Velká knihovna

Tak jo. Jsem zvědavý, co mi zazpíváš. *Zazubí se na ní a pak vyjde z místnosti a rozhlédne se, jestli někde neuvidí svého mladšího bratra. Když vidí, že je vzduch čistý, oddychne si a zavede jí do hudebního salonu.*

Jestli jste zarytým knihomolem, milovníkem starých knih, nebo knihovníkem, jste zde vítáni. V této knihovně se nachází cokoli, co sháníte. ¨

*Je to pouhý den, co byla v jízdárně, ale její tělo si to pamatuje až příliš živě. Dlouho na koni nejela, jelikož na to kvůli odletu do Illei a dalším záležitostem nebyl čas. Proto si dnes raději udělá krásný odpočinkový den v knihovně. Ještě než vyjde, odchytí si komornou, aby se jí zeptala, kde tu vůbec mají knihovnu. Přeci jen, nikdy dřív tu nikdo z její rodiny nebyl a ještě nebyl čas pořádně palác prozkoumat. Na sobě má bílo modré květované šaty, modré páskové botky na podpatku a stříbrný řetízek kolem krku a na pravém zápěstí. Vlasy má sčesané do bočního culíku obohaceného o dva malé copánky. Netrvá moc dlouho a ke knihovně se přeci jen dostane. Její velikost jí sebere dech.* /Pane bože... Je obrovská/ *Uchváceně se dívá se obrovské regály než se konečně rozejde do jejích útrob.*

*Len prišiel do Illey. Chvíľu strávil so svojím najmladším bratom, dnes sa však rozhodol zájsť niekam do paláca. Jeho kroky smerovali až do knižnice. Začal sa prechádzať a rukou prechádzal po obaloch kníh, keď uvidel osobu. Podľa všetkého to bolo dievča. Usmial sa a prišiel k nej. * Zdravím, komu vďačím za prítomnosť? *Spýtal sa s úsmevom a prezrel si knihy v tomto regali.*

*Naprosto se zapomněla a jen pozorovala svoje okolí. Tolik knih na jednom místě neměli snad ani oni v paláci.* /Asi tu zůstanu už na věky./ *Pověděla si v duchu a nevnímala ani klapání podpatků o parkety. Avšak nebyla by to ona, kdyby se její zrak konečně neupřel na obaly knih. Po delší chvíli přeci jen sáhne po jedné a prohlédne si její obal. Kniha je starší s modrozeleným obalem. Náhodně jí otevře na začátku, když v tom jí někdo osloví. S trhnutím se na onu osobu podívá.* Mein Gott. *Položí si ruku na hrudník, ale usměje se na něj. Jak má ve zvyku, jedná se o profesionální úsměv, pod kterým občas skryje hodně pocitů.* Jsem Margarethe a vy jste? *Optá se ho milým tónem. Je si naprosto jistá, že tvář toho muže někde viděla, ale aby si byla stoprocentně jistá, to rozhodně ne.*

*Keď sa dozvie jej meno usmeje sa. Hneď mu to je jasne jej tvár pozná, videl ju na zozname.* Teší ma Margarethe ja som Tobias Adolf Andersson. Korunný princ Švédska. Prosím odpusť ak som ta vystrašil. *Povie aj titul. Nie aby sa vychvaloval skôr aby to bolo jasné.* Môžeme si tykať? Prosím. *Ty kanie by mu bolo oveľa príjemnejšie ako vykanie no ide aj o jej rozhodnutie. Hlavne o jej rozhodnutie.*

*Nepatrně se jí více otevřou oči.* Ahhh, já jsem si hned říkala, že vás odněkud znám, vaše Výsosti. *Pověděla s menší dávkou nadšení v hlase. Nerada dává najevo své pocity před cizími lidmi, ale občas si dovolí nějakou tu malou dávku nadšení nebo smutku odhalit.* Nevyděsil jste mě, spíše jsem se moc zamyslela. Je tu nádherná knihovna. Překvapilo mě to. *Dostane ze sebe a podívá se na knihu, kterou drží v ruce. Její titul nezná a ani o ní neslyšela, proto jí vrátí na původní místo.* Tak dobře. Těší mě, Tobiasi. *Natáhne k němu ruku a vyčkává, zda tu její taky stiskne, nebo to provedou jen tak mimochodem.*

