Ghetto rebelů - Jižanů

*Vůbec tu modřinu nevnímá a je rád za to, že se s nim o tom nedohaduje.* /Výhoda manželek hned po porodu.... Nedohadují se a tvrdohlavost spí./ *Celou dobu se usmívá a na to malé štěstí i na jeho manželku. Slzy mu ještě pořád semtam stečou po tvářích takže si je jen utře do rukávu a nechá stect zase další.* Nezaškrtí, zamilují si ji. Časem. *Zasměje se a u toho pokrčí rameny.* Ale jinak je podobná tobě. A určitě bude tvrdohlavá po tobě. *Uchechtne se a zase pohladí po vlasech obě dvě jeho štěstí.* Jo, za to ti vážně děkuji, zlatíčko. *Uchechtne se a potom už nechá Arowen převést na pokoj a sám po ní az chvilku dojde.* Zůstanu tu s tebou, co ty na to? A budeme doufat, že ghetto bude stát, děti ho nezničí a my se budeme moct kam vrátit. *Ušklíbne se a vážně doufá, že ghetto bude stát.*

Doufám. Já už jí nadevše miluju teď. *Usměje se, když jí Eris jemně stiskne ukazováček v celé své maličké dlani.* Teď se nebudem dohadovat. *Utne rovnou vznikající hádku s menším pobaveným úsměvem a opře se do jeho ruky, když jí pohladí po vlasech.* Jsem zvědavá, kolik těch ran nám ještě stihne rozdat. *Poznamená. Už jen dle toho, jak živá byla, když ještě byla u ní v břiše, má takový pocit, že to bude malá bojovnice.* /Po tatínkovi./ *Nechá si radši tu myšlenku pro sebe a pak už jí převezou na pokoj a ona se pořád nemůže vynadívat na ten malý uzlíček v jejím náručí.* Stacey to zvládne. A ty si můžeš mezitím poprvé pochovat naší druhou dceru. *Podá mu opatrně Eris do náručí, aby si jí mohl také pochovat a opře si jemně hlavu o jeho rameno.* Mám toho nejlepšího manžela na světě a s ním ty nejkrásnější děti. *Zkonstatuje naprosto šťastně a pak jí jednoduše přemůže únava a vyčerpání a ona usne se šťastným úsměvem na tváři.*

Já taky, žvatlající štěstí do třetice. Kdo by ji nemiloval? *Šťastně vydechne a u toho se dívá na malou Eris.* Divím se, že to říkáš. Vážně nechceš být těhotná ještě párkrát? *Řekne pobaveně a i v jeho tváře jde vidět, že to myslí ze srandy.* Doufám, že nám žádné. *Uchechtne se a promne si tvář, do které dostal před tím ránu ještě od nenarozené Eris. Poté dojde za ní na pokoj a posadí se vedle ní.* Pojď k tatínkovi, Eris. *S úsměvem si vezme do náruče ten malý uzlík radosti a zase se mu objeví slzy radosti a dojetí.* Jsi nádherná po mamince. *Usměje se a když uvidí, že Arowen usla, opatrně vstane a Eris a položí do nachystané postýlky pro novorozeňata. Pak se zase vrátí k Arowen a opatrně, aby ji neprobudil se posadí zase vedle ní na postel a obejme ji jednou rukou. Po nějaké době, co sleduje oba dva jeho poklady nakonec taky usne. Na tváři má stále úsměv a zaschlé slzy radosti.*

*Od útoku už uběhlo opravdu dost dnů a ona od tý doby prakticky nespala. Velkou většinu času jenom sedí v místnosti, kde leží Hedda.* /Je na tom takhle jenom kvůli mě./ *Vyčítá si to a skoro ani nevnímá to, že má sama zavázané rameno po kulce, kterou schytala ona. Nedokáže uvěřit tomu, že Hedda byla celou tu dobu takhle blízko. A když si jenom vzpomene na to, co všechno jí tam řekla a že jí prakticky nenávidí, chce se jí brečet. Teď klasicky sedí vedle Heddiny postele a sleduje její obličej. Dala by cokoliv za to, aby byla v pořádku a probudila se.* Ani nevíš, jak je mi to všechno líto. *Vydechne potichu.*

