Ghetto rebelů - Jižanů

*Nechce ji vidět se trápit, chtěl by aby se zase usmívala, stejně jako by chtěl, aby byli zase celá rodina spolu, ale ví, že to není tolik možné jako to, aby ji viděl se znovu smát. Usměje se na ni a místo nějaké odpovědi ji políbí se vší tou touhou a láskou, ale taky i vášní. Poté se už zbaví jejího tričko a usměje se, když i to jeho je pryč. Nedočkavě se narovná a vydechne, když rukama sjede až k jeho poklopci. Rukama ji přejede po hrudníku a hned zase přitiskne rty na její krk, přičemž se polibky přesune právě na její hrudník a po chvilce z hrudníku až na břicho. Ruce ji přemístí na kalhoty, které ji hned rozepne a okamžitě se jich zbaví.*

*Oplácí mu polibek se stejnou láskou, touhou a vášní a pak už jsou oba dva bez triček a ona ho pohladí po jeho tetováních. Sama má jedno zezadu na pravém rameni. Je to útes s datem, kdy si vyznali lásku, přesně tak, jak se o tom bavili, když čekala Heddu. Pak už mu rozepne poklopec a pousměje se, když se Rory nedočkavě narovná a trhaně vydechne, když ucítí jeho rty na svém krku. Nezůstává se sundaváním kalhot pozadu a ty jeho mu taky rychle stáhne. Pak už ho lehce pohladí přes boxerky po jeho nádobíčku. Boxerky mu hned na to sundá, protože nemá náladu to zdržovat.*

*Když ho pohladí po tetování, phledem rychle skolouzne k těm svým a hlavně k tomu, co má na boku a je stejné jako to, co má ona na rameni. Pak se už docela dost nedočkavě zas věnuje jejímu krku a pousměje se, když i jeho kalhoty jsou pryč. Vydechne když ucítí její ruku na svém rozkroku a když jsou dole i jeho boxerky, na nic nečeká a rovnou ji sundá i kalhotky, aby je už nic od sebe nedělilo. Lehce ji zatlačí tak, aby si lehla a na nic dlouho nečeká a jejich těla spojí. Hned se začne pohybovat a skloní se tak, aby se u toho mohl věnovat rty jejímu krku.*

*Pousměje se, když vidí tetování na jeho boku, které má sama na svém rameni. Pak nakloní hlavu na stranu, aby měl lepší přístup k jejímu krku a trhaně vydechne. Nechá ho, aby jí položil na záda a pak zavzdychá, když spojí jejich těla.* Rory.. *Zavzdychá nahlas jeho jméno a sama pohne svými boky proti těm jeho. Vyhledá svými rty ty jeho a vášnivě ho políbí.* Miluju tě. *Vzdychne do jeho rtů.*

*Tohle jejich společné tetování je jeho nejoblíbenější ze všech těch tetování a že jich není málo, co má. Potom ji už položí na záda, jelikož se mu nechce nic prodlužovat, na nic čekat a tak hned jenich těla spojí. Usměje se, když vyhledá jeho rty a polibek prohloubí. Rukou si odhrne vlasy z obličeje a pousměje se.* Já tebe taky, lásko. *Vydechne a když cítí, že dojde ke svému vrcholu, za ret ji vášnivě zatahá a trošku skousne a polibku zazvzdychá.

*Nechá ho, aby jí položil na záda a pak už zavzdychá, když cítí, jak spojil jejich těla. Vyhledá svými rty ty jeho, aby ho mohla vášnivě políbit a pousměje se, když Rory polibek ještě více prohloubí. Cítí, že už brzo dojde ke svému vrcholu, takže párkrát pohne svými boky proti těm jeho a jakmile vrcholu dosáhne, hlasitě zavzdychá a prohne se v zádech.* Jsi ten nejlepší manžel na zemi. *Vydechne se zamilovaným úsměvem a odhrne si z čela vlasy, aby na něj co nejlépe viděla.*

*Na tváři má menší úsměv a když konečně jejich těla spojí, soustředí se na její tělo a na její rty. Když konečně ucítí, že dojde k vrcholu, zatahá jo za ret a nahlas vydechne. Po jejích slovech se zamilovaně usměje a zase jejich rty spojí.* A ty ta nejlepší manželka, kterou neskutečně moc miluji. *Vydechne a potom už jejich těla rozpojí, přičemž se na ni zadýchaně usměje a lehne si vedle ní na bok a jednoj rukou si podepře hlavu.* Jsem rád, že už naše děti už jsou dost velký a my můžeme mít díky tomu takovýhle soukromý chvilky. *Zamilovaně se na ni usměje a sehne se k ní, aby jí mohl políbit na čelo.*

