Komnaty královské rodiny

*Nemůže s Wyattem než souhlasit. Takže přikyvuje. I když ví, že to Alessiu bolí. Je jí to líto. Pak se je pokusí přesvědčit, aby přestali brát drogy. U Wyatta to nejspíše vyjde, i když si tím sama není jistá. Ale vidí, že Aless se do toho rozhodně nechce a není si jistá, jestli to skutečně vydrží. Doufá, že jim ale nelže a zkusí to.*/Musím si promluvit s tátou.. Pokud to bude brát pořád, měl by s tím něco udělat. Klidně ji i poslat na léčení, i když by nás o tom nesnášela./*Chce pro svou sestru to nejlepší. A proto ji z toho chce dostat. Pak se baví o nějákých stejných tričkách.*Jo, XXL by mohlo stačit.*Uchechtne se.*Díky.*Poděkuje mu. Dohaduje se s ním, jestli má jít na ošetřovnu a nebo ne. Bohužel sejí ho nepodaří přesvědčit, i když by to bylo lepší. Občas ji ta Schreave tvrdohlavost až štve. Aspoň trochu uklidí komnatu, ale pořád to žádná sláva není. Pomůže Wyattovi si stoupnout a pomůže mu lehnout.*Promiň.*Omluví se, když zaskuhrá.*Dobrý?*Ujišťuje se, jakmile si lehne.*Nemáš zač. *Pak se vydá s Alessiou na ošetřovnu pro léky.*

*Celou noc strávil u Aless, kde se jí snažil odreagovat od chuti na kokain. A vlastně i sebe. Oba se snaží s drogama přestat a on chce, aby se jim to oběma povedlo. Cítí se provinile, že to Aless ukázal, takže si dal za cíl jí z toho dostat. Objednal jim oběma pizzu a nějak se doplazil do její komnaty, protože co by pro svou malou sestřičku neudělal. Dneska ráno se vydal k sobě a úlevně vydechl, když konečně dolehl do své postele. Tráví v ní od poslední akce prakticky skoro všechen čas, protože pořád není moc schopný se hýbat. Celý obličej a i hrudník má posetý modřinami, které místo toho, aby zmizeli, se akorát pořádně vybarvily. Nějak se neobtěžoval s oblíkáním košile nebo trička, protože je to pohyb navíc a on je rád, že leží. Úplně zapomněl na dnešní domluvený oběd s Topsy, takže se mu trochu začnou zavírat oči a on začne usínat.*

*S něčím podobným, jako byly hotelové vozíky na jídlo, se rozjede do pokoje korunního prince. Všichni se na ni celou cestu divně dívali, protože se usmívala jak blázen, na sobě měla fialové jednorožčí pyžamo, růžové pantofle s totožným zvířetem a stolek před sebou měla potažený plachtou, taktéž fialovou. Když ji nakonec nechají jít do pokoje korunního prince, jen s úsměvem vjede dovnitř, neví moc, co od toho čekat, ale když vidí luxusní pokoj budoucího následníka trůnu, jen zalapá po dechu. Tohle bylo velké jako jejich byt! Když ale najde prince ležet na posteli, tiše vyjekne. Takhle fialového si ho rozhodně nepředstavovala, a hned si dá ruce před pusu, jako by to tak chtěla ztlumit. No sakra, ten ale vypadá. A spí. Podívá se zpátky na svůj stolek s jídlem, které pro něj přivezla, a pak zase na postel. To se tak opozdila, že on znova usnul? Neměla by mu to tu nechat a radši odejít? Z jinak veselého obličeje se jí stala jedna velká starostlivá vráska, protože se jí v hlavě objevil skoro totožný obraz jejího ležícího otce v posteli.*

*Když se vrátí po skoro probdělé noci do komnaty, lehne si do postele a začne pomalu usínat. Ať už noci tráví u Rhiannon, Camille nebo Aless, vždycky dává celou noc pozor spíše na ně a ujišťuje se, že klidně spí. Takže jakmile se dostane do své postele, která je posledních pár dnů jeho útočiště a i láska jeho života, začne dost rychle usínat. To se mu povede i teď a dokonale se mu z hlavy vypaří domluvený oběd s Topsy. Jinak by na sebe hodil aspoň košili a neležel tu jenom v kalhotech. Když zaregistruje otevírání dveře, nesrozumitelně zamručí a pak pomalu otevře oči. Neví, co čeká. Nejspíš nějakou ze svých sestrech. Uvidí tam ale jednu z účastnic Selekce, takže na ní zamžourá a v mysli si začne skládat jednotlivé vzpomínky dohromady, takže mu dojde, co tady vlastně dělá. Rychle zamrká a posadí se, což se neobejde bez bolestného zasyčení.* Ahoj. Já, promiň.... Úplně jsem zapomněl a celou noc jsem byl u Aless a snažil se jí pomoct. *Zamumlá rychle omluvu a zvedne se z postele, přičemž mírně stáhne obličej bolestí.* Vážně se ti omlouvám. *Vydechne omluvně a pohledem sjede její outfit a pak vozík.* Můžu hádat... Tvoje oblíbená barva je fialová? *Uchechtne se a nakloní hlavu o pár milimetrů na stranu.*

*Tiše se tedy rozhodne opustit pokoj, ale když z postele zaslechne hlas korunního prince, otočí se na něj. Slyší z jeho hlasu tu únavu, protože se určitě dělo něco, kvůli čemu nemohl spát. Kdo ví ale co to vlastně bylo. Když se jí ale začne hned omlouvat a říká jí důvody, proč vlastně nemohl přijít, jen přikývne a stále ho sleduje ustaraným pohledem v obličeji.* Hej, klid, v pohodě. *Zvedne ruce, aby ho zpomalila, když ze sebe začne chrlit omluvu, a mírně se usměje. Přiblíží se k jeho posteli, jako by nechtěla dráždit rozzuřené zvíře, a pak se jen usměje.* Já to chápu, jenom jsem ti přinesla snídani. *Mírně se usměje nad jeho ušklíbnutím se.* Vážně jsi to nemyslel jako legraci, když jsi psal, že se nemůžeš hýbat. Přijede tedy s vozíkem směrem k jeho posteli a znovu se podívá na vozík, pak na něj a mírně se usměje.* Tak já půjdu, nevěděla jsem, co máš ráda, a vaření mi fakt moc chybělo. *Uchechtne se, jako by mu tak prozradila, co má vlastně pod plachtou, a zavrtí hlavou.* Ve skutečnosti mám ráda modrou, tyrkysovou, ale říkala jsem ti, že ti udělám něco, co by k tobě ladilo, a já musela ladit taky. *Uchechtne se a znovu ho přejede pohledem.* Ale spíš jsem měla přidat i červenou. *Sleduje ho a usmívá se, načež jí obličej zase zjihne.* Je hezký, že se tak staráš o svou sestru. Ale měl by sis udělat něco i pro sebe, vypadáš hůř, než když ses tenkrát svalil u bazénu. A to je co říct.

