Labyrint v zahradách paláce

*Prince poslouchala pozorně, aby jí nic neuniklo. Pro jistotu. Avšak chtěla, jeho hlas se jí zdál dobře poslouchatelný. Ještě než ji políbil, zatajil se jí dech, pak mu to i odplatila. Avšak něco v tom polibku cítila, jen o tom pomlčela. Nevěděla, co by odpověděl kdyby se ho na to zeptala. No ale kdo ví, třeba se ho nakonec vážně zeptá. Nikdo nemůže vědět předem přeci, co udělá. Pak už jen kývla a nechala se zavést na místo, kde překvapením a úžasem vydechla. Tykání přijala s radostí, vykání už jí připadalo otravné, ale samozřejmě, je to přeci nutnost, zdvořilost.* Ano, teď. *Tohle místo se jí nejvíce zalíbilo. Stále však v hlavě sváděla boj sama se sebou. Nakonec ale zvítězila ta druhá polovina.* V tom polibku mi nemohlo něco uniknout... nechci být nějak moc nezdvořilá, ale netrápí tě něco? *Zeptala se starostlivě.* Samozřejmě nemusíte odpovídat, když je vám to nepříjemné. *Kývla.*

Žádný jiný místo v paláci tě tak neoslovilo? *Zeptá se pro ujištění, protože takovou odpověď nečekal. Spoustě dívek se nejvíce líbí stará část paláce a nebo tak něco. Na další schůzky má v plánu nechat je vybrat místo, ideálně jejiich oblíbené. Ale kdyby Idrissa chtěla zase sem, nebude mu to vadit. Zarazí se po její otázce a hned ho zamrzí, že jí políbil. Mohl tím všechno mezi nimi zničit.* Já.. Tady je pořád něco, co mě trápí. Ale o plno z těch věcech ti nic říct nemůžu, promiň. *Je to pravda. O Alyaně zatím nikdo neví a dokud jí nebude lépe, musí to tak zůstat. A o tom, že spolu dříve chodili a prozkoumávali sexuální záležitosti se nikdo mimo rodinu nesmí dozvědět nikdy. Podívá se na hodinky a uvědomí si, že za chvíli se bude už stmívat, takže by se měli vrátit. Navíc zlomená ruka a naražená žebra začínají už docela bolet.* Už je docela pozdě, takže bysme se měli vrátit. *Omluvně se na ní pousměje a pak jí vyprovodí až ke komnatě.* Děkuju dneska za společnost, užil jsem si to. Dobrou noc. *Rozloučí se s ní než se vydá do své komnaty.*

*Zavrtí hlavou.* Toto mě oslovilo nejvíce. *Kývla s úsměvem. Toto místo jí obzvláště překvapilo. Bylo tak nádherné. Rozplývala se nad tou krásou, dokud neuslyšela znovu princův hlas.* Chápu tě, je to v pořádku. Snad se to co nejdříve vyřeší. Přeci jen tu nikdo nechce mít truchlícího prince. *Usměje se a rozcuchá mu malýma jemnýma rukama vlásky, díky podpatkům se nemusela ani stavět na špičky. Snažila se ho aspoň nějak prozatím rozesmát. Pak jí však došlo jedno z pravidel.* Pardon. *Řekne pak.* Dobře. *Kývne a už s ním vyjde zpět do paláce.* Nápodobně, přeju ti dobrou noc a sladké sny.*Rozloučí se s ním a vejde do své komnaty.*