Velká knihovna

To je cena za to, že si tvoříš vlastní cestu, u které nemáš mapu. Získáš tím ale daleko více zkušeností a stane se z tebe ještě lepší člověk. *Pousměje se na ní a pokrčí lehce jedním ramenem.* Přesně tak. Lidi si musí naslouchat, aby mohli pořádně komunikovat a poznali co nejlépe toho druhého. *Přitaká jejím slovům a pak jí tak trochu vysvětlí, jak to s knihovnou funguje.* Kdybys chtěla, můžu zařídit, aby ses s tím týmem seznámila. Mohli by ti to vysvětlit daleko lépe jak já a klidně tě to i naučit nebo ti to ukázat. *Nabídne jí s úsměvem, když vidí, jak jí to nadchlo. Pak jí řekne, že si klidně může půjčit kolik knih chce. Věří jí, že s nimi nic neudělá.* Není vůbec za co. *Potřese se smíchem hlavou.* To ukazuje i tvůj úsměv. Je moc krásný. *Pousměje se na ní.*

*Prikyvuje. Určite je lepšie, že ju jej rodičia nevodia za ručičku a že sa musí veľa vecí naučiť sama, no chýba jej rodičovská podpora a uistenie, že ju budú mať radi, nech sa deje čokoľvek.* Len niekedy si nie som istá, či robím to správne rozhodnutie. *Povie a pokrúti hlavou.* Ale to si človek nie je istá nikdy. *Prehodí veselo. Prikývne jeho slovám. Presne to je tá vec, čo jej rodičia nerobia - nenaslúchajú jej a nevie o ich dcére skoro nič, čo je poľutovaniahodné.* Je niekedy priam zázrak nájsť ticho v tomto ukričanom svete. *Povzdychla si a premýšľala nad ľuďmi, ktorí sa stále len niekam ponáhľala a zrazu zistili, že im prítomnosť niekam ušla. So záujmom počúva, ako to tu v knižnici funguje a ticho si praje byť toho súčasťou. Naradostnene na neho pozrie.* To by bolo naozaj fantastické. *Povedala a priložila si jednu ruku na hruď. Nikdy netúžila po ničom inom, len po vzdelaní. Nebol to hádam až taký absurdný a nesplniteľný sen... Usmeje sa ešte širšie, keď jej povie, že má pekný úsmev.* Tak v tom prípade by som sa nemala prestať usmievať. *Zasmeje sa a vôbec by ju netrápilo, že by mala z toľkého usmievania vrásky.*

Většina našich rozhodnutí jde napravit. A pokud to napravit nejde, je potřeba se otřást a pokračovat dál. Kdyby to bylo jednoduchý a nehrozila žádná chyba, byli bychom dokonalí. A to nejsme. A myslim, že to právě dodává našemu životu tu originalitu a možnost udělat si se životem cokoli chceme. *Pokrčí s menším úsměvem rameny.* Když se člověk bojí, je to jako když je vězeň. A být vězněm vlastního strachu je podle mě jedna z nejhorších věcí, co se lidem může stát. *Dodá ještě a po jejích dalších slovech přikývne.* Ano, to je. Občas je krásný s někým jen tak mlčet. Ticho občas řekne víc, než slova. *Jemu ticho nikdy nevadilo. Občas to bylo fajn, když člověk nemusel přemýšlet o tom, co říct a aby to, co řekne, neurazilo toho druhého, ale prostě jen mlčet.* Dobře, ještě dneska to zařídím. Pak se s nimi můžeš domluvit na čase, kterej by ti vyhovoval a oni ti všechno ukážou. *Usměje se na ní a jeho úsměv se ještě rozšíří, když vidí její nadšení.* Doufám, že tě neuvidím nijak smutnou a budeš do konce života už jenom spokojená. *Poznamená upřímně. Takový andílek, jakým je ona, si nezaslouží, aby se mu dělo něco špatného.*

