Prosklený salón

*Raději se princi pokloní. Nemyslí si, že Brayden je jeden z těch královských, kteří by ji uškrtili a nebo vyhodili, kdyby na to zapomněla, nebo to neudělala schválně, ale raději se řídí etiketou, hádá, že tím snad nic nepokazí. A navíc před ním nechce vypadat jako že se neumí chovat. Sedne si na pohovku naproti němu, v ruce dřímající svůj skicák. Na to, že si ale chtěla malovat už stihla zapomenout.* Co jsem slyšela, váš bratranec z toho ale moc nadšený není. Osobně ho tedy chápu. *Pro ni jako pro holku, která je spíše radši neviditelná by taková pozornost byla noční můrou. * Doufám v to. *Usměje se.* Bude jich třicet-pět jedna z každé provincie. A i když je palác veliký, pochybuji, že se jim vyhnete. I když, kdo ví. Pokud je budou předhazovat vaši příbuzní k obědu svým mazlíčkům, po chvilce jich tu moc nebude. *Poukáže na jeden drb, který koloval paláce a pobaveně se usmívá.* Plánujete si pořídit podobného mazlíčka a pomáhat jim v tom? *Zeptá se s nadzvednutým obočím.* Jmenuju se Nyneve, Výsosti. /Je roztomilý./*Proběhne jí hlavou, když vidí jak si prohrábl vlasy.* Ehm.. dobře. *Pousměje se. Tykání jí ještě nikdo z vyšší vrstvy nenabídl, takže ji to trochu překvapí. Podívá se na helmu, kterou má.* Rád jezdíš?

*Na formalitách si nějak nepotrpí, takže když se před ním ukloní, jenom se na ni pousměje. Potom už přejde řeč na Selekci. On sám ji nějak moc neřeší a nejraději by se vyhnul všem účastnicím, ale to se mu asi ani nepovede.* To taky chápu. Já bych se taky vůbec netěšil a chtěl bych se jich zbavit co nejdřív. *Souhlasí. Snažil by se tomu také vyhnout. Trochu ho překvapilo, že by se chtěla starat o nějakou z účastnic, ale nakonec to vlastně chápe. Věří, že ze všech dívek ji nějaká určitě připadne, bude jich tady dost. Jakmile zmíní ten nápad s těmi šílenými mazlíčky, zasměje se.* Taky bych si mohl nějakého mazlíčka pořídit, ale nakonec by ještě sežral mě místo účastnic. Taková šílená a nebezpečná zvířata mě moc nelákají. *Přizná, ale aspoň by ty účastnice dřív odešli. Pak už se ji konečně zeptá na její jméno, přičemž si prohrábne vlasy. Nyneve, snad ho nezapomene. Kdyby ji někdy znovu potkal, nechtěl by se ji ptát znovu. Potom co ho osloví Výsosti, uvědomí si, že mu vlastně i vyká. A tak ji řekne, že nemusí. Všimne si, že ji to překvapí, a tak se na ni usměje.* Jo, dneska bylo zase trochu lepší počasí, tak jsem se byl projet. *Odpoví ji na její otázku. Všimne si jejího skicáku, který stále držíš v ruce.* Koukám, že ty ráda maluješ? Můžu se podívat? *Nakloní zvědavě hlavu na stranu a pousměje se.*

Tím nechci říct, že by měly být špatné.. Třeba to budou milé dívky. Ale.. hledat si někoho takhle veřejně? Před zraky všech? *Potřese nad tím hlavou. Zase jí to přijde ale asi jako lepší varianta oproti domluvenému sňatku, protože je tu aspoň nějaká volba, jakou princ může učinit. Vysvětlí mu, proč se vlastně chce starat nějakou z účastnic. Pro ně je to čest, i když nikdo z královské rodiny to asi nechápe. I mezi služebnictvem je ale dále menší kastovní systém. Přestože jsou všichni šestí.. Je to složité. Vzpomene si na ten drb, který koloval a připadá jí, že se čirou náhodou hodí zmínit tady. Zasměje se.* To by byla velká škoda. *Řekne s úsměvem.* A nějaké normálnější bys chtěl? *Ona má zvířata ráda. Sama má psa huskyho, kterého našla na ulici nedávno. Je to ještě štěně, neměla to srdce ho nechat tam, když o něj nikdo nestál, dala mu domov, lásku a péči. Řekne mu své jméno a trochu ji zaskočí, když jí řekne, že mu vykat nemusí. Žádnému členu z královské rodiny ještě netyká. Taky je Brayden ais jeden z prvních, se kterým vůbec promluvila. Její práce je pohybovat se neslyšně a být co nejméně viděna. Na jeho slova o projížďce jen přikývne. Sama nejezdí, i když to chtěla zkusit.* Ehm.. No nejsem nějaký profesionál a většinou navrhuji šaty. Ale.. Mělo by tu být pár normálních obrázků. *Pochybuje, že by s emu chtělo prohlížet šaty. Nalistuje správné stránky ve skicáku a podá mu to. Je tam její rodina. Na dalším její štěně a skica paláce.. Nezaměřuje se třeba jen na portréty ani krajinky, ale na vše. Kreslí dost dobře a ani nechápe, po kom to má. Neví vlastně, kdo ve skutečnosti je a tudíž nemá tušení, že její děda byl malířem.* Není to nic moc, ale snažím se. *Usměje se stydlivě. Jedna z jejích hlavní vlastností je podceňování se, jak může poznat.*

*Netěší se na Selekci a má jediné štěstí, že se netýká jeho. Neví co by na takovém místě dělal, ale nejspíš by také plánoval, jak se účastnic co nejdříve zbavit.* Kdo ví, kdo přijde do paláce. *Pokrčí rameny.* To souhlasím, divím se, že si v Selekci vždy všichni někoho našli. *Zavrtí nad tím hlavou. On na opravdovou lásku nevěří vůbec, natož tak že by věřil, že si jeho bratránek zvládne najít manželku mezi 35 dívkami. Zasměje se, když od ní uslyší ten nápad předhazovat účastnice na oběd svým mazlíčkům. Kdyby sám měl nějakého takového šíleného mazlíčka, asi by sežral nejdříve jeho. Potom se musí zamyslet.* Nikdy jsem nijak netoužil po tom, mít nějaké zvíře. Ale zvířata mám rád, jenom bych se o ně asi nezvládl starat. *Řekne po chvilce a pokrčí rameny. Ještě by to ten případný mazlíček ani nepřežil mezi těmi liškami, tygry a kdo ví čím. Když se ji konečně zeptá na jméno, tak ji i nabídne, že mu může tykat. Nejspíš ji to ještě nikdo z jeho rodiny nenabídl, protože vypadala trochu zaskočeně. Když si všimne jeho helmy, tak zmíní, že se byl dneska konečně po delší době projet. Poslední dobou byla moc zima a jemu už mu to vážně chybělo. Všimne si jejího skicáku a rovnou se i zeptá, jestli se nemůže náhodou podívat dovnitř. Věří, že maluje pěkně, to by asi ten skicák netahala s sebou.* Jo tak šatům zrovna nerozumím. *Zasměje se a převezme si od ní skicák. Prohlédne si pár stránek a potom se na ni podívá.* Nic moc? *Musí se zasmát.* Nepodceňuj se zbytečně. Je to vážně povedené. *Potom nalistuje zpět stránku se štěnětem.* To je tvoje? *Zaujme ho, protože před chvílí se ještě bavili o domácích mazlíčcích.*

Nějakým zázračným způsobem to očividně funguje. I když sama nechápu jakým. *Pousměje se. Sice být šestá není nějaká výhoda, ale.. je radši, že je šestá než členka královské rodiny. Nechtěla by Selekci, ani jejich povinnosti, ani třeba domluvený sňatek. Zavtipkuje o krmení mazlíčků právě účastnicemi a zeptá se, jestli si pořídí taky takovýho mazlíčka, aby svému bratranci pomohl. A když zjistí, že se mu líbí spíše něco normálnějšího, vyptává se dále.* Jsi ten typ, kterému by třeba uschnul i kaktus? *Zeptá se s pobaveným úsměvem na rtech. Zeptá se na ježdění na motorce a na jeho odpověď jen přikývne. Samotnou ji to lákalo už zkusit, ale neměla kdy. Doma motorku nemají, nemohou si ji dovolit. Podívá se na skicák, který svírá v rukou a trochu stydlivě se usměje, když se zeptá, zda může něco vidět. Ale nalistuje svoje kresby, ty, které podle ní za něco trochu stojí.* To asi většina chlapů ne. *Usměje se na něj. A obleky nenavrhuje. To se jí nezdá tolik záživné.* Nic moc. *Zopakuje a pokrčí rameny.* Děkuju. Ale až tak dobré to není. A upozorňuji, že dohadovat se se mnou je dost zbytečné. Jsem dost tvrdohlavá. *Zná taky pověstnou tvrdohlavost Schreave a klidně by se dalo říct, že té se vyrovná.* Ano, je. Jmenuje se Ascian. *Řekne mu.* A mám ho už půl roku, takže hádám, že v chování mazlíčků budu asi lepší jak ty.