*Je mu strašn ělíto, co se stalo na posledním útoku, jelikož ho bolí pohled na jeich nejstarší dceru, která se zatím neprobrala a na jeho manželku. Chtěl by, aby byli zase všichni spolu a zdraví, ale bojí se, že jejich dcera nebude nadšená, že je tady až se probere. Teď už jde k místnosti, ve které je Hedda i Arowen, přičemž chvíli stojí opřený a dívá se na ně se smutkem v očích. Nakonec přejde a posatví se za Arowena a ruce jí položí na ramena. Sehne se k ní, aby ji mohl políbit do vlasů a pak si přitáhne židli a sedne si vedle ní.* Měla by sis jít odpočinout. *Podívá se na ni starostlivě a pak pohled přesune na Heddu a zase zpátky na Arowen.* Jedla si vůbec? Měla by ses aspoň prospat. *Zamumlá potichu a natáhne se pro její ruku, zatímco pohled má upřený na jejich dceři.*

*Na posledním útoku, kdy ji postřelila velice známá osoba, v podobě jednoho rebela od ní ze skupiny je v komatu. Ví, kdo ji postřelil a ví, prčo chtěl zabít její matku. Jeho dcera byla služebná v paláci a zemřela právě při jednom útoků na palác, zemřela kvůli rebelské skupině její matky. Poté se její otec přidal k její skupině, nikoho jinýho neměl. Ji přesvědčoval, že se přes to přenesl a jen chce, aby nikdo nemusel zažít tu bolest, jakou zažil on a protože jsou to dva roky, co přišel k ní, věřila mu, po té době. Leží na posteli a jen lehce se jí nadzvedává hruď. Poslední dva dny docela vnímá a ví, že tu prakticky celý den vedle ní sedí její matka a občas přijde i její otec, což se stane i teď. Poslouchá její rozhovor, protože momentálně nemá nic moc lepšího, co na práci. Po chvilce jejich rozhovor ale i tak přestane vnímat jejich hovor a pokusí se zase otevřít oči, jako už několikrát předtím. Pořád její snažení bylo předtím marné, ale teď se jí to skutečně podaří. Otevře oči, ale hned je zase zavře, kvůli světlu. Slabě zvedne ruku a trochu si zakryje obličej.*Do háje..*Zasyčí. Zase pokusí otevřít oči a zamrká. Pootočí hlavu a uvidí své rodiče, jejích přítomnost ji nepřekvapí, přece jen je slyšela je mluvit. Povzdechne se a okamžitě se pokusí vstát. Nechce tu zůstávat.*

*Sedí u postele, na které leží Hedda a sleduje, jak se jí nadzvedává hruď. To je totiž to jediné, co jí ujišťuje, že její dcera pořád žije. Neví, co by dělala, kdyby přitom útoku zemřela. Slyší, jak někdo vešel do místnosti a hned se za tím člověkem otočí. Čeká, že to bude nějaký rebel, který po ní bude něco chtít, takže se chystá ho hned vyrazit, jako už to párkrát udělala, ale všimne si, že je to Rory, takže se jen mírně pousměje.* Nechci odpočívat. *Zavrtí hlavou a pak ho chytne za ruku, kterou stiskne.* Nemám hlad. A neusnula bych. *Podívá se na něj krátce a pak zase stočí pohled k jejich dceři a zavrtí hlavou.* Je to moje vina.. *Hlesne a než stihne dál pokračovat, vidí, jak Hedda otevřela oči. Překvapeně jí sleduje a když vidí, jak se snaží vstát, položí jí lehce ruku na rameno, aby jí donutila si zase lehnout.* Chápu, že chceš pryč. Ale teď nemůžeš. Jsi zraněná. Teď ses probrala.. *Řekne jí tiše a u toho rychle zamrká, protože se jí oči začnou plnit slzami. Nechce jí znovu ztratit, ale ví, že jí prakticky nenávidí a jakmile bude moct, zase zmizí.*