Ale slová nejdú vziať naspäť. *Povedala a priam bolestne si to uvedomovala.* Myslím si, že práve vďaka týmto zakopnutiam a prekážkam sa učímy. Robíme chyby, ale následne sa poučíme a vieme, že nabudúce budeme konať inak, správne. Práve to z nás robí lepších ľudí. *Rozvinula jeho myšlienku.* Báť sa niečoho znamená trpieť dvakrát. *Napadlo jej znenazdajky a kútiky úst zdvihla v náznaku úsmevu. Nakoniec prikývne aj jeho dalším slovám.* Niekedy stačí, keď je človek ticho a počuje viac, akokeby hovoril. *Povie a pokrúti hlavou.* Odkedy je z teba taký fylozof, ktorý zo seba sype jedno múdro za druhým? *Podpichla ho veselo, ale so všetkými jeho slovami úprimne súhlasila. Keď jej prisľúbi, že sa porozpráva s tým týmom, najradšej by sa mu od radosti hodila okolo kruku, ale radšej sa zadrží a má čo robiť, aby nezačala poskakovať.* Ďakujem, to bude niečo fantastické. Asi budem tvojim dlžníkom až do smrti. *Usmiala sa veselo a nakoniec trošku zvážnela.* Nemôžem ti to sľúbiť, pretože také vážne sľuby sa len tak nerozhadzujú, no môžem sa o to pokúsiť. *Povedala a pozrela sa mu do očí, či jej rozumie, čo tým chce povedať.*

To je pravda. *Přitaká. Občas slova dokážou napáchat opravdu velkou paseku.* Přesně tak. Jsou lidi co se poučí a napodruhý to udělají správně a pak jsou tu blbci, co se potřebují přesvědčit pětkrát, že něco dělají opravdu špatně. *Zasměje se a z tónu jeho hlasu je poznat, že sám sebe řadí do té druhé skupiny. Opravdu plno chyb udělal několikrát. A ví, že je udělá ještě párkrát, protože si prostě nemůže pomoct. Je dosti tvrdohlavý a když chce něco udělat vlastním způsobem, snaží se to prostě dokázat místo toho, aby uznal chybu a poslechl něčí radu. Neumí moc uznávat chybu a většinou potřebuje mít pravdu. Když se ho zeptá, od kdy je z něj takový filozof, se smíchem pokrčí rameny.* Asi jsem se nějak moc zamyslel. *Poškrábe se na zátylku a pak jí slíbí, že jí může seznámit s týmem lidí, kteří mají na starosti chod knihovny.* Nic mi nedlužíš, vážně. Udělám to pro tebe rád. *Usměje se a ní.* Já vím, že tohle není něco, co by šlo slíbit. Ale doufám, že to tak bude. *Pousměje se na ní a pak pohledem střelí k hodinkám a dojde mu, že už je dost pozdě.* Už je docela pozdě. Nechci, abys měla kvůli mě kruhy pod očima. Můžu tě odvézt do komnaty? *Nabídne jí rámě a pak s ní dojde k její komnatě.* Děkuju moc za dnešní společnost. Moc jsem si to užil. *Řekne jí upřímně.* Dobrou noc, Al. *Popřeje jí s úsměvem a pak jí políbí jemně na hřbet ruky a následně se vydá k sobě do komnaty.*

*Prikývne, pretože sama veľmi dobre vie, že niekedy to človek môže myslieť dobre, len ten druhý zle pochopí slová a už je hotová sodoma-gomora. Zasmeje sa nad jeho poznámkou.* Ale hlavné je, že aj ten, kto urobí tú istú chybu päťkrát, by sa nakoniec poučil, nie? *Prehodila veselo a potom, keď si uvedomila, že tým naráža na seba, len pokrútila hlavou.* Niektoré rozhodnutia možno ľutujem, no viem, že v danej chvíli by som sa vždy zachovala rovnako, pretože by som to považovala za správne. *Povie mu a snaží sa ho povbudiť, aby sa cítil lepšie. Keď jej sľúbi, že ju zoznámi s tým týmom, je asi najšťastnejší človek na zemi.* Ale ja mám pocit, že áno. *Povedala. Mala pocit, že pre ňu toho urobil viac, ako len obyčajnú láskavosť. Potom mu nakoniec povie, že sľub, ktorý od nej žiada nemôže len tak dať, ale že sa aspoň pokúsi, čo je určite viac, ako len nečinne sedieť. Keď sa jej spýta, či ju môže odviesť do komnaty prikývne a knihu, ktorú drží v ruke si pritisne na hruď. Drhou rukou ho chytí za rameno a nechá sa odviesť do komnaty. Pred dverami komnaty sa na neho otočí.* Ďakujem za prekrásny deň. *Povedala a pritisla si knihu na hruď.* Ďakujem za všetko. *Povie a nakoniec sa usmeje. *Dobrú noc aj tebe. *Povie a zamieri do izby. No neuloží sa do postele, ale namiesto toho si otvorí knihu a začne si čítať až dlho do noci, čiže kruhy pod očami má tak či tak.*

