Prosklený salón

*Posai se naproti princi a jakmile se ji zepta na prvni otazku, zacne mu o sobe neco malo rikat a nasledne se uchechtne.* Vy snad mate jen jednu zalibu? *Zepta se jej a nakloni hlavu na bok a sleduje jej.* Urcite je nekdy hodlam navstivit, ale nejdrive se musim zorientovat b palaci, protoze tady celkem jeste bloudim. *Rekne mu uprimne a potom se smeje.* Nejste moc mluvka? Videla jsem v novinach fotku, ze mate dve lisky. To je celkem neobvykle. Mate je u sebe v komanate? *Zepta se jej a s usmevem ceka na jeho odpoved a poslechne si jeho dalsi slova.* Nemenila bych kastu ve ktere ted jsem, ale kdybych musela a nemohla ve sve kaste zustat, pak bych asi volila patpu kastu, protoze bych se i nadale mohla venovat aspon hudbe i kdyz by mne tp nejspis neproslabilo. *Rekne.* Nemam nic proti nizssim kastam, naopakk je obdivuju. *Rekne mu.*

Nemám, mám též hodně zálib, ale nejsem moc dobrý na pamatováka. *Ucehchtne se a pokrčí rameny. Už teď neví co je každá dívka zač.* /asi si budu muset přečíst ty registrace/ *ušklíbne se v duchu a po jeí tázce přikývne.* Jo, mívám je tam. když mi teda neutečou, i to se stává. Ale zase se vrátí, ví kam. *Usměje se na ni a už ted se mu po liškách stýská.* To jste snad první dívka, který s němi nemá problém a necche bát ještě vyšší. *Uchechtne se a pak nakloní hlavu na bok.* Zajímalo by mě, za jakým účelem jste se přihlásila do Selekce a kdybyste byla královna, co byste změnila? *Zeptá se jí a zvědavě čeká na odpověď.*

*Pousmeje se na nej.* Ach tak, tak byste si mel asi delat poznamky, aby jste si zaliby vsech ucastnic pamatoval. Teda aspon nektere zaliby. *Usmiva se stale a poslechne si jeho odpoved ohledne jeho lisek.* Tak o je dobre, ze vedi, jak se maji vracet a ze tak poslouchaji. *Kyvne hlavou a potom mu da odpoved na otazku na kterou se ji ptal a jeji usmev malinko povadne po jeho slovech.* Nevim, proc bych mela mit problemy s nizsimi kastami. Ti lide za ti nemohou do jake kasty se narodili a spise mam vuci nim respekt a rozhodne jimi nepohrdam, protoze i prez to, ze jsou z nizssi vrstvy, nez treba ja, nebo vy, tak stale musime myslet na to, ze i oni jsou jen lide a to v jake jsou kaste z nich hned nedela spatne lidi. *Rekne mu k tomu jste svuj nazor a potom uz se aosloucha do dalsi otazky a jemne se zase usmeje.* Je to jednoduche. Prihlasila jsem se kvuli vam preci a taky i ze vedavosti, ale hlavne chci poznat vas a jaky jste. *Rekne mu zcela uprimne.* Kdybych byla kralovnou rozhodne bych si nasla cas, mezi svymi povinnostmi a nechala udelat teba jednou mesicne audienci, kde bych si vyslechla, co obcany nasi zeme trapi, vyslechnout si jejich nazory, jejich navrhy, jak zemi vylepsit a snazit se s tim samozrejme v ramci moznosti neco udelat. Preci jen vse, co kral s kralovnou delaji je hlavne pro jejich lid a pokud by si nevyslechli jejich napady a veci, ktere je trapi, pak si myslim, ze to moc nedava smysl, pokud si vlazar nevyslechne nazory lidu. *Koukne se na prince a skousne si nervozne ret.* Asi je to podle vas ztrata casu, nebo blbost, ale nasloichat a vyslechnout si nazor tech pro ktere zde kral s kralovnou jsou je podle me taky dulezite.

Přečtu si v přihlášce. *Pokrčí rameny a zazubí se na ni.* /vždyť mám problém si zapamatovat jména/ *pomyslí si a na její slova přikývne.* Jo, jsou hodný. *Usměje se na ni a pak poslouchá odpověď na její otázku.* Já to tak beru, lidi jako lidi. ALe některé lady nemají dost a chtějí být ve vyšší kastě, i když jsou třeba v druhé. *ušklíbne se a po její další odpovědi povytáhne obočí.* Kvůli mně? To tady také není tolik dívek. *uchechtne se, přičemž se nani zvědavě koukne.* mě nechcete poznat, věřte mi. Nejsem člověk, který ho byste měla ráda potom, jak ho poznáte. *Pokrčí rameny a pousměje se na ni.PO její další odpovědi přikývne.* Jo, to je jasný. Co vím, snažili se o to snad všihcni moji předci, ale vyhovíte jedné skupině, naštvete druhu. *Pokrčí rameny a následně se koukne na hodinky.* Je mi to líto, ale náš čas vypršel. Rád jsem vás poznal a těším se na další setkání. *Usměje se na ni a pohledem ji vyprovodí z místnosti.*