*Chvilku se baví o Selekci, nerozumí tomu, jak to může fungovat a že si každý zatím v Selekci někoho našel. Zasměje se, když řeč přejde na krmení mazlíčků právě účastnicemi. Aspoň by z paláce zmizeli co nejdřív. Nakonec řekne, že si žádného nehodlá pořídit. A ani vlastně klasického mazlíčka by nechtěl, nezvládl by se o něj moc dobře postarat.* Dá se to tak říct, ale kaktus bych určitě zvládl udržet při životě. *Co může být těžkého na tom, jednou za týden zalévat kytku. Když si všimne jeho helmy, tak ji krátce poví o jízdě na motorce. Dneska měl šanci konečně se zase projet. Potom si už všimne jejího skicáku a řeč přejde na malování. Převezme si od ní skicák a prohlédne si pár obrázků. Jakmile od ní uslyší, že to je nic moc, tak se musí zasmát a popře to. Vypadá to vážně dobře. Když znovu zopakuje, že je to nic moc, nadzvedne obočí.* Je to vážně dobré. A klidně se tu o tom budu dohadovat, mám pravdu. *Zavrtí hlavou s úsměvem. Je schopný se hádat i po tom, co zjistí, že pravdu nemá. Ale teď prostě ví, že se zbytečně podceňuje. Nevěří tomu, že je víc tvrdohlavá jak on. Nalistuje o pár stránek zpátky a zaujme ho namalované štěně. Zeptá se ji, jestli je její.* Zvláštní jméno. Má nějaký význam? *Podívá se znovu na obrázek a potom ji už skicák vrátí zpátky.* Určitě lepší než já. Ode mě by to štěně asi uteklo k někomu jinému. *Pokrčí rameny.*

*Uchechtne se.* Jeden ti asi schválně pořídím a uvidíme, jak dlouho zůstane naživu. *Pobaveně se usměje. Nakonec svolí, nalistuje stranu ve skicáků kde jsou normální kresby a ukáže mu to. I když se za to trochu stydí. Podle sebe v tom není extra dobrá a on určitě viděl hezčí díla i nějakých slavných autorů. Stojí si za svým, že to není nic moc, i když ji on přesvědčuje o opaku. Moc si nevěří a přijímat pochvalu je pro ni těžší, než by asi mělo být. Zasměje se.* Asi si každý budeme myslet to své, ne? *Nejspíše ani nemá smysl se dohadovat. Když nalistuje na stránku, kde je namalované štěně, potvrdí um, že to je to její a dokonce mu řekne jeho jméno.* Ne, nemá, jen se mi to líbilo.*Pokrčí rameny.* Vezme si od něj skicák zpět. Pobaveně se usměje.* Kromě ježdění na motorce.. jaké jsou tvoje jiné koníčky? *Zeptá se jej zvědavě. Zajímalo by ji to, ale zároveň se bojí, aby nevypadala moc vlezle. Doufá, že mu nebude vadit, že se ptá. Přece ji tay může jen odbít a neříct jí, co ho dále zajímá, pokud nechce. Ale ráda by věděla, zda mají i něco společného.*

*Sice by se nezvládl postarat o žádného domácího mazlíčka, ale věří, že kaktus by mu přežil. Nemůže být tak těžké jednou za týden to zalít. I když si ani není jistý, jestli se to jednou za týden zalívá.* Klidně, určitě by přežil déle jak měsíc. *Taky se pobaveně usměje. Potom si už od ní převezme skicák a pohlédne si pár jejích obrázku. Je to vážně povedené. To, že se tak moc podceňuje ho zaskočí. Ona si ale tvrdohlavě stojí za tím, že to není nic moc. Zvládli by se o tom dohadovat asi dost dlouho, a tak přikývne na to, že si každý bude myslet to své. Stejně má pravdu on. Jakmile se dozví jméno toho namalovaného štěněte, kterého si všimnul ve skicáku, zeptá se ji, jestli má nějaký význam. Přijde mu to jako vážně zvláštní a neobvyklé jméno. Po její odpovědi jenom přikývne. Pak skicák zavře a vrátí ji ho zpátky.* Umím hrát taky na kytaru. Je to docela zábava, když je člověk sám. *Odpoví ji na její otázku a potom ještě dodá.* Občas si jdu i zaběhat nebo zaplavat. *Pokrčí rameny a potom se ji zeptá na to stejné.* Ty se věnuješ ještě něčemu jinému kromě malování a svého psa? *Zeptá se zvědavě. Už tak ví o dost věcech co ji baví, a tak ho zajímá, jestli má ještě více koníčků.*

*Řekne, že mu někdy asi kaktus dá, jen aby viděla jak dlouho u něj přežije, když si sám tolik nevěří. Ale tady u toho obrátí a nakonec prohlásí, že by přežil i celý měsíc.*Prvně prohlašuješ, že by tu tebe vše umřelo a teď si tak veříš? Trochu si protiřečíte, Výsosti *Trochu ho popíchne a usměje se. Podá mu skicák a nechá ho v něm listovat. Těší jí, že se mu její kresby tolik líbí, ale nic světobornýho to podle ní zase není, jak to skoro on reprezentuje. Ascian nemá žádný význam. Ani neví, kde to jméno viděla nebo slyšela, ale prostě se jí líbilo a přijde jí, že to na toho psa sedí. Vezme si skicák zpět a položí ho vedl sebe na pohovku. Doufá, že mu to nebude vadit, takže se zeptá na jeho koníčky.*No, stejně jak ty se ráda věnuju hudbě. Hraju na klavír, ale nejsem moc dobrá.. učím se sama. Občas mě třeba napadne vlastní písnička, ale to je snad ještě horší než moje kresby. *Pobaveně se usměje.* Taky ráda tančím, občas si zajdu zaběhat. *Taky si nějak musí udržovat figuru. * Zdá se, že máme pár věcích společných. *Usměje se.* Ty jsi někdy třeba složil vlastní písničku? *Zeptá se zvědavě, když teď v, že hraje na kytaru.*

Myslel jsem zvířata, kaktus mi určitě přežije! *Zasměje se. Věří si, že by mu kaktus neumřel aspoň jeden měsíc. Potom si už prohlíží její skicák. To, že se moc podceňuje ho překvapí, a tak to hned popře. Jemu se to vážně líbí a hlavně on nedokáže nakreslit ani pořádně sluníčko. Když si všimne namalovaného psa, hned se ji zeptá jestli je její, protože předtím se bavili o domácích mazlíčcích. Jeho jméno mu přijde vážně neobvyklé, ale je celkem hezké. Skicák ji potom vrátí zpátky a odpoví ji na to, jaké jsou jeho další koníčky. Jako první zmíní hru na kytaru a potom se ji zeptá na to stejné. Vypadá to, že mají společný zájem o hudbu, aspoň trochu.* Zase se podceňuješ? *Zeptá se ji pobaveně.* Vsadím se, že tvoje písničky jsou taky skvělé. Neměla by ses tak moc podceňovat. *Zavrtí hlavou. Taky si někdy rád zaběhá, takže mají vážně pár věcí společných. Na souhlas přikývne.* Ne, to jsem ani nikdy nezkoušel. Radši hraju něco, co už existuje. Ale ty tvoje bych si poslechnout mohl. *Odpoví ji.*