*Zase se mu nechtělo spát a noční výlety po paláci jsou pro něj víc dobrodružné než ve dne. Proto se rozhodl zase na menší procházku po paláci. Na sobě má barevné pyžamo, na kterém má přetaženou mikinu, aby se neřeklo, že po paláci běhá jen v pyžamu. V ruce má taky jak jinak dřevěný meč a na tváři rošťácký úsměv. S úsměvem si skáče po chodbách, ale když uslyší nějaký zvuka a uvidí, že k němu někdo jde, nechce aby ho tady načapali a zase odtáhli do komnaty, i když neví kdo to je, můžou to být jeho rodiče a to riskovat nechce. Proto rychle zapadne do prvních dveří, které uvidí. Když se rozhlédne kolem sebe, kde se vlastně objevil, musí překvapeně zamrkat nad tím, že je to zrovna knihovna. Pomalým krokem se vydá k nějakému regálu a knížky si začne prohlížet. Sice si text přelouská, i když ne bez problému, ale i tak radši příběhy poslouchá. Po chvilce prohlížení knížek si všimne barevné knížky na vysoké polici, po které se hned začne natahovat, jenže je moc malý. Naštvaně se rozhlédne kolem sebe a když uvidí židli nadšeně se usměje a i hned si ji dotáhne. Když ale na židli leze, přidrží se jedné knížky, což rozhodně není dobrý nápad, protože tím na sebe shodí plno dalších knížek. Díky tomu také ztratí rovnováhu a spadne ze země, takže na zemi zůstane naštvaně sedět.* Auvajs. Ja chtěl jen tu knížku. *Zašklebí se na tu knížky, která spadla spolu s ostatními, ale díky tomu pádu mu na ni přešla chuť, jelikož se teď radši věnuje mnutí naraženého loktu.*

*Na oslavě po svatbě nebyla příliš dlouho. Dala si pár zákusků a poté zamířila do komnaty. Tedy plánovala prvně jít rovnou do komnaty, ale protože prochází okolo knihovny, zamíří tam. */Měla bych si nastudovat něco o těhotenství../*Jako kdyby už nepřečetla o tom asi tři knihy. Chce toho vědět co nejvíce. Aby byla připravenána cokoliv. Na sobě má pořád červené šaty jako na svatbě i se všemi doplňky. Šla rovnou sem. Protože má šaty jde na ni vidět těhotenské břicho. Taky je už ve druhém měsíci, je jasné, že to půjde vidět. Prochází se mezi regály, než dojde k tomu, kde jsou knihy o těhotenství. Jednu, kterou ještě nečetla si vybere. Najednou uslyší hluk. Zamrači se a vyda se tím směrem, odkud ten hluk přišel. Uvidí Camerona, který sedí na zemi mezi několika knihami a mně si loket. Rychle přejde k němu.*Camerone! Jsi v pořádku? *Zeptá se ho starostlivě. *

