Velká knihovna

*V knižnici bola sama, až kým sa neobjavil drobný chlapček. Nikdy nevedela, ako sa presne má správať k malým deťom, no veľmi rada s nimi trávila čas a prípadne sa s nimi aj hrala, pretože sa prostredníctvom nich mohla dostať do ich kože a opäť byť bezstarostným dieťaťom. Usmeje sa na neho a podá mu knižku, o ktorú poprosil a vypočuje si, o čom je. Potom mu podá aj knihu, ktorú vybrala ona s nádejou,že sa mu bude páčiť.* Keď ju prečítaš, tak mi potom povedz, ako sa ti páčila. *Poprosila na neho a sprisahanecky žmurkla. Sleduje, ako sa tiež ukloní a usmieva sa. Potom pokrúti hlavou.* On je na mňa dobrý. *Povedala a nevedela si predstaviť, akoby Colin mohol byť zlý. Bola to taká... absurdná predstava.* Je veľmi dobrý. *Potvrdí chlapčekovi.* A asi priveľa pracuje, však? Mal by sa šetriť. *Druhú vetu povedala skôr pre seba ako pre neho a na chvíľu sa stratila v myšlienkach.* /Musí byť spôsab, ako mu uľahčiť prácu./ *Premýšľala, keď ju tu chlapšek chytil za ruku. Jeho drobná rúčka sa strácala v tej jej. Pozrie sa kam ukazuje a prikývne.* Samozrejme. *Usmiala sa a vybrala sa spolu s ním k pohovke.*

*Doufal, že nebude dívku nijak rušit, protože přeci jen přišla sama a možná i sama být chtěla, tak byl ze začátku tišší, ale jakmile viděl, že mu odpovídá bez nějakého opovržení, rozkecal se.* Ulčitě povím, vypadá moc hezky. *Zazubí se vesele s tím, že odejde se dvěmi knihami. Potom si poslechne něco o svém bráškovi a chápavě u toho kýve hlavičkou.* Jsem lád, že je na tebe hodný. Ulčitě tě musí mít moc lád, když je tak hodný. Ale je plavda, že toho má hodně. Setkávám se s ním jen u jídla, někdy ani u toho ne. *Potom s dívkou dojde až k pohovce.* Odkud jsi vlastně ty? Já jsem z Lakouska! *Zazubí se vesele, tady v Illee byl pár dnů, ale i přesto se mu tu moc líbilo.*

*Tešila sa chlapčekovej spoločnosti a ešte viac sa tešila, že má rád knižky, pretože bola toho názoru, že knižky sú dôležité a sama ich má rada tiež. Prikývla a bola si istá, že sa mu tá knižka bude páčiť.* A tá knižke aj je pekná. Keď som bola taká stará ako ty, prečítala som ju aspoň desaťkrát. *Zasmiala sa, pretože ju čítala stále dookola.* On je vždy veľmi dobrý a určite má rád aj teba, len niekedy má veľa práce a nevie si nájsť čas. *Pokývala smutne hlavou. Vedela, že Colin svoju rodinu miluje a teraz ju veľmi mrzelo, že niekedy dokonca kvôli práci aj oželel jedlo.* /Veď mi sľúbil, že sa bude šetriť!/ *Napadlo jej. Už teraz vedela, že to takto nenechá a aj keby ho k tomu mala násilým prinúťiť, tak docieli to, aby si oddýchol. Aspoň trošku. Práca nikdy nemôže byť taká dôležitá, aby išla na úkor zdraviu. ASpoločne sa aj s Codym usadia na pohovke.* Som z Belgicka. *Usmiala sa. Samozrejme, tým, že bol Colinov brat, vedela, že pochádza z Rakúska, ale tvárila sa obdivne.* Rakúska? To musí byť veľmi ďaleko. *Pokývala hlavou.* A ako sa ti tu zatiaľ páči? *Spýtala sa so záujmom.* Už si tu našiel dajaké zákutia alebo dajakých kamarátov? *Spýtala sa milo.*

*Knížky měl moc rád, stejně asi jako motýly, které každý den alespoň jednou honil na zahradách, které přiléhaly paláci. Vzdělávání přes knihy ho moc bavilo, avšak jinak se učil nerad. Třeba dějiny.. K čemu to potřeboval, když mu bylo teprve pět let? Podle jeho vyučujícího to bylo velmi důležité, avšak on to tak nebral.* Tak to jí musím pžečíst co nejdžíve a pak ti lychle žíci, když se ti tak moc líbila. *Usměje se. Věřil, že má dívka určitě skvělý vkus na knihy. On si zase už několikrát prohlédl Tři mušketýry a snažil se je i číst, ačkoliv mu to moc nešlo, tak mu pomáhala mamka. Ale moc se těšil na to, až mu to půjde a on si knihu přečte skutečně sám.* Máte vy velcí hodně pláce? Jak já se na to netěším! Ale ještě, že jsem pouze plinc a ne kolunní. *Usměje se, trošku spokojeně s tím, že nebude králem. Upřímně už teď byl Cody neposedný a miloval volnost. Poté se společně s Lotte usadil na pohovku a jemně se o dívku opřel. Rád se tulil, akorát nevěděl, jak na to dívka bude reagovat, proto začínal tak zlehka.* A ty jsi plincezna? Plotože jsi moc hezká a hodná, hodila by ses na plinceznu. *Usměje se mile a pokýve hlavičkou.* V Belgii jsem ještě nebyl, možná jsem o ní ani neslyšel. *Pomyslí si.* Je to daleko, ta cesta byla hlozná! *Postěžuje si nespokojeně.* Kamalády zatím ne, jen tebe. Já se spíše bavím jen se soulozenci, plotože jsem stydlivý. *Zasměje se a složí si nožky do tureckého sedu.* A ty jsi tu dlouho? Kde se ti líbí více?