*Zasměje se. Baví ji ho takhle popichovat. Už na to ale nic neříká a nechá to být. Bylo k tu řečeno asi vše, co bylo potřeba. Nechá ho si prohlédnout její skicak a těší ji, že se mu její kresby líbí. Pak svede téma hovoru jiným směrem a to k jejich koníčkům. Jak zjistili, pár věcích mají společných. * Ani jsi mě neslyšel zpívat. Spíše mě teď přeceňuješ. *Uchechtne se nad tím. Pokrčí rameny. * Podceňuju se dost často. Kromě tvrdohlavosti je to asi můj nejvýraznější povahovy rys. *Přizná mu. Sám to už mohl poznat. * Pokud budeš chtít a ještě někdy spolu budeme mluvit, *Nechce si dělat naděje. Žije tu celý život a s ním mluví asi poprvý. Viděli se, přece jen tu pracuje, ale takhle s nikým z královské rodiny ještě nemluvila. *

*Prohlédne si její skicák a všimne si, že se vážně dost podceňuje, protože její kresby jsou povedené. Když se ji zeptá na jeho další koníčky, tak ji hned odpoví. Zmíní to, že rád hraje na kytaru a potom se dozví, že i ona má ráda hudbu. Nějaké věci mají společné. Toho, že se snad ve všem podceňuje si už všiml, takže ji řekne, že její písničky musí být taky dobré. Stejně jako ty její kresby.* Už jsem si stihl všimnout. *Taky se zasměje. Když se zeptá jeho, jestli také zkusil někdy složit nějakou písničku, tak zavrtí hlavou. Nikdy ho to ani nenapadlo, ale její písničky by si klidně poslechl. Věří, že se určitě ještě někdy potkají, vždyť oba tráví v paláci skoro všechen svůj čas. Potom mu pohled padne na hodiny.* Asi už půjdu, ale rád jsem tě poznal. *Zvedne a usměje se na ni.* Čekám, že mi někdy dáš ten kaktus! *Zasměje se a potom už zamíří ke dveřím a následně do své komnaty.*

*Když od něj slyší, že její písničky budou určitě dobré poznamená, že ji teď spíše on přeceňuje. Vždyť ani neví, jestli dobře zpívá. Neslyšel ji zpívat a ani hrát. Na klavír je samouk, neměla lekce od někoho zkušenějšího na hraní, takže v tomhle je pochopitelný, že si moc nevěří. Řekne, že podceňování se je jeden z jejích hlavních rysů a zasměje se tomu společně s tím. Ví, že se podceňuje dost, ale nic s tím neudělá. Prostě taková je. A když řekne, že se jí její kresby třeba taky líbí, připadá si zase namyšleně a tak působit fakt nechce. Řekne, že mu klidně zahraje, pokud spolu ještě někdy promluví. O čemž víceméně pochybuje. Ona sama ho neosloví a on nemá důvod oslovovat ji. Přikývne.* Já tebe taky. *Usměje se na něj.* Někdy třeba ano. *Zasměje se. Když odejde, chvilku tam sedí. Vezme skicák do ruky a přejede po něm rukou.*/Vážně se mu líbili moje kresby? Neřekl to jen ze zdvořilosti? /*Nakonec taky vstane a vydá se do svého pokoje. Je přece jen už dost pozdě a ani na to kreslení ji nemá chuť. Momentálně myslí jen na postel.*

*Seznámila se s komornými, Lindsey, Chelsea a Claire, ale možná se jí budou chviličku plést. Vážně nebyla dobrá v pamatování jmen. Všechny do jedné však byly ukecané, což díky bohu zahnalo její strach z toho, jak s nimi bude mluvit. Samozřejmě že otcův dům měl personál, ale nežila tam už nějakou dobu, navíc tři dívky, co jsou vám téměř pořád po ruce? To bylo něco úplně jiného. Přestože postel vypadala pohodlně a lákavě, fyzickou únavu necítila. Raději se rozhodla pro průzkum paláce. Stále na sobě měla šaty od příletu, ale boty vyměnila za pohodlně vyhlížející balerínky. Taky si sundala šperky a nasadila si na ruku růženín ve způsobu náramku. Známá tíha na zápěstí ji uklidňovala. Důvěřovala svému orientačnímu smyslu, přesto dávala dobrý pozor, kam jde, když se procházela chodbami a míjela různorodé místnosti. Nakonec se zastavila u otevřeného proskleného salonu s překrásným výhledem na osvětlené město v dáli. Trochu jí to připomnělo třídní výlet do New Yorku. Přistoupila téměř až ke sklu a přiložila na něj ruku. Bylo zvláštní, jak se život dovedl změnit během drobné chvíle. Ještě před nedávnem byla součástí světa tam venku, žila svůj obyčejný, stresující, ale bezpečně známý život. A teď cítila tu neviditelnou stěnu, která její mysl oddělovala od starostí běžného dne stejně jasně jako tuhle tabuli skla. A byla spokojená. Následující dny, týdny a měsíce byly náročné, ale byla to změna, někam mířila a to bylo přesně to, co potřebovala.*

*Dneska přijela první skupina účastnic jejího syna, zatím je přivítala jen díky Illeagramu, ale doufá, že se brzy setkají i osobně. Chce uspořádat nějaké to posezení s nimi dříve, než je Xavier začne posílat domů. Ví, že i Aideeen s k ní v tohle ráda přidá. Lepší, než kdyby tam byla sama. Ale zase bude muset dávat pozor, aby ty dívky moc nevyděsila. Její manžel má ještě práci, kterou musí udělat sám. Ráda by mu pomohla, ale to on většinou nechce. Nerad jí přidělává starosti. A protože dneska nemá náladu na nějaké dohadování se, vydá se tedy z jejich komnaty pro knihu do knihovny a následně do jejího oblíbeného salonku, Prosklenného. Zbožňuje ten výhled na město z něj. Na sobě má ještě šaty. Většinou nosívá normální oblečení, ale dneska toho ještě museli hodně zařizovat, konala se nejedna porada a tam prostě v džínách a mikině svého manžela, kterou mu ukradne, protože miluje jeho vůni přijít nemůže. Ani se nedostala k tomu, aby se převlékla. Její šaty jsou tmavě modré, s dlouhým rukávem. Své blond vlasy má rozpuštěné a akorát natočené, takže jí ve vlnách spadají na ramena. Líčení jen lehké a ze šperků jen jedny perlové náušnice. Nemá ráda nic přemrštěného. To je něco, co si udržela od Selekce a po celý život v paláci.*/Už přes dvacet let../*Přitom jí to přijde jako chvilka. Jako by včera sama přijela do paláce a poprvé mluvila se svým manželem. Dojde do salonku a první čeho si všimne je, že zde není sama. Procházela si účastnice Selekce takže ví, o kterou se jedná. Vlídně se usměje.* Krásný výhled, že ano, lady? *Upozorní jí na svou přítomnost a přejde k ní o něco blíže, ab na ni nemusela křičet přes celou místnost.* Přesně kvůli němu je tento můj salonek nejoblíbenější.

*Byla až příliš zabraná do myšlenek, že si nevšimla lehké změny odrazu ve skle, když do místnosti někdo vstoupil. I proto ji hlas druhé osoby překvapil. Měla slyšet kroky! Následně si ale uvědomila, že většinu místnosti pokrýval měkký huňatý koberec. Poměrně prudce se otočila, přičemž jí na kusu odhalené podlahy lehce podjely nohy a zakymácela se.* /A tady to ho máme, můj skrytý talent na ztrapnění, už jsme si myslela, že jsi zůstal doma./ Omlouvám se, to nebylo zrovna elegantní. Mám cit pro špatné ántré. *Pousmála se a pohlédla na osobu, která se k ní připojila. Když jí došlo, kdo to je, v duchu jen odevzdaně zaklela. Nyní však již spořádaně udělala pukrle, které se od ní očekávalo. Doma ho trénovala a překvapilo jí, jak dlouho trvá, než při něm člověk sebevědomě udrží rovnováhu a nevypadá jako pětiletá holka, co si hraje na princeznu.* Vaše Veličenstvo. Jsem Chris, účastnice Selekce. *Pozdraví ji a znovu schválně nepoužije celé jméno.* /Lady. No jistě, to teď bude tak trochu moje druhé jméno./ *Přikývla na dotaz královny.* /Zdvořilostní konverzace, to zvládneš./ *Nikdy se neocitla v jedné místnosti s královnou, a jelikož nestála o vnitřní paniku, rozhodla se k ní přistupovat jako ke komukoliv jinému.* Nedivím se. *Přisvědčí.* Vždycky jsem se cítila nejlépe někde hodně vysoko, na místech, které mají právě takový výhled. Je tam často ticho, jen vítr a daleké končiny. Člověk má na chvíli pocit, že je úplně sám a svět kolem je příliš daleko na to, aby se ho týkal. *Rozpačitě pokrčila rameny.* /A představa toho, jak člověk skopne někoho, koho nesnáší, například z útesu, to taky dovede zvednout náladu./ Ale jestli bych Vám tu měla překážet, klidně půjde. Nejspíše za sebou máte dlouhý den a chtěla jste si ho užít na svém oblíbeném místě a jsem tu... no já. *Občas měla tendenci příliš mluvit, když začala být nervózní, ale tenhle svůj zlozvyk si dobře uvědomovala, tudíž dokázala naštěstí ovládnout ten příval slov a včas zmlknout.* I když se to asi bude teď dít často. *Narážela na Selekci. Až v tu chvíli jí dojde, že královna si tímhle cirkusem prošla také. Na vteřinu ji přelétne pohledem. Byla krásná, jistě, ale také spořádaná, klidná, elegantní. Byla taková už před Selekcí, anebo se to vše musela naučit? Možná by Chris měla být ráda za tuhle příležitost. Vlastně pozná v Selekci budoucí královnu Illei dřív než kdokoliv jiný. To moc lidí říct nemůže.*