*Usmeje sa keď mu povie vaše vysosti. Na toto oslovenie si ešte ne zvykol. A zrejme si naň ani nezvykne. Keď zmieni nádhernú knižnicu usmeje sa.* No áno, je prekrásna. Milujem knihy, sú prekrásne. Plne múdrosti. *Povie a zasmeje sa.* Čo je to za knihu? *Spýta sa a ukáže na knihu ktorú drží.* Tiež ma teší. *Poda jej ruku a jemne s ňou zatrasie.*

To je pravda. Z knih se může člověk hodně naučit. Nebo díky nim úplně zmizet ze světa. *Podívá se na něj a poté na hřbet uklizené knihy.* Vypadá to, že je to nějaká anglosaská kronika. Což znamená, že ta kniha je pomalu stejně stará, jako svět sám. *Prohodí tak, aby to vyznělo alespoň trochu vtipně a udělá pár kroků dozadu, přičemž si dá ruce za záda a spojí si je tam.* Copak tě sem vlastně přivádí? Nejen sem, ale do celé Illei? *Zeptá se ho lehce zvídavě a prsty přejíždí po náramku na ruce.*

*Usmeje sa a počúva jej poučné slová. Sem tam sa zasmeje po prípade usmeje.* Rada čítaš? *Spýta sa s úsmevom a jeho pohľad zaujme červená kniha o staroveku. Vyberie ju a otvorí na náhodnej stránke. Po chvíli ju odloží a svoju pozornosť venuje Margerithe. * Je to niečo ako výlet. Rodičia sa tu spoznali a prišlo im ako ideálne vrátiť sa sem. *Poznamenal no situáciu o tom, že tu niekde ma snubemicu ktorú nevie ani ako vyzerá radšej nespomenul,* Čo sem priviedlo teba?

*Lehce hlavou přikývne.* Miluju knihy asi tak stejně, jako hraní na nástroje nebo poslouchání hudby. Je to, jak to říct. Úplně jiný svět. *Odpoví mu a vezme si z dalšího regálu o něco tenčí knihu.* Nejen že v nich můžeš být kýmkoliv, ale taky můžeš vidět to, co se dělo v minulosti. Je to naprosto úchvatné, co člověk dokázal a ještě dokáže vymyslet. *Podívá se mu do očí a knihu zase zastrčí, aniž by se na ní znovu podívala.* Tak to máte dobré. Já tu jsem z důvodu dohadování důležitých spojenectví pro naši zemi, jelikož a protože, bratr je v branži nový a potřebuje nějaké silné spojence, aby nás okolní země neslupli jako malinu. *Trochu nadzvedne koutek rtů a opět udělá několik krůčků vzad.*

*Stále len počúva jej slová, to dievča je ako encyklopédia.. Vie všetko a má múdre reči preto sa veselo usmeje keď si vtiahne knihu no bez toho aby ju colen otvorila ju vráti späť.* Takže si tu preto aby si pomohla bratovi? Z akej zeme vlastne si? *Nevie ci to už povedala ale ak áno zrejme to prepocul.*

*Podívá se na něj a očima naznačí, že tuto povinnost nedělá úplně dobrovolně.* Dalo by se říct. Spíš se to po mě chce. Jinak bych tu nebyla a v klidu bych si užívala doma. *Podívá se mu znova do očí a prohlédne si ho od hlavy, přes hruď až k nohám. Musí uznat, že nevypadá špatně, ale zatím nechce soudit knihu podle obalu jako tomu bylo u strážce, co potkala včera.* Z Německa. Popravdě to k sobě nemáme my dva zrovna daleko a pokud se nepletu i naše rodné jazyky jsou si v něčem lehce podobné. *Opět se drobně pousměje a konečně rozpojí ruce a uhladí si sukni od šatů a zadívá se na špičky bot.*

Jasne chápem.. Tiež by som najradšej zostal doma ale povinnosti volajú. *Usmeje sa a očami prejde po ďalších obaloch kníh. Keď mu povie jej krajinu usmeje sa. Nemecko má rád. Je to pekná krajina, síce v nej nebol nadlho maximálne na dva dni aj tak vedel, že to tam majú veľmi pekne.* Nemecko mam veľmi rad. Mate to tam pekne. *Povie a prejde si po vlasoch.* Áno jazyky sú si podobné no nie az natoľko aby sa to nedalo rozoznať.