*Dúfala, že sa mu knižka bude páčiť, pretože ona ju ako dieťa mala veľmi rada a viažu sa jej na ňu len tie najkrajšie spomienky. Pamätala si, ako jej ju čítali rodičia aj brat, keď to ona sama ešte nevedela rozlišovať jednotlivé písmenká. Zasmiala sa.* Kvôli tomu sa nemusíš ponáhľať, ale budem veľmi rada, ak sa ti bude páčiť. *Usmiala sa. Potom ju zaskočila jeho otázka.* No vieš, niekedy áno. Tým, že tvoj brat raz bude kráľom, má viacej prce ako ja, ale myslím si, že to trošku preháňa. *Potom sa zasmeje, keď jej prezradí, že on sa na to vôbec neteší. Aj jej brat bol korunným princom a vedela, že má práce ponad hlavu a dosť ho kvôli tomu už aj ľutovala. Keď si asdnú na pohovku a Cody sa o ňu oprie, položila mu ruku okolo ramien a pritúlila si ho.* /keby som ja tak mala mladšieho súrodenca!/ *Zapriala sa. Prikývne.* Áno, som princezná. *Odpovie mu na otázku a ďalšia jeho veta jej vykúzli úsmev na tvári.* Ďakujem ti. *Usmeje sa milo.* Verím, že by sa ti Belgicko páčilo. *Povedala a usmiala sa. Potom súcitne pokývala hlavou.* Áno, cesta je niekedy veľmi dlhá, nudná a hlavne únavná. *Chápala, čo tým chcel povedať.* Neboj sa, určite si tu nájdeš kamarátov, nemusíš sa hanbiť. *Povzbudila ho.* Ja tu nie som dlho, len niekoľko týždňov, ale zatiaľ sa mi tu páči. *Odpovedala.*

*Byl to ještě prcek, proto nemohl být k nějakým věcem tak přilnutý jako ostatní dospělí, či dospívající lidé, avšak už odmalička si zamiloval motýly a knížky. Čtením knížek na dobrou noc se jeho mamka snažila, aby Cody měl klidné spaní, avšak často se to nepovedlo. Neměl ani tušení o tom, že zdejší královská rodina začala spolupracovat s rebely, protože by začal velmi rychle panikařit. Jednou vzpomínkou, kdy se nedostal včas do úkrytu si přivodil noční můry.. Avšak nikdo neví, proč ty noční můry má. Cody to nikdy nikomu neřekl, co viděl v tak nízkém věku.* Vím, že máš doblý vkus, takže ulčitě bude. *Zazubí se.* Víš co? Tak já ti půjčím tu mou oblíbenou a potom bychom si je mohli přečtené zase vyměnit, co žíkáš? *Zvolá nadšeně, ale poté jen stydlivě ztichne, když si uvědomí, že v knihovnách má být přeci tiše.* Také si myslím, že pžehání. Avšak je mi líto, že bude klál. Jednou jsem ho potkal v komnatě, kdy byl moc smutný a pěkně se tžásl. On nikdy neblečí, vždy to nechává v sobě a snaží se být doblým vzolem plo nás, ale jde vidět, že se bojí být klálem. *Poznamená, na svůj věk byl někdy až moc rozumný a mnoho věcí pochopil sám. Když si ho k sobě Lotte přivine, zářivě se usměje a obmotá ji ručky kolem břicha, aby ji tak nějak objal, avšak měl krátké ručky.* Já věděl, že jsi, uhádl jsem! *Zasměje se vesele a trošku se k ní přivrtá.* Také si myslím, že by se ti líbilo Lakousko. My tam máme taky takhle oblovskou knihovnu plnou knížek. A mně tam udělali i speciální místnosti, takovou zasklenou zahradu, kde je plno motýlů! Máš láda motýly? *Zeptá se jí zvědavě.* Ano, ta cesta byla hlozná, letěli jsme několik hodin. *Zamumlá.*