*Jediné dveře, které jsou dost blízko na to, aby tu místnost mohl použít jako úkryt, jsou právě dveře do knohovny, takže skončí právě tam. A když už tam je, rozhodne si knížky aspoň prohlížet, což dopadne tak, že na sebe shodí skoro všechny knihy z polic, které měl blízko a u toho také spadl ze židle.* /Tohle není fér, chtěl jsem jednu knížku! Jednu! A mám jich tolik!/ *Naštvaně našpulí rty, přičemž si stále mne loket. Když uslyší někoho přicházet, rychle se nasune co nejvíc k regálu s knihami, ale jelikož si natloukl i zadek, posunout se úplně nestihne. Ale poté uvidí Chrys, na kterou se zářivě usměje od ucha k uchu a na nějaký atentát od knihovny kašle.* Chrys! Ty žijéš! *Protáhne adšeně, přičemž se nějak vysouká na nohy a snaží se u toho nešklebit na vysypané knihy.* Jo, jsem. Docela jo. Ale tyknížky nebudou! Můžu je hodit do krbu? *Zeptá se jí zcela vážně, ale dlouho mu ten vážný výraz nezůstane, protože přispěchá k ní ji obejmout. Když se odtáhne, prohlédne si ji a zmateně se pozastaví u jejího bříška. Přihmouří oči, zatímco si stoupne tak, aby viděl její bříško z boku.* Chrys? Ty jsi taky uvnitř sebe zasela meloun jako dítě? dítě jako meloun? Moc ses s někým pusinkovala? Nebo jsi snědla meloun? *Zmateně se jí zeptá, ale u toho má v očích nadšené jiskřičky.*

*Zrovna si vezme jednu kniho o těhotenství. Chce toho vědět co nejvíce. Nikdy nebyla nějak moc velký knihomol, ale tohle nebere na lehkou váhu. Nechce, aby ji něco překvapilo a věděla, o co jde, kdyby se náhodou něco stalo a nebo jí něco řekla doktorka, aby se taky nemusela na všechno ptát. Uslyší hluk a rychle se vydá tím směrem, odkud přišel. Uvidí Camerona sedícího na zemi,jak si mne paži Starostlivě se zamračí a zeptá se, jestli je v pořádku Po jeho nadšeném zvolání, že žije se taky pobaveně usměje.*Jo, žiju. To jsme se skutečně neviděli tak dlouho, že jsi mě už odepsal?*Nadzvedne pobaveně obočí. Zaměří se zase na ty knihy, které na něj, jak pochopila, spadly.*Ne, do krbu je házet nemůžeš. *Uchechtne se a pak ho obejme.*Ráda tě zase vidím.*Řekne upřímně. Odtáhne se od něj. Všimne si, kam směřuj jeho další pohled a taky se podívá na sv břicho, na které si s úsměvem položí ruku a pohladí ho. Čeká, že se jí zeptá, proč má větší břicho, ale on na ni vytáhne něco jiného, což ji upřímně překvapí.*Ehm.. No dá se to tak říct, ano, čekám miminko. *Už docela dobře zná Camerona a počítá s tím, že na to bude mít i další otázky, ale teď se pokusí jejich rozhovor stočit jiným směrem.*Co ruka?*Ví, že ho zranili, ale už docela dávno.*Pojď, vrátíme ty knížky.*Pobídne ho, pro několik se sehne a vrátí je na jejich místo. Mezitím po očku sleduje Camerona.*Jak ses měl? Dlouho jsme spolu nemluvili.

*Rozhodně neplánoval, že na sebe shodí všechny knnížky a tím hlukem vzbudí i mrtvoly v hrobce a už vůbec neplánoval, že si u toho narazí zadek i loket. Když však uvidí Chrys, na nějaký pád z židle dolů s knížkami rychle zapomene, protože to vystřídá nadšený úsměv.* Já tě neodepsal! Možná trošičku! Ale smutnil bych za tebe, fakt! Klidně i hladovku na tvou po... no... počest bych držel! *Zazubí se na ni vesele, ale kyž jí zakáže hodit ty knihy do krbu, tak zase naštvaně našpulí rty, protože by je nejradši do krbu hodil.*Jenom jednu" Jednu jedinou chodiím do krbu! Klidně až bude zima a dojdou věci do krbů, fákt! bude to užitečný. *Udělá na ni psí oči a doufá, že mu to vyjde a on tam vážně nějakou bude moct hodit.* Já taky. *Uculí se na ni, přičemž kyž se odtáhne, pohled zabodne na její bříško, které je podobně vystouplé jako to Camille.* /Nechápu, proč všichni v sobě sází dítě, když je pak musí njěak ze sebe jako vetřelce dostat ven, takže si beztak otevřou dvířka v břichu a vylezou. Uh, nechutnýý./ Takž ses moc pusnikovala a ono v tobě vyrostlo. Což mi pořád nedává smysl. Jak to funguje? Čím vic se s někým cucláš, tím víc dětí v tobě roste? Nebo tím větší meloun pak vyplivneš ven? *Zasype ji další várkou otázek* Jo, už tam zbyla jen jizva. *Odmávne to rukou a následně se zamračeným pohledem začne zvedat ty knížky a vracet je na police.* Pořád stejně. Navštívil jsem mražák, zabil jsem pár příšer, půjčil si pár mobilů a zbraní... Zase je hned vrátil! A plánuju jet po schodech nakolobežce. *Zazuzbí se na ni co nejvíc nadšeně to jde a nakloní hlavu na bok.* Jak se máš tyy?

