Zahrady paláce

Jo, vážně. Kdybych to tak nemyslel, neřeknu to. Upřímnost je pro mě důležitá. *Zareaguje na její slova. Jak jinak, než upřímně. Být upřímný pro něj dost znamená a velmi rád by, aby byla upřímná i dívka, která se stane jeho ženou. Pousměje se, když vidí, jak Diane zčervenala.* Proč se červenáš? Každýmu se někdy něco nepovede. *Povzbudí jí, nebo se o to aspoň pokusí. Pak sám vystřelí a střed mine.* Takže jste soutěživá stejně jako já? *Nadzvedne obočí a pobaveně se usměje.* Ale jste dobrá. *Skloní jí poklonu, když sám míří a trefí se na vnější okraj středu. Potěšeně se přitom usměje.* Chtělo by to nějakou cenu, o kterou budeme soutěžit, co vy na to? Nemáte nějaký nápady? *Zeptá se jí.*

Dobře. Tak tedy děkuji. *Ona většinou říkala, co si myslela. Často tím lidi štvala. Při selekci někdy svojí poznámku spolkla, ale stejně většinou řekla, co si myslí.* Měla bych s tím umět zacházet. Přeci jen jsem voják. *Na svůj titul byla neuvěřitelně hrdá. Opřela se o luk zabodnutý do země. Otec jí za tohle vždycky huboval, ale ona to pořád dělala a v nejbližší době s tím nehodlala přestat.* Možná? *Řekla s úsměvem. Ne vždy se hrnula do soutěžení po hlavně, ale ráda vyhrávala.* Ale vypadá to, že vy jste lepší. *Zhodnotila jeho trefu.* Můžeme. *Zamyslela se nad tím, o co by se mohli vsadit. Pak se potutelně usmála.* Co takhle: když vyhraju, dáte mi pusu. *Jakoukoliv, bylo jí to jedno. Stejně věděla, že prohraje. Tak aby to byla alespoň zábava.*

Není za co přece. *Odmávne to rukou s milým úsměvem na rtech.* V dnešní době se luky používají naprosto minimálně. Vlastně mi to pro vás jako vojáky přijde trochu už zbytečné to umět. Důležitý je boj zblízka a střelné zbraně, ty se využívají. Samozřejmě, když se nedá násilí nějak rozumně zabránit. *Nebyl zastáncem toho, že násilí řešilo vše a okamžitě, uchyloval se k němu jen v momentech, kdy se tomu když už všelijaké mírumilovné cesty selhaly.* Takže určitě. *Odhadne dle jejího úsměvu.* Nepředbíhejte. Jenom štěstí. *Pokrčí nad tím rameny a pak navrhne soutěž. Nad jejím návrhem se usměje.* Tak dobře. Když vyhraju já, dlužíte mi tanec na plese. *Mrkne na ní.* Na kolik ran hrajeme?

*Princův názor na násilí si okamžitě zapsala do pomyslného deníku.* Taky pravda. *Než by stihla založit šíp do luku, už by dávno měla vystřílený celý zásobník. Sice nebyla nijak obrovská, neměla široká ramena, ale měla výdrž a byla mrštnější než spousta mužů. Pro ni byl boj pěstmi spíše taktická záležitost. Nechat soupeře se vyflusat a pak mu vrazit pořádnou do nosu. Překvapí jí, že nedostane za nápad s pusou vynadáno.* Dobře. *Přijala i jeho sázku.* /Ale jestli vám pošlapu boty, výsosti, tak se na mě nezlobte./ Dala bych na šest ran. *Šest, protože to bylo její šťastné číslo.* Budeme se střídat, nebo budeme střílet najednou? *Zeptala se zase ona. Prsty netrpělivě klepala o dřevo na luku. Chtěla už vědět, kdo z nich vyhraje. Přešla k terči a vytáhla z něj zapíchnuté šípy a okamžitě je vrátila zpátky do toulce.*

