Ghetto rebelů - Jižanů

*Vystrašeně se podívá na Romea, který se málem přerazí o dveře a pak vypne hudbu. Omluví se mu aniž by sama pořádně věděla proč.* Já..já nevim. Tátovi vždycky tanec přišel jako povrchní ztráta času a když mě takhle viděl, seřval mě a zbil. *Přizná potichu se sklopeným pohledem a pak se na něj pousměje.* Díky. *Pak se podívá na orla na jeho rameni a překvapeně vykulí oči.* Je nádhernej. *Usměje se, ale úsměv jí trochu zamrzne na rtech, když k ní orel letí.* Takhle je aspoň roztomilejší. Mohl bys ho ukazovat jako atrakci k focení na poutích. *Zasměje se a podrbe orla na hlavičce.* Ahoj, krasavče. *Usměje se na něj.*

*Když zjistí, že jeho menší šmírování bylo odhaleno, zapomene i na nakopnuté prsty, které ho trochu stále bolí. Zmateně se jí zeptá, proč se omlouvá a když uslyší důvod a to, že ji za něco takového její táta bil, objeví se v něm vlna vzteku, což neví, odkud se v něm bere.* Tvůj otec by si zasloužil shnít v pekle. Jak se vůbec mohl nazývat tatou? *Zeptá se ho nechápavě a potichu si nad tím povzdechne. Ví, že ne každý má zrovna výhru, ani jeho rodiče to s rodinou nevyhráli a ví, že se pořád dějou takovéhle věci, ale přesto má vztek na to, že se to dělo právě Daneiris.* Jo, to je. Je to můj parťák už... Od puberty určitě. *Zasměje se a usměje se, když vidí jak se jí orel sedne na rameno.* Jako pouťová atrakce? Tak to už bych ho radši k tomu klování a drápání dokopal, než aby mi ho ošmatlávali cizí lidi. *Uchechtne se a pak k němu hlavou kývne.* Líbíš se mu. *Prohrábne si vlasy a pousměje se.*

*Vysvětlí mu důvod své omluvy a u toho má sklopený pohed.* No.. Splodil mě, takže tátou je. *Pokrčí rameny.* Moje sestry miluje a nikdy na ně nesáhl. To já jsem byla čára přes rozpočet a dával mi to denně najevo. *Přizná s pohledem zabodnutým někam do země.* Hodíte se k sobě. *Usměje se na něj a pak už orel přeletí k ní na rameno.* Neboj, jenom vtip. Na to by ho byla škoda. *Pousměje se a podrbe orla.* Tak to bude asi první na zemi. *Poznamená potichu a pokračuje v drbání orla.*

Možná je, ale pořád nemá nárok ti toto dělat. A jestli ti takhle ubližune, neměl by nárok vůbec takovej titul mít. *U slova "titul" udělá prstami ve vzduchu uvozovky.* Pořád je to parchant, co by si zasloužil možná tak vykuchat nebo pověsit za koule do průvanu. *Zamumlá a pak nad tím radši zavrtí hlavou.* Děkujem. *Zazubí se na ni a po jejích slovech přikývne. Po její tiché poznámce na ni zvedne trošku překvapený pohled, ale svou poznámku si dlouho nerozmýšlí, prostě z něj vypadne.* Mně se taky líbíš. Takže když už, tak druhej. *Namítne a ruce si strčí do kapes u kalhot a pohledem radši začne zkoumat figuríny.*

Na světě je plno lidí, kterým se dějou nespravedlivý věci.. *Pokrčí nad tím rameny.* Takovej je prostě život. *Ona už na nějaké rozčilování ohledně toho, co se jí dělo, rezignovala. Prostě to tak bylo a nic s tím nenadělá. Teď už je ale pryč od něj a nemusí to dál zažívat, za což je ráda.* Třeba až se jednou dostanu na útok, povede se mi nějak mu to oplatit. *Pousměje se a pak už drbe orla na hlavičce. Po Romeově námitce k němu zvedne trochu překvapený pohled.* Vážně? *Vypadne z ní nakonec, aby se ujistila, že slyšela správně.*