*Zaregistruje Topsy a hned mu dojde, a co zapomněl. Rychle se zvedne z postele, i když všechny jeho svaly spolu s modřinami protestují a začne ze sebe chrlit omluvu.* Vážně promiň. *Zopakuje znovu, protože poslední dobou má vážně pocit, že stojí za starou bačkoru vzhledem k tomu, na co všechno zapomíná a co všechno nestíhá. Důkazem je jeho pracovní stůl plný různých papírů, které už měli, nebo brzo mají, být hotové. Kdyby ale řekl, že nestíhá, táta by mu sebral dost velkou část práce a jeho stav by se akorát zbytečně zhoršil, takže se to snaží před ním držet v tajnosti.* Ne, nevtipkoval jsem. *Přitaká s menším pobaveným úsměvem.* Ale už můžu mluvit. *Uchechtne se, jelikož v neděli nemohl ani to.* Počkej, nechoď. *Zastaví jí.* Počítal jsem s tím, že ta snídaně lomeno oběd, bude společná. /Než jsem na to zapomněl./ *Dokončí v duchu a pak si všimne, že je všechno sladěno do fialové.* Pozorné. *Usměje se.* Za týden to bude zelený. *Zasměje se a po jejích dalších slovech jemně zavrtí hlavou.* Jsem v pohodě. To dělají ty modřiny. Navíc...moje rodina mě potřebuje. Nechci, aby se rozpadla ještě víc, než už je. *Pokrčí jedním ramenem a pak zvědavě odhrne plachtu z vozíku a překvapeně sjede všechno to jídlo pohledem.* Páni. *Vydechne.* To vypadá úžasně. *Pochválí jí a pohledem vyjede zase k jejímu obličeji.*

*Tiše ho sleduje a pak se uchechtně, když mu z úst vychází ta jeho omluva. Už mu řekla, že to je v pořádku, vždyť přece o nic tak hrozného nejde. Když jí ale řekne, že počítal s tím, že to bude pro oba dva, jen se uchechtne. Sama totiž neměla vůbec čas na snídani.* Dobře, mám hlad jako vlk, vstávala jsem ve čtyři a od tý doby jsem nejedla. *Uchechtne se, ví že je to trochu divný, když tak dlouho nejedla, hlavně kvůli tomu, že měla práci a celkem jí přišlo divný jíst svoje vlastní jídlo. Pak jen povytáhne obočí.* Takže za týden bych ti měla udělat zase zelenou večeři, nemyslíš? Jenom by se tvoje ochranka rozhodla mi to zabavit, protože přijít se zeleným masem. *Zasměje se tichounce a pak, když jí řekne, že ho jeho rodina potřebuje, jen si povzdechne a bez vyzvání si sedne na postel.* Wyatte. *Zamračí se na něj a sjede ho pohledem.* Potřebuješ pauzu. Já jsem workoholik, můj táta je workoholik, ale každý potřebuje klid, odpočinek, aspoň chvíli. A u tebe to platí dvojnásob. *Zavrtí hlavou a pak se mírně usměje.* Díky. Snad ti to teda všechno bude chutnat. Jen mi teda řekni, co ti chutná nejvíc.

*Zastaví jí v odchodu, protože počítal s jídlem ve dvou a ne jenom s obyčejnou dodávkou.* To jenom kvůli mě? Tos nemusela.. Vždyť zase tak důležitej nejsem. *Uchechtne se a potřese u toho hlavou. Určitě kvůli němu neměla vstávat tak brzo a vůbec nejíst. Cítí se kvůli tomu dost provinile.* Musela bys to zase takhle přikrýt. Nebo vychytat dobu, kdy se strážci střídají. Vznikne tady půlminutová mezera, který jsem dřív rád využíval k útěku z paláce. *Přizná pobaveně a pak se posadí na postel vedle ní. Samozřejmě se to neobejde bez stažení obočí bolestí.* Neboj se, nepotřebuju. Nejsem takový workoholik. Jsem v pořádku a vydržím. Odpočinu si během nocí. Většinou. *Uzná nakonec, aby jí úplně nelhal.* A když si odpočinu....Hned je to znát. Buď si toho všimne můj táta a nenechá mě dělat ani tu část práce, kterou mi svěřil. A v tom případě se akorát zbytečně zhorší jeho stav. Doktoři mu dávají maximálně rok a já o něj nezvládnu přijít dřív. Včera jsem na chvíli odpoledne usnul a když jsem se probral, zjistil jsem, že se všichni moji sourozenci mezi sebou rozhádali. Konečně se nám podařilo všechny spory urovnat a bylo to pár dní super. Ale já na chvíli usnul a je to zase v prdeli. A kdo ví, jestli to vůbec spravím. *Začne ze sebe rychle sypat důvody, proč si odpočinek nemůže dovolit a zamlčí pár těch, který jí prozradit nemůže, protože ví, že by se jeho sestrám nelíbilo, kdyby o tom věděl někdo další.* Promiň. Neměl bych tě tím zatěžovat. Jenom prostě .. já si odpočinek dovolit nemůžu. *Pokrčí letmo jedním ramenem, jak mu to podlitiny dovolí a pak odkryje vozík s jídlem a překvapeně na to zůstane koukat.* Určitě bude. Já nejsem v jídle moc náročnej. *Ujistí jí s úsměvem a pak se natáhne po misce s něčím, co vypadá jako fialová ovesná kaše. Ještě si vezme lžičku a hned ochutná. Musí slastně zamručit, když to má na jazyku, protože je to dokonalý.* Ty jsi naprosto dokonalá kuchařka. *Pochválí jí, když sousto spolkne a hned si nabere další. Až teď mu došlo, jaký má hlad, protože poslední jídlo, které měl, byl včera večer trojúhelníček pizzy.*