*Bojí se o Heddu, ale momentálně se bojí i o Arowen, jelikož ví, že toho moc nenaspala. Hned jak vejde dovnitř, přejede si jí starostlivým pohledem, kterým se dívá i na jejich dceru.* Ale aspoň by ses mohla zkusit odpočinout si. Prospěje ti to. Můžeš si lehnout i tady. *Povzdechne si potichu a zavrtí hlavou.* takže co chceš k jídlu? Pro něco ti zajdu. *Nenechá se jen tak přesvědčit a už by i vstal, ale ještě zůstane sedět.* Není to tvoje vina. Je to vina toho rebela co střílel. A Hedda je v pořádku, to je hlavní. *Pousměje se na ní. Když uvidí, že Hedda otevřela oči, trochu šťastně a zároveň překvapeně vydechne. Pevně jeho manželku chytne za ruku a sleduje Heddu.* Jsme moc rádi, že jsi v pořádku. A vím, že nejradši by jsi chtěla hned odejít, ale poslouchej tvoji matku, jsi pořád zraněná a nemůžeš jen tak jít... *Zamumlá, jelikož nedokáže mluvit pevným hlasem.* Moc bychom si přáli, abys tady zůstala a byli bychom zase celá rodina, ale hádám, že to v plánu nemáš. Ale pár dní by si tady mohla zůstat, když ne kvůli nám, tak kůli tvým sourozencům. *Pohled zabodne do země, přičemž palcem hladí Arowen po řbetu ruky.*

*Snaží se otevřít oči už druhý den a když ji skutečně přestane bavit poslouchat, zkouší to zase. Nedaří se jí to. Několik marných pokusů a už to skoro vzdá, ale poté se jí to přece jen podaří. Hned je ale nucena oči kvůli tomu ostrému světlu zase zavřít. Pak je ale zase tvrdohlavě otevře a zastíní si obličej rukou, aby si stihla lépe zvyknout na to světlo. Pak se podívá na rodiče a okamžitě se pokusí posadit. Když jí dá její matka ruku na rameno, zavrtí hlavou.*Nepotřebuju odpočívat, musím pryč./Ke svým lidem. Jak dlouho jsem spala? Co je za den?/*V hlavě má několik otázek. Ví, že to musí být minimálně dva tři dny, když začala vnímat teprve nedávno. A i tohle je pro ni moc. Zase se ihned posadí a zapře, aby ji nikdo nedonutil se zase posadit.*Můžu jít a půjdu, musím jít ke svým lidem.*Namítne tvrdohlavě. Je rozhodnutá ještě dneska odtud vypadnout. Nechce tu být.*/Kolik útoků za dobu co jsem spala asi stihli uspořádat? Kolik lidí zemřelo?/*Pak potřese hlavou.*Já řekla za jakých podmínek se vrátím. Nic se nezměnilo.*Pokrčí rameny.*Kvůli Eris a Romeovi?*Uchechtne se.*Erius jsem potkala v parku, kde když zjistila, že jsem to já, naštvala se a utekla, aniž by mě nechala vysvětlit, co mě vedlo k odchodu. I když jsem to napsala v tom dopisu.*Napsala dopis, kde rodičům všechno vysvětlila, než odešla, aby věděli, právě proč se takhle rozhodla. Jejich chyba, jestli ho Eris neukázali a ona ji teď nenávidí.*Takže ta nemá očividně chuť se se mnou bavit a i kdyby.. Kdykoliv se se mnou může setkat ve městě, stejně tak Romeo. Stačí se třeba v Luxury baru poptat na Saskii.*Vždycky je právě tam někdo, kdo ji zná, aby všichni lidé ji mohli kontaktovat.*

