Ghetto rebelů - Jižanů

*Po jeho komplimentu, pokud se tomu dá tak říkat, se jí trochu rozzáří oči. Není zvyklá na to, že by jí někdo chválil nebo o ní říkal cokoliv pozitivního. Pak už začne jako šílená bodat do figuríny, dokud jí Romeo nepřeruší a ona nepřizná, koho si představovala.* Jo. Pokaždý, když jsem udělala něco špatně. Což bylo z jeho pohledu prakticky pořád. *Odpoví potichu na jeho otázku a u toho sklápí pohled k zemi. Bojí se, že teď Romeovi dojde, jak neschopná je a že nemá žádnou cenu se s ní zahazovat a odejde s tím, že to nemá cenu. Její otec by to už dávno udělal.* Ne, to je v pohodě. Potřebuju aspoň trošku dohnat ty děti. *Pousměje se pobaveně, když si vzpomene, jak jí ty malé děti ráno nakopali zadek úplně ve všem.* Vrhání nožů zní zajímavě. Ukázal bys mi to? *Zeptá se ho a mírně nadzvedne koutky rtů.*

*Usměje se na ni, ale když začne mlátit do figuríny, úsměv mu povadne a nevrací se, hlavně když se dozví, co se jí dělo.* To mi je vážně líto. Ale ber to tak, že se mu pak můžeš pomstít, po pár týdnech budeš skvělá, věřím tomu. Teda pokud nám zybdou nějaké figurny a budeš mít na čem trénovat. *Uchechtne se a poté přikývne.* Dobře, tak pokračujeme. *Zazubí se na ni, přičemž se rozhlédne kolem sebe a po její otázce se snad zazubí ještě víc, protože vrhání nožů je jedna z jeho oblíbených aktivit. Do ruky si vezme dva nože, se kterými si protočií v ruce, aby se taky trochu předvedl. Poté dojde k druhé figuríně, ke které se postaví docela ve větší vzdálenosti. Představí si, že je to ten chlap, co mu zabil mámu, takže musí zatnou pevně zuby, aby se uklidnil a fugurínu nezmlátil jako Daneiris. Pak ruku s jedním nožem dá víc nad hlavu, načež nožem vrhne figuríně na obličej a druhým poté do oblasti, kde má člověk srdce. Pak se zase na ni otočí a nakloní hlavu na bok.* Chceš to zkusit? *Usměje se na ni a byl by i rád, kdyby jí mohl jeho oblíbený koníček naučit.*

Ty...Ty fakt věříš, že mi tohle někdy půjde? *Zeptá se ho zaraženě, protože na pozitivní očekávání není rozhodně zvyklá.* Příště se ovládnu. Neboj. *Uchechtne se a podívá se na figurínu, které dala docela dost zabrat. Pak mu řekne, že nechce přestávat a z jeho výčtu jí nejvíce zaujme vrhání nožů. Oplatí mu úsměv a pak ho sleduje, jak si s noži pohrává, jako kdyby to uměl od nepaměti. Když vidí, jak se bez problémů trefil do figuríny, nadzvedne obočí.* Páni. *Sjede ho obdivným pohledem.* S nožem v ruce ses narodil? *Koukne zase na figurínu a pak si sama vezme jeden nůž a pokusí se postavit stejně, jako stál předtím on, napřáhne se a nůž hodí. Ten se ale ve vzduchu začne otáček, narazí figuríně do holeně rukojetí a poté zařinčí o zem.* Jak to děláš, že se zabodne? *Nakrčí nechápavě obočí a snaží se sama přijít na to, kde udělala chybu.*