To je taky pravda. *Kyvne hlavou a dale o nerozebira. Potom mu odpovi a rekne jeste svuj nazor ohledne kast a potom na nej koukne.* jakoze myslite, ze jako druha bych hned sebevedome touzila potom se stat prvni a vasi zenou? Jsem Druha a to mi staci a jsem spokojena a navvic to zda se stanu. nebo nestanu vyssi kastou zalezi jen na tom, zda si budeme rozumet, nebo to nikam nepovede a ak mne vyradite. *Pokrci jednim ramenem a nasledne mu odpovi jednu cast jeho otazky zcela uprimne.* Procpak? coak ty divky zde nejsou kvuli vam? kvuli toho, aby vas poznaly? Vzdyt o tomhle tohle vse je. *Rekne nechapave a poslechne si jeho slova a jen nadzvedne oboci.* Omlouvam se Vysosti, ale to je na mne, jaky si na vas udelam nazor a verim, ze takove, jak rikate vy to nebude. *Odpovi a nasledne mu rekne odpoved na druhou castt jeho otazky a po jeho slovech na nej jen zamrka.* To je pravda, ale i tak si myslim, ze kralovsky par by mel lidem dokazovat, ze je zde pro vsechny a snazi se vse resit tak, aby nebyl duvod k utokum a nenavisti. *odpovi a nasledne se po jeho slovech zvedne a siroce se usmeje. Upravi si sukni svych satu a nasldne se mu ukloni.* Poteseni je na me strane a i ja se bdu tesit na nse dalsi setkani. Krany zbtek dne Vysosti. *Potom se s usmevem vyda pryc z mistnosti.* /Myslim si, ze to nebylo tak strasne prvni setkani./

*Dneska zase přišlo plno práce, kterou musí udělat. Samozřejmě s tím, jak je zodpovědný chce mít všechnu hotovou ještě dneska. Přemýšlel, že by napsal Octavii, aby to udělali společně, ale nakonec zhodnotil, že zas tolik toho není a on jí nechce z něčeho vyrušit. Uvidí, jak to půjde a kdyby toho bylo víc, než se zdálo, nakonec by jí napsal. Nechtěl zůstávat v komnatě, takže si všechny papíry vzal a vydal se na menší procházku palácem. Nemohl se rozhodnout, do jakého salonu se uklidí, dokud nedojde k prosklenému a nezjistí, že je prázdný. Nakonec se usídlí tam na jednom z gaučů a začne postupně procházet každý z papírů.*

*před chvílí ji skončila směna, takže zamířila do komnaty, kde se převlékla do volných roztrhaných džín a černé mikiny. Vlasy si nechala rozpuštěné a stále na sobě má decentní make-up, který nosí v práci. Rozhodla se, že vezme svého huskyho Bandita na procházku do zahrad. Nebrala si ani vodítko, protože ví, že jí nikam neuteče. Jak šla jednou chodbou, která vede k východu do zahrad, zahlédl ale Bandit dveře, které se pomalu zavíraly a začal k nim utíkat. Hned pro něj samozřejmě šla, protože logicky nenechá svého psa jen tak pobíhat po paláci. Vběhne do těch dveří, kde vběhl i Bandit, který už si všiml i nějakého muže, který je tam přítomen a začal se o něj zajímat. Okřikne ho, takže přestane a lehne si s nevinným výrazem k jejím nohám. Teprve pak se otočí na toho chlápka, co tam sedí a pozná, že je to korunní princ Francie. Ihned udělá pukrle a omluvně na něj koukne.* Omlouvám se, Vaše Výsosti. Nechtěla jsem vás nijak rušit při práci. *Rozpačitě se pousměje. Přijde ji, jakoby ho už někdy potkala.*/Potkala jsem jeho sestru, takže proto mi přijde povědomý. Navíc je to princ.. musela jsem ho tu vidět několikrát./ Užijte si..ehm, dělání své práce. /To si tak užije no../*uvědomí si, že řekla dost blbost, a tak raději rychle zamíří ven ze salonku.*