Já tebe miluju víc. *Usměje se na něj zamilovaně a pak si lehce na bok čelem k němu. Po jeho dalších slovech se zasměje.* Jo, to je pravda. Ale i tak mi trochu chybí ty doby, kdy jsem si mohla pochovat tu malou ubrečenou rozinku. *Pousměje se nad tou vzpomínkou, jak byly jejich děti malé a přivře oči, když jí políbí na čelo. Krátce na to se jí už nepodaří potlačit zívnutí, protože si ani nepamatuje, kdy se naposledy pořádně vyspala.*

Tohle dohadování je zbytečný, protože by ses stejně se mnou dohadovala do té doby, než by sis vymluvila hlas. *Uchechtne se a po jejich slovech se usměje.* Tak si počkáme až Eris nebo Romeo budou mít děti, pak si budeš moct ubrečený rozinky zase pochovat. *Zasměje se a když uvidí jak zíve usměje se a natáhne se pro deku, přičemž ji zakryje.* Jde se spát. A nechci slyšet žádné námitky. *Usměje se na ni a jednou rukou ji obejme a více se k ní natiskne.* Dobrou lásko. *Poví zamilovaně a vážně doufá, že se jeho manželka konečně prospí.*

Dohadovala bych se i potom. *Zazubí se na něj a pak se uchechtne a přikývne.* /Jestli mě předtím nezačnou nenávidět a já budu vědět, že mají děti./ *Proběhne jí hlavou, protože na to prostě nedokáže zapomenout a do toho si zívne. Když jí Rory přikryje, zabalí se pořádně do deky, protože jí je docela zima a přitulí se k němu co nejblíže.* Neboj, teď námitky neuslyšíš. *Uklidní ho už napůl ponořená ve spánku.* Dobrou noc. *Zamumlá a pak už usne v jeho náručí, aniž by to vůbec nějak vnímala.*

*nepamatuje si, jak se dostala do Ghetta ani do cely, ve které teď je. Poslední, co si pamatuje je pohled na scénu před sebou, kde zaútočili rebelové. Tenkrát ji postřelili do boku a i díky tomu, že jí pevně drželi dva rebelové, tak se jí během chvilky zatmělo před očima. Vzbudila se až tady v cele. Bok má nějak obvázaný, ale asi není ošetřený a hodně ji to bolí. Má tam jen nějaký provizorní obvaz. Už od toho dne, kdy ji sem přivedli se skoro nehla z místa. Sedí jen v rohu na své "posteli", která je u jedné stěny. Kolena má přitažená k bradě a nohy si objímá rukami. Pohled zabodává do země a přemýšlí nad tátou, svatbou Camille, při které nemohla být a taky nad Edwardem. Konečně si připustila svoje pocity. Chybí jí. Už bez něj nechce být. Ví, že mu ublížila a hodně. Nepřestane se cítit provinile asi nikdy, ale chce být už jen s ním. Uvědomila si, že to s ním se konečně zase cítila celá a ne jen jakoby ji bylo jen půl. Dokázala klidně spát a smát se. Jen si nechtěla připustit, co k němu cítí, protože ví, že on si zaslouží někoho jiného, protože ona mu ubližuje. A taky měla strach. Strach, že ho ztratí, protože mu opět ublíží.*

*Nedokáže jen tak sedět v paláci a s příchodem každé směny strážců poslouchat, že pátrání po Aless je neúspěšné. Nevydržel to ani jeden den. Prostě na sebe hodil roztrhaný džíny, mikinu a vydal se do města. Do paláce se vracel až pozdě v noci, kdy už nebyl schopný dýl stát na nohou a vnímat. Díky takovému vyčerpání dokázal aspoň na pár hodin tvrdě usnout. Dnes se rozhodl změnit taktiku. Snažil se pátrat po Romeovi a najednou dostával jasnější vodítka, která ho dovedla až k nějakému rozpadlému ghettu.* /Ghetto rebelů..?/ *Odhadne a rozhodne se vydat dovnitř. To, že hned za polorozbořenými zdmi je moderní vybavení mu pomůže uvědomit si, že jestli někde Alessia bude, tak to bude tady. Opatrně postupuje dál a zpozorní ještě více, když objeví nějaké cely. Všechny jsou prázdné. Až na jednu. Vydechne, když konečně uvidí dívku, která si ukradla jeho srdce a po které teď pátrá celý palác.* Aless. *Hlesne potichu, aby upozornil na svou přítomnost a hned si přiloží prst ke rtům, aby jí naznačil, ať je potichu. Nechce přilákat pozornost rebelů a skončit ve vedlejší cele.* Dostanu tě odtud. Slibuju. *Zašeptá potichu a nadzvedne mírně koutky rtů. Pak se vydá dál prozkoumávat ghetto, aby někde nalezl klíče od její cely.*