Dojde na jedné ze svých oblíbených míst - do Proskleného salónu, kde narazí na jednu z účastnic Selekce. Starostivě stáhne obočí, když vidí jak dívka skoro upadla.* To je v pořádku, nemusíte se omlouvat. Hlavní je, že se vám nic nestalo? *Na konci to zveden trochu do otázky a ještě ji jednou starostlivě sjede pohledem. Pousměje se, když vidí jak se dívka uklonila. Ví, že je to slušnost a lidé to před ní musí dělat, ale pořád si na to nezvykla.* Pukrle umíte krásné lady, ale pokud se ještě setkáme někdy soukromě, klidně ho můžete vynechat. Chápu, že jste to udělala ze slušnosti a to je jedině dobře, jde vidět, že jste skvěle vychovaná, ale takhle to nevyžaduji. Je to něco s čím jsem se za dvacet let v mé roli ještě pořádně nesžila. *Přizná se a přikývne.* Ano já vím a velice ráda vás poznávám, lady Christophino. *Řekne a přejde k dívce blíže, zadívá se na výhled. Teď to má nejraději. Pohled na osvícené noční město pod nimi. Západy slunce jsou zde taky hezké, ale na tohle to nemá.* Hezky řečeno. *Uzná.* Pokud na takové místo budete chtít jít zde v paláci, doporučuji například střechu. Je tam posezení, velice krásné. A nebo v zahradách je domek na stromě, dá se v něm prakticky žít a taktéž z něj je krásný výhled, ale hlavně na zahrady a les. *Potřese nad jejími dalšími slovy hlavou.* Vůbec mi tu nepřekážíte, naopak jsem ráda, že některou z vás mohu poznat. Pokud tedy chcete odejít, klidně můžete, vím že to pro vás byla těžká cesta a taky ve vás nechci budit pocit, že zde zůstat musíte, je to na vás. *Nikdy by u ní nikoho jen kvůli svého postavení nedržela. Dívku by ráda poznala blíže, ale chápe, pokud bude chtít jít do komnaty. I pro ni to byl dlouhý den.* To ano, ale nijak mi to nevadí. Ráda bych se s vámi seznámila se všemi. Vzpomínám takhle taky na dobu před dvaceti lety. *Usměje se nad vzpomínkami. Selekce, které se účastnila nebyla zalitá Sluncem, bylo to těžké. Stejně tak těžké to budou mít i tyto dívky, ví jaký je její syn. Miluje ho, ale i tak si je vědoma toho, že i on má své mouchy.* Neposadíme se? *Kývne hlavou k sedačce za nimi. Sedne si na místo s pohledem upřený na výhled, po chvilce jej ale přemístí na dívku.* Řeknete mi prosím něco o sobě? Cokoliv. Pokud budete mít vy otázky na mě, klidně se taky ptejte.

*Zavrtí hlavou.* Nene, jsem v pořádku. Jen nové boty, hladká podlaha a prudké pohyby se ukázaly být nefunkční kombinací, pokusím se na to příště více myslet. *Potlačila povzdech, protože věděla, že to ničemu nepomůže. Vážně na to měla talent. Doufala, že ji princ na první schůzku nepozve někam ven, při svém štěstí by upadla obličejem rovnou do bláta. Poté si však uvědomí, s kým mluví a vysekne patřičnou úklonu, naštěstí bez nehod.* Pokud Vám to bude příjemnější. *Pousměje se upřímně. Ví, že teď bude její život z půlky samá etiketa a nerada by udělala něco špatně, ale mnohem víc by ji rozčilovalo, kdyby dělala něco, díky čemuž se druhá osoba bude cítit nepříjemně. Lehce stiskla rty a přimhouřila oči, což dodalo její tváři napůl pobavený a napůl rozpačitý výraz.* Pokud to nebude troufalé, mohla byste mě oslovovat spíše Chris, anebo Chrisie? Většinou mě celým jménem oslovují jen přátelé, když mě chtějí naštvat, anebo když jsem je naštvala já. Přičemž budu doufat, že druhá situace s Vámi nenastane. *Zaškubaly jí koutky.* /Kdybych zvládla již v prvním týdnu něčím vytočit královnu, stanovila bych nový rekord?/ Ah, to jste mi neměla vůbec říkat! Zvlášť pokud je ten domek “tiskuvzdorný”, to se potom rovnou stěhuji. *Ujistí ji. Sama ovšem pochybovala, že by se před novináři dalo někde spolehlivě ukrýt. Sama královna to musí vědět nejlépe, od dob Selekce je její život nejspíše sledovaný na každém kroku.* Ráda zůstanu. *Uvědomila si, že je to pravda. Královna nebyla taková, jakou si ji představovala. Naopak se zdálo, jako by měla upřímný zájem o to účastnice poznat.* /Ale není to logické? Koho si princ Xavier vezme, toho bude ona muset přijmout do rodiny./ *Alespoň si tedy mohla přestat dělat starosti s tím udělat dobrý dojem. Šance, že by se ona stala další princeznou Illei byla mizivá.* Doufám, že jsou to převážně dobré vzpomínky? *Zvedne větu do otázky, v očích se jí odrazí opravdová zvědavost.* Jistě. *Odvětí a usadí se na pohovku. Přestože jí stání nebylo nepříjemné, musela uznat, že je takhle rozprava mnohem přirozenější. Nemohla odolat tomu, aby neskopla balerínky a nepoložila si nohy bokem na hebký povrch gauče. Na svůj pokoj v Itálii si pořídila levný nábytek, protože odmítala využívat otcovi peníze více, než bylo potřeba. Typický teenegerovský akt vzdoru. Proto navzdory jejímu původu nebyl tolik zvyklá na takový luxus. Opřela se o opěradlo a ruce si složila do klína, bez přemýšlení si hrála s náramkem a přemýšlí, co by o sobě řekla.* Pocházím z druhé kasty, můj otec je CHristopher Meadows, možná jste o něm slyšela. *Její otec se léta pohyboval v politice a později i zahraničním obchodu.* Studuji v Itálii právo a mezinárodní vztahy. Tedy, nyní jsem musela kvůli pár... rodinným záležitostem přijet zpět do Illey, ale prozatím školu studuji dále v rámci výměnného programu se školou v mé Panamě. Už od malička jsem chtěla být diplomatkou, tedy potom co jsem přijala fakt, že ze mě nebude mořská panna ani astronaut, až vyrostu. *Pokrčila rameny.* Mám ráda umění... zdálky. Moje kresby vypadají jako od tříleté a hudební nástroje zní, jako bych je mučila, pokud se je rozhodnu vzít do ruky. Ale ráda sportuji. A pokud den nezačnu kávou, je to bez výjimek zlý den pro mě i okolí. *Shrne aspoň pár poznatků. Chviličku váhá, zda se má doopravdy vyptávat, ale nakonec neodolá.* Co je Vaše nejšťastnější vzpomínka? *Možná se to může zdát jako zvláštní otázka. Mohla se zeptat na Selekci, na Xaviera. Ale nyní se chtěla dozvědět něco o Místy. A z vlastní zkušenosti věděla, že věci, které nejvíce milujeme, které člověka dělají šťastným, o něm hrozně moc vypovídají jako o osobnosti, nehledě na tituly a ostatní věci. Zastrčí si za ucho pramen dlouhých vlasů. I zvlněné jí sahaly až do pasu, měla by si je nejspíše nechat zastřihnout.*