Máš pravdu, nedělala jsem to jenom kvůli tobě. *Zakření se na něj a přes své hnědé vlasy si natáhne kapuci s jednorožčím rohem, načež se mírně uchechtne a sedne si na jeho postel do tureckého sedu.* Já sama jsem už měla až moc dlouhé prázdniny z toho, jak jsem se ani neochomýtla v kuchyni. Víš jak bych někdy ráda odešla při jídle s personálem do kuchyně? Ty jsi oproti tomu jen taková nevýrazná tečka, Wyatte. *Mírně se uchechtne a pak, když jí začne říkat o půl minutě, kterou by mohla využít na prosmýknutí se dovnitř, jen vykulí oči.* No neříkej mi, že náš budoucí král je takový lump. *Zasměje se a když jí začne povídat o svých problémech, naprosto kašle na to, co se smí a co ne a opatrně korunního prince chytí jemně za předloktí, jako by se bála ho chytit přímo za ruku, ale něco jiného by jí přišlo až moc málo zase podporující.* Wyatte, nemůžeš na všechno dohlížet. Nemůžeš organizovat životy ostatním. Chápu, že tě to nutí, věř mi, vím, jak to mám doma... *U tohohle si jenom povzdechne a najednou by radši u Wyatta byla blíž. Ví, jak je tohle téma a tahle zodpovědnost a to, co chce, šílené a jak ho to nutí.* Vím, jak tě to nutí do všeho zasahovat, jak se chceš rozkrájet, abys všem pomohl... Je docela smutný, že jedna z věcí, kterou máme společnou, je to, že jeden z rodičů na tom není dobře. Vím, jak ti teda je. Od patnácti jsem majitelkou restaurace na plný úvazek. není to jako být korunním, princem, to vůbec ne. *Rychle zvedne jednu ruku, aby mu ukázala, že to je něco úplně jiného a že se k tomu vůbec nechce připodobňovat v tak velké míře.* Ale vím, jaký to je, snažit se mít za všechny zodpovědnost a vidět, jak ti to padá pod rukama. Chtěla bych ti nějak pomoct, protože určitě nejsem jediná, koho bolí tě takhle vidět, ale řekni mi, Wyatte… Chtěl bys být král, nebo jenom korunní princ, brácha a ten, kvůli komu tady všechny jsme, ale musíš se rozhodnout. Jestli budeš jedno z toho naplno, protože budeš silný, odpočatý a připravený brát další věci, nebo zlomený, zničený, který bude všem přidělávat vrásky na čele, jako je tomu teď. *Řekne mu s povislými koutky úst a nejraději by ho objala, nejradši by si ho k sobě přitáhla, ale už ví, že i ta ruka je prostě moc. Tak si jen povzdechne, ruku stáhne a podívá se na něj.* Nejradši bych ti pomohla, protože vím, že nejsem jediná, komu nedělá dobře tě takhle vidět, ale nemůžu. *Trochu kysele se usměje a pak k němu zase zvedne zrak.* nemůžeš si toho na sebe brát tolik, zblázníš se. Klidně měj Selekci, klidně pomáhej svému otci, ale nemůžeš řídit životy svých sourozenců. Moc toho o tomhle nevím, vyrůstala jsem sama, jediný, koho z rodiny kromě tatínka mám, je můj strejda, kterého vidím jednou za rok, takže o tomhle moc nevím, ale každý je jiný. Nemůžeš si dělat starosti s tím, co nemůžeš ovlivnit. Jinak to nezvládneš. *Řekne mu a skoro se k němu natáhne, aby ho objala, ale nedotáhne to. Jen se v půli cesty zase vrátí a mírně se usměje, skoro až plaše, jako by si připadala divně, že se mu motá do takhle soukromé části jeho života. Když jí ale řekne, že ji nechtěl zatěžovat, jen se na něj podívá.* V pohodě, ráda si tě vyslechnu a pomůžu, když to půjde, ale nezapomínej, že jsem dost tvrdohlavá. *Mírně se na něj usměje a pak mu zase položí ruku na tu jeho. PŘEDLOKTÍ, samozřejmě.* Musíš spát, nebo zase zkolabuješ, vyděsíš půlku zámku, nebudeš moct několik dní pracovat... Mám ti to všechno zopakovat, Wyatte? *Tektokrát se zatváří tvrdě a neústupně jako nějaký bojovník a zavrtí hlavu, sundávajíc zase svou ruku z té jeho.* Musíš spát a nepřej si mě, nebo tě budu chodit kontrolovat jako chodí rodiče konrolovat svoje mimina. *Pak se ale trochu klidněji usměje a sklopí oči.* Radši se vyspi, abys to pak zvládal. *Řekne jen zkráceně to, co omílala furt dokola, a pak se zase podívá pryč. Když ale uslyší ten jeho zvuk, jen se začne smát a zavrtí hlavou.* A že tohle neděláš někde u jídla, co? No jo, já zapomněla, to je proto, že to nedělám já, viď? *Zeptá se ho trošku vesele, jako by se tímhle snažila rozveselit ponurou atmosféru v jeho pokoji, a jen zavrtí hlavou.* Radši vařím, pečení a sladké jídlo je moje slabá stránka. *Mírně se uchechtne a pak se sama natáhne pro kafe, kterého si usrkne, protože je ledové a je s brčkem, načež zamlaská.* No nevím nevím, měl bys tak nějak zařídit nebo kdo to dělá, aby byly v kuchyně příchutě do kafe. Dala jsem domácí borůvkový sirup, ale zabral mi věky, chceš? *Natáhne se k němu s kafem a brčkem mu mířícím do ksichtu, načež se natáhne druhou pazourou pro donut a dá si ho k jednomu oku jako monokl (brýle).* A ladíme. *Zasměje se.*