Jo, po trénincích a třeba praxi, jestli se na to budeš cítit, určitě jo. *Zazubí se na ni a pokrčí u toho rameny. Věří, že se to naučí a doufá, že jí to naučí on, jelikož aspoň takhle může být pdoobný své matce, i když ta by to rozhodně dělala lépe. Poté si vezme nože, se kterými se mu nejlépe vrhá a hodí je směrem k figuríně. Když se zabodnou, sám od sebe se pousměje.* Jo, no... Vlastne bych se tomu ani nedivil. Ale spíš trénuji už od malička. *Vsyvětlí jednoduše zatímco se na ni dívá, jak nůž hází. Přejde k ní a opatrně, aby ji nějak zase nevylekal, ji položí ruku na paži.* Osu nadloktí musíš zamířit na cíl. Pomůže ti, když si dáš ruku s nožem k uchu, ale bacha na to ucho prosím. *Usměje se na ni a pooté si zase vezme nůž a chytne to tak, jak před chvílí říkal, aby jí to ukázal.* Až budeš chtít nůž hodit, hoď ho až celou ruku budeš mít v ose k terči. *Sám ten nůž zase hodí směrem k figuríně, někam do oblasti břicha.* Ze začátku to každému trvá, než na to přijde. I mně to trvalo. a někdy se mi to nepodaří taky jak bych chtěl a zasekne se mi to vterči třeba v nedokončené otočce. *Uchehctne se a přejde k figuríně, aby z ní nože vytáhl. Od malička ho vrhání nožů baví, takže si o tom vše přečetl a také od malička si snad ke všemu vrhací nože přál.*

*Překvapeně se usměje a rozzáří se jí oči, když jí potvrdí svá předešlá slova. Líbí se jí to poslouchat. Pak ho sleduje, jak vrhá nože a pak ho sjede obdivným pohledem. Vypadal, jako kdyby ty nože byly jeho součástí.* Takže jsi se jako rebel narodil? *Zajímá se zvědavě, protože by se o něm ráda dozvěděla trochu víc a pak se snaží postavit jako on a hodit jeden nůž. To ale nedopadne nijak úžasně, takže se ho zeptá, jak to udělat. Je mu vděčná za to, že je opatrný, což mu dá najevo menším úsměvem. Podívá se znovu na něj a pak přikývne a zkusí to taky. Nůž letí a špičkou se zapíchne lehce figuríně do ramene. Sice hned zase spadne na zem, protože nebyl hluboko zabodnutý, ale i tak je to pro ní úspěch.* Viděl jsi to? Byl tam. *Zajásá, ale pak jí dojde, že se ani nepřiblížila tomu, co udělal on a zase se jí v hlavě ozve hlas jejího otce, který jí říká, jak je nemožná.*

*Nad dívkou se musí pobaveně usmát, přijde mu strašně milá a na pohled křehká, zranitelná až to v něm probouzí nějaký pocit, že ji musí chránit.* Jo, velitelům rebelů. Takže jsem od malička mezi rebely, dokonce mám dvojtou dávku genů rebelů.*Přitáká potichu a když se do figuríny nůž nezabodne, ukáže jí, jak na to. Zvědavě ji sleduje a když nůž hodí a skoro se zabodne, usměje se na ni.* To už tam skoro bylo! Zkus přiště víc zpevnit zápěstí, ale prsty nech trochu volnější, aby ti pak dovolily ten nůž pustit. *Mrkne na ni s menším nadšeným úsměvem. Je rád, že jí to jde, sám by nečekal, že to takhle úplnému nováčkovi půjde.* Zku to znovu, věřím ti. *Povzbudivě ji ukáže palec na hoře a čeká, jestli to znovu zkusí nebo ne.*

*Zeptá se ho, jestli se jako rebel už narodil, když jí řekne, že s noži trénuje už odmalička a po jeho odpovědi se smutně pousměje. Možná tu je krátce, ale o nedávné smrti velitelky je informovaná.* Je mi líto, co se stalo. *Sice mezi lidmi kolují řeči o tom, jak se rebelové chovají jako zvěř a svoje děti klidně bez mrknutí oka i upálí, ale ona tomu nevěřila. Bezo pochopila, že rebelové mají nejspíš daleko víc citů a empatie, jak její rodina. Pak se pokusí hodit znovu nůž do figuríny a tentokrát se špičkou trochu na chvilku zabodne, z čehož má ohromnou radost. Když vidí, že Romeo má podobnou radost a nekritizuje jí, pomůže jí to nabít o něco více sebejistoty a ona hodí dalším nožem. Tentokrát se ale soustředí tak moc na zápěstí, že hodí nůž ve špatnou chvíli a ten se opět začne točit a skončí na zemi asi metr a půl od figuríny.* Do háje. *Zanadává potichu a projede jí strach, že teď Romeo za'ne řvát a nadávat jí, že je neschopná, jako by to udělal její otec.*