*sedí v rohu postele, která je v cele, kde trávila poslední týden. Většinu času prostě jen tupě zírá před sebe a přemýšlí nad vším a nad ničím. Přitom se i snaží ignorovat bolest, která ji pulzuje v boku. I teď jen sedí a je ztracená ve svých myšlenkách. Jen doufá, že se nikomu nic nestalo a všichni vyvázli po minulém útoku bez závažnějšího zranění. Vyčítá si, že nikomu neřekla o tom, jak se potkala s Arowen. Kdyby o tom někomu řekla, mohlo by se útoku předejít. Viní se z toho stejně, jako když ublížila Edwradovi. Když uslyší, jak někdo řekne tiše její jméno, prudce zvedne hlavu. Jako první ji napadne, že je to nějaký z rebelů, takže se lekne. Když ale uvidí Edwarda, vydechne úlevou. Chce vstát, ale jakmile se o to pokusí, ucítí palčivou bolest v boku, takže si rezignovaně jen zpět sedne.* Buď opatrný, prosím. *Řekne stejně tiše, jako mluví on. Neodpustila by jsi, kdyby se mu tady něco stalo. Když Edward odejde, jen tiše zírá na chodbu před sebou, od které ji odděluje mříž a napjatě čeká na něj.*

*Když konečně najde Aless, oddychne si. Ani si nepřipadá divně, že využil svého nejlepšího kamaráda. Teď je pro něj důležité jenom to, že ona je živá a přímo před ním. Zatne zuby, když vidí, že se nemůže postavit.* /Neboj, já ti pomůžu./ *Slíbí jí v duchu, zatímco přikývne na její slova a vydá se hledat klíče. Uvidí místnůstku, kde se svítí, ale sedí v ní jeden rebel, takže se k jeho klíčům nedostane. Vrátí se k cele Aless a podívá se na ní.* Neboj se. *Zašeptá, aby jí upozornil, že má plán a pak bouchne do mříží kovou trubkou, kterou sebral na chodbě, tak, aby se ozval hlasitý kovový zvuk. Schová se za roh a jakmile rebel přijde mříže Aless zkontrolovat, rychle ho tou trubkou praští do hlavy, aby ho omráčil. Rozhlédne se okolo sebe, jestli neuslyší blížící se kroky někoho dalšího a když je ticho, oddychne si. Vezme rebelovi na zemi klíče a odemkne celu své princezny. Rychle k ní dojde a klekne si před postel, na které sedí.* Jsi v pořádku? *Sjede jí starostlivým pohledem a pak jí opatrně obejme, aby jí nijak neublížil.* Jsem tak rád, že tě vidím. *Vydechne.*