*Pobaveně nad ní zakroutí hlavou a pak se posadí k ní na postel.* Víš, že jsem ti zařídil volný přístup do kuchyně. Pokud to nebude zasahovat do žádný akce, můžeš tam být kdykoliv. *Pousměje se na ní, protože tohle jí zařídil hned po jejich první schůzce. Pak jí poinformuje o půlminutové mezeře, kterou dříve využíval k útěkům z paláce.* Byl. *Zvedne do vzduchu ruku se vztyčeným prstem, aby dal na to jedno slovo dostatečný důraz. Pak už ze sebe tak nějak vysype několik věcí, co ho trápí a věcí, které jsou důvodem k tomu, proč moc neodpočívá. Když ho chytí za předloktí, překvapí ho to, ale neucukne a pousměje se na ní. Neví, proč se všechny dívky pořád bojí se ho jakkoliv dotknout, ale všiml si toho. Nechápe, čeho se tak bojí, protože je naprosto normální člověk, jako každý jiný.* Nechci je organizovat. To bych nikdy nechtěl. Jenom je odmítám sledovat, jak se hádají a jak se naše rodina rozděluje. *Opáčí, protože to doopravdy nedokáže a nikdo to po něm nemůže ani chtít. Pak poslouchá její slova a přitom jí pozorně sleduje. Pak sklopí pohled a zatne zuby, protože mu dojde, že má pravdu. Jenže se během svého života nikdy nenaučil něco takového přiznávat nahlas.* Chci být dobrým králem pro naší zemi. Ale také chci být dobrým bratrem pro své sourozence, dobrým synem pro své rodiče a co nejlepším člověkem celkově pro vás účastnice. *Odpoví nakonec potichu a letmo k ní zaletí pohledem, než ho opět zabodne do země.* A jestli být dobrým králem znamená sledovat, jak se moje rodina rozpadá... *Větu dokončí jenom zavrtěním hlavy, protože slovy neví, jak správně to vyjádřit.* Mě nijak pomoci nemůžeš. Ale děkuju. *Usměje se na ní vděčně. Ví, že má pravdu a ví, že takhle to už dlouho nezvládne. Ale on nevidí jinou cestu a odmítá si vybírat a volit priority. Když vidí, jak se zastavila uprostřed pohybu k němu, mírně nadzvedne obočí.* Víš, že se nemusíš bát mě jakkoli dotknout? *Zeptá se jí s mírným úsměvem.* Neboj, budu dělat všechno, co je v mých silách, abych už nikoho neděsil. *Slíbí jí a tentokrát je to on ten, kdo se natáhne a stiskne tomu druhému ruku.* Kontrola nebude nutná, neboj. *Uchechtne se a potřese hlavou. Pak už se natáhne po jídle, protože mu dojde, že má dost hlad a nechce, aby mu tady začalo nahlas kručet v břiše. Slastně zamručí, když to ochutná.* Vaříš snad ještě líp, než kuchaři tady. Ale neříkej jim to, taky vaří skvěle. *Zasměje se a pak pokýve hlavou.* Pokusím se na to nezapomenout a zařídit to. *Slíbí jí a když k němu otočí kafe, natáhne se a napije se. Stiskne polknout, než si dá donut k oku, jinak by asi všechno vyprskl smíchy.* Až na to, že ty se můžeš normálně hýbat. *Zareaguje se smíchem a pak se k ní o pár milimetrů nahne a nakloní hlavu mírně na stranu.* A taky jsi daleko víc roztomilá. *Zablýskne se mu v očích a pozorně sleduje její reakci.*

*Nehledě na jeho monokly, na to, že mají zákaz se ho jakkoli jako první dotýkat - jsou přece v soukromí - vyječí a vrhne se mu kolem krku, přičemž ho pevně stiskne.* Děkuju! *Poděkuje mu za možnost pobytu v paláci a pak se jen znovu podívá na něj, jak je opravdu smutný z toho, co se děje.* Wyatte? Jestli chceš, řekni mi to, a já se ti můžu pokusit pomoct. *Vybídne ho tichounce a pak jen přikývne hlavou.* Někdy je lepší sledovat spory a pak je spojit, než se snažit sporům předejít. Častokrát hraně dobrá atmosféra zhoršuje vztahy mezi všemi. *Podotkne tiše a podívá se na něj, načež už z něj pohled neodtáhne.* Wyatte, nemůžeš být obojí, nebo alespoň ne v takové míře, v jaké by sis to přál. Nevím, jak by ses měl chovat k sourozencům, ale myslím si, že bys jim měl nechat prostor. Být u nich, když tě potřebují nebo si ty myslíš, že jo. Ale rozhodně ne furt. *Zavrtí hlavou a pak si povzdechne.* myslíš si, že budeš všechno tohle, když si toho vezmeš tolik? Wyatte, i ty okolo seeb šíříš energii a abys byl tohle všechno, musíš začít u sebe Víš, jak dlouho jsem na to musela přijít já sama, než jsem si vlastně uvědomila, jak málo k tomu stačí? Že stačí jenom tohle? všichni pak na tobě poznají, že jsi lepší. *Mírně se na něj usměje, schovívavě jako nějaký rodič, učitel, a když jí řekne to o tom dotýkání, jen zavrtí hlavou a na chvilku přivře oči.* To říkej těm, co za námi přišli, když jsme byli vybraní. Jsem zrovna byla v restauraci, nesla jídlo a málem jsem jednoho toho vašeho poslíčka sejmula horkou polévkou. Začal mi hned říkat, jak se tě nesmím sama první dotknout, jak mám dbát na tvé soukromí a že ne vlastně není na slovníčku povolených slov. Musíme ti kývnout naprosto na všechno. *Mírně zavrtí hlavou a s tichým uchechtnutím se podívá na ruku, kterou položil na tu její. Pak se jen rozesměje.* Já vím, učil mě nejlepší kuchař v Hansportu, můj táta. *Pokrčí nad tím rameny a pak se znovu začne smát. Když jí ale řekne to o roztomilosti, jen jí v obličeji zaplane žár plachosti.* Možná jsem roztomilá, ale ty... *Nikdy by si nemyslela, že něco takového řekne o svém korunním princi.* …Ty rozhodně nejsi jenom hezká tvářička. *Řekne nakonec a vduchu se proklíná za tu blbost, co řekla.*