*Když řekne, že je jí to líto, jen se na ni smutně usměje a přikývne. Nechce teď na ro myslet, protože pak by jí toho moc nenaučil. Už jen když hází nožem a představuje si tam vraha jeho matky, má co dělat aby se ovládl a nedopadlo to jako když dívka před chvílí tu figurínu vraždila. Má za ní radost, když se jí to skoro povede a potom ji sleduje dál a čeká, jestli se jí to povede nebo ne. Když ne, povzbudivě se na ni usměje.* Zkus to ještě, tak jak si to dělala před tím, ale dej do toho víc sílu. Zvládneš to. *Zazubí se na ni a nůž ze země sebere a podá jí ho.* Jestli chceš zkusit něco jinýho, klidně můžeme. A až budeš třeba unavená, tak mužem jít a pokračovat zítra. *Pokrčí rameny a u toho si prohrábne vlasy.*

*Chápavě se usměje, když ho vidí jenom přikývnout. Chápe, že se o tom nechce bavit a bude to respektovat. Nehodlá to sama znovu vytáhnout a vytvářet tím rozpačitou atmosféru.* /Navíc s někym tak zbytečnym jako já se o tom určitě bavit nechce. Tady je jenom protože mě dostal na starost, jinak by se na mě ani nepodíval./ *Pak se snaží hodit nůž správně, aby se trefila do figuríny a moc se jí to nedaří, za což by jí její otec doma zbyl, protože je naprosto neschopná. Takže když od Romea slyší povzbuzení a vyjádření důvěry, překvapivě se na něj podívá.* Chci, aby tam ten nůž zůstal. *Kývne k figuríně, protože to nechce vzdát. Znovu nožem hodí a snaží se to udělat přesně tak, jak jí Romeo říkal, ale špatně zamíří a nůž sice letí správně, ale prolétne kousek vedle figuríny.* No tak. *Mlaskne nespokojeně a na další nůž ve své ruce se zamračí. Na nic nečeká a zkusí to rovnou znovu. Nůž letí a zabodne se figuríně do stehna. Není nijak extra hluboko, ale nespadne na zem.* On tam je! Je tam! Vidíš to? *Zaraduje se nadšeně a s úsměvem kouká na nůž zabodlý ve figuríně.*

*Nechce řešit teď to, co se stalo s jeho mámou. Chce jí teď jen pro dnešek dotrénovat, aby se když tak mohl někam zašít. Třeba zase do baru. Na Daneiris se povbudivě usměje, aby ji pomohl třeba nakopnout na další pokus a aby se necítila špatně, že ji to ze začátku nejde.* Tak to zkoušej dál. *Přikývne a následně její další pokud sleduje.* Kdyby figurína byla člověk a házela bys to do skupinky lidí, určitě by to někoho trefila. *Zazubí se na ni a pak sleduje další její pokus, které se jí i k jeho vlastnímu překvapení podaří. Překvapeně zamrká, ale neskrývá menší úsměv.* Jsi dobrá, na to, že jsi vážně nováček, to se nepovede každému. *Mrkne na ni s úsměvem, načež znovu pohled zaměří na figurínu.* Aspoň by ti moc daleko neutekl a ty bys toho pak využila, ať už bys chtěla někoho unést nebo ho dorazit. *U toho si do ruky vezme další nůž a hodí ho figuríně do druhého stehna. Když se tam zabodne, vezme si dalších a figuríně figuríně ho hodí do obličeje. Nůž se tan zasekne v otočce, takže je tam zabodnutý na křivo.* Vidíš? I mně se to občas nepovede podle plánu. *Uchechtne se a z figuríny vytáhne všechny nože a položí je vedle.*

