit, ale on sám se v odchodu zarazí, takže mu může říct to, co má na srdci.*"Stává se jen výjimečně, že žena během těhotenství otěhotní znovu, ne?"*Nakloní hlavu na stranu. Už tohle je podle ní zázrak, ne nějaký omyl.*"Chci to aspoň zkusit. Doufám, že jednou budeme aspoň kamarádi, když ses máme vzít.. Za pokus nic nedáme, ne? Prostě bych s tebou aspoň trochu ráda vycházela."*Pokrčí rameny. Ví, že ho nezná, ale chce ho aspoň trochu poznat, než si ho vezme a chce si s ním aspoň trochu rozumět. Jejich manželství bude už tak nejspíše na nic a co, když okolo sebe budou ještě chodit jako cizinci?*"Nemáš zač."*Není to podle ní ani něco, za co by jí měl děkovat.Ví, kde mají všichni zahraniční hosté komnaty a nabídne se, že mu pomůže najít i tu jeho. To, že ji neodpálkuje ji docela potěší. Zhasne světlo, kterým si svítila, aby viděla na klavír a kývne ke dveřím. Vydá se po schodech společně s Calebem do druhého patra. Chvilce se rozhlíží, než zadrží jednu komornou. Kývne na Caleba a nějak se jí zeptá, kde je jeho komnata. Po vysvětlení, že je to napravo, hned třetí pokoj poděkuje úsměvem a kývnutím. Vydá se směrem, kam je komorná navedla, než jsou před jeho komnatou.*"Kdyby jsi někdy něco potřeboval, klidně mi třeba napiš."*Pousměje se na něj.* "Tak.. dobrou a zase někdy."*Rozloučí se s ním ve znakovce a pak se otočí a pomalu vydá pryč, taky do své komnaty, protože už se jí znovu se vracet do hudebního salonku nechce.*

*Zarazí se v odchodu, protože chce svojí komnatu najít hned a ne tu dýl bloudit a ona nejspíš bude vědět, kde by jí mohl mít, když tu žije. Tím jí dá ale prostor na nejdelší odpal v historii stolního ping pongu.* Ano. Proto to taky žádná nečeká a pak kouká jako vyvalenej vorvaň, když zjistí, že čeká o jedno dítě víc, než původně chtěla a očekávala. *Pokrčí jedním ramenem. On v tom nikdy nebude vidět nic speciálního. Maximálně neobvyklý omyl. Ale bez ohledu na to, kolik přídavných slov k tomu přidá, pořád bude jen a jen omylem ve svých očích.* Jsi odhodlaná. To se mi líbí. Jako rybka s hřívou. *Řekne jí upřímně, i když se u toho nijak povzbudivě neusměje, jako normální lidi. Pak se s ní vydá na chodbu a do druhého patra, kde společně hledají jeho komnatu. Cestou se rozhlíží různě po chodbách a snaží se najít nějaké místo, které se bude lišit od ostatních a díky tomu v budoucnu pozná, jestli je na správném místě. Jelikož je ale unavený, nic takového nenajde a odsune hledání na zítřejší ráno, až bude vyspalejší.* Díky. *Kývne hlavou, i když jí nejspíše sám od sebe psát nebude. Má v plánu mezi nimi udržovat určitý odstup, aby to s ním vůbec vydržela, protože kdokoli ho poznal blíže, zjistil, že je to magor a pak odešel.* Dobrou noc. *Rozloučí se už s jejími zády a potom jen potřese hlavou nad tímhle setkáním a vejde do své komnaty. Hned jakmile tam vejde, zjistí, že dost věcí bude muset uzpůsobit svému obrazu. Komnata je totiž až moc .. normální.*

Cassidy měla dneska chuť vytáhnout po docela delší době svou kytaru a něco si zahrát. Už si i promlouvala do duše, mrhá svým talentem a měla by zase začít hrát. Byla v tom přeborník. Jenže přišli nějaké problémy a ona už neměla na hru na kytaru tolik času jako dříve. Čím starší byla, tím více starostí bylo a ona si z nich nemohla vyhrabat. Jenom hudba ji na chvilku dostala vyvést z reálného světa. Nechtěla rušit své okolí, jelikož respektovala to, že někteří prostě její brnkání někdo nemá rád. Ráno se odebrala ze své komnaty do koupelen kde jako každý den započala horkou vanou. Po asi půl hodině vypadla a oblékla se do svých krásných a honosných šatů, které měla ze všech nejraději. Nezapomněla ani na svůj nejoblíbenější parfém a vyšla zpět do svého pokoje, kde si vyzvedla svou kytaru a vydala se do salonku, kde každý kdo uměl hrát byl její kamarád. Už se nemohla dočkat, až si tam sedne a začne hrát. Ze salonku ji nikdo dlouhou dobu nedostane, milovala místa kde to žije hudbou. Otevřela velké honosné a těžké dveře a spokojeně si oddychla s tím pocitem, že je zase na místě kam patří mezi lidmi, kteří ji rozumí. Odebrala se do svého oblíbeného koutku zády ke dveřím. Nikdo tam zatím nebyl a tak se rozhodla i zpívat. Dokonce uměla zpívat, ale to nikdo nevěděl. Byla v tomhle až moc velký stydlín. Sedla si a koukala u toho z okna ven. Začala hrát první akordy a zpívala jednu ze svých oblíbených písní. Doufala, že ji nikdo po zbytek 5 minut nevyruší, chtěla aspoň dozpívat jednu píseň.