*Chápavě přikývne.* No.. Sice oficiální dresscode říká, že bychom vždycky měli mít šaty a tak.. *Potřese hlavou.* Nikdo to tu moc nedodržuje. Jen při akcích, to ano, ale jindy si klidně můžete bez výčitek dát džíny a mikinu. *Podívá se na své šaty.* Taktéž je dneska mám výjimečně. A nevím co bych dala za obyčejné tenisky. *Podívá se na své lodičky na podpatku. Naštěstí ona v nich umí chodit velice dobře. Musela se to naučit, jestli se nechtěla někdy přerazit. Taky by nebylo vhodné, když by královna šla po těch schůdkách ke svému trůnu, zakopla o vlastní šaty a spadla tam. Přikývne.* A doufám, že i z části vám. Pamatuji si, když jsem byla ve vaší pozici, byla jsem strašně nervózní. Z prince, mého manžela, médií, ale i ostatních členů královské rodiny. A ráda bych vás ujistila, že ze mě aspoň být tolik nervózní nemusíte. *Chce se prostě chovat přátelsky. Uchechtne se.* Dobře, jak si přejete, lady Chris. Mimochodem, to o svém jméně raději neříkejte mému synovi. Pokud nechcete, aby vás tím otravoval a provokoval. Případně mu navrhněte, že vám může říkat touto zkráceninou, ale nezmiňujte se, že vás štve, když vás lidé nazývají celý jménem. Vím, že Xavier čeká na tyhle věci, kterými vás může pošťuchovat. To je jedna z jeho oblíbených činností. *Pobaveně se pousměje. Její syn dokáže mnoha lidem lézt na nervy těmi svými řeči a lady Chris se jí zatím dost líbí, tak ji takhle přátelsky poradí. Lehce se zasměje.* Obávám se, že to bohužel ne. Tlak médií je něco, na co byste si měla pomalu raději zvykat. Nebo si vždycky se zdvořilým úsměvem rychle najít výmluvu, že máte něco neodkladného a zmizet v nejbližším možném salonku. *Usměje se nevinně. Nevadí jí dát nějaké prohlášení, ale občas jsou reportéři vážně až protivně dotěrní a mají až moc osobní otázky. Potěší jí, když tu s ní dívka chce zůstat, takže se pousměje. A na její otázkou se nadechne.* Většina. Většina ano. Víte.. Selekce není procházka růžovou zahradou. I když je tak občas vykreslována. V této době více než dříve na palác útočí rebelové. Nechci vás děsit, jen říkám fakta. *A právě rebelové jí vzali už jednou to nejcennější. Její dítě. A pokaždé, když zaútočí bojí se, aby se jim to nepodařilo znovu.* Dávejte na sebe pozor. Nezakazuji vám to, jen doporučuji.. Raději nechoďte moc v noci ven. Párkrát se stalo, že rebelové tmy využili, aby se sem proplížili. Sice jsou v zahradách stráže, ale člověk není nikdy opatrný. *Nechce, aby se nedej bože někdy některé z těch dívek stalo to, co se stalo jí. Sedne si společně s dívkou na sedačku a požádá ji, aby jí o sobě něco řekla.* Ano, to jméno znám. *Potvrdí jí. Dokonce s k němu zařadí i obličej. Zasměje se, když se jí dívka přizná, že snila o tom, že bude mořská panna.* O tom jsme snily snad všechny, když jsme byly malé. *I ona sama.* A nebo o tom, že budeme princeznami. Což je věc, která se vám možná splní. *Podívá se na ni s úsměvem.* Pokud byste chtěla cvičit na hudební nástroje, máme zde velmi dobře zařízený hudební salonek. *O zařízení hudebního salonku se postarala sama. Koneckonců před Selekci byla v druhé kastě, zpěvačka. A docela známá. Vydala několik alb, psala si vlastní písničky, což dělá pořád, za měsíc měla několik koncertů a taktéž vyhrála dost soutěží. Občas jí vystupování chybí. Ale upřímně? Neměnila by. Nikdy by v životě nemohla být šťastnější, než je tady po boku svého manžela a se svými dětmi. Její rodina je pro ni vším. Napůl čeká, že se jí dívka zeptá na jejího syna na to, jak si ho získat, takže ji její otázka dost překvapí, ale zamyslí si.* Nejde vybrat jen jedna, prostě ne. Mám jich hned několik. Například svou moji svatbu. První moment, když jsem se dozvěděla, že čekám Xaviera nebo Aideen a jak jsme z toho byli s Jacem nadšení. Poprvé, co jsem je cítila kopat a nebo poprvé, co jsem je držela v náručí, zpívání jim ukolébavek na dobrou noc. Usmívá se.*To ještě byli tak hodní a věčně neodmlouvali. *Uchechtne se.* Každý tanec s mým manželem, kdy mi pokaždé pošlapal špičky.. *Dodá k tomu ještě. Tanec má taky v krvi. Její máma byla baletka, takže lásku k tanci má k ní.* Varuji vás, ani Xavier není nejlepší tanečník.

*Další věc, která si trochu odporovala s příručkou, ale upřímně byla velice ráda, že tomu tak je. Milovala šaty, ale stejně tak si ráda vzala legíny, vytahanou mikinu a vlasy si stáhla do nedbalého drdolu, zatímco chodila bosky, nebo popadla oblíbenou knihu, aby si ji po stopadesáté přečetla v teplu své postele.* To se mi ulevilo, rozhodně více tíhnu k teniskám než ke střevíčkům. *Zacukají jí koutky. Uměla sice na vysokých podpatcích chodit, ale dobrovolně si je brala málokdy. Vyslechne si její ujištění a polkne přiznání. Jsou věci, které neříká, určitý odstup a chlad, jež v ni naštěstí málokdo vidí, přestože ona má někdy dojem, že se zadusí všemi věcmi, které neříká.* Děkuji. Já osobně doufám, že ta nervozita brzy zmizí, jeden si musí jen .. zvyknout. *Rozhodla se nalhávat si to dál. Zaujatě na ni pohlédne, koutky jí zaškubou a ona jemně pokroutí hlavou. Královna nemůže vědět, jakou slabost má Chris pro výzvy.* Nevím, zda bych zvládla pokaždé dobře předstírat, že mě slyšet to jméno nerozčiluje. Ale pokud má Váš syn zálibu v slovním pošťuchování, myslím, že ve mně nalezne pozoruhodně vyrovnaného soupeře. *Byla zvyklá od svých přátel. K tomu její přirozené vlohy pro sarkasmus. Ne, rozhodně se zrovna tohohle nebála. Naopak zjistila, že poprvé pocítila jistou jiskru zájmu, téměř natěšení na setkání s princem.* /Ah, problémy a problémy. Vědělas to od první chvíle, kdys ho viděla./ *Odmítala se do toho však příliš zamotat. Své pocity musela držet pod kontrolou.* Vámi vyvinutá technika? *Pronesla škádlivě a doufala, že nepřestřelila, ale Místy jí nepřišla jako někdo, kdo by se nechal svázat svým postavením a choval se povýšeně. Její výraz zvážní, když mluví o rebelech.* Je to zvláštní, ale toho se bojím asi nejméně. Ne, že bych chtěla podceňovat nebezpečí, to vůbec ne. *Povzdechne si.* Jen to má asi co dělat s mým pudem sebezáchovy. Nebo spíše jeho neexistencí. *Pokusila se těžké téma trochu nadlehčit vtipem, přestože její touha po přežití by vážně snesla vzpruhu. Posadí se a začne o sobě vyprávět.* Jistě, ale já přísahám, že jsem viděla Malou mořskou vílu snad tisíckrát, jednou si zkusila temperami nabarvit vlasy načerveno a každé Vánoce jsem si přála takový ten nasazovací ocas do vody! Byl to můj sen, vážně mi zlomilo srdce uvědomění, že mořské panny neexistují. *Odfrkla si pobaveně nad vzpomínkou na své mladší já.* Oh, asi jsem byla výjimka, ale nechtěla jsem být princezna. Přišlo mi, že korunky děsně tlačí. *Pokrčila rameny a sklopila pohled.* /Ale je hezké, že si to myslí. Nemůže vědět, že já materiál na princeznu rozhodně nejsem./ Ne! *Poplašně zvedla pohled.* Tedy, cením si té nabídky. ÁMáte k hudbě blízko, že? *Pokud si dobře vzpomíná, byla Místy před selekcí zpěvačka.* Zkoušela jsem piano. Znělo, jako by umíralo. Potom housle, ty pro změnu jako by je někdo natahoval na skřipec. A to nehledě na množství lekcí, které jsem vzala. Nerada bych zkoušela v hudebním salonku a přivolala stráže v domnění, že tam někdo někoho mučí. *Pokroutila nesouhlasně hlavou. Bude se v paláci muset zabavit jinak. Sama poté položí otázku. Loktem se opře o opěradlo a složí si bradu do dlaně, když jí naslouchá.* To zní moc hezky. *Pronesla upřímně. Přestože se ve svém životě řídila spíše logikou, měla srdce snílka, proto všechny ty hloupé romantické knihy a písničky, s nimiž by se nikomu nesvěřila.* Já pořád doufám, že moje nejšťastnější vzpomínka má teprve přijít. *Zasmála se tiše, když si uvědomila, jak hloupě to zní.* Děkuji za varování! Jak jeden odmítne pozvání na parket od prince?! *Předstírala paniku.* Možná bych mohla předstírat mdloby? Vyvrtnutý kotník? *Navrhla.* Já osobně myslím, že jsem obstojná tanečnice, ale princ mi nepřijde jako někdo, kdo by byl rád, že ho někdo vede, i když jen na parketu. *Nadhodila zamyšleně. Nevyzvídala, jen si vzpomněla na jeho strohost v letadle, jež jí přišla v rozporu s tím hravým mrknutím, které jí věnoval. Mohla se mýlit, ale spíš než něžný letní vánek jí připomínal bouřku, hurikán.* /Problémy, do nichž se jeden nechce namočit. Až na to, že já musím./ *Mnoho měsíců se od podobných mužů zvládla držet dál, a teď si jednoho pustí do blízkosti. Tady její výpočty před Selekcí absolutně selhaly.* /Jsi předpojatá. Vždyť může mít rád šťenátka, jahodovou zmrzlinu a filmy s Juliou Roberts, že?/