*Zkouší to dál a dál hází nože do figuríny, dokud se jí to nepovede. V tu chvíli spustí menší oslavu a pousměje se, když vidí, že i Romeo je z toho překvapený.* Fakt? Ty myslíš, že jsem dobrá? Vážně? *Rozzáří se jí oči.* Unést? Jak víš, koho unést a koho zabít? *Zajímá se a pak ho sleduje, jak hází nože on.* Ukážeš mi ještě něco? Co máš nejradši po nožích? *Zeptá se ho zvědVě.*

*Překvapeně se usměje, jelikož i mu trvalo dlouho, než se mu úplně poprvé nůž zabodnul tak jak by měl.* Jo, nepovede se to po tak málo pokusech každému, věřím, že když budeš trénovat každý den, i vše ostatní, bude z tebe jedna z nejlepších rebel. *Mrkne na ni a u toho má na tváři menší upřímný úsměv. Po její otázce se zarazí a zmateně se na ní otočí.* No, to je vlastně dobrá otázka. Ale většinou se snažíš aspoň zranit co nejvíce lidí a když se na tom rebelové domluví, že třeba někoho unesou, tak ho unesou. *Pokrčí nad tím rameny, jelikož nad tíhle se snad nikdy nepozastavoval a samotného ho ta otázka zaskočila.* No... Asi střelbu z pistole? *Natáhne se po sluchátkách a jedny ji podá, zatímco si sám vezme jedny.* Ze začátku to je lepší nosit. *Zazubí se na ní, zatímco pistoli odjistí a namíří na figurínu a potom střelí. Kulka figurínu zasáhne do oblasti ramene.* Sice mě to baví, ale jistější jsem si s nožemi. *Vysvětlí a pistol ji podá.* Chceš si to zkusit?

*Když jí potvrdí, že je podle něj opravdu dobrá a řekne, že může být jednou z nejlepších rebelů, překvapeně se na něj podívá a tváře jí trochu zrůžoví. Pak se ho zeptá, jak se rebelové orientují v tom, koho zabít, koho zranit a koho unést. Trochu znejistí, když vidí jeho zmatený pohled a nevědomky o malý krůček ustoupí.* Aha. *Přikývne, když jí odpoví. Pak si od něj vezme sluchátka a trochu nejistě se podívá na zbraň. Pistole působí daleko nebezpečněji, než nože. Sluchátka si nasadí a sleduje ho.* Jasně. *Vezme si od něj pistoli a prohlédne si jí.* Emm..Jak se z toho střílí? *Zeptá se ho s menším omluvným úsměvem, kterým se mu omlouvá za svou nezkušenost a otravně otázky.*

*Usměje se na ni, když vidí jak zrůžoví a ještě na ni mrkne. poté hi docela zaskočí její otázka, protože nikdy nad tím tak neuvažoval, vždycky se snažil zranit kohokoliv, kdo mupadnul pod ruku a o unášení někoho se nestaral. Po její otázce se taky omluvně usměje, že jí hned neřek postup a ruce jí optarně položí na ty její na pistoli.* Můžu? *Zeptá se jí a havou kývne na její ruce, na kterých má opatrně a lehce ty své. Nechce, aby se cítila nějak špatně.* Pevný postoj, pistol si chytni nejdříve do obou ruk a pak až si budeš jistá tak do jedné. Tady ji odjistíš. *Prstem poklepe na to místo a pak zase pokračuje dál. Pak si přejde pro druhou pistoli, přičemž ji ukáže jak se nabíjí a pak střelí na figurínu.* Nabiješ a střílíš, samozřejmě musíš namířít na cíl, to je podobný jak s nožem. A taky by si měla mít pevné ruce, ale zase ne moc. *Pokrčí u toho rameny a není si vůbec jistý, jestli jí to vysvětluje dobře.*

*Zeptá se ho, jak se z pistole střílí, u čehož se omluvně pousměje, protože si připadá hrozně otravně a neschopně. Když k ní pak přejde blíž, trochu jí to zarazí a zrychlí se jí tlukot srdce. Překvapí jí však jeho otázka.* /Kdyby mě chtěl zmlátit, protože jsem neschopná, neptal by se na povolení, ne?/ *Proběhne jí hlavou a trošku se uklidní.* Jo, v pohodě. *Přikývne nakonec i když jí trochu zradí hlas a malinko se jí zaklepe a povyskočí. Pak poslouchá jeho pokyny a sleduje, kde se dotýká pistole. Začne přikyvovat a snaží se to zapamatovat.* Dobře, zkusím to. *Podívá se trochu nervózně na terč před sebou. Polkne a pak se pokusí na nabít, zamířit a vystřelit. Překvapí jí ale síla výstřelu, także sebou celá cukne a kulka protne dolní roh papíru, na kterém je terč, tudíž se samotným barevným kruhům ani nepřiblíží.*