*Už odjakživa úmyselne nevyhľadávala spoločnosť, no keď na niektoho náhodou narazila, vedela by sa s ním bez problémov dať do reči. Preto ako dieťa často chodila do knižnice a takýmto spôsobom si zamilovala knižky a knižných hrdinov. Asi ako každé dieťa, aj ona chcela na vlastnej koži zažiť všetky tie dobrodružstvá, ktoré zažívali aj tí vymyslený hrdinovia. Usmiala sa a prikývla.* Keď to vravíš ty, tak mám dobrý vkus určite. *Povedala s úsmevom na tvári. Keď jej navrhne, aby si vymenili knižky natešene sa usmeje.* A vieš ty, že je to skvelý nápad? *Usmiala sa, pričom odhalila žiarivo biele zuby. Potom tiež zmĺkne a priloží si ukazovák na pery, ale v očiach jej svietia iskričky. Keď počula, čo jej povedal o Colinovi, stiahlo jej srdce. Vedela, že deti sú pravdomluvné a skoro vždy povedia, čo si myslia. Nevedela si predstaviť zlomeného Colina a jednoducho ju to strašne mrzelo.* /Budeme sa musieť porozprávať./ *Napadlo jej, pretože nechcela, aby sa tak trápil a preťažoval.* Byť kráľom prináša veľa zodpovednosti a myslím si, že to všetko chce zvládnuť sám. *Povedala a pohladila chlapčeka po hlavičke. Bol veľmi múdry a rozumný a veľmi všímavý.* A ako si na to prišiel? *Spýtala sa ho s úmsevom. Páčil sa jej jeho radostný smiech a radosť. Potom počúvala a prikyvovala. Rada cestovala a v Rakúsku ešte nebola aj keď jej brat už áno, ale vtedy ju nechal doma, pretože sa necítila dobre. Zbožňovala cestovanie, ale mala obrovský strach z lietania a každá jedna cesta pre ňu bola utrpením.* Motýľov zbožňujem, veď sú také prekrásne. *Povedala a súcitne prikývla.* Tá cesta je na tom vždy najhoršia. *Povedala a už len pri predstave na cestu domov sa jej stiahol žalúdok.*

*Společnosti se nevyhýbal, akorát měl problém s komunikací. Tu za něj vždy zajišťovala jeho sestřička, s kterou tatvil nejvíce času. Byla úplné sluníčko a právě, že i hravá a výřečná, čímž bylo o nějakou tu komunikaci postaráno. Zprvu se vždy Cody za svou sestřičkou schovával, než se odvážil postavit se vedle ní a promluvit. Potom, když se rozjel, byl někdy až k nezastavení.* To máš, moc doblý. *Zazubí se a přikývne. Byl moc rád, že se Colin bavil zrovna s ní.* Takže souhlasíš? *Zeptá se natěšeně a vymění si s ní tedy knížky. Už se nemůže dočkat, až bude louskat písmenka a snažit se něco přečíst. Nebo alespoň na to, až si bude prohlížet obrázky. Poté se k ní přitulil a na tváři měl stále ten svůj spokojený úsměv.* Vypadáš jako plincezna a také jsi hodná, jako jsou plincezny. V knížkách jsou vždy plincezny klásné a hodné. *Poví ji svou teorii a to, jak poznal, že je princezna. Opravdu si to myslel od samého začátku.* Páni. Tak to spolu půjdeme někdy na zahladu. Já tam vždycky ty motýly naháním, nebo je jen pozoluji. *Zajiskří mu očka, když se dozví, že i Lotte má ráda motýly. On je vážně zbožňoval, v komnatě měl i deku s polštářky v povlečení s motýly a měl několik atlasů, jen o motýlech. Otevřel pusinku, že by ji něco řekl, ale v tom se ve dveřích ocitl jeho vyučují. Povzdychl si a slezl z gauče.* Plomiň, už budu muset jít. *Omluvně se na dívku podívá.* Ale moc lád jsem tě viděl, snad se ještě uvidíme. *Se zazubením dívce zamává svou malou packou, obejme ji a poté roztáhne ruce. Následně se rozběhne pryč z knihovny, jako letadlo. V jedné ruce samozřejmě drží dívčinu oblíbenou knihu.*

*V knižnici človek vždy nájde priteľov. Väčšinou so tú tí vymslení, ale niekedy sa tam našli aj reálni. Lotte si vždy myslela, že každý, koho stretne v knižnivi, je jej priateľ, pretože má rád knihy rovnako ako ona. Bola to veľmi detská predstava, no keď bola dieťa, ešte nechápala, ako môže byť človek, ktorý má rád knihy zlý. Teraz však vedela, že zdanie môže klamať. Usmeje sa.* Samozrejme, že súhlasím. *Povedala mu a prijala ponúkanú knižku. Polistovala si v nej a potom pohladila ošúchaný chrbát knihy. Bola zvedavá, o čom kniha je a vôbec ju netrápilo, že je pre malé deti. Viac ju však zaujímalo, či sa bude jej obľúbená knižka páčiť malému Codymu. Potom sa zasmiala nad jeho teóriou o princeznách.* Ďakujem ti. *Povedala. Žiaľ, skutočnosť bola iná, no nemala to srdce povedať to chlapčekovi, ktorý sa na svet pozeral svojimi detskými očami. Pokýve hlavou.* Jatiež rada pozorujem motýle. Povedala a usmiala sa na neho. Potom vyskočil chlapček na nohy.* Dúfam, že sa ti knižka bude páčiť. *Zaželala mu a potom už len sledovala, ako s knihou uteká preč. Namáhavo sa postavila a vzala všetky knihy do náruče. S knihami sa vrátila do izby.*