*když někoho uslyší, tak se prvně lekne, že je to nějaký rebel, ale když uvidí Edwarda, vydechne úlevou. Je neskutečné ráda, že ho vidí a cítí, jak se jí srdce rozbušilo o něco rychleji. Řekne, aby byl opatrný, protože by si neodpustila, kdyby se mu něco stalo. Pokusí se i vstát, ale zabrání ji v tom bolest, která ji projede celým tělem. Poté napjatě čeká, až, a jestli, se Edward vrátí. Když ho uvidí, vydechne úlevou podruhé, protože je v pořádku. Zamračí se, když ji znovu řekne, aby se nebála a už se chce zeptat, co má v plánu, ale nestihne to, protože se ozve rána. Neudrží vyjeknutí a absolutně nechápe, co má Edward v plánu. Když uvidí rebela, který přiběhl k její cele, vyděšeně se na něj podívá. Vyjekne i podruhé, když ho Edward praští železnou trubkou do hlavy. Tohle opravdu nečekala.* Jo, jsem v pohodě. *Vydechne, i když oba asi ví, že to není pravda.* Ty jsi v pořádku?*zeptá se ho stejně starostlivě. Když ji poté obejme, pevněji se k němu přitiskne a ignoruje tu bolest. Jediný, co jí teď zajímá je Edwrad a jeho náruč, kde se konečně cítí bezpečně.* Taky jsem ráda. Ani nevíš jak moc.*vydechne* Omlouvám se. Tak strašně moc mě to mrzí. Byla jsem tak pitomá. Ublížila jsem ti jen proto, že jsem se bála. A přitom jsi tady byl pořád se mnou a já ti udělala tohle. Omlouvám se. *Cítí, jak se jí v krku začíná tvořit knedlík a v očích ji začínají pálit slzy.* Já.. vím, že to bude znít blbě..ale už bez tebe nechci být. Nedokážu to. Jo, je to pár týdnů, co jsem dělala přesnej opak..ale já ti jen ubližuju a nechtěla jsem, aby to tak pokračovalo, tak jsem raději ignorovala vše, co k tobě cítím. *Přizná a odtáhne se od něj. Stále ale zůstává v těsné blízkosti.* Jenže dál už to nedokážu. A ani nechci. S tebou se konečně cítím úplná. Dokážu se smát a i v klidu se vyspat. Ty..jsi jako moje záchranné lano, které mě drží nad vodou. Jsi první osoba, na kterou ráno myslím a tatáž, na kterou myslím, než jdu spát. *Vydechne a odmlčí se.* Myslíš..že mi to někdy budeš schopnej odpustit? To, jak jsem se zachovala? A dát mi ještě jednu šanci?*Podívá se na něj a v očích se jí mihne strach. Neví, co by dělala, kdyby teď udělal to samé, co udělala tenkrát ona.* /Zasloužila bych si to.. on by si zasloužil někoho lepšího. Doufat v to, že by mi odpustil je zbytečný../,

*Je to pár nocí, co je v ghettu. Pořád si tu připadá zvláštně a je z toho hrozně nervózní, i když je vděčná za to, že jí poskytli střechu nad hlavou a jídlo. Stále se ještě úplně dobře neorientuje, protože ghetto je dosti velké a ona má i strach nějak po chodbách šmejdit. Ráno se účastnila kratšího výcviku s malými dětmi a na sebevědomí jí dost ubralo, když ty malé děti byly mnohonásobně lepší, jak ona. Teď jí čeká výcvik s nějakým rebelem, kde se bude učit jenom ona sama, aby měla větší šanci dohnat ty děti a přiblížit se dospělým rebelům, kteří útočí na palác. Ví, že bez toho tu nemůže zůstat a ví, že plno rebelů se akorát uchechtne, když jí tady vidí. Přeci jen hubená blonďatá dívka se vzhledem andílka a bez žádných svalů, tetování, vyholené hlavy nebo otráveného šklebu na tváři, sem dost jasně nezapadá. Dojde do jedné z tělocvičny, kde se nachází i nejrůznější zbraně, terče, figuríny a překážky a nejistě se po tom všem rozhlédne. Díky ponižování od otce má strach, že jí to nikdy nepůjde a brzo skončí zase na ulici, protože jí rebelové vykopnou a zlomí nad ní hůl. Myšlenky na rodinu ale rychle zaplaší, protože na ně rozhodně myslet nechce. Rozejde se ke stěně, kde jsou různé zbraně a po pár nožích lehce přejede prsty.*

*dneska se zase probudil s menší kocovinou, ale nebylo to až tak nesnesitelný, aby nemohl vstát, rozhýbat to a pak jít trénovat novou holku. Moc se mu nechce někoho trénovat, protože se mu u toho vybavují vzpomínky, jak jeho trénovala Arowen a nemyslí si, že vůbec někoho dokáže trénovat. Na sebe si hodil tepláky a mikinu a hned vyšel do jedné z tělocvičen, kde se má s tou novu holkou setkat a začít ji trénovat. Když vejde dovnitř, rozhlédne se kolem a pohled mu padne blonďatou dívku, která je u nožů. Tiše k ní pejde a do ruky si jeden z nožů vezme.* Můžeš s nimi házet, bodat, sekat. Právě kvůli tolika možnostech jak s nimi můžeš zacházet je mám nejraději. *Pronese s pohledem stále zabodnutým na nůž v jeho ruce. Zatímco si ho protočí mezi prsty, pohled zvedne k dívce.* Jsem Romeo. Můžem začít s tréninkem nebo se chceš na něco zeptat nebo tak něco? *Netuší jak takový malý soukoruý trénink s dívkou, kterou nezná má zahájit.* Umíš něco z bojových umění nebo si někdy dělala něco se zbraněmi? *Zeptá se ji zvedavě, přičemž si ji prohlédne.*

