Uličky paláce

*řekne něco jako historku, kterou si podle něj pravděpodobně prošla. Zná to, vždyť je to v každém filmu a na každém rohu. Povytáhne obočí, když uvidí její naštvaný výraz.* Vypadáš jak naštvaný kotě. *poinformuje jí a pobaveně mu zacukají koutky.* Já tvoje problémy neshazuju, jen j e odhaduju. *doplní poté a pokrčí rameny.* To, že jsi tvrdohlavá jsem pochopil. *Odfrkne si. Došlo mu to už na začátku. Není až tak pitomý. Pak tedy vezme její batoh, ale nehodlá jí to nějak ulehčit, takže natáhne ruku i s batohem přes zábradlí, jakoby chtěl batoh upustit dolů. Ale nepustí ho. Raději. Neudrží se a rozchechtá se, když má oči plné strachu.* Co v něm je tak důležitýho? *zeptá se pobaveně, a když k němu vztáhne ruku, přestane batoh držet za zábradlím a ruku vrátí zpátky k tělu, ale nepodá jí ho.* Hm, možná. Co za to *zeptá se a nakloní hlavu pobaveně na stranu. Je zvědavý, co by mu tak mohla nabídnout.*

Nevypadam jako naštvaný kotě. *Zavrčí na něj nespokojeně a kdyby měla víc energie, asi by na něj začala řvát. Je z něj doslova zoufalá a nejradši by se šla vyřvat někam do kouta, aby měla klid.* Tak je odhaduješ dost blbym způsobem. *Poučí ho. Díky němu si opět připadá, že své problémy si přirabvuje a akorát si hraje na chudinku.* Tak přeci jen nebudeš úplnej magor. *Protočí očima, když slyší, že mu došlo, že je tvrdohlavá. Pak už ale třeští oči strachem a chce po něm, aby jí vrátil ten batoh. Jejím deníkům a ostatním věcem se nesmí nic stát. Trochu si oddychne, když už batoh nevisí nad volným prostorem.* To tě nemusí zajímat. *Prskne na něj naštvaně ohledně obsahu batohu a pak nevěřícně vykulí oči.* Jak co za to? Je to můj batoh. Naval ho! *Zvedne trochu hlas.* Prosím. *Dodá už o něco tišeji.*

Vypadáš. A vůbec, nemáš co namítat. Není tu zrcadlo, takže nevíš, jak vypadáš. Jen já tě vidím a vidím nasraný kotě. *pokrčí bez zájmu rameny. Na to, že odhaduje dost blbým způsobem nic neříká, protože to klidně může být možný. Ale myslet si bude svoje.* Nejsem magor. *Začne se bránit a probodne jí pohledem. Pak natáhne ruku s batohem do volného prostoru mezi schodišti, ale batoh nepustí. Jen se baví jejím vyváděním. Nechápe, co tam má tak důležitýho a rád by to zjistil, ale to už by ho asi zapíchla na místě, tak si to nechá na později.* Fakt? Škoda, zrovna mě to zajímá. *ušklíbne se.* Ježíš, s tebou není žádná sranda, koťátko.* postěžuje si naoko naštvaně a zklamaně a nezapomene přitom použít přezdívku, kterou jí právě dal..* Kde že máš tu komnatu? *zeptá se a než mu stačí odpovědět, vydá se dál nahoru po schodech spolu s jejím batohem v rukou.*

Vim, jak vypadam! A nevypadam jako nasraný kotě! *Zamračí se na něj.* Jo, jsi. *Odsekne mu, protože jí opravdu jako magor připadá. Nebo možná ještě jako idiot. Jinak by ho nepopsala.* /Magor idiot Collard!/ *Přejmenuje ho v duchu. Pak už ho pohledem prosí, aby s tim bahotem nic neudělal.* Nic ti do toho neni, sakra. *Vyjekne trochu, protože z něj má už fakt nervy na dranc a nechce, aby se s tím batohem něco stalo.* Neříkej mi tak! *Mračí se dál, až to snad už víc nejde.* Proč se takhle chováš? Musíš se věčně chovat jako idiot? Nic jsem ti neudělala. *Vypálí na něj nechápavě a u toho se vydá za ním po schodech nahoru. Když dojdou do druhýho patra, vydá se ke dveřím její komnaty.* Tohle je moje komnata. *Řekne mu a natáhne k němu ruku pro svůj batoh.*