*V posledních dnech neměl nejlepší náladu. Výčitky svědomí mu moc nedávají spát, takže místo fialových monoklů, které už zmizeli se zbytkem modřin způsobených v jeho rvačce s Dariem, nahradily kruhy pod očima. Snaží se spát a nesedět celou noc u papírů, ale kdykoli si lehne do postele a snaží se usnout, hlavou mu začne vířit plno vyčítavých myšlenek. O tom, jak se pohádal s mámou a ještě ten den se u ní ukázala nákaza tím virem, o tom, jakým hrozným princem je a že většina obyvatel Illey věří, že jejich zemi zničí a nechtějí ho za krále, o tom, jak vyjel na koncertu na Destiny, i když se mu snažila pomoct a o tom, že je ten nejhorší bratr na světě. Nedokázal přijít však k Alessii, když se pokusila předávkovat. Mohl tomu zabránit a ona se vůbec nemusela přiblížit smrti. A Camille ho z neznámého důvodu naprosto ignoruje, takže si to nejspíš něčím pokazil i u ní. Teď se ale rozhodl všechny výčitky a podobné myšlenky zatlačit do pozadí mysli a soustředit se jenom na následující schůzku s účastnicí. Na sebe hodí černý oblek a vydá se k její komnatě. Má v plánu Alisah ukázat místní knihovnu, přesně tak, jak se domluvili. On teda sám sotva ví, že tady nějaká je, protože jí prakticky nevyužívá, ale věří, že Alisah se tam bude líbit. Dojde ke dveřím její komnaty a zaklepe na ně. Jakmile mu dívka otevře, povytáhne koutky rtů a usměje se na ní.* Dobrý den, lady. *Pozdraví jí a nabídne jí rámě.* Můžeme? *Zeptá se jí s nadzvednutým obočím.* A jestli by vám to nevadilo...asi by bylo pohodlnější si tykat, co říkáte? *Nabídne jí s úsměvem.*

*Napriek tomu, že už v paláci žila jeden ten piatok, necítila sa tu dobre ani pohodlne. Popravde mala taký pocit, že sem vôbec nezapadá a medzi ostatnými pôsobí ako päsť na oko. Veľa času trávila u seba v komnate alebo v telocvični. Listy, ktoré písala domov boli čoraz stručnejšie a zriedkavejšie a rodičia si o ňu robili starosti napriek tomu, že nechcela, aby sa kvôli nej trápili. Vzdychla si a prehrabla vlasy. Už stihla spoznať niekoľko účastníčok a všetky jej zatiaľ pripadali veľmi milé, no napriek tomu jej chýbal domov - rodičia, súrodenci, či priatelia. Cítila sa previnilo za to, že ona si tu žije v takom luxuse, zatiaľ čo jej rodičia dômyselne obracali každú jednu mincu. Tieto myšlienky však teraz musela odsunúť na druhú koľaj. Spoločne s komornými si vybrala jednoduché nevýrazné šaty modrej farby a topánky, ktoré k nim ladili. Potom sa už vložila do ich šikovných rúk a nechala sa ich vyhrať s jej hustými a nepoddajnými vlasmi. Výsledok ich práce bol krásny, no nevýrazný, presne akoby vystihoval jej osobnosť. Ozvalo sa zaklopanie na dvere a rezko k nim vykročila, aby ich poodchýlila. Poklonila sa a nesmelo sa usmiala.* Vaša Výsosť. *Pozdravila sa a odvážila sa na neho pozrieť. Veľmi opatrne ho chytí za rameno. Síce možno bola sivou myškou v paláci, ale dopočula sa toho dosť veľa a vedela, že posledné dni pre neho určite neboli najlepšími a práve najpríjemnejšími. Možno aj to bol jeden z dôvodov, prečo sa obávala ich stretnutia - nechcela mu byť na ťarchu a iba ďalšou starosťou. Bojazlivo prikývne.* Samozrejme. *Odpovedala na jeho otázku a pery sa jej zdvihli v náznaku úsmevu. Keď jej ponúkne, aby si takli, zatvári sa prekvapene, ale neodmietne.* Ak s tým súhlasíte vy, tak v tom nevidím problém. *Odpovedala.*

*Dojde ke komnatě Alisah, se kterou má dnes domluvenou schůzku a jakmile mu dívka otevře dveře, pozdraví jí a nabídne jí rámě. Když se ho chytí, vykročí s ní chodbou směrem ke knihovně a cestou jí nabídne tykání.* Kdybych s tím nesouhlasil, nenabídl bych ti to. *Usměje se na ní lehce pobaveně a záměrně rovnou přejde k tykání.* Jak se máš? *Zeptá se jí na docela jednoduchou otázku. Všiml si ale, že její úsměv není moc upřímný a spokojený, takže je zvědavý, jak mu dívka odpoví. Pak už jenom naposledy na chodbě zahnou a ocitnou se před obrovskými tmavě hnědými dveřmi, které vedou do cíle jejich cesty, knihovny.* A jsme tady. *Oznámí jí se zazubením a otevře dveře. Pokyne jí rukou, aby šla první a on do knihovny vejde jako druhý v pořadí a hned přesměruje pohled na Alisah, aby viděl její reakci.* Máš tady různý sekce. Starý knihy, romány, sci-fi, fantasy, detektivní a mnoho dalších. *Vysvětlí rychle a u každého zmíněného žánru ukáže rukou na regál, který takové knihy obsahuje a je i označený, aby se tu člověk lépe orientoval.*