Nepotřebuju odpočívat. Chci, aby se probudila. *Podívá se na ležící Heddu a pak zavrtí hlavou.* Pro nic nechoď. *Stejně by teď nedokázala nic sníst, takže by to bylo zbytečný.* Neprobudila se. Už je to skoro dva týdny. *Setře si rychle jednu slzu, která jí stekla z oka na tvář a pak už se Hedda probudí a ona jí donutí si zase lehnout.* Všichni jsou v pořádku. Ty se musíš dát dohromady. *Namítne a pak poslouchá slova Roryho. Tak strašně moc by chtěla, aby jejich rodina byla zase spolu a šťastná.* Ona ví o tom dopisu. Zranilo jí, že jsi byla celou dobu vedle nás a neozvala ses. Báli jsme se o tebe a ty jsi celou dobu byla tady. Je zraněná, ne naštvaná. *Eris jí řekla o tom, co se stalo v parku krátce po útoku, takže ví, jak se její dcera cítí a chápe jí.* Všichni tě máme rádi, Heddo. Jsme jedna rodina a chtěli bysme, abychom byli zase spolu.

Probudí se, jen ji musíš dát čas. Na to, aby se neprobudila je moc tvrdohlavá, po tobě.*Pousměje se na ni a potichu si povzdechne. Chtěl by moc aby se probudila, ale taky aby byli všichni pospolu, aby zase byla jejich rodina celá.* Tvoji lidi počkají. *Zamumlá a pohledem začne přeskakovat z Arowen na Heddu a zase zpátky.* /Kdy stihla tak moc dospět? Čtyři roky je pryč a najednou má svoji skupinu rebelů. Kéž by pořád byla ta malá holčička./ Jak by ses chovala ty na jejím místě? Určitě by si ji s nadšením neobjala, ne po takové době, co jsme o tobě nevěděli. *Zavrtí hlavou a poté se uchechtne a zoufale prohrábne vlasy.* Saskii? To už ti i tvoje jméno nebylo dost dobrý? Nenávidíš ho stejně jako nás? *I když se snaží, stejně mu v jeho hlase jde syšet ta bolest, kterou momnetálně cítí.* Dej nám další šanci. Chápej, jak moc tě milujeme. Copak nechápeš, jak moc bolestivý je pro rodiče, když jim odejde dítě? Když je to dítě začne nenávidět? Prosím, zůstaň tady s námi. Aspoň pár dnů, spolu to můžeme vyřešit. *Povzdechne si a pohled zase přesune na jeho manželku.*