Já vím, ale i tak... Nezasloužiš si to. *Zamumlá a pokrčil u toho rameny. Ví, že si to nezasloužiš nikdo, ale přijde mu, že kdo si to hlavně nezasloužil je Daneiris.* Určitě jo. Pak ho rozbodás na košíčky jako tu figurínu když jsme civilizace popravě. *Zazubí se na ni a potom zase přikývne.* Jo. Jsi skvělá, milá, vtipný. Měla by sis víc věřit. *Povzdechne si a potom se po očku koukne kolem sebe.* /Nedivil bych se, kdyby tady ted byl Edward, vyskočil by někde z poza figuríny s jeho "Já ti to říkal" a rovnou nás odvedl do postele, aby mi neupadl pták.../

Díky. *Pousměje se na něj. Je první, kdo je na její straně. Donedávna o tom, ćim si prošla, věděla jen její rodina a ta jí opovrhovala a Romeo je první, kdo se postavil na její stranu a projevil nějaké rozhořčení.* Třeba jo. *Přikývne a pohledem zaletí k figuríně, na které je pořád znát její zásah a dokonce by ona sama dokázala i ukázat, které zářezy na ní vytvořila ona.* Ty jsi taky všechno tohle. A k tomu i skvělej trenér a záchrana před výbušninama. *Zazubí se na něj.* Neukázal bys mi nějaký nový chmaty? Jestli ti to teda nevadí a nějak tě nezdržuju. *Pochopila by, kdyby řekl, že ne.*

*Pousměje se na ní a dál to neřeší, jelikož ji nechce nějak přivodit špatně vzpomínky nebo něco takového a sám by za chvíli rozmlátil figurínu, kdyby o tom slyšel dál.* Záchrana před výbušninama je hlavní, hlavně tady. Protože nikdy nevíš, co tady najdeš. Kdyby si tady našla kousky těla, ani by to vlastně nebylo divný. Ne že by se to někdy stalo, ale chápeš... Příklad. A hlavně si to plno lidí myslí. *Uchechtne se a nevinně pokrčí rameny.* Jo, rád ti něco ukážu. Jen pošu tohle obludičku na místo. *Mrkne na ni a hned potom zapíská a nechá orla přeletět na jeho nataženou ruku. Pak s ním odejde na chodbu a dá ho prvnímu rebelovi, kterého uvidí, aby ho zanesl k němu do pokoje. Pak se zas rychle vrátí k Daneiris.* Tak jo, mužem začít? *Zeptá se jí s menším úsměvem na rtech.*

*Když slyší o kouscích těl, vykulí oči a dost jí to vyrazí dech. Pak jí ale uklidní jeho další slova. Teda aspoň trochu.* Chápu. Na nic nemam sahat. *Přikývne s menším úsměvem na rtech.* Ale cedule "Pozor hrozící výbuch" by se docela hodily. *Uchechtne se, i když je nejspíš jediná, kdo se tu tak ztrácí a ty cedule by potřeboval.* To je spíš krasavec, než obludička. *Zasměje se a sleduje, jak orel poslechne a přelétne na jeho ruku. Přijde jí to obdivuhodné a nádherné. Počká, než se Romeo vrátí a po jeho otázce přikývne.* Můžeme.