*Stiskne zuby, aby nepotlačil zasyčení bolestí, což se mu povede a zvládne jí objetí oplatit.* Není vůbec za co. *Dostane ze sebe, zatímco se snaží aspoň trochu nadechnout. Pak zavrtí hlavou.* Nemůžeš mi nijak pomoct, Tops. Ale děkuju. *Pousměje se na ní a pak jí poslouchá a zase v duchu neochotně uzná, že na tom něco je.* Ale někdy už spory přetečou všechny meze a hrozí, že už se zahladit nebudou moct. *Pokrčí jedním ramenem, protože takhle to vnímá u své rodiny. Že další hádka bude už tou fatální a všichni nad celou rodinou zlomí hůl. Camille už to nejspíš udělala a ostatní nemají daleko.* Nejsem u nich furt. *Sám by si přál s nimi trávit více času, ale bohužel to nejde. Kdykoliv ale nějaká z jeho sester potřebuje, je schopný nechat úplně všeho a jít za ní.* Víš, že mě nehorázně štveš? Ve všem máš totiž pravdu. *Uchechtne se a pak vydechne. Opravdu nesnáší ten pocit, kdy musí uznat, že pravdu má ten druhý. Jako kdyby k životu potřeboval pořád ve slovních bitvách vítězit. Pak se jí zeptá, jestli ví, že se ho může normálně dotýkat, když vidí, jak se ostýchala a po její odpovědi svraští obočí. O tomhle neměl tušení.* Tohle řekli všem účastnicím? *Pochybuje, že to Topsy bude vědět, ale je tu šance, že by mu to mohla potvrdit nebo vyvrátit.* Poslouchej... Kdykoliv mi můžeš říct ne. Kdykoliv se mě můžeš dotknout. Jsem normální člověk a ne bůh. Nechci, aby ses mě nějak zbytečně bála. *Potřese hlavou a v jeho očích i tónu hlasu je patrné, že to myslí vážně. Zároveň mu v hlavě sepne chování některých ostatních účastnic.* Někdy bych ho rád pozval. Bylo v plánu sem pozvat rodiny účastnic, ale teď je ten nápad odložený kvůli tomu viru. *Přizná s pokrčením jednoho ramene a pak jí řekne, že je roztomilá. Její další slova ho překvapí, takže mírně nadzvedne obočí.* Ne? A co jsem teda dál? *Zeptá se jí na rozvinutí jejích předešlých slov.* Ty jsi jedna z nejpozornějších a nejstarostlivějších účastnic. Jste asi tři, který toho o mě ví trochu víc. Kterým jsem dokázal říct, jak se cítím. A to, že mezi ně patříš, znamená, že jsi opravdu výjimečný člověk a hlavně, že máš dobrý srdce, protože jsi mě ještě neposlala do háje. *Moc lidem se nesvěřuje, takže pokud někomu poodhalí svou skutečnou stránku, kterou schovává za maskou drsňáka nerespektujícího pravidla, ten člověk je pro něj opravdu nějakým způsobem výjimečný.*

*Když si očividně uvědomí, že je Wyatt polámaný, tak se jen trochu smutně usměje a zašklebí se, sledujíc jeho výraz.* Sakra, promiň, zapomněla jsem, že jsi porcelánová panenka. *Mrkne na něj a pak, když jí povídá o svých vztazích se sourozenci, jen chápavě přikývne.* Můžeš si s nimi zkusit sednout, vysvětlit jim, jak se cítíš, a oni aby udělali to samý. Abyste se dohodli na něčem, co budete respektovat a dodržovat. Bude to asi znít divně, ale tuhle techniku jsem ve škole pochytila, když se tam řešila šikana. *Když jsem ještě do školy chodila, pomyslí si už jen kysele a pak se jen uchechtne, načež pokrčí rameny.* Možná tě to představí, vaše Wyattovosti, ale jsem totiž dokonalá. *Pak se jen tiše uchechtne a pokrčí rameny. Nejradši by mu řekla všechno, ale tak nějak cítí, že on má svých problémů dost, je tedy ráda, když se debata zase zvrhne v jejich debatu o sahání.* No, asi jo, protože když k nám tenkrát přišel, *Zvedne k němu zrak a mírně se uchechtne, začínajíc napodobovat hlas muže, který je navštívil ohledně výběru do Selekce.* Každá účastnice Selekce musí dodržovat základní pravidla. Když přijde do zámku, všem výše postaveným musí vykat a oslovovat správným titulem. Až dojde na setkání s princem, je zakázáno začít prvotní dotýkání. Sama účastnice nemůže prince pozvat na schůzku, takové právo má jen princ. Taktéž pokud ji princ někam pozve či bude chtít více než jen nevinné věci, dívka by jej neměla odmítnout. *Odcituje zpaměti slova, která jí řekl ten, co s ní musel probrat smlouvy, a pak se jen mírně uchechtne.* Takže tohle očividně přednášeli všem, co jsou tady v paláci. Proč? *Zeptá se ho trochu zmateně a když jí začne říkat, že tohle všechno může, jen přikývne.* Já vím, to mi došlo už při táboráku. Asi nějaký typ prince, co by se zdráhal svlékat před dalšími a venku, nebude upjatý morous, co si tak potrpí na pravidlech. *Mírně se uchechtne. Když je s princem, tak si s ním dokáže povídat o čemkoli, a to ji na tom baví.* Protože kdyby jsi byl takový suchar, tak bys to vůbec neudělal a hned po tom, co z naší konverzace vyplynulo, že k tobě přijedu se snídaní, by ti stály vlasy na hlavě. Dovol mi připomenout, milý Wyatte. *Zakření se.* Že jsem jen do téhle chvíle použila dost pravidel, které tvá sebranka vymyslela. De facto jsem tě pozvala na schůzku, de facto ti nabídla tykání a dotýkala jsem se tě. *Vyplázne na něj provokativně jazyk a mírně se zasměje, a když začne mluvit o pozvání rodin účastnic, jen jí obličej trochu povadne.* Můj tatínek by stejně nepřijel. Nebo bych mu to zakázala. Rozhodně totiž není ve stavu, kdy by mohl cestovat a ještě být někde tady, je teď ležák. Od doby, co před pár lety onemocněl, se to zhoršilo natolik, že leží v posteli a jednou za čas se na něj přijde podívat doktor. Nikdy mi ale neřekli, co mu je, možná to ani nezkoumali, nebo mi to jen tatínek nechce říct. *Její očka vypadají, že se začínají plnit slzami, a zahledí se na své nehty. Rychle si ale slzy utře a rychle se na něj usměje, i když její očka stále vyzařují smutek.* promiň, tohle není zrovna něco, co bych sem asi musela zrovna vytahovat. *Malinko se uchechtne a když jí začne říkat, co je ona, začne slzet znovu, tentokrát ale dojetím.* Sakra, Wyatte, ještě že jsem si nedala žádný makeup. *Mírně se uchechtne a už od něj očka neodtrhává.* To je právě to, sice jsi na mě na první schůzce působil, že asi budeš jenom někdo, kdo má nos pěkně nahoru, aspoň když jsem tě poznala. Když jsem se s tebou začala bavit o tom všem, co jsme probrali, tak jsem si uvědomila, že jsi opravdu sdílný, milý... A pak na tom táboráku jsi dokázal vystát mě, když se bavím. To už je docela pokrok. A celkově, co jsi mi ukázal i dneska, jsi strašně pozorný a nezáleží ti jenom na sobě. *To už se usmívá jako sluníčko a natáhne se po princově ruce, kterou pevně stiskne.* Jsem ráda, že jsi mě sem vybral a já dostala možnost poznat tak úžasného člověka. *Očividně ale není držení za ruku moc, proto si kafe i donuty odloží zpátky na podnos a pak se k němu opatrně nahne, načež ho lehounce obejme.* Díky, že mě takhle vidíš. *Zamumlá tichounce a zase se začne odtahovat.*