*Zeptá se Cameorna, jestli ji snad už neodepsal. Nemluvili spolu dlouho, to ano, ale je v pořádku. Z toho viru se dostala a z ošetřovny je už pár týdnů pryč. Zasměje se.*To je v pohodě, hladovku držet vážně nemusíš. *Potřese nad ním pobaveně hlavou. Na otázku, zda může ty knihy hodit do krbu musí odpovědět záporně.*Teď fakt ne, Camerone, ta kniha nemůže za to, že ti spadla na hlavu. Co jsi vůbec dělal?*Rozhlédne se okolo nich. Pak ho taky obejme a řekne, že ho ráda vidí. Docela jí scházel. I když má Cameron často otravné otázky, má ho ráda. Všimne si jeho pohledu a čeká, že se zeptá, o co jde, ale on jí položí jinou otázku.*Ehm.. No musíš se pusinkovat s někým , koho máš ráda.. A čím častěji se s ním.. pusinkuješ, tím větší je pravděpodobnost, že budeš čekat miminko. Víš co? Zeptej se na to Zaydena. Kluk klukovi to vysvětlí lépe, jak dívka klukovi./Ten mě zabije../*Zeptá se na jeho ruku, ví, že byl zraněný, ale je to už docela dávno.*Vidíš, jako mají pravý strážci. Ti se taky neobejdou bez zranění, když nás chrání.*Pousměje se na něj. Pobídne ho, aby jí pomohl sklidit knihy, několik jich sama zvedne a vátí na police.*Navštívil mrazák? Hezčí výraz pro to, že tě tam tvůj brácha zavřel?*Nadzvedne obočí.*/Pár mobilů a zbraní.. potěš pánbůh../Nemyslím si, že je to dobrý nápad. Jezdit po schodech na koloběžce, věř mi. Snadno pak spadneš a ještě si něco uděláš. Já to jako menší zkusila na kole a nedopadla jsem dobře. Zlomila jsem si nohu a musela mít přes dva měsíce sádru, nic příjemnýho. Zvlášť, když je léto a ty se poté ani nemůžeš vykoupat v bazénu, to je otrava.

*ráno přijde do knihovny a začne se v ní procházet, kvůli hledání inspirace *

*Nejradši by byl pořád s Aless, která pro něj konečně otevřela své srdce a udělala z něj nejšťastnějšího chlapa pod sluncem, ale musí se bohužel věnovat i svému mladšímu bratříčkovi, osmiletému Cameronovi. Ten ho zrovna teď přišel vzbudit do komnaty s tím, že si chce hrát na honěnou. Ani ho na sebe nenechal nic hodit a rozběhl se zase pryč. Moc dobře ví, že když ho rodiče někde najdou samotného, bude mít průser, takže v teplácích, ve kterých spí, vyběhne z postele a začne toho skrčka honit. Delší kudrnaté blonďaté vlasy mu u toho skáčou po ramenou, protože si je nestihl svázat. Ani si neuvědomuje, že nemá triko a běhá tu polonahý, protože mu je díky běhu a letním teplotám teplo. Když Cama chytí, je řada zase na něm, aby se snažil mu utéct, takže se rozběhne pomalejším během chodbami paláce. Po nějaké době ho tohle ale přestane bavit, tak Camovi řekne, že si budou hrát na schovku a on se bude teď schovávat. Rozeběhne se pryč a zmizí náhodně v jedněch dveřích. Až když tam vletí, uvědomí si, že je v knihovně. Zhluboka vydechne a prohrábne si vlasy. Nepamatuje si, kdy tu byl naposledy. Rozejde se mezi regály, aby zjistil, jak se to od jeho poslední návštěvy změnilo. Když pak uvidí nějakou dívku, trochu se zarazí. Nedokáže zařadit, kdo to je.* Dobrej. *Pozdraví jí a nadzvedne mírně koutky rtů v menším úsměvu.*