*Nedávno přijel se svým bratrem do Illey, aby reprezentovali svoji zemi. Dneska se ale rozhodl odreagovat se od povinností. Chtěl si odpočinout. Když ráno vstal, strávil většinu času ve své komnatě pro zahraniční hosty a skoro nic tam nedělal. Teď se ale rozhodl, že by se mohl zajít podívat do hudebního salonku a po delší době si znovu zahrát na nějaký ten hudební nástroj. Umí hrát na několik druhů, ale mezi jeho nejoblíbenější patří kytara i přesto, že moc nezpívá. Nemyslí si, že zpívá zrovna nějak hezky. Na sebe si oblékne jednoduché černé kalhoty a bílou košili a zamíří k salónku. Už když přijde před jeho dveře, uslyší, že tam někdo je. A tak pomalu a potichu otevře velké dveře a vstoupí dovnitř. Opře se o stěnu za zády té dívky, která zpívá a hraje na kytaru. Hraje vážně nádherně a zpívá ještě lépe. Na jeho tváři se objeví velký úsměv a opřený o bílou stěnu ji potichu pozoruje a vnímá každý tón hudby. Když dotyčná dohraje, pomalu k ní přejde a s úsměvem na tváří ji pozdraví.* Ahoj, zpíváš nádherně. *Zvolí už ze začátku tykání, má pocit, že by ji to nemuselo nějak vadit.* Já jsem Nathan Oliver de Croy-Solre. *Jednoduše se představí.*

Poslal ji sem její otec, protože její bratr byl jak se to řekne….líný blbec. Původně se ji sem vůbec nechtělo, ale postupem času co tu nějakou tu dobu byla, měnila svůj názor. Začalo se ji tu líbit. Příroda a okolí bylo krásné a už teď ji bylo jasné, že se ji s touhle krajinou bude špatně loučit. I když tu bylo krásně, tak se ji povinnosti jenom hrnuly. Dneska měla po delší době volno a věděla, že si dneska bude muset pročistit mysl. Proto den začala výhledem z balkonu na krásnou přírodu, pak si zašla do horké vany a nakonec si oblékla krásné letní, bohatě zdobené šaty, které jen zdůrazňovaly její krásu. Její dokonalý den nemohl chybět bez hudby, popadla proto svou kytaru a rozešla se pro klid všech do salonu, kde je hra na nástroj ne že dovolena, dokonce i očekávána a přána. Tam bylo její místo. Nehodlala tam sice zase strávit celý den, ale nějakou dobu tam pobude. Pak by si chtěla udělat vyjížďku na koni k zdejšímu jezeru a zaplavat si, protáhnout tím dávno zapomenuté svaly. Konečně se dostala do salonu a sedla si na její oblíbené místo. Začala hrát a zpívat, nečekala že by někdo přišel tak docela brzy ráno a tak se jednoduše nekrotila a zpívala tak, jak ji bylo přiděleno. Neslyšela nikoho přijít a tak v klidu dozpívala píseň a spokojeně si oddychla. Pak ale za sebou uslyšela něčí kroky a hned se lehce napnula, měla snad slyšiny? Ne neměla, jelikož blížící se kroky na ni momentálně promluvily. Od nohou vyjela pohled výše a spatřila hocha s úsměvem na tváři. Nejspíš se mu její hra na kytaru a zpěv líbil, kdyby ne, tak by se tvářil jinak. Trochu ji to zaskočilo. Otočila se k němu čelem a pousmála se . „Ahoj…ehm, děkuji.“ V mysli si oddychla a široce se usmála. „Já jsem Cassidy Bloodworth.“ Postavila se a koukla na to co drží v ruce. „Počkej, ty taky hraješ na kytaru?“ Zazubila se a nadšeně na něj koukla.

*Teprve nedávno přijel do paláce v Illey a konečně se dneska chtěl odreagovat. Povinností měl jako korunní princ až nad hlavu a dnesk měl trochu volného času pro sebe. A tak se rozhodl, že dneska zamíří do hudebního salonku. Na sebe si oblékl jednoduchou bílou košili a černé kalhoty. Svůj dnešní outfit nijak nehrotil, šel si konec konců zahrát jenom na kytaru a nepočítal ani s tím, že by tam někdo vůbec byl. Kytaru si vzal svoji, na tu se mu hraje nejlépe. Někdo to možná nedokáže pochopit, přece každá kytara je stejná. On si ale na tu svoji prostě už zvykl. Když přijde k hudebnímu salonku, tak už před ním uslyší, že tam někdo je. A tak potichu otevře velké dveře a pomalu přejde dovnitř. Přejde si ke stěně o kterou se potom i opřel. Poslouchal pozorně zpěv oné dívky, co tam seděla a hrála na kytaru. Neviděl ji ani do obličeje, a tak si stihl prohlédnout i celý salonek. Když dohraje, pomalu se rozejde přímo k ní a pozdraví ji s úsměvem velkým na tváři. Představí se a potom zjistí i její jméno. Jeho úsměv na tváři nemizí. Když se Cassidy podívá na jeho kytaru, jenom ji trochu nadzvedne a přikývne.* Jasně, mám rád hudbu a přišel jsem si sem zahrát. *S úsměvem ji odpoví na otázku. Už teď mu je jasné, že hudba a hra na kytaru bude jejich společný koníček.* Umíš hrát i na něco jiného než na kytaru? *Zeptá se ji ze zvědavosti a pohlédne ji přímo do očí.*