*Potlačí jakékoliv projevy bolesti, když ho obejme a po její omluvě se pobaveně uchechtne a potřese hlavou.* To je v pohodě, nebolí to. *Zalže, aby jí uklidnil a ona si nic nevyčítala a po její radě pokýve hlavou.* To není úplně špatný nápad. Díky. *Pousměje se na ní a pak se zamračí, když zjistí, co účastnicím dali za pravidla. Neměl o tom vůbec tušení a chápe, proč se ho některý bojí.* Takže mi chceš říct, že když bubu po jakýkoliv z vás chtít, aby se se mnou vyspala, neřeknou mi "Ne"? *Zatne zuby a pohledem propálí stěnu, jako kdyby mohl upálit zaživa toho idiota, co to vymyslel. Pak jí ujistí, že se ho nemusí nijak bát dotknout. Uchechtne se, když slyší její připomenutí táboráku. Pak se pobaveně usměje, když mu vyjmenuje, která pravidla porušila.* Hm.. Ti by tě někdo měl chytit a připoutat u nás v mučírně za tolik porušených pravidel. *Prohodí s naoko vážným výrazem, který mu ale kazí cukající koutky rtů. Samozřejmě by jí nikdy nic takového neudělal. Pak už jí sleduje a starostlivě stáhne obočí, když slyší o jejím tátovi. Všimne si, jak sklopí pohled a posune se na posteli blíž k ní.* Pojď sem. *Zašeptá potichu a obejme jí. Přitom jí povzbudivě začne hladit po zádech.* Nevadí mi to. Klidně mluv. Ty jsi poslouchala mě, tak já můžu poslouchat tebe. Jestli chceš, pusť to ze sebe. *Pokrčí jedním ramenem a odtáhne se od ní o kousek, aby jí viděl do obličeje. Pak už jí řekne, jak jí vnímá a poslouchá její reakci, během které se usměje.* Jsem rád, že jsem měl tu možnost poznat tak úžasného člověka. *Zopakuje po ní a myslí to vážně.* Za to neděkuj. Taková jednoduše jsi a já to jen řekl nahlas. Měla bys děkovat sobě. *Pousměje se na ní a během toho chytí lehce její bradu a zadívá se jí do očí.* Díky za to, že jsi mě vyslechla. Hodně mi to pomohlo. *Poděkuje jí potichu a u toho se jí zadívá do očí. Palcem jí jemně pohladí po bradě a pak se k ní nahne a lehce se otře svými rty o ty její. Čeká na její reakci, než bude pokračovat a políbí jí o něco vášnivěji, protože kdyby se jí to nelíbilo, nepotřebuje mít k tomu všemu ještě prokouslý ret.*

*Tiše ho sleduje a když jí tedy položí otázku, jestli mají všechny účastnice "nařízený sex", jen přikývne hlavou.* Jo, to tam taky nějak tak okatě naznačoval. Prostě všechno, na co budeš mít chuť. *Mírně se uchechtne.* Máme ti sloužit jako takové nafukovací panny. *To už se jí přes celý obličej táhne úšklebek od ucha k uchu a přikývne hlavou.* Jenom aby to bylo jen připoutání, jinak by to moje hezoučká tvářička asi nepřežila. *Usměje se a když se u debaty o jejím otci k ní přisune, jen se mu zavrtá do náruče.* Když mi bylo patnáct, šla jsem z naší práce domů. Ten den jsem zrovna pomáhala v kuchyni. A našla jsem ho ležet na zemi, nemohl dýchat. *Zašeptá a přitiskne se k němu, zavírajíc oči a zatínajíc packy v pěst. Nedokáže o tom mluvit bez brečení.* Od té doby přestal pracovat, nedovolila jsem mu to. Ještě zvládal chodit, ale pak... Přestal. Nebo už byl tak vyčerpaný, že nezvládal nic. Ale stejně po mně chtěl, abych to tady zkusila. Abych ho opustila a zkusila to tady. *Zamumlá a opatrně se o něj opírá, načež se taktéž odtáhne, zatímco si utírá oči.* Jsem ráda, že ti to pomohlo. Musíš se přece stát dobrým princem. *Usměje se na něj a když ji políbí, její oči se rozšíří. Opravdu to nečekala, ale je to příjemné. Protože ho stále drží tak trochu okolo krku, a přiblíží se k němu víc. nejdříve ho jenom lehounce políbí, jako by se až bála nějak postoupit, ale poté líbá vášnivěji, silněji.*

*Nechápe, jak mohl tohle někdo říct. Jak to mohl někdo nařídit a přinutit všechny ty holky věřit, že jsou v paláci jenom proto, aby si s nimi užil. Ano, ze začátku Selekce měl v plánu si s co největším počtem z nich užít, ale od té doby se něco změnilo. Poznal je a začal celou Selekci brát vážně. Teď mu přibyl další důvod. Ty dívky šly do Selekce nejspíš s pocitem, že s nimi bude zacházet jako s kusem masa a on jim chce dokázat, že je jiný. Že není bezcitný a zajímá se o každou z nich jako o normálního člověka a potenciální budoucí členku jeho rodiny.* To podle počtu porušených pravidel. Pak jsou odstupňovaný mučící nástroje. *Zazubí se na ní a když začne mluvit o svém tátovi, obejme jí a konejšivě jí hladí po zádech.* Opustila? Jestli ... jestli se chceš vrátit domů a být s ním, klidně můžeš. Nechám tě jít. Je to jenom na tobě. Nejsi tu připoutaná a já tě tu odmítám držet. *Řekne jí tiše.* /I když by mi to bylo docela líto./ *Doplní tu větu v duchu, ale nahlas jí neřekne. Čeká, co mu řekne. Jestli se bude chtít vrátit domů, zařídí to ještě dnes.* To musím. *Přikývne a u toho se na ní pousměje. Pak se k ní natáhne a jemně se svými rty otře o ty její. Ruce jí omotá okolo pasu a začne jí líbat s větší vášní. Tuhle chvíli ale bohužel přeruší jeho mobil, který se rozezvoní.* Sakra. *Zakleje potichu, když se od ní odtáhne a věnuje jí omluvný pohled. Když vidí jméno volajícího, trochu stáhne obočí a hovor přijme.* Co se děje? *Zeptá se rovnou bez nějakého pozdravu, protože ten není potřeba. Chce zjistit, proč má jeden z hlavních rádců potřebu mu volat. Akorát to značí, že jde o něco výjimečného.* Kdy? *Zaletí pohledem k hodinám, aby zjistil, kolik je hodin a pak přikývne, i když ví, že to druhá strana vidět nemůže.* Dobře, budu tam. *S tím telefon odhodí vedle sebe na postel a podívá se na Topsy.* Promiň, ale něco se stalo a já se musím setkat s rádci. Je mi to moc líto. *Omluví se jí a vstane z postele, i když u toho musí zadržet zasyčení bolestí.* Děkuju moc za to jídlo, určitě si pak ještě dám. A taky za vyslechnutí. *Usměje se vděčně a mezitím na sebe co nejrychleji hodí košili.* Snad se znovu uvidíme co nejdřív. *Pousměje se na ní a co nejrychleji vystřelí z komnaty do kruhovitého salonu za rádci. Až po cestě mu dojde, že vystřelil docela rychle a nestihl se s Topsy pořádně rozloučit, za což ho bodne osten viny, ale rozhodne se jí to vynahradit příště, až se uvidí.*