*Tvrdohlavě se znovu posadí, i když ji její matka donutí si lehnout. Nehodlá ležet, nehodlá zde zůstávat, chce odejít, ke svým lidem, kteří jí potřebují. Neví, jak dlouho spala, minimálně dva dny, což je ale i tak dost, pro ni.*/Navya se o ně určitě postarala../*Uklidňuje se tím. Věří své kamarádce a věří, že se o jejich skupinu postarala a všechno zajistila, ani o tom nepochybuje.*Nepotřebuju, já jsem naprosto v pohodě.*Odpoví ji. Její máma by měla vědět, že dohadovat se s ní nemá smysl, tvrdohlavost zdědila po ní. Poslouchá je a odmítá tu zůstat i kvůli svým sourozencům. Argumentuje tím, že Eris o její společnost nestojí a i kdyby ano, mohou se skontaktovat jinak.*Jo to chápu. Já byla v jejím věku po svém prvním útoku taky zraněná a dost vyděšená z toho, co jsem viděla, jak jste zabíjeli. Takže se asi není čemu divit.*Uzná.*Kdybych užívala svoje pravé jméno, asi byste mě tak dlouho nepohřešovali a ihned mě našli.*Není blbá, je jí jasné, že ji hledali a kdyby si jméno nechala, podařilo by se jim to.*Nemyslím si, že my bychom to mohli vyřešit. Řekla jsem, co chci. To se nestalo, já nehodlám přihlížet tomu, že zabíjíte.*Víte kdo byl ten kdo tě postřelil?*Podívá se na mámu.*Mně a tebe teda.. Otec jedné bývalé služebné v paláci. Měl jenom ji. Jeho manželka zemřela při porodu jeho jediné dcery, která pracovala jako služebná, aby ji a otce uživila a zemřela. Kdy? Při jednom z vašich útoků. Takový mají důsledek vaše útoku, proberte se. Kdy naposledy se vám podařilo zabít někoho z královské rodiny?*Zeptá se jich.*Jediné oběti, lidi, kterých se zbavíte při tocích, jsou lidi jako a služebná. Proto se i její otec přidal k mojí skupině rebelů, aby mohl chránit další, aby se jim nestalo to, co jmu. Dva roky to dávala, ale minule mu asi prostě rupli nervy. A já se ani nedivím. Udělat tohle měl asi právo.*Řekne dle svého názoru. Zvedne se na nohy.* kromě toho jaké mám zkušenosti s bolestí rodiče, když mu odejde dítě? Znám to, ale trochu jinak. Vidím ten strach v očích mé dcery pokaždý, když se vydá bránit palác. *Sdělí jim takovou neobvyklou formou, že jsou už prarodiče.*A taky žiju ve strachu, že mě Xiomara začne nenávidět, ale je ještě malá, dva roky a až bude větší, já ji hodlám vždycky vyslechnout, nechat jí říct svůj názor, ne jako vy mě. Tady, když jsem řekla něco, co měla trochu obhájit královskou rodinu, byla jsem propálena pohledem, nikdo mě nikdy nevyslechl.*Pokrčí rameny.*To je další důvod, proč musím jít pryč. Musím jít za svou dcerou a vás teď žádám, abyste mi okamžitě ustoupili z cesty.*Podívá se jim přímo do očí.*

*Řekne Heddě, že Eris je jen zraněná a ne naštvaná. Když slyší její reakci, podívá se na ní a stáhne obočí. Každé její slovo je pro ní jako nějaká rána.* A tvoji lidé nezabíjejí? *Zeptá se jí s nadzvednutým obočím a pak si poslechne, kdo byl ten muž, který je postřelil a sklopí přitom pohled.* Měl právo zabít tvojí mámu? *Podívá se na ní a pak přikývne. Má pocit, jako kdyby se její srdce trhalo na milion malých kousíčků. Když ale slyší o tom, že Saskia má dítě, trhne hlavou a vykulí oči.* Xiomara? *Vydechne a potřese hlavou.* Ty....ty máš dceru? *Zeptá se jí pořád zaskočeně.* Takže mě nenávidíš natolik, že bys mi nikdy neřekla, že mám vnučku? *Přestane zahánět slzy a pár jich steče na její tváře. Před tímhle měla ještě nějakou naději, že by jejich rodina mohla být opět spolu, ale teď si je konečně schopná přiznat, že Hedda jí nenávidí natolik, že už to mezi sebou dohromady nedají. Setře si slzy z tváří a na chvilku zavře oči. Když je otevře, není v nich vidět emoce. Ustoupí Heddě z cesty a pak vydechne.* Šťastnou cestu, Saskio. *Popřeje jí a tón jejího hlasu je stejný, jako kdyby mluvila s někým neznámým, s kým se právě seznámila. Pak se sama otočí a vydá se z místnosti pryč. Ještě na chodbách si drží pevnou masku, ale jakmile zapluje do její a Roryho ložnice, po tvářích jí začnou opět stékat slzy a musí si skousnout spodní ret, aby nebyly slyšet její vzlyky.*

