Zahrady paláce

*Vidí, že dívka si na vychování zakládá. Sama se snaží chovat co nejvíc zdvořile dokáže, aniž by ale působila jako nějaká namyšlená princezna. Ráda by si tu našla nějaké přítelkyně, které by jí pomohli přečkat Selekci, na jejímž konci se neožení pouze její bratranec, ale i ona sama. Rozdíl mezi svatbami bude akorát ten, že Xavier si - i když z omezeného výběru - může volně vybrat, zatímco ona má dohodnutý sňatek už několik let kvůli spojenectví.* To určitě ano. Řekněte Xavimu, třeba vám jí nakreslí. *Poradí jí pobaveným tónem hlasu. Ani si neuvědomí, že zatímco ona zná Xaviera od mala a říká mu takhle zkratkou jména, pro ní je to stále neznámý princ.* Je to zajímavé. Ale když chce člověk zmizet z dohledu rodiny, je to pak těžší. Na každém rohu je nějaký příbuzný. *Pokrčí rameny. Sama si z toho nic nedělá a myslí to jako vtip. Nemá proč utíkat. Nemá ani kam a ví, že by se jí to nepovedlo.* Myslím, že už jenom vylosování do Selekce vám muselo otevřít spoustu dveří do budoucnosti, i když je sama ještě třeba nevidíte. *Pousměje se na ní. Přeci jen na účast zde jsou peněžní odměny, ona je nyní třetí, slavná po celé zemi ... určitě nebude mít špatný život, ani kdyby nevyhrála Xavierovo srdce.*

*Snažila se tu chovat zdvořile. Bylo pro ní těžké se nesplést když jí nikdo etiketu neučil, vlastně až teď v paláci. Občas by tu ráda nějakému řekla drž hubu ale tím by si leda tak vysloužila nálepku nevhodná. Jejím cílem nebylo vyhrát srdce Xaviera, ale dostat se co nejdál. Lásku byla ochotná nechat jiné dívce, ale sama si ukradne slávu. Když se zmíní o mapě a princi nehodlá dělat upjatou.* Když jí nakreslí tak vám jí klidně i ukážu. *Řekne pobaveně a s lehkým úšklebkem. Častěji se šklebila, přeci jenom úsměvy měla až moc natrénované a občas pro ní byly nepřirozené. Vlastně by si chtěla vyzkoušet jaké je to mít příbuzné všude na světě, ale asi to nebylo vždy ideální.* Všechno má svoje plus a svoje mínus a příbuzné si hold člověk nevybere. *Pronese s lehkým vtipem v hlase. Sama o tom věděla své. Otce neznala, matka se raději předávkovala než aby se o ní starala a jediný kdo se jí ujal byla její teta a strýc. Občas přemýšlela nad tím jaký by byl život s její vlastní matkou, ostatně ona vypadal teď úplně stejně jako její matka v době když se předávkovala.* Věřím v to že se my život změní celý, vlastně už se mění. *Ona se sem přihlásila proto aby se její život změnil, možná přemýšlela jako mrcha, ale v hloubi duše byl ten anděl co se v ní skrýval a pomalu tam umíral.* A vy jste tu jenom na návštěvě že? *Zeptá se malinko zvědavě. Nechtěla vyzvídat ale něco by se hodilo vědět.*

Tak to jsem opravdu zvědavá. Je pravda, že můj bratranec má mnoho talentů, ale nějaký kreslící jsem u něj ještě neviděla. *Pronese pobaveně. Spíše než Xavieorovo kreslení by jí ale překvapilo, kdyby jí skutečně nějakou mapu nakreslil. Sice jeden z jeho velmi dobrých talentů je to, jak to umí se ženami, ale zrovna tyhle metody jeho oblíbené nebudou. To už se radši svlíkne a dovede dívku do svojí komnaty rovnou, jakožto nejdůležitější části paláce. Aspoň tedy pro ty, které sem přijeli hlavně obdivovat to, co má v kalhotách.* Ano, to máte pravdu. Zní to jako kdybyste mluvila z vlastní zkušenosti. *Nakloní hlavu mírně na stranu. Je na dívce, jestli to vezme jako pobídnutí, aby se rozpovídala o své rodině nebo jí dá jen za pravdu. Nechce na ní tlačit a nic vyzvídat. Nikdy taková nebyla pokud nešlo o někoho z jejích nejbližších. Tam se byla ochotná klidně i dohadovat, aby jí prozradili pravdu o tom, co je trápí.* To určitě ano. Musí to být zvláštní, když se vám život takhle obrátí vzhůru nohama. Jak se vypořádáváte s tou vší pozorností od médií? Někdy dokáží být dost otravní a říct i něco, co člověka docela raní. *Poznamená. Zná to z vlastní zkušenosti. A to měla celý život si na reportéry a fotografy zvyknout. Pokaždé si ale najdou něco jiného, do čeho šťourat a jak lidem ublížit jen aby dostali dobře zaplaceno a lidi to chtěli číst. Tady nešlo o to, co koho zraní, ale o pouhý byznys.* Jsem tu jako zahraniční host. Zároveň se tu mám během Selekce seznámit se svým snoubencem. Tím, že tu mám blízkou rodinu, tak jsem tu hlavně z tohohle důvodu a abych Illey a hlavně Xavimu vyjádřila podporu. Když narazíte na někoho, kdo v Illejské královské rodině nemá příbuzné a je ze zahraničí, tak jde většinou o utužení vztahů mezi zeměmi. Často vyjednání i nějaké té smlouvy, aby si země polepšily a zamezilo se válkám. A pak taky o to si celou tu show, jakou Selekce nabízí, užít naplno z první řady. *Pokrčí rameny. I o tom to bylo. Občany Illey přitáhne Selekce, ale také i to, co se dozví o zahraničních hostech a že je tady mohou zahlédnout. Opět šlo i o jakýsi vnitřní byznys, kde šlo o co největší pozornost bez ohledu na to, jestli to člověku vyhovuje nebo ne.*