*Dojde do proskleného salonku, kde se posadí na jeden z gaučů a začne procházet papíry. Než se ale stihne začít do toho prvního, v zorném poli se mu objeví nějaký psí čumák. Pootočí hlavu a uvidí roztomilého huskyho, který mu oňuchává nohu.* Ahoj, kamaráde. Zaběhl ses? *Promluví na něj potichu a s úsměvem na tváři ho podrbe za uchem. Během pár vteřin ale psí hlava zmizí zpod jeho ruky a on se otočí za hlasem jeho majitelky. Hned se zarazí a zůstane na ní jenom koukat. Sleduje rysy její tváře a nedokáže se zbavit toho pocitu, že už jí někdy viděl nebo dokonce znal. Nedokáže rozluštit, co v něm tenhle pocit probouzí. Po chvíli si uvědomí, že na ní kouká jako úplný debil, takže rychle zamrká a trochu potřese hlavou.* To je v pořádku. Nemusíte se ani klanět. Nijak jste mě nevyrušila. *Ujistí jí s milým úsměvem. Po jejích dalších slovech se potichu zasměje.* Nemusíte odcházet. Klidně tu zůstaňte. Máte nádherného psa. Jak se jmenuje? *Zajímá se.*

*když ji skončila směna v práci, šla se projít s Banditem ven. Její husky se jí ale hned zaběhne. Naštěstí ne nijak daleko, ale jen do proskleného salonku, kde narazí na korunního prince Francie. Hned se mu pokloní a omluví se za to, že ho tady otravuje. Všimne si, jak na ní stále zírá, ale v podstatě i ona dělá to samé, takže ji to ani nepřijde divné. Má pocit, že už ho někdy potkala, ale pak si uvědomí, že vlastně mluvila s jeho sestrou, u které měla přesně ten samý pocit.* Vážně? Mám na takové situace štěstí, takže už jsem zvyklá. Ne, že bych to dělala záměrně, to ne. Jen se to prostě.. děje. *Nějak si ani neuvědomuje, o čem mluví. Často se jí stává, že se ztratí v té vlně slov a vět, které z ní vyletí.* Bandit. Vždycky jsem chtěla pracovat na veterině, ale tvrdnu tady v paláci, tak jsem si to vynahradila alespoň tak. *Řekne a posadí se proti němu. Bandit si lehne na zem vedle pohovky, kde sedí.* Máte nějaké zvíře? *Zeptá se zvědavě.* Mimochodem.. jsem Cara, zdejší služebná. Pokud byste něco potřeboval, jsem tady vždycky k vašim službám.*představí se mu s úsměvem na tváři.*

*Hned dívku ujistí, že ho nijak neruší a když vidí, jak se rozpovídá, pobaveně se pousměje. Přijde mu sympatická. Jako kdyby ho k ní něco automaticky táhlo, aniž by věděl, co to je.* Chápu. A v pořádku. Jsem rád za společnost, vážně. *Přikývne s úsměvem a pak se jí zeptá na toho psa, který ho tady vlastně objevil.* Drží vás tady něco? Nemůžete odsud odejít a splnit si sen? *Nadzvedne mírně obočí. Ani vlastně nedokáže pojmenovat, proč na něj ta dívka takhle působí, ale klidně by jí rád splnil její přání.* Každopádně Bandit je nádherný. *Pousměje se směrem k huskymu. Po její další otázce potřese hlavou a posadí se na pohovku, kde seděl předtím.* Nemám. Leda tak koně doma ve stájích. Zvířata mám rád, ale nemám na ně moc času, takže by se mnou moc zábavy neměly. *Pokrčí rameny.* Krásné jméno. Já jsem Sebastien, můžeme si tykat, jestli chcete. *Nabídne jí.*

*udělá pukrle a omluví se, protože nechtěla Sebastiena rušit. Už se jí skoro to samé stalo s jeho sestrou Charis a korunním princem Ruska Fillipem.* Tak dobře. *Kývne hlavou a nakonec tedy zůstane a posadí se na pohovku vedle nej.* Práce. Matka. *Pokrčí rameny.* Mám to tu ráda, žiju tu celej život. Navíc dostávám dobře zaplaceno, takže třeba jednou budu moct pracovat jinde. *Má to v paláci skutečně ráda, ale vždy měla ten pocit, že by chtěla něco víc.* Díky. *Pousměje se a koukne na svého zvířecího miláčka.* Aha, to chápu. Jako princ musíte mít hodně povinností. /Ještě by mu pošli hladem../*pomyslí si, ale nechce ho nějak urazit, tak to raději nahlas říkat nebude.* To bych ráda, pokud vám to nevadí. *Vykání moc nemusí, i když tak mluví v podstatě celej den.* Měla jsem tu čest a poznala tvou sestru, Charis. Je to moc milá holka. *Potkala se s ní sice jen jednou, ale připadala jí skutečně sympatická. Vlastně stejně jako Sebastien.*