*Keby povedala, že sa cíti úplne uvoľnene, tak by klamala samej sebe. Práve naopak, cíti sa stiesnene a nervózne a nevie, čo by mala od princa očakávať. Zrazu sa ozve zaklopanie a od prekvapenia nadskočí. V tom momente je rada, že ju nikto v izbe nevidel, pretože by si vyslúžila jedine tak pobavené pohľady. Otvorí ich a veľmi nesmelo prijme jeho ponúkané rameno. Začervenala sa, keď sa pobavene usmial a dá mu za pravdu. Keď sa jej spýta, ako sa má, opäť znervóznie. Určite nechce klamať, pretože nie je dobrou klamárkou, no on má určite aj svoje starosti, o čom svedčia aj jeho kruhy pod očami.* Začínaš od tej najťažšej otázky? *Odpovedala mu na otázku otázkou a pery sa jej zvlnili v úsmeve. Prechádzajú nekončiacimi sa chodbami, až sa zastavia pred dverami, ktoré nemôžu viesť nikam inde, len do knižnice. Zrazu sa ocitla v meste z papiera, atramentu a viazanej kože. Toľko kníh pokope nikdy v živote. V kútiku duše závidela všetkým tým ľuďom, ktorí mali v živote viacej šťastia a mohli slobodne študovať, zatiaľ čo ona musela pracovať, ale všetky jej emócie prehlušilo volanie všetkých tých kníh. Chvíľu nenachádzala slov a len neveriacky pokrútila hlavou.* Toľko kníh. *Zašepkala a niekoľkokrát žmurkla, aby sa uistila, že si to nevymýšľa.* Nevedel by si ma uštipnúť, či si to náhodou nevymýšľam? *Spýtala sa ho a vykročila bližšie ku knihám, no zastavila sa a pozrela sa na neho. V očiach mala nemú otázku a bez slov si pýtala povolenie, či smie ísť ďalej.*

*Po cestě chodbami se jí zeptá, jak se má. Je to taková klasická otázka, kterou začíná plno konverzací, ale zároveň chce zjistit, proč je dívka tak nervózní a nesvá. Jak zjistí z její odpovědi, tak to není jen jeho domněnka, ale opravdu se něco děje.* Těžká je podle toho, jestli chceš odpovědět upřímně nebo lhát a lhát přitom neumíš. *Pokrčí jedním ramenem a pousměje se na ní. Pak už dojdou ke knihovně, kam jí nechá vejít jako první a sleduje její reakci. Když vidí její údiv, musí se usmát.* Jo, je jich tu docela dost. *Přikývne s úsměvem a když se ho zeptá na štípnutí, zasměje se.* Štípnout ne, ale mám jiný nápad. *V očích se mu zablýsknou šibalské jiskřičky a on k ní přistoupí, skloní se k ní a lehce se svými rty otře o ty její.* Tak co? Vymyslela by sis tohle? *Zeptá se jí, když se o kousíček odtáhne.* Než si půjdeš prohlídnout všechny ty knihy, chci vědět jednu věc... Co se děje? Necítíš se tu dobře? Udělal ti někdo něco? *Stáhne obočí a doufá, že mu odpoví upřímně. Nechce, aby se tady dívky trápily.*

*Otázka "Ako sa máš" je podľa nej veľmi podceňovaná a človek ju berie veľmi ľahkovážne. Niekedy ju človek povie dokonca automaticky, s istou samozrejmosťou a s tou istotou očakáva stále tú istú odpoveď - je mi dobre, mám sa fajn... Lenže ona nikdy nedokázala povedať niečo, čo si nemyslela. Bola ako otvorená kniha a ľudia z nej vedeli poľahky čítať. Jej oči boli istými oknami do duše, nikdy pred rodinou nevedela nič zatajiť.* Ťažká je pretože sama neviem, čo by som mala na ňu povedať. *Povedala a zadívala sa do zeme, aby sa cestou náhodou nepotkla. Keď bola v knižnici, mala pocit, že srdce jej vynechalo jeden úder. Všetky knihy, čo doteraz. Tie, čo prečítala doma, často si ich musela pož ičiavať. Túžila po vzdelaní, ktoré jej nikdy nebolo dopriate.* Toto je určite len sen. *Zamrmlala a pokrútila hlavou. Požiadala ho, nech ju uštipne, ale on ńamiesto toho pristúpil bližšie a obtire sa svojimi perami o tie jej. Pokrúti hlavou.* Myslím, že natoľko bujnú fantáziu nemám. *Priznala nakoniec. Knihy by si mohla vymyslieť, ale toto určite nie. Povzdychla si a pokrútila hlavou.* Nie, nič také, ja len... *Hľadala tie správne slová.* Často myslím na domov. *Priznala nakoniec.* A mám z tohto tu všetkého výčitky svedomia. *Dodala nakoniec.* /Mám pocit, že sem nezapadám./ *Dodala v duchu.* Ale to sú len nepodstatné veci. Som si istá, že už aj bez toho máš dosť starostí, vyzeráš unavene. *Prehovorila a snažila sa, aby nepútala pozornosť na seba.*