Um? *otočí se za hlasem *Dobrý? *přeměří ho pohledem*Je vám jasné, že tu běháte jen v kalhotách?*podívá se zpět do knížky, kterou začala číst ještě než se muž před ní objevil *

*Pozdraví dívku, na kterou tu narazí a po její otázce se zarazí a sám sklopí hlavu, aby se ujistil o pravdivosti jejích slov.* Emm.. Teď už jo. *Uchechtne se.* Malej brácha mě vytáhl z postele a ani mě nenechal na sebe nic hodit. Snad vám to nevadí. *Poškrábe se na zátylku, protože on odmítá ze své schovky zmizet, takže to tu spolu musí nějak přetrpět.* Já jsem Edward. Budoucí rádce krále. *Představí se jí.* A vy?

Margareth Clark, herečka a zpěvačka *mírně se pokloní a usměje se*každopádně mi to moc nevadí *vrátí knihu zpět do regálu*Chcete půjčit gumičku? Vlasy se pak méně potí *poukáže na chlapcovy zpocené vlasy *

Těší mě. *Pousměje se na ní.* Klanět se nemusíte. *Potřese hlavou a pak střelí pohledem k její knize.* Co čtete? Máte nějaký oblíbený žánr? *Zajímá se, aby konverzace nestála.* To by bylo super, děkuju. Kvůli bráchovi jsem nestihl vůbec nic. *Zasměje se.*

*sundá si z ruky jednu gumku z ruky a podá mu ji*Hledám jen inspiraci v knihách , každopádně můj oblíbený žánr je román , nejlépe aby byl dobrodružný . A co vy? Čtete něco? Třeba bratrovi na dobrou noc?*usměje se a zastrčí si pramen vlasů za ucho*

*Vezme si od ní gumičku a smotá si vlasy do drdolu.* Díky. *Pousměje se na ní a pak se jí zeptá na knížky.* Inspiraci? Na co? Píšete něco sama? *Zajímá se.* Já nečtu nic kromě notových zápisů. *Zasměje se.* Nepamatuju si, kdy jsem tu byl naposledy. *Uchechtne se a opíše knihovnu pohledem.* Bráchovi se číst nedá. Nevydrží u toho, takže jakmile člověk sklopí pohled ke knížce, ten pošuk uteče. *Potřese pobaveně nad svým bratrem hlavou.*

*kývne a na jeho otázku jen zavrtí záporně hlavou*jsem zpěvačka , v knížkách můžeš snadno najít nápad na psaní písní. Vy na něco hrajete nebo tak? *zeptá se ho zvědavě *

*Zajímá se, na co přesně sbírá inspiraci a po její odpovědi se překvapeně a potěšeně usměje.* To bude asi pravda. *Uzná.* Já jsem hrál přes rok v jedný kapele. Bubny a vokály. Jenže hlavní zpěvák a bastkytaristka nám beze slova někam zmizeli, takže jsme se před dvěma měsíci tak nějak rozpadli. Ale já si zahraju někdy sám pro sebe rád. Nebo něco i napíšu. *Pokrčí rameny.*

Tak snad se někdy najdou*zasměje se*když ne, sólo kariéra taky není špatná*zamyslí se*není tady někde třeba hudební sál ? Mohl bys mi něco zahrát popřípadě zazpívat

Třeba. Ale ono by to stejně už nefungovalo. *Pokrčí rameny. Nechce moc rozebírat jaká situace v jejich kapele byla. Pro něj už je to uzavřená kapitola v minulosti a soustředí se na přítomnost, která pro něj daleko lepší a šťastnější.* S bubnama se sólo kariéra dělá obtížně. /Navíc jsem teď našel svoje štěstí v podobě Aless, takže kariéru nepotřebuju./ Je tu hudební salonek. Klidně bych ti něco zahrál. *Pokrčí rameny.*

To je taky pravda*uzná*Dobře , můžeme tam jít , taky bych si měla procvičit hlasivky *odkašle si a jde ke dveřím*