*Nechce ji nějak vytrašit nebo něco podobného, proto když položí ruce na ty její, zeptá se jí, jestli jí to vlastně nevadí a pak ji ukáže, jak z pistole střílet. Starostlivě nakrčí obočí, ale nic neříká, jen přikývne. Následně na ní upře pohled a sleduje ji, jak střílí. Když sebou cukne a kulha mine terč, pokrčí rameny.* Nic si z toho nedělej, ta první rána vyleká každého. Zkusíme to spolu, jo? *Zeptá se ji s menším, povzbudivým úsměvem a stoupne si za ní, přičemž jí ruce položí na ty její.* Vystřelíme spolu.*Zazubí se na ni a čeká, jestli na to přikývne nebo ne.* Vytřel, já budu mít ruce na těch tvých a když třeba ucukneš, zkusím to rychle přesměrovat jinam, jo? *Zeptá se ji s menším úsměvem.*

*Řekne mu, že je to v pohodě, i když sama moc dobře ví, że přesvědčivě to neznělo. Je ale ráda, že to on nijak nekomentuje a ukáže jí, jak používat pistoli v její ruce. Pak to sama zkusí. Překvapí jí, jakou sílu ta malá smrtící mašina má, takže sebou cukne a terč mine. Samozřejmě to hned bere za zklamání a neschopnost. Pak se podívá na Romea a pousměje se na něj.* Dobře. *Souhlasí s jeho návrhem a i když jeho blízkosti čeká, stejně trochu ztuhne, když u ní stojí zezadu.* Tak jo. *Snaží se nedat na sobě znát nervozitu. Díky jeho rukám se jí pistole neklepe, protože ruce se jí trochu třesou a on to nejspíš může cítit. Na pistoli to naštěstí není znát, takže může zamířit a pak opatrně přesune prst na spoušť, kterou poté zmáčkne a vystřelí. Výstřel jí nepřekvapí tolik, jako poprvé, ale trochu stejně ano. Přisuzuje Romeovým schopnostem, že kulka zasáhla červený kruh, tudíž hned ten vedle černého středu, na terči. Bere to ale i tak jako ohromný úspěch, takže se jí po tváří rozlije nadšený úsměv a oči se jí rozzáří. Zapomene i na nervozitu způsobenou Romeovou blízkostí a rychle k němu otočí hlavu, aby mu viděla do tváře, která je dosti blízko.* My to trefili. *Zaraduje se nahlas, aby jí mohl kdyžtak vyvézt z omylu, kdyby měla vidiny.*

*I když napřed nebyl rád, že má někoho trénovat, teď už docela rád je, protože může takhle přijít na jiné myšlenky. Když vidí, jak sebou kvůli té pistoli cukne, navrhne ji, že ji s tím pomůže, takže přejde k ní zezadu a ruce optarně položí na ty její. Nevědomky ji palcem pohladí po ruce, když cítí jak se jí třepu. Chce jí jakkoliv pomoct a dokázat ji že to zvládne a nemusí se bát. Když stiskne spoušť, ruce trochu více stsikne a usměje se, když vidí to místo, kam kulka doletěla. Jakmile se Daneiris k němu otočí, pousměje se a až teď si uvědomí, ja mu chyběla dívčí společnost. Rychle ale všechny myšlenky tady na to vyžene z hlavy pryč a dívku opatrně pohladí po tváři a zazubí se na ni.* Ty jsi to trefila, já tam měl jen ruce. Vidíš? Jsi dobrá. Vážně stačí jen pořád trénovat a za chvíli budeš toho umět plno. *Mrkne na ni s menším úsměvem na tváři, přičemž poté odstoupí o menší krok do zadu.* Chceš si ještě něco vyzkoušet? Nebo pořád pokračovat ve střílení? Klidně tě už nechám jít, jestli chceš jít odpočívat. *Zeptá se jí a pokrčí u toho rameny.*