*Přikývne, když mu řekne, že neví, jak na tu otázku odpovědět a rozhodne se to pro teď nechat a zeptat se jí na to později. Třeba jí do té doby nějaká odpověď napadne. Pak se spíše zaměří na její reakci potom, co vešli do knihovny a ona uviděla všechny ty knihy. Odmítne jí štípnout a místo toho k ní přistoupí a lehce se otře svými rty o ty její.* Jsem rád, že jsem natolik originál, aby sis mě nemohla vysnít. *Poznamená pobaveně a pak se jí zeptá, co se děje. Jenom doufá, že mezi účastnicemi neprobíhají žádné boje, o kterých by nevěděl a nikdo jí nic neudělal. Takovému andílkovi jako jí by nikdy neměl nikdo ani zkřížit vlásek. Trpělivě čeká na její odpověď a pak pokýve hlavou.* Ne, je to dost podstatný. Nechci, aby ses tu cítila špatně. Moje starosti můžou počkat. *Odmávne je rukou a pak se na ní starostlivě podívá.* Tvoje rodina dostává za každý týden, který tu strávíš, docela velkou peněžní odměnu. Jsem si jistý, že jim momentálně hodně pomáháš. *Pousměje se na ní povzbudivě.* Ale jestli chceš....můžeš jet domu. Nebudu tě tady držet. Tohle může být rozloučení. *Pokrčí rameny a nechá to na ní.* Knihovna je dneska jenom naše. *Kývne pak s menším úsměvem hlavou směrem k regálům a tím jí propustí z menšího výslechu ohledně toho, co se děje.*

*Nevie, ako objasniť svoju odpoveď len v niekoľkých vetách. Premýšľala, ako jej Selekcia zmenila život, či už v dobrom alebo zlom. Vedela, že už nikdy nebude jej život ako predtým. V skutočnej knižnici ešte nikdy nebola. Tam, odkiaľ pochádzali "knižnicu" tvoril len jeden jediný regál, čiže z neho nemala veľký úžitok a čoskoro už mala všetky knihy prelúskané. Preto sa tu cítila ako v raji. Jemne sa pousmiala po tom, čo ju presvedčil, že naozaj bdie. Potom však zvážnie a povie mu, čo ju trápi. Vypočuje si jeho ponuku a vážne sa nad ňou zamyslí.* Ďakujem, veľa to pre mňa znamená. *Povedala, no nebolo to rozhodnutie, ktoré by sa odvážila urobiť z minúty na minútu.* Doma som pre rodičov jedným veľkým sklamaním. *Priznala nakoniec z ničoho nič. Bola... iná ako zvyšok jej rodiny a nikdy si s nimi poriadne nerozumela. Doterz ešte nedokázala nájsť miesto, akm by mohla zapadnúť. Raz jej starší brat povedal, že byť inou nemusí byť vždy zlé, ale ona to videla z iného uhlu pohľadu. Hodí po ňom očkom.* To si odtiaľto všetkých vyhnal, keď tu nikto nie? *Spýtala sa trošku so šibalstvom v očiach.*

*Sleduje její ohromenou reakci, když vidí knihovnu a musí se nad tím usmát. Pak jí polibkem ujistí, že si to nevymyslela a je rád, že není celkově tak běžný, aby si ho kdekdo dokázal vysnít.* Nemusíš děkovat. Nic jsem pro tebe neudělal. *Pokrčí rameny s povzbudivým úsměvem.* Kdybys cokoliv potřebovala, stačí říct. Nebo klidně jenom napsat přes chat. Prostě... Prakticky cokoliv ti dokážu zařídit. *Pousměje se na ní a když pak slyší její slova, přikývne.* To je mi líto. *V jeho tváři je vidět soucit a porozumění. Ani on nezapadá. Nikdy nebude dost dobrý.* Chápu, jaký to je. Já jsem zklamáním pro celou zemi. *Poškrábe se na zátylku. Většina obyvatel Illey věřila, že jakmile začne vládnout, Illea zanikne.* Rozhlásil jsem po celém paláci, že dneska je knihovna zabrána námi a nechceme být rušeni. *Pokrčí rameny a u toho se na ní zazubí.* Do toho, vydej se na průzkum. *Pokyne se smíchem rukou k regálům připravený jí následovat.*

*Knižnica je väčšia, ako ich celý dom. Ten by sa sem zmestil niekoľkokrát.* /Aj keby som už do konca života nič iné nerobila, len čítala, aj tak by som ich nestihla nikdy prečítať./ *Pomyslela si.* /Nachádzam sa nebodaj v nebi?/ *To bola jej druhá myšlienka a bála sa, že toto všetko je len výplodom jej fantázie. Wyatt ju však uzemnil a priviedol naspäť do skutočnosti bozkom. Usmeje sa na neho.* To je od teba naozaj veľmi milé. Ďakujem. *Zopakovala a nakoniec dodala.* Niektorými slovami, ako je ďakujem, či trebárs úsmevmi netreba šetriť. *Na dôkaz svojich slov sa usmiala. Nakoniec pokrčí ramenami a pokrúti hlavou.* Aj mňa to mrzí, ale radšej by som bola sklamaním pre zem, ako pre vlastnú rodinu. *Povzdychla si. Rodičia si mysleli, že to pred ňou taja, ale veľmi dobre vedela, že jej súrodencov majú radšej a vedela, že im toho poskytli viacej ako jej. Nakoniec sa na neho pozrela.* Ale nemali by sme sa dať ovplyvniť tým, čo si o nás myslia druhí. *Povedala svoju myšlienku.* /Ľahšie sa to hovorí, ako robí./ *Zvonivo sa zasmiala nad jeho odpoveďou.* V takejto obrovskej knižnici je pravdepodobnosť, že niekoho stretneme takmer nulová. *Povedala a ukázala rukami naokolo seba. Keď ju vyzve, aby išla ďalej, pozrie sa na neho s nadvihnutým obočím.* Zabudla som si na izbe stužku, aby som sa náhodou nestratila. *Zažartovala a pristúpila k prvému regálu. Prstami jemne a opatrne, akoby sa mohli rozpadnúť na prach, prechádzala po chrbtoch kníh.*