*Pohledem přeskakuje z Arowen na Heddu, přičemž si snaží udržet vážnou tvář, ale nejde mu to, takže mu jde vidět v očích ta bolest.* Vy zabijete lidi od nás, to rozdíl není.  Lidi jako lidi. *Zavrčí potichu a snaží se zaplašit všechny slzy smutku, které mu vbíhají do očí.* Zabíjíme. Fajn. Jenže tohle je buď my nebo oni. Takovej je život, buď zabit nebo zabij. *Zamumlá a u toho se jí pevně dívá do očí. Pak už ale přijde další rána, která je pro něj jakoby ho někdo bodl nožem.* Takže i vnučku by si nám zatajila. Zeptal bych se, jestli si to zasloužíme, ale odpověď od tebe by byla asi jasná. *Zašeptá a starosltivě se podívá na Arowen.* A hádám, že ji neuučíš nenávidět královskou rodinu, ale tu vlastní. Říkáš ji, jak moc nenávidíš lidi, kteří tě vychovali? Že nenávidíš její prarodiče? Protože tohle je to nejhorší, co si rodiče můžou zasloužit, když se snaží, aby jejich děti měli vše co potřebují a vyrůstali ve světě, který se snaží pro děti přetvořit. *Zamumlá tišším hlasem a pak ji sleduje.* Ale nezapomínej, pořád tě milujeme, i když ty nás ne. A věř, že tvou mámu to bolí ještě víc něž mě, má k tobě silnější pouto, ale to ty jako matka asi víš... Mám tě rád, Heddo. *Zašeptá a poté se už rozeběhne  jejich ložnice a hned okamžitě obejme Arowen.*

*Na chodbách ghetta si drží ještě tvrdou masku, ale jakmile vejde do její a Roryho ložnice, už jí nedokáže déle udržet a slzy jí začnou téct po tvářích jako dva vodopády. Během pár vteřin už na tvářích nemá od slz cestičky, ale má celé tváře mokré. Sedne si na zem před postel a k bradě si přitáhne kolena, jako kdyby jí to mělo pomoct se nerozpadnout na několik kusů. Kouše si spodní ret, aby nebyly její vzlyky tolik slyšet, i když tomu zabránit moc nejde a nedokáže uvěřit tomu, co jim Hedda řekla. Je babičkou dvouletého dítěte, které nejspíš nikdy nepozná a které jí bude nenávidět úplně stejně jako jeho matka.* /Xiomara.../ *To jméno se jí líbí a věří, že její vnučka bude stejně krásná a kouzelná, jako to jméno. Třeba může mít její oči. Nebo Roryho vlasy. A díky těmto myšlenkám jí to všechno bolí ještě víc. Ani nevnímá, že někdo do místnosti vešel, protože to stejně přes vzlyky neslyší. Jakmile ale ucítí Roryho ruce, když jí obejme, stulí se v jeho náručí a rozevzlyká se ještě více.* My...my má..me vnu..čku. *Vydechne mezi vzlyky a zavrtí hlavou.*

*Jeho malá naděje, která v něm byla schovaná, ale pořád ho držela při doufání, že zase vše bude v pořádku, že budou zase celá rodina, se najednou rozprchla. Musí mrkat a mnout si oči, aby jeho slzy neunikli. Rozeběhne se hned do jejich ložnice, přičemž hned Arowen obejme.* My máme vnučku.. *Přikývne roztřeseným hlasem a trošku se od ní odtíhne, aby se na ni mohl kouknout.* Nechápu, kde se stala chyba... Ale jedno chápu, ale neříká se mi to zrovna lehce. *Povzdechne si a pak pokračuje dál.* Budeme jí muset nechat být, neřešit ji. A i když jsem si vždycky snil o tom, jak budu sledovat, jak mé vnoučata rostou, ale fajn. Máme ještě dvě děti, ne? A Heddu bychom měli nechat jít, je dospělá, je matkou. *Zamumlá potichu a zase se k ní sám více natiskne.* Vždy jsem doufal, že moje děti mě nebudou nenávidět tak, jak jsem nenáviděl já svého otce. A nikdy bych neřekl, že se mi to stane. *Uchechtne se a zase se poodtáhne, aby se ji mohl kouknout do očí.* Vím, že to není snadné, jen nemyslet na své dítě, ale ještě mámě dvě děti, tak bychom se měli věnovat jim, ať to nedopadne stejně. *Zamumlá a ruku ji položí na tvář.*