To po tobě nemůžu chtít. *Zamumlá a zavrtí hlavou, načež se na něj se smutným výrazem podívá.* Já jsem ráda, že mi nakonec řekl, abych sem jela, a je to těžký, že bych si měla vybrat tebe nebo svého tatínka. *Povzdechne si. Kdyby mohla, měla by okolo sebe oba dva, ale jak by se jí to povedlo? Vždyť v zámku je chvíli, táta jí řekl, ať tohle chytí za pačesy, tak to tu fakt musí vydržet, i když... vydržet to by tomu fakt neříkala, je tu ráda, jen táta jí chybí. * Protože já fakt nechci odjet, jenom mi chybí, promiň. *Mírně se usměje a když ji začne líbat, v hlavě jí vybuchne naprostý ohňostroj. Když je ale vyruší jeho telefon, jen se zmateně podívá na prince a sleduje ho, jak utíká. Pak jen tiše přikývne a zvedne se. Docela ji to mrzelo, doufala, že si popovídají víc, a pak jen, když tedy vyběhne, opustí taktéž jeho komnatu.*

/Myslíš, že jsem šťastná, že si tě rodiče pořídili?/ *Takhle věta ji zní v hlavě pořád dokola. Už prostě nemůže dál. Rhiannon ji zazliva to, že se narodila. Vadí jí, že vůbec existuje. Vzala ji pozici nejmladšího sourozence. Už pro ní nemá nic smysl. Cole na ní kašle. Rhiannon říká, že by bylo lepší, kdyby nežila. Je toho na ní moc a už nemůže dál. Ne takhle. Hned potom, co odešla z chatu zamířila k toaletnímu stolku, kde má schovaný koks. Rychle si trochu šňupla a pak zamířila do koupelny, kde má nějaké prášky od bolesti. Několik si jich vysypala na dlaň a poté je polkla. Pak sdílela na Illeagram, že rhia ma to, co chtěla. Bude nejmladší. Následně si sedla v koupelně má zem a hlavu si opřela o zeď. Slzy ji stékaly po tváři a po chvíli se začala nekontrolovaně třást. Měla pocit, jakoby její tělo už ani nepatřilo jí. Koks i prášky začaly fungovat a do toho zažívala lehký záchvat úzkosti. Jedine v co doufá je to, že nikdo nepřijde a ona tak bude moct nechat ostatní, a hlavně Rhiu žít šťastně. Už nikomu nebude dělat problémy. Všichni bez ní budou jen šťastnější. Pomalu se jí začaly přivírat víčka, ale i tak ji stále stékaly po tváři slzy. Slzy, které asi nemůžou dojít. Za poslední dny jich vybrečela tolik, že by si člověk pomyslel, že víc už jich v sobě ani mít nemůže, ale to očividně není pravda. Slzy nedojdou. A stejně tak jako nepřejde bolest, kterou cítí na hrudi. Jedna věc ale přejde. Její život.*

*Odpojila se z chatu Schreave. Neche tam být. Rhiannon to podle ní přehnala. Tohle říkat neměla. Ani ona by to neudělala Nechápe, jak zrovna Rhiannon tohle mohla říct. Je na sou nejmladší sestru naštvaná. A bude po ní chtít,aby se Ales omluvila. Sice její vztah s Aless a ani nikým jiným z rodiny nejsou nejlepší, tohle by neřekla nikdy. Když její nejmladší sestra zasdílela na Illeagram tu fotku, věděla, co chce udělat. Nedošlo by to snad jen pitomci.*/Za tohle Rhiannon uškrtím./*Vystartovala z Dámského salonku, kde se přede všemi schovávala rovnou do pokoje Aless. Nenechá jí umřít. Prvně zaklepe a když se nikdo neozývá, nečeká nijak dlouho a prostě do dveří vrazí. V pokoji je tma a jediné světlo jde z koupelny. Kam se okamžitě vydá a uvidí Aless v nějákých křečích.*Do prdele.. *Zakleje. Všimne si nějákých prášků a koksu.*/Musí to ze sebe dostat./*Klekne si k ni a vezme její obličej do dlaní.*Aless? Vnímáš?*Pokusí se jí i trochu proplesknout tváře.l Naivně doufá, že to zabere.*Ok. tak jinak.*Musí jí donutit vyzvracet se. Přiměje ji, aby se posadila a pře ji o zeď.*/Musím to udělat.. I když se potom vyzvracím asi sama.. Tvl../*Dá jí prsty do krku a po chvilce to zafunguje a vyvolá to u ní zvracení. Sama to nějak zadrží.*Aless vnímáš? /Kruci./Vezme ručník a namočí ho v umyvadle vodou. Pak í tím nějak otře obličej a doufá, že ji o i probere.*

*to, co napsala její starší sestra ji pořád zní v hlavě. Slyší i její hlas, jak ji to říká do očí, i když ji to jen napsala. Dokáže si to ale živě představit. Hned co odejde z chatu, zamíří k toaletnímu stolku, kde má pod uvolněným dnem jednoho šuplíku schované drogy, a dá si trochu koksu. Pak v zhasne světlo a zamíří do koupelny, kde si vezme pár prášku proti bolesti, které tady má a posadí se na zem. Hlavu si opře o stěnu za sebou a slzy ji začnou stékat po tváři. Po chvíli se začne třást a cítí, že koks i prášky začínají zabírat, a ona ztrácí kontrolu nad svým tělem. Přitom zažívá ještě záchvat úzkosti, ale její mysl je teď tak otupělá, že má jen lehký průběh. I tak ale cítí, jak se jí stahuje hrdlo a čím dál tím hůř se jí dýchá. Přítomnost Camille dokáže sotva vnímat. V hlavě ji hučí a pořád slyší ta slova Rhiannon. Věděla, že jí nemá ráda, ale nikdy by netušila, kam až to vede. Cítí jak ji propleskla a nesouhlasně zamručí.* Nech mě být, cam. *Dostane ze sebe pár slov, ale sotva jsou slyšet. když ji pak Camille donutí vyzvracet se, udělá tak.* Běž pryč, Camille. Nech mě tady a běž pryč. Prosím. *Řekne roztřeseným hlasem a pohledem přitom hypnotizuje zem.* /Proč bych měla vůbec ještě žít? Rhia to nechce. Cam se tak donedávna taky chovala. Tátovi je jedno, že beru dorgy a máma se o nás nezajímá už dlouho. Coleovi jsem taky u prdele, tak jaký to má smysl?/*všimne si, že je s nimi v koupené ještě někdo další a předpokládá, že to bude Wyatt, ale přes slzy pořádně nevidí a nedokáže vnímat téměř nic z toho, co se děje.*