Takže máš nějakou magickou schopnost, že vidíš, jak právě teď vypadáš? To chci taky. Třeba bych věděl, co dělam špatně a podařilo by se mi tě svést. *zapřemýšlí nahlas a je zvědavý na její reakci.* Říká holka, co se klepe a neustojí na nohou... *ušklíbne se a poté se baví nad tím, jak vyšiluje ohledně toho batohu.* Tak fajn, klidni hormony. *uchechtne se potom, co na něj zvýší hlas.* Budu ti tak říkat. *poinformuje jí, protože se té přezdívky nehodlá vzdát.* Nechovam se jak idiot. Chovam se normálně. A taky jsem opilej minimálně a nejsem v náladě.*pokrčí rameny jakoby nic. Poté už se s jejím batohem vydá nahoru a následuje jí k její komnatě. Když tam dojdou, předá jí nakonec batoh.* Ale furt za to něco chci, takže mi něco dlužíš. *oznámí jí.* Užij si večer s batohem, koťátko. *nevinně se na ni usměje, načež se vydá chodbou někam pryč. Sám ani neví, kam jde.*

Ne, ale za svůj život už jsem několikrát do zrcadla koukala. *Opáčí s protočením očima a když slyší o tom, že neví, jak jí svézt, obočí jí vystřelí nahoru.* Mě? Děláš si srandu? *Uchechtne se.* /To tak. Někoho tak odpornýho jako jsem já.. Dobrej vtip./ Každej jsme nějakej. Ty jsi debil, mě holt neni úplně nejlíp. *Ucedí s pokrčením rameny.* /To se zlepší, až zhubnu./ *Projede jí hlavou.* Moje hormony jsou v klidu. Ale ty mě sereš. *Odpoví mu a pak se na něj zamračí, když jí oslovuje tou děsnou přezdívkou.* Pochybuju, že kdybys opilej nebyl, byl bys fajn. *Poznamená.* /Já prostě šťastná nebudu. Ne s nim./ *Dojde ke svojí komnaty a oddychne si, když dostane zpátky svůj batoh.* Nebudeš si to pamatovat. *Pokrčí jedním ramenem, když otevírá dveře do komnaty. Na jeho rozloučení nic neřekne a prostě jenom vejde dovnitř, kde se svalí na postel a rozbrečí se.*

*Do Illey dorazil až dnes, jelikož nastaly jisté komplikace,které způsobil jeho příšerný otec. Nechtěl ho sem pustit, protože si dost liboval v tom, kdy si do něj mohl bušit, jakmile měl vztek. Byl jeho takový boxovací pytel a on se mu ne vždy mohl postavit. Před odletem mu dal hodně práce, protože počítal s tím, že ho to doma zdrží a on mu dá další práci, jakmile vykoná tu předešlou. Jenže on se místo toho sbalil a odletěl pryč. Kvůli tomu, že byl včera ještě doma, tak má stále na obličeji rány - jeho otec zřejmě nemá dostatek inteligence na to, aby prováděl své činy nenápadně. Pod okem má podlitinu a na tváři protáhlý šrám, který by se možná hodil zašít, ale jen možná. Jemu to je každopádně jedno, protože má jizev už dost, mezi počtem těch dalších se úplně ztratí. Dnes spal poněkud déle, jelikož měl díky příletu trochu rozhazený spací režim. V komnatě se převlékne do černých džínů a černého trika, na nějakou etiketu s obleky kašle a rozejde se ven. Své špinavě blonďaté vlasy má rozcuchané, jako pokaždé mu padají do jeho chladně modrých očí. Ani neví, kam vlastně jde, ale nakonec ho jeho nohy zavedou do uliček paláce, které se mu celkem zalíbí, proto se zády opře o sloup a podívá se někam před sebe.*