Jaké povinnosti tu máš ty? *Zeptá se ho a podívá se na druhý regál po její levici. Knih je tam opravdu požehnaně, a tak k nim přejde a vezme si další do ruky. Tentokrát je to titul, který opravdu zná a je to poznat na jejím lehce rozšířeném úsměvu.* No pěkné... Máme hezká jen některá města, jako třeba Norimberk, Mnichov a možná i Drážďany, ale například Berlín už tak hezký není. A co se moře týká... Raději pojedu někam do Itálie, než k nám. *Zasměje se a myslí to vážně. Moře u nich není nic světoborného a navíc je studené jako psí čumák.* U vás už vlastně začíná polární kruh, že? Pokud se tedy nepletu. *Zeptá se a otevře knihu hned na první straně a očima projede text.*

Ako krajina nemáme veľa spojencov a preto to musím zmeniť. *Odpovie jej na otázku rozšírenou odpoveďou aby nebolo úplne jasné prečo tu je. Nechce sa o tom viac baviť a tak dúfa, že to prestane riešiť. Pri jej ďalších slovách sa zasmeje.* Každá krajina má podľa mňa nejaké pekné a nejaké horšie miesta ale aj vďaka nim je iná jedinečná. *Povie s úsmevom.* Áno, myslím, že severný polárny kruh.. Ale neviem to isto. Môj otec hovorí, že som jedinečný antitalent na geografiu. *Zasmeje sa v tom mu však príde esemeska.* Ospravedln ma Margerethe, povinnosti volajú. Rád som ťa spoznal do skorého videnia. *Usmeje sa a odkraca si to do svojej komnaty.*

Takže jak na to tak koukám, nemáme toho tolik zase rozdílného. Takže pokud se příště někdy uvidíme, budeme mít o čem si povídat. *Pousměje se na něj a ještě se porozhlédne po knihovně, než si všimne, že princ si čte zprávy v telefonu.* To je pravda. Mám v plánu po této návštěvě trochu více cestovat a možná sem tam navázat nějaký vztah s danou krajinou. Ale to ještě uvidíme. Taky už budu muset jít. Uvidíme se jindy, zatím ahoj. *Usměje se na něj a ještě mu mávne, než odejde z místnosti. Mar tam ještě chvíli zůstává, doprohlédne si všechny blízké poličky a poté sama odchází do své komnaty, sepsat hlášení, které pak odešle domů.*

*Možná by už měl ve svém věku takhle pozdě v noci spát, ale vyšel ze své komnaty pryč. Nějakou tu dobu se předtím převaloval v posteli a to ho hodně rychle omrzelo. Noční procházka palácem mu přišla jako skvělý nápad. Po nějaké době uvidí vstup do knihovny. Tam už dlouho nebyl, čtení ho nikdy moc nezajímalo. I přesto ale zamíří dovnitř a rozhlédne se po všech těch knížkách, které jsou úhledně vyskládané v policích. Všechny vypadají tak nějak staře, teda aspoň podle něj. Hned ho ale zaujmou zočité schody, po kterých se vydá do horního patra a začne si tam pročítat názvy knih.*