*Posadí se na stejné místo, kde seděl i předtím a pak se jí zeptá, co jí tady drží, že si nemůže splnit svůj sen stát se veterinářkou. Po její odpovědi pokýve hlavou.* Matka vás drží tady? Tím, že máte dobrý vztah a vy jí nechcete opustit, nebo tím, že spolu dobrý vztah nemáte a ona od vás očekává, že budete pracovat zde? *Zajímá se. Chce vědět víc o jejím životě.* Chtěla byste veterinu studovat? A nebo už jí máte vystudovanou? *Pokládá jí další otázky, které ho zajímají. Chtěl by, aby si splnila svůj sen. Ani neví proč, ale hrozně moc by to chtěl.* To mám. Momentálně hlavně s tím, že se připravuje spojení Francie a Anglie. Je s tím dost práce. Možná v budoucnu, až se trochu usadím a všechno se srovná, tak si nějakého mazlíčka pořídím. *Pokrčí nad tím rameny. Je otevřený všem možnostem a mazlíček by mu rozhodně nijak nevadil.* Vůbec mi to nevadí, proto jsem ti to nabídl. Je to daleko pohodlnější. *Usměje se na ní.* Charis je úžasná. Teď jsme se trochu odcizili, když jsme tady, ale jinak jsme si hodně blízcí. Pak mám ještě mladšího bratra, ten je taky moc fajn. *Pokýve hlavou, ale zároveň si vzpomene na své dvojče, které se nikdy nenarodilo a které mu hrozně moc chybí, i když ho nikdy nepoznal a jeho úsměv trochu povadne. Radši sklopí pohled k Banditovi a pokusí se zase vrátit svůj výraz do normálu.*

*v paláci to má skutečně ráda a vždy byla.vedena k tomuto životu. Od malička věděla, že její matka chce, aby se stala také komornou nebo to dotáhla nejlépe ještě výš. Třeba na dvorní dámu.* Asi oboje bych řekla. Máme celkem hezký vztah. Ona je taky komorná a od malička mě vedla k tomu, abych taky zastávala tuhle práci. Nebo nejlépe abych dostala trochu povýšení.. třeba na dvorní dámu. Zároveň mě vždy trochu držela od okolního světa, ale není to žádný šílenec, který by mi zakazoval vystrčit nos z paláce. *Trochu se rozpovídá o celé téhle záležitosti a ani neví, jestli to dává smysl.* Dává to smysl? *Trochu nejistě se raději ujistí.* Ne, vystudovanou ji nemám, ale ráda bych ji studovala. Nicméně to jsou jen sny a ať nemluvíme pořád o mě, co vy? Kdybyste nebyl princ, čím byste se zabýval?*otočí konverzaci směrem k němu. Na odpověď je dost zvědavá.* Aha, věřím, že to spojenectví určitě vyjde. *Usměje se s trochou povzbuzení. Nikdy se nezajímala o politiku, takže tohle téma jde dost mimo ni.* To je pravda. Celý den všem vykat a skákat tak, jak písknou je někdy dost otravný.*uchechtne se a protočí očima.* Proč jste se odcizili?*zeptá se zvědavě.* Já nikdy sourozence neměla, ale určitě musí být fajn mít dva sourozence. *Pousměje se, ale všimne si změny jeho výrazu. Neunikne ji ani to, že se to snaží zakrýt. Je hodně zvědavá a všímavá.* Stalo se něco?*zeptá se starostlivě.*

*Zajímá se, co konkrétně jí tady drží, takže jí začne pokládat další otázky, aby to lépe pochopil.* Dává. *Přikývne s úsměvem.* Vím, co to je, být k něčemu vedený. Já měl určenou budoucnost ještě předtím, než jsem se vůbec narodil. Ale já to nezměním, je to něco, čeho se vzdát nemůžu. Ty to změnit můžeš. Jestli máš sen, nenechej matku, aby ti určovala, kdo jsi a za čím máš jít. Jestli chceš být veterinářka, tak se prostě seber a jdi si splnit sen. Nebudeš toho litovat. Teda....Jestli jsi už plnoletá, jinak ještě chvilku počkej. *Uchechtne se, protože mu dojde, že nezná její věk. A sám moc dobře ví, že vzhled může klamat. On sám od spousty lidí poslouchá, že vypadá klidně na třicet a to je mu dvacet jedna, takže by se nijak zvlášť nedivil, kdyby zjistil, že jí je třeba teprve sedmnáct.* Nikdy jsem nad tím nějak extra nepřemýšlel, protože to, že jsem korunní princ jen tak nezměním. Každopádně kdybych nemohl lidem pomoci tím, jak budu vládnout, asi bych se snažil pomáhat jinak. Třeba jako doktor. *Pokrčí lehce rameny a pak jí oplatí úsměv.* Snad ano, také v to doufám. *Pokýve hlavou.* To věřím. Taky celý den většině lidí vykám. Člověk si pak připadá i víc sám, protože vykání akorát navozuje pocit, že jsou všichni neznámí. *Sám to zná, protože i když je princ, spousta rádců si myslí, že jsou něco víc a prakticky mu slušnou formou rozkazují. Takže se aspoň částečně dokáže vžít do její kůže.* Přijeli jsme sem. Já se tu začal seznamovat se svojí snoubenkou a mám spoustu povinností. Vypadli jsme z toho stereotypu, který jsme měli doma, kde jsme na sebe často naráželi a trávili spolu čas. Ale to se snad spraví, až tady skončí Selekce a u nás se všechno ustálí. *Aspoň v to dost doufá, protože své sourozence má opravdu rád.* Jo, je to fajn. Člověk nikdy nebyl a není sám. Vždy ví, že má někoho, na koho se může spolehnout. *Nedokáže zapomenout na to, že měl mít původně dvojče, které mu nehorázně chybí. Jako kdyby přišel o nějakou svojí část a to se ani nepoznali.* Ne, všechno je v pořádku. *Zavrtí rychle hlavou a pak vydechne.* Původně jsem měl mít dvojče. Máma zjistila, že je těhotná zrovna tady v Illey. Ale jednou jí na plese postřelili do břicha. Bylo to buď ona a jedno dítě nebo obě děti s tím, že ona už se neprobudí. Musel to rozhodnout můj táta. Vybral si první možnost, takže máma částečně potratila a nakonec jsem se narodil já. Moje dvojče nedostalo šanci na to, narodit se a žít. Asi budu znít jako idiot, ale hrozně mi chybí. Je to jako kdyby mi chyběla celej život nějaká část, kterou nikdy nezískám zpět. *Vysvětlí, co může za změnu jeho výrazu.* Mám hrozně moc otázek. Nevím, jestli by to byl kluk nebo holka. Jestli by bylo víc po mámě nebo po tátovi. Třeba bysme mohli být nerozlučná dvojka, kdyby tehdy máma nešla na ten ples. Hrozně rád bych dal šanci na život právě jemu a ne sobě. *Přizná se sklopeným pohledem.*