*Tiše prochází po uličkách paláce. Vlastně ani neví, co ji sem zavedlo, protože tak nějak neví, jestli strefí zpátky do zámku a do svého pokoje. Na sobě má šaty, které jsou ale trochu delší, protože neví, jak moc je tady možné nosit legíny na cvičení. Rozhodla se jít totiž meditovat, čemuž napovídá i plátěná taška přes rameno, ze které vykukuje karimatka. V ruce ale drží deník, nebo nějaký podobne popsaný sešit, který si čte. Je samý čmáranec, ohlý roh a celkově to vypadá, jako by dívka měla tenhle sešit s sebou skoro všude. Bohužel tak ale nekouká na cestu a vrazí do jednoho člověka, který si myslí, že je u zdi, ale ve skutečnosti je o hodný metr od ní. Deník jí tak vypadne z ruky a protože dívka na podpatcích zakopne a kácí se na zem, instinktivně se chytí onoho muže, do kterého vrazila, takže Hunter padá na zem s ní.*

*Je myšlenkami celkem ztracený, protože přestože z Rakouska vypadl opravdu rád, i tak nad jeho "domovem" přemýšlí.* /Neměl by být domov místo, kde se lidé cítí v bezpečí?/ *Lehce nad svými myšlenkami protočí očima, nesnáší, když přemýšlí nad tím, jak vlastně slabý je, alespoň co se týče rovnováhy mezi jím a jeho otcem. Každopádně se teď bojí o svou mamku. Jeho mamka je naprostý anděl, v životě nepoznal ještě tak milou ženu. Když se její vztah s jeho otcem začal horšit, tedy když mu byly pouhé tři roky, tak si uvědomila, že s jeho otcem nechce být. Jenže z povinnosti být musí, proto má o ní teď strach. Jeho táta je magor, bojí se, že zničí i jeho mamku. Na jednu stranu je to strašný sobec, že ji takhle opustil. Z jeho myšlenek ho probere až naráz jakési osoby do jeho těla, která se ho chytí nejspíše s účelem najít zpátky rovnováhu, avšak to se moc nepovede, jelikož začnou oba padat k zemi. Ještě, než na tu dívku spadne, si nad ní stihne opřít o ruce a překulit se vedle ní, aby nedopadl na její tělo. Tudíž zády dopadne tvrdě na zem. Tiše zakleje hrubé slovo, než vstane na nohy a opráší si kalhoty. Až poté se podívá na dívku v šatech, která stále leží na zemi.* /Asi bych ji měl ze slušnosti zvednout./ *Opět protočí oči v sloup a nabídne dívce konečně ruku.* Jsi v pohodě? *Neobtěžuje se s vykáním, protože je to pouhá dívka, která je určitě o něco mladší, jak on, tudíž mu přijde vykání opravdu zbytečné.*

*Když najednou uvidí člověka, na kterého dopadla, rychle se začne zvedat. Deník nevidí, někam jí spadl, a rychle se podívá na něj když na ni promluví. Neví, co si o tom tykání myslet, protože ona tady každému jen ze slušnosti vyká a neví, komu by i směla tykat, natož s oslovením a titulizací... *Děkuju vám. *Odpoví tiše a přijme jeho ruku, než se postaví a rychle se natáhne zpátky pro svou tašku, ze které se jí vysypaly věci, včetně flašky na vodu, menší svačinky a ipodu se sluchátky, nejspíše na hudbu. Rychle si to všechno balí a nevšímá si deníku, který se válí za princem.* Moc se vám omlouvám, že jsem do vás takhle vrazila, jsem nešikovná, divím se, že jste dneska to první, do čeho jsem vrazila nebo nějak jinak něco udělala. *Mumlá, zatímco si to uklízí, a pak se postaví, aby si ho pořádně prohlédla. Neví, kdo to je, nikoho tady krom prince nezná, ale tenhle taky vypadá nějak vysoce postaveně, podle toho, jak se tváří, tak radši vysekne malou úklonku.*