*V práci skončila před chvilkou. Princ ji zase zdržel, což poslední dobou dělá docela často.. Chtěla si zajít do knihovny, občas si ráda něco přečte a ani to, že je po půlnoci ji její plány nepřekazí. Na sobě má stejnokroj komorné, svůj nový. Vlasy pořád v drdolu, i když pár pramínků má jen tak volně. Vyjde až do druhého patra po točitých schodech a prochází se mezi policemi, na kterých jsou vyskládané knihy. Když pročítá názvy knih najde i pá dětských, což ji přiměje vzpomenout si na její sourozence, kteří jsou doma, v Grónsku. Vždycky jim čte na dobrou noc. Už teď jí neskutečně chybí a neví, co bude dělat ještě nějaké tři měsíce, co tu bude. Moc nevnímá okolí a proto se lekne, když se podívá před sebe, do teď si totiž pročítala tituly knih a na cestu se nedívala a uvidí nějakou postavu. Zůstane stát na místě a dívá se na chlapce.*Ehm.. Ahoj?*Pozdraví nejistě,*/Tohle je jako v nějakým hororu./

*Z jeho plánované noční procházky po paláci se stala prohlídka knihovny. Na první pohled si sice všiml jenom starších knih, ale i tak tam zůstal. Třeba se mu podaří najít nějakou knížku, která by ho vážně bavila a začal by díky ní více číst. Po točitých schodech vyleze pomalu nahoru, kde si začne pročítat různé názvy knih. Žádná mu ale nepadne do oka, a tak jde prostě dál. Toho, že někdo vešel dovnitř si vůbec nevšiml. A tak sebou docela škubne a rychle se otočí, když za sebou uslyšel něčí hlas. Když uvidí nějakou dívku, celkem se mu uleví. Lekl se, že by tady mohl potkat třeba nějakého strážce. Nebo třeba i strašidlo. Podívá se na ni a chvilku na ni jenom hloupě zírá. Potom se ale vzpamatuje. Její nejistotu v hlase ani nezaznamená. * Ahoj. *Pozdraví ji a na tváři se mu objeví úsměv.* Hledáš něco na čtení? *Zeptá se ji i přesto, že z jiného důvodu tu nejspíš ani ta dívka není.*

*Prochází se mezi policemi plnými starších knih a snaží se najít něco ke čtení, co by ji zaujal. Většinou jen čte sourozencům, sama příliš ne. Má dost práce a když u má nějakou volnou chvilku, sáhne po skicáku. Když si večer otevře v posteli knihu, stejně po přečtení první stránky jí spadne na obličej, protože ona usne. U malování je to zase jiný. Nejspíše proto, že načtení je třeba se soustředit, ale u navrhování šatů jí to jde samo bez většího přemýšlení. Když na někoho narazí, prvně se trochu lekne a na dotyčného se jen dívá, stejně jak on na ni, než ho váhavě pozdraví.*Jo, hledám. Hádám, že ty taky.*Pousměje se na něj.*/Ten bude tak o dva nebo tři roky starší, než Anteo../*Ze svých sourozenců je nejstarší, poté je Anteo, její bratr, tomu je právě sedm. Následuje Linnaea, která krátce před jejím odjezdem do Illey oslavila čtyři roky a následně malá, teprve dvouletá Mirella. Je na společnost dětí zvyklá, takže je i ráda, že na tohohle klučinu narazila.*Jaká témata knih tě zajímají? *Zeptá se a sama si z police vytáhne nějaký román.*

*Přijde do knihovny, kde hned vyjde nahoru po točitém schodišti. Nehledá nic určitého, přišel se prostě jen podívat. Ale něco by najít mohl. Když za sebou uslyší hlas a otočí se, chvilku na příchozí osobu jen tak kouká. Potom se ale vzpamatuje a pozdraví ji. Zeptá se ji, jestli si šla najít něco na čtení.* No, ani ne. Přišel jsem se spíš jen tak podívat. *Odvrátí její domněnku, že si přišel pro něco ke čtení. I když mu to nepřipadá jako špatný nápad. Jeho matka si občas čte a on zná skoro všechny dětské pohádky nazpaměť. Je rád, že nemusí být v knihovně sám. Sice se doma v paláci docela často také potuluje sám, pokud teda nenarazí na nějakou služebnou, která by neměla nic na práci. Každopádně tady to tak moc nezná a je rád za každou společnost. Už tady pár lidí potkal. Nad její otázkou se na chvilku pozastaví a podívá se na knížku, kterou právě vytáhla. Ta je na něj až moc tlustá. On je rád, když přečte takové ty dětské s velkými písmeny.* No nejčastěji čtu nějaké pohádky. *Pokrčí rameny.* Romantiku bych nikdy nečetl, to čte mamka. Musí to být strašně nudné, když tam nejsou žádné čarodějnice ani nic takového. *Odpoví ji a zároveň zmíní, co čte jeho matka. Bylo by teda divné, kdyby ho zajímaly romantické knížky.*