*Přitulí se k Rorymu, když jí obejme a rozvlyká se naplno. Když se od ní odtáhne, rychle zavrtí hlavou. Ví, co jí chce říct a samotný jí to došlo, ale to, že to řekne nahlas bude znamenat, že je to doopravdy skutečné.* Je naše ... dcera. *Namítne potichu a pak zaboří hlavu do jeho ramene.* Je to moje vina. *To ona je velitelka rebelů a to ona se snažila z jejich dětí udělat skvělé rebely co to jen šlo. Může za to, že to je teď takhle a odnesl to i Rory. Opře si hlavu do jeho ruky, když jí pohladí po tváři a pak si setře všechny slzy, které na tvářích má, i když je během chvíle nahradí další.* Já vím. *Přikývne nakonec.* Ale hrozně to bolí. Nedokážu jí nechat jít. *Přitulí se k němu a snaží se aspoň trochu zklidnit vzlyky.* Co se stalo s tou malou holčičkou, která měla být potvrzením naší lásky a vznikla s vyznáním? *Doteď si pamatuje, že takhle Heddu Rory nazval, když mu oznámila, že je těhotná.* Co jsme udělali špatně?

*Bolí ho to, co chce říct, ale ví, že to teď bude nejlepší.* Je naše dcera, ale taky je dospělá. Nemůžeme ji přivázat někde tady a poručit ji, aby tady s námi zůstala. I když bych to nejradši udělal. *Smutně se na ni pousměje a rozhlédne se po jejich ložnici.* /Kde jsou ty časy, kde tady všichni tři běhali a hráli si?/ *Začne Arowen hladit po zádech a u toho se na ni dívá smutným pohledem, protože by stejně tu bolest nedokázal skrýt.* Není to tvoje vina, prostě si vybrala svou cestu... Nemůžeš za to. *Řekne tišším hlasem a nakloní se k ní, aby ji mohl dát pusu na čelo.* Já vím, zlato. Ale nic s tím nenaděláme, už ji nepřesvědčíme. A taky mě to bolí, ale už svou rodinu. *Povzdechne si a lehce pokrčí rameny.* Třeba se puberty nezbavila  a je v pubertě do teď. *Uchechtne se potichu a zavrtí hlavou.* Netuším, co jsme udělali špatně, ale teď bychom se měli hlavně zajímat o Eris a Romea, ať to nedopadne stejně. *Zaumumlá a pté se jeho býraz změni ve starostlivý.* A ty si konečně odpočineš, jasný?

*Trhaně přikývne a přitom se k němu přitulí co nejvíc. Vyčítá si všechno, co se stalo. Je to podle ní její vina. Letmo nadzvedne koutky rtů, když jí políbí na čelo a pak vydechne.* A pak že nejsi starej. Teď jsi děda. *Popíchne ho trochu pobaveným tónem.* Nejspíš nikdy nepoznám svojí nejstarší vnučku. /Neni mi ani čtyřicet a jsem babička.. Nádhera../ *Proběhne jí hlavou.* Jo, asi máš pravdu. Kde vůbec jsou? *Zamračí se trochu, když jí dojde, že dneska ještě Eris ani Romea neviděla a pak zavrtí hlavou.* Myslíš, že po tomhle toho budu schopná? *Nadzvedne obočí.* Navíc už nejsem těhotná, nemusíš mě zamykat v ložnici. *Pousměje se na něj.*