Jako můžeš, ale třeba když najdeš nějaký další kuličky, nezapaluj je nebo je nehazej vší silou pryč. *Uchechtne se pobaveně, přičemž se poté na ni zazubí.* Takových cedul by tu bylo dost. A ne jenom o výbuchu. *Zasměje se a pak už pustí orla pryč.* Někdy je to obludička. *Stojí si pořád pobaveně za svým. Když potom zase dojde k Daneiris. Přesune na na žíňenky a počká až dojde.* Chytneš levou rukou pravou paži toho, koho na koho útočíš. *Začne s vysvětlováním a u toho to co řekne, taky opatrně aby ji neublížil provede.* Pod zabranou paži soupeře současně vykročíš levou nohou dopředu a zabereš pravou nohu soupeře. *Zase to opatrně provede a pokračuje dál s tím, že doufá, že je to srozumitelně. Říká to tak, jak si to pamatuje nebo jak o tom četl.* Pak přitáhneš levou rukou pravou paži soupeře na šíji a pravou rukou chytneš pravou nohu. No a tím toho druhýho hodiš přes rameno na zem. *Když ji na sem shazuje, udělá to co nejvíc opatrně to jde, aby ji jakkoliv neublížil.*

Radši se nebudu dotýkat věcí, o kterých jakkoli pochybuju a snad ti už nebudu muset psát s potřebou záchrany. *Uchechtne se a poškrábe se na zátylku. Přijde si hrozně pitomě kvůli tomu, že mu takhle musela psát a on musel jít a zachránit jí.* Jo, to asi jo. *Přitaká pobaveně.* Ale teď je to krasavec. *Stojí si stále na svém a zazubí se na něj. Pak už dojde k žíněnkám a pozorně poslouchá jeho výklad a co nejvíc se soustředí, když jí to ukazuje, jako vždy, když jí učí něco nového. Když jí to předvede celé a ona skončí na zemi, znovu si celý postup promítne v hlavě a vstane.* Tak jo, chci to zkusit. *Vstane a pokusí se napodobit jeho předešlé pohyby, ale splete to a nějak se do těch čtyř rukou a nohou tolik zamotá, že začne sama padat.*

Já byl rád, že si mi napsala s potřeboi záchrany. Klidně bych tě takhle chtěl zachránit znovu. *Zazubí se na ni a pokrčí u toho rameny. Nevadilo mu, že za ní šel, šel by kdokoliv a zachránil by jí předčímkoliv. Přeci jen je něco jako její učitel, tak proč ne.* Pf, ještě mi ho rozmazlíš. *Pronese ze srandy, přičemž se u toho usmívá. následně jí už ukáže jeden chvat a čeká, až ho provede nebo aspoň zkusí provést, na něm. Když se zamotá, na tváři se mu vykouzlí ještě větší úsměv a rychle ji chytne, než spadne a vytáhne ji na nohy.* Zkus to ještě jednou, pomalu. *Chytne opatrně její ruku a zahákne si ji o svou paži. Pak ji nohu tou svou popostrčí dopředu a sám si ji do té její zamotá tak, aby už mohla ho jen jednoduše přehodit ooře rameno.*

Jsem asi první blbec, kterej se tu ztratil, málem vybouchl a tys ho musel zachraňovat, co? *Zeptá se ho s nejistým úsměvem a díky tomu, jak se cítí trapně jí zrůžoví tváře.* Můžu? *Zeptá se jako malé dítě, kterému někdo řekl, že si bude moct nandat samo zmrzlinu. Ten orel jí fakt hodně zaujal a ráda by se s nim někdy viděla, stejně jako ráda kdykoliv vidí jeho majitele. Pak už začne zkoušet chvat, jaký jí ukázal a u toho spadne. Naštěstí ale ne na zem, protože jí Romeo chytí. Jako první jí napadne, že jí vynadá za to, jak je neschopná, jako to dělal její táta, ale hned jí dojde, že od něj se něčeho takového bát nemusí.* Promiň. Víc neohrabaný kuře jsi asi ještě neviděl. *Uchechtne se. Sestry jí často nazývaly kuřetem kvůli jejím vlasům, proto použila zrovna tohle zvíře. Pak už to zkouší pomalu s ním a pozorně sleduje všechny pohyby jeho i jejích končetin. Když už zbývá jen přehodit ho přes rameno, vynaloží veškerou svojí sílu a dosti chabě ho dostane za sebe. Pro ní ale i to úspěch.*

