Velká knihovna

Jo, vážně. *Přikývne a nenechá se rozházet jejím nedůvěřivým pohledem.* A ty jsi oficiálně první člověk, co mi kdy dal přezdívku. Jasně, že se mi ta přezdívka bude líbit. *Dodá s úsměvem. Nikdy neměl prakticky přátele. Jako malý byl se sourozenci, pak se věnoval všemu možnému studiu, nakonec přišlo období cestování kvůli zálibě v politologii a snahou naučit se i od okolních králů něco, co by se mu mohlo v budoucnu hodit a pak povinnosti, povinnosti a kupy papírů a porad. Při tom všem člověk nemá čas na hledání kvalitních přátel. Byl přátelský a díky jeho postavení bylo hodně lidí přátelských k němu, ale nikdo nebyl skutečný přítel. Měl vždycky jenom svojí rodinu, se kterou si je hodně blízký a teď nově i dívky ze Selekce. A je mu jasné, že za pár měsíců tu zůstane jenom jedna, takže ani tady si nemůže dělat plno kamarádek. Navíc by nerad nějaké zlomil srdce.* V pořádku, já to chápu. Byl to jenom vtip, neboj. *Zasměje se. Její rozpaky mu přijdou rozkošné. Pak poslouchá, jak se trochu zamotala do toho, kvůli čemu tady vlastně je. Nepřerušuje jí, nechá jí to dokončit a pozorně jí poslouchá.* Všechno se dá naučit. *Zhodnotí nakonec jako fakt.* Většinou se začíná pohledem do očí. *Začne, přičemž k ní přistoupí a palcem jí opatrně a lehce nadzvedne hlavu.* Pak to většinou člověka pokouší sledovat rty toho druhého. To prozradí hodně. *Pokračuje a sám přesune pohled na její rty. Nakonec se vrátí k jejím očím, aby mohl sledovat její reakci.* Pak se k tobě začnu pomalu naklánět a dám ti dost času na to, aby ses odtáhla, kdybys o to nestála. *Prozradí jí, co bude dál a podle svých slov opět postupuje, když se k ní začne naklánět.* A pak už prostě jenom spolupracuješ.. *Vydechne potichu a přitiskne rty na ty její v jemném polibku, pokud ho dopředu nezarazila.* A po tomhle většinou přichází fáze, kdy se ti dva potkávají, snaží se více poznat a zjistit, jestli spolu vydrží zbytek života. *Zhodnotí potom, co se od ní o kousek odtáhne.* A takhle to funguje. *Zakončí svojí výuku tím, že se narovná.* Což vlastně znamená, že se budu těšit příště, Ar. Tady je klíč od archivu, cestu sem už znáš, po dobu Selekce sem můžeš kdykoliv přijít. Ber to jako odměnu za zvládnutí první lekce. *Mrkne na ní a vtiskne jí do dlaně klíč, kterým odemkl, když sem přišli.* Měj se hezky a ještě jednou moc děkuju za dárek. *Rozloučí se s ní s úsměvem na rtech, vezme krabici s křečkama a vydá se do své komnaty, kde bude nové mazlíčky ubytovávat a uklízet po nedávném požáru.*

Jasné to úplně není, ale jsem moc ráda, že se ti líbí, Ronnie. *Zkusí to, jak to zní takto ve větě a zase tak hrozné to není, ale zkusí to ještě vypilovat u sebe v komnatě.* I když no… Mohlo by to být zajímavé, vonět jako stará kniha. *Zazubí se na něj, dokáže si úplně představit, že se své ženě do šedesáti bude vyhýbat někde zalezlý v prachu, aby pak za ní přišel voňavý jako mírně navlhlá zaprášená stará kniha.* Naučit? *Stihne říct, než se k ní přiblíží a vezme bradu mezi prsty a zvedne její pohled. Nic neříká, rty má mírně pootevřené, srdce ji bije jako o závod a bedlivě poslouchá, o čem mluví. Dívá se mu přímo do očí a občas zatěká pohledem z očí na rty a zpátky. Nedokáže se hnout a má dojem, že ani nedýchá. Jen ho sleduje a poslouchá, co má v plánu. Nezastavuje ho a při jemném polibku ji srdce doslova vynechá úder. Překvapilo jí, jak jemný dokázal být, nehledě na to, na jak dlouho se jejich rty střetly.* /Co… co se teď stalo? Jak? Cože? On… on… mě políbil? Jak? Vždyť…./ *Hlava ji to nebere a tak na něj stále kouká, jako by viděla ducha, ale její tváře prozrazují, že narozdíl od hlavy to její tělo chápe naprosto s přehledem. Vezme si od něj klíč a až poté se trochu probere.* To já děkuju, za všechno. A budu se těšit. Dej když tak vědět, kdy chceš vidět Freddieho. *Poví ještě, než ho uvidí mizet.* Co se to… *Dotkne se prsty rtů, které jako by hořeli. Ukradl ji první polibek, ale nezlobí se na něj za to. Je určitě jen další dívka, již takto políbil… I přesto je šťastná, že to byl právě on, komu svou pusu darovala. Třeba mu přinese štěstí při hledání té pravé. Ještě chvíli v archivu zůstane, ale protože nedokáže myslet na nic jiného, než na jeho úsměv a polibek, rozhodne se Archiv opustit, zamkne za sebou a vydá se k sobě do komnaty, kde sebou praští do postele.*