*Usměje se.* Věřte mi, že vás chápu a mám to stejně. Člověk by řekl, že bych si na lodičky mohla po tolika letech zvyknout, ale tenisky mají pořád moje srdce./Vedle Jace./ *Uchechtne se. Ujistí ji, že když budou v místnosti jen ony dvě, nemusí se jí klanit. Sice je královna nějaký ten pátek, ale pořád is na to nezvykla. Nepřipadá si něco více, než druzí lidé, aby se jí museli klanět, to nikdy.* Určitě si zvyknete. Nikoho z mé rodiny se bát nemusíte. Neposíláme lidi na potkání do mučírny. Od mé dcery a švagrové vám hrozí maximálně tak výslech ohledně Xaviera. *Od ní koneckonců taky, ale narodil od nich ona jí u toho nebude svítit baterkou od obličeje, zatímco bude svázaná někde ve sklepě.* To jsem ráda. Upřímně? Můj syn občas potřebuje lehce srazit hřebínek. *Obě svoje děti miluje a bez zaváhání by za ně klidně i položila život, ale ví jací jsou oba dva.* Dělá to tak více z nás. Neberte to špatně, velice ráda poskytnu například do Illea news rozhovor, ale denně a na tak dotěrné otázky? Někdy je to vážně nepříjemné, zvlášť, když to byl třeba nějak těžký den. *Nezneužívá toho moc. Naopak se většinou snaží všem vyhovět a to i reportérům, ale co je moc to je moc. Začne mluvit o rebelech. Těch se dost obává. Ne snad kvůli sobě, ale kvůli její rodině a i samozřejmě dalším hostům. Nechce, aby někoho zranili. Ale.. ano, na první místě je u ní prostě její rodina.*Každý mámě nějaký pud sebezáchovy. Jak to, že je u vás tak nízký? *Zeptá se dívky a lehce stáhne obočí. Je to takové starostlivé gesto, protože v hlavě jí už šrotuje, jak by dívce mohla pomoct. Uchechtne se.* Měla jsem to stejně. Jako menší jsem si přála takový spacák ve stylu mořské panny. Dostal a jsem ho k narozeninám a několik týdnů v něm na posteli nebo spíše na zemi svého pokoje spala. *Uchechtne se nad sebou.* Obyčejné korunky ještě ujdou. Spíše korunovační koruna.. Mám pokaždé pocit, že si zlomím krk, když ji mám. Štěstí, že je ot jen výjimečně. *Většinou se právě nosí ony menší korunky do vlasů.*Dobře, tak ne. *Usměje se pobaveně a přikývne.* Před Selekcí jsem byla zpěvačka. *Myslí si, že i to je jeden z důvodů, proč tak dobře vzala svou roli královny. Byla zvyklá na jakýsi zájem médií. Uměla se chovat na veřejnosti, uměla nacvičené úsměvy, skvěle etiketu už od začátku.* Tak špatné to být přece nemůže. No, kdybyste si to někdy přeci jen rozmyslela, klidně tam můžete zajít. Je to veřejně přístupná místnost, stejně jako tento salon. A kdybyste i náhodou chtěla učitele. Stačí se ozvat. *Usměje se na ni. Svoje děti taky na nástroje učila. Milovala to. Aideen jí seděla na klíně a spíše než hrála jen mlátila do klavíru. Na jednu stranu jí to přišlo roztomilé a an druhou jí ten pohled na takové ubližování klavíru lámal srdce. Zamyslí se nad svou nejšťastnější vzpomínkou, ale nemůže si vybrat prostě jednu. Dá dívce pár příkladů, sice by se našlo více, ale nechce tu vyjmenovávat ve. To by tu byly až do rána.*Určitě přijde a kdo ví? Třeba i tady. *Varuje ji taky před svým synem, který je možná lepší tanečník než její manžel, ale taky občas nějaké dívce stoupne na špičku. Zasměje se.* To máte těžké no. Když odmítnete, bude to působit nezdvořile, pokud to přijmete, nebudete moci pár dní skoro chodit. Ale zase, když vás pak budou bolet nohy, můžete požadovat nějaké odškodné. Třeba společnou večeři. *Usměje se na ni spiklenecky.* To ani náhodou. Xavier nesnáší, když mu někdo říká, co má dělat a je jedno, čeho se to týká. *I proto je tolik proti Selekci. Prakticky mu nakázali, že si musí najít manželku, takže dělá spoustu věcí jen na truc.* Víte, původně jsem čekala, že se mě zeptáte na Xaviera. *Připustí.* Hodně dívek do něj bývá zamilovaných a hned mu padnou k nohám, ale by mi jako taková dívka nepřipadáte a to je jen dobře. Můj syn vážně potřebuje někoho, kdo ho usměrní a srazí mu hřebínek. Zatím neznám další účastnice, takže doufám právě ve vás. *Tahle dívka se jí zdá skutečně milá a dovede si ji představit jako tu pravou pro svého syna. Byla by z ní podle ní pro něj dorá manželka a i výborná královna.*/Ale to není na mě./ *Připomene si v duchu. Navíc další dívky zatím nezná, třeba tam budou ještě některé podobné lady Chris.*