Nejsi blbec a ztratí se tu občas každý. Když je tu nový. Já mám výhodu, že jsem tady od narození, takže znám každý chodbu, ale vsadím se, že se tady brzo vyznáš. Ale někdy se klidně ztrať k výbušninám, ať tě budu moct znovu zachránit. *Zazubí se na ni a poté zvedne ukázovaček a nasadí přísný výraz, i když mu to kazí veselé jiskřičky v očích.* Žádné rozmazlování. Pak bych ti předal do péče až by byl nezvladatelný. *Uchechtne sr a po jejích slovech mu vydřelí obočím nahoru.* Kuře? Nejsi neohrabaná. A na víc, kuřata jsou roztomilé. *Řekne vážně a upřímně, načež už jí pomalu ukazuje, jak ho poslat na zem přes rameno. Když skončí na zemi, zazubí se na ni a vstane.* Vidíš? Trochu tréninku a půjde ti to. Teď to zkus sama. Klidně pomalu, krok po kroku. *Povzbudivě se na ni usměje.*

Vážně? Baví tě mě zachraňovat? *Zasměje se a povytáhne u toho obočí.* No tak. Jenom maličko. A občas. Vždyť je nádhernej. Trochu rozmazlování si zaslouží. *Zamrká nevinně a ruce u toho zastrčí za záda, aby vypadala ještě víc andělsky. Pak už mu poděkuje za chycení a oznaćí sama sebe za neohrabané kuře.* Padam při trénincích častěji, než stojim. *Namítne se smíchem.* A za kuře mě vždycky označovaly sestry. Nikdy mi neřekly jinak, co si pamatuju. *Vysvětlí a pokrčí u toho rameny. Pak se jí podaří přehodit ho přes rameno. Otočí se na něj a nadšeně se usměje. Pak se ale zatváří omluvně, že se raduje z toho, že ho shodila na zem a natáhne ruku, aby mu pomohla vstát.* Dobře. *Přikývne a pomalu to zkusí znovu. Tentokrát už více ví, co má dělat, takže se jí to povede o něco lépe.* Promiň. *Koukne na něj pak, když Romeo skončí zase na zadku.*

Náhodou jo. *Zazubí se na ni a doprovodí to mrknutím. Když ho začne přesvědčovat o rozmazlování jeho orla, nakonec si poraženecky povzdechne a rozhodí rukama.* Fajn, ale jen občas. *Zamumlá a musí nad ní zavrtět hlavou.* Učíš se. Je jasný, že budeš padat. A kuřata jsou roztomilé. *Usměje se na ni a chytne její ruku a vyškrabe se na nohy. Když pak na zemi skončí znovu, překvapeně se usměje.* Za co se omlouváš? Budeme se taky omlouvat nepříteli, až ho pošles na prdel? *Zeptá se ji se širokým úsměvem a zase na nohy vyškrabe. Když stojí, chvíli se na ni zadívá a udělá k ní krůček blíže. Pak ani pořádně nevnímá, co se chystá udělat a políbí ji. Dojde mu to až ucítí její rty, takže se hned zase odtáhne a nervózně si rukou vjede do vlasů, za které si zatahá.* Promiň, nevím co to do mě vjelo. *Zamumlá potichu a radši se otočí směrem k figurínám.*