*Pozasmála se když slyšela o kreslícím "talentu" prince Xaviera. Zatím jí moc nezajímal, neznala ho a nepatřil na seznam jejich nejbližších lidí. Ona sama měla talent možná tak na vaření a na to těžit z každé příležitosti co nejvíce.* Já bych takovou mapu asi taky nenamalovala, ale nějaký aspoň požární plánek by tu mohl být. /Přeci musí vědět kudy se odsud má běžet, kdyby tu hořelo, nebo útočili rebelové. Útok rebelů nikdy nezažila, u ní doma na severu byl klid a tak o nich slyšela jenom ze zpráv a vyprávění.* Každý má nějakou nepříjemnou zkušenost s příbuznými a nějaké problémy v rodině. *Pokrčí nad tím rameny. Nechtěla všechno vyprávět každému na potkání. Nebylo o co stát a ona se jen tak nikomu neotevře, byl zázrak že se nějak bavila s Xavierem. Nevěděla co jí má říct na ty media, že je tu jenom kvůli prosazení. /Ne to jí neřeknu./ Zatím jsem jich tolik nepotkala, ale věřím v to že tu pozornost zvládnu. Ostatně jsou placení za to že jsou vlezlí a otravní. *Ona si hodlala užít tu pozornost a zůstat na vrcholu slávy i po selekci. Poslouchala se zájmem její slova. Nechtěla dělat v paláci chyby a přešlapy. Ty by jí nikdo neodpustil. Jak tak poslouchala jí by nevadilo být princezna. Ona by dohodnutý sňatek snesla.* Tak myslím že žádná země nepotřebuje aktuálně válku, nebo nějaký konflikt. *Řekne svůj názor a nemyslí si že by ze selekce byla válka.* Pořád je to show pro národ, akorát na konci máte místo peněz jedno z nejtěžších rozhodnutí života. *Vlastně by nechtěla být princ Xavier, ona by si pravděpodobně vzala tu která by nejvíc vyhovovala lidu a byla nejchytřejší.* /Bůh ví jestli takový není./ *Podívá se na své hodinky, na ruce* Budu muset jít, komorné mě chtěli na zkoušku šatů na ples. Nicméně jsem vás ráda poznala vaše výsosti. *Malinko se pousměje na rozloučenou a vydá se do paláce.* /Nějaké to přátelství s princeznou by se mi hodilo. Budu muset na ní ještě natrefit.*

No... Na žádný jsem tu za celý život nenarazila, ale když narazím na strejdu Jace, poprám se. *Slíbí jí. Možná je pro dívku divné, že mluví o králi takhle, ale pro ní samotnou bylo zase divné ho oslovovat titulem. V rodině si na to nikdy moc nepotrpěli a Jace používal svůj titul jen v nejnutnějších případech, kdy klidný přístup a další možnosti selhali. Nerad se k tomu uchyloval, protože nechtěl svého postavení zneužívat a takhle to mají skoro všichni. Ona sama také svého titulu nezneužívá. Spíš se snaží chovat, jako kdyby ani urozená nebyla a byla úplně normální, aby mezi lidi lépe zapadla.* Jo, to máte pravdu. *Přikývne. Chápe, že ne každý se rád svěřuje, pro ní samotnou to také není úplně šálek kávy, takže na ní nijak netlačí a spokojí se s touhle odpovědí.* Přesně tak. A tohle je jedna z nejjednodušších cest, jak toho dosáhnout. *Pokýve hlavou.* A jedno z nejzásadnějších, protože tím na dost let ovlivníte nejen samy sebe, ale celou zemi. *Doplní. Na jednu stranu tohle Xavierovi nezávidí, ale na druhou stranu mu závidí, že má alespoň nějaký volný výběr.* Já vás také. Užijte si zkoušku, ty šaty budou určitě nádherné. *Rozloučí se s ní a sama si ještě obejde kousek zahrad, aby spálila více kalorií a pak se vydá do paláce.*

*Co je ta nejlepší věc, kterou můžete udělat po nepovedeném chatu se sourozenci? Pro Fredereka je to určitě procházka zahradami. Proto právě teď stojí na jejich okraji, v bílém tričku a maskáčových kalhotech rozmýšlí se snad uplně nadevším. Proč? Protože schopnosti jeho mozku spolupracovat jsou teď opravdu nanic. Celý svět se mu hroutí pod nohama a na něj je toho prostě moc. Ještě měsíc zpátky si myslel, že ví všechno a že se podle toho dokáže zařídit. To teď ale neplatí. Neví nic a nedokáže pomoct nikomu. Ani své těhotné sestře, ani bratrovi, který je najednou král. Ale hlavně nedokáže pomoct sám sobě. Takže stojí na kraji zahrad, jeho výraz je nepopsatelný a jeho mysl nevnímá. Tělo je naprosto vyčerpané z několika probďených nocí, vlasy neupravené a tkanička levé boty nezavázaná.*

*Lorenzo stále nechtěl přijmout fakt, že je vlastně tady. Poslal ho sem otec, on sám by sem nikdy nejel. Proto se zatím pořád nějak vyhýbal lidem a objevoval palác a vše kolem něj. Tentokrát se vydal do zahrad, přírodu má rád, pomáhá mu uklidnit mysl. Jak se tak všelijak procházel a obdivoval květiny, nevšiml si, že kousek od něj kdosi stojí. Až když ho zahlédl, zastavil se a zamyslel se, jestli nejít jinudy, přece jen ten někdo chtěl být asi sám. Všiml si ale jeho rozvázané tkaničky, tak se vydal za tím mužem, aby mu to oznámil.* Ehm.. *Odkašlal si, aby na sebe upozornil.* Máte rozvázanou tkaničku. *Ukázal na botu, načež si strčil ruku do kapsy. Opět neměl ponětí s kým mluví, i přesto že studoval, kteří hosté tu jsou. Nic z toho si nepamatoval.*