*Rychle běží do komnaty Aless. Možná se spolu nebaví, zase a asi nikdy nebudou, sama toho má dost, ale nenechá svou sestru zemřít.*/Bude mít jednou šťastný konec, jen to nesmí vzdát./*Vidí ji v koupelně a dojde jí, že se pokusila se předávkovat. Že smíchala prášky a koks.*Ne, nenechám. Nezemřeš Aless. *Donutí jí vyzvracet se, aby to ze sebe aspoň částečně dostala ven. Ví, že jí o pomůže. Vidí, že se jí docela ulevilo a sama se uklidní.*Nepůjdu pryč a nenechám tě tu. Nesmíš to jen tak vzdát Aless. Jednou najdeš svůj šťastný konec. Tak to nevzdávej. *Otře jí zase lehce obličej a starostlivě se zamračí. Uslyší kroky a podívá se za záda.*Musíme ji dostat na ošetřovnu..*Řekne Wyattovi.*Běž říct doktorům, já ji tam nějak dovedu.*Otočí se na Aless a přinutí jí stát. Zároveň ji přiměje, aby se opřela o ni.*Budeš v pořádku, neboj.*Celou dobu ji uklidňuje a dovede až na ošetřovnu, kde se o ni postarají doktoři.*

*sotva dokáže přítomnost Camille vnímat. Chce, aby odešla a nechala ji tady, takže ji to řekne, i když ani neví,jestli ji bylo vůbec rozumět. Pak se vyzvrací a dostane tak ze sebe trochu koksu a prášků pryč. Pak se jí trochu uleví, ale to je přesně to co nechtěla. Nechce už žít tenhle život.* Ne, já na to seru, Cam. Nemá to smysl. Nenávidí mne za to, že jsem se narodila. *Řekne a na konci věty se jí zlomí hlas a rozpláče se. Pak si všimne, že přišel ještě někdo a tak nějak pochopí, že to bude asi Wyatt, ale není schopná žádné reakce.* Ne, nikam nejdu. Nechte mě tady, prosím. *Řekne tvrdohlavě, ale nemá sílu na to, aby se Camille pokusila zabránit v tom ji odvést na ošetřovnu, a tak neochotně vstane a opře se o ní.* Nebudu...*řekne tiše, a pak už se nechá odvést na ošetřovnu.*

*Když slyší slovo "kamarád", je to jako kdyby vzala nůž a s milým úsměvem na rtech mu probodla srdce.* /Klid. Aspoň jsi pro ní kamarád. Řekla, že jí na tobě záleží. Aspoň trochu. Aspoň s ní můžeš mluvit jako s kamarádkou./ *Uklidňuje se v duchu.* Tak to neber. Kdybys nebyla silná, brala bys je pořád a nesnažila se přestat. *Pokrčí jedním ramenem a pak s ní vyjde z jídelny a zeptá se jí, jestli chce být sama. Po jejích slovech se na ní usměje a přikývne.* Dobře. *Souhlasí a nechá jí, ať ho dovede k sobě do komnaty. Přejede jí rychlým pohledem, když tam jsou. Pak se na ní podívá a jemně se pousměje.* Nepotřebuješ ničí schválení k tomu, abys žila a byla šťastná. To snad víš, ne? *Nadzvedne o trochu obočí.*

*Řekne mu, že mu na něm hodně záleží. Je to její kamarád a už dlouho tady pro ní je, když nikdo jiný ne.* Dobře, ale kdybych byla silná, tak bych se nepokusila zabít. *řekne na rovinu. Za tímhle si bude stát a nikdo to nezmění. Pak s ním vyjde z jídelny a ignoruje pohledy ostatních. Následně se ho zeptá, jestli by s ní mohl zůstat. Nebude tak přemýšlet tolik o tom, co řekla Rhia a taky nebude mít chuť si něco vzít, nebo se znova pokusit zabít. Když souhlasí, vděčně se na něj pousměje a zavede ho do své komnaty.* Asi jo. *pokrčí rameny a pousměje se.* Klidně se posaď. *kývne hlavou k posteli na kterou se sama posadí a pak skopne z nohou podpatky.* Děkuju, že jsi tady se mnou. Nemyslím jen teď. Už dlouho tady jsi se mnou. *upřímně se na něj usměje.*

Kdybys silná nebyla, nepřežila bys to. *Opáčí, protože odmítá ustoupit a uznat, že není silná, když moc dobře ví, že je to ten nejsilnější člověk, jakého zná. Pak už s ní dojde do komnaty, kterou si důkladně prohlédne, protože je tu poprvé a ze všeho na něj dýchá kousek její osobnosti.* Aspoň, že tak. *Usměje se na ní a znovu přejede pohledem její komnatu.* Máš to tu pěkné. *Pochválí jí to a pak se posadí k ní na postel do tureckého sedu.* To přece přátelé dělají. *Pokrčí rameny. Nepatrně se u slova "přátelé" zadrhne, protože mu to moc přes jazyk nejde, ale nakonec to zvládne.* /To hlavně dělá někdo, kdo tě miluje celým srdcem./ Jsem tu pro tebe rád. A budu tu pro tebe kdykoliv budeš potřebovat a chtít. Já tě neopustím. *Slíbí jí a pak se k ní na posteli posune o něco blíž a obejme jí.* Přijde mi, že to potřebuješ. *Vysvětlí zatímco, jí objímá a je připravený se odtáhnout, jakmile by dala najevo, že se jí to nelíbí.* Jestli chceš, klidně můžeš brečet, řvát, cokoliv. Prostě to ze sebe dostaň. *Pokrčí jedním ramenem.*