*Nad jejím poděkováním jen kývne hlavou, i když se lehce zamračí nad tím, jakmile mu začne vykat, přestože on ji hned začal tykat. Chápe, že etiketa pro někoho znamená více, než pro něj, protože pro něj je úplně bezvýznamná, ale i tak se nad tím nespokojeně zarazí. Jakmile jeho ruku zase pustí, tak si ji volně dá zpět k tělu.* No, nešikovná jsi, to jo.. Dával bych si pozor na to, do koho vrazíš příště. Aby to nedej bože nebyl příště samotný král, místo tak milého člověka jako jsem já, který z toho nedělá nějaké drama. Naštěstí. *Vyřkne chladným hlasem, v kterým má naprosto neutrální tón. Dokonce i v tváři má vepsaný lhostejný, nic neříkající výraz.* Ach, ty tvoje formality si strč... *Trošku si odkašle, aby stihl spolknout to nevhodné slovo, které ho svrbělo na jazyku.* někam do ústraní. *Dokončí svou větu a poté se ohlédne kolem sebe, jen pro jistotu, zdali se zde neobjeví někdo další, aby jeho soukromí mohlo být přerušeno dvojitě. Vlastně si i ničeho všimne, jen to není osoba, ale malý deník, který se válí na zemi za ním. Pozvedne nad ním obočí a zvedne ho ze země, načež si začne prohlížet to, jak vypadá.* To je tvoje? *Optá se, jako by to nebylo jasné.* On si ještě někdo píše v této době deníky?

*Tiše sleduje, jak si naříká nad její nešikovností, která očividně byla spíš promlouvání k ní samotné, a jen tupě přikyvuje hlavou. Nelíbí se jí, kam tato konverzace směřuje, ale co může dělat, že ano. Na jeho poznámku tak jen přikývne hlavou, ale pak, jsko by ji najednou napadla odpověď.* Dobře, budu si to pamatovar. *To jediné z ní v tu chvíli vypadne. Z jeho hlasu jí ale naskočil husí kůže. Ještě že to nebyl princ, kterého by si měla chtít vzít, kdyby si vybral ji, protože... fuj! Takový chlaďas. Když ale uvidí, jak se hrabe deníkem, co si psala její babička, plný článků, poznámek a všeho možného, co tam nastrkala ona, včetně článku o její smrti, rychle se k němu vydá.* Ne! *Vykřikne a snažil se mu ho sebrat.^

*Trošku ho překvapí, že mu všechno špatné, co o ní řekne, odkýve. Možná čekal nějaký vzdor, alespoň malý, ale to nepřišlo. I když to přináší výhodu, že se tu nebude hádat s dívkou, o které vlastně ani neví, co je zač. Udělala to jednodušším, když si všechno opravdu převzala na sebe.* Pamatuj. *Řekne jednoduše, než se začne rozhlížet kolem sebe, než na zemi neuvidí ten deník, který zvedne a začne si jej prohlížet. Nejdříve si prohlíží jeho vnější vzhled, jenže poté jím začne listovat, což se dívce očividně nelíbí.* Ne? Proč ne? *Zvedne deník nad hlavu, protože ví, že teď nebude mít šanci si deník převzít vzhledem k tomu, že má více jak sto osmdesát centimetrů.* Skrýváš si tam snad nějaké poklady? *Nakloní ještě hlavu do strany a pozvedne jedno obočí, než udělá i pár kroků dozadu, aby nebyla dívka tak blízko.*

*Ona by původně ale výška ani nebyla problémem, protože je sama má dobrých pětasedmdesát centimetrů, ale odmítá se sápat na někoho, o kom nemá zdání, kdo to vlastně je.* Říká se tomu tolerance soukromí, kdybyste nevěděl. *Radši mu stále vyká, protože se bojí, že je to nějaká zkouška, jak ji načapat při nedodržování etikety. Ani jí tykání vlastně sám nenabídl. Ani ho nenásleduje, když poodstoupí, jen si založí ručky na prsou. Brašnu má už zase na rameni a rozhodne se změnit taktiku. Pokrčí rameny a zastrčí si pramen vlasů za ucho, ačkoli je má v culíku. Prostě jí zase vypadly.*