*Postával by na jednom místě ještě hodně dlouho, kdyby ho z přemýšlení nevytrhl něčí hlas.* Vážně? /Tkaničky vázat umím. A taky to vždycky dělám, takže.../ *Sjede pohledem k bote.* /A nebo taky ne./ *Povzdechne si a skloní se ke tkaničce pokusí se na ní udělat uzel. Na asi třetí pokus se mu to konečně podaří a on se spokojeně zvedne.* Díky, vůbec jsem si toho nevšiml. *Pokusí se o úsměv. Vypadá to ale spíš jako kdyby zubaři ukazoval, že i jeho stoličky jsou perfektně bílé.* Tebe neznám. *Oznámí mu a ani se neobtěžuje s vykáním.* Jsem Frederek. *Pokusí se o přátelský tón. Ne jizlivosti nemá náladu. Vlastně nemá náladu na nic. Nejradši by se zahrabal hluboko do země a umřel tam. Ikdyž. Ne. Ani na umírání nemá náladu.* Ze Švédska. *Dodá ještě, aby nově příchozí vydedukoval, že je královský.*

*Od doby, co Hunter odjel do Rakouska, tak má nějak pocit, že tu pro ní není místo. Jako kdyby do paláce patřila jenom v případě, že je tu i on. Začátkem týdne jí pustili z ošetřovny s tím, že tam dochází pravidelně na kontroly a hlavně na noc bere pořád docela silný prášky proti bolesti, aby se vyspala. Celkově už jí nedělá tolik problém normálně fungovat, i když pohyblivost v zádech má pořád dost omezenou a nedokáže se o ně opírat nebo na nich spát. Ale už se s tím naučila nějak žít, takže jí to takový problém nedělá. Její největší problém je momentálně strach o Huntera, který se znásobil na naprosté maximum po návštěvě, kterou měla včera večer. Ví, že to byl někdo z Rakouska, takže tuší, že to tam nejde podle plánu a hrozně se bojí toho, co s Hunterem bude. Ona sama vyfasovala pár modřin, dost velký monokl a pohmožděný malíček na ruce. Nebo si to aspoň nalhává. Má ho dost nateklý a když se podívá z jednoho úhlu, vidí, jak je i trochu divně zkroucený, takže bude dost možná i zlomený, ale nechce znova skončit na ošetřovně, takže bolest nijak moc neřeší. Potřebovala na čerstvý vzduch, takže si vzala nějaký pohodlný svetr, který jí nevadí na zádech a džíny a vydá se do zahrad. S sebou má i svůj blok a tužku. Na ošetřovně měla dostatek času k vymýšlení básniček, které se teď všechny snaží nějak normálně napsat do bloku, aby měly hlavu a patu a zněly dobře. Posadí se k jednomu stromu, který má nedaleko i lampu, aby na písmena viděla a dá se do dalšího skládání. Zrzavé vlasy má rozpuštěné, takže jí lemují tvář a dělají pomyslnou hranici mezi jí a zbytkem světa. Navíc tím také před případným kolemjdoucím skrývá monokl, který se jí vybarvil do sytě fialové okolo celého oka a trochu i na tváři.*

*Hned, jakmile byl v letadle na cestě do Rakouska, se mu po Pers začalo stýskat. Nechtěl ji tam nechávat samotnou, chtěl se o ní starat a dávat na ní pozor, ale nešlo s tím nic udělat, zkrátka musel odletět do Rakouska, setkat se tváří tvář s otcem a nechat se korunovat na nového rakouského krále. Korunovace kupodivu opravdu vyšla, konečně se viděl s matkou a jakmile se zase otáčel na letiště, snad už doufal v to, že se svému otci přeci jen podaří vyhnout. Jenže to se samozřejmě nestalo. Chtěl mu utéct, ale vzhledem k tomu, že stále kulhal na nohu, kde ho při trestu Pers rebelové střelili do kolene, věděl, že by toho moc neuběhl, už vůbec ne s berlemi. Jeho otec byl plný zuřivosti, snad takhle vzteklého ho ještě neviděl. Že začátku se pokoušel bránit, ale poté už ztrácel sílu a jen se soustředil na to, aby zůstal při vědomí. Kopal ho do zraněného kolene, do břicha, do zad a párkrát ho kopl i do obličeje. Na břiše má dvě krvavé podlitiny, na záda si naštěstí nevidí, ale počítá s tím, že tam má také alespoň malou podlitinku. Žebra má určitě naražené. Obličej je na tom možná nejhůře, jelikož vyvázl se zlomeným nosem, natrhlým obočím a dost tmavým monoklem. Na koleno skoro nedošlápne, má jediné štěstí, že měl s sebou ty berle, o které se mohl opírat. Poté otce pod rozkazem svého nového postavení vyhostil z paláce a zakázal mu do něj přístup. Když měl tohle splněno, hodil si přes sebe černou mikinu s kapucí, pod kterou skrývá svou tvář, aby jej nějakej zvědavěc neoslovil. I když ho bolelo celé tělo, sedl na nejdřívější letadlo a vydal se zpět do Illey, za Pers. Musel zkontrolovat, že je v pořádku, jeho táta byl psychopat, věděl, že by ji dokázal ublížit, čímž by ublížil i jemu. V letadle ještě spokl tři prášky proti bolesti, než vystoupil a nechal se odvést k paláci. Bylo těžké skrýt rány na svém obličeji, ale i tak to dal a brzy se skrze zahrady dostával do paláce. Tedy, dokud si nevšiml zrzavé dívky, jeho dívky, sedět u stromu.* Pers! *Zavolal, dobelhal se k ní, načež odhodil berle a posadil se před ní.*Prosím, řekni mi, že jsi.. *Opatrně ji zvedne bradu, načež jí opatrně položí ruce na tváře. Klouby má také dost odřené z toho, jak se zprvu snažil bránit otci. Jakmile si všimne jejího tmavého monokla, který jí sahá až na tvář, nasucho polkne.* Ublížili ti.