*Když někoho uvidí, trochu se lekne, protože jí to připadá jako z nějakého hororu. Je po půlnoci a ona i v přes den prázdné knihovně někoho potká, jak se tu potuluj. Ještě se jí nezdá, že je tu zrovna tak malej kluk, protože dle jejího názoru, ten by měl být už v posteli, nikdy by ona svým sourozencům nedovolila být tak dlouho vzhůru. Ani teď, když jsou mladší, ale ani poté, co budou v jeho věku. Zastává u nich jakousi roli mámy, když ta jejich zemřela, už před dvěma roky.*Aha.*Přikývne chápavě.*/Kdyby tu byl Anteo, byl by z toho unešený nejspíše víc./*Vezme z police nějaký román, který nejspíše ještě nečetla, jak usuzuje z jeho názvu a docela ji zaujme. Pousměje.*Každý žánr knihy má podle mě svoje pro a proti.*Pokrčí nad tím rameny.*Navíc, kluky normálně romantické knihy nezajímají./Ti čtou spíše fantasy a scifi nebo tak../Neber to zle.. Ale neměl by jsi už být v posteli? Je docela pozdě. Aby tě někdo nesháněl a nebál se o tebe.

*Když potká někoho takhle pozdě v knihovně, tak ho to vážně překvapí. On sám by tady ale taky nejspíš neměl co dělat. Ještě když je dítě. Měl by ležet v posteli a spát. A to, že je tady, vlastně ani nikdo neví. Vyvrátí to, že si sem přišel pro nějakou knížku na čtení. Potom se podívá na tu, kterou dívka vytáhne z police. Přijde mu strašně tlustá. Nedokáže si představit, že by ji někdy něco tak tlustého dokázal přečíst. Nad její otázkou se zamyslí, ale po chvilce ji odpoví. Také zmíní, že romantické knihy by ho nebavily. Nakloní hlavu mírně na stranu a podívá se na ni, když dál povídá.* No já moc jiných žánrů neznám. *Pokrčí rameny a podívá se na různé knížky v polici. Tu nejméně tlustou z ní vytáhne a podívá se na její obálku. Nepřijde mu kdovíjak zajímavá.* Myslím si, že nikdo neví, že jsem tady. *Znovu pokrčí rameny a od knížky se podívá na ni.* Nemohl jsem spát. *Řekne jednoduše.* A tak jsem se šel projít. *Dodá s úsměvem na tváři, ale potom se zarazí.* A co tady děláš ty tak pozdě? *Zeptá se ji na to stejné.*

*Vytáhne z police jednu knihu. Romantickou. Ráda čte romantické příběhy, ráda čte o lásce, ale pak je smutná, že ona ji nejspíše nezažije. Miluje princ Grónska a ví, že to nemá budoucnost. Ona je jen obyčejná komorná. Chvilku o ní jeví zájem a to ani není v nijak moc romantickém smyslu..*No, já občas čtu ještě fantasy, někdy scifi, co vím jsou ještě detektivky a hororu, jinak knihy pro děti, to je asi taky všechno.*Pokrčí nad tím rameny. Zeptá se, jestli není trochu pozdě na tu, aby se tu jen tak potuloval, je přece jen po půlnoci, už blíže spíše k jedné večer.*To mi tak nějak došlo. Že by tě nejspíše rodiče nepustili takhle pozdě ven.*Pousměj se na něj. *Na to je dobrý horký kakao a sušenky, moji sourozenci to zbožňují.*Zase si na ně vzpomene a píchne ji u srdce. Dost se j po nich stýská.*Já před chvilkou skončila v práci a chtěla jsem si jen rychle vzít knihu.