*Ještě nad tím nestihl přemýšlet ta, že je vážně děda a že je starý, ale když to uslyší, teprve si to uvědomí.* Jsem mladý děda. Jinak ještě starej nejsem. *Pousměje se na ni, přičemž jí zase pohladí po tváři.* Třeba ji někdy uvidíme. Nepřestávej doufat. *Usměje se na ni a pak se rozhlédne kolem sebe, jako by právě tady měli být jejich děti.* Neměli někam jet? *Zamyšleně nakloní hlavu na bok a povysune obočí.* Sice nejsi těhotná, ale to neznamená, že nepotřebuješ odpočívat. *Uchechtne se a starosltivě si ji prohlédne.* Budeš v pořádku? *Zeptá se ji starostlivým tonem, přičemž ji dá za ucho pramínek vlasů a pousměje se na ni.*

Jasně. *Uchechtne se a pak přikývne.* Strašně ráda bych si jí pochovala. Jenom si jí podržet a vidět jí. *Setře si z tváří další slzy a pak se zeptá, kde jsou vůbec Eris s Romeem.* Asi jo, ale nevím kam. *Pokrčí letmo rameny a pak potřese hlavou. Pamatuje si, jak jí naháněl po celym ghettu a prakticky jí zamykal v ložnici, když byla těhotná.* Jo, budu. *Přikývne nakonec a podívá se mu do očí, když jí dá pramínek vlasů za ucho. Nahne se k němu a lehce ho políbí, i když má rty trochu slaný od slz.*

*Smutně se na ni usměje, přičemž přikývne.* Chtěl bych vidět kolik toho má po nás. *Řekne potichu a pak jen zavrtí hlavou, aby na to už nemyslel.* /Je mi čtyřicet dva let a jsem deda. Není mi ani padesát, šedinu jsem taky žádnou nenašel. Je jen otázka času, kdy budu trojnásobnej děda, až se Romeo s Eris zblázní a budou mít potřebu dohnat svou sestru./ Pokud jsou spollu tak je to v pohodě. *Pousměje se na ni a v polibku se mu úsměv zvětší. Ruce ji položí na boky a plobek trochu prohloubí. Pak se zase na kousek odtáhne.* Slíbíš mi, že se na to budeš snažit nemyslet? *Zeptá se ji ptoichu a pak zase jejich rty spojí.*

Jo, já taky. Třeba bude mít tvoje oči. *Pousměje se a pak přikývne. Doufá, že jejich děti společně strávený den přežijou. Nakonec ho políbí, i když ví, že má slaný rty od slz a pousměje se, když jí položí ruce na boky.* Slibuju. *Odpoví mu s menším úsměvem a pak mu začne oplácet polibek a pak se posune tak, aby seděla na jeho klíně a měla k jeho rtům lepší přístup. Rukou mu vjede pod tričko a pohladí ho po jeho svalech, přičemž se usměje.*

Nebo tvůj úsměv, který mi tolik chyběl. Už se netrap, ano? *Usměje se na ni a pak se do polibku ještě víc pousměje a nijak neřeší, že má srty slané od slz, to mu je jedno.* a já ti pomůžu, aby si ten slib bážně zvládla dodržet. *Mrkne na ni a když ucítí její ruce pod svým tričkem, jemně ji v polibku zatahá za ret, přičemž se potom na chvilku odtáhne, aby ji mohl přetáhnout tričko přes hlavu a hned potom zase přitiskne rty na ty její.*

Dobře. *Přikývne a pousměje se na něj. Pak ho políbí a slíbí mu, že se pokusí se netrápit a nemyslet na to. Bude to pro ní těžké, protože se svým dítětem ti nikdy nevzdá žádná matka, ale ví, že Hedda je už dospělá a nenávidí jí natolik, že už to nikdy nejspíš nezmění.* Do toho. *Pobídne ho potichu s úsměvem a pak už ho pohladí po jeho svalech pod tričkem a pousměje se, když jí zatahá za ret. Když jí přetáhne tričko přes hlavu, využije toho a sama mu přetáhne přes hlavu to jeho. Pohladí ho po jeho tetováních a pak už rukama sjede k jeho poklopci, který rozepne.*