*Když ho poučí o soukromí, tak nad tím pozvedne obočí a svůj chladný pohled upře do dívky, jako kdyby právě řekla naprostou pitomost.* Tolerance soukromí? To říká ta, která přerušila mé soukromí tím, že do mě narazila. *Uchechtne se, i když v tom žádný náznak smíchu vlastně není. I s deníkem poodstoupí pár kroků dozadu, aby nebyl v takové blízkosti té cizí dívky. Kvůli otci je mu to jaksi nepříjemné.* To není tvůj deník, což? Komu patřil? *Zvedne obočí, dnes již poněkolikáté. Pro změnu si založí ruce na hrudi on, tak, že si deník strčí pod ruku.* Víš.. I když nečtu, celkem by mě zajímal jeho obsah. Možná bych pak zjistil, co na tom máš, že ho chceš tak moc zpátky. *Pronese jemně sarkastickým tónem.*

*Zhluboka se nadechne. Nejradši by mu už zmalovala ten jeho hrozný obličej, ale ví, že za to by byla v nejlepším případě jen vyhozena ze Selekce. Furt nevěděla, o koho se jedná, a tak se bála riskovat, když tam byla vlastně jedna z nejníže postavených. Nakonec ale jen zavrtí hlavou, když se zeptá, jesti to je nebo není její deník, a pak se tedy rozhodne, že to nechá být. Doufá, že má aspoň natolik empatie, aby jí vrátil její majetek, protože fakt neví, co by si bez něj počala.* Jak chcete. *Pokrčí nakonec odevzdaně rameny, jako by jí to už fakt bylo jedno. No, ono možná i trochu je, nechce se se všemi hned pohádat. A tak se pomalu začne šoupat okolo něj, z dostatečné vzdálenosti, aby bylo vidět, že deník ji už omrzel.*

*Upřímně ho většinou takové prkotiny nezajímají, ale jakmile zahlédl a popadl deník té dívky, která mu nijak nevzdoruje a jen jeho sarkastické připomínky přijímá, začne ho zajímat, co je v něm. Začne si ho v ruce prohlížet, jak ze vnější stránky, tak i z té vnitřní, ovšem moc toho přečíst nemůže, ne teď a tady. Ohlédne se za dívkou, nad jejíž poznámkou pozvedne obočí.* /Tak když je jí ten deník najednou lhostejný../ *Pobaveně si nad ní odfrkne.* Tak dobře, měj se tedy. Díky za ten deník, rád si ho přečtu. *Kývne na ní hlavou, než se klusem rozběhne do paláce a když je vevnitř, hned se ztratí, ale brzy najde cestu do své komnaty, konečně.*

*Ačkoliv v uličkách paláce obvykle byla hromada strážců, ale teď tu nebyl nikdo kromě něj a to ani nebyl ve službě. Poslední smrtící útok toho způsobil víc než dost. Věděl kolik lidí tam padlo a zrovna jeho nikdo z ničeho nepodezíral. V tu dobu neměl službu a výjimečně kvůli svému utajení nesáhnul na něčí život. Musel uznat že se to povedlo. Bomba, otrávené jídlo a plameny. Královská rodina to schytala pěkně, pár zahraničních hostů bojovalo na ošetřovnách o život, ani nějaká ta elitnička se tomu nevyhnula. Jemu to bylo tak nějak jedno. Neznal ty lidi a věděl že se žádnému cizímu království nebude líbit to že jejich princezny, princové a králové nejsou v Illéi v bezpečí ani v paláci. Celý den hlídal na ošetřovnách kde leželi zahraniční hosté. Když mu skončila služba ani měl tak akorát dívání se na doktory jak se snaží všechny dát do kupy tak akorát. Uniformu vyměnil za bílé triko, modré džíny, černou koženou bundu a tenisky. Sice nebyl ve službě, ale vzhledem k situaci musel mít u sebe zbraň pořád. Ještě v komnatě sebral poslední krabičku cigaret.* /Nějak mi docházejí./ *Vydal se do uliček se zapálenou cigaretou. Hulil jako fabrika ačkoliv věděl že mu to nepřídává.*