*Jejich sázka se mu opravdu líbí, takže v ní nevidí nejmenší problém. Jasně, rodina se mu asi vysměje, jestli o tom někdy uslyší, protože vždycky bylo normální, že princ požadoval jako výhru po účastnici polibek - slyšel milion příběhů ze Selekce svého táty a dědy a něco málo i z té jeho pradědy - a ne naopak. Ale už si tak nějak zvyknul na to, že on je vždycky jiný, nevadí mu to.* Dáma má přednost. Můžete střílet najednou jako první. *Usměje se na ní a sám dojde vytáhnout šípy, které předtím vystřelil na svůj terč. Vrátí se zpátky na místo vedle ní a pečlivě sleduje, jak se jí povedou její rány. Přitom se na chvíli v myšlenkách pozastaví nad tím, jestli se mu náhodou více nelíbí možnost prohrát. Možná nebyl až tak odlišný, jenom se ke všemu dostal jiným způsobem. Daleko nevinnějším, dá se říct.*

Tak dobře. *Souhlasila a počkala, až si princ posbírá své šípy. Mezitím se postavila na co nejlepší místo, odkud by mohla střílet na vybraný terč. Zvedla koutek úst do lehkého úsměvu. S úsměvem jde všechno lépe, než když se člověk na všechno mračí. Ovšem zamračený výraz vystřídal úsměv jakmile trefila okraj terče. Namířila znovu a trefila se kus od středu. Další dvě rány letěly obě malinko blíž ke středu. Pátý šíp se zabodl do středového kruhu a šestý kousek od něj. Nakonec se s docela spokojeným úsměvem obrátila na prince a odešla ze svého místa. Poté sledovala, jak se zadaří jemu. Znovu se opřela o luk a sledovala každou jeho ránu.*

*Sleduje její střely a do toho si počítá, jak musí střílet, aby vyhrál. Všechno je to jednoduchá matematika a s výpočten trajektorie i trocha fyziky.* Dobré rány. *Pokýve uznaně hlavou, když dostřílí. Vezme do ruky svůj luk a začne sám střílet. Hned první střela se mu povede trefit do středu. Druhá jen o kousek vedle. Třetí se čtvrtou se vzdálí víc a pátá se zabodne uprostřed cesty od okraji ke středu. Skryje menší potěšený úsměv, protože prohrát vlastně zamýšlel. Vzhledem k tomu o co hráli, se mu to jeví jako výhra. Otočí se zpátky na Diane.* Vypadá to, že o vítězi je jasno. *Zhodnotí a přitom odloží luk s toulcem na nedaleký stůl. Pak k ní dojde a zastaví se od ní tak blízko, že je dělí pár centimetrů.* A já ti asi něco dlužim. *Vydechne, zatímco se k ní sklání. Vezme do dlaní její obličej a věnuje jí jemný polibek. Není ale tak krátký, jak se dalo čekat, její sladké rty si vychutná a sám sleduje, co s jeho tělem dělá blízkost toho jejího. Jako vždy jde o podrobnou analýzu. S úsměvem se po chvíli odtáhne.* Bylo by fajn si tykat, co ty na to? *Mrkne na ní a palcem jí pohladí po tváři, než ruce spustí.* Už budu muset jít, ale luk a terč tu budeš mít vždycky k dispozici. Měj se krásně. *Rozloučí se s ní s úsměvem na rtech a pak se vydá s rukama v kapsách kalhot zpátky k paláci.*

Díky. *Poděkovala a stoupla si stranou. Mírně se zamračila, když hned první ránu trefil přímo do středu.* /Vypadá to, že se půjde tancovat./ *Jeho další rány jí ale překvapí. Myslela si, že se trefil všemi. To, že 'vyhrála' jí došlo, až když se k ní začal přibližovat. Překvapeně vykulila oči, ale následně se jí na rtech usadil drobný úsměv.* Uhmmmhmm. *Odsouhlasila mu to a sledovala, co udělá. Překvapeně mu polibek oplatila. Čekala jen rychlou pusu na tvar, ne jemný polibek. Úsměv neopustil její rty.* To není špatný nápad. *Odolala pokušení naklonit hlavu tak, aby mu tváří zůstala opřená o ruce.* Díky, to je moc milé. *Poděkovala. Určitě se tu ještě zastaví, aby si natrénovala trefu.* Přeji hezký den, výsosti. *Zavolala ještě za ním. Pak se pořád s úsměvem na rtech vydala vrátit luk na místo, kde ho vzala a odešla zpátky do svého pokoje.*