*moc neví, jestli dává smysl to, co říká. Často se do něčeho zamotá a nakonec to třeba vyzní úplně jinak, než by chtěla. Usměje se, když ji Sebastien ujistí, že to smysl dává. Když pak poslouchá jeho další slova, trochu překvapeně musí zamrkat. Nikdy nic podobného od nikoho neslyšela a přijde ji zvláštní, že to slyší zrovna od korunního prince Francie, kterého zná možná 10 minut. I když má pocit, jakoby ho znala už strašně dlouho.* Jo, jsem plnoletá, je mi 21. *Uchechtne se.* Páni.. nikdy jsem nic podobného neslyšela. Asi mi poprvý za celej život došly slova a netuším co říct. *Uzná a přitom ji lehce zčervenají tváře. To, že jí došly slova, je opravdu vzácný případ.* To je hezké. Málo kdo takhle myslí na ostatní.. většina lidí dneska je sobecká a myslí hlavně na své dobro. *Pousměje se.* Přesně to myslím. Navíc pro člověka, jako jsem já, který musí pořád mluvit a něco komentovat, je to dost omezující. *Uchechtne se.* To mě mrzí. Ale jakmile budete doma ve Francii, tak se to určitě spraví. *Charis potkala a připadala jí skutečně jako milá dívka, takže si dokáže představit, že mezi sebou mají hezký vztah.* Musí to být hezké, mít velkou rodinu. Sourozence, oba rodiče, tety a strýce a tak dále. *Ona nikdy nepoznala, jaké to je, mít skutečně rodinu. Vždy to byla jen ona a matka, která odmítala mluvit o jejím otci nebo nějakých dalších příbuzných.* Nejsem slepá. Klidně si ze mě udělej zpovědnici. *Řekne jemně a pousměje se.* Nezníš jako idiot. Je to pochopitelné.. dvojčata jsou přeci skoro jako jeden člověk, i když se nikdy nepotkali nebo neměli šanci se potkat. Je mi to líto. *Řekne upřímně* Znám ten pocit, že se necítíš úplný. Nikdy jsem nepotkala tátu ani nikoho jinýho z rodiny a matka o tátovi odmítá mluvit. Možná proto mám ten pocit. Nebo jsem prostě ještě na světě nenašla svý místo. *pokrčí rameny a její radostný výraz, který má vlastně skoro pořád, trochu pohasne.* Nemůžeš to brát takhle. Nikdo nemohl ovlivnit to, co se stalo. Prostě.. je to hrozný, ale narodil ses ty, takže by ses neměl z něčeho vinit nebo mít pocit, že to mělo být tvé dvojče, protože to nebyla tvoje volba. *Řekne tišším hlasem.* Je mi to líto.. celej život si musíš procházet něčím hrozným.