Tak já se budu v nebezpečí ocitávat častěji. *Uchechtne se a potřese nad tím pobaveně hlavou. Když jí dovolí občas rozmazlovat jeho orla, vítězně a vděčně se na něj zazubí.* Děkujuu. *Zajiskří jí v očích a pak už trénujou chvat.* Díky. *Pousměje se na něj vděčně, když jí řekne, že kuřátka jsou roztomilá. Znovu si pak zkusí chvat a kdyż Romeo skončí na zemi, omluví se mu.* Nepříteli ne. Někomu na kom mi záleží ano. *Odpoví mu s úsměvem a usmívá se na něj, i když k ní přistoupí. Než se naděje, ucítí jeho rty na těch svých. Překvapí jí to a polibek je tak krátký, že ani nestihne začít spolupracovat. Zmateně ho sleduje, když se jí omlouvá a jde pryč. Neví, kde vezme tu sebejistotu, ale někde jí sebere a jde za ním. Chytne jeho obličej do rukou a políbí ho o něco vášnivěji, než předtím on líbal jí.* Za co se omlouváš? *Zopakuje jeho předešlou otázku, když se od něj odtáhne a sleduje jeho oči. Své ruce z jeho tváří zatím nesundavá.*

Ale ocitávej se tam opatrně, prosím. Žádny výbuchy nebo ohrožení na životě. Takový normální nebezpečí, jo? *Uchechtne a následně musí protočit očima, když vidí její zazubení se. Po jejich dalších slovech se na ní překvapené ohlédne.* Na mně ti záleží? *Zeptá se ji trochu překvapeně, ale zase na druhou stranu mile překvapeně. Poté se prostě neubrání té chuti ji políbit a tomu pocitu, že to musí udělat a vážně ji políbí. Ale ne moc dlouho, jelikož mu poté dojde co dělá, tak rychle odstoupí. Jakmile ucítí zase její rty, překvapeně povysune obočí, ale v polibku spolupracuje. Ani si neuvědomil, jak moc mu tohle chybělo a že vážně jeho zlomené srdíčko nemůže vydržet být zlomené pořád.* Za pusu bez varování? *Konec trochu zvedne do otázky a uchechtne se. Pak se zase k ní skloní pro další polibek.* Nikdy bych nečekal, že budu někoho učit a ono trénink skončí takhle. *Zasměje se když se odtáhne.*

Budu dělat, co bude v mých silách. *Zasměje se a když pak vidí jeho překvapený pohled, znejistí jí to. Trochu zahambeně sklopí pohled a radši zkoumá špičky svých bot.* Jo. *Snaží se o nenucený tón hlasu a u toho pokrčí rameny. Překvapí jí, že jí políbil, ale když se pak odtáhne, omluví a poodejde, rozejde se za ním a políbí ho sama.* Některý věci varování nepotřebují. *Pousměje se na něj a oplatí mu další polibek.* Já zase nečekala, že talhle skončí moje individuální návštěva tělocvičny. *Zareaguje pobaveně na jeho otázku a podívá se mu do očí.* Ale líbí se mi to. *Přizná s úsměvem a pak se k němu natáhne pro další polibek. Než ale spojí jejich rty, provede rychle všechny pohyby, jaké jí před chvílí učil a rychle a ladně ho přehodí přes rameno.*

Tak jo. *Zazubí se na ni a poté je už překvapený tím, že jí na něm záleží, což upřímně nečekal, ale někdy v hloubi duši je za to rád. Když se dívá do země, chytne její bradu lehce mezi ukazováček a prst a hlavu ji zvedne, přičemž se na ni usměje.* Jo, to asi ne. Ale bál jsem se, abys nevyužila toho, co jsem tě učil a nevrhla po mně třeba nůž. *Uchechtne se a pokrčí rameny.* Jo, někdy jsou věci samý překvapení. *Zazubí se na ni a následně čeká další polibek, ale místopředseda toho zůstane zmateně na zemi. Na oko uraženě nafoukne tváře a ruce si založí na hrudi.* Tohle není fér. Měl bych tě učit něco, co nebudes moct použít proti mně. *Zamumlá, ale zůstane sedět na zemi, přičemž k ní s úsměvem zvedne ruku a čeká, jestli ho chytne a pomůže mu vstát.*