*Ruce se jí trochu třesou, když spolu s ní drží pistoli a jakmile jí pohladí palcem, celou rukou jí projede příjemné mravenčení. Rychle to ale vyžene z hlavy a soustředí se jenom na terč. Vystřelí a když vidí, kam kulka dolétla, je nadšená. Překvapí jí, jak jí pohladí po tváři, ale přijemně. Do tváří se jí hned nahrne teplo a ona trochu zčervená.* To protože ty jsi skvělý učitel. *Usměje se na něj a až po jeho dalších slovech jí dojde, že už je docela dost unavená.* Děcka mi ráno docela nakopaly zadek, takže asi půjdu ledovat. *Zasměje se." Díky za to, cos mi ukázal. *Usměje se na něj vděčně.*

*Je rád, že ho nechá aby měl své ruce na těch jejích a nedopadá to jako před tím, když ucukla. Tsejně takhle je taky rád, když se trefí do terče, ale je z ní nadšený a věří, že jednou v tom bude vážně druhá.* To bych neřekl. Nejsem dorbý učitel, nevím jak někoho tohle trénovat. *Uchechtne se a zavrtí nad tím hlavou. Nemyslí si, že ji naučil něco, co by se od jiného rebela nenuačila. Sice se tomu věnuje už od dětsví, ale to není nějaký důvod k tomu, aby byl dobrý učitel.* Tak příště se můžeme věnovat tomu, abys nakopala zadešk ty jim a bude to vyrovnaný. *Uchehctne se a pak se sám vydá ke dveřím.* Rád jsem tě poznal a jsem rád, že tě můžu trénovat, Dan. *Usměje se na ni a následně ji zamává.* Měj se. *Rozloučí se s ní ještě a doufá, že sama do svého pokoje trefí, přičemž on sám se vydá do svého pokoje.*

*Je nadšená z toho, že se jí povedlo jak hodit nožem, tak střelit z pistole. A za to vděčí Romeovi, který jí to naučil.* Vidíš ten terč? *Kývne k němu hlavou.* Trefila jsem ho, i když jsem nikdy z pistole nestřílela. A to jenom díky tobě. *Usměje se na něj.* Tak jo. *Uchechtne se a pak se na něj zazubí.* Taky jsem tě ráda poznala jsem ráda, že mě trénuješ. *Pousměje se na něj a zamává mu nazpátek.* Ty taky. *Rozloučí se s ním a pak uklidí pistoli a vezme si terč, na který stříela a který smotá do ruličky jako památku na její první střílení a vydá se k sobě do pokoke.*

*Dneska trénink s Romeem domluvený nemá, ale ani to jí nezastaví v tom, aby šla do tělocvičny a trénovala. Jako první si vezme nůž, kterým trochu vylepší image figuríně. Pak nějakou chvíli bouchá do boxovacího pytle ve snaze nacvičit si údery a dohnat děti, se kterými trénuje každý ráno. Postupně už přestala vnímat bolest svalů. Potom, kolik bolesti si protrpěla díky otci to pro ní není nic nového. Když už ale byla celá zpocená a sotva dokázala do pytle bouchnout, sundala si rukavice a na chvilku si sedla. Přitom si ale všimla rádia, ke kterému se vydala a povedlo se jí ho zapnout. Začala z něj hrát jedna z jejích oblíbených písniček. Tanec je její oblíbený koníček. Má ho ze všech umění nejradši a nejlépe jí asi i jde, protože do toho dává své srdce. Její otec to vždy zpochybňoval a shazoval jí za to, ale teď tu není a ona si může dělat co jen chce. Proto taky využije prostoru tělocvičny a začne do rytmu hudby tančit. Zavře u toho oči a vnímá prostě jenom rytmus. Ignoruje i to, že je ze cvičení zpocená a vlasy se jí přitom lepí do obličeje.*