*Řekne jí svůj názor. Podle něj by měla jít za svým snem a nenechat se něčím jen tak zastavit. Každopádně jí ale vidí poprvé v životě, takže když si všimne, jak zamrkala, trochu se lekne, že to třeba přehnal. Ale přijde mu, jako kdyby jí znal už hrozně dlouho. Jako kdyby byli naladění na stejné vlně a nějakým záhadným způsobem má pocit, že jí může věřit a otevřít se před ní víc, než by to normálně před někým udělal.* Tak to je nám stejně. *Poznamená s menším úsměvem na rtech.* Doufám, že jsem to nepřehnal. Klidně mě ignoruj a zapomeň na to. Ale stejně si myslím, že by sis za svým snem měla jít. *Pokrčí lehce rameny a pak jí řekne, co by nejspíš dělal, kdyby nebyl princem.* Jo, to je pravda. Ale právě jedna z věcí, díky kterým mi moje postavení tolik nevadí je právě vědomí toho, že můžu spoustě lidem změnit život. Pomoct jim zlepšit životní úroveň, splnit si sny a být šťastní. *Nedokázal by myslet jenom na sebe. Pochybuje, že by ho pak život nějak více bavil a něco z něj měl. Možná by se pak vzdal titulu a odjel si cestovat po světě, ale on by nedokázal nechat všechny povinnosti na Charis, která by se akorát trápila.* Každopádně na tobě je vidět, že také myslíš na ostatní. To je asi i ten důvod, proč ještě pořád děláš komornou tady, jak si tvoje máma přála, že? *Nakloní hlavu mírně na stranu.* Dovedu si představit, jak pro někoho takhle ukecanýho musí být jedna směna naprosto vyčerpávající. *Zasměje se. Díky tomu, že má pocit, jako kdyby jí znal už hrozně dlouho, tak nemá problém si jí trochu dobírat.* Je to fajn, ale taky je pak těžký najít si svůj vlastní klid. A já jsem člověk, který potřebuje každý den aspoň chvíli osamotě se svýma myšlenkama. Prostě si všechno urovnat a tak. *Nikdy nebyl extra společenský člověk, který by nejradši pořád měl nějakou společnost. Vlastně si spíše váží a užívá času stráveném o samotě, nebo aspoň s někým, kdo je mu hodně blízký a u Cary má pocit, jako kdyby mu byla blízká, což sám vlastně vůbec nechápe. Pak jí také řekne o svém dvojčeti a o tom, jak se cítí. Když jí pak poslouchá a zjistí, že má jenom mámu, je mu to líto. Zároveň si všimne, že mu připomíná jeho rodiče. Jako kdyby nějakým zázrakem měla rysy jeho mámy a i táty.* Svý místo určitě brzo najdeš. Každý tady své místo máme. *Ujistí jí s povzbudivým úsměvem.* Nemusí ti to být líto. Člověk si na ten stav po pár letech zvykne. Holt budu mít celý život plno nezodpovězených otázek, ale nejsem sám. Hádám, že i ty jich máš spoustu třeba o svém otci. *Pokrčí rameny, protože v tomhle se nechce litovat tím stylem, že je jediný na světě, kdo si něčím takovým prochází.*

*trochu ji překvapí jeho proslov, protože nikdy něco podobného neslyšela a nečekala by, že se dneska takhle konverzace dostane do takového bodu. Se Sebastienem je jí ale příjemně a snadno se s ním mluví.* Nene, to vůbec ne. Nepřehnal jsi to. To jen že zrovna o tomhle moc často nemluvim a s tebou se jednoduše mluví, takže je to příjemný a zvláštní. *Pousměje se.* Bože, znim jak nějaký psychopat. Raději na to zapomeň. *Potřese hlavou a nachvilku sklopí pohled.* Budeš skvělej král. *Řekne bez rozmyšlení. Zná ho sice jen chvilku, ale je to na první pohled jasné.* Jo, přesně tak. Vždycky jsem to tak měla. *Pokrčí rameny s menším úsměvem na tváři. Navíc s touhle prací byla smířená od malička.* Hele, není to moje chyba. Já za to nemůžu, ani si to neuvědomuju a mluvím pořád a ani nevím co pořádně. *Začne se bránit a pobaveně protočí očima.* Já jsem zase spíš společenský člověk. Ale taky mám jednou za čas chvilku, kdy chci být sama. *Pokrčí rameny.* Tipovala bych tě spíš na člověka, kterej vyhledává společnost. *Přijde ji, že spolu teď mluví dost otevřeně, takže měla pocit, že takhle asi musí mluvit s každým. Mrzí ji to, co se stalo s jeho dvojčetem a je jí jasné, že si celý život neprochází ničím příjemným.* Možná jo, možná ne. *Pokrčí rameny. Nějak se tím moc nezabývá. Jednou k tomu možná dojde.* Jo, taky mám hodně otázek. Celej život je vlastně jedna velká nezodpovězená otázka. Nevíš, jak dlouho bude trvat, co se v něm stane a proč.. plus tyhle malý ale zásadní osobní otázky.. *pohled stočí k Banditovi.* Promiň, asi to zní hloupě. *Uchechtne se a lehce potřese hlavou.*