A nežárlí Váš manžel někdy? *Pozvedla obočí.* Je pravda, že lodičky mají něco do sebe, žena si je obuje, a hned se cítí více přitažlivá, a, co je nejdůležitější, dosáhne do horních poliček! *Usměje se zeširoka. Se svými sto pětašedesáti centimetry nebyla sice úplné tintítko, ale stále měla problémy dostáhnout v obchodě na zboží ve vrchních regálech. Bylo rozčilující muset někoho prosit o pomoc, zvlášť u někoho, jako byla ona, kdo si nenechal pomoc prakticky v ničem. Pravdou bylo, že často i položku na nákupu oželela, anebo se vydala na výpravu vyhledat ony pomocné schůdky, které někde vězely, jedny na celý obchod, ale to vše raději, než někomu přiznat, že na ten pitomý prací prášek prostě nedosáhne.* Hmm, a mají na to speciální místnost? Lampu, co mi bude svítit do očí, detektor lži? Jen abych věděla, co očekávat. *Zeptala se z legrace. Bylo zvláštní takhle slyšet o rodinném hašteření. Její rodina byla disfunkční už od začátku, ale po smrti matky o ni přišla docela. Nyní se sice snažila napravit vztahy s otcem, ale občas ji prostě zavalila vina a pocit bezmoci, protože k čemu to, když tu její otec brzy stejně taky nebude? Kdo jí zbyde? Raději ty myšlenky vyhnala z hlavy.* A vsadím se, že to nejde zlehka. *Poklepe zamyšleně prsty o stehno.* /Ta teda ví, jak nahodit výzvu./ Tomu rozumím. *Ujistí ji soucitně. I proto v zásadě utekla do Itálie, tam nebyla dcerou magnáta, ale prostě jen další studentka. Byla ráda, že si sotva pamatovala doby, kdy ji jako malou tahala matka z večírku na večírek, jen aby se jí oháněla jako módním doplňkem. “No není ona krásná? Přemýšlela jsem, že ji přihlásím do malé miss Panama”, cítila se hloupě a neměla povoleno ani promluvit. Pokusila se odvést pozornost od vážného tématu vtipem, ale karma zafungovala a vrátila jí to. Něco v jejím výrazu ochladlo, přestože jen se zdvořilým úsměvem pokrčila rameny, když odvrátila pohled k výhledu na město.* Prostě tomu tak je. *Byla jako skříňka plná tajemství. Nikdy nikomu nepovídala o tříštícím se skle, o příběhu její jizvy, ne o samotě, o vědomí toho, že když člověk nemá, co ztratit, těžko se o něco může bát. Chránila se vysokou zdí proti přílivu otázek. Jak dlouho ale může taková hráz vydržet?* Ah, a já se musela spokojit s figurkami na hraní. *Matce ten zájem přišel hloupý a nedovolila jí věšet plakáty na zeď, protože by mohly poškodit tapety. Většina jejích hraček ale byly barbie mořské panny.* Já vím, že tiára či diadém jsou celkem běžné, ale mám nepříjemný zvyk si prohrabovat vlasy. Nejspíš by mi s takovou pořád padala. *Přiznala se. Dokázala by si představit, že by si na tom tisk smlsnul. Možná že se jí to během Selekce povede.* To se nedivím, ta koruna vypadá vážně těžká. Se školou jsme byli na exkurzi v Angcii, Švédsku a Řecku, kde bylo součástí výletu i obhlídka korunovačních klenotů a nedokážu uvěřit, že by to někdo musel nosit celý den, musí to být jako mít na hlavě pytel kamení. *Zhodnotí to.* A velice dobrá. *Pousměje se. Slyšela od ní sice jen málo, ale snažila se udělat si menší průzkum, než vyrazila do paláce. Pohlédne na ni s lítostí.* Jste milá. Pokud ale někdy vystavím někoho zdrcujícím účinkům mého hraní, bude to Váš syn ve chvíli, kdy se svým škádlením překročí meze. *Rozhodne se. Ohledně nejkrásnější vzpomínky sklopí pohled, přičemž si všimne, že si pořád hraje s růženínem.* /Hloupý zlozvyk./ Možná ano. *Věřila tomu doopravdy? Ne. Zamyšleně pokývne hlavou.* Počítá se jako večeře objednat pizzu? Vsadím se, že to je tu vzácnější. *Sama se stravuje zdravě, možná se chvílemi hlídá až moc, jednou za čas však neodolá právě pizze nebo alkoholu. Přesto si v hlavě udělá poznámku.* /Vydírání povoleno./ Tak to jsem získala správný dojem. *Neodolá a upřímně se zasměje. To ji však přejde při přiznání královny. V rozpacích si namotá na prst pramen vlasů.* Jak moc hloupě bude znít, kdybych řekla, že by mi to přišlo jako podvádění? On nemá šanci se o nás něco dozvědět jinak než od nás. A má třicet pět krát více práce a méně času. /A přitom má špatnou volbou více, co ztratit./ *Její smysl pro spravedlnost ji dostával do potíží stejně často jako nízký pud sebezáchovy. Ať se snažila, jak chtěla, v některých ohledech prostě nedokázala změnit svůj morální kompas. Znovu se pokřiveně posumála.* /Ah, kdybyste věděla./ *Byla v tomhle patetická. Ona slabost pro “arogantní mizery” se vztahovala i na ni. Ale zamilovat se a padnout k nohám? To na druhou stanu přeci jen nehrozilo. Zčervenala z jejího uznání a slov a tiše zasténala, aby si skryla tvář v dlaních.* /Je tohle snad pohovor na budoucí manželku?/ Takže takové je to s matkami. Dohlížíte na syna, i když o tom neví. *Složila ruce zpět do klína. V tu chvíli jí ani nedošla skrytá pravda v jejích slovech o tom, že ona něco takového vážně nezná.* Ale jak říkáte, je tu spousta účastnic. Já Vám můžu jen slíbit, že se budu snažit, aby si sám sebou v mé blízkosti nebyl tak jistý. *Ujistila ji nakonec pouze spiklenecky.*

*Usměje se pobaveně.* Občas je přece nutné ho přimět žárlit. Ale jen tak trochu, zdravě. *Aby nezapomínal, co pro něj je. Stejně tak ji občas provokuje on. Je to takové společné popichování toho druhého. Zasměje se.* To je pravda, taktéž bych chtěla být o něco vyšší. Zvlášť, když jsem vedle svého manžela a lodičky nemám, je větší o dobře dvacet centimetrů. *Připadá si vedle něj jako takový trpaslík, stejně tak vedle svého syna. Je ráda, že aspoň Aideen svou výškou převyšuje.*To naštěstí ne. Ale i bez toho vás ten výslech určitě vyčerpá. *Potřese hlavou.* To rozhodně nejde.*Potvrdí její slova. Lehce se zamračí nad tím, jak se dívka zatvářila.* Můžete mi to klidně říci. Vaše tajemství nikomu neřeknu a občas to ze sebe všichni potřebujeme dostat. Nemusíte se bát. *Vždycky ráda lidem pomáhala, vyslechla je, i úplné cizince, jako je vlastně lady Chris a nijak ji to neobtěžuje jak by si někdo mohl myslet. Vážně jí ráda vyslechne a kdyby měla jak, klidně by jí i pomohla. Výhoda tohohle postavení královny je, že více lidem můžete pomáhat, což se jí líbí.* Vážně? To je mi líto. Dítě si zaslouží více hraček na hraní. *Docela ji to taky překvapuje, vzhledem k tomu, že dívka je druhá, takže o finance starost neměli a mohla toho mít více, nějaké panenky, kočárek pro ně. To mají leckdy i šestí. Sice třeba z druhé ruky, ale mají to. Chápavě přikývne.* Taky jsem to tak měla, hlavně když jsem nervózní mám tendenci si vlasy prohrabovat, ale časem si na to zvyknete. Je to hrozné. Naštěstí jak jsem řekla to není tak často a většinou stačí jen diadém. Což je o hodně příjemnější záležitost.* Děkuju, těší mě, že se vám nějaké mé písničky třeba i líbily. *Doufá, že to neříká jen kvůli tomu, že má pocit, že musí.* Tak to nebude moc dlouho trvat. Počítám tak týden? Maximálně dva. /Uzavírají se sázky na vítězku, na tohle by se mělo taky./* Proběhne jí hlavou. Přemýšlí o nejšťastnější vzpomínce, kterou stejně nevybere. Je jich prostě moc, kdy byla neuvěřitelně šťastná. Podívá se k dívčiným rukám.* Jste věřící? Xavier se zmiňoval, že zde jedna z dívek taková je. *Vzpomene si. Ale nevěděla, že je to zrovna tato dívka.* Třeba i to. Pokud na něco budete mít chut vlastně stačí říci jen komorným a ony vám to zařídí. Palác se o všechno, co budete chtít postará. *Tohle má v plánu tak nějak říci všem dívkám. Je to asi nejjednodušší způsob jak zjistit, která toho využívá a která z dívek je ta skromnější. Mnohdy potkala dívky, které se tvářily mile jako lady Chris, ale pak se z nich vyklubala pěkná čísla. Doufá ale, že tato lady si na ni nehraje. Myslí na to hlavně kvůli Xavierovi, nechce aby tam měl dívky, se kterými by se jen trápil. Pobaveně se zasměje společně s ní a pak přizná, že čekala, že když má dívka takovou příležitost se jí na něco zeptat zeptá se na jejího syna, kvůli kterému tu vlastně je.* Nezní to vůbec hloupě a chápu vás, ale na druhou stranu.. On má vaše přihlášky, které si všechny přečetl, taktéž o vás něco ví. Vy můžete vědět maximálně věci z médií a ty ho nevykreslují nejlépe. Sice ano, to co tam říkají je pravda, ale dost zveličená. A nikde se nikdy nezmínili jaké jsou například jeho koníčky. *To by jim nevydělalo no.* Ale vážně vás chápu a nutit vás, abyste se mě na mého syna vyptávala nebudu. *Usměje se pobaveně nad představou, že by měla snad dívku přivázat k židli a dvacet-čtyři hodin denně do ní hustit informace o jejím synovi.* Ano, takové to je. Jednou to třeba poznáte sama, až budete mít vlastní děti. Vždycky se jim snažím nějak pomoct, dohlížet na ně, i když jsou už velcí a moc o to nestojí, prohlašují, že vše zvládnou sami. Vím, že ano, ale zkrátka si nemůžu pomoct. Nemůžu najednou přestat být mámou a nestarat se. *Pokrčí lehce rameny. Ze všech jejích rolí a titulů, je tam "máma" její nejoblíbenější.* To jsem ráda. *Její syn se vážně musí poučit a uvědomit si, že dívky nejsou jen na to jedno.. Věří, že během Selekce si to uvědomí a pochopí taky více věcí. Na konci z něj bude jiný, lepší člověk. Stoupne si a vezme svoji knížku.* Ráda jsem vás dnes poznala, lady Chris. Doufám, že se znovu brzy uvidíme, ale do té doby vám přeji příjemný pobyt zde a hodně štěstí s Xavierem. Dobrou noc. *Rozloučí se s dívkou, věnuje jí poslední úsměv a pak se vydá do své komnaty.*