*Pobaveně se usměje, když mu znovu poděkuje a chystá se zopakovat svojí předešlou poznámku o tom, že mu nemusí děkovat, ale ona ho předběhne svými vlastní slovy o tom, že slovem "děkuji" by se nemělo šetřit.* V tom případě ti děkuju za to, jak mi zvedáš náladu a za to, jaká jsi skvělá společnost. *Obdaří jí upřímným úsměvem a následně jí ujistí, že chápe, jak se cítí, protože i on je pro plno lidí zklamáním. Pro většinu Illey.* Ani jedno není příjemný. Ale chápu. Zklamat lidi, kteří jsou ti blízcí a dobře je znáš, je horší, jak zklamat lidi, se kterými se nejspíš v životě ani nesetkáš. *Přikývne.* /Jenže pokud mě lid zavrhne, sesadí nebo kdo ví, čeho by byli schopní, zklamu svojí rodinu jako ještě nikdo v historii Schreave./ To asi ne, ale není to nic jednoduchého, že? *Nadzvedne mírně obočí a pousměje se na ní.* To ano, ale někteří lidi jsou hrozně hluční a tady se občas plno zvuků dost rozhlíhá. /Aspoň co jsem slyšel, já jsem tu snad potřetí za život./ *Uchechtne se v duchu.* Neboj, když tak tady přenocujeme a zítra nás odsud někdo vyvede. *Mrkne na ní a následuje jí k regálům.* Víš, že ty knihy jsou skutečný, takže se jich můžeš doopravdy dotýkat? *Nakloní pobaveně hlavu na stranu. Myslí to jen ze srandy. Ta její bázeň, se kterou se hřbetů knih dotýkala, mu přijde dosti roztomilá.*

*Usmeje sa na neho a zase sa mu poďakuje, aj keď vie, že nemusí, ale má pocit, že slovíčko ďakujem vždy človeka zahreje pri srdci tak isto, ako obyčajný úsmev, či objatie. Jednoducho mala pocit, že niektorých slov nikdy nie je dosť. Trošku sa začervenala.* Tak to urobím vždy rada. *Povedala s úsmevom na tvári, keď sa jej tiež poďakoval. Bola rada, že chápal, aké je to byť niekým, kto vyčnieva z radu a kto nie je dosť dobrý pre svojich blízkych. Prikývla.* Ony sa to snažia zakrývať, ale jednoducho vidím na nich, že si zo mňa priali mať iného človeka. Dali mi síce možnosť výberu, ale vidím, že ich sklamalo i moje rozhodnutia. *Povedala pokrčiac ramenami. Sama videla, že jej mladších súrodencov potom viedli iným smerom ako ju samú. Prikývne.* Nie je to jednuduché, ale taktiež to ani nie je nemožné. *Povedala s vážnym výrazom na tvári, Prekvapene zdvihla obočie.* Ale toto tu je predsa knižnica! Tu ľudia nemôžu byť hlučný! *Rozhorčovala sa nad správaním niektorých osôb, ktoré ani nepoznala. Pomaly sa začne prechádzať pomedzi regále a jemne sa prstami obtiera o ich chrbty a číta pri tom názvy. Trošku sa zasmeje.* Ja viem, ale možno sa trošku bojím, aby sa mi v rukách nerozplynuli. *Povie a pridusene sa zasmeje. Nakoniec predsa len vytiahne náhodne jednu knihu a opatrne v nej začne listovať.* Ani som netušila, že môže byť toľko kníh na jednom mieste pokope. *Poznamenala.*

*Když vidí, jak se začervenala, musí se nad tím usmát, protože je rozkošná.* Ale už jenom to, že sis vybrala jít svojí cestou a udělala své rozhodnutí o tobě vypovídá, že jsi silná nezávislá osoba, která se jen tak nepodvolí někomu. A to je obdivuhodný. *Pousměje se na ní.* To máš pravdu. A ty to zvládneš. Tím jsem si jistý. *Mrkne na ní povzbudivě, protože opravdu věří, že se přes to dokáže jednou dostat a bude skutečně šťastná. A nebo se přes to dostanou její rodiče a nebudou jí dál trápit, což by samozřejmě bylo lepší.* To je pravda. *Přikývne a krátce se zasměje jejímu rozhořčení.* Ale ne všichni ukázkově dodržují pravidla. *Pokrčí ramenem a když vidí, jak bázlivě přejíždí prsty po hřbetech knih, zeptá se jí, jestli ví, že jsou skutečné a může je vzít normálně do ruky.* Neboj, nerozplynou. *Ujistí jí s úsměvem a na důkaz svých slov vytáhne z police jednu náhodnou knihu.* Vidíš? Pořád celá. *Zazubí se na ní a knihu vrátí zpátky.* Je za tím několik let sbírání různých titulů a pár přestaveb týhle místnosti. *Opíše místnost pohledem. Za ta léta, co palác stojí, se musela už několikrát přestavovat a rozšiřovat.*