*Potom, co jí její otec viděl s Edgarem, tak se teror, který zažívala, o dost znásobil. Nebil jí jen výjimečně, ale prakticky pořád, dával jí dvakrát více práce, nepouštěl jí z komnaty a když tam sám nebyl, zamykal jí. Až dnes odjel na dvoudenní cestu na jih země. Došlo mu, že po celou tu dobu jí nemůže nechat zamknutou, takže jí pouze nechal dlouhý seznam prací, které musí udělat a pokynů, jak se chovat. Vevnitř už nevydržela. Až moc všude viděla připomínky otcovy přítomnosti, takže si na sebe oblékla hned první džíny a mikinu, které jí přišly pod ruku. Džíny jsou úzké a černé a mikina naproti tomu šedá a třikrát větší, jak je její normální velikost. Hned zamířila do starých uliček, protože tam znala pár míst, kam se dá zašít a být o samotě. Jakmile tam byla, v jednom výklenku se schoulila do klubíčka a dopadlo na ní všechno, co se za poslední dny odehrálo. Dala prostě volný průchod všem slzám a naplno se rozbrečela. Sem tam jí unikl ze rtů i nějaký ten vzlyk. Přikryje si rty rukou, když uslyší nějaké blížící kroky. Rukávem si utře mokré slzy, i když tak nedokáže zamaskovat ubrečený obličej a vlhké červené oči. Pak vykoukne z výklenku a postaví se na nohy. Neví, jestli jí překvapilo nebo ne, když uvidí Edgara.* Ahoj. *Pozdraví ho nakonec a radši sklopí pohled k zemi, aby jí tolik nebylo vidět do obličeje.*

*Dnešek už byl tak dost uspěchaným dnem a tak byl rád když měl chvíli klidu než se bude muset odbýt noční šichtu v jiné části paláce. Posledních pár dní bylo klidné ticho před útokem a nic zajímavého se nedělo. Došel se nadýchat čerstvého vzduchu do uliček paláce. Ačkoliv ten čistý vzduch jaksi kazila cigareta v jeho ruce. Chvíli jen tak přemýšlel až jeho myšlenky přerušilo tiché vzlykání kousek od něj. Nevěděl komu patří dokud k němu nezvedla hlavu Ariell. Nevěděl co se jí stalo ale po pohledu na ní si típne cigaretu. ne všichni rádi dýchali cigaretový kouř a na to bral ohled.* Ahoj. *Potichu jí oplatí její pozdrav a pak si sedne na zem vedle ní. Vidí její slzy, ale netuší co je jejich důvodem. Nechtěl se jí hned ptít.* Nechceš kapesníky? *Nabídne jí ten svůj, který někde vyfasoval. Když vedle ní sedí vidí jí z části do obličeje a setře jí pár slz z tváře. Zatím mlčel a čekal jestli mu něco řekne. Z úst mu ještě do vycházel cigaretoví kouř.*

*Vykoukne z výklenku, když uslyší nějaké přicházející kroky a nakonec potichu pozdraví Edgara, kterého uvidí. Vlastně je asi dobře, že narazila na něj a ne na nikoho jiného. U něj má jistotu, že se o tom otec nedozví a že na ní nijak žalovat nebude.* Asi by nějakej byl fajn. *Uzná, když jí nabídne svůj a s vděčným úsměvem si ho od něj vezme.* Děkuju. *Špitne a podívá se mu do očí, když jí sám pár slz z tváře setře. Samozřejmě u toho zčervená. Jako kdyby nějaká část jejího mozku chtěla, aby pokračoval, tak jí z očí pár dalších na tváře steče. Nakonec ale využije jeho kapesník a utře si je sama.* Vyperu ho, vyžehlím a vrátím, slibuju. *Podívá se na něj a pak chvilku mlčí. Ticho je jí ale nepříjemné. Jako kdyby byla se svým otcem a měla jenom čekat na další vyštěknutí rozkazu z jeho strany.* Jak se máš? Asi máš teď po tom útoku hodně práce, že? Neublížili ti rebelové nějak? *Zeptá se nakonec starostlivě. Sama neví, jak by měla začít mluvit o svých problémech, tak zvolí otočení konverzace k těm jeho.*