*S tím nemůže jinak než souhlasit, přestože žárlivost nepovažuje za nejhezčí z projevů lásky. Přeci jen žárlivý může být muž i vůči milence, s láskou to nemusí mít nic společného. Přesto musí být hezké, když pro někoho znamenáte alespoň tolik, že se o Vás nechce dělit.* Tomu moc dobře rozumím. *Na vteřinu si vybaví, jak vysoký je Xavier.* /Ach, budu mu tak po ramena, skvělý./ *Doufala, že nebude využívat výškové převahy k tomu, aby ji škádlil. Uměla dobře reagovat na slovní provokaci, s fyzickými projevy si však ještě stále nevěděla úplně rady.* Budu s tím počítat. *Pousměje se pobaveně nad představou výslechu. Nelíbí se jí téma ohledně jejího nulového pudu sebezáchovy, rozhodně neměla chuť to rozebírat. Na Místy bylo něco vřelého, téměř mateřského v onom starostlivém pohledu, co jí donutilo se cítit provinile za to, že se jí nesvěřila. Ale vinu snese.* Jste až příliš laskavá, Vaše Veličenstvo, ale doopravdy není, co říct. *Ujistí ji s uvolněným a přesvědčivým úsměvem. Nelže. Není, co vyprávět, protože nic, co by říct mohla, by stejně nepomohlo, tak proč plýtvat slovy?* Měla jsem jich tak akorát. *Vyvrátí Místy její domněnku, ale upřímně se obávala, kam by konverzace mohla svěřovat. Bude si muset dávat větší pozor na to, co říká. Je totiž snad více témat, o nichž odmítala konverzovat, než těch, která byla pro rozhovor bezpečná.* Nu, kdybych si shodila diadém, aspoň má tisk, o čem psát. *Zazubila se zvesela. Nebrala to příliš vážně, sice se nechtěla před novináři příliš ztrapnit, ale většina takových malých přešlapů se řešila jen chvíli, a pak na ně každý zapomněl.* Rozhodně ano, máte příjemný hlas. *Odpověděla jí popravdě. Šlo to poznat i nyní u rozhovoru, v jejím tónu byla jistá úchvatná melodičnost. Rozesměje se nad jejím realistickým zhodnocením.* Jak se znám, tak spíše ten týden. *Zhodnotí to stále s rozverným úsměvem.* /Zvládnu být první, u koho princi rupnou nervy? O tom pochybuji, je tu vážená konkurence./ *Stejně však myslí, že k tomu dojde brzy. Královna si všimla jejího zlozvyku a ona uvolněně pokrčila rameny.* Ano. Jen možná ne přesně tím způsobem, jaký si představujete. Je to složité. /Ale co v životě není./ *Rozhodně se však za svou víru nestyděla, držela ji nad vodou v dobách, kdy na tom nebyla zrovna nejlépe.* To zní... skvěle. /Lenivě./ *Bude si muset dávat pozor, aby v paláci nezpohodlněla.* Já vím, ale naše přihlášky toho o nás zase tolik nepoví. Nehledě na to, že zapamatovat si celý jejich obsah pro pětatřicet dívek? *Pokroutí hlavou.* /Co o mě vypovídá má přihláška? Vůbec nic./ Myslím, že ho chci poznat takovým způsobem, jako kdybychom se potkali za normálních okolností. Vím, že to jde sotva snadno, ale alespoň se tomu můžu přiblížit. *Přišlo jí to jen fér. Nehledě na to, že pokud si o něm má něco zjistit, chce to vědět od něj, ne od jeho matky.* /No nejsi ty pitomá?/ *Jistá naivita se jí asi upřít nedala. Představa vlastních dětí pro ni byla zatím celkem nereálná, přesto nepochybovala o tom, že má královna pravdu. Osobně měla hrůzu z toho, že by se v tomhle mohla podobat více své matce.* /Zvláštní./ *Nenapadalo ji jiné slovo, než jak popsat svolení královny k tomu, aby jejímu synovy v zásadě odmlouvala a popichovala ho. Přeci jen, funkcionář naznačoval něco jiného. Kde je tedy pravda? Už už by se zvedala, aby královně na odchod vysekla ještě jedno pukrle, ale včas se zarazila a pouze se plaše usmála.* Také jsem Vás moc ráda poznala. /Už protože jste jiná, než jsem myslela./ A ať se Vám líbí čtení. *Pohlédne na knihu, ale její titul odsud nepřečte.* Děkuji a dobrou noc. *Popřeje jí.* /Že prý štěstí./ *Pomyslí na tu jednu rudou růži, která se jí stále v představách vysmívala.* /Vášeň./ Štěstí... spíše zatracený zázrak. *Zašeptala si pro sebe a frustrovaně si prohrábla vlasy. Nezbývalo jí než doufat, že princ bude též jiný, než jak si myslela, po vzoru jeho matky. Ještě chvíli se kochala výhledem na město, který jí pomohl uklidnit nervy a rozhodla se vydat zpět do komnaty.*

*Sedí v Proskleném salonku a čeká na lady Gretchen. Stejně jako u lady Persefoniei si nedokáže zapamatovat její jméno. I když je jednodušší jak u již zmíněné lady. Sedí na pohovce, před kterou je stůl plný občerstvení. Lady později nabídne i něco k pití, on sám tu má whisky, jeho druhou dneska. A to je docela úspěch, že se tak drží. Dívá se na město a když lady vejde do salonku, stoupne si a nasadí úsměv, sice je falešný, ale to by neměla lady poznat. Pokud tedy není až abnormálně všímavá jako jeho matka.* Dobrý den, lady rád vás vidí. Moc vám to dneska sluší. Posadíme se? *Zeptá se rovnou a kývne k pohovce. Sedne si na tu svou a počká, než se lady posadí naproti němu.* Mimochodem, tohle je Kace, můj bílý tygr, je krotký. *S touto lady se již setkal soukromě, takže asi tenhle rozhovor povede trochu jinak než u ostatních. Ale začíná stejně.* Nechcete něco k pití? Je tu džus a ochucená voda. *Klidně jí něco nalije. Sám se napije své whisky.* Jak se vám v paláci líbí? Prozkoumala jste už i jinou část než jen lázně? *Zeptá se a nadzvedne obočí. Tam se totiž právě potkali, krátce poté, co přiletěla druhá skupinka účastnic a co se vracel v ne moc dobrém rozpoložení ošetřovny, kvůli tomu monoklu.* Pokud se na něco chcete zeptat vy mě, klidně můžete.