*Rozhlíží se nejistě po tělocvičně a pak přejde ke zbraním a rukou zlehka přejede po nožích. Akorát v tu chvíli se vedle ní objeví nějaký blonďák. Trochu se ho lekne, takže sebou malinko škubne a zatímco on mluví o nožích, prohlédne si jeho tvář. Na jeho slova jenom přikývne, protože k tomu sama nemá co říct. S žádnými zbraněmi to neumí.* Ne, asi ne. *Zavrtí hlavou.* Jsem Daneiris. *Představí se mu a trochu u toho povytáhne koutky rtů.* Ne, nikdy nic. *Odpoví mu na otázku a koukne na nože.* Maximálně jsem používala nože při vaření. *Pokusí se trošku uvolnit atmosféru menším vtípkem a doufá, že tím nešlápne úplně vedle.*

*Hned jak dojde do tělocvičny, pohledem vyhledá tu dívku, kterou má trénovat. Kdyby mu neumřela máma a on neměl ještě k tomu čerstvě zomený srdíčko, možná by se rozhodl ji dotáhnout hned do svýho pokoje, ale na to nemá moc náladu. Ale musí uznat, že hezká je, to zase jo. Ale on má teď spíš v hlavě to, jak jí začít cvičit.* těší mě. *Taky se na ní pousměje, načež se jí potom zeptá, jestli s něčím umí nebo ne. Když zjistií, že s ničím neumí, poškrábe se na zátylku a rozhlédne se kolem sebe.* Aspoň něco. *Pokrčí rameny, zatímco přejde k jednomu noži a dá jí ho do ruky. Pak si stoupne před ní a mávne rukama na sebe.* Zkus na mě zaútočit, zkus si vybrat nějaký místo nebo tak něco, kde bych mohl být zranitelný. *Nebojí se, že by mu nějak dívka ublížila, to spíš se víc bojí, aby si neublížila sobě.* /Mami, jestli se díváš, nechceš mi propůjčit tvoje schopnosti někoho něco naučit?/

Mě taky. *Pousměje se na něj a pak mu řekne, že s nožemi dělala jenom při vaření a jinak s ničím neumí, což zahrnuje i jakékoliv bojové umění. Ona leda umí tančit, což se tomu nejspíš ani neblíží a jak jí rodiče vtloukali do hlavy, je to umění, za které se jí všichni akorát tak vysmějou, takže to nijak nevytahuje. Pak nadzvedne obočí, když jí jeden nůž skončí v ruce a váhavě se na něj podívá. Vykulí oči, když jí Romeo řekne, aby na něj zaútočila. Pár vteřin jenom kouká a čeká, jestli se najednou kluk před ní rozesměje s tím, že to byl jenom vtip, ale on to očividně myslí vážně. Proto polkne a sjede ho rychlým pohledem. Krátce střelí pohledem k noži a poté se pokusí proti němu vyrazit se snahou zaútočit na jeho krk, i když je v jejím postupu dost znát nervozita, nejistota a strach.*

*Sice už trénuje od malička, ale i tak si myslí, že jsou tady víc zkušenější rebelové, než je on. I kdyby si tuhle dívku vzal na starost jeho táta, možná by to bylo lepší a dívka by se aspoň něco naučila. Poté do ruky vezme jeden nůž, který ji nakonec předá a řekne ji, aby na něj zautočila. Pozorně ji sleduje a pokusí se na ni povzbudivě usmát. Když na něj nakonec zaútočí, rychle uhne a rukou ji pevně chytne za tu její, ve které drží nůž a stiskne tak, aby jí nůž spadl na zem, ale zároveň aby jí neublížil.* Nůž drž v ruce pevně, aby ti ho nedokázal nikdo z ruky vyhodit. *Poté nůž ze země zvedne a podá jí ho a rukou mávne k nejbližší figuríně.* Předtsav si, že je to někdo, koho nemáš ráda. A neboj se, dej do toho všechen vztek. A zkus bodnout na víc míst, napřed třeba do nohy nebo ruky a poté zkus až do krku. *Hlavou k figuríně kývne, zatímco si rukou prohrábne vlasy a opře se o druhou figurínu.*