*Pobaveně se usměje, když slyší, že jí připadá, že zní jako psychopat a potřese hlavou.* Nezníš a nezapomenu. Chápu, jak jsi to myslela. Já...asi bych se normálně s někým takhle nedal do řeči. Běžně mi dělá docela problém navozovat konverzaci a s někým se bavit. Natož s ním mluvit otevřeně. Ale ty jsi nějaká jiná. Prostě na mě působíš tak, že ti můžu věřit a jsi skvělá společnost. *Pousměje se na ní a doufá, že teď jako psychopat nezní on.* Děkuju. Ty budeš skvělá veterinářka. *Řekne jí na oplátku a svým slovům doopravdy věří.* Už jsem si toho stihl všimnout. Ale jsi roztomilá. *Řekne jí pobaveně, protože na něj opravdu její ukecanost působí milým a vřelým dojmem.* Tak to nejsem ani náhodou. Brácha si mě občas dobírá, že moje neschopnost bavit se s lidma by se dala určitě označit za nějakou psychickou poruchu. Jako malej jsem strávil většinu dětství s knížkou v ruce schovaný někde pod stolem. Když už jsem teda nebyl se sourozencema, ale od těch jsem si taky občas potřeboval odpočinout. *Zasměje se. Je pravda, že Cara je naprostá výjimka, protože mu nedělá problém se před ní otevřít, mluvit upřímně a vůbec se s ní bavit.* Nezní to hloupě. Zní to, jako že jsi toho sama zažila dost a máš plno otázek. Nejen ohledně budoucnosti, ale hlavně ohledně svojí minulosti a sebe sama. Vlastně jsi zněla dost moudře. *Usměje se na ní povzbudivě.* Dal bych cokoliv, abych mohl aspoň jednou svoje dvojče potkat. Jenom zjistit, jak by vypadalo a jak by se jmenovalo. Co bychom měli společného. Třeba by to byla holka a vypadala jako ty. Trochu mi připomínáš moje rodiče. *Poznamená potom trochu pobaveně.*

*přijde jí, že už začíná znít jako psychopat, a tak pro jednou nechá raději mluvení. Upřímně se jí dost uleví, když i Sebastien uzná, že se cítí stejně.* Díky, lepší společnost než mě si nemůžeš přát. *Pohodí naoko povýšenecky hlavou a zazubí se na něj, přičemž ji pobaveně zajiskří v očích.* Taky díky. *Pousměje se.* Roztomilá? To je nějaký podtermín pro divná a otravná? *Zeptá se pobaveně s povytaženým obočím.* Pokud si tvůj brácha myslí, že tvoje uzavřenost je psychická nemoc, tak je těžce na omylu. O psychický nemoci by se dalo mluvit spíše v mým ohledu. *Uchechtne se.* Moudře? Díky. *pousměje se, protože ji to zas tolik moudré nepřišlo.* Nebo by vypadal přesně jako ty. Určitě byste si rozuměli. *Vidí, že je Sebastien milý člověk a upřímně si ani nedokáže představit, že by si s někým nerozuměl.* Už jsi druhej člověk, kdo mi to říká. První byla tvoje sestra. Co se mnou máte pořád? Nepotřebujete brýle nebo tak?*pobaveně ho popíchne, ale nezbaví se toho pocitu, že už to začíná být dost zvláštní. Zachvilku s takovou potká celou Dubois rodinu a všichni ji řeknou to samé.*

Menší salonek pro pár lidí, který nabízí prvotřídní výhled na město díky proskleným stěnám. Když je špatné počasí, slouží jako skvělá náhrada střechy.

*Dneska bylo celkem přjatelné počasí, a tak se odpoledne rozhodl, že se zase po nějaké době konečně znovu projede na motorce. Poslední dobu jenom seděl v paláci a ven pořádně nevystrčil nos, už mu to lezlo na nervy. Teď se vrátil zpátky do paláce a mířil rovnou do své komnaty. To si ale po cestě rozmyslel, a tak vejde do proskleného salonku, stále v oblečení na motorku a helmou v ruce. Díky ní mu také vlasy trčí do všech stran, protože se ještě neviděl a neměl možnost si je upravit. Jemu to stejně ale nějak nevadí a v salonku ani nikdo není. Přejde k prosklenné stěně a stoupne si před ní, zatímco se zadívá na ten výhled na město.*