*Sednul si vedle Ariell na zem a čekal jestli mu něco řekne o tom proč tady brečí. Nabídnul jí kapesník, který měl v kapse a ani nevěděl kde se tam vzal, který ona přijala a tak jí ho podá. Setře jí pár slz z tváře a ačkoliv ten dotek byl vcelku krátký nevadilo by mu kdyby byl delší. Pousměje se nad tím jak se červená.* S tím si teď nedělej starosti. *Pousměje se na ní. Kapesník ho v tuhle chvíli zajímal jako poslední věc na zemi. Nevěděl jestli má spíš mlčet, nebo se začít vyptávat jí. Možná bylo někdy i ticho víc než slova. Ona to očividně tak neměla, jelikož přistály otázky na něho. Ne že by mu to vadilo, ale musel se ptát i na něco on. Ne jenom odpovídat.* Nic mi není. Nebyl jsem tu a tobě asi taky ne. *Prohlídne si jí a nevidí na ní na první pohled nějaký obvaz nebo něco takového.* /Kdo ví co může být pod tou mikinou./ Trochu se to sype, ale pořád jsem na tom líp než doktoři co nestíhají všechny dávat do kupy. *Docela mu jich bylo líto. Byli to profesionálové, ale taky měli rodinu a teď skoro nespali.* Přišla si sem něco rozdýchat že? *Podívá se na ní a jeho oči vyloženě říkají ať mu řekne co se děje.*

Budu. Není to moje, mám to půjčený, tak se o to dobře postarám. *Je jí jedno, že jde o zdánlivě obyčejný kapesník, stejný postup praktikovala u všech věcí. Navíc to, že jí ho nabídl bylo nejmilejší gesto, které za poslední týden zažila, takže jí to možná i maličko dojalo. Ticho je pro ní teď až moc známé a má ho spojené s tím, že otec kdykoliv vyštěkne rozkaz nebo nějaký úkol a ona ho musí splnit, takže se ho radši zeptá, jak se má a jak je na tom po tom útoku. Žádné viditelné zranění na něm nevidí, ale sama pod oblečením skrývá spoustu modřin, takže kdo ví, jestli se mu opravdu něco nestalo. Uklidní jí, když slyší, že je v pořádku.* Na útoku se mi nic nestalo. *Potřese lehce hlavou. Schválně zvolila tuhle formulaci, protože nerada lže a takhle ta slova žádnou lež neobsahují.* To asi jo. *Přikývne, protože je pravda, že doktoři byli vytížení skutečně dost. Po jeho otázce zhluboka vydechne a chvíli na něj jen v tichosti kouká, než sklopí pohled a letmo přikývne. Netuší moc jak začít a i když se často doporučuje začínat od začátku, ona zvolí začít koncem.* Táta... Nebyl moc nadšenej z toho, co viděl. *Začne opatrně a oči jí znovu zvlhnou, když si vyhrne jeden rukáv mikiny a ukáže mu tak ruku posetou spoustou modřin. Některé jsou prakticky černé, jiné už začaly blednout a malý nazelenalý nádech.* Jsem prakticky jeho služka. Protože kvůli mě umřela máma. Bylo mi dvanáct a on odjel do zahraničí. Tady v paláci na jednom plese proběhl útok a rebelové jí postřelili. Nestihla jsem jí včas dostat do úkrytu a ona umřela. Kvůli mě. Už tak jsem byla nečekaný dítě a po tomhle... prostě mi to táta nikdy neodpustil. Ani jeden nevyužíváme žádný personál z paláce, protože všechno dělám já. Vlastně na mě jenom štěká rozkazy, sem tam mě zamkne v komnatě a... svůj vztek si vybíjí takhle. *Kývne hlavou ke své ruce. Sama neví v jaké části vysvětlování začne zase brečet a třást se jí hlas i dolní ret. Teď se ale bojí vzhlédnout a podívat se Edgarovi do obličeje. Bojí se, že v jeho očích uvidí nějaké znechucení nad tím, že vlastně zabila svojí mámu. Je to daleko od pravdy, ale její otec tomu takhle věří a po těch letech začala i ona a nedokáže si to odpustit.*