*Sedí pod jedním stromem v tureckém sedu a snaží se vymyslet co nejvíc nejlepších rýmů a slok do básničky, která jí v hrubých obrysech napadla už na ošetřovně. Záda má trochu shrbená, aby se neopírala o strom za ní a tím si nerozdráždila rány na zádech, které teď už tvoří převážně strupy, které se začínají hojit a po okrajích pomalu tvořit jizvy. Je opět mimo realitu, ponořená do světa básniček, jak je u ní zvykem. I když tehdy nepřiznala nahlas, že je snílek, když se s Hunterem potkali u starého jezírka, vlastně jím dost je a nedělá jí problém se zasnít naprosto mimo realitu. Povede se jí to i teď a probudí jí až když někdo zakřičí její jméno. Zmateně zamrká a než se stihne rozhlédnout, dotyčný je už u ní. Hned jí dojde, že je to Hunter. Opatrně se na něj podívá, ale dává si pozor, aby vlasy měla pořád nahrnuté před okem, kde má monokl, ale jakmile jí chytne za tvář, vlasy se jí odhrnou a tmavou modřinu odhalí.* Jsem v pořádku, vážně. Nic hroznýho. Je to pár modřin a naražený malíček. *Vychrlí ze sebe rychle a starostlivě stáhne obočí, když si všimne jeho stavu. Konečky prstů mu rychle přejede po tváři a pak to nevydrží a obejme ho, protože jí děsně chyběl. Ale snaží se dávat pozor, aby mu nějak neublížila, kdyby byl zraněný i jinde.* Tolik jsem se o tebe bála. Že to nevyjde, že už tě neuvidím. Nedokázala jsem na to přestat myslet. *Začne mluvit rychle jako většinou, když je nějak nervózní nebo se v ní odehrává spousta silných emocí.* Co se stalo? Jak hodně ti ublížil? Vyšlo to nebo ne? Měla...měla jsem jet s tebou, třeba bych to mu dokázala nějak zabránit, pomoct ti. Měl sis vzít stráže. Vždyť tě mohl zabít... Já ... nevim, co bych bez tebe dělala. Bez tebe jsem tady ani neměla co dělat. *Zavrtí rychle hlavou a párkrát zamrká, jak jí v očích zaštípe náznak slz, které zaplaší. Radši se ale rychle donutí zmlknout, aby měl vůbec šanci zodpovědět její otázky.*

*I když bolest po tom, co ho otec zmlátil byla sice opravdu hodně silná, ale i tak pořád byla slabší než všechny myšlenky, které mu zaměstnávaly mysl. A samozřejmě to byly jen a pouze myšlenky ohledně Pers, zvlášť po tom, co měl takové tušení, že jeho otec vypustil z úst její jmění při tom, co do něj kopal. Bál se, že za ní někoho jeho otec poslal, aby ji ublížil. Proto i když ho bolelo celé tělo, se poté sebral a nasedl na nejdřívější letadlo, které ho dostalo do Illey. Jakmile opustik letadlo, nechal se autem odvést k paláci, ke kterému se následně dostává skrze zahrady. Avšak, jakmile si všimne Pers sedět u stromu, zavolá na ní a když je téměř před ní, zahodí berle a rychle si před ní sedne, načež si opatrně vezme její obličej do dlaní.* To oko nenapovídá tomu, že bys byla v pořádku. *Zavrtí hlavou a když se zmíní o malíčku, podívá se na její ruce. Jakmile si všimne, že na jedné ruce má malíček opravdu oteklý, chytí ji jemně za zápěstí a začne malíček zkoumat.* Nemáš ho natažený, Pers. Je zlomený. *Silně se kousne zevnitř tváře a když se ho začne na obličeji dotýkat, podívá se jí do očí a rovnou si i stáhne kapuci. Jakmile ho Pers obejme, má co dělat, aby bolestivě nesykl kvůli naraženým žebrům. I když si dal léky na bolest, stále je cítil. Moc rád by Pers objal nazpátek, přitiskl si ji k sobě a zabořil by ji obličeje do ramene, ale ví, že nemůže. Tím by ji akorát ublížil.* Také jsem se o tebe strašně bál, chyběla jsi mi. *Zamumlá ji do vlasů, do kterých ji láskyplně políbí.* Vyšlo to. Táta už není král, ale počkal si na mě, aby ze sebe vylil ten vztek, že jsem to dokázal. Že jsem ho dokázal dostat z trůnu. A poté, jsem ho už díky svému postavení, vyhnal z paláce a zakázal mu do něj přístup. *Vysvětlí rychle, avšak zamračí se, když se jej zeptá, zdali je ještě někde zranění.* Ostatní věci jsou maličkosti. *Pokusí se jí uklidnit a poté se opatrně odtáhne a donutí ji, aby se mu podívala do očí.* Ne, Pers. Je dobře, že jsi zůstala. Příšerně mě mrzí, že ti ublížili, ale.. Kdybys jela se mnou, skončila by jsi mnohem hůře. Ten chlap by udělal všechno pro to, abych vážně trpěl. A trpím nejvíce, když ti někdo ubližuje. Když nejsi v bezpečí a v pořádku.. *Začne ji zlehka hladit po tvářích, když si všimne jejích slz v očích.* Ššš.. Jsem tady. Jsem s tebou, oba jsme spolu. Už máme všechno špatné za sebou, teď bude vše jen dobré, ano? Už ti nikdo neublíží, Pers. Slibuji, že ne. Nedovolím to. Mrzí mě, že se k tobě dostali. *Šeptne a sám rozmrká slzy. Už nechce brečet.* Pojď sem. *Roztáhne ruce, aby ho mohla znovu obejmout. Udělal by to sám, ale její záda mu v tom brání.* Měl bych jít s tebou na ošetřovnu. Na to oko by se ti hodil led a ten prst by ti měli srovnat a dát do dlahy.