*Před chvílí se vrátil z města, kde byl daleko od lidí vypustit jeho domácího mazlíčka a taky se trochu projetna motorce. Ignoroval pohledy lidí, protože ne často potkají někoho na motorce s orlem na rameni, ale ty pohledy mu vykouzlily menší pobavený úsměv na rtech, který má stáe na tváři. Stejně jako má stálena rameni jeho orla. Když se prochází po chodbách ghetta, jde kolem tělocvičny. Šel by normálně dál, ale zastaví ho hudba, kterou z tělocvičny uslyší. Zmateně sekoukne kolem sebe, jestli to vůbec tělocvična je, ale když se ujistí, že je, dveře pootevře a dovnitř strčí hlavu. Jakmile mu pohled padne na tančící blonďatou osůbku, hned pozná kdo to je, ale i tak ho to překvapí, ale mile překvapí. Jak se tak však opírá o dveře obě rukama a ma uvnitř hlavu, dveře se díky tomu jak je zapřený otevřou. Díky tomu ( a taky tomu, že vnímá jen tančící Daneiris), zakopne a ma co dělat aby neskončil na zemi. Naštěstí to ustojí, ale i tak si nakopne o dveře nohu. Tiše zanadává, přičemž doufá, že ho a jeho nešikovnost Daneiris nespatřila.*

*Po asi hodině a půl trénování objeví rádio, které zapne a do rytmu hudby začne tančit. Nevnímá nic, kromě rytmu a slov hudby, která se snaží vyjádřit svým tělem. Oči u toho má zavřené, takže ani při otočkách nevidí, jestli je někdo ve dveřích nebo ne. Proto jí tak vyděsí, když uslyší zavření dveří a několik těžkopádných kroků, jako kdyby někdo padal. Rychle oči otevře a podívá se ke dveřím. Tak trochu očekává, že tam bude stát její otec, který jí seřve a zmlátí za to, že takhle marní čas. Proto se jí taky udělá okamžitě knedlík v krku a odstoupí o pár kroků dozadu ještě než zjistí, kdo dotyčný doopravdy je. Pak si ale všimne Romea a trochu úlevně vydechne. Než jí ale dojde, že i rebelové by tanec mohli považovat za slabost. Nechce ho zklamat a potom, co jí řekl, že může být jedna z nejlepších se opravdu hodně snaží trénovat, aby se zlepšovala a nezklamala ho. Pár vteřin na něj vyděšeně kouká a pak dojde k rádiu a hudbu vypne.* Promiň. *Omluví se mu. Ani neví za co. Jestli za to, że tancuje místo tréninku, že se ho tak lekla, že mu zabrala tělocvičnu, nebo že nejspíš zklame jeho očekávání.*

*Nečekal by, že někdo bude v tělocvičně tancovat, ale mile ho překvapí, když tam uvidí dívku, kterou trénuje a učí jí být co nejlepším rebelem. Trošku víc se na ni zakouká, takže si neuvědomí, že se opírá o dveře, které moc stabilní nejsou, takže díky tomu málem spadne, naštěstí to ustojí, ale i tak nohou do dveří narazí a nakopne si tím prsty. Co nejtišejí dokáže zanadavá, ale když se hudba vypne, zmateně se koukne na Daneiris a dojde mu, že tam jaksi už na tajno není.* Za co se omlouváš? *Zeptá se zmateně a poté se na ni usměje.* Tancuješ hezky. *Pochválí ji s úsměvem, ale potom ho z toho probudí nespokojené hvízdnutí od jeho mazlíčka, na kterého docela zapomněl a neuvědomil si, že na jeho rameni pořád je.* Asi bych vás měl představit. Tohle je Wilder. *Zazubí se na na Dan, přičemž si nechá orla přeletět na hřbet ruky a přejde blíže k Dan. Poté rukou mávne, přičemž se orel rozletí k ní a posadí se jí an rameni.* Nemusíš se ho bát, je neškodnej. Sice jsem ho zkoušel vycvičit tak, aby kloval do lidí, když mu dám pokyn, ale zjistil jsem, že je na to moc línej. *Zamumle na oko naštvaně a pokrčí u toho rameny.*