*Nevědě z čeho pocházejí její slzy, ale nejdřív jí nechal ať se nejdřív zeptá ona na něco jeho. Byl rád že se jí aspoň při nejmenším nic nestalo při útoku. Věděl jak moc smrtící to bylo, ale ona měla zřejmě jako jedna z mála to štěstí že vyvázla bez újmy na zdraví. A nakonec mu přeci jenom začne vyprávět svůj příběh, který je poněkud delší a taky hroznější než čekal. Myslel si že někdo z její rodiny leží na ošetřovně. Ovšem její slova ho poněkud zarazí. On si možná nějaké plnohodnotné rodiče nikdy neužil, ale pořád to bylo lepší než tohle. Podívá se na její modřiny a pak už jí jenom pomalu stáhne rukáv zpátky. Možná i tohle byl důvod proč opovrhovala lidmi z vyšších kast. Všechno jim prošlo. On sice neměl co říkat při faktu že pár lidí na svědomí měl, ale nikdy by nedokázal ublížit někomu kdo mu je blízký a už vůbec ne vlastní dceři, ikdyž žádnou neměl. Poslouchá její slova aniž by jí přerušil a pomalu si jí přitáhne k sobě a nechá jí brečet na svoje tričko a jednu ruku jí položí na záda.* Nemusím ti přidělávat problémy. *Nevěděl co jí na to říct. Věděl že to není lehké se postavit vlastnímu otci.* Nemůžeš za to. Není všechno v naších silách. *Poví jí na to že zabila vlastní matku. To bylo od pravdy dost daleko. Smrt dokázala s člověkem zacloumat, ale nevěděl že až tak.* Musíš si říct jestli se mu hodláš postavit, nebo takhle žít. *Pohladí jí po vlasech. V tomhle jejího otce mohl klidně praštit. Otázka jestli by to k něčemu lidí.*

*Nakonec se rozhodne ho zasvětit do toho, co se jí děje. To její otec byl důvod, proč nemohla cestovat, i když umí několik jazyků. A taky kvůli němu bez ohledu na teploty teď nosí dlouhé rukávy. Před králem a ostatními si hraje na dokonalou spokojenou rodinku a ona si neumí představit, co by následovalo, kdyby svou roli opustila před někým důležitým. Edgarovi věří a tuší, že s tím za nikým nepůjde. Celou rukou jí projede příjemné mravenčení, když jí rukáv stáhne zpátky a rovnou si dlaně zabalí do přesahu dlouhého rukávu. Nebrání se, když si jí k sobě přitáhne a sama ho obejme okolo pasu, aby mu mohla být blíž. Jeho blízkost jí uklidňuje a nejradši by ho už nikdy nepouštěla.* Ale já se tě nechci vzdát. Jsi první dobrá věc v mym životě po hrozně dlouhý době. Mam tě ráda. *Vzhlédne k němu. Nechce, aby se přestali stýkat a bavit. Kromě jeho neměla nikoho a na důsledcích ze strany otce jí v tomhle směru nezáleželo.* Jenže tohle v mých silách být mělo. *Namítne potichu. Šlo o její mámu, měla to zvládnout.* Ale... jsem jediná, kterou má. Jasně, že až mu budu k ničemu, tak mě vyhodí na ulici, s tím tak nějak počítám, ale teď... Co mam dělat jinýho? Když se mu vzepřu, zmlátí mě, neubránim se mu. *Nevidí nějaké východisko ze své situace, netuší, co by mohla udělat.*