*Počúva jeho slová a musí sa pri nich mimovoľne usmiať. Nikdy sa na to totiž nepozerala z tohto uhla pohľadu a mierne pokrčila ramenami.* Jednoducho som asi len nechcela ísť po vopred vyšľapanej cestičke. *Zamyslela sa nahlas.* /To, čo chcem robiť, by malo byť moje slobodné rozhodnutie, ktoré by mi iní nemali ovplyvňovať./ *Premýšľala, no pochybnosti tam boli ešte stále. Nakoniec sa na neho povzbudivo usmeje.* Tak v tom prípade to určite zvládneš aj ty. *Povedala a povbudila ho. Uvedomovala si, že na jeho pleciach toho muselo byť určite viacej a obdivovala ho, ako sa tomu stavia čelom a neodvracia sa od povinností a problémov. Nakoniec pokrúti hlavou nad ľuďmi, ktorí neradi dodržiavajú pravidlá.* To je akoby robili hluk v kostole! * Mračiac sa na nich sťažovala.* /Nemysliteľné!/ *Pozrie na neho, ako vytiahol jednu knihu a skutočne mu zostala v ruke, takže potom nasledujúc jeho príklad vytiahne ďalšiu a začne si v nej listovať.* Je neuveriteľné, koľko sa ich tu môže nazbierať len tak, že si človek kúpil jednu knihu tu a ďalšiu dostal od niekoho iného... *Povedala krútiac hlavou.* Môžem... môžem si aj niektoré požičiať? *Odvážila sa spýtať a s otázkou v očiach sa na neho pozrela.*

*Oplatí jí úsměv a pak pokýve hlavou.* Řekl bych, že vyšlapávání vlastní cesty ti jde skvěle. *Povzbudivě se na ní usměje.* Zvládneme to oba. *Přikývne, i když si tím u sebe není zas tak jistý. Radši to ale odsouhlasí a usměje se na ní, než aby nějak pochyboval a zatěžoval jí svými starostmi.* Jo, to jo. Ale někteří lidé prostě nedokážou mlčet, když mají. S tím nic neuděláme a nemá smysl se tím teď trápit a rozčilovat. *Povysune mírně koutky rtů, protože mu přijde vtipné, jak jenom zmínka o tom, že tu někdo nešeptá, jí dokáže takhle rozhořčit. Následně jí ukáže, že knihy jsou skutečné a vydrží v jednom kuse i když je vezme do ruky a s pobaveným úsměvem sleduje, jak ho napodobí.* Máme tu tým lidí, kteří se starají o to, aby tady byly ty nejdůležitější svazky. Nejvýznamnější autoři z Illey i ze zahraničí. A aby se nic nerozpadlo, takže často něco restaurují. Rozhodně se nenudí s tím, kolik je tu svazků. *Vysvětlí trochu, jak knihovna funguje a po její otázce se na ní usměje a přikývne.* Půjč si kolik knih chceš. *Pokrčí jedním ramenem. Věří, že s knihami nic neudělá.*

*Ešte širšie sa usmeje, keď jej povie nasledujúce slová.* Lenže niekedy mám pocit, že som sa na tej ceste stratila a musím sa vrátiť naspäť, aby som ju opäť našla. *Povie, pretože rodičia ju v niektorých veciach odmietajú podporovať, čo od nich nie je práve najmilšie, ale nuž taký je život - nie je to prechádzka ružovou záhradou. Prikývne, aby potvrdila jeho slová.* Je dôležité vedieť byť ticho a naučiť sa počúvať. Hlukom sa predsa ešte nikdy nič nevyriešilo. *Poznamená nakoniec a radšej sa prestane rozčuľovať nad tými ľuďmi, aj tak to nebude môcť zmeniť. Rozžiaria sa jej oči, keď povie, že sú tu ľudia, ktorí sa starajú len o knihy.* To musí byť fantastická práca... pracovať len s knihami. Toľko múdrosti sa v nich ukrýva... *Povedala zasnene a so smiechom pokrútila hlavou.* Už zase lietak v oblakoch. *Poznamenala a previnilo sa usmiala.* Človek si niekedy ani neuvedomí, aké bohatstvo skrýva obyčajná knižnica. *Povedala a šibalsky sa usmievala. Vrátila knihu naspäť, odkiaľ ju aj zobrala a vzala do ruky ďalší titul. Sptýtala sa ho, či si smie aj niektoré požičiať a keď jej privolil, nadšene sa usmiala.* Ďakujem! *Povedala a usmiala sa tak, že ukázala aj svoje biele zuby.* Veľmi veľa to pre mňa znamená. *Dodala na vysvetlenie, pretože si uvedomila, že sa asi správa priveľmi nadšene.*