*I když se snaží mít přes oko přehozené vlasy, stejně tu modřinu nedokáže skrýt a on jí vidí.* Jsem v pořádku, vážně. Nic to není. Ani to nebolí. *Snaží se ho uklidnit, aby o ní neměl tolik starostí, protože by si je měl dělat spíše sám o sebe. Trochu se zamračí, když chytne její malíček, protože nechce, aby se o ní ještě víc bál.* Budu v pořádku, nic to není. *Zopakuje stále tvrdohlavě, i když používá konejšivý a mírný tón hlasu. Pak si všimne i stavu jeho tváře a když si sám odhrne kapucu, vykulí oči nad tím, jak zle to vypadá. Prudce vydechne a pár vteřin na jeho rány vyděšeně zírá.* Huntere... *Vydechne potichu a nevěřícně potřese hlavou. Nechápe, jak může někdo tohle udělat vlastnímu dítěti. Nakonec to nevydrží a obejme ho. Částečně tím chce utěšit jeho, částečně sebe a část jí se chce přesvědčit, že je doopravdy skutečný a nerozplyne se jí mezi rukama. Pousměje se, když jí políbí do vlasů, i když převládá pořád strach o něj a naprosté zděšení a nevěřícnost vzhledem ke krutosti jeho otce. Když slyší, že to vyšlo a on sesadil svého otce z trůnu, má pocit, že jí z hrudi spadnul obrovský kámen a zalije jí úleva.* To je dobře. Už ti neublíží. Už na tebe nemůže. Budeš se mít dobře ty i celý Rakousko. *Usměje se na něj.* Nevypadá to jako maličkosti, Huntere. *Namítne se staženým obočím a pak mu oplatí pohled do očí a v těch jejích je vidět čistě jenom starost o něj.* Jsem v bezpečí a pořádku, ano? Už nebudeš trpět. *Ujistí ho potichu a lehce přivře oči, když jí začne hladit po tvářích. Je tak ráda, že už si nemusí dělat starosti s tím, jestli je někdo sleduje nebo ne. Teď už se můžou navzájem dotýkat, jak jen chtějí.* Ale mě nejde o mě, přece. Jediné, co mi dělá starosti jsi ty. To, že se k tobě otec zase dostal a ublížil ti. Že zase musíš trpět bolestí a mít nějaký rány. *Namítne, protože ona je to poslední, o co si dělá starosti a co jí trápí. Po jeho pobídnutí ho obejme okolo pasu a zaboří obličej do jeho hrudi. Sama navede jeho ruce, aby jí obejmul okolo pasu v dolní části zad, kde jí to prakticky vůbec nebolí, protože chce plnohodnotné objetí a ne jen nějaké poloviční.* Už tam znova nechci. Nebolí mě to, není potřeba tam chodit. Jedinej z nás, kdo by tam měl jít jsi ty. Ty rány v obličeji nevypadají moc dobře. *Potřese lehce hlavou, ale nakonec se pousměji.* Neměla bych vám teď vykat a klanět se, králi? *Použije jeho nový titul a pousměje se nad tím, jak to zní.*

*Ohledně Pers je velmi všímavý a když si vezme opatrně její obličej do dlaní, vlasy ji z obličeje spadnou a tak se mu poskytne pohled na její monokl, který vypadá opravdu špatně, protože jí sahá vlastně až na tvář, což ho vyděsí.* Jsi v pořádku? Máš monokl pomalu přes půlku tváře a zlomený malíček, Pers. *Vydechne, když si začne prohlížet její dlaň a aby na to viděl lépe, stáhne si kapuci, kterou si zakrýval více méně svou tvář.* To nic. *Pronese konejšivě a lehce zavrtí hlavou, když vysloví jeho jméno. Následně ji nechá, aby ho objala, protože doufá, že ji jeho blízkost alespoň trochu uklidní. Políbí ji do vlasů a zároveň ji pohladí po vlasech, přičemž se lehce nadechne její vůně, aby uklidnil i sám sebe v tom, že jsou spolu a že už je všechno špatný za nimi. Alespoň to nejhorší určitě. Když se ho začne vyptávat na různé otázky, především na to, co se stalo a jestli se to povedlo, na vše ji začne odpovídat. Naštěstí se mu to opravdu podařilo, byl korunován na krále a jeho otce po tom, co si to s ním vyřídil, poslal pryč.* A ty se budeš mít dobře s námi, ano? Nikdo na tebe už nikoho nepošle a nás dva už nebudou svazovat žádná pravidla. *Zastrčí ji pramínek vlasů za ucho. Vážně ho hrozně mrzí, že ji zapletl do svých problémů s otcem a ublížili i ji. Měl v tom zůstat jen on.* Ale jsou to maličkosti, Pers. Vypadá to hůře, než jak to je. *Pokouší se jí přesvědčit, než se jí podívá do očí. V jeho očích jde vidět to samé - pouze starost o ní.* Hlavně ty už nebudeš trpět. *Jemně se pousměje a začne ji zlehka hladit po tvářích, aby ji nijak nepřitlačil na její ránu na obličeji, nechce ji způsobovat ještě více bolesti. Je skvělý pocit, že se jí může v klidu dotýkat.* Já trpím nejvíce tehdy, když trpíš ty, Pers. Tobě opět někdo ublížil. Ještě se ti pořádně nezahojila záda a už máš další rány. *Povzdychne si. Doufal, že to bičování pro ní bude konec bolesti. Plánoval, že se postará o to, aby se jí už nic nestalo. Neměl nejmenší tušení, že jeho otce napadne něco takového. Pobídne ji, aby jej objala a když mu navede ruce na její spodní část zad, opatrně ji obejme a jednu tvář, která je na tom lépe, si o ní zlehka opře.* Vážně bys tam měla jít, Pers. Ten prst potřebuješ narovnat, kdyby sis ho nenechala narovnat, srostl by ti špatně. Já vím, že už tam nechceš, ale s tím prstem bys poté mohla mít problémy, no tak. *Zamumlá ji do vlasů a přivře oči.* O mě se teď nestarej, Pers. Mysli chvilku také na sebe. *Chtěl by, aby chvilku byla sobecká a nemyslela jen na něj. Přijde mu to roztomilé, jak se o něj bojí, ale ví, že tím poté přehlíží sebe, což se mu nelíbí. Po její otázce se pobaveně pousměje.* Jen to ne, prosimtě. Jsem stále jen tvůj Hunter. *Tiše se zasměje a znovu jí políbí do vlasů.*