*Před Selekcí je v paláci zmatek. Připravuje se několik komnat pro ty dívky, které sem přijedou a budou bojovat o prince. Taky uvažovala nad tím, že by se přihlásila, jenže jako komorná nemůže. Princ Xavier se jí nelíbí, líbí se jí jeho bratránek, ale peníze by její rodině pomohli. Jsou šestí, peníze které by za její účast dostali by jim pomohli. Ale riskovat práci vážně nechce. To si raději vezme několik směn navíc. Jak má v plánu. Práce je tu teď vážně hodně. Dneska už teda má konečně padla. Byla chvilku se svou rodinou a teď by si ráda ještě kreslila. Doufá, že ji přiřadí k nějaké dívce v Selekci, protože ráda navrhuje šaty a mohla by je šít právě pro ni. Na sobě má modré džíny a bílou mikinu. Své světle blond vlasy má jen tak volně. Dojde do proskleného salonku a když si všimne někoho dalšího, zarazí se.* Ehm.. Omlouvám se. Nevěděla jsem, že tu už někdo je. Pokud vás budu rušit mohu klidně odejít. *Vzhledem k tomu, že k ní dotyčný je otočený zády neví, kdo to je.*

*Po tom, co se vrátil zpět do paláce z projížďky na motorce, zamíří rovnou do své komnaty. To si po cestě ale rozmyslí, a když projde kolem proskleného salonku, tak do něj taky vejde, stále s helmou na motorku v ruce. Nikdo jiný tam není, a tak si rovnou stoupne k prosklené stěně a zadívá se na výhled na město. Po chvilce ale uslyší někoho přijít, a tak se rychle otočí ke dveřím. Chvilku se na ni jenom tak dívá, ví že je to nějaká komorná, ale nemůže si vzpomenout, jak se jmenuje. Usměje se na ni a zavrtí hlavou.* V pohodě, nerušíš. Nevadí mi, když tu budeš. *Pokrčí mírně rameny. Nepotřebuje být nutně sám, a tak mu vážně nevadí, že někdo přišel. Přejde k pohovce a posadí se na ni. Na chvilku se zamyslí.* Teď musíš mít hodně práce, když se blíží ta Selekce, že? Těšíš se na účastnice? *Zeptá se ji, aby řeč jen tak nestála. On sám Selekci nějak neřeší. Je rád, že se to netýká zrovna jeho, ale jeho bratránka. Ale v paláci se to bude i tam hemžit účastnicemi.*

*Dneska už má naštěstí svou práci hotovou, byla chvilku se svou rodinou a teď si chce jít ještě namalovat něco do svého skicáku. Prochází se uličkama paláce až se dostane do jednoho salonku, konkrétně proskleného, odkud jde krásně vidět na celé město. Ten výhled tam zbožňuje. Ale teď tu už někoho uvidí, takže nabídne, že klidně můžeš odejít. Ví, že tu jsou návštěvníci z cizích zemích a nerada by tu rušila nějakého krále nebo korunní princeznu. Ale když se na ni dotyčný otočí, uvidí prince, který se jí už pár týdnů líbí. Hned udělá pukrle a usměje se. Ví, že se vedle královských musí chovat dle etikety. A nezáleží na tom, že má po směně. Sedne si na pohovku naproti němu, když ji ujistí, že mu tu nevadí.*Ano, práce je tu dost. Vzhledem tomu, že je Selekce už dost blízko, je to tu teď dost šílené. Docela ano. Ráda bych se o některou z nich starala. Pro nás.. je to docela čest. *Vysvětlí mu. Považují je tak za dost hezké a chytré, aby s nimi mohli komunikovat.* Vy se na Selekci těšíte nebo to spíše neřešíte?

*Po tom, co se vrátil do paláce, zamíří směrem ke své komnatě, ale nakonec vejde do proskleného salonku. Stoupne si k oknu a dívá se jenom tak ven, protože tam nikdo není. To se ale po chvilce změní, když se tam objeví komorná, ale na její jméno si nevzpomene. Ujistí ji, že tady může zůstat a jemu to vadit nebude. Jakmile před ním udělá pukrle, jenom ji věnuje úsměv. Na formalitách si nějak zrovna nepotrpí, ale ona se řídí pravidly. Aspoň si bude moct s někým popovídat. Posadí se na jednu z pohovek a po chvilce mlčení se ji zeptá na Selekci. Jestli má hodně práce a jestli se těší na účastnice.* To chápu, už se to vážně blíží. *Přikývne. Neuniklo mu, že teď je v paláci víc rušno než obvykle. A až začne Selekce, bude to ještě horší. Docela ho překvapilo, že by se chtěla starat o nějakou účastnici. I když to je pro ně zase něco jiného. Potom přikývne.* Věřím, že ti nějakou přidělí. Přijede jich vážně docela hodně. *Pousměje se.* Já se Selekci snažím neřešit. Ale stejně budu ty účastnice potkávat. Nemyslím si, že se mi podaří vyhýbat se jim. *Znovu pokrčí rameny. Bude rád, pokud ta Selekce skončí co nejdřív. Potom se ji konečně zeptá na jméno.* Promiň, ale jak se jmenuješ? Na jména vážně nemám paměť. *Rukou si prohrábne vlasy.* Nemusíš mi vykat. *Dodá.*