*Když jí chytne bradu, podívá se mu do očí se strachem v těch svých. Když uvidí jeho úsměv, pousměje se taky.* Nože jsou dost daleko. Klid. *Kývne hlavou k místu, kde je držák nožů, který je od nich momentálně vzdálený přes polovinu tělocvičny.* To máš pravdu. *Uzná po jeho slovech o překvapení a pak mu jedno překvapení taky přichystá a využije u toho rádoby polibku. Když uvidí, jeho uražené odfrknutí, vítězně a zároveň nevinně se na něj zazubí.* Něco takovýho mě tady dokážeš naučit? *Rozhlédne se po tělocvičně a pak se rozhodne ho nezvedat a místo toho si sedne vedle něj.* Tak do toho. Uč něco, co nebudu moct použít proti tobě. *Vyzve ho s menším úsměvem.*

To že jsou daleko neznamená, že pro ně nemůžeš dojít. Takže se radši od nich drž dál, když jsem ve tvé blízkosti. *Zazubí se na nj pobaveně a poté se už mezi němi proběhnou nějaké ty polibky, ale když zůstane na zemi, uraženě nafoukne tváře. Pak si znovu uraženě odfrkne, když ho nezvedme a založí si ruce na hrudi.* Maříš mi plány. Chtěl jsme aby si byla na zemi, ale s pomocí. *Zamumlá znovu uraženě, i když v očích mu hraji veselé jiskřičky. Pak se posune před ní a mrkne na ni.* Počítá se jako učení toto? *Nakloní se k jejímu krku a začne ji tam vášnivě a pomalu zasypávat polibky. Pak se odtáhne a s menším usměje na rtech se na ni podívá.* Nebo si tím učením dnad myslela nějaky chvaty? *Zeptá se jí schváleně zmateně.*

Než bych k nim došla, měl bys čas utéct, ale dobře. Budu se od nich držet v rozumný vzdálenosti, dokud neřekneš jinak. *Souhlasí nakonec s menším pobaveným úsměvem. Pak už se posadí vedle něj na zem a zasměje se jeho slovům.* V padání na zem jsem dokonale soběstačná. *Řekne mu se sebevědomým úsměvem a pak je zvědavá, co jí naučí. Když jí začne líbat na krku, dech se jí zadhrne v krku. Potlačí protočení očima po jeho otázce.* Tenhle, co jsi teď předvedl, se mi líbil. Chci si ho taky zkusit. *Odpoví mu a sama se natáhne k jeho krku, kde ho začne líbat.*

A co kdybych utéct nechtěl ale zároveň ybch nechte být zabitej? Takže bych neutíkal a spoléhal se na to, že mě nezabodneš. *Zazubí se na ni a poté už uraženě špulí rty a nafukuje tváře, jelikož se mu nelíbí, jak mu zmařila plány.* Ale já ti chtěl pomoct. Taky na zem nemusí padat sama. *Uchechtne se a pokrčí rameny. Následné ji začne líbat na krku a když se ucítí on její rty na tom svém krku, spokojeně vydechne.* Nechceš se přesunout ke mně do pokoje? Tady každou chvilku může kdokoliv přijít. *Zeptá se jí a v očích má šibalské jiskřičky.*

Nebo že se netrefim, co? *Zasměje se.* Aspoň jsi mi takhle posloužil jako předskokan. *Zazubí se na něj a píchne mu prstem do jedné nafouklé tváře.* Nepraskni, bublinko. *Uchechtne se a potřese nad ním hlavou, protože jí připadá jako malé dítě.* /Což je na něm to roztomilý./ *Poznamená sama pro sebe v duchu a pak ho začne sama líbat na krku.* Klidně můžem. Máš ho blízko? *Odtáhne se od jeho kůže a podívá se mu do očí. Nechápe, kde se v ní bere ta touha, ale momentálně nemá náladu a chuť se tím zabývat.*