*Pokusí se proti němu vyrazit a zaútočit na jeho krk, protože se domnívá, že to bude nejzranitelnější místo. Když jí chytne za ruku, zasekne se jí na chvíli dech v krku, díky vzpomínkám na otce a snaží se co nejrychleji ucuknout a odstoupit. Teprve když je o kousíček dál od něj, vydechne.* Dobře. Promiň. *Přikývne na jeho rady a omluví se za svojí reakci. Nechtěla takhle reagovat, ale pochybuje, že by někdy byla schopná na to, co jí dělal táta, zapomenout a přenést se přes to. Pak se podívá na figurínu a přikývne. Hned ví, koho si tam představit. Jakmile se jí tam promítnou obličeje její rodiny, proběhne jí vlna vzteku, zloby a touze po pomstě. Prakticky začne vidět rudě a podle jeho rad nejdřív bodne figurínu do stehna a poté do krku. Vzhledem k tomu, že tam ale vidí obličej své rodiny, nepřijde jí to dost a ona začne bodat do hrudníku figuríny a nedokáže se uklidnit a přestat.*

*Když jí chytne za ruku, ani nemyslí na to, že by jí to mohlo být nějak nepříjemné, ale když se snaží odtoupit, ruku ji hned pustí a omluvně se na ní podívá.* Neomlouvej se, neměl jsem tě takhle držet. *Zavrtí nad tím hlavou a potichu si povzdechne. Pak přejde k figuríně, protože si myslí, že tak může lépe sledovat její techniku bodání.* Zkus i pevný postoj, jednu nohu si dej víc dopřed než tu druhou. *Poradí ji a nasadí menší povzbudivý úsměv, kterým se jí snaží si podpořit. Když bodne figuríně do nohy, ukáže na ni palec nahoře, i když ho asi nevidí, protože pokračuje dál v bodání. Obočí povytáhne nahoru a když nepřestává, rychle k ní přejde a ze zadu jí opatrně položí ruce na paže.* Hej, přece chceme aby z té figuríny něco zbylo, ne? Takhle z ní toho moc nezbyde. *Uchechtne se a poté se na ni podívá spíše zvědavě.* Koho sis tam představovala? *Zeptá se jí opatrně a u toho si dívku prohlédne.*

*Zadrhne se jí dech v krku, když jí chytne za ruku a rychle od něj odstoupí. Za to se mu samozřejmě omluví.* To je v pohodě. Nemohl jsi nic vědět a byla to sebeobrana. *Pokrčí nad tím rameny a pak dojde k figuríně a postaví se podle jeho rad a dá si levou nohu více dopředu. Pak už začne vidět a bodne figurínu nejdřív do nohy a potom do krku. Jenže to pro ní není dost. Vztek jí ovládne a ona začne bezmyšlenkovitě vztekle bodat do hrudníku figuríny. Přestane až když ucítí něčí ruce na pažích, čehož se trochu lekne, protože úplně opomněla, že není v místnosti sama. Otočí se čelem k němu a udělá menší krok zpátky, takže se zády dotkne figuríny. Po jeho otázce sklopí pohled. Chce zalhat ale bohužel v tom nikdy nebyla dobrá.* Svýho tátu. Hlavně tátu. Ale jinak i celou rodinu. *Přizná potichu.*

Ale reflexy máš dobrý. *Pousměje se na ní a s pokrčením ramen na ni ještě mrkne. poté ji zvědavě sleduje jak bodá do figuríny, ale když pořád nepřestává, radši se k ní rychle vydá, aby si neublíýila nebo aby něco taky zbylo z té figuríny. Opatrně ji položí ruce na paže a když se zase odsune dál, zmatěne se na ni podívá. Ale po jejích slovech se mu v hlavě rozsvítí žárovka a pevně sevře ruce v pěst.* To mi je líto. On ti ubližoval? *ZEptá se j opatrně, jelikož to jediné by mu dávalo smysl, když sebou tak cuká při nějakém dotyku.Neasnší lidi, co ubližují svým dětema ví, že i jeho rodiče neměli zrovna ukázkové rodiče, proto je rád za ty rodiče, které má. Nebo taky měl, kdyby to mě brát každýho rodiče zvlášť.* Jestli chceš, můžeme pokračovat až zítra. A nebo můžeme přejít jenom na trénování ručního boje nebo cokoliv co si vybereš. Střelbu z pistole, vrhání nožů. *USměje se na ni zase povzbudivě a rukou mávne ke všem těm zbraním.*