Nic to není, vážně. Neboj se. Nevypadá to sice moc hezky, ale nebolí to. Klid. *Snaží se ho nijak uklidnit. Sice prstem prakticky nepohne a při nějakých silnějších dotecích jí monokl bolí, ale nechce, aby se o ní bál, když na tom sám není o moc líp.* Nevypadá to jako nic. *Namítne a má pocit, že se teď jejich role obrátili oproti tomu, jak to bylo ještě před pár minutami. Obejme ho a slastně vydechne, když cítí, jak jí políbí do vlasů. Miluje tyhle jemné láskyplné doteky, během kterých může cítit jeho vůni, teplo jeho těla a slyšet tlukot jeho srdce. Je hrozně ráda, že všechny plány vyšly a on je králem. Teď už mu nikdo neublíží, ne jeho otec, a Rakousko se bude mít dobře, protože je odteď v těch nejlepších rukách.* Všude jsou vždycky nějaký pravidla. Teda v tomhle případě teď doslova tvoje zákony. *Namítne s menším úsměvem a přivře lehce oči, když jí zastrčí pramínek vlasů za ucho.* Nepoužívej moje argumenty. *Zašklebí se mírně pobaveně a užívá si, když jí začne hladit po tvářích.* Jsem v pořádku. Záda se mi hojí a už to nebolí ani zdaleka tolik jako předtím. Jestli se tohle muselo stát, abych mohla být s tebou, tak si to klidně několikrát zopakuju. Podstoupila bych to klidně znova, Hunte. Za to být s tebou mi to stojí. Nevyčítej si to. Prosím. *Potřese lehce hlavou, protože opravdu nechce, aby ztráceli čas výčitkami, když ho můžou konečně svobodně trávit spolu. Proto radši ani nezmiňuje další věc, která se udála, když byl pryč. Během svého pobytu tady dále pokračovala ve studiu architektury, jen dálkově. A i přes skvělé známky se vedení nedokázalo přenést přes to, že by měli mít mezi studenty někoho, kdo se dopustil vlastizrady a ze školy jí vyrazili. Pochybuje, že si někdy bude moct splnit sen, dokončit někde školu a být architektkou. Navíc city k Hunterovi zamíchaly jejími prioritami a ona už tuší, že její sen se změnil. Není jím už tolik architektura, ale spíše strávit zbytek života s ním.* Nechci myslet na sebe, nedokážu to. Ty jsi pro mě daleko důležitější. *Namítne potichu a pak k němu vzhlédne.* Takže kompromis? Půjdeme se tam nechat ošetřit oba. *Napadne jedinou možnost, se kterou by mohli být spokojení oba dva.* Můj Hunter. *Zopakuje se spokojeným zaculením. To slovní spojení se jí líbí.* Miluju tě. *Řekne mu to, co mu nemohla v posledních dnech říct a nakonec se k němu nahne a políbí ho na rty. To jí chybělo snad ještě víc.*

*Do paláce přijel teprve včera večer, kdy si vzal čas na to, aby si pořádně vybalil a zabydlel se v týhle přezdobený nádheře, které říkají palác. Až dneska se ho vydal zase prozkoumat, aby zjistil, co se tu za ty roky, kdy tu nebyl, změnilo. Pár věcí by se našlo, nějaké rekonstrukce, renovace, opravy a pár vytuněných věcí. Když si projde vnitřek, zamíří i do zahrad. Sice už je tma, takže může vidět jenom ta místa, která osvětlují lampy, ale to mu nevadí. Dokáže se tu pohybovat docela slušně i po paměti. Na sobě má obyčejné černé roztrhané džíny a tričko. Jinou barvu od smrti Roxanne prakticky nenosí. A na slušnější oblečení ho neužije, bude ho nosit jen když bude muset na společenských akcích a tak. Vlastně si ani nepřijde jako princ. Nakonec zastaví u jednoho většího stromu, pod který se posadí a pohled upře na oblohu. Vzpomene si, jak mu máma, když byl malý, říkala, že když člověk umře, stane se z něj hvězda, takže pohledem přejíždí všechna světýlka na obloze.* /Která z nich jsi? Vidíš mě vůbec?/

*Před chvílí skončila s prací, hlídkovala celý den, takže je docel unavená, ale sotva vylezla ze sprchy, hned šla zase pryč. Na sobě má černé rifle a čeré trčiko s větším výstřihem a šedou rozeplou mikinu. Vlasy má volně rozhozené a ještě trochu vlhké od vody. Od té doby, co nahrála svou smt se vzledově změnila, docel dost, snaží se nosit i jiný styl oblečení, ale to jí tak rychle změnit nejde.V ruce má cigaretu a ve drué rue má knížku od Rafa, kterou čte jako jedinou knihu stále dokola. JInou knížku vlastně ani nečte. Cigaretu si zapálí až při vstupu do zarad. Jenže díky její nemoci je večerní vzduch, mokré vlasy a cigarety katastrofa. Takže jakmile si párkrát popotáhne, dostane po chvíli záchvat kašle, který zrovna moc neusutupuje. Rychle doběhne na lavičku, kde si sedne a snaží se popadnout deh, i když jí to dělá námahu. Po chvílí konečně řestane, ale je celá udýchaná, červená v obličeji a oči má zalité slzai od kašle. Jenže to neví, že si sedla na lavičku, která je naproti stromu, kde sedí dost dobře ro ni známý člověk. Až potom zvedne obličej a jakmile spatří Rafa, dostane záchvat kašle znovu. A teď ho i uvítá, i když ji už ten první dost vyčrpal, takže dokáže sedět jen na lavičce a kašlat. Vážně dofá, že se teď dusí, než Rafeoi vyvětlovat, že vastně žije. Jen z toho pohledu jak tam sedí ji bolí u srdíčka.*

*Sleduje oblohu do doby, než nedaleko uslyší někoho kašlat. Nezní to moc dobře, ani jako neškodné zakuckání. Vlastně má dojem, že dotyčný bude stoletý kuřák s plícemi tmavšími než noční obloha, kterou právě sledoval. Pohledem sklouzne k místu, odkud se zvuky ozývaly a k jeho překvapení při druhé várce kašle zjistí, že na stoletého dědu, má dotyčný jinou stavbu těla. Přesněji řečeno dotyčná. Neváhá a rychle se zvedne ze země a jde k ní. U lavičky si klekne na zem, aby na ní zespoda viděl a starostlivě se na ní podívá.* Jste v pořádku? Jak vám můžu pomoct? Mám zavolat nějakého doktora nebo vás za nějakým dovést? *Zeptá se jí rychle a pohledem zatěká v jejím obličeji. Nevidí do něj úplně na sto procent díky tmě a tomu, že světla jsou umístěna nad nimi a tím pádem v její tváři tvoří převážně stíny, ale i tak si všimne těch rysů. Těch rysů, o kterých sní už přes rok a přes rok tu tvář oplakává. Ale rovnou si vynadá do bláznů a rychle zamrká, aby obličej Roxanne, tolik podobný kašlající dívce, vyhnal z hlavy.* /Není možný, aby to byla ona. Je přece...... pryč./ *Nedokáže ani v hlavě říct naplno skutečnost, že je mrtvá.*

*Od té doby co nahrála svou smrt přestala dbát i na svou nemoc, takže bere prášky jen když si vzpomene, to taky většinou ne. Kouří igarety i když by neměla, ale vzhledem k tomu, že jedinej důvod, proč na tu nemoc dávala pozor byl Rafe a toho odstranila chtě nechtě ze svého života, už nemá důvod na tu nemoc dávat pozor. Takže když dostane záchat kašle, rychle se sesune na lavičku. Pak když uvidí Rafea, začne kašlat znovu. Jeho otázky ignoruje a když se jí zklidní i druhý záchvat, odhodlá se a zvedne k němu pohled, který má plý bolesti.* Rafe... Já... *To je to jediné na co se zmůže, protože neví o by jiného řekla.* /Hej, víš co? Celou tu dobu co si se trápil jsem na živu! Mrtvolu jsem zfalšovala, já jsem to nebyla! A celou tu dobu žiju v paláci. A víš taky co? JSem rebelka, proto jsem sehrála smrt, hodně štěstí se životem afe, dooufám, že si na mě zapomněl./ *I když se jí hce tak moc brečet, vzpomene si na výcvik své mámy a všechny pocity zamkne ve sé hlavě a slzy nechá štípat v očích.* Je mi to moc líto. *Špitne místo toho. Až potom si uvědomí, že drží knížku, kterou má od něj, kterou jí dal, když se poznali a přimáčkne si ji k hurdi, jakoby ji měla ochránit.*

*Pohledem stále těká po obličeji té dívky a prostě tomu nemůže uvěřit. Začíná uvažovat, jestli mu třeba Roxanne neřekla, že má sestru. Ohledně své rodiny vždycky mlžila a on to respektoval a zbytečně se nevyptával. Dával jí prostor v ohledech, ve kterých viděl, že o něj stojí, aby jí netrápil. Uleví se mu, když dívka přestane kašlat, i když to určitě nic neznamená a stejně jí chce dostat k doktorovi. Zastaví ho od toho ale to, že ho osloví jménem. Málokdo v něm pozná prince, málokdo ví, jak se jmenuje. Nechápavě jí sleduje a lehce zavrtí hlavou. Odmítá uvěřit tomu, že je naživu. Že ho nechala celý rok žít s tím, že láska jeho života umřela a sama si zatím žije tady v paláci. Ale když sjede pohledem ke knížce, kterou si tiskne k tělu, zprudka vydechne.* To neni možný. *Zamumlá mezi rty.* Kdes jí vzala? *Zeptá se už více nahlas s pohledem upřeným na knížku.* To přece nejde. Tu .... tu knížku měla u sebe, když.... *Zavrtí hlavou a dlouhé vlasy se mu trochu rozvíří okolo hlavy. Nedokáže to říct nahlas. Už tak to děsně bolí.*

*Ví, že teď je na útěk doxela pozdě, navíc si teď nemůže dovolit běh a riskovat už třetí záchvat kašle a u toho selhání plic. Neví, jak se má zachránit, teď ji asi nezachrání vůbec nic.* Uvěřil bys mi, kdybych ti řekla, že jsme jen výplod tvýho mozku? Nebo co já vím... Že spíš? *Pokusí se to zachránit pro ni typickým chováním. Ale v obličeji má pořád bolest ze zničené lásky.* Je moje. *Hlesne potichu a pak de az zas odvazi promluvit dal.* Rafe je mi to líto. Ja to musela udělat. Jinak by se ti neco mohlo stát. A ja doufala, že se přese mě dostaneš, budeš žít šťastnej život... Ja ti v životu jen škodím. Věř mi.   Navíc... Nevím jestli mi zrovna zbývá dost času. *Zamumlá a pak nemotorně vstane a snazi se v klidu dýchat, aby nebylo poznat, že ma s dýcháním problémy.*

Nespím. A pokud vím, ani jsem se nezbláznil. *Zamračí se, až se mu mezi obočím objeví jamka jako vždy, když svraští - i když jen o trošku - obočí. A i když jí pak prakticky obviní z krádeže knížky, je mu jasné, že dívka před ním nejen, že je podobná Roxanna. Ona totiž je Roxanne. Roxanne, která po něm kdysi hodila kamenem, aby upoutala jeho pozornost. Ta, které dál speciální výtisk knihy, na které zrovna pracoval. Ta, kterou nechal bydlet u sebe doma a pak se do ní bezvýhradně zamiloval. A taky ta, která zemřela a tím ho tak nepřipraveného připravila o to nejlepší v jeho životě. Až na to, že pokud neexistují duchové, nezemřela. Nechápe to. Nechápe proč a jak se to stalo. Proč zrovna on? Proč žil celý rok se zlomeným srdcem, aniž by věděl, co dál se svým životem a ona byla stále naživu?* Šťastnej život? Šťastnej život potom, co jsem se do tebe zamiloval a prožil s tebou nejlepší měsíce v životě? Jak si sakra můžeš myslet, že bych se přes to vůbec někdy dostal? Jak.... jak jsi mohla? *Zeptá se jí nevěřícně, protože tomu pořád nedokáže uvěřit a lehce potřese hlavou. Snaží se ignorovat slzy, které mu vstoupily do očí.*

*Věděla, že když bude Selek, nahrnou se sem všichni, ale palá brala ako skvělou schovku. Navíc tady může být i rebel a zároveň dělat nějakou práci, která ji baví. Navíc taky doufala, že se paláci bude Rafe vyhýbat obloukem napořád i během Selekce. Docela dost ji to zkazilo plány. Vážně musí Selekce být v ten nejnevhodnější moment, zrovna dyž to ona nepotřebuje? Nemohli počkat? Jeho slova ji vymžou její masku z obličeje a neubání se ani slzám, které ji začnou téct po tváři.* Musela jsem. Ty to nechápeš, ani bys to nepochopil. Zasloužil sis vždycky někoho lepšího než jsem já. Doufala jsem, že si uvědomíš, že dát se se mnou dohromady byla pro tebe chyba. I když pro mě to byly nejlepí měsíce v životě. Ale akorát bych ti ublížila, takže jsem to musela udělat takhle. A možná když mě teď budeš nenávidět, bude to pro oba dva jednodušší. *Poslední větu řekne zas s vážným obličejem. Ničí ji to, Rafea pořád neskutečně moc miluje, ale nechce mu říct, že je rebelka. Přijde si strašně rozpolcená a tohle by ji moc nepomohlo.*

Myslim, že jsem dost chápavej. Tak se mi to pokus vysvětlit. Nemůžu to pochopit, když se mi to nezkusíš vysvětlit. *Domáhá se nějakého vysvětlení. Něčeho. Nejlépe pravdy. Prostě cokoliv, co by mu pomohlo pochopit jakto, že není mrtvá, jak si rok myslel, ale že stojí tady před ním.* A co si myslíš, že to bylo pro mě? *Zvedne hlas, který se mu hned vzápětí zlomí díky slzám a obrovské bolesti, která se mu rozlévá hrudí.* A myslíš, že takhle jsi mi neublížila? Já tě oplakal, do háje! Věřil jsem, že holka, kterou jsem miloval nadevšechno, je mrtvá. Rok! Rok jsem truchlil a nevěděl, co dál! Ty si myslíš, že být s tebou pro mě nic neznamenalo? Že to dokážu jen tak vypnout a přenést se přes to? Já! Tě! Miluju! Byla jsi to nejlepší v mym životě! *Pokračuje dál bez ohledu na slzy a je mu jedno, že prakticky skoro řve a oči má tak zakalené, že jí vidí rozmazaně.* Proč? *Zeptá se nakonec už potichu a hřbetem ruky si setře tváře a oči.* Proč jsi to udělala? Co jsem ti udělal, že jsem si tohle zasloužil? *Rozvine nakonec otázku a popotáhne. Nakonec rozhodí rukama a potřese hlavou.* Nebo mi to radši neříkej. Protože bych to nejspíš stejně nepochopil, co? *Ucedí ironicky a prostě se jenom vydá od ní pryč.* Zajdi si za doktorem. *Zavolá na ní ještě nakonec. Prostě musí. Slyšet jí takhle kašlat... I přes to všechno jí nepotřebuje oplakat znovu